Vážení a milí čtenáři,

dnes se po delší době vracím k psaní na svůj web. Ta přestávka v čase byla pro mne potřebná, ba přímo nutná a byla mi ku prospěchu. Potřebovala jsem odstup, odpočinek a využít čas pro sebe, starat se konečně také o sebe. V tomto ohledu jsem si byla hodně moc dlužna. To bych prozatím na úvod považovala za dostačující. Ještě než přejdu k samotnému tématu článku, musím ještě podotknout, že řečená odmlka nemá nic společného s covidem v žádné souvislosti významu a obsahu tohoto slova. Čímž jsem si právě teď vytvořila oslí můstek, protože o slovech, jejich významech a užití budu dále psát. Zkrátka, řeč bude o mateřštině. Neboť mateřský jazyk je duší národa.  Každý národ by si svůj jazyk měl chránit, pečovat o něj a nenechat jej mrzačit.

Slova představují dar, dar přímo od boha. Veškerá naše magická moc se opírá o slova. Slova mají neobyčejnou sílu. Jakmile vyslovíme názor, jako bychom užili magickou formuli. Slovem můžeme člověka zranit i zradit, či ho povznést. Slovem lze člověka zaklít, nebo ho ze zakletí vysvobodit. Nevhodně zvolená slova mohou – a moje letitá praxe terapeutky tomu jen nasvědčuje, zanechat na duši dlouhodobě hluboké, bolestivé šrámy.

Do onoho času starání se o sebe jsem včlenila četbu. Hodně jsem četla, více než kdy jindy. Hodně jsem poslouchala dramatizace literárních děl či jsem se dívala na jejich filmová či televizní zpracování. Patřily k tomu i načtené knihy. Ve valné většině z tohoto výčtu zaznívala krásná, čistá čeština. Čím starší byla tato produkce, tím skvostnější byl i jazyk. A protože nežiji ve vakuu, samozřejmě mi nemohlo uniknout, jak se dnešní mluvené i psané slovo prezentuje do veřejného prostoru v míře povážlivě upadající. K tomuto zjištění mnohdy bohužel patří i špatná gramatika. Upadající jazyk predikuje úpadek národa.

Ledabylý přístup k mateřštině

Aby to nebyla jenom teorie, přejdu k příkladům. Nasbírala a vypsala jsem jich docela hodně; některé jsou přímo otřesné.

Slovo došlo se užívá tak často, až by jednomu z toho došel dech. V jednom čteném komentáři k jistému dokumentu během dvou minut zaznělo 4x. Došlo k sjednocení sil, namísto síly se sjednotily.  Při prudkém nárazu došlo k oddělení zádi od trupu, namísto záď se oddělila od trupu. Došlo k nehodě, namísto stala se nehoda. Došlo k vážné situaci, namísto nastala vážná situace. Došlo k vítězství řady lidí, namísto řada lidí zvítězila. Došlo k vytvoření rozsáhlého labyrintu touto civilizací, namísto tato civilizace vytvořila rozsáhlý labyrint. I následující příklad z této skupiny prohřešků na rodném jazyku přímo popírá samu podstatu slova tvoření: …popis, který vrhal nové světlo na to, k čemu při ukřižování došlo, namísto …vrhal nové světlo na to, co se při ukřižování stalo či událo.

Není to jen ledabylost, ale i pohodlnost dát si při překládaní z cizích jazyků práci s převzatým textem. Nepřekládat otrocky, překládat správně do češtiny. Komentáře čtou často herci, u nichž bych předpokládala cit pro jazyk, a přesto čtou překlady otrocky a s chybami tak, jak je kdosi napsal. Dojít může například uhlí nebo mouka, dojít trpělivost, ale situace se stane, vytvoří, nadejde…a tak dále. Naše bohatá a krásná mateřština nepotřebuje pomocné slovo došlo, má dostatečnou zásobu naprosto výstižných sloves pro jakýkoliv děj či situaci! Nepotřebuje flikovat botu cvoky, když má k dispozici kvalitní materiál k nové botě.

