Ústřední téma tohoto roku – síla ducha, kázeň, soustředění se, hloubka zkušeností = cesta k nalezení opravdové vnitřní svobody – tak by se dalo krátce popsat, o co poběží v tomto pětkovém roce. Níže si to osvětlíme podrobněji.

Nyní ještě krátké zastavení u předešlého roku. Všechny z nás, ať jsme chtěli nebo ne, nějakým způsobem poznamenal. Mnozí jsme si sáhli na své slabiny, mnozí až na jejich samé dno. Čtyřkový rok bych přirovnala k husté kaši, kdy ke každému dalšímu kroku chůze v ní bylo zapotřebí každičké molekuly kyslíku k nádechu, ber kde ber. Tedy vůle žít, chceme-li. Bylo to jako cesta neznámým,neprobádaným územím, kdy může z jakékoliv strany přijít cokoliv. Změny, které se na nás řítily, byly viditelné, citelné, hmatatelné. Nejprve se národ nezalekl; táhli jsme všichni za jeden provaz, pomáhali, kde a jak nám každému síly stačily, semkli jsme se. Potom přišel tvrdý zlom. Restrikce vládních nařízení, zejména a hlavně omezování svobody – ač bychom si to možná za nic nepřiznali – zamířily jako útok na naše lidské podprahové zkušenosti s otroctvím a zotročováním lidstva a manipulaci novodobých otrokářů, potažmo systémů, které lidstvo ujařmovaly ve prospěch vládnoucí menšiny! Asociace se současnou realitou jsou tak čitelné, až z toho mrazí. Lid, občané a vláda se oddělili.  Lid, občané, není houpá masa jedinců. Více či méně jsme prohlédli, jaká je s námi hrána hra. Jak jsme manipulováni, jak jsme těm „nahoře“ ukradení, jak starostlivost o naše zdraví jenom předstírají.

Vynucená karanténa, ponechme nyní stranou, jestli skutečně nutná a podložená (!) nás vrhla do izolace. Velmi škodlivý aspekt, člověk není stvořen žít jako sólista. K tomu všemi proudy šířený strach, zběsilá a zvrácená, cílená hysterie médií, která neměla (a nemá) obdoby ani viditelného konce, nám určitě nepřidala elán, potřebný k tomu, abychom snadněji zvládali nevyzkoušené situace. Naopak, vybudila obavy a strach, který byl, a je všudypřítomně citelný i viditelný. Nastartovaly se atavistické, sebezáchovné procesy. Kde kdo se ptal: co bude dál? Co s námi bude? Bude z nás to, co dovolíme, aby z nás kdosi udělal, je odpověď. Hned bych se zeptala, komu všemu tohle všechno slouží k prospěchu? Lidem určitě ne, to mi nikdo nenakuká. A to raději vůbec nezmiňuji vakcínu, podezřele nějak rychle vyvinutou, nevyzkoušenou, netestovanou, jež nepošla řádným a u vakcín obvyklým nutným mnohaletým vývojem a testováním, výzkumem účinků, natož těch vedlejších… Jako světýlko v tunelu nám občanům stále zůstávají ústavní práva uvedená v Listině základních práv a svobod a ta jsou nadřazena zákonu o „dobrovolném“ očkování. Podle Listiny základních práv a svobod, která je součástí naší ústavy, jsou základní práva a svobody nezadatelné, nezcizitelné, neprolomitelné a především nezrušitelné. Nepíšu ovšem filozofickou úvahu ani vyčerpávající rozbor všech souvisejících hledisek, a tak se na tento vpravdě tenký led pouštět nebudu. Cílem tohoto článku je pohled numerologie na tento rok, rok 2021. Avšak věřte mi, že se jedno od druhého jen těžko odděluje.

Loňský rok tedy můžete pro tuto chvíli uzavřít slovy, že byl přelomový, ocitli jsme ve zlomovém bodu vývoje, kdy jsme přišli o četné své jistoty, o své komfortní zóny a do našich životů se vkradla, nejprve potichu a plíživě, nyní už zcela otevřeně, řada tušených či zcela neznámých veličin. Rok 2020, rok čtyřkový, rok mocného Uránia, projevil svou sílu bořit a ničit nepotřebné, aby na troskách a suti mohlo vyrůst něco nového. V tom je šance i otázka zároveň: co bude tím novým? Jakou podobu bude mít svět, který se nám mění před očima? Takovou jakou mu dají obyvatelé Země, nebo takovou, jakou nechají „páníčky“ vytvořit?

