Můj blog - Baňkování v praxi


vloženo: 30. 11. 2018

Vážení a milí čtenáři mého webu,

tento týden jsem dostala e-mailem hřejivý dopis, který mě potěšil a udělal mi pochopitelně velkou radost. Na mojí práci (v podstatě na jakékoliv) je nejcennější tzv. zpětná vazba, a proto každý ohlas či reakce na ni činí člověka šťastným. Alespoň u mně to tak je. Ale zpátky k dopisu. Poslala mi ho Šárka Š.  a já jsem dopis s jejím laskavým svolením zkopírovala a vložila zde (viz odkaz). Chtěla jsem ho umístit do Referencí klientů, ale nepodařilo se mi kopii dopisu vložit, tak jsem volila tuto cestu. Kliknutím na název příspěvku se rozbalí odkaz, kde si jej budete moci přečíst.

Zdravím vás a přeji poklidné dny nadchzejícího adventu

Inšana

Dopis od Šárky

 


vloženo: 25. 11. 2017

Iva už jako malé dítě trpěla ekzémem, nepříjemnou vyrážkou vysetou ponejvíce v podpaží a pod kolínky. Do věku deseti let byla těžkým alergikem. Potom se kožní potíže jakoby ´zázrakem ‘vytratily, aby naplno udeřily kolem jejího dvacátého roku. V době před třemi roky, kdy mě Iva navštívila, jí bylo krásných 33 let.

Na první pohled vypadal její život docela obyčejně jako tucty jiných. Byla v něm celkem spokojená, až na tu obtěžující vyrážku na kůži, která se čas od času v masivním měřítku vyrojila. Bylo jasné, že cosi zvnitřku se snaží prorazit ven na povrch, a úporným svěděním tak na sebe důrazně upozornit. Nějaký dosud neobjevený, nerozpoznaný problém se snaží prorazit skrz vymezení a ohraničení těla kůží.  Je to nejspíš něco dráždivého, něco, co svědí uvnitř. Svědění je průvodní jev k tomu, aby se Iva na důvod zaměřila. Chce to tak říkající z ní pryč a mastičky a bylinné čajíčky to nespraví, ty jsou jenom doprovodnou léčbou. Je to jednoznačně zacílené na něco schovaného. Ivě se dosud nedařilo přijít na to, co je důvodem enormně svědivé vyrážky, třebaže na tomto tématu i na sobě intenzivně pracovala.

Na rozdíl od většiny mých klientů měla Iva celkem spokojené dětství, žádný z rodičů se na ní nedopouštěl fyzického násilí. Žádné bití Iva nezakusila. Co však velmi intenzivně vnímala, byl nedostatek volnosti. Její maminka, učitelka, se o ni přehnaně strachovala, potřebovala mít nad dcerou stálý dohled a především ji kontrolovala.

„Ve srovnání s mými vrstevníky jsem skoro nic nesměla. V duchu jsem se ptala, proč oni všechno mohou a já ne, proč může kamarádka přijít domů až v osm, zatímco já musela být doma už v šest. Táta se k tomu stavěl neutrálně, přecházel to. On je v jádru citlivá bytost, ale nedává to najevo, všechno ukrývá v sobě. Jinak naši jsou boží, nevím, kde by mohl být problém,“ říká Iva.

Citlivá kůže ukazuje na citlivého až přecitlivělého člověka. Na co, nebo na koho může mít Iva přecitlivělé reakce? První věcí, kterou zkoumáme, je fakt, že Ivy porod byl prý velmi komplikovaný. Nic moc o tom neví, jen to, co jí řekla babička. S maminkou se o tom nikdy nebavily. Iva se narodila malinkatá, s nízkou porodní váhou dvě kila třicet. Bylo dost dobře možné, že o ni měla maminka strach – přežije dítě, nepřežije? Iva však říká, že její mamka má tendence věci spíš přecházet než o nich otevřeně mluvit a že mezi dcerou a matkou nikdy nefungovala komunikace o intimních věcech, například o menstruaci.

Posílám Ivu do situace z nedávné doby, kdy se ekzém výrazně přihlásil, kdy ji zejména obtěžoval a vadil a kdy byla namíchnuta na to, proč to musím mít?

Ocitáme se v samém epicentru prázdninového zážitku na táboře s dětmi.

„Je středa v noci, budí mě strašné svědění, je vlhko, několik dní prší. Budím se, protože se škrábu, sedím na posteli, mažu se, brečím, mám krizi, protože nevím, co s tím. Namažu se, beru si pár kapek tišící tinktury. Běžně mi stačí dvě, tři kapky, dám si ale čtyři a prosím, ať rychle zaberou. Upadám do hlubokého spánku. Budím se až po snídani. Slyším cinkání nádobí, a proběhne mi hlavou, že jsem zaspala.“

Ve druhém sledu se Ivy pozornost soustředí na doprovodné pocity, tak důvěrně známé. Beznaděj a strach. A nově, pocit viny, že tak dlouho spala, výčitky, že nepomohla ostatním s přípravou snídaně. „Přesto, že jsem zaspala, je zvláštní, že jsem si chvilku pohověla v posteli, protože mi bylo dobře. Byla to vzácná chvilka. Bylo mi tak dobře, že jsem nemohla odolat.“

Vysvítá, že chvilek, kdy je Ivě dobře, je jako šafránu. To je pro nás velice důležitý ukazatel, který nás posléze dovede k podstatným zjištěním.

Scházíme v čase k okamžiku, kdy Iva dostala nabídku jet na tábor s dětmi.