Více než, více jak, kromě a mimo

I následující příklad je strašným nešvarem: více než většina populace…a ne více jak většina populace. Jde-li o srovnávání něčeho, vždycky je správně česky více (méně) NEŽ. Bohužel, toto pravidlo neznají patrně ani mnozí novináři, komentátoři a vůbec ti, kteří mluví k veřejnosti. Podobně se to má s užitím slov kromě a mimo, například u dopravní značky hlásající nějaké omezení, třeba kromě vozidel zásobování, nebo mimo vozidla zásobování. To je správné, a ne naopak. Chybné užití slov kromě a mimo se týká špatného užití pádů; kromě koho čeho (2. pád), kdežto mimo koho co (4. pád). Takže správně česly bude: Kromě uvedených argumentů, mimo uvedené argumenty.

Totéž – to samé, díky a kvůli

Totéž se dá říci o situaci, která…a ne to samé se dá říci. To samé je cizí tvar, cizí vyjádření převzaté například z angličtiny.

A ještě jednou na podobnou notu: užití výrazů díky a kvůli. Zatímco díky se vždy vztahuje k pozitivnímu smyslu, třeba díky tobě jsem se neutopila, tak výraz kvůli má vztah k negaci, například kvůli němu jsem nedorazil na schůzku včas.

Používání špatných pádů, třeba věta:  Když byl současný premiér (kdo co = 1. pád) prezident (byl kým čím = 7. pád). Za tohle vyjádření by se měl dotyčný vrátit do základní školy. Tudíž správně česky má být: Když byl současný premiér prezidentem. Tak bych mohla snad do nekonečna pokračovat.

Užití tvarů sloves je asi taky pro mnohé tak zvanou španělskou vesnicí. Třeba tato výzva: „Kriminalisté se obrací na veřejnost s žádostí o pomoc.“ V tu chvíli mateřština úpí a naříká. Kriminalisté se obracejí (!), je to množné číslo. Obrací se seno, obrací se každá koruna v ruce, člověk se obrací k bohu, avšak lidé se obracejí k bohu! Bože!

Z jednoho komerčního rádia nedávno z moderátorových úst zazněla tato bota: „Nedávno jsem se tady rozplýval nad tím, že jsem neměl dlouho jahodové knedlíky.“ Tak tohle je přímo vražedné spojení významu slova rozplývat se s jeho negativním užitím. Pán zřejmě netuší, že rozplývat se nad něčím vyjadřuje stav blaženosti, radosti, spokojenosti. Jestliže neměl dlouho jahodové knedlíky, rozhodně to tedy nebyl stav spokojenosti, ale újmy. Újmu jsem z jeho vyjádření  měla já.

Kdo nebo co je podmětem ve větě

Spoustu lidí vidí bezpráví – to je fakt hrůza hrůz. Přece spousta lidí vidí bezpráví, podmětem je zde slovo spousta (kdo, co). Jiné by bylo spoustu lidí jsme viděli všude kolem sebe.

Nebo další zhůvěřilost: Spoustu lidí, kteří šli do politiky. Jak vyplývá z předešlého, správně má věta znít takto: Spousta lidí, která šla do politiky.

Hodně často se chybuje v používání infinitivu ve slovesech zhlédnout a shlédnout. Správné užívání prvního tvaru se z je všude tam, kde chceme říci, že jsme něco viděli, například film, divadelní představení, výstavu a podobně. Zatímco u výrazu druhého s písmenem s na začátku je užití ve smyslu shlédnout z výšky, například z hradu, z věže, z okna, tedy podívat se shora dolů. Onehdy jsem tuhle notoricky opakovanou a bezmyšlenkovitě přebíranou a opisovanou chybu (opět užití bez rozmyslu) jednomu pisateli lehce vytkla. Už jsem to zkrátka nemohla vydržet. Nebylo to myšleno jako osobní útok na něj, což jsem mu i zdůraznila, ale jako obrana mateřského jazyka. Pán se urazil a od té doby mi nepíše.

