Můj blog - Různé


vloženo: 1. 04. 2019

Zadrhávání v řeči, lidově zvané koktání, patří rovněž do skupiny psychických – nervových poruch a ve většině případů se základy pro tuto poruchu pokládají právě v dětství.

Než přejdu k samotnému koktání, musím zmínit citlivost, protože s tématem úzce souvisí. Všichni nejsme stejně citliví a nereagujeme stejně, i když se jedná třeba o stejné podněty. Senzitivitu máme každý nastavenou jinak a toto naladění je u každého člověka od dětství zcela individuální podle povahy a založení. Kromě toho se i citlivost od dětství vyvíjí a velmi ji ovlivňuje prostředí, v kterém žijeme. Dítě se učí vnímáním svého okolí, zpracováním informací, na jejichž základě reaguje. Znáte to sami, někdo je pak takzvaná citlivka, cíťa, rozruší ho sebemenší podnět, jiného se téměř nedotkne a někdo další má dokonce z pohledu okolí takzvanou hroší kůži. Chci tím říci, že způsobu reakce na podněty se kromě osobního nastavení citlivosti naučíme.

Proč dítě začne koktat?

Někteří odborníci se domnívají, že zde hraje určitou roli i dědičnost. Ze své praxe mám takový poznatek, že mohou koktat i děti, v jejichž příbuzenstvu nekoktal nikdo a začaly zadrhávat v řeči v souvislosti s narušeným rodinným prostředím, v důsledku nepěkného chování k nim ze strany dospělých, například ponižováním dítěte. Příklad z praxe: Jsi hloupý a nikam to nedovedeš. Budeš tak maximálně pást krávy na Šumavě. Ano, tento stokrát opakovaný výrok jednoho otce přivodil chlapci koktavost. Toto konkrétní dítě se otce navíc bálo a těžce neslo, že o něm otec takto smýšlí. „Táta mě nikdy neměl rád. Choval se ke mně, jako kdybych ani nebyl jeho syn. Přehlížel mě, v ničem mě nikdy nepodpořil, jen byl se mnou pořád nespokojený. Nadržoval sestře, protěžoval ji, byla pro něj bohyně. Ani já jsem ho neměl rád,“ zaznělo při terapii z úst tohoto muže.

K živné půdě koktání mohou vést i jiné vlivy, například se na dítě „děsně“ chvátá: dělej, jsi pomalý, nebudeme na tebe čekat, tak už se vymáčkni… a podobně, kdy se dítě ocitá v permanentním stresu. Dítě má samozřejmě snahu dospělým vyhovět, snaží se, seč mu síly stačí: dělat rychle, mluvit rychle. Opakováním takového a podobných bezohledných přístupů dospělých k dítěti může pak být spouštěcím mechanizmem, kdy se dítě pomalu stává neurotickým. Příčinou je duševní trauma – neustálá, nemístná kritika, nesplnitelné nároky a tlak na dítě, vysmívání se mu a ironizování jeho schopností si dítě vyhodnotí tak, že je „špatné“ pro své rodiče, že kdyby se víc snažilo, budou ho mít rádi, čímž vzniká další (vnitřní) tlak na dítě a věci se dál už jenom zhoršují. Také jsem nejednou při terapiích slyšela, jak rodič (rodiče) před dítětem říkali: Po kom je ten kluk tak blbej? Nebo: Po kom je ta holka tak nemožně tlustá? Tohle všechno jsou zničující afirmace, které nemohou přinést – a také nepřinášejí – dítěti nic dobrého. Naopak, jenom je víc a víc poškozují.

Ke koktavosti mohou vést tedy dlouhodobější duševní újmy a útrapy dítěte, například sem patří také příliš přísná a nesmlouvavá, autoritářská výchova, výchova na rozkaz a jeho splnění, nucení dítěte do náročného učení, i když na to dítě takzvaně nemá, zato je šikovné na ruce, ale to rodičům nestačí. Nevidí, že oni sami tímto nátlakem na dítě kompenzují svůj vlastní nedostatek – a pak mu tlučou do hlavy, že to nikam nedotáhne, když se neučí tak, jak chtějí. Nebo ho tlučou doopravdy, fyzicky ho trestají za nesplněné požadavky. Dítě tím pádem ještě víc o sobě pochybuje, ještě více znejistí a jeho sebevědomí je silně podkopané. Odtud je už jenom malý krůček ke komplexu méněcennosti, dítě se naučí nemít se rádo, což s ním poroste do dospělosti. Nemít se rád(a), žít v zajetí nelásky, přináší silné omezení sebe sama. Pojí se s tím až sebedestruktivní myšlenky o sobě, jako jsou: nezasloužím si, nemám nárok, nemohu přijmout…až po výsledné proč tady vlastně jsem? Toto už jsou velmi vážné, limitující faktory osobnosti, s nimiž je nutné pracovat, aby byl život takového člověka vůbec ke snesení.

Rizikovým faktorem zadrhávání v řeči může být také rozvod rodičů, ztráta jednoho z nich úmrtím, stejně jako úmrtí milované osoby, například babičky či dědečka. Koktavost může vyvolat i náhlý úlek a následný šok, například nehoda. Kdysi by do tohoto výčtu patřilo násilné převádění levorukosti na pravorukost za cenu strašných trestů. To se naštěstí dnes už neděje.

Tak to byly příklady, kdy se koktavost vyvinula z podmínek, v nichž dítě žije jako způsob jeho reakce na ony podmínky.

Jinou věcí je takzvané vývojové koktání, jež se objevuje jako nepravidelné mluvení u dětí kolem tří let. Děti (ne všechny) mívají v tomto věku velkou potřebu něco sdělovat, přitom mají ještě poměrně malou vyjadřovací schopnost a jak se chtějí honem rychle vyjádřit, myšlenky jsou rychlejší než slova, pak se zajíkají a koktají. Tento stav se však později s narůstající vyjadřovací schopností upraví, a ve většině případů koktání a zajíkání samo vymizí.