„Tu práci v kuchyni na táboře mi nabízí kamarádka, prý jim odpadla kuchařka. Nápad se mi ihned zamlouvá, bez váhání jí říkám, výborně, jedu tam. Pociťuju radost, že budu v přírodě a s dětmi, mám samé libé pocity. Děti jsou zajímavé bytosti, čisté duše. Můžu jim vařit a dělá mi radost, že je mohu nasytit. I když si s nimi nemůžu hrát. Není na to čas,“ líčí Iva a ukápne jí při tom slzička. Je tam mimo zmíněnou radost něco dalšího, ne tak příjemného. Co to je?

Ano, ty věci jsou dvě. První je fakt, že Iva by si s dětmi ráda hrála, ale nemá kdy a lituje toho (!), protože si jako malá hraní s ostatními dětmi neužila. Druhou je osoba kamarádky. Poznala ji do hloubky až na táboře, kdy se ukázala jako velice náladová bytost, s kterou je svízelné vyjít, a to Ivu vyvádí z míry.

Máme tedy co dělat s protichůdnými pocity vážícími se k jedné události. Pitváme dál hlubiny Iviných vjemů a reakcí.

„Stojím pod šedým nebem. Je celé pokryté mraky, jen kolem měsíce je krásné světlé srdíčko. Ptám se kamarádky na účast na táboře. Říká, že můžu přijet a mě zaplavuje pocit radosti až do konečků prstů. Je to blaho, je to boží. Mám radost, že budu s dětmi, v lese, nade mnou bude hvězdné nebe, budu venku…“ nastane odmlka.

Z čeho venku? „Z města.“ Co vám na městě vadí? Ohraničuje vás něco? „Ano, spousta maličkostí, které možná ani maličkostmi nejsou. Miluju, když nemám kolem sebe nic, jen volnost, žádné omezení, proto vyhledávám, bych mohla být často venku, miluju, když nemám kolem sebe žádné zdi, žádné zábrany. Můžu si cestovat jen tak v myšlenkách až na konec vesmíru, kdy jsem jakoby spojena se vším, s nebem, se zemí, se stromy…kdy se cítím jako součást všeho.“

Co vaši duši ještě ohraničuje, že utíká ven, pod širou oblohu?

„Ještě se mi nelíbí, že bydlím v paneláku, když vařím, vadí mi odpadky, které se nevracejí do přírody, vytvářím odpadky, které někdo zahrabe na skládce, a nedají se recyklovat…“ Proč vaší duši tyhle věci tak vadí, podívejte se pod povrch. „Je to jako bych nechtěla zatěžovat svým bytím Zemi…“ a po chvilce dodá: „Vlastně nechci nikoho svým bytím moc zatěžovat…“

Rozpláče se, jak se přihlásí emoce. Iva ukazuje na krk (5. čakra, komunikační centrum, a na solar plexus, centrum tvořivosti). Opakuji jí větu, kterou právě vyslovila. Nechci svým bytím nikoho zatěžovat, a doplním otázkou: Proč si myslí, že její bytí tady někoho zatěžuje? „Protože, já si ne…rozumím,“ trhají se jí slova na kousky. „Zraňuje mě, že jsem tady v tak obrovské disharmonii a neumím s tím nic udělat…“

Vybídnu jí, aby nechala pláč propuknout naplno, bez ohraničení a kontroly tak, jak potřebuje právě teď její duše projevit.

„Mám bolavé celé bříško,“ říká posléze.

Co v něm máte za poschovávané bolesti, které jsou spojené s komunikací?

„Strach, že když něco řeknu, nevím, jak to říct správně…“

Řekněte to po svém, úplně svobodně.

„Že když někomu něco řeknu, tak aby z toho nebyl nešťastný.“  Mluvíte o disharmonii světa a co vaše vnitřní disharmonie? Vy byste chtěla pomáhat světu, aby byl více harmonický, a přitom v sobě máte disharmonii?

„Ano, ale nevím, jak tu harmonii hledat, kde ji najít, jak na to jít.“ Třeba tak, že ze sebe právě teď všechno vydolujete, všechno, co jste neřekla, s čím jste sama, a ze strachu, že vám ostatní neporozumí, nebo by se na vás zlobili a odsoudili by vás, se neodvážíte.

„Mám strach se projevit.“

Máte strach se projevit taková, jaká jste? Jak smýšlíte a cítíte?

„Ano. Bojím se toho.“

Proč?

Chvilku hledá, než najde odpověď.

„Že pak budu zlobivá holčička.“

Co stane následně na to, když budete zlobivá holčička? Přijde nějaký trest?

„Mamka bude křičet, když nebudu hodná a poslušná. Nemám ráda, když někdo křičí.“

Opět se rozpláče a snaží se, jako většina klientů, které jsem kdy poznala, pláč zadržovat a držet ho urputně pod kontrolou, jako by to bylo něco nepřípustného. Proto jí říkám –  dovolte si plakat. Pomůžete očistnému procesu, sobě pomůžete.  Když se uklidní, navedu ji zpátky a ptám se po důvodu pláče, co ho vyvolalo?

„Mám strach, že když budu autentická, tak se na mě mamka bude zlobit, bude křičet, a já nechci, aby křičela.“

Povšimnu si změny v jejím výrazu a musím se (znovu) kontrolně ptát, co se v ní odehrává?

„Promítá se mi minulost do současnosti. Mám velmi obdobný pocit, jaký jsem mívala v dětství. Že mamka bude uspokojená, jen když budu hodná. Je to stejné tedy i dnes, a přiznávám si, že jsem to neviděla, ale je to tak, je to pravda. Když budu autentická, neuspokojím druhé, a proto raději nejsem, protože upřednostňuju, aby byli uspokojeni druzí.“

Jinými slovy řečeno, dáváte přednost tomu, aby se ostatní cítili dobře, zatímco sama sebe potlačujete?

„Ano, je to tak.  A nevěřím si.“

Ptám se, co se děje v jejím břiše a krku.