Jako bodláky od lopuchu se v naší mateřštině uchytávají nové výrazy, které spisovná čeština nezná a nemá. Třeba slovo konstrukt. Co to jako je? Máme přece slovo konstrukce! Nebo tuhle jsem v poště opakovaně dostala psaní, které bylo v předmětu nazváno Oznam. Fakt jsem málem slítla ze židle. Jaký oznam, co to má být? Bylo to oznámení, samozřejmě. Nevím, co se v hlavách podobných pisatelů a autorů textů odehrává, nicméně je patrné, že prostě u toho nemyslí. Kdyby mysleli, nemohli by vymyslet ani konstrukt, ani oznam.

Vyskočila bych do stropu, když slyším nebo čtu třeba tohle: Žíla je přetrhnutá! Jak v tuhle chvíli určitě víte, věta má správně znít: Žíla je přetržená! Když už to lidi nevědí (asi fakt nechodili do školy), jak se co správně píše a vyslovuje (v tomto případě jde o změnu kmenové souhlásky), copak jsou navíc hluší, copak je to netahá za uši? Případně nebije do očí?

Jiná citace z veřejného média, míněná naprosto vážně, nešlo o přeřeknutí; naší dnešní hostkou (!) byla…následovalo jméno ženy – hosta.

Bohužel, úpadek mateřštiny je do nebe volající. Je vidět a slyšet všude kolem, je očividný ve všech oblastech života.  Minimální úcta k mateřskému jazyku se jako infekce šíří snad už nekontrolovatelně znásilňovaná hlavně médii. Do éteru jsou chrlena slova bez rozmyslu, anebo naopak s rozmyslem maskovat reálné problémy (a tím od nich odvádět pozornost) do blyštivého pozlátka keců o ničem, do plytkých a bezobsažných rádoby líbivých frází. A lží.

Přeci jenom se najdou výjimky. Dívala jsem se na původní český dokument nazvaný Bílá hora, kronika povstání, vytvořený v roce 2022. Doprovodný komentář byl naprosto excelentní co do čistoty jazyka. K potěše ucha i duše vyzněl také komentář, tentokrát převzatý, k jednomu z dílů cyklu o životě zvířat v divočině. V tomto případě si očividně překladatel i editor dali záležet. Jde to, když se chce.

A tak si znovu závěrem zopakujme. Slova jsou neobyčejně silná, mají neobyčejnou moc, a to jak v pozitivním, tak negativním smyslu. Mají účinek jako mantry, čím častěji se opakují, tím více jejich energie sílí. Dovedou vyvolat lásku, úctu, ale také zášť a nenávist. Jsou nástrojem moci. Jaké, to záleží na uživateli a jeho volbě. Na výběr jsou jenom dvě možnosti.

Neboť o tom, jací doopravdy jsme, nesvědčí naše schopnosti, ale naše volby, říká jedna z hlavních literárních, a posléze i filmových postav. Autor, který ji tuto repliku vložil do úst, byl velmi moudrým člověkem.

V praxi psychoterapeuta se samozřejmě ve velké většině ocitají dospělí lidé, i když za sebe mohu říci, že s několika dětmi (jejich příběhy jsou publikované na tomto webu) jsem měla co do činění včetně vlastních vnoučat. Dospělí si najdou cestu, když potřebují pomoci, od toho jsou dospělí. Jenže jsou to právě děti, které společně s dospělými sdílejí život i prostor, a často by samy naléhavě potřebovaly pomoci, protože problémy dospělých dopadají i na ně. Jenže ty, bohužel, až příliš často, zůstávají stranou jejich pozornosti.

Proto jsem se rozhodla, že následných několik článků tematicky věnuji potížím dětí – s námi dospělými. Obráceně to většinou není pravda. Tvrdí-li někdo, že má potíže s dětmi, pak tomu ovšem předcházelo, že primárně měly děti potíže s dospělými.  To my, dospělci, je do nich zaséváme, bohužel často nevědomě, což však není pro nás omluva.