Odborníci radí, že s koktavým dítětem je nutné mít dostatek trpělivosti, vlastně až andělskou trpělivost. Nenaléhat na ně, když něco povídá, ale nechat ho vypovídat jeho tempem, i když to dlouho trvá, ba ani mu nebrat slova z úst, i když dospělí tuší, co chce dítě říci. Podporovat jeho sebevědomí, už tak narušené, anebo rovnou vyhledat pomoc odborníka – logopeda.

Koktání je totiž silný hendikep. Ostatní děti v kolektivu se koktavému posmívají, někdy bohužel i dospělí, což je zvlášť zavrženíhodné (!). Dítě tím zkrátka trpí. Trpí posléze i jako dospělý jedinec, kdy je omezený ve společenském styku, v povolání a bohužel ani jako dospělý člověk se ne vždy setkává s pochopením a tolerancí okolí. Léčení poruchy řeči je za určitých okolností nadějné, přitom je vlastně podstatné začít s léčením co nejdříve. Kromě tréninku pod vedením odborníka záleží velmi na tom, aby se odbourávaly duševní zábrany, to je v první řadě by měly být odstraněny stresující příčiny, které poruchu vyvolaly či při jejím vzniku působily. Ono ´by měly být odstraněny´se ovšem snadno řekne či napíše, jenže dítě se samo nepříznivým okolnostem neubrání, ani je nemůže odstranit či zvrátit ve svůj prospěch. Tudíž první „na tapetě“ by museli být dospělí, poučení dospělí, kteří by měli jít „do sebe“, měli by vstřícně zareagovat a začít se chovat tak, aby dítěti mohli. Žel bohu to zdaleka není pravidlem.

Koktání jedinců zhoršuje okolnost, že okolí je na jejich vadu neustále upozorňuje. Dospělí vyzývají děti, aby správně mluvily, aby mluvily pomalu. Děti v tom pádě obrátí ještě větší pozornost na svoje zadrhávání, což následně koktání ještě zhoršuje. Jak jsem se dočetla, existují spolehlivá vědecká pojednání, která prokazují na podkladě vyšetření, že takovéto „výchovné“ metody a snahy mohou udělat i z nepatrného „vývojového“ zadrhávání velmi těžkou koktavost.

Prosím, myslete na svoje děti, a teprve až potom na sebe. Ne obráceně.

Ivana I. PÍHOVÁ

 

 


vloženo: 20. 03. 2019

Tentokrát nepřináším následující řádky psané mnou jako příběh některého z mých klientů. Dostal se mi do rukou úryvek z knížky, který mě natolik zaujal a oslovil, že jsem si jej nechtěla a nemohla nechat jen pro sebe. Kromě jiného i proto, nebo hlavně proto, že s velikou znalostí a empatií vystihuje potíže, s nimiž ještě i dnes ženy stále zápolí, jak ostatně dokreslují mnohé terapie. Princip patriarchátu je ve společnosti stále přítomen. Začtěte se pozorně do úryvku. Je možné, že vás při tom budou napadat nejrůznější žhavé otázky, možná některé věci najednou uvidíte jinak, s některými výroky budete souhlasit, s jiným polemizovat, jiná vás třeba i popudí. Troufám si tvrdit, že každopádně čas, který čtení věnujete, nebude zmarněný čas a že si každý v tomto textu něco pro sebe objeví. Knížka byla vydaná v roce 2009.

Úryvek z knihy Lucii René: Unplugging, the Patriarchy: A Mystical Journey into the Heart of a New Age (Crown Chakra Publisching r. 2009)

Kapitola Spiritual Teaching on Women, (Duchovní učení pro ženy) str. 315 – 321.

Po celých sedmnáct let, kdy jsem studovala se svým duchovním učitelem, byla jeho prioritou podpora studentek. V 80. letech na toto téma přednášel prakticky neustále. Říkal: „Když se osvícená bytost nachází ve fyzickém světě, v konkrétním čase a prostoru, rozhlédne se a zeptá se: Co je nejvíc potřeba? Když jsem se sám sebe na toto zeptal. Odpověď byla jasná: osvícení žen.

Jednoho večera v zimě roku 1983 vystoupil na jeviště (ze kterého vyučoval své studenty), sedl si a s velkou vážností začal mluvit. „Pokud dnes budeme mluvit o ženském osvícení, budeme mluvit o všem podstatném. Jestliže správně pochopíme toto téma, porozumíme všemu důležitému. Jestliže téma nepochopíme, nepochopíme nic. Vše, co se děje v našem světě, závisí na tomto tématu. Tak je důležité.

Pro ženy je mnohem snazší dosáhnout osvícení než pro muže. Ženino jemnohmotné tělo přijímá v tomto světě světlo mnohem snadněji než mužovo. Proto je zvláštní, že v dějinách spirituality na této planetě bylo tak málo osvícených žen. Má to mnoho důvodů a je potřeba, abychom je pochopili bez ohledu na to, zde jsme muži či ženy. Na hlubší úrovni mezi muži a ženami není rozdíl. Každá bytost má duši i ducha. Duše není ani mužská, ani ženská, je obojí. Ale v našem určitém životě jsme buď muži, nebo ženami.

Fyzická těla mužů a žen jsou rozdílná a stejně tak jemnohmotná těla. Je důležité, aby ženy pochopily tyto rozdíly, protože je to ovlivňuje více, než si uvědomují. Všechna jemnohomotná těla jsou tvořena zářivými vlákny světla. Jemnohmotné tělo muže je hustší, pevnější, kompaktnější. Jemnohmotné tělo ženy je pružnější, tvárnější. Rozvádí světlo či vibruje světlem jiným způsobem. Ženy jsou v zásadě mocnější než muži. Jejich energie kundaliny proudí skrze ně snadněji, takže je pro ně jednodušší přijímat světlo, proměňovat se růst.“

Povzdechl si a potřásl hlavou. „Abyste porozuměli důležitosti jemnohmotného těla, potřebujete pochopit, že ženskou esencí je síla.“ Odmlčel se. „Primárním důvodem, proč tak málo žen dosáhlo osvícení, je skutečnost, že ženy nechápou svůj účel, důvod své existence. Přemýšlejí o sobě jako o …“odmlčel se, hledal správné slovo a pak udělal bezmocné gesto. „…prostě o ženách. Vy, ženy, jste v zajetí zaujatého předsudku, co to znamená být ženou. Tento názor není pravdivý. Byl vám vtištěn společností, historií, muži a jinými ženami.

Všechno je v této době převrácené. Muži vypadají silnější než ženy, ale ve skutečnosti je opak pravdou. Jako žena si musíte uvědomit, že máte vše, co potřebujete, uvnitř sebe. Ženy se staly závislými na mužích. Mají pocit, že musí sílu získávat od mužů. Svoji identitu staví na mužích a dětech. Tím ale páchají na sobě, jiných ženách a všech mužích křivdu. Ženy, musíte si uvědomit, že vaší pravdivou podstatou je síla. Jestliže se vnímáte jako ženy slabé, zdvořilé, sebepopírající, vždy uklízející po druhých. potom jste nepochopily svoji moc a svůj účel.

Tvárné a pružné jemnohmotné tělo žen je jak její silou, tak jejím největším problémem. V této době jsou destruktivní energie velmi silné. Jestliže je energie dobrá, duchovně orientovaná žena se velmi rychle vyvíjí. Jestliže je energie špatná, je tomu právě naopak. Muži nejsou tak ovlivněni silami vibrací tohoto světa. Pro ženy jsou tyto destruktivní energie velkým problémem.

Škoda, kterou napáchají na jemnohmotných tělech žen, se projevuje několika způsoby a většina z nich je spojena se sexualitou. Většina žen ztrácí svoji sílu v sexuálních vztazích nebo v potýkání se s nižšími sexuálními energiemi mužů. Sexualita není ani dobrá, ani špatná. Záleží na tom, jak k ní přistupujeme. Ale pro většinu mužů je sexualita naplněna násilím. V průběhu sexuálního aktu se mnoho mužů rozzlobí. Často začnou nenávidět ženy, se kterými mají sex. Propadnou touze ženu dobýt, pokořit její identitu. Je to proto, že muži se bojí síly žen. Cítí tuto obrovskou sílu a než aby ji ochraňovali či k ní přistupovali s úctou, chtějí ji spíše kontrolovat. Bojí se své vlastní nemohoucnosti, bojí se lůna, jež je porodilo.

Tento druh nekultivované mužské energie snadno vstoupí do ženy při sexuálním aktu, neboť ženy mají sklon se mužům odevzdat. Když se žena zamiluje, stále myslí na milovaného muže. Tak psychicky přilne k jeho vědomí. Cokoliv je v jeho vědomí, vstoupí do jejího vědomí. Jestliže je v mužově vědomí mnoho destruktivity nebo rychlých, nestálých sil, sil, se kterými si mužovo jemnohmotné tělo umí poradit, potom si žena tyto síly přitáhne sama do sebe. A zatímco tyto síly nemusí zničit mužův duchovní potenciál, zničí potenciál její.“

Učitel se rozhlédl po publiku, v němž seděli jak muži, tak ženy. Několik lidí povzdechlo. Sál naplňovalo tiché šumění, jak se lidé vrtěli na sedadlech. Zaslechla jsem ženu za sebou, jak šeptá sousedce: “Kdo si myslí, že je? Muž, který nám káže o roli žen…“ Muži okolo mně vypadli tématem ještě méně potěšeni.

„ Musíte pochopit,“ pokračoval po chvíli,“ že není dobré ani špatné. Muži nejsou lepší. Ženy nejsou lepší. Všichni jsme dětmi božími a všichni jdeme po cestě ke Světlu. Není to tak, že by muži měli být více odsuzováni než ženy. Jak muži, tak ženy dopustili, že se toto stalo. Ale musíme pochopit, jak funguje svět. Jsou to muži, kdo vede války, nenávidí a zabíjí. A tyto druhy nestabilních energií se mohou zhmotňovat a manifestovat proto, že se muži bojí své ženské stránky. Kdyby přijali své vlastní vnitřní ženství, byla by nastolena rovnováha.

Na druhou stranu ženy dopustily, že se to stalo. Podporují svoji image slabších. Chtějí být do značné míry opečovány. Chtějí tatínka. Chtějí, aby někdo za ně činil rozhodnutí. Nechtějí hrdě vyhlásit a žít svoji moc a sílu. Daly přednost péči o rodinu před nároky osvícení. A ženy nepodporují jiné ženy – jsou žárlivé, pomstychtivé. Neuvědomují si, že mají dostatek moci uvnitř sebe. Kdyby si to uvědomily, mohly by se radovat ze spojení s ostatními ženami. Pochopily by, že není nutné soutěžit s jinými ženami o muže.“

Učitel vysvětloval, co potřebují ženy k tomu, aby byly osvíceny. Nejprve poukázal na to, jak je důležité zrušit staré vzory. Tomu nejlépe napomůže meditace. Každodenní meditací se staneme silnějšími, průzračnějšími, čistšími. Dále řekl, že existují druhy jógy pro ženy: karma jóga a mystika. „V karma józe žena skrze nezištné dávání přistupuje ke své síle. Jak její síla roste, otevírají se jí brány mystiky. Pro muže je nejlepší bhakti jóga, jóga lásky a oddanosti. Stabilizuje jejich energii. Poté mohou začít praktikovat jnana jógu, jógu absolutního poznání, skrze kterou se naučí vzdát dokonce i lásky, aby se dostali k Prázdnotě. Můžete se učit všechny čtyři druhy jógy, ale mějte na mysli, že jsou cesty snadnější pro muže a jiné pro ženy. Jako žena byste také měla překonat pocit, že musíte být hodná a že je v pořádku, aby po vás lidé stále něco vyžadovali. Neudržujte tím muže v této představě. Ve skutečnosti jim pomáháte udržet špatný náhled vědomí. Kdykoliv někomu dovolíte, aby vás zneužil, nepomáháte mu, naopak, posilujte jeho špatnou karmu.

Ženy často muži manipulují. Je to pochopitelné ve světě, kde ženám bylo dlouho odpíráno práv o na vzdělání, duchovní vývoj, volební právo, vlastnění majetku…Ve světě, kde ženy JSOU majetkem, závisí vše na tom ´ulovit´ nejlepšího manžela. Bezpečnost a dobré životní podmínky ženy závisí na jejím manželovi. Stejně tak podpora jejích dětí. Tak byly ženy po celá staletí programovány k manipulaci s muži. Zneužívaly svých mystických schopností, aby se jim to dařilo. Psychicky muže, o kterého měly zájem, si „omotaly“. Tato „dovednost“ se předávala z generace po generaci. Už malé děvče se učí, jak se obléknout, jak chodit, jak dělat oči, když chce toho pravého polapit. A z mého úhlu pohledu to není problém. Ve světě, kde ženy závisejí na mužích, je to dobrý způsob, jak užít ženskou energii. Ale není to dobrý způsob užití ženské energie pro ženy, které touží po osvícení. Proč? Protože energie osvícení vylučuje energii manipulace. Jestliže používáte svoji energii na manipulaci mužů, nebudete mít energii nutnou k probuzení. Osvícení vyžaduje obrovské množství energie. Proto je nezbytné, abyste jako ženy zpracovaly svůj sklon k manipulaci muži a odstranily ho.

Ženy se mají dále učit být více svobodné, nezaujaté. Existuje názor, že ženy jsou emocionálnější než muži, možná i proto se tak chovají, ale není to pravda. Ve skutečnosti je to právě naopak. Muži jsou mnohem více emocionální. Milují rychleji než ženy. Jsou zdrcenější, když vztah končí.

Zkrátka, způsob, jakým nahlížíme zvenčí na muže a ženy, způsob, jakým se chovají ve společnosti, není jejich skutečné nastavení. Všechno v této době je převrácené a je to je důvod, proč mnoho lidí v tomto světě nemůže dosáhnout osvícení.“

Odmlčel se, chvíli zkoumal podlahu před sebou a potom opět vzhlédl ke svému publiku. „Jako muž byste v této době mohl dosáhnout osvícení snadno, neboť stále žijeme ve věku mužů. Avšak co nevidět začne věk žen.“

Napřímila jsem se v sedadle. On viděl budoucnost, viděl věk žen. Zavřela jsem oči a vnímala své pocity. Jaké to bude?

„Nebojte se změny. Největší a nejdůležitější změna, kterou každý z vás musí udělat v této inkarnaci, souvisí s jeho sexuální identitou.“

Učitel se s těmito kontroverzními přednáškami na začátku 80. let neúnavně podporoval osvícení žen. Výukou svých studentek trávil mnoho času, pomáhal jim ve všech aspektech života od oblékání přes vnímání vlastní síly až po rady, jak postupovat v pracovní kariéře. Nic neponechával náhodě. Jeho úkolem bylo pomoci jim vzít si zpět svoji sílu. 


vloženo: 22. 01. 2018

Dostala jsem velmi podnětný postřeh k zamyšlení, který mě následně vedl k napsání tohoto článku.

Nejprve citace ze zprávy: „Přišla mi nabídka vypomoci kamarádovi při přípravě pohoštění smutečních hostí po pohřbu. Nevěděla jsem, co očekávat, ale dočkala jsem se velkého překvapení, protože se o žádné smuteční hosty nejednalo. Tady se nebrečí a nelká, jako u nás doma. Hraje veselá hudba, lidé se smějí, mají proslovy o tom, co dotyčný dělal, jak na něho vzpomínají, celou akci, jíž my říkáme smuteční, mají pojatou jako oslavu zemřelého, jeho památky a odkazu. Žádná pompézní pohřební nálada se nekoná. Lidé jsou k sobě navzájem velmi milí. Nesmutnili, nenaříkali, netruchlí pro něj. Neviděla jsem nikoho, kdo byl zdrcen jeho smrtí, jak je tomu při českých pohřbech. O svých postřezích jsem se bavila s oním kamarádem, který už tady lecjakou ´smuteční hostinu´ absolvoval. Přisvědčil, že je tak tomu bez výjimky pokaždé.  Osobně jsem přesvědčena o tom, že je to vliv anglikánské církve. Za vlády Jindřicha VIII. se Anglie odtrhla od římsko-katolické církve, tedy od vlivu Vatikánu, a tohle pojetí pohřbu je toho výsledkem,“ líčí Markéta svoji zkušenost z Londýna a názor na ni.

Člověk musí pisatelce chtě nechtě dát za pravdu, když čte její řádky o jiném pojetí těchto obřadů, protože zná, jak to chodí u nás. Ať už byl panovník Jindřich VIII. jaký chtěl, a že to byl pěkný vejlupek, tak oddělením se od římsko-katolické církve se mu podařilo vymanit Anglii z této dosud celosvětově ovládající síly. On to sice udělal čistě z osobních pohnutek a osobního prospěchu, ale vem to nešť. Až budoucnost ukázala, v čem to přineslo obecnější prospěch.

Náš český obrázek je ve vrovnání s tím opravdu nervy drásající zkušenost, která člověka úplně semele – pokud to v sobě nemá vůči smrti nastavené jinak. Jak tak píši, vzpomínám při tom na chvíle, kdy odcházela moje mamka, když přišla její poslední hodina. Dosud mám, a navždy budu mít tento obraz vtištěný v sobě – její vyděšení až panickou hrůzu z toho, co přicházelo, na její až hmatatelný strach a urputný boj, který sváděla s oním neznámým fenoménem zvaným Smrt, jemuž nerozuměla, s nímž jí nikdo neseznámil a nikdo na to nepřipravil. Uklidnila se až poté, co ode mě uslyšela.

Následná takzvaná smuteční hostina se nesla v duchu pokryteckého hodnocení, kdo a jak moc urputně brečel, čímž, dle mínění oněch osočujících sudičů, vyjadřoval, jak měl zesnulou rád. Mírou pláče se posuzovala láska…to samotné bylo mnohem víc k pláči. Alespoň pro mne.

Tato přímá a intenzivní osobní zkušenost s blízkostí Smrti mě dovedla k myšlence, jak jsme strachem ze Smrti snadno manipulovatelní a jak nás tento strach z naší „konečné existence“ provází po celý život, protože nám takový program byl infiltrován do hlav a živen v nás od malička po celý život.

Strach ze smrti je velice účinný nástroj k manipulování lidí a jejich a ovládání. Navíc nás straší peklem po smrti jako trestem za naše ´hříchy´. To se vskutku hodí manipulátorům do krámu.  Buďte pěkně hodní a poslušní, jinak..! Jakým peklem? My nepotřebujeme démonické či démonizované peklo. My sami si umíme už za života a ze života udělat vzájemně takové peklo, že by tam dole, kdyby peklo bylo, nad naší vynalézavostí a krutostí z údivu nevyšli. Máme uvěřit, a také jsme uvěřili, že teprve po Smrti přijde ten pravý ráj, kde si budeme užívat, ale zatím se musíme žhavit v pekelném kotli života a být pěkně pokornými ovečkami. Zajímalo by mě, kolik jedinců z těch, kteří toto stále troubí hlásnou troubou do světa, tomu ve skutečnosti doopravdy věří.

Ono je to vcelku jasné a přehledně čitelné.  Kdybychom jako lidi neměli strach ze Smrti, nemohl by nás nikdo ovládat a vydírat nejrůznějšími hrozbami, zaměřenými na ryze materiální stránku života. Věděli bychom, že se nám doopravdy nemůže nic stát. Ona manipulace a závislost je dána právě zběsilým důrazem na všem materiálním, včetně fyzického těla, a lpění na tom všem, o co můžeme přijít, co nám mohou vzít.

Jsou však jiné směry, jiné světy, jiné filozofie.

Lidí, kteří věří v život po životě, kteří věří, že Smrt je přechod, přesun, přeměna, práh do jiného světa existence duše, naštěstí stále přibývá. V reinkarnaci věří, a žijí s vědomím, že se duše přemísťuje z těla do těla, aby si osvojovala nejrůznější zkušenosti a poznání, je po celém světě asi miliarda. Dnes se můžeme navíc opírat o hodnotnou literaturu s tímto konkrétním tematickým zaměřením. Vzpomenula bych například dr. Raymonda Moodyho, vynikajícího odborníka, který zasvětil svůj život zkoumání těchto pravd. Jeho knížky Život po životě, Život před životem, Život po ztrátě a Světlo po životě a další možná sami znáte. Nebo vynikající dílo Ebena Alexandera, lékaře a vědce, jehož knížka Jaký je život po životě vychází z jeho vlastních autentických zážitků života po životě. Na ni pak navazuje Mapa věčnosti, což je volné pokračování prvního bestselleru. Tento slovutný lékař odhaluje ve svých dílech naši prvou, duchovní identitu. Říká jasně, že smrtí fyzického těla nic nekončí. Život po životě existuje a tato smělá tvrzení už potvrzuje věda, a tisíce jednotlivců, kteří procesem přechodu z jednoho světa do druhého prošli, nebo mu byli přímým svědkem. Jako i já. Informace jsou dosažitelné a je jich veliké množství. Kdo chce hledat, najde. Pak třeba přestane věřit těm nesmyslům, které nám účelově vtloukají do hlav.

Nicméně, vraťme se zpátky k těm pohřbům a smutečním obřadům a jejich různému pojetí. Je nám zapotřebí osvěty jako soli. Vezměme si ji třeba od původních obyvatel Austrálie Aboridžinců, nebo od indiánů a mnohých dalších přírodních národů, kteří se, na rozdíl od naší tzv. západní civilizace (o skutečné civilizaci v tomto smyslu si dovolím velmi pochybovat),  nevymkly z přirozeného řádu vesmíru, tudíž vědí, jak to je. A hlavně, podle toho žijí. Nebo od jiných světových náboženských tradic, hinduistů či buddhistů a jiných. Příkladů je dost.

Žilo by se nám svobodněji, lehčeji, kvalitněji a radostněji, když bychom věděli, že Smrtí nepřicházíme o život, pouze o jeho fyzickou formu svého dočasného bytí na Zemi. Nemuseli bychom své blízké provázat na onen svět s takovými nářky a bolem a tolik se kvůli jejich odchodu trápit. Beztak se jednou všichni zase potkáme.

Závěrem ještě jedna důležitá informace, podporující tuto novou, pro mnohé lidí převratnou stránku našich životů a také fakt, že fenomén převtělování si razí cestu i do světa vědy, což má kromobyčejný význam a dopad na širší povědomí veřejnosti. Doktor Jeffrey Long založil nadaci pro výzkum zážitků v blízkosti smrti a spolu s kolektivem zmapoval obrovské množství případů, podobně jako dr. Eben Alexander či dr. Raymond Moody, díky nimž došel k jednoznačnému potvrzení, že smrtí nic nekončí. Napsal o tom knížku Evidence of the Afterlife. Zatím je pouze v angličtině, ale jsem si jistá, že nebude dlouho trvat, než bude přeložena i do češtiny. Muži z této nadace zasvětili svému výzkumu celý život. Jsou to vynikající odborníci ve svém oboru, takže jim můžeme věřit.

Naprostá většina lidí, která popírá existenci posmrtného života, o tom vůbec nic neví, ani se nad tím nezamyslí, nic si nevyslechne, natož aby si přečetla. Dílem je to z lenosti, neboť je pohodlnější a snazší papouškovat už naučené a předžvýkané, než si namáhat vlastní mozkové závity. Dílem je to tzv. účelovka, aby mohli ovládat a manipulovat. Ve jménu falešného božstva ´rozumu´ všichni ti skeptici budou dál kázat své bludy a omílat, co bylo přijato jako takzvaný schválený oficiální názor. Proto není zapotřebí jim popřávat sluchu, neřkuli se podle nich řídit. Není v jejich zájmu, aby lidé věděli víc, než je jim dovoleno. Záměr je takový, abychom se nadále Smrti děsili až s k smrti, a tím nebyli sto zbavit se všech ostatních strachů. Neboť ten opravdu jediný, na němž další podoby strachu stojí, je strach ze Smrti. Myslete na to, prosím.

Inšana

 


vloženo: 8. 05. 2017

V tomto článku se chci věnovat dýchání.

Možná někomu připadne zvolený námět jako odtažitý od psychoterapií. Za chvíli však uvidíte, že odtažitost je pouze zdánlivá.

Ačkoliv je dýchání naší přirozenou potřebou, ba přímo nutností, málokdo „umí“ dýchat opravdu dobře. To je zhluboka nadechovat, a hluboce vydechovat. Dech je nejcennější, co máme. Bez dechu bychom nepřežili ani tři minuty. Přesto lidé neumějí pořádně dýchat. Dýchají nedostatečně, mělce.

Mělké dýchání má své psychosomatické příčiny. Pro vysvětlení můžeme nahlédnout do tradiční čínské medicíny, která nevidí jevy izolovaně, ale s ohledem na celek, na celý systém, tedy na celého člověka. Tradiční čínská medicína řadí meridián plic k jinové energii: sestupuje od hrudníku k ruce. V meridiánu ovšem převažuje jangová energie, proto na něj mají silný vliv všechny duševní pochody a pohnutí. Naše emoce. A tady již můžeme vidět přímou vazbu na kvalitu dýchání a prožitky. K prožitkům se váží různé emoční vzněty. K emocím, které ovlivňují plíce a jejich meridián, ba přímo jim škodí, patří úzkost, neklid a smutek.

Dejme tomu, že někoho sužuje úzkost. Pak dýchá mělce a povrchně. Následkem je nedostatečné okysličování těla, hlavně mozku, jenž je nejnáročnějším odběratelem kyslíku. Neschopnost pořádně nabrat vzduch do plic „z plna hrdla“, dodýchnout naplno, je špatný návyk dýchání jako důsledek některé z výše jmenovaných emocí. Úzkostí se plicní sklípky stahují. Úzkostí se tají dech. Úzkostí někdo nemůže ani dýchat.

Z duchovního pohledu a etikoterapie znamená neschopnost pořádně se nadýchnout nepřijímat život, ne v podobě, jakou člověk prožívá. Důvodů může být celá škála, avšak základní zůstává: dech = spirit =  duch. Tedy to, co nás oživuje. Být bez dechu strachy, leknutím, překvapením, je stejné jako zůstat ležet, stát, sedět, zírat jako bez ducha. V lidové moudrosti tohle všechno najdeme. Mělce, povrchně dýchat tedy neznamená jen špatně se okysličovat, znamená to také nedostávat se do plného kontaktu s duchem života. A když nejsme v kontaktu s duchem života, nemáme kontakt se svojí duší, se svojí podstatou. To se musí nějak projevit. Například úzkostným dýcháním…a kruh se uzavírá.

Vezměme si příklad rozedmy plic, nemoci dříve zvané a známé jako záducha (!). Vidíme, jak slovo záducha obsahuje za ducha – ne v duchu, ale za ním, tedy mimo něj! Moje babička zemřela na záduchu. Celý svůj nedlouhý život prožila v úzkosti a obavách z materiální existence rodiny během první i druhé světové války, a ještě řadu let poté, což mělo i další přidružený důvod, který není na místě teď probírat. Později se k tomu připojil šedý zákal: babi rychle slepla. Už se na to nemohla (nechtěla) dívat.

Plíce představují schopnost přijímat a odevzdávat život. Potíže s plícemi (včetně zápalu) obvykle ukazují na strach přijmout realitu nebo na pocit, že nemáme právo žít naplno. Proto je tak nutné umět dýchat na plný dech, to je zapojit do dýchání břicho, plíce i klíční kosti. Schválně, zkuste si to hned, z hloubi břicha se pořádně nadýchnout. Možná se vám z toho až zatočí hlava. Nádech je mocný.

Mluvím zde o dýchání proto, abych odpověděla plošněji na otázku, proč tak často během terapií vedu lidi k hlubokému nadechování a hlubokému vydechování. Téměř žádný z mých klientů to neumí. Zejména, když lidé procházejí emočními reakcemi na nějakou situaci, mají všichni bez výjimky tendenci jen lapat po dechu, dokonce zadržovat dech úplně. A to je samozřejmě nežádoucí. Nádechem vdechujeme život, výdechem odevzdáváme všechno, co už nepotřebujeme a co je určeno k transformaci. Dýchání je dvoutaktní rytmus života – nádech, výdech, nádech, výdech. Kdo dýchá, žije, kdo dýchá povrchně, živoří, kdo dodýchá, zemře.

Je v Moci každého z nás dýchat MOCNĚ, tím si udržovat MOC vlastního života.

Ivana Inšana PÍHOVÁ


vloženo: 9. 01. 2017

Máme pár dnů po Novém roce a snad každý člověk si přirozeně položí otázku, jaký asi bude ten letošní? Bude lepší? Horší? Co přinese? Numerologie nám pomůže nastínit odpovědi na takové otázky, ale nejprve, abychom viděli rozdíl, si připomeňme, o čem byl uplynulý rok.

Tak především, jeho jakoby heslem byla Věž, říká se také Hroutící se citadela (potažmo věž), každopádně číslo 16 jako poslední dvojčíslí letopočtu nám dávalo poznat, co znamená ztratit iluze, falešnou víru, falešné představy a domnělé jistoty. Šestnáctka nás v mnohých aspektech života donutila odložit růžové brýle a podívat se kolem sebe bez jejich příkras. Děly se věci, jak snad každý postřehl, které burcovaly vědomí lidstva, dávaly nám prohlédnout falešné taktiky, pózy a sliby politiků, rozeznávat pokrytectví, přetvářku a pokud jde o volby a politické dění, udály se věci, jejichž prostřednictvím se ještě hlouběji a výrazněji vyjevovaly špinavosti a vylézaly na povrch kaly. Krátce by se dalo říci, ukazovalo se, že král je nahý, nebo také kdo je kdo, jak se ve skutečnosti věci mají, byť zatažené oponou, která právě pod vlivem demaskující 16 padala, aby bylo vidět, co je za ní, s jakými kartami kdo hraje.

Šestnáctka měla lidstvo nasměrovat k tomu, aby prohlédlo tyto mocenské tanečky, vždyť také její symbol je postava s korunou na hlavě (symbol moci), padající z věže, kterou znenadání zasáhl blesk z čistého nebe. Neboli děly se věci nečekané – např. brexit, volba prezidenta v USA, demaskování nejrůznějších organizací a jejich pravé tváře pod falešnou rouškou a tak podobně. Totéž co v tak zvaném velkém světě, dělo se i v osobních životech mnohých lidí. To, co bylo vyžité, nefunkční, neživotaschopné, co překáželo, muselo pryč, aby uvolnilo cestu a místo novému, progresivnějšímu. Ať už šlo o vztahy, situace, směřování životem, lekce č. 16 nás měla dovést k poznání, abychom už konečně pro boha přestali přehlížet intuici, tohoto moudrého vnitřního rádce, nepřehlíželi tako tupé stádo jeho hlas, který k nám doléhá z hlubin duše. Když k nám tichým hlasem promlouvá, máme jej poslouchat a poslechnout. Měli jsme se školit v tématu vidět sebe i okolí očima duše a být citliví k jejímu volání.

Sedmička, v 16 skrytá, promlouvala k nám z našeho podvědomí, neboť ona je „pánem“ našeho podvědomí“, tzn. tomu, co je ukryté a překryté rozumem a logickým uvažováním. Promlouvala k nám z duchovní říše. Svoji obrovskou schopností přenést nás za hranice běžného lidského vědomí nás posunovala na jinou úroveň, do světa intuice a pomáhala objevit, co je skryto za falešnou fasádou viditelného světa.

Tolik stručné shrnutí k vibracím minulého roku.

Nyní se podíváme, co čísla indikují pro rok 2017. Sedmnáctka je plná příslibů! Mágova hvězda, Hvězda mágů, tak se jí říká, je plná všeho mystického. Jejím symbolem je Venušina hvězda. Představuje požehnanou energii naznačující, že všechny potíže a problémy budou s tímto duchovním číslem překonány. Je to jakési pozvání ke stolu starých mistrů v domě spirituality. Tím domem je myšleno místo v našem nitru, v našem chrámu duše, v němž jsme objevili svoji moudrost a spojení se svým Vyšším Já, chcete-li se svým božstvím. Pokud jsme v tom minulém roce nechali ze staré věže spadnout všechno, co nebylo k potřebě, a z pádu a ztát jsme si vzali to dobré, přestali jsme bloudit v bludišti komfortních zón a iluzí, pak si zasloužíme usednout na čestné místo u stolu mistrů s číslem 17.

Musíme ovšem vidět také číslo 8, které nám vznikne součtem 1 a 7. Osmička je síla, vitalita, chuť do života a chuť ukázat drápky, houževnatost, ochota kriticky zkoumat a chytře se rozhodovat, sklízet co bylo zaseto (!) a odpovědnost vůči sobě samým. A v neposlední řadě dělat, co je třeba, protože osmička je symbolem osudu, danosti – dělej, co je třeba. Co všechno to znamená? K osmičce patří planeta Saturn, planeta karmy, která se „stará“ jen o to, aby naše duchovní účetní knihy byly vyrovnány. Osmička „se chová“ dle hesla padni, komu padni. Nejde o nic záludného, nic osobního, jen o spravedlivé nastavení Má dáti – Dal. O symbol zákona příčina – následek, nebo také jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Takže přátelé, nic nebude nikomu škodit jen tak pro potěšení z útlaku. Každý z nás, jednotlivců i národů a potažmo států na celé zemi, bude po celý tento rok pod vlivem nastolení řádu, kázně a zodpovědnosti. Změny, které nastartovala 16 zbořením falše a iluzí, se budou dokončovat v rámci vesmírného zákona řádu, a charakter tohoto posunu bude mít trvalý ráz! Bude tedy hodně moc záležet na každém z nás, jak se uvelebíme v této vibraci, která se může leckdy zdát až tvrdá a nesmlouvavá. Čím jiným, a jak jinak lze ale dojít k řádu (Univerza), než vytrvalostí, kterou nic nepřemůže a která vždy zvítězí ?

