vloženo: 20. 01. 2016

V následujícím příběhu hraje hlavní roli nastávající maminka, její sklon k plačtivosti v těhotenství, a to v souvislosti s její matkou.
Silvu stav rozčiluje. Nerozumí tomu, proč má v přítomnosti matky pokaždé pláč na krajíčku a nepříjemné pocity.
Právě se nachází na návštěvě u svojí matky. Bydlí kousek od sebe.
„Máma si mi stěžuje, že můj manžel jí neplatí nájemné. On to dělal, jak bylo dohodnuté, jenže pak přišel o práci a opravdu se na to vybodnul. Prý se k nám stejně chystala, aby s ním promluvila. Dva dny na to mi matka volá a říká, že si přijde jako žebrák, a že peníze, které jí dluží, nepřivezl. Já na to, že nic takového nebylo přesně na datum domluveno. Volá mu, že se s ním chce sejít. Jdeme k ní společně. Libor se jí omlouvá a říká: všechno vám doplatím, potřebuju trošku času. Jsem bez práce. Za dalších pár dnů mu máma znovu volá a dá mu ´pěkný kopr´, že jí pořád peníze nepředal. Nabírám do pláče. Cestou z města se u ní zastavujeme.
Máma na něj štěká, její reakce mi přijde neúměrná situaci. Mně se podlamují kolena. V noci nemohu spát, brečím. Cítím se bezmocná tím konfliktem, který matka tak vyhrotila. Cítím, jak to přepískla, přesto, že jsem ji prosila, aby to brala s klidem, že o své peníze nepřijde, že jí je nikdo nechce upřít. Neumím se jí bránit. Je ironická, kousavá, sarkastická, jízlivá, hází to na mě, nebo si to já přetahuju na sebe. Říká mi takové věci, jako: ´Já vím, že to s ním musíš vydržet, když už sis ho vzala.´ Jako kdybych byla nějaká chudinka.“
Silva situaci zhodnotí jako nesmyslné vyhrocení energie a připouští, že ji matka připravuje o energii.
Vstupujeme znovu do události.
„Jsem u mámy. Říká mi, že se chce u nás zastavit ohledně neplacení nájemného. Prý nemám Liborovi předem nic říkat. Je rozhořčená, že nejsme nikdy doma, když přijde. Já na to, že jsme přece nebyli domluvení na dni ani času. Navrhnu jí, ať zavolá Liborovi a domluví se s ním hned. Volá mu, pak mi říká, že Libor k ní o víkendu zajede. Jedeme za ní spolu. Mám smíšené pocity, nicméně věřím, že to urovnáme: vždyť my ji přece ty peníze nechceme upřít!“
Co jsou smíšené pocity? Popiš je.
„Jakoby někde úplně vzadu byla ve mně malá dušička. Hned po příchodu se do manžela tvrdě naveze. Není to ani tak o slovech, jako v jejím tónu, je v něm vysoké napětí. Znám ten zvuk velmi dobře. Myslím si, že málokdo ho nezachytí, je to velice nepříjemná vibrace. Přijde mi ne právě férové, že když nemá muž práci, aby po něm chtěla celou částku doplatit najednou. Prosím jí, aby mu dala odklad. Ona že ne, že chce mít pořádek. V pondělí se nic neděje, v úterý mu volá, a je hodně nepříjemná. Manžel jí odpoví, že peníze ji vezeme hned dneska, i kdy se je měl půjčit. Čeká na nás venku na chodníku. Mám z ní strach, cítím divné napětí…bolí mě žaludek.
Nejprve z auta nevystoupím. Baví se oni dva spolu. Slyším, jak na něj zase štěká, sice nerozumím co, ale ta její dikce, ten tón! Už to nemůžu vydržet. Otevírám dveře auta a chci se s tím břichem neohrabaně vysoukat ven. Ona že prý mě se to netýká, ať zůstanu, kde jsem. Já na to, to tedy týká, protože je to můj muž. Snaží se dostat manžela dál ode mě, ale jdu za nimi. Začíná se mi dělat blbě, tečou mi slzy. Jedeme domů. Libor říká, že už za ní nepůjde, protože ho štve, jak se chová.
Za další asi dva nato jdu k ní. Pes mi běží naproti, máma je na zahradě. Zdravím ji a ona na mě divně kouká, tak nějak zvláštně, jako na zjevení. Co tady děláš, ptá se, jako bych spadla s nebe. Jako bych jí překvapila u něčeho strašného? Jdeme dovnitř. Snažím se jí vysvětlit, že jsme jí nechtěli poškodit, ale jako vždycky, když se jí snažím objasnit svůj postoj, začne s těmi svými jedovatými ironiemi.
Pokaždé mě chodí vítat k brance. Teď to bylo jinak. Pes ke mně letěl, ale neštěkal. Musela tudíž vědět, že jde někdo z rodiny, koho zná. Přijde mi, jako byla na té zahradě schovaná. Chová se neobvykle.
Starší událost nás zavede do Silviiných studentských let.
„Jsem na střední škole. Máma touží po fritovacím hrnci. Táta jí ho k narozením kupuje, a jak se v tom nevyznal, koupil moc veliký. Máma ofrňuje nos, že prý takový nechtěla, a zase vede své ironické řeči a já mám pocit, že jsou mířeny i ke mně?! Jojo, jsou. Pořád je s něčím nespokojená. Jdu si po svých, táta taky.“
Z rekapitulace vyjde Silvy závěr: Máma vede zbytečně kousavé řeči, které nás zraňují. Asi má pocit, že se spřáhnu vždycky proti ní, že nestojím výhradně na její straně, i když se jedná jen o pouhou hmotnou věc.
V další události Silva prochází obdobím svého života, v němž se vůbec necítila pohodlně.
„Libor měl tehdy prazvláštní režim. Každý čtvrtek mizel, prostě nebyl, vypařil se. Moc špatně jsem to nesla. On sám byl v té době hodně rozervaný, řešil si rozvod, a tyhle věci kolem. To už jsme bydleli spolu. Máma do něj pořád šila, ona ho prostě od samého začátku nemohla vystát. Já měla na starost celý dům, všechno okolo něj, nebylo toho málo. Nikdy mě nepodpořila.“
Navazuje jinou příhodou, kde se vyjeví skrytější podhoubí rodinných vztahů.
„Je podzim, asi před deseti lety. Mám o 12 let staršího bratra, je rozvedený, žije sám. Jdu večer navštívit mamku, sedíme v kuchyni, povídáme si. Říká, že Pavel si udělal nějakou výhodnou dohodu s elektrárnou na levnější energii, a že to bude mít báječný. Reaguju na to tím, že se s ním domluvím, že bych do toho šla taky, když v tom on přichází, přitom k mámě zase tak často nechodí. Udivuje mě to. Žádám ho, aby pověděl, co a jak, a on se úplně zarazil, ztuhnul, a řekl: Já ti tak budu něco radit! To si taky musíš vzít montérky a začít na baráku něco dělat!
Odcházím. Nemůžu tam s nimi být! Přijdu před náš dům, všimnu si, že je třeba vyvézt popelnice. To je pro ženu docela složitý a těžký manévr. V tom vidím, jak přicházejí bratr s mámou k nám. Ještě mi proletí hlavou, to je fajn, aspoň mi Pavel pomůže s tou popelnicí. Ale něco se děje. Něco visí ve vzduchu.“
Co pociťuješ?