Dospělí bývají při řešení svých trablů zahleděni až příliš moc do sebe, takže často malé i větší děti nevnímají, čímž jim uniká, že dítě vedle nich trpí stejně, ne-li ještě intenzivněji. Děti jsou mnohem senzitivnější a mají to, co dospělí už nemají: bezpečně rozeznají ´kukaččí mládě v hnízdě ještě dříve, než se z něho vylíhne kukačka“. Neobelhávají se, jako my dospělí. Děti umí číst mezi řádky a z řeči těla, z gest, postojů, hlasové intonace, dikce. Neomylně postřehnou sebemenší neupřímnost a lež. Teď právě jsem si vzpomněla na to, jak se mne kdysi před lety vnučka zeptala: „A babi, myslíš, že se naši rozvedou?“ Na moji otázku, proč ji vůbec napadlo se takto ptát, snesla celou řadu postřehů, které ji k položení otázky vedly. To bylo dávno před tím, než se pak její rodiče skutečně rozvedli, protože krize došla už příliš daleko, spíše hluboko. Dítě znaky předcházející krizi dokázalo vnímat mnohem dřív. Tak bych mohla pokračovat, tohle téma však ponechám na jiný článek.

Jak poznáme, že něco není v pořádku? Samy děti nám to signalizují různými způsoby. Prvním může být:

CUMLÁNÍ PALCE

Cumlání palce či jiného prstu je bezděčná činnost vlastního těla. Dítě si jí vůbec není vědomo. Je běžná u kojenců a malých dětí a odborníci mají za to, že spíše než psychologicky závažný zlozvyk odpovídá sacímu reflexu. Když se děje něco napínavého, strkají si děti do pusy prstíky, protože to u nich vyvolává větší pocit bezpečí. Mimo to cucání palce či jiného prstu (to ale bývá málokdy) navozuje v dítěti požitek a uspokojení. Patří to jaksi k věku.

Jinou věcí už ale je, když si dítě cumlá palec dejme tomu ještě ve čtyřech, pěti letech, neřkuli ještě déle, a velice intenzivně. Znám jeden konkrétní příklad, kdy si chlapec cumlal palec ještě v první třídě základní školy, později přešel na cumlání chobotu plyšového slona. To už by dospělí měli být skutečně ve střehu a pořádně pohnout „zadkem“, neboť tím dítě signalizuje psychické problémy, jež má ke svému a se svým okolím. Dítě, které si často a intenzivně cumlá palec, dokonce někdy až do živého masa, tím nevědomky upozorňuje, že se mu nedostává dost pozornosti a tělesných projevů lásky (mazlení) rodičů a že se cítí zanedbáváno a odstrkováno.

Problémy s cumláním palce lze odvodit (většinou) z toho, že určité vnitřní důležité potřeby dítěte nejsou v jednotlivých fázích vývoje dostatečně uspokojovány. Pohled do říše zvířat nám poskytne obraz, kdy rodiče o potomky neustále pečují nejen krmením mláďat, ale také častým olizováním a vůbec intenzivním kontaktem – dotyky s mláďaty (u savců).

U lidských mláďat může jít také o projev vnitřních konfliktů či o celkový pocit nepochopení a nelibosti, jenž může primárně pramenit z výše uvedených důvodů. To způsobí, že se dítě nevědomě vrátí zpět na dřívější stupeň svého vývoje (regrese), aby si cumláním palce opět vytvořilo libý pocit.

Co mohou udělat rodiče? Přemýšlet o příčinách. Vědět, že cumlání palce se vyvinulo z prvních automatických potřeb malého dítěte – přijímání potravy sáním. Později se však tento automatický úkon zabuduje do usínacího rituálu, a tak když se rodiče na dítě zlobí a vyžadují odvykání cumlání palce, mohou nastat až poruchy usínání. Viz výše zmíněný chlapec, který se bál chodit spát, protože si nesměl cumlat palec a nedej bože, když nebyl po ruce jeho plyšák s chobotem. Ještě teď, a už chodí do páté třídy, má dva identické slony: jednoho u mámy, druhého u táty. Chci říci, že jednostranná „odvykací kúra“ může vyústit až do zhoršení vztahů mezi rodiči a dítětem.