Bude záležet na našem uvědomění si další zákonitosti, a to té, že stav, v němž se právě nacházíme, je výsledkem našich dřívějších rozhodnutí, našich dřívějších postojů a smýšlení a tím se nám zrcadlí naše zodpovědnost. Osmička nám k tomu dá každopádně šanci, i kdyby k tomu měla použít „donucovací“ prostředky, například takové, že tomu, kdo dosud jen bral a nic nedával, žil egoisticky, bude odjímáno, kdo dával, tomu bude přidáváno, požehnáno. Vlastně to slůvko požehnáno bude platit i pro toho, kdo bude tratit, protože ho to povede k vnitřní introspekci, třebaže to vědomě nemusí takto vnímat. Mám nyní na mysli osobní životy, protože i své osobní výzvy si vybíráme sami, stejně jako si volíme přístup k jejich řešení. Osmička je číslem materiálním, to znamená, že ono dávání a braní se bude odbývat samozřejmě na duchovní úrovni, avšak projevovat se bude i v materiální úrovni. Ať už ty změny, volně pokračující k dokončovací fázi, budou provázeny třeba i zdržováním a překážkami, budou, jak jsme už řekla, mít trvalý ráz a budou každopádně pozitivní, třebaže se nám to zprvu tak jevit nebude muset. Posun se vždy děje dopředu, nikdy ne zpátky! Nezapomínejme, že k vlastnostem osmičky patří veliká vnitřní síla znovu vstát a jít dál a uskutečnit všechno i přes ony možné otřesy s našimi jistotami. A mějme na paměti, že osmička je silou velkých zákonů a koloběhů, které uvádí do pohybu a které si připravuje pro dokončovací sílu posvátné devítky a jejího nastolení nových cyklů (příští rok).

Osmička nás učí, že jsme schopni skutečné změny, opravdové proměny pouze prostřednictví středu. Povšimněte si, že tvar osmičky je na ležato znakem nekonečna, dvou kruhů protínajících se ve svém středu, ve svém společném bodu! A o tento střed nám jde, to je místo, kde máme stanout: ve svém srdci, ve středu svého bytí!

S osmičkou se pojí tvrdé, ale posvátné účtování, jemuž se nelze vyhnout! To nepíšu proto, abych vás děsila, ale proto, abyste věděli, že přijetí je způsob, jak jít a stanout ve středu. Kdo tohle ještě nepochopil, kdo se stále staví na zadní a bojuje egem s přicházejícími situacemi, kdo se lituje a hledá viníky vně sebe, může vnímat vliv osmičky jako úradek nespravedlnosti vůči sobě. Pak ovšem takovým zaslepencům ani brýle nepomohou. Potřebují facku osudu, aby mu ty jejich imaginární brýle šalby a mámení spadly z očí! A opět zopakuji: padni komu padni. A jestli si někdo myslí, že tomuto zákonu ujde, pozná, jak tragicky se mýlil. Neschová se před tím, nevyplatí se z něj žádnými statky, neukryje se před tím v krytu. Dojde na něj, tomu věřte, a kdo se hodně moc prohřešil zákonu karmy, Saturn mu to spočítá i s úroky. Umí to velice vynalézavě, například tím, že nepostihne přímo dotyčného, ale někoho, kdo je mu blízký, koho má rád, protože tento skalpel je nástroj, který řízne mnohem ostřeji, zasáhne – li citlivé místo. Mnohem víc to totiž bolí!. Praxe toto denně potvrzuje, podívejte se kolem sebe, a pokud se umíte dívat, uvidíte to!

Platí to jak pro jednotlivce, tak pro národy, státy, světadíly! Myslím si, že příklady na sebe nenechají dlouho čekat! Univerzální – vesmírné – boží síly jsou už v pohybu a mají povahu mocného setrvačníku, který nejde zastavit!

Nyní zbývá vzít v potaz součtovou číslici celého letopočtu, která činí číslo 10. Co říká desítka, tohle číslo moci? Ano, 10 je tak moc mocná, že má v podstatně jen dvě polohy: vzestupu a pád, dle výběru a přání, záleží na zvoleném jednání. Na výběru, s čím a kým si podáme ruku, jestli s tvořivou silou srdce a lidské touhy po budování, anebo zvítězí zmar a ničení. S desítkou je všechno absolutní – mezi jedním a druhým není žádné území nikoho. Každá událost s ní je sebeurčující. Moc desítky sahá až k: Představ si a bude, Poruč a stane se. Moc absolutního tvoření ovšem obsahuje i polaritu moci absolutního ničení. Dar tvoření musí provázet sebekázeň a zodpovědnost (8!), aby se vyloučila tragédie ničení.

Je patrné, a numerologie to jen ztvrzuje, že stojíme na křižovatce, stojíme ve středu dění mezi dvěma kruhy osmičky, bohužel, zatím nikoliv ve středu svých srdcí natolik, abychom měli vyhráno. Kam a k čemu se Kolo osudu (10) otočí, je zrníčko písku na mističkách vah. Stačí jediné navíc na té či opačné straně, a stane se jedno nebo druhé, váhy převáží. Tak citlivé váhy držíme jako lidstvo ve svých rukách! Pro ještě snazší vysvětlení: jednička v č. 10 nás jednoznačně pojí s tvořivou silou Slunce, zatímco nula postavení jedničky a jejích vlastností zhoršuje a ztěžuje. O to větší úsilí a touha po tvoření a budování ze středu našich srdcí bude zapotřebí, aby se váhy nezhouply na stranu ničení.

Závěrem si neodpustím připomenout známou duchovní zásadu, že realitu si tvoříme sami, každý sám za sebe, potažmo tím ve světě. Napřed ale musí nevyhnutelně vyhnít všechno, co tady zapáchá, co tady tleje, podebraný furunkul musí jednou prasknout, aby se postižené místo mohlo vyhojit. Kdysi prý římský císař Claudius na otázku, proč nic neudělá a nezasáhne z titulu svojí moci proti řádění smilstva své ženy Messaliny (potažmo s ní přihlíží morálnímu rozkladu celého dvora), odvětil: Nechť všechny jedy z bahna vybublají na povrch.

Jestli to takto skutečně řekl, nebo mu to jenom vložili do úst, není asi důležité. Důležité je, že tento příměr je výstižný. Teprve na poznané jedy se dá najít lék.

Užívejte života v každé jeho chvilce, neboť jenom ta jistá. Buďte se středu svých srdcí. Smějte se, tančete, radujte se. Vesmír to „vidí“ rád a posvítí na vás reflektorem své magické hvězdy!

Vaše Ivana Inšana PÍHOVÁ