vloženo: 5. 02. 2013
včera jsme se rozloučili a já s bolestí v srdci ti píšu tenhle dopis, abych jí ulevila tím, že ji svěřím papíru, abych ti vyjádřila, jak moc jsem tě milovala a jak moc mi chybíš.
Navždy zůstane v mém srdci obraz, kdy jsem přišla do útulku pro pejsky, a když už jsem tam byla, nabídla jsem se, že půjdu některého venčit. Dali mi tebe, vlkošedého ovčáka, urostlého, i když v tom čase vyhublého na kost. Neměl jsi štěstí na páníčka, který tě dostal, když tě vyřadili z policejní služby. Trápil tě hlady a žízní, byls uvázaný u stromu a z hladu jsi okusoval nezralá jablka. Naštěstí – díky hodným a citlivým lidem, zasáhly úřady a tebe spolu s ostatními trpícími převezli do útulku. Vzpomínáš na tu fenečku, s níž jsme pak mnohokrát byli venku? Dostala se do dobrých rukou, ale ze stresu si pořád okusovala ocas až na kůži. Byla o hodně mladší, než ty, a protože taky hodně hladověla, nevyrostla. Zůstala malá a slabá. Tvoje výhoda byla v tom, že tě u policie pořádně krmili a mohl jsi vyrůst a vyvinout se v pořádného chlapáka. Jedině díky tomu jsi tohle příšerné období ustál. Jiná fenka z téhož příběhu po převozu do útulku zemřela na selhání ledvin. I tak vypadá důsledek „péče“ lidí.
Prošli jsme spolu celou Stromovku, a když jsme se vraceli, pořád ses po mě otáčel a kontroloval, jestli jsem za tebou, jestli taky jdu. Potom tě zase zavřeli do klece. Posadil ses a skrze mříže mi podal svou ohromou, silnou tlapu. Tvoje oči jasně říkaly: nenech mě tady, vezmi si mě. Třebaže jsem po odchodu Diny, tvé předchůdkyně, už žádného psa nechtěla, tenhle okamžik rozhodl. Rozhodlo srdce. Šla jsem a požádala o tvoji adopci. Musela jsem čekat, protože ten gauner, který tě trápil, měl ještě lhůtu na odvolání.
Šli jsme spolu domů. Měla jsem tě na stopovacím vodítku, abys mohl běhat, co srdce ráčí a taky proto, že jsem se obávala tě pustit na volno, protože jsem nevěděla, co uděláš. Pak jsem ale pocítila, že ti můžu důvěřovat a pustila tě. Obíhal jsi v kruzích a nosil mi klacíky, nosil jsi mi „kytky“.
Přicházeli jsme do města a tys byl celý vyděšený. Na přechodu ses schovával za mě, jak tě děsila auta, řev, hluk. Tohle nebyl svět, který bys znal. Ty řvoucí smrdící příšery si asi nikdy neviděl.
Přišli jsme domů. Byl jsi samé rozpaky, udiveně ses rozhlížel. Neznal jsi, co je to byt, znal jsi jenom kotec a klec. Posadil ses čelem ke dveřím a hlídal. Byl jsi větší než stůl, hlavu jsi měl nad ním. Tehdy poprvé přišel můj rozum k sobě a já jsem si řekla: nejspíš jsem se zbláznila. Psa jsem už nechtěla a teď si přivedu takové tele. Jak to vyjádřila jedna známá, medvěda převlečeného za psa.
Nikdy nezapomenu, jak jsem ti dala misku s jídlem a tys ho zhltal a pak jsi blinkal a měl průjem. Honem honem, protože jsi věděl dobře, co je hlad. Upravila jsem dávkování a ty sis zvykl, že miska je každý den plná a není třeba se bát. Měl jsi necelých 30 kilogramů, čouhaly z tebe kosti na všechny strany. Ale co jeden zkazil, druhý napraví, a tak jsme zakrátko formu spravili.
Byl jsi fešák, opravdu mimořádně narostlý, silný a krásný pes, a velký srdcař. Vyzařovala z tebe pohoda, klid, láska. Jedno uchu nahoru, druhé spadlé dolů, protože ti někdo přerazil chrupavku. Přesto, jaké ústrky a bolest jsi prožil, miloval jsi lidi. Miloval jsi vnučku Verunku hned na první pohled, když jste se setkali. První tvoje fotografie vznikla právě s ní. Zamiloval sis okamžitě dceru Markétu, muchlovali jste se a dělali psí kusy. Přijal jsi do smečky i nejmladšího člena, vnoučka Matěje, nad kterým jsi bděl. Když se chtěl ze smečky vzdálit, vždycky jsi ho za rukáv zadržel. Občas ho při tom i trošku štípnul a povalil. Matěj řval a myslel si, že ho chceš zakousnout, než jsme mu vysvětlili, že ho hlídáš. Čichal jsi ke každému dítěti, které jsme potkali, jestli to náhodou není mládě z tvojí lidské smečky, kterou jsi tak nenadále nabyl. Čichal jsi lidem po kapsách a nohavicích, lustroval jsi každého, zejména na přechodech, tam byla příležitost pro projevení tvých profesionálních kvalit pátrače po drogách. Tropil jsi tím legrační situace, někdy lidi zděšeně uskakovali, když uviděli takového velkého vlka za svými zády. Většina však reagovala s pochopením, když jsem jim objasnila, že jsi vlastně kapitán ve výslužbě.
Jednou jsme takhle stáli se známým, který dělá do raelit a povídali si. Tys ho začal sjíždět od tkaniček od bot, centimetr po centimetru, pomalu nahoru po nohavicích až ke kapsám u bundy. Říkala jsem si v duchu, co že nereaguje, každý by už něco řekl, třeba co ten pes na mě má, nebo tak něco. On ne. Až po hodné chvíli se mě zeptal: Není to náhodou policejní pes? Je. Jak jsi to poznal? Abych nepoznal našeho psa, odpověděl dotyčný, a vysvětlil, že kdysi u policie pracoval. Povídám na to, že jsi kapitán ve výslužbě a on zase na to, to přidej, přinejmenším major. Víš, co stojí výcvik takového psa? A co všechno umí? Potěšilo mě, že byly oceněny tvoje kvality, byla jsem na tebe pyšná.
Jednou jsme vyrazili na závody k hasičům, kde soutěžila vnučka. Uviděl jsi cisternu a hnal ses jako o závod k ní. Já za tebou vlála na vodítku. Pak jsi to vzal od kol a nápravy, očichal každý šroub a každý centimetr. Všichni okolo zůstali s pusami dokořán. Komu se poštěstí vidět tak náhodou policejného pátrače v akci.
Miloval jsi řeku jako já, jezdili jsme k ní často, běhal jsi do vody pro klacky a kromě nich lovil i děti ze své smečky, aby se neutopily, protože pojmu koupání vy pejsci rozumíte jinak než my lidi. Miloval jsi jízdu autem, měl jsi pro sebe celý kufr. Byl to tvůj pojízdný pelíšek a tys vždycky věděl, že když řeknu: Garbo, najdi autíčko, znamená to jet ven. Miloval jsi svobodu. Stejně jsem tu Felinku kombi pořídila kvůli tobě.
Byl jsi se mnou ve chvílích dobrých i horších. Moji přátelé tě bezvýhradně přijali a respektovali, byl jsi takový živý maskot. A uměl jsi toho náramně využívat. Každý tě podrbal, pohladil, a tys byl v sedmém nebi.
Občas jsem remcala nad tím, že jsou všude chlupy. Remcala jsem, když mi nebylo zrovna dobře a musela jsem jít s tebou ven, i kdyby trakaře padaly. Občas se mi zajídala ta povinnost každodenního starání a péče o tvoje každou chvíli nemocné uši. Nebo projevy alergie, záněty kůže a tak. Sdílíte vy, pejsci, s námi lidmi stejné prostředí a bohužel trpíte i stejnými nemocemi. Brblala jsem, když jsem se musela odněkud vracet s ohledem na tebe. To musím ještě se psem mě někdy opravdu štvalo. Jenomže člověk je zodpovědný za to, co k sobě připoutá. Jak říká Liška Malému princi, jsi zodpovědný za svoji růži. Někdy jsem po tobě šlehla i ostřejším slovem a vzápětí mě to mrzelo. Na zvýšený hlas jsi reagoval přecitlivěle a já se tomu nevidím. Možná sis užil i násilí, a tvoje reakce byly pochopitelné. Byl jsi dobrák od kosti, jak se říká a většinou sis moji slovní ťafku ani nezasloužil. To se projevila moje únava nebo rozmrzelost. Jako třeba když ses mi pořád pletl pod nohy a všude se cpal první. Byl jsi naučený chodit vpředu, na dlouhém vodítku, a ne nakrátko u nohy. To ti nikdy nešlo. Byl jsi Pan pes a ten musí přece chodit první. Že mi to ale trvalo, než jsem to pochopila, než jsem si uvědomila rozdíl mezi submisivní fenkou a dominantním psem.
Zbožňoval jsi tenisový míček, dokázal jsi pro něj neúnavě lítat a nikdy jsi ho nechtěl dobrovolně dát. To je moje hračka, říkal jsi. Nic jiného jsem nikdy neměl, nedám! Proč zrovna tenisák, a ne jiný míček? Co jsem se jich nakupovala, ale neměl jsi zájem. Tenisák, to byla jiná! Dokázal jsi ležet a labužnicky ho žvýkat celé desítky minut ve své obrovské tlamě. Slastně přimhouřené oči prozrazovaly, že jsi na vrcholu blaha. Zajímala jsem se, odkud tvoje posedlost tenisovými míčky pramení a dozvěděla se, že při výcviku byly odměnou za dobře udělanou práci. Všechno má svůj důvod.
Nesnášel jsi uvazování. Vždycky ses rozklepal, i když jsem popošla jen pár metrů přes ulici nakoupit. I tohle mělo svůj důvod, a byl to důvod s velkým D. Podle očitých svědků jsi na té zahradě, odkud tě vezli do útulku, stával pořád uvázaný u stromu. Omezovala jsem to, jak jen to šlo, ale někdy prostě nebylo zbytí. Zvykl sis, a to bylo důležité, že se pokaždé pro tebe vrátím, ale i přesto jsi stál schlíplý jako mokrý hadr.
Dcera Markéta mnohokrát řekla: dívá se na tebe jako na boha. Když jsem se vracela, a mohlo to být jen z vedlejší místnosti, pokaždé tvůj pohled okomentovala: „Bůh se ti vrátil, Garbíčku, už můžeš být klidný.“
Vzpomínám si, jak ses mi jednou ztratil. Zaujala tě nějaká loužička po fence, a když ses dost nabažil svůdných parfémů, panička nikde v dohledu. Pozorovala jsem tě, jak panikaříš. Pobíhal jsi zmateně sem a tam a byl jsi ztělesněným neštěstím. A pak ta radost, když jsi mě objevil! Podruhé ses mi ovšem ztratil a nemohla jsem tě najít. Panika zachvátila mě. Bože, tohle snad nedopustíš, volala jsem v duchu. Dopadlo to, jak nejlépe mohlo. Našli jsme se. Tyhle chvíle jsou proto, aby si člověk uvědomil, co pro něho chlupatý kamarád znamená.
Nejkrásnější a nejpohodovější chvíle jsme spolu prožili loni na chatě v Novohradských horách. Žádna auta, žádný rámus, žádné schody, žádní lidé. Jen klid, sluníčko, vůně, lesy, voda, ptáci. Hodně jsme tam oba pookřáli a věru, hodně jsme to měli oba zapotřebí. Vždycky jsem si přála, abys dožil v domě se zahradou, o kterém sním i já. Mnohokrát jsem zkoušela najít lepší bydlení pro oba, ale pokaždé, nebo téměř pokaždé, jsem narazila: bez domácího mazlíčka. Vidíš, tak to mají lidé nastavené, domácí mazlíčci jsou na obtíž. Třebaže jsou vychovaní, čistotní, nevyjí, neštěkají, neobtěžují. Což se o některých lidech říct nedá. To mnozí z nich by měli být navodítku a na hubě mít náhubek.
My, lidi, Garbíčku, neumíme milovat jako vy, pejsci, čistou, ničím nepodmíněnou láskou. Pes nechce nikdy po svém pánovi – paničce – aby byl jiný, než je, nechce ho předělávat k obrazu svému, jak to dělají lidi, chce jenom milovat a lásku dávat. To všechno jen za vlídné zacházení, ruku k pohlazení, plnou misku s jídlem a vodou. Pro vás je vyjadřování čisté lásky prosté a přirozené, pro nás lidi něco, co neumíme a ještě dlouho umět nebudeme, protože jsme sobečtí. Neumíme sebe dát cele, jenom část, a ještě s podmínkami.
A když takhle tepu do vlastních řad, nemůžu se z toho vyjmout. Přesto to, jak moc jsem tě milovala, měla jsem chvíle, kdy jsem si musela přiznat, že se chovám sobecky. Stydím se za to.
Nikdy nezapomenu, jak voněla tvoje vlčí hříva, když jsem do ní zabořila svůj čumák. Jak jsi byl blažený a podával mi tlapu, když jsem si k tobě sedla na zem. Uměli jsme spolu mluvit beze slov, viď. Byly to chvilky tichého souznění duší, ať si myslí kdo chce, co chce. Víme své.
Pak se ale připlížilo období, kdy už jsi přestal lítat a běhat. Viděla jsem, jak ti těžkne chůze, jak je pro tebe namáhavá. A jak se stav horší. Už jsem věděla, co nás oba čeká. Zažila jsem to s Dinou. Bohužel jsem jí nechala trpět déle, než by bývalo bylo dobře. Nedokázala jsem v sobě najít dost síly a být tím, kdo určí: zítra zemřeš. Donutila mě až situace, kdy už nemohla vstát, neudržela se na nohou, a kdy pro ni bylo nesmírně ponižující, že se nemůže sama obsloužit a já to pak musela uklízet. Ten čas trval příliš dlouho. Proto jsem v tvém případě byla rozhodnutá, že to tak daleko nenechám dojít, nedovolím, aby ses trápil, abych se s tebou trápila já, aby kvalita tvého života klesla na s životem neslučitelnou úroveň. Ten čas přišel příliš rychle na to, abych se s myšlenkou na tvůj odchod smířila, jestli to vůbec jde. Začal ti padat zadeček, do auta jsem tě musela zdvihat, z auta vyndávat a do schodů tě nosit za kšíry jako tašku. Slyším tvoje bolestné vykviknutí, když si leháš. Je zle jak nejvíc může být.
Je neděle 3. 2. 2013 večer a musíme se vyvenčit. Oddaluju tu chvíli, bojím se jí. Musíme, hodně jsi pil. Cestou ze schodů tě držím za postroj, avšak zadní nohy a záda jsou bezvládná a ujíždějí. Při čurání nohu už nezvedneš, zadek ti padá do loužičky. Vyvleču tě zpátky domů. Nemůžu spát, hledám řešení, ačkoliv vím, že je jediné. Beru si prášek na spaní a usínám nad ránem s prosbou, ať mi nebesa pomohou. Ať nám pomohou.
Je pondělí 4. 2. Jak to udělám, aby ses vyvenčil, řeším otázku. Nebudu tě vystavovat v parku na odiv všem kolemjdoucím, aby tě očumovali a vedli hloupé nebo soucitné řeči. Nechci nikomu nic vysvětlovat.
Vezmu tě do auta a vyvezu tě ven. Ale stačí, abychom znovu absolvovali hroznou cestu se schodů a pár desítek metrů k autu, aby mi bylo jasné, že cesta zpátky už asi nepovede. Sevře se mi krk a žaludek, nemůžu dýchat. Naložím tvých 43 kilogramů do auta a jedeme do březového hájku, kde jsi to měl tak rád, oba jsme to tam měli rádi. Vyndám tě z auta, ale nejsi schopen stát, upadneš jako pytel písku. Naložím tě zpátky a s cigaretou v ruce se jdu kousek projít. Co udělám, co mám dělat? táhne mi hlavou. Musím se rozhodnout, vím to, a je mi zle. Zatím funguje vnitřní kontrolor, nepropadám emocím.
Díky tomu dojedeme k doktorce na veterinární středisko. Nikoho tam nemá, jdu jí říct, s čím přicházím. Jsou dvě možnosti, říká. První je uspat tě a netrápit, druhá je nákladná s velice nejistým výsledkem, spíše jen oddálením. Vysvětluje mi, co působí, že neovládáš zadní část těla. Bože můj. Je to tady. Kam tě dám, kam tě uložím,Garbíčku? Jistě vím, že neskončíš někde v lednici a pak v peci. To nedovolím. Dinu jsem taky uložila do země. Vrátila jsem ji Matce Zemi. Vycházím ven telefonovat, sehnat pomocníka, zorganizovat, co je třeba. Hovíš si v autě a vypadáš spokojeně. To mě ničí.
Jedeme ke kamarádce pro klíče od chaty, abych se dostala pro nářadí a na pozemek, kde tě uložím. Objímá mě, obě pláčeme. S klíčemi a návodem na cestu se vracím k ordinaci doktorky, kde už čeká kamarád. Vyndám věci z kufru, vlezu si k tobě, abych tě mohla obejmout a držet v náručí, než bude po všem. Pusuju tě na čumák, slzy mi padají na tvou hřívu. Mám pocit, že bych nejradši odešla s tebou. Děkuju ti za tvou lásku, za ten čas, který jsme strávili spolu, odpusť mi, jestli jsem ti někdy ublížila, moc jsem tě milovala a budu napořád. Neboj se, jsem s tebou, neopustím tě. Takhle k tobě mluvím. Ať už to skončí, ať to už proboha skončí!
Jedeme na tvoji poslední jízdu autíkem, které jsi měl tak rád. Standa připraví, co je třeba. Ukládám tě, odevzdávám Matce Zemi a prosím tvoji dušičku, ať najde bezpečné spočinutí ve světle. Dávám ti s sebou tenisový míček, aby sis měl s čím hrát, vkládám do tvé vlčí hřívy drobné drahokamy, protože tvé srdce bylo drahokam.
Dneska píšu tenhle dopis a srdce mi pro tebe krvácí. Nevěděla jsem, co s tou bolestí počít, tak jsem ji vypsala na papír.
Ivana Píhová