Takže si znovu položme otázku, co mohou udělat rodiče? Nezůstávat jenom u „terapie“ odvykání, zaměřené na potření zevního projevu tohoto „zlozvyku“, nýbrž důsledně zapátrat po jeho vlastních příčinách, tj. nedostatek lásky, pozornosti, pocitu osamělosti, vnitřní nevyrovnanosti. Uvědomit si, že cumlání palce je dětská berlička, která něco nahrazuje. Podobně jako si něco nahrazují dospělí lidé pitím alkoholu nebo kouřením. Když se současně neřeší primární příčiny, které vedly ke zlozvyku cumlání palce, dítě si sice časem odvykne palec cumlat, ale vyhledá si náhradní řešení (například cumlá plyšovou hračku). Rodiče by také měli vědět, že si dítě necumlá palec ze zlomyslnosti, aby je zlobilo, ale že se potýká se skrytými konflikty (třeba právě mezi rodiči, které neomylně vyciťuje), anebo mu chybí příchylnost a zájem o ně samotné. Rozhodně by se dítěti neměli posmívat a hodnotit jeho chování ponižováním, nebo na ně křičet, a vůbec už ne dítě bít!

Jestliže cumlání palce přetrvává, pak je to vážný důvod a podnět k tomu zapátrat po příčinách, které z většiny pramení ve světě dospělých.

OKUSOVÁNÍ NEHTŮ

Další dětskou poruchou chování je okusování nehtů. I tady bývají častou příčinou psychické poruchy a napětí v rodině (hádky rodičů, násilí, urážky, křik, přemrštěné požadavky na výkon dítěte a jeho povinnosti, vyhrůžky, podmiňování, manipulace atd.)

Okusování nehtů je příznakem potlačovaných konfliktů a také nevědomou reakcí na agresivnější autoritu v blízkosti dítěte, na niž dítě tzv. nestačí. Začíná často mezi 4. a 5. rokem života, často po nástupu do školy. Postiženy bývají všechny nehty na rukou, nebo jen nehet určitého prstu. Někdy si děti (ovšem i dospělí) okusují nehty až do krve nebo si okusují i bříška prstů, neustále své nehty kontrolují, zda jsou dokonale okousány a opět okusují. Okusovat si nehty je přeneseně znamením vzdávání se vlastní síly (drápů k účinné obraně) ve prospěch silnějšího a agresivnějšího člověka – většinou otce či matky, někdy učitele.

Ukazuje to jasně na poruchu chování. Porucha může být přechodná a spojená s určitým vývojovým stadiem psychiky člověka. Když u dítěte přetrvává psychické napětí delší dobu, například mezi ním a rodiči, mezi ním a sourozencem, může se z toho vyvinout až taková zátěž, která přejde do dospívání a dospělosti, kdy je tento jev už hodnocen jako symptom neurotického vývoje.

Okusování nehtů není jen psychický problémem, stává se i kosmetickou záležitostí, nehty jsou zdeformované a bříška prstů obnažená na maso. Zase jedna vzpomínka na dokreslení. Měla jsem na druhém stupni základní školy spolužačku, která měla tak okousané nehty, že je skoro už vůbec nebylo vidět. Měla jen takové mrňavé půlměsíčky…Její prsty na rukou byly spíš „paličky“.  Situace v její rodině byla následující: otec byl voják z povolání a všechny své tři děti vedl jako své podřízené vojáky. Rozkazy střídaly tresty za jejich nesplnění, kdy je řezal hlava nehlava. Moje spolužačka vstávala denně ve čtyři hodiny ráno, protože z ní chtěli mít krasobruslařku – v té době zářila na ledě naše reprezentantka Hana Mašková a v tanečních párech Eva a Pavel Romanovi. Takže chodila takto brzy ráno na stadion, pak šla do školy, odpoledne na gymnastiku, dvakrát do týdne volejbalový trénink…na učení čas ani její síly už prostě nezbývaly, takže se i hůře učila a měla všelijaký prospěch. I tak se dostala na střední školu ekonomickou (vlivem tatínkovy tlačenky), kde ve druhém ročníku propadla a musela opakovat. Se štíhlou a pohlednou postavou Aleny se začaly dít věci. Začala se zakulacovat, přibírat, až dospěla k dramatické obezitě. A tahle uměle vytvořená obranná bariéra už jí zůstala.

Zpátky k okusování nehtů. Často je to následek konfliktních situací, jak vyplývá i z příkladů výše uvedených, nebo se rozvine tam, kde rodiče ustrašeně a nadměrně potlačují dětský vrozený expanzivní pud. A jak už jsem naznačila, okusování nehtů může být projeven náhradního uspokojování potlačované agrese proti jiným – dítě se nemůže postavit agresivitě rodiče – rodičů přímo, tak si „raději“ okouše své drápky, čímž obrací agresivitu dovnitř sebe a proti sobě. Někde a nějak se přece agresivita projevit musí (ostatně jako všechny jiné emoce = energie). Kousání si bříšek prstů až do krve je už extrémní případ hraničící s formou masochismu.

Manipulace vedoucí k poškozování vlastního těla, jakou je například okusování nehtů a prstů, ukazuje vždycky na nejistotu ve styku s ostatními. Je dokázáno, že děti, které jsou „jako pytel blech“, nevydrží chvíli v klidu, a přitom jsou okolím nuceny v klidu setrvat, jsou neustále v neklidném napětí a okusováním nehtů si kompenzují vnitřní vzrušení.

Odvykání okusování nehtů drastickými domácími prostředky (natíráním rukou hořkými tinkturami, zavazování prstů nebo hrozbou tresty), nemůže účinně působit na odbourání této poruchy. Stejně jako u jiných psychických poruch je bezpodmínečně nutné přijít na příčiny, nikoliv jenom tlumit následky. Průzkumy i praxe říkají jedno a totéž: i když se podaří kousání nehtů omezit, dítě (i dospělý člověk) je brzy nahradí jiným zlozvykem, například stáčením si vlasů v jednom místě až do jejich úplného vypadání vlasů a vytváření lysin, vyškubávání si vousů, kouřením…začarovaný kruh. Proto se léčení nemůže omezit na potlačování příznaků, musí být léčen celý člověk, jak báječně pojímá léčení celostní medicína, například tradiční čínská nebo jak jsou zaměřeny postupy regresní terapie či koučinku, jež sledují právě odhalení příčin našeho chování.

V příštím článku se zaměřím na koktavost a vzniku komplexů méněcennosti.

Ivana Píhová, terapeutka

Vážení a milí čtenáři mého webu,

tento týden jsem dostala e-mailem hřejivý dopis, který mě potěšil a udělal mi pochopitelně velkou radost. Na mojí práci (v podstatě na jakékoliv) je nejcennější tzv. zpětná vazba, a proto každý ohlas či reakce na ni činí člověka šťastným. Alespoň u mně to tak je. Ale zpátky k dopisu. Poslala mi ho Šárka Š.  a já jsem dopis s jejím laskavým svolením zkopírovala a vložila zde (viz odkaz). Chtěla jsem ho umístit do Referencí klientů, ale nepodařilo se mi kopii dopisu vložit, tak jsem volila tuto cestu. Kliknutím na název příspěvku se rozbalí odkaz, kde si jej budete moci přečíst.

Zdravím vás a přeji poklidné dny nadchzejícího adventu

Inšana

Dopis od Šárky

Audio nahrávka č. 4, O nás lidech

Audio nahrávka č. 3, Numerologie, moje láska