„Poplach, strach. Pavel říká dost autoritativně: Je nejvyšší čas, abychom si všichni promluvili. Já na to, nevím, o čem chceš mluvit. Máma mi začne vyčítat, že mi všechno spadlo do klína, že Pavel musel dřít…že jemu do klína nic nespadlo…a zase ten její kousavý tón. Pláču, moc mě mrzí, že na mně tak vystartovali. Přišli jako nějaká trestná výprava, a to jsme spolu chvíli před tím byli. Proč mi to neřekli hned? Pavel se takhle začal ke mně chovat až po tátově smrti. Dokud žil, nic si nedovolil.“
Z rekapitulace vyplyne závěr: „Máma mi řekla, že Pavel je chudák, a že je to nespravedlivé ve smyslu, že já chudák nejsem. Podporuje ho, hodně mu straní a pořád se ho zastává! Jejich příchod byla demonstrace moci. Oni na mne žárlí!“
Zhruba rok poté se podobná událost v principu opakuje.

„Zničehonic zase za mnou přicházejí domů, jsem z toho překvapená, užaslá, a zase mám…
strach.“
Proč?
„Protože od nich očekávám něco nepříjemného. Vlastně si teď uvědomuji, že nikdy nepřišli s něčím příjemným. Nabízím něco k pití, jídlo, sedíme, a mluvíme.“

Zeptala ses jich, proč tak nečekaně přišli?
„Ne, to mně tedy nenapadlo. Je to přece rodina. Najednou se Pavel zvedne, projde celý dům, pak se obrátí ke mně a říká: Proč nejsou nalakovaná futra? Proč není tohle a tamto udělaný? Zase ty výtky adresuje mně! A dochází mi, že pokaždé si vybrali čas, kdy můj manžel nebyl doma!
Jsem zaskočená, neumím nereagovat. Potom mluví máma, cítím napětí v jejím hlase, v podstatě mi říká, že já se jen vezu na vlně, a že si jen užívám, a on, Pavel, je chudinka, který musí jen dřít.
Teď vidím tátu, a vím, že to, co dělal, bylo pro mne a rodinu, a určitě si nepřál, abych byla nešťastná. Chtěl, abych si majetek užívala, zatímco oni mi to dávají sežrat. Mají mi za zlé, že se nemusím dřít.
Ani nevím, jak Pavel odešel. Máma dál vede svou o nespravedlnosti, že táta ´dával kopr´ jen bratrovi, a mně ne. Snaží se člověka vtáhnout do svého klubu nešťastných. Mám pocit, že ti dva mají z něčeho strach, a že když se nás bude bát víc, bude to tak pro ně dobře. Ano, je to tak, to oni se bojí…“
Čeho nebo koho se bojí a proč?
„Mně, mně se bojí. Závidí mi, nejen ten dům, ale hlavně to, že si já si nedělám z ničeho takovou hlavu. Neberu věci tak dramaticky vážně jako oni, nehrotím je. Bráchu navíc štve, že mě táta upřednostňoval, a to je oba podebíralo. Bráchy jsem se od malička bála. Dokud žil táta, nic si ke mně nedovolil. Ale někde to má v sobě pořád, a já taky. Bojím se ho.“
Jdi k situaci, kdy se bratra bojíš.
„S mojí sestřenicí jsme se ho bály pokaždé, hlavně mu cokoliv říct. Neměly jsme k němu důvěru. Byl napříč všemi ženami v pokolení rodiny pořád hýčkaný, obdivovaný, protěžovaný, držely na něj všechny, a pořád nás dva srovnávaly.“
To ale není důvod, proč se ho bát. Tak proč?
„Nevím, je to iracionální. Cítím z něj něco, před čím bych se měla mít na pozoru.“
Pověz mi něco k tomu srovnávání. Jak to třeba vypadalo?
„Vždycky kladly důraz na věty, jak se Pavel strašně moc šikovný, pořád to zdůrazňovaly, jakoby říkaly, podívej se na sebe, ty nejsi tak šikovná. Táta byl hodně přísný, ke každému. I k sobě. Měl své názory promyšlené, uměl všechno, na co sáhnul, byl technicky nadaný a zručný. Ke mně měl přístup trošku změkčený, ale přesto byl pro mě autoritou. Rozdíl byl v tom, že já jsem mohla sem tam takzvaně „mlít pantem“ a dělat obličeje. Mámu i Pavla jsem často slyšela říkat, že tohle by jim dvěma u táty neprošlo. Jenomže oni to nikdy ani nezkusili!“
O kousek dál říká: „Vlastně mě vychovávala babička. Vždycky v neděli večer jsem musela k ní a naši si mě v pátek vyzvedli.“
Jaký byl pro tebe nejhorší zážitek z této doby?
„Pokaždé, když mě rodiče předávali a odcházeli, jsem bulela, měla jsem strach, že je ztratím.“
Přece víš, že zase přijdou!
„To ano, ale já chci být s nimi!“
Kde je bratr?
„S nimi doma!“
Jak reagují rodiče, když tě vidí plakat?
„Mizí tím rychleji. Většinou zachraňuje situaci děda. Něco mi vypravuje, třeba jak žijí zvířata, jak rostou kytky. Nebo spolu něco děláme. To je moc prima.“
Jak dlouho jsi žila u prarodičů?
„Od svých dvou do šesti let. Než jsem šla do školy.“
Otevřela jsi s rodiči někdy tohle téma jako dospělá?
„Nepřímo. Nějak to čas od času vyplynulo. Nechtěli o tom mluvit, to bylo jisté.“
Jdeme do jejího věku batolete. Jak ti tam je? Jak se tam máš?
„Nijak zvlášť dobře. Jsem nějaká nejistá, cítím jakoby nějaký neklid, tlak. Není to ale můj neklid.“ A čí tedy je? „Nevím.“
Jdeme k početí.
„Jeden z nich to nechce.“ Kdo? „Máma. Nechce, abych se narodila.“ Jak to vnímáš? „Já se na svět těším, chce se mi sem. Cítím jasně, že mě odmítá máma. Cítím její nespokojenost, rozpor mezi vlastní cestou a sobectvím.“ Jak to myslíš? „Chce, abych se chovala podle toho, jak si představuje ona. Aby se jí to vykompenzovalo.“ Co vykompenzovalo? „Že se narodím přesto, že ona si to nepřeje. Zato bych já měla být taková, jakou by mně ona chtěla mít.“ A otec? Jak k tomu přistupuje? „Přeje si mě, chce mne.“
Jdeme k porodu.
„Cítím vlastní rezignaci.“ Na co rezignuješ? „Jsem vším tím napětím a tlakem unavená. Chce se mi říct, už mě nechte být. Neklid, dlouhodobé přetahování o mně, rozbouřené vody, únava.“ Proč jsi užila slovo přetahování? „Protože to bylo neklidné období, stoupání, klesání, nahoru, dolů, jeden chtěl, druhý nechtěl. Chci na ně křiknout, dejte mi už všichni pokoj! Ale oni mě neslyší.“ Těšíš se, až odtamtud vyjdeš? „Nejsem si úplně jistá, jestli chci ven. Cítím velké nic, neutrální, černý prostor, nekonečný…asi bych v něm chtěla zůstat. Proč? „Je tady klid a bezpečí…“

Získaly jsme širší náhled na to, odkud se bere celoživotní matčin postoj k dceři a z čeho patrně pramení matčin rozdílný postoj k sourozencům. Co bylo v danou chvíli pro Silvu moc důležité, bylo poznání, že v době jejího vlastního těhotenství vnímala tu malou (svoji) dušičku tam někde vzadu, jak se krčí úzkostí v koutku. Vnímala úzkost svého prenatálního života, protože dítě s matkou prožívá a vnímá všechno. Byla pro svou matku nechtěné dítě, zatímco otec se na ni těšil, patrně si prosadil svou díky své autoritě a přání mít dceru. Přenesená energie z matky na dítě v ní samé potom v těhotenství restimulovala pocity zažité před narozením a vyvolávala vlny plačtivých záchvějů.