„V břiše pociťuji více tepla, i když je tam pořád kámen. V krku je taky líp. Ale pořád je tam jakoby knedlík.“

Proč máte knedlík v krku, proč si ho tam držíte?

„Něco se tam vzpříčilo.“

Podívejte se, co to je. Protože je notnou chvíli zticha a vidím na ní, jak tápe, dodám: něco vám brání se vyjádřit, nemůže to říct, nebo nechcete.  Je to váš knedlík, vy jste si ho uvařila. Uplyne dalších několik minut. Potřebuje pomoc, a tak se znovu vkládám do procesu. Ivo, řekla jste, že než aby na vás mamka křičela, raději jste se podvolila její vůli. Byla jste tou hodnou holčičkou, jakou maminka chtěla mít. Nebyla jste sama sebou, protože jste se bála maminčina nepřijetí. Od malička se toto ve vás hromadilo a tlačilo. Odmala popíráte svoji osobnosti, a jak vidíme, výsledkem je, že vaše duše pláče. Duše sem přišla svobodná, nechce žít v tom uměle nastaveném, naučeném ohraničení.

„Ale přesto je duše vděčná,“ reaguje Iva. Za co, komu vděčná? „Rodičům, že tu může být…“Za co je vaše duše vděčná svým fyzickým rodičům? „Já si myslím, že duše si vybírá své rodiče, ví, komu se narodí, možná to mám zvláštně rozdělné, že to nedokážu propojovat…“ Co s čím? „Duševno a fyzično, já nevím, jak to říct. Na jednu stranu jdu sama proti sobě, tím pádem bych nemusela cítit vděk, ale přesto jsem jim vděčná, protože o mne pečovali…nějak se v tom ztrácím.“ Ano, jistě, já rozumím, co chcete říct. Povinnost rodičů je, aby se o dítě starali, když si ho přivedli na svět. Ale duše chce zůstat svobodná, nezávislá. Rodiče se dost často snaží dítě ochočit jako pejska. Vaše maminka, aniž by věděla, vás ohraničovala a ochočovala, nedala vám volnost v té míře, jakou vaše duše potřebovala. Maminka možná ani neví, jaká je vaše opravdovost, vaše autenticita. Potlačení sama sebe, to je to, co se chce dostat ven, co se projevuje na povrchu kůže. Duše v každém z nás se chce projevovat ve své originalitě.

Vaší autenticitou je obrovský soucit se vším živým, citlivost s naší planetou, s dětmi. Proč nemáte soucit sama se sebou? Proč jste na sebe tak strašně tvrdá, že si nedovolíte ani plakat, nedovolíte si projevit, co uvnitř cítíte? Udělejte to aspoň teď, hned.

Ivu po těch slovech přemůže pláč. Je to trefa do černého. „Já se vlastně nemám moc ráda a moc se sobě nelíbím,“ pronese věcně, až mě to udiví. Spíš bych čekala další emoční projevy. Když jí v tom smyslu položím otázku, odpoví: „Je to konstatování. Vnímám to jako fakt, že to tak prostě je.“

Ivo, žijete kreativně? Uspokojuje vás práce, kterou děláte? Čím a jak uspokojujete svoje potřeby?

„Zrovna teď mě práce moc neuspokojuje. Ale mám zkrácený úvazek, tak se snažím dělat kromě toho i jiné věci. Občas vytvářím…“ následuje zase zámlka.

Co vytváříte, abyste uspokojila svou touhu být kreativní?

„Sbírám odpadky a dělám z nich peněženky a tašky, a jiné věci.“

Neumím si představit, že vybíráte popelnice. Vyložte mi to.

„Ne, popelnice nevybírám. Ale když je občas něco u popelnic, tak si to vezmu, třeba jsem našla krásný rám na obraz. Doma jsem na jeho vnitřek namalovala malou indiánku, a rám dodělávám, aby se k sobě hodily, aby ladily.“

Tudíž uděláte co?

„Snažím se, aby malba harmonizovala s rámem.“

Ano, jistě. Pojmenujte to, o co usilujete?

„Aby obsah harmonizoval s formou?“

Jistě! Co byste mohla udělat pro sebe, aby harmonizovala vaše duše s formou, tedy s tělem?

„Mohla bych se začít mít víc ráda a dělat víc svoje věci, víc se zaměřit na sebe.“

Co tím konkrétně myslíte?

„No, že bych ty své recykláty posílala dalším lidem, cokoliv, co udělám s radostí a co může udělat radost dalším.“

Posílat radost dál je váš program? Už podruhé jste ji zmínila v podobné souvislosti.

„Určitě, dělat recykláty je super a dělat radost mi přináší radost a moje radost zase dělá radost okolí. Problém je s tím mít se víc ráda.“

Proč se nemáte ráda? Co vám na sobě vadí, co si vytýkáte?

„Já vlastně nevím, jestli mi to pořád ještě vadí, ale nikdy jsem nebyla moc hezká. Poprvé mi to dal najevo kdysi dávno můj přítel.“

Co vám dal najevo?

„Že bych mohla zhubnout.“

Byl k tomu důvod?

„Nebyl. Nebyla jsem tlustá.“

Vida. On to tak viděl, možná chtěl vidět. Což neznamená, že to byl objektivní fakt.

„Asi máte pravdu.“

Ivo, vy se na sebe nedíváte do zrcadla?

„Ne, moc často to nedělám.“

Takže nevidíte, jaká jste krásná bytost, jakou máte ušlechtilou tvář, jak nádherná jste žena? Řekl vám to někdy někdo?

„Současný přítel. Já se tomu vždycky zasměju, a stejně mu nevěřím!“

Sotva to dořekne, hned se rozeštká. Proč pláčete, co vás zasáhlo? Odmítáte uvěřit tomu, že jste krásná?