Jistěže si každý přeje při přechodu z roku na rok, aby ten nastávající byl lepší než předešlý a každý z nás k tomu má své individuální důvody;  je to přirozené. Nerada to píšu, ale musím. Obávám se, že čísla tohoto roku nám nepřinesou úlevu, z níž bychom plesali a úlevně tančili. Předesílám, že hodně moc bude záležet na nás, na každičkém z nás, jak se k výzvám tohoto roku postavíme. Doufám, že ten předchozí nás přece jenom něčemu naučil, něco nám dal a my jsme si to vzali a že toho využijeme ve svůj prospěch. Míním v lidský prospěch, o jiný ani nejde! Jak nám vzkázal náčelník kmene Hopi, je na nás, jestli projdeme branou, nebo spadneme do temné díry. Protože se nehraje, a to doslova, o nic menšího, než o budoucnost lidstva na této planetě. Jaká bude. Nemluvím o tom pověstném jednom procentu predátorů, kteří planetě vládnou, třímaje v rukách veškerou moc. Nemluvím ani o těch skrytých strukturách, o páté koloně, přímo či nepřímo napojené na vládnoucí menšinu, které (ony struktury ve vládách) plní úlohu užitečných blbců a ta samá moc, do jejíchž služeb se dali mnozí lidé naverbovat (za úplatu, slíbené výhody, vydíráním atd.), tak tatáž „moc“ je využije a pak je jako zmačkaný a nepotřebný hadr vyhodí. Proto bude (už je teď!) ten podíl a vklad každého z nás, z obyčejných lidí, tak nesmírně důležitý a významný. Hlas každého jedince se počítá; bez myriád kapek v moři by nebylo moře!

Pětka, která vznikne součtem číslic v letopočtu, je v základním charakteru oproti loňské čtyřce větroplach, kůň, který, když se splaší, pádí bezhlavě cestou necestou. Zkrotit jej a dát mu směr – usměrnit ho – dokáže jen zdatný jezdec, který umí a ví, co dělá a proč to dělá. Věřím, že rozumíte, co tím příměrem chci říci. Pětka má energii proměnlivou, nestálou, nerozhodnou, těžko uchopitelnou. Její „vlastností“ je vášeň pro pohyb a touha po cestování, po novém prostředí a po dobrodružství, ne však po dobrodružství jako prostředku k dosažení cíle, nýbrž dobrodružství pro dobrodružství. Ukvapenost je další „vlastností“ tohoto čísla stejně jako nutná dávka hyperkritiky ostatních a neschopnost ignorovat chyby ostatních. Symbolizuje svobodu a komunikaci. A jsme u jádra pudla; to jsou témata, která nás budou letos nejvíce zaměstnávat.

Začnu zase příkladem ze života; není projevem svobody, když pár vandalů si zamane klouzat se či bruslit na Červově a Černém jezeru na Šumavě a když je ochránce upozorní, že tam nemohou tyto činnosti provozovat a proč, div že ho za to nezlynčují (to se opravdu stalo). To není svoboda, jak si ti dotyční mylně po svém význam slova svoboda vykládají. Je to svévole a svoboda scvrklá na pouhou nevázanost, bezohlednost a projev přesně toho druhu výkladu svobody, že si lidi mohou dělat, co chtějí a jak chtějí. To je zvůle zpovykaných spratků, ne svoboda. To je ten splašený kůň, který letí impulzivně a bezhlavě někam, neví kam, hlavně že běží, aby se vyřádil. Cesta ke svobodě, k té vnitřní, protože ta má nejvyšší hodnotu, vede skrze kázeň, soustředění a využití nabytých zkušeností a intelektu. To je ten záměr, který zdivočelého koně zklidní a nasměruje ke smysluplnějšímu pohybu, než je zkratkovitý a chaotický úprk. Je to na vůli jezdce v sedle, jaký (za)dá koni směr! Jak ho ukázní!

Nezamykej mě, nepřivazuj mě, to je bojový pokřik pětky. Pětka má tendence bojovat velmi často a zvučně, nahlas reagovat na volání bojovníků za svobodu po celém světě. Je to cesta dramatická. Důraz na jiný přístup u pětky vyzývá k soustředění se na účel a smysl, tudíž ke kázni směřující ke vnitřní svobodě, ke zkušenosti a hloubce poznání. Vášnivě, svobodně, a třeba i dobrodružně, nicméně ukázněně!

Přepjatost, nervozita, dychtivost po vzrušení, vzplanutí pro něco –  nebývají zrovna dobrými rádci a vládci.  Chaotických projevů se zřejmě nezbavíme ani v tomto roce. Pětka je liché číslo, tudíž hbitější a jak už jsem řekla, pohyblivější. Její energetická povaha není nepodobná proměnám síle větru. Jednou mírný vánek, za chvíli bouře a vichřice. Dá se předpokládat, že věci naberou rychlejší spád, možná poběží i horempádem jako ten kůň. Budu nutné vzít zdravý rozum do hrsti a třímat otěže pevně v rukách. Bez soudnosti a rozumu se tohle nedá kočírovat.

Revolta, a i ty nejdivočejší projevy spojené se slovem svoboda, neskončily se starým rokem. A neskončí ze dne na den ani letos. Proces je už nastartovaný, podnícený a zatím nedobře osedlaný, roztříštěný. Za (tím) se z divokosti vývoje raduje kdosi v pozadí. Nálada ve společnosti není dobrá a všichni si umíme odvodit, proč není. I tenhle trend bude pokračovat, ono rozdělení lidí na „čeťáky a roubáky“…a soupeření o to, na čí straně je pravda. Nejednotnost je jako soudek s prachem, nejasné pokyny shora mířené dolů mi nápadně připomínají pohádkové krále z Pyšné princezny, který odvolával, co slíbil, a sliboval, co záhy poté odvolával. Nejistota, nejasné, neuspořádané řízení vysílané shora dolů vyvolává k tomu příslušnou odezvu; nejistotu, chaos a vzrůstající tlak.

Dalším úhlem pohledu na pětkový rok je ta část energie pětky, vztahující se ke komunikaci. To je tak široké a obsáhlé téma, které by vydalo na samostatné pojednání. Proto se přidržím jen základů. Umění komunikace pětky je orientované navenek, k lidem. Už dlouho vidíme, jak vypadat nemá. Opět je v tom chaos, někdy více, jindy méně viditelné vnitřní soupeření o moc a hlasy voličů a jakoby to nestačilo, zavání to jako zkažené vejce cizím zadáním; zalíbit se páníčkům. Faleš, podvodné praktiky, manipulace, ovšem, tu nemohu vynechat, ta k nevyzrálé energii pětky (bez kontroly zralým intelektem) rovněž patří – co jiného je jednostranné vymílání mozků veřejnosti, jehož jsme svědky?! Zakrytá ústa jako symbol nesvobody a jakýsi skrytý příkaz: držet huby. Zvykejte si držet hubu a krok. Jenomže, a tu budiž řečeno velmi důrazně, pětkový rok je přesně na toto a podobná omezení velmi háklivý! Chcete dráždit kobru bosou nohou? Prosím, poslužte si. Pak se ale nedivte. Znovu opakuji, přirozeností energie pětky je projevovat se navenek, a to dost hlasitě a nevázaně. Projevy nahromaděné agrese v lidech neustanou, budou pokračovat, dokud bude trvat důvod. Každá energie musí být projevena, musí si najít cestu ven a je vcelku jedno, jakou formou, pokud vytryskne pod tlakem. U pětky zejména. Není-li projevena, bobtná jako tlak v papiňáku a pak stačí málo, pojistný ventil vyletí a je „o zábavu postaráno“.

Žijeme v době protichůdných, nevyvážený informací, které zase plodí v mnoha hlavách zmatek. Letos více než v předchozím roce půjde o umění se v tom zorientovat, vyznat, a hledat v tom mišmaši pravdivou podstatu. Používat vlastní kritické myšlení a zdravý selský rozum. Nenechat se zmanipulovat. Tyhle vlastnosti (nebo um) patří také k vlivu pětky. Odlišný názor či postoj na jakoukoliv věc není desinformace, jak se nyní módně melduje a nálepkuje od rána do večera. Tady si dovolím použít úryvek ze slov Václava Klause staršího, který to takto vystihl: „Slovo desinformace je výrok užitečný pro totalitní společnost, v níž existuje jen jedna společná ´pravda´a všechno ostatní je dezinformace… Názor nemůže nikdy být desinformací. Kdyby názor byl desinformací, byla by desinformací i náboženská víra.“

„Ještě nikdy a nikde v historii se nestalo, že monopolizace jednoho jediného ´správného´ názoru by přinesla něco dobrého. Naopak; vytěsnění konkurence či alternativních názorů a idejí vždy nakonec vedlo a vede k úpadku, do slepé uličky či ke škodě,“ vyjádřil se hudebník a spisovatel Petr Štěpánek.

Zdá se být jasné, že pravda už zase chodí bosa a žebrotou. Všichni tomuto trendu obelhávání a zneužívání slov budeme nadále čelit v tomto roce „komunikace“, hledání pravdy, krocení neuvážených, zbrklých závěrů a jednání, v roce rozeznávání pravých významů slov svoboda a nesvoboda, závislost – nezávislost, v roce, který má na své straně vrozený intelekt (jen ho uchopit a nasměrovat správným směrem), vynalézavost a hbité uvažování a myšlení pětky, v roce plném pětkových protikladů.

Budeme stát o to hledat a nacházet a z nalezeného umět udělat správná rozhodnutí? Svoboda konečně také znamená i osvobození se od životních iluzí (!) a pout. Jedno je jisté; na některé věci si holt musíme přijít vlastní cestou i za cenu ztrát a omylů nejrůznější závažnosti, abychom zcela a úplně prohlédli.

V jistém pohledu se rok 2021 podobá roku 2012, „jenom“ pořadí dvojky a jedničky je prohozené.  Vzpomenete si, jak v roce 2012 lidstvo bláznilo s koncem světa? Lidé dělali zásoby, budovali úkryty a bunkry ve sklepení svých domů očekávaje apokalypsu. Poněkud po svém si společnost z mayského výroku vybrala jen jeho polovinu o konci světa a druhou část si nechala od cesty. Výrok zněl:konec světa takového, jaký jej známe! Takže jasně šlo o podobu světa takového, jaký jsme jej znali. A protože slova mají obrovskou moc, nebylo málo takových, kteří uvěřili, že po nás bude vskutku veta! Nebyla; avšak svět se měnil před očima a dnes, s letopočtem 2021, čelíme obdobné okolnosti, která je ovšem mnohem sofistikovanější, silnější, „pěkně“ s námi otřásá, stejně jako se základy všeho, na co jsme byli zvyklí. Některé její projevy evokují apokalyptické tendence. Znovu se vtírá neodbytná otázka; jak s tím naložíme? Uvědomíme si, procitneme, budeme dost vědomí na to, abychom zvládli účelně (nikoliv zbrkle a chaoticky) čelit nástrahám roku? Budeme mít dost duchovní síly, budeme zralejší a vědomější, než v roce 2012? Dojde nám dost včas, že žijeme ve zlomové době pro planetu i lidstvo a uchopíme věci do svých rukou? Staneme se tvůrci svého osudu, nebo ne? Nebo to necháme na jiných, aby to řešili po svém a za nás a tím se vzdáme zodpovědnosti za svoje životy? Odevzdáme svoji nesmírnou moc, moc ducha, falešným spasitelům lidstva? Uvědomíme si až na dřeň, že transformace nabrala rychlost a krocení divokých koní bude na pořadu dne? Projdeme branou, nebo slítneme do temné propasti? Necháme, nebo nenecháme se nachytat na podvody a plané sliby a řečičky pod rouškou našeho dobra?

To jsou některé otázky, na něž bychom měli hodně, ale hodně rychle najít odpovědi. Každý za sebe a všichni společně. Nepůjde to bez odvahy. Dokážeme ji jako lidstvo vykřesat ze sebe dost na to, abychom se ptali, co se skrývá za tou uměle vypuštěnou kouřovou clonou, prohlédnout tu nemravnou, zvrácenou hru a nastoupit jinou cestu? Začít existovat jako fungující celek, docílit, aby nás nezotročil nátlak, manipulace a tendenční, záměrně protichůdné a matoucí informace? Nebo naskáčeme dobrovolně do hluboké vody, a jako ti lumíci a sebevražedně se utopíme? Máme jako lidské bytosti obrovskou sílu a moc, jenom, žel bohu, si toho pořád nejsme dost vědomi. Proč? Protože pohodlnější je poslechnout, podřídit se, sklopit uši a zavřít ústa, než používat vlastní rozum. Jsme to my, každý z nás, kdo může svým životům vdechnout zcela jiný smysl, než je žít v područí čísi uzurpované moci.

A ještě, na samý závěr, mi napadají slova ředitele bradavické školy kouzel Brumbála: „Brzy přijde čas, kdy každý z nás bude musit volit mezi tím, co snadné, a co je správné.“

Uvidíme. Neztrácím víru ani naději. Neztrácejte ji ani vy. Lidstvo má naději i prostředky k vytvoření lepšího světa, než jaký se už ne v kulisách, nýbrž na otevřené scéně, rýsuje.

Všechno dobré ať vás po celý rok provází!

Ivana Inšana PÍHOVÁ

Bez obav, vážení čtenáři, nebudu do vás hustit už tak do nekonečna omílané přitroublé návody typu jak zacházet s rouškou či jak si správně mít ruce. Návody jsou to jako pro nesvéprávné pitomce, pronášené někdy jedinci, jejichž projev jako nesvéprávných i působí.

Nehodlám psát ani o tom naprosto obdivuhodném sepětí národa (ve své podstatě), o jeho vynalézavosti a kreativitě, ohledech a vzájemné výpomoci. Snad jen krátce; je dost důvodů být na sebe hrdí!

Záměrně nepíšu ani název onoho stvoření, které je skloňováno ve všech pádech taktéž do úplného zblbnutí a nechuti jako zaklínací mantra na vymývání mozků. Jako studenti jsme tomu trefně říkali ´nalejvárna´.

Mám v úmyslu pojmout věc docela jinak.

Začnu tím, že člověk je tvor společenský, to dozajista každý ví. Odjakživa žil náš druh v tlupách, později nahrazených slovem společenstvo, dnes těm původních houfům říkáme spíš komunity. Člověku tudíž nesvědčí samota a izolace. Být příslušníky tlupy či houfu nebo stáda, jakkoliv to nazveme, jsou pro nás hodně podstatné, ne-li zcela rozhodující.  A pojednou si „přifčí“ odněkud někým vyrobený či uměle zmutovaný mrňavý organismus a bum prásk, všechno je jinak. Vyhlásí se karanténa a ocitáme se naprosto nepřipravení v omezení kontaktů, v částečné, i když dost citelné, polo izolaci. Někteří v úplné.

Přišla chvíle, kdy mám na jazyku vám sdělit, že (mimo náš národ) mám taky moc ráda český humor. Dovede totiž hbitě zareagovat i na tu nejméně příjemnou, v historii tolikrát až tragickou situaci stylem sobě vlastním; ulomit její ostrý hrot tím, že ji shodí, přidá se kapka sarkazmu či přehánění a nadhledu. I historikové, o filozofech nemluvě, připouštějí, že to byl právě humor, který český národ držel nad vodou v dobách, kdy nám šlo doslova o krk. Jakoby se v tom humoru vždy znovu a znovu zobrazoval či až zjevoval duch národa. K tomu i velká míra slovesné tvořivosti a fantazie taky patří k věci.

Záhy po vyhlášení karantény se začaly objevovat vtípky. Některé zde uvedu, protože jsou jedinečné, jako třeba tento.

Psychiatři vzkazují národu. Pokud doma mluvíte s věcmi a zvířaty, je to v pořádku Kvůli tomu nás nevolejte. Volejte až v případě, kdy vám začnou odpovídat.

Nebo tenhle.

Pokud budou ještě dlouho zavřené školy, tak rodiče najedou vakcínu dřív, než vědci.

Další.

Včera jsem si pověsil vyprané povlečení na balkón. Dnes ho má půlka města na hubě.

A jeden z kreslených.

Žena sedí v koupelně na vaně, s výrazem na pokraji zhroucení. Otevřenými dveřmi je průhled na manžela, rovněž schlíple sedícímu na gauči. Žena si v duchu říká: Ještě jednou mrkne tak nahlas, tak ho vážně asi zabiju!

Až na dřeň vystižená ponorková nemoc.

Izolace v mikrosvětě rodiny, kde není už kam uhnout, kam se ztratit, kam zalézt a mít chvíli jen pro sebe, jistě vztahům moc neprospívá. Třeba v takovém tři plus jedna v paneláku se dvěma, třemi dětmi, které nechodí do školy, to musí být fakt náročné. Nikdy v našich rodinách podobná atmosféra nepanovala, protože jsme neprožívali situace, aby k ní byly důvody. Počátek karantény mnozí z nás proměnili čas trávený doma v alternativní programy, například odkládaného úklidu všeho, vnořením se do odsouvaných zálib, čtení nepřečtených knížek, uchýlení se pro mnohé k tak potřebnému odpočinku (!) a tak dále. Zkrátka lidé využívali čas nařízeného domácího vězení produktivně, hlavně však jinak než zaběhlým, naučeným schématem a rutinou. Chvíli to šlo, jenomže karanténa už trvá v tuto chvíli, kdy píši tento článek, druhý měsíc, a ukazuje se, že čeho je moc, toho je příliš. Lidé čím dál intenzivněji pociťují potřebu uletět z klece. Není se co divit, že si určité kumulované napětí a nepohodu předáváme navzájem a už nevíme, kudy z konopí, jak se říká. Už nevíme, jak čas nuceně trávený doma pohromadě odlehčit. Sotva kdo by mohl přesvědčivě tvrdit, že u něho doma v době karantény vládne úplná pohoda. Potřeba ´vypadnout´ ven byla vidět nedávno při prvních slunečných dnech, kdy národ vyrazil do přírody. Všude jsem potkávala procházející se lidi, lidi na kolech, lidi s kočárky, viděla jsem je sedící v parcích na lavičkách i na zeleném pažitu na dekách, houfující se a popíjející nápoje. Lidé potřebovali dobití slunečnou energií, vidět zelené stromy, dýchat čerstvé povětří, prohodit mezi sebou pár slov, prostě se družit a sdílet. Tak jsme nastaveni Matkou Přírodou a nikdo tuto základní instinktivní SEBEZÁCHOVNOU potřebu nemůže přechytračit žádnými omezeními!!!

Vším tím, co píši k této době a situaci, v níž jsme všichni po uši, chci říci, nevěšte hlavu, i kdybyste z té situace vyšli s pošramocenými vztahy dokonce víc pošramocenými, než byly kdy před ní. Vždycky se s tím dá něco dělat, především se zbavit nahromaděných emocí, emočně se vyčisti, osvobodit od stresu z omezeného prostoru i pohybu, ulevit si i od nevyřčených slov. S každým z nás tohle dějství nějak zamávalo a není důvod se stydět přiznat si, že potřebujeme pomoci. Třeba ´jen pouhou konzultací´, co si teď s tím vším počít, jak to uchopit, nebo nějakou hloubkovou terapií.

Zdraví vás všechny

Ivana Inšana PÍHOVÁ, terapeutka

Povídka z knížky Zázračné náhody autora Franka P. Jonese (vydané v Edici Největší záhady světa v nakladatelství Dialog v roce 1995) o osudové předurčenosti hraběte Clause von Stauffenberga, kterou jsem na svůj web nedávno umístila, našla u čtenářů ohlas a byla jsem požádána, abych přidala ještě nějaký jiný příběh. Ráda tak nyní činím, i když výběr není právě snadný; Frank P. Jones napsal knih hodně a všechny jsou vzrušující a nadmíru zajímavé. Musím říci, že i pro mne je jejich občasné pročítání a nyní i zprostředkování uveřejněných příběhů vítaným odlehčením a osvěžením od práce terapeutky a od psaní vážných příběhů ze života klientů.

Dnes vybírám téma velmi zvláštní; o tom, jak si jistí manželé v pokročilejším věku přáli zplodit potomka, který by byl inteligentní, přitažlivý urostlý, zdravý a úspěšný a který by zdědil po rodičích vilu s bazénem a několik tisíc dolarů ve spolehlivých akciích jedné naftařské společnosti.

Pán a paní žili jako rentiéři zcela bezpracným životem, zajímali se pouze o společenské události, o sport, módu a dietní jídelníčky, o svou společenskou prestiž.  V zápolení o místo na slunci mezi společenskou smetánkou si dost pozdě vzpomenuli, že by také mohli konečně založit rodinu.

O vlastnostech svého potomka měli jasno a věřili, že právě tyto vlastnosti jsou tím nejskvělejším, co může život poskytnout. Chtěli mít záruku, že nic z tohoto žádaného zboží nebude jejich potomkovi chybět.

Jasnovidka paní Kingová, kterou v té věci navštívili (a která plně chápe smysl takzvaných náhod v lidském životě), je však v jejich očekávání zklamala, když jim řekla, že takové dítě, jaké si přejí mít, by mohli zplodit až za dva roky. Varovala je, že v přítomné chvíli není pro oplodnění paní vhodná doba.

Paní Cromwellová se jasnovidky zeptala: „A kdybychom se přesto rozhodli mít dítě už dnes? Myslím, že už jsem v letech, kdy by se nemělo tak dlouho čekat.“

„Pak by ovšem vaše dítě zcela jistě nemělo žádnou z oněch vlastností, které si tak usilovně přejte,“ odvětila paní Kingová. „A jaké by tedy mohlo být?“ vznesla další otázku paní Cromwellová.

„Mnoho toho nevidím,“ odtušila paní Kingová a vzhlédla od své virgule. „Rozhodně však vím, že by to bylo šťastné dítě, a i váš život by posléze zcela zaplnilo štěstí. Zdůrazňuji ovšem, že až posléze, ne hned,“ dodala.

„Madame, ale vždyť právě tohle jsme chtěli slyšet,“ pronesl rozzářený pan Cromwell, mávl ledabyle rukou nad slůvkem posléze a vyplnit tučný šek, neboť další setrvání u paní Kingové pokládal za ztrátu času. Ta mu ještě stačila napsat na papír nejvhodnější termín k plánovanému oplodnění a sdělit mu, že se jim narodí syn Igor a přesně předpověděla hodinu, den a měsíc porodu.

Uběhlo deset měsíců a šest dnů, když paní Cromwellová přivedla ve stanovenou hodinu na svět třiapůlkilového synka, měřícího 51 centimetrů. Na první pohled zdravé a normálně vyvinuté dítě…

Záhy však vyšlo najevo, že Igor se stal obětí takzvané trisomie G, neboli Downova syndromu, jinak označovaného také jako mongolismus. U chlapečka se jednalo o to, že ze 46 chromozomů je jeden netypický, nepárový, ulpělý na některém chromozomu skupiny G, čemuž se říká translokační trisomie. Tuto vadu přenesla na Igora jeho matka. Mongolismus je z lékařského hlediska připisován nejčastěji vyššímu věku matky.

Tělesný vzhled každého ´mongola´ je obecně dobře znám, uvádí Frank P. Jones a pokračuje popisem: kulatá lebka, plošší obličej, načervenalé tváře, šikmé oči, rozměrnější jazyk a patetické dermatologické obrazce. Jejich inteligence však dosahuje bohužel jen hranice imbecility. Jsou nevzdělavatelní a úspěchem je to, když zvládnou pro ně mnohdy komplikovanou sebeobsluhu a trvale neznečišťují sami sebe a svoje okolí.

Žádný div, že po tomto zjištění zavládlo v rodině Cromwellových zděšení. Imbecil je mohl zkompromitovat ve společnosti a zcela spolehlivě sociálně doslova vyřídit. Jistě, soucitu by se jim dostalo ze všech stran, jenže Američané vůči sobě nesnášejí soucit. Je to pro ně důkaz vlastní neschopnosti či nedostatečnosti.

Igor pro své rodiče byl nejpádnějším obrazem této nedostatečnosti, a to zejména v zemi, kde jsou děti považovány především za fyzické a psychické kopie svých rodičů, za jejich dědice a reprezentanty!

Pan Cromwell se téměř naráz rozhodl, že dítě musí do ústavu. Jenže to se přepočítal. V paní Cromwellové se totiž začaly probouzet mateřské city.

Do svého bezmocného synka se zamilovala přesto, že už od svého narození nesl stigmata a osud méněcenného a vlastně pro svět zcela zbytečného tvora.

Pan Cromwell nežaloval paní Kingovou, jak měl původně v úmyslu, protože se dal zviklat manželčiným naléhání a sám si uvědomil, že nezmůže nic proti osudu, který před ním jasnovidka tak jasně předestřela. I on se pozvolna smiřoval se svým synem, jenž ho nikdy rozhodně nemohl reprezentovat a nikdy se rovněž nemohl stát jeho dědicem. Se synem, který se vzdor svému intelektovému handicapu začínal usmívat a napřahovat k němu své ručky, se smiřoval.

Uplynulo několik let. Igor rostl jako z vody a jeho rodiče se o něho příkladně starali. Chlapcova výchova jim zabrala všechen čas, rodiče se stáhli do ústraní a vyhýbali se společenskému životu. Pan Cromwell si znovu otevřel advokátskou praxi a její výnos věnoval na vytvoření nadace pro fyzicky i psychiky postižené děti!

Od té doby se rodiče Igora rozhlíželi po světě zcela jinak a jejich srdce naplňoval soucit.

Ještě než uplynuly tři roky od narození jejich syna, uvědomili si, že jsou navýsost šťastni, jak nikdy nebyli, když žili bezstarostný a zahálčivý život. Bezmocný synek dodal kupodivu jejich životu smysl. Na každý pokrok v jeho chování byli nuceni vynaložit tisícinásobně více úsilí než rodiče zdravých dětí.

Když si Igor naučil čistit zuby kartáčkem, měli Cromwellovi takovou radost, jako jiní rodiče, jejichž děti promovaly na Harvardu. Když si posléze dokázal sám zavázat tkaničku u boty, byl tímto jeho výkonem pan Cromwell několik dnů zcela opojen. A když chlapec konečně zvládl nástrahy a složitosti defekace, upekla paní Cromwellová na oslavu tohoto vítězství ducha nad bezmocnou hmotou poschoďový dort.

Rodiče byli pyšní na to, že jejich synek dokázal posléze více než jiné, stejně postižené děti. Igor se cítil šťasten a snažil se pod vedením rodičů o co největší pokroky. A oni byli neskonale šťastní, že se mu to daří.

V roce 1988 napsal pan Cromwell paní Kingové dopis, z něhož po svolení pisatele i adresátky Frank P. Jones v knize cituje:

„Rázem jsem poznal, že je v podstatě lhostejné, čemu se člověk v životě věnuje. Důležité je, aby to činil se zápalem a se srdcem plným radosti. Jen hlupáci si myslí, že smyslem života mohou být pouze peníze, společenský úspěch a dobře zajištěné dynastické následnictví. Už dnes jsem si jist, že veškerý svůj majetek odkážu postiženým lidem. Vy, paní Kingová, jste mě naštěstí ještě v poslední chvíli svedla z falešné stopy. Jistě bych si přál zdravého syna, ale pak bych, jak jste skvěle předpověděla, nebyl tak šťastný, jak se cítím dnes, a ani můj zdravý syn by v životě neprožíval tak opojnou radost, jakou po většinu dne okouší náš Igor. Jak podivuhodná náhoda změnila celý náš život…“

Inšana

Charakteristiku letopočtu, do něhož jsme vstoupili, bych otevřela tentokrát netradičně konstatováním, že moudrost čísel je v jejich skrytých významech. Rok 2020 si takového náhledu vyžaduje. Někomu mohou připadat dvě dvacítky magické, což v jistém smyslu vskutku jsou, protože se jedná o opakování stejných čísel, tedy dvou dvojek a dvou nul. Magické je na číslech všechno, opakují-li se stejná, tím spíše, protože opakováním se zároveň zvyšuje účinnost jejich vibrací (energie). Což může být už méně magické z toho úhlu pohledu, že taková varianta nemusí přinášet výhradně pozitivní vibrace, ba ani jejich jejich lehce převažující vliv, jak to bývá obecně myšleno, když se mluví o magičnosti. Po celý rok 2020 budeme mít co dělat s opakujícími se vibracemi dvojek a nul, a to není zrovna něco, čemu by prvoplánově zamýšlený obsah slova magický vyhovoval.

Z loňské devatenáctky, jež nesla potenciál přejícné tvořivé síly ve spojení s dostatkem bojovnosti, aktivity a pohybu vedoucími k hlubšímu duchovnímu chápání dějů, událostí a vlivů, máme nyní před sebou vibrace naprosto odlišné. Krok po kroku si je nyní přiblížíme z pohledu obecného působení a dotkneme se i působení osobního. Mimochodem, krok za krokem jako metoda postupu je jedním z témat letošního roku.

První dvacítku, značící tisíciletí, nechám nyní stranou. Její vliv je dlouhodobý a popsala jsem jej zde už několikrát. V úvahu jej vezmu až za chvíli.

Koncová dvacítka jako složené číslo je na rozdíl od loňské 19 (Slunce, mužský aktivