vloženo: 17. 07. 2017

Každý člověk potřebuje čas od času ve svém životě mít kolem sebe nápomocné lidi, říkejme třeba i anděly, kteří mu pomohou nést jeho momentální kříž, nadzvednout břemeno a trošku ho poponést. Když šel Ježíš na Golgotu, kde byl ukřižován, během jeho trnité cesty se v davu přihlížejících lidí našel jen jeden jediný, který přikročil a pomohl mu zvednout tíhu břevna ve tvaru kříže, které vláčel. Ulevil mu nést jeho břímě, vyjádřil tím lidskou účast. Odhlédněme od toho, jestli to tak doopravdy bylo, v této dané chvíli to není zase až tak důležité. Ale dejme tomu, že ano. Pak mi přijde tento výjev jako podobenství a nápověda, jak si pomáhat, když nám někdy život naloží na záda a sami neseme svůj vlastní kříž. Jinými slovy, spatřuji v tom návod, jak na to, abychom si vzájemně ulehčili, když je to potřeba. Také mi ale přijde, že dost dobře neumíme podobná poselství číst a neumíme ta podobenství převést do života a jednat podle nich. Často vidím pohodlné opakování naučeného, než nějaké skutečné pochopení jeho hloubky. A pokaždé mi napadne: máte oči k vidění, ale nevidíte, máte uši k slyšení, ale neslyšíte.

A proč že jsem si dnes vzala do úst toto téma? Odpověď je vcelku jednoduchá a vychází z terapeutické praxe. Jsou lidé, kteří si o pomoc říci neumějí a chovají se tak, že a priori nikdo ani nepřikročí, aby pomohl. Tihle jedinci jdou životem s programem, že musí na všechno stačit sami, všechno sami vyřešit, za všech okolností a za každou cenu být silní, že říci si o pomoc je slabost. Hanba by je musela fackovat a oni by s ní nemohli žít. Tenhle sebedestruktivní program jim funguje nejen v kritických chvílích, ale v podstatě nepřetržitě jako model chování. Jsou to osamělí urputní bojovníci, alespoň navenek tak působí. Uvnitř své bytosti ale zažívají muka přirozené, avšak neprojevené potřeby a volání po úlevě.

Svírají své pocity v sobě, sami se sebou bojují přesvědčeni, že jenom bojem se dá vyhrát, že jenom boj má hodnotu, že se všechno musí vydřít, že jiná cesta není. Tak jsme se to přece naučili, tak nás to přece naučili! Opak je často pravdou, jak se posléze při terapii vyjeví.

V plné nahotě se ukáže, jak pochybný a život znehodnocující je takový přístup. Vždyť přece i bojovník si může dovolit být unavený, vždyť přece i bojovník potřebuje odpočinek, nemůže stále křížit meče! Jenomže potíž je v tom, že tito lidé si to nedovolí! A nepovolí to sevření, v kterém žijí, což je vyčerpává, odrazuje ostatní, aby se k nim mohli přiblížit. To jeden úhel pohledu.

Další potíž s takovým sveřepým postojem tkví v tom, že zablokované energie (potlačené) nemohou proudit ven, takže ani dovnitř nemůže přijít něco nového, jiného, jiná kvalita. Nemůže se tedy nic změnit. Ke změně je zapotřebí uvolnit špunt, odzátkovat láhev a to nahromaděné vypustit. Povolit sevření, které se někdy podobá pevnému sevření čelistí či pěstí. Povol, aby energie mohla proudit: Neříkali snad právě tohle rodiče Harryho Pottera, když bojoval s pánem zla? Tím, že povolil, oni mu mohli pomoc, mohli zasáhnout! Ano, i tady lze takový vzkaz číst, pokud ho chceme vidět.  Když něco pevně svíráme, byť třeba „jen“ myšlenkami, tak vytváříme zátaras, přes který pak nemůže žádná nová energie projít. Kromě toho svými urputnými myšlenkami vytváříme myšlenkové shluky, umělé „bytosti“, které rostou úměrně s tím, jak moc urputně myšlenky svíráme naším problémem. Vzniká tedy něco, co reálně vůbec neexistuje, pouze je to v naší mysli, nicméně má moc se manifestovat v hmotném světě a škodit.

Naše mysl se pak stává vězením, podsvětím, kde jsou démoni, chiméry, myšlenkové příšery a bludy. V antických bájích tomu říkali tartar. Tartar je vlastně podsvětí, záhrobí. Něco pod světem. Mohli bychom říci pod (vědomím). Když dovolíme myšlenkovým příšerám, námi samými stvořeným, vládnout, staneme se jejich vězni, vězni vlastního podvědomí – podsvětí. Tartar si lidskou myslí pak pohrává, jak chce. Pak je to ta největší past ze všech!

Jedině osvobozením myšlenek, vyprázdněním hlavy vede cesta z této pasti, z tohoto bludiště. A samozřejmě tím i k osvobození sebe sama.

Abych byla konkrétnější, povím vám hodně zkráceně část příběhu, který toto všechno velmi dobře postihuje.

Zuzka je učitelka na druhém stupni základní školy. Svého času velmi náruživě sportovala, věnovala se hlavě džudu a měla v něm značné úspěchy. Bavilo ji, vyžívala se v něm, stala se výkonnou, spolehlivou a dobrou bojovnicí. Byla dobře stavěná, štíhlá.

Jenomže jak šel čas, dostal se jí tento model hodně pod kůži a ona už jako vdaná a matka dvou dětí pořád dál „stála na žíněnce a bojovala se soupeři“. Jimi jí byl manžel, rodiče, někteří kolegové v práci, každá ze životních situací byla pro ni zápasem, který musela vybojovat a vyhrát. Časem se vztahy hlavně s manželem hodně zakalily. Manžel se od ní odtáhl, přestala ho přitahovat jako žena. Zuzka to samozřejmě poznala a nechápala, proč se to děje. Nesoulad se prohluboval, přibyly i zdravotní potíže, úrazy, některé docela vážné, její tělo nabíralo na hmotnosti a objemu. Stavělo obranu, bránilo se proti tomu, co nechtělo, co nechtěla už déle snášet její duše. Volala o pomoc.

A Zuzka se konečně odhodlala. Při terapii jsme ten její nákladem plně naložený kočár vedly přes četná úskalí. Přes balvany neprojevených citů a emocí, močálem lítosti a bolesti od jednoho skaliska sevřených čelistí a rukou v pěst k další překážce, k další uzávěře energie života. Prošly jsme období jejího útěku od rodičů, našly jeho pravý důvod, překlenuly jsme se přes propast naštěstí nezdařeného pokusu o sebevraždu i o nechtěné těhotenství její matky až k Zuzčině pocitu z té doby, pocitu ohrožení života, když se matka rozhodla, že nakonec na potrat nepůjde a že své dítě nechá žít. Zuzka tak dostala šanci žít, ovšem vnitřní matčin boj v ní zůstal jako energetický otisk: Jde mi o život, musím bojovat!

Když jsem viděla celý ten strastiplný proces, celou tu její životní pouť s křížem na zádech, jak reagují její čelisti a ruce, jimiž se snaží bezděčně rozdávat rány, vyzvala jsem ji: „Pomoz si rukama, Zuzko, ty to potřebuješ! Přestaň je svírat v pěsti, chyť si obličej do dlaní, jak to dělají ženské, když jsou nešťastné, a dovol si být nešťastná! Přestaň být tím džudistou – bojovníkem, a buď ženou! Ty sis zakázala jí být, zakázala sis jakýkoliv ženský projev. Popřela jsi ženu v sobě, zakrněla jsi jako žena. K ženě přece patří slzy, tak už vylez z role bojovníka! S tím je konec, tady a teď. Tahle taktika se ti přece neosvědčila, šla proti tobě samotné!“

Výzva byla klíčovou „pákou“, slova se opětovně ukázala jako v dané chvíli nejlepší a účinná zbraň.  Stalo se to, co bylo už v hodině dvanácté zapotřebí. Zuzka se poddala, podvolila a uvolnila to neskutečné sevření v brnění svého nitra. Po dlouhých letech dala průchod nevyplakaným slzám a dosud nevyřčeným slovům. Poznala své vnitřní klamy a objevila souvislosti se svými zraněními i „růstem“ těla. Došla k veliké úlevě, byla na ní zcela zjevná. Také hodně znavená, jako každý, kdo se utká se svými „vnitřními démony“ mimo pro něho dosud navyklý styl a prostor.

Každý z nás má tu moc sám sebe sundat z kříže. Jako to udělala Zuzka svým rozhodnutí, protože – jak řekla – už nemohla sama se sebou vydržet.

Ivana Inšana PÍHOVÁ