„Vlastně ani nevím. Nějak jsem se v tom zauzlila, už před delší dobou. Protože…napadá mě, jsem teď najednou ve škole, na základní…někde v osmičce, devítce…“

V pořádku, tak pojďme do školy. Co se tam děje?

„Nechodím namalovaná. Moje vrstevnice vypadají mnohem ženštěji než já.“

Ženštěji? Jak to myslíte?

„Patlají na sebe vrstvy mejkapu, zakrývají svoji pravou tvář. Pro mě je to rozhodně pohodlnější se nemalovat…“

Vy to říkáte s takovým zvláštním podbarvením v hlase, jakoby tam byl podtext, něco skrývaného.

„Nechodila jsem namalovaná, protože jsem neměla mamce co brát, abych se mohla malovat. Mamka se taky nemalovala. Zato moje vrstevnice si od matek půjčovaly tajně rtěnky, stíny, řasenky, pudry. Jednou jsem se ale zkusila doma namalovat, něco málo jsem u mámy vyštrachala. Jenže se mi nelíbilo, jak vypadám, tak jsem to umyla. Připadalo mi to jako tvář na tváři. Jako faleš.“

Tak vida. Už tenkrát, ve svých školních letech, věděla, že líčit se je malovat si tvář na tváři. Z části má tedy autenticitu uchovanou. Říkám ji toto shrnutí a ptám se: Proč se na sebe nerada díváte do zrcadla, čeho se bojíte, že tam uvidíte? Proč nesnesete pohled sama na sebe?

„Možná se bojím, že uvidím nějaké zlo, špatnosti, to nechci vidět.“

Proč byste měla vidět špatnosti nebo zlo? Jaké špatnosti, jaké zlo? „Jsou tam nějací bubáci, ale jací? Moje špatné vlastnosti, stíny. (Každý člověk má své stíny.  Bez stínu by nebyl žádný pravý obraz, stín je součást celku. Poznat svůj stín, svoji slabou stránku a přijmout ji, je výraz síly!) Vím, že tam jsou a že je jich tam hodně. Něco se děje. Najednou se na sebe koukám do zrcadla…“

Tak se dívejte a hledejte své stíny. Já si zatím odskočím na toaletu, říkám Ivě. Když jsem mezi dveřmi, zastihne mě její komentář: Vy už to tady se mnou nemůžete vydržet, viďte?

Když se za malou chvilku vrátím, ptám se jí: Jak vás vůbec napadla otázka, že to tady s vámi nemůžu vydržet? Napadají vás často takové věci, že to někdo s vámi nemůže vydržet? Kde se to bere? Odkud se to bere? Když se teď dívám do zrcadla, zlobím se na sebe, že jsem se s Martinem nerozdělila o něco dobrého, že jsem to všechno snědla a nic mu nenechala. Otevřel se mi pohled na to, jak jsem se jako jedináček nemusela nikdy s nikým o nic dělit. Je to špatné? “

Oponuji svým pohledem na věc. Proč byste si jednou nemohla dopřát něco jenom pro sebe? Myslet víc na sebe? Je tohle důvod ke kritice vlastní osoby?

„Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlela.“ Zkuste to. Pošlete své duši vzkaz, že se máte ráda, že umíte naplňovat svoje potřeby. Přece se nemůžete pořád jenom rozdávat na všechny strany a na sebe kašlat. I přístupem k sobě ve vás vzniká ona disharmonie, o níž jste řekla, že nevíte, jak na ni. Jak na vás působí, co říkám?

„Povzdychla jsem si nad tím.“

Z jakého důvodu? Nehraje v tom nějakou roli obavy ze sobeckosti?

„Jenže já mám takové pocity. Mívám pocit, že jsem sobecká.“

K čemu nebo ke komu se váží?

“K mému dětství.“

Dobrá, jdeme do dětských let.

„Jsem malá holka. Chodím do školky. Děti mi říkají, že jsem rozmazlený jedináček. Jedna starší holka z vyššího oddělní mi zavazuje tkaničky u bot, protože my malí to ještě neumíme. Říká, že jsem rozmazlený, usoplený jedináček.“ Co to s vámi dělá, jak si připadáte? „Jako kdyby výsledkem toho bylo, že říkat si o pomoc je špatně, že se musím naučit sama, že neumět je špatné.“ Proč? „To nevím.“  Ale víte. Proč je špatné neumět si zavávat tkaničku sama a říkat si o pomoc? „Není to špatné, jednou se to přece musím naučit, abych nebyla závislá na ostatních a nemusela říkat o pomoc.“

Ano, to je další váš program. Zopakujte nahlas svými slovy, co jste si právě našla. „Nesmím si říkat o pomoc, protože musím být soběstačná. Nesmím být na nikom závislá!“

Jak na vás působí, když to takto slyšíte z vlastních úst?

„Bříško píchá, je tam tlak.“ Takže jsme zasáhly správné místo, opět něco tlačí ven. Iva je vůbec celá natlakovaná věcmi, které chtějí ven (protože už je nepotřebuje, a dosud o tom neví!)

Co potřebujte dostat ven, kde potřebujete upustit páru, aby se tlak uvolnil?

„První co mě teď napadlo: nechci být vůbec na nikom závislá, a zrovna když mám vyrážku, když mě trápí, tak jsem závislá, protože potřebuju pomoc od přítele, aby mě třeba odvezl do nemocnice, a já nejsem zvyklá si říkat o pomoc.“ Stop! Slyšíte se, co říkáte? Odkryl se jeden z důvodů, proč tu vyrážku máte. Zkuste jej najít.

„Mám se něco naučit a pochopit?“

Ano! A co se máte naučit?

„Naučit se říct o pomoc a vůbec si nepřipouštět, že tím budu někoho zatěžovat, třeba Martina, protože on to pro mne udělá rád. Vůbec to neznamená, že by mi pomoc neposkytl, že bych byla přítěží a zatěžovala ho tím.“

Výborně! Skvělé! Není nad to, když si člověk sám odhalí své skryté programy, své vnitřní manipulátory.

Jdeme k rekapitulaci a k afirmacím ušitým jí na tělo a na danou situaci.

„Říkat si o pomoc je pro mě bezpečné. Protože když mě někdo zavolá o pomoc, ihned běžím, jsem vstřícná…zatímco když já potřebuji pomoc, tak o ni vůbec nežádám, neumím to.“

Vystihla to přesně. Okamžitě po volání o pomoc rozprostírá svá ochranná andělská křídla i za tu cenu, že popře svoje vlastní potřeby, neboli popírá sama sebe. A pak se divte duši, že pláče a volá o pomoc.  Iva se rozdává na všechny strany, ale sama sobě nepomůže.

Nechávám jí sestavit si afirmaci, napovím je tolik, jaká slova by měla obsahovat. Iva říká: Je bezpečné říkat si o pomoc a ostatní mi vyjdou rádi vstříc stejně jako já jim.“

Následuje pochvala jako osobní motivace.

Přijde úleva, Iva hlásí, že v jejím bříšku něco vyskočilo, něco se přihlásilo. Copak to asi bude tentokrát?

„Zase mi vzpomínka skočila do dětství. Hodně ráda jsem kreslila. Nesu tátovi ukázat obrázek, táta zvedne oči a řekne jo, dobrý. A já jako vždycky udělám hm, pokrčím rameny, stáhnu obrázek a jdu kreslit něco jiného, co by se mu mohlo líbit víc. Čekám od něho něco víc. Co? Pochvalu.  Ale on ji nikdy nevyslovil. Za zlé mu to nemám, ale jako malá nevím, že táta neumí říct víc, než je to dobrý a mrzí mě to.“

To však neznamená, že vás táta přehlíží, odsouvá nebo nemá rád. Potíž je v tom, že když rodič nebo rodiče nedávají dítěti najevo dost zájmu v míře, jakou si dítě přeje a jakou potřebuje, vyloží si to dítě tak, že není pro rodiče dost dobré. Takto si to spojí, a proto jde malá Iva malovat jiný obrázek, který, jak doufá, se bude tátovi víc líbit a on vysloví konečně tu kýženou pochvalu!

„Myslím, že se doma pohybujeme v nějakém zacykleném, začarovaném kruhu. Táta je mnohem kontaktnější, než máma. Táta má rád, když se mi může pohrábnu ve vlasech, pohladit mě…jenomže…“ Nedokončí větu, začne plakat. Co v ní vzbouřilo tak silný emoční projev? „Uvědomuju si, jak bych moc ráda, aby mě po vlasech hladila mamka. Toužím po tom, aby mě maminka pohladila, jenže ona to nedělá, protože u nich v rodině se to taky nedělá, i táta by to rád udělal, ale já mu to nedovolím, zpětně se pak cítím mizerně. Když mi odlehne, uvědomím si, že bych si to přála od mámy, která mi to nedá, a druhý, který by dal rád, tomu to nedovolím…pohybujeme se v nějakém začarovaném kruhu.“

Popisuje, jaký cítí přetlak (!) a jak jí je táty líto. Když se zeptám proč líto, tak mezi vzlyky odpoví: „Protože tohle nedostáv ani od mámy, ani ode mě. A přitom ho mám tolik ráda!“

Rmoutí vás myšlenka, že váš táta strádá touto nedostatečností, oním dotykovým projevem náklonosti? „Ano. On si taky prožívá své, já to vím. Vím, že je vnitřně smutný.“

Nabízí se jiný pohled na věc. Co kdybyste to ve vaší rodině byla vy, která to má své rodiče naučit projevům lásky a citů, a tím se to naučíte sama?  Je pro vás přijatelná taková představa?

„Určitě je přijatelná, spíš nevím, jak na to.“

Pojďme vyjít z toho, že ji nezavrhujete.

„Nezavrhuju v sobě spojovat nic, ani nebe se zemí, ani tátu s mámou.“

Výborně. Takže můžete přijmout, že jedním z úkolů vaší existence tady může být velice důležitá věc, a tou je, naučit své rodiče projevům lásky tím, že s tím začnete sama u sebe, a tím …“Jim i sobě pomůžu,“ dodá a zeptá se: Je to vůbec možné?“ Dopřávám jí chvíli, aby si vychutnala radost i údiv nad tím, že nejde o nic nemožného, a pak dodám: Představte si, že jim můžete ukázat, jak chutná obejmutí a políbení. Tím vlastně vyvedete rodinu z toho zacyklení, o němž jste se zmínila. Někdo to tabu zrušit musí! Není to báječné?

„Představte si, co se nedávno stalo,“ reaguje Iva s viditelným a slyšitelným ulehčením.  „Měly jsme s mamkou rozhovor. Pověděla jsem jí o tom, jak moc mi chyběly její dotyky, a mamka se mnou pak dlouho nemluvila…“ Maminka se urazila? „Ano, byla uražená. Později mi řekla, že to neumí takhle dělat, a plakala. A že si určitě o ní myslím, že mě nemá ráda. Řekla jsem jí, že vím, že mě má ráda, ale že není nutné, aby mi kupovala věci, jako spíš aby raději obejmula, že by to pro mě bylo mnohem víc. Stejně jí trvalo asi tři týdny, než na mě začala mluvit.“

Máte jí to za zlé? „Vůbec ne!“ Tak to je skvělé. Byla by tedy pro vás snesitelná představa, že byste to byla vy, kdo přijde a obejme jí jako první a řekne, mám tě ráda, mami?

„To já dělám!“ No vida! Takže dovedete naplňovat princip, jak jste sama řekla, posílat radost z radosti. Když chcete posílat radost, musíte ji sama prožívat, dávat ji sama sobě. V opačném případě byste svojí studnu dávání jednou úplně (sebe) vyčerpala.

„Mamku objímám, i když vždycky s trochou nejistoty, jak to přijme. Možná by to chtělo na to nedbat… přesto, i tak ji objímám, i tátu, má rád, když ho žudlám ve vlasech na spánku, tak si myslím, že se ten začarovaný kruh nějak prolamuje, i když na to jdu ještě se strachem, co oni na to, a oni ten můj strach určitě cítí, ale i tak se pokouším….“

Pokoušíte se dobře. Rodiče se obávají vašeho projevu, protože jsou naučeni žít bez něj. Vy jim můžete ukázat, že i pro ně je bezpečné přijímat pohlazení, dotek, pusu. Stejně jako pro vás říci si o pomoc, když ji potřebujete. Projevujete svůj láskyplný vztah k rodičům, a před láskou musí kapitulovat každý a všechno. Protože láska je nejvíc, i když to rodičům ani vám ještě moc nejde, přesto neřešte, co mamka na to, jak to vezme. Vy to nevíte, protože ona vás k sobě nepustí. Nejde něco řešit za někoho jiného, jen za sebe. Když vy budete konat, a konáte, ze svého srdce, budou tak cítit a konat i rodiče. Je to zákon akce a reakce, odrazu a dopadu.

„Pořád je ve mně nějaká moje opatrnost, abych někomu neublížila.“

Nemůžete přece ublížit láskou! Nehledě na to, že vy jste vibračně naladěná a nastavená neubližovat, to je přece naprosto zřejmé. Kde se ve vás bere ta malověrnost? Co všechno ještě potřebuje vyventilovat? Nebo lepší otázka: co vás ve skutečnosti svědí, svrbí?

„Když přijde nervozita, když potlačuju něco v sobě.“ Vždyť právě o tom celou dobu mluvíme. Takže co vás znervózní?

„Mám v sobě stálé napětí, nevím, kde se bere. Nemohu to rozkódovat. Třeba v neděli volá Martinova sestra. Měli jsme se sejít u jejich rodičů a ona se ptá, kde jsme? Mluví s ní Martin, já neslyším, co si říkají, jen to, vždyť už jsem ti říkal, že přijedeme odpoledne. Mluví s ní dost vyhroceně, a já hned pociťuji napětí. U Martina už jsem poznala, že když občas vypění, nebo něčím praští, že to k němu patří, že on se tím očistí, kdežto já to neumím. Těžce snáším tyhle projevy agresivity a emoční výbuchy. Jak mi vyplynulo z dětství, křik mi vždycky vadil. Takové to vynadání od mamky, že jsem něco provedla, neudělala dobře, její úzkostný, přecitlivělý dohled, aby se mi něco nestalo a hlavně, aby bylo všechno spořádané.“

Iva říká, že v odpověď na její vlastní popis situace při telefonování Martina s jeho sestrou cítí, jak jí v břiše rezonují negativní vlny. „Vím, že patří jemu, a přesto mě zasahují.“

Nabízí se otázka, proč tak ochotně přijímá negativní rezonanci ostatních lidí, proč si ji bere za svou? Iva nedokáže s určitostí odpovědět. Ví však,  že když mluví s někým, kdo není právě milý a dobře naladěný, má k jeho projevu pochopení a toleranci, zatímco sama se jeho nepříjemným projevem cítí znervózněná a napjatá. Reaguje přecitlivěle, bere si to osobně.

Ptám se proč. Iva říká, že v práci je pro ni jednodušší se od negativních projevů odprostit, nějak je přesměrovat, zatímco doma, u vlastních, jí to nejde vůbec. Proč nedokáže odstínit, co nechce přijímat, co je cizí? Stále se jí vracejí totéž obavy: aby byla přijatelná. „Protože kdybyste mě viděla s jinými lidmi, tak je to v pohodě. Nemám vůbec potíže s komunikací. Jen za určitých okolností.“

Ano, a ty nás právě zajímají. Za jakých okolností začne komunikace váznout a nastoupí knedlík v krku?

„Ve chvíli, kdy si myslím, že moje reakce někomu ublíží. Je to taková míchanice – lásko – strach? Je to asi od mamky převzaté, láska a strach v jednom balení.“ Může být. Nechtěně převzatý energetický otisk od maminky  a přijatý ´za vlastní´, není vůbec nic výjimečného.  Tak se stává, že úzkosti, obavy, strachy a další vjemy matky dítě nejen cítí a vnímá, ale bohužel zkopíruje.

„Přesně vidím, jak mi mamka říkávala, co to máš na sobě? Jak to zase vypadáš? Co tomu řeknou ostatní? Tohle nemůžeš a tamto nemůžeš, a pořád měla nějaké výhrady ke mně. Ještě jak byla učitelka, tak si na tom obrazu hodně zakládala, aby jí nepomluvili…A takhle si to táhnu a nevím, kde to mám přesmyknout. Sama o sobě si myslím, že jsem bytost otevřená komukoliv a čemukoliv…“

Musím zase říci stop a hned Ivu upozornit na závažnou okolnost.  Pozor na slova, Ivo. Nemůžete být otevřená čemukoliv a komukoliv! Zřejmě to ale opravdu děláte. Potom do vás může cokoliv a kdokoliv se svojí energií vstoupit! Je to jako kdybyste měla stále dveře dokořán, pro každého. I pro nevítané hosty. Tohle místo musíme spravit, přeformátovat, jinak by to dál zůstávalo pro vás ohrožující. Dál byste ochotně přijímala od druhých jejich odpad (energetický). Zkusíme to společně formulovat jinak. Třeba takto:

„Jsem otevřená, vnímavá a snažím se brát věci, takové jaké jsou, přijímám věci takové, jaké jsou… a přijímám sebe bezvýhradně takovou, jaká jsem. Jenže to bezvýhradně se přijímat mi nejde moc z pusy.“

A víte proč? „Nevím“. Protože maminka k vám měla stále nějaké výhrady, máte to naučené, je to zase jenom nacvičený program. Není to váš pohled na sebe, ale její pohled.Její hodnotící měřítko.

„Pak mi ale řekněte, jak to, že u sebe s tím mám takový problém a u ostatních nemám potíže to aplikovat?“

Dobrá otázka. Je to o sebelásce a přijetí, což je jeden z nejobtížnějších a také nejdůležitějších kroků v osobním rozvoji. Mít se ráda.

„Já už se to učím skrze ten ekzém. Naučil mě spoustu věcí,“ překvapí Iva.

Tak ty si ráda vyposlechnu.

„Naučil mě začít hledat jiné cesty, jiné hodnoty, a zase to spojím s mamkou, jak už jsem říkala, že pro mě neměly smysl materiální dárky, ale objetí, že materiální svět není tak důležitý, jak mu společnost přikládá, že člověku stačí mít víc rád, víc milovat a pak nepotřebuje ty hmotné věci, ne v míře, na jakých lpíme. Víte, mnohokrát se mi stalo, a teď mi napadá jedna konkrétní situace za všechny.“

Sem s ní. O co jde?

Vracíme se k minulé události.

„Je srpen, třetí víkend, jsme na hudební akci. Všichni se známe a přijeli i ti, co byli ve Francii a v Maroku. Ráno vstávám a slyším hudbu, začnu tančit. Vyjde ven Veronika a diví se.  Že prý nechápe, jak to dělám, že jsem pořád tak skvěle naladěná a nabitá. To mám z vás, říkám jí. Jdu vařit kávu, běhám a ptám se, kdo si dá kafíčko? Krásně nám to jako skupině ladí dohromady, a to mě blaží! Pak jdeme vařit a já zase zjišťuju, že jsem se dokázala najíst z toho, že se najedli ostatní a byli uspokojení. A tuhle se mi stalo vícekrát. Třeba na tom dětském táboře. Že mě mnohem více nasytí štěstí a spokojenost ostatních. A že sama vůbec nemám hlad, zatímco jsem rozdala jídlo jiným.“

Ano, rozumím. Dokáže sama sebe vnitřně ohromně motivovat. I za cenu, že snáze snáší různé strádání a ústrky, hlavní a zásadní pro ni je to, aby se dobře cítili lidi kolem ní. Svědčí to bezesporu o kvalitě její duše a vypovídá o vysokém stupni jejího otevřeného vědomí. To jsme ale odbočili od tématu mít se ráda, i když to byla velice prospěšná odbočka. Bez sebelásky, zdravé sebelásky, to prostě nejde.

„Víte, co jsem dneska ráno po dlouhé době řekla, když jsem se dívala na tu vyrážku? Říkám si, ty jsi tak statečná! Sama sobě jsem to řekla. Až mě to udivilo, že jsem s to něco takového vyslovit.“

Blížíme se rozuzlení. Vybízím Ivu, aby znovu šla zpátky do onoho rána, kdy ji budí urputné svědění. Vracíme se k výchozímu bodu velikým obloukem, kdy během té cesty se odkryla spousta dosud neviděných brzd a pout.

„Probouzím se v zapařeném spacáku, jak je vlhko. Intenzivně se škrábu a moc mě to bolí. Sedím na posteli, cítím vlhko, mažu se, kukám na lahvičku s přípravkem, hladím si ruce a říkám si, to vydržíš!“

Vida, a už se vyjevují odlišnosti a další skryté věci. Vybízím Ivu, aby našla rozdíly, neboť do očí bijí přinejmenším dva markantní vjemy.

„Řekla jsem to mnohem klidněji a stručněji. Objevila jsem, že jsem si hladila ruce, to jsem před tím neviděla, a byla jsem s celým ranním trápením rychle hotová. Už tam nebyly emoce.

Jinými slovy, tentokrát s vyrážkou rychle vyběhla.

Navazujeme na to, co dalšího ji ekzém naučil.

„Pohladit se. Nikdy jsem to nedělala, až v poslední době je to novinka. Většinou jsem se jenom škrábala, teď si bolavá místa hladím. Dál nevím, co bych ještě uvedla…“

Rekapitulujeme. Vyrážka ji hlavně naučila obracet pozornost k sobě! Aby odhlédla od ostatních a zaměřila se na sebe! Aby dala od ostatních ruce pryč jako od priority svého pohledu!

„Zastavit se a udělat si dobře,“ reaguje Iva. „Tím si projevit lásku a vážnost.“

A hlavně projevovat a naplňovat svoje potřeby. Tohle je nejdůležitější poslání vyrážky, vnímat své vlastní potřeby! Projevit neprojevené. Něco, co přehlížela – sama sebe. Potlačovala se tak moc, až jí to v noci probudilo, protože už to nesneslo odkladu. Její popírání svých vlastních potřeb a přiznání si, že má nárok mít své potřeby a že ony potřeby nejsou nadřazené potřebám druhých. To se snažilo prodrat omezením, kdy kůže nám ohraničuje fyzickou existenci, naše vymezené já, a skrze ni se jako na plátně ukazuje, co chce ven! Co se snaží prorazit do vědomí a když se to prorazí do vědomí, může se se tím konečně vědomě pracovat. Pak už není důvod k vyrážce.

V tomto duchu se Ivy ještě ptám, abych si byla jistá, že se do vědomí dostalo opravdu všechno potlačené, stlačené uvnitř, jestli je to všechno? Zda neukrývá něco dalšího, například to může být zadržovaná sexualita, nebo její volný opravdový projev, vášeň, vnitřní oheň, který je ze strachu neprojevený, žár, který se chce zviditelnit. Něco dalšího, co jí svědí, kouše, škrábe?

Spontánně se jí vybavilo období sedmá osmá třída, kdy se její spolužačky už malovaly, a kdy vnímala, že jsou mnohem více než ona sexuálními objekty. Prozkoumáváme znovu toto období z pohledu – ony jsou přitažlivými sexuálními objekty, kdežto já ne. Období puberty, kdy se děje hormonální bouře, ven se dere sexualita, holky se malují, aby přivábily samečky… může i tady být zakopaný pes.

Iva zkoumá a objevuje následující: „Dívám se na sebe v té době jako pozorovatel. Nic mi to neříká. Nemám k tomu žádné pocity.“

A co váš knedlík v krku, je tam, nebo není?

„Knedlík zmizel. Protože mi došlo, že si můžu si říct, co potřebuji, můžu si dovolit říct, co potřebuji, a že mi to kdysi v dětství zakazovali a bránili mi v tom, je pryč. Není to moje současnost.“

Opakuje si, co jsme právě sestavily a pochvaluje si. „Jsem nadšená. Moc se mi líbí moje pravda, že můžu říkat, co uznám za vhodné a správné, že mohu svobodně vyslovit svůj názor a nemusím brát pořád ohled na to, co řeknou ostatní. I oni mohou mít vlastní názor, jako já.“

Skvělá práce. Tážu se jí, jestli ve výčtu věcí, které jí naučila její vyrážka, něco chybí, nebo je to všechno?

„Naučila mě úctě k okolnímu světu, nejen k lidskému, úctu k životu jako takovému. Když jsem brala kortikoidy, a nedělaly mi dobře, stejně se mi vyrážka pořád vracela, začala jsem se ptát, jestli není jiná cesta. Vyrážka mě naučila jinému přístupu k léčivým bylinkám. Jsou tady, aby nám pomohly, nemáme po nich šlapat, máme si jich vážit, trhat jenom tolik, kolik potřebuji, respektovat je a najednou se rozjel respekt ke všem bytostem, které jsou stejně hodnotné. Stejně významné, ať člověk, zvíře nebo stromy.

Moc ráda si hraju. Třeba se stromem, jak se rozvětvuje od velkých do malých a ještě menších větviček, tak já to větvím až k neviditelným a vzniká mi něco jako fraktál. Totéž jsem se snažila udělat se sebou, a zjistila jsem, že se dokážu s tím vším okolo sebe propojit. Takhle to dokáží všechny bytosti ve smíru. To je přece nádherné!

Děkuji svojí vyrážce za všechno, co mě naučila. Mám ji ráda za to, co mě naučila, k čemu mě dovedla. Už jsem jí děkovala několikrát, ale klidně to udělám znovu. Jsem spokojená. Už vím, že odmítat cokoliv, co pochází ze mě, je odmítat část sebe, včetně stínů, které jsou jenom jednou stranou téže mince. Vyrážka byla můj stín.“

Odmlčí se, ale ve tváři jí čtu, že ještě něco dalšího se jí takzvaně honí hlavou. Záhy se to dozvím.

„Musím vám říct něco strašlivě moc důležitého, co jsem nikdy nikomu neřekla. V době, kdy jsem byla hubeňoučká, nejedla jsem, bojovala jsem s jídlem. Bylo mi asi šestnáct let, kdy mi přítel řekl, že bych měla zhubnout.  To zanechalo ve mně velké bubáky. O byl moje moje velká láska, a já jsem kvůli tomu co řekl, přestala jíst. Občas jsem se najedla, a pak měla výčitky a ono se to pomalu začalo sunout do bulimie, přestěhovalo se to do jiných věcí v mém životě. Děkuju moc, že jsem to poprvé v životě mohla říct. Moc jsem se styděla, přijde mi to hnusné…ty výčitky, že jsem potom zvracela, takovéto plýtvání. A hrozně se stydíte to někomu říct, protože je to potupné. A věděla jsem, že se to spustilo kvůli informaci, že přítel řekl, že bych měla zhubnout, ačkoliv jsem nebyla vůbec tlustá, naopak.“

Proč a co jste viděla jako potupné?

„Potupné je zvracení a to, že jsem uvěřila cizímu názoru a přijala jej za svůj. Potupné je vzít si za své cizí hodnotící kritérium o sobě. Byla to děsně nebezpečná chvíle, jako když do vás proniká nějaký nebezpečný parazit. Uvěřila člověku, který ve mně chtěl vidět někoho jiného! Jestli jsem mu nestačila taková, jaká jsem byla, nebyl pro mě a já nebyla pro něj. Je zajímavé, že si člověk znovu uvědomuje, jak všechno souvisí se vším, a jak si sám nedokáže pomoc, sám do sebe hlouběji sáhnout, aby tam našel, co ho tíží. Uf! Je mi líp! Jé, mě je tak fajn, tohle jsem moc ráda rozlouskla.“

Ukončíme terapii a Iva mi rozjařeně vypráví o svém vztahu k dětem, k přírodě, ke všemu živému. Je radost ji poslouchat.

Ivana Inšana PÍHOVÁ


vloženo: 21. 08. 2016

Audio nahrávka č. 4, O nás lidech


vloženo: 21. 08. 2016

Audio nahrávka č. 3, Numerologie, moje láska


vloženo: 21. 08. 2016

Audio nahrávka č. 2 – Kombinace prvků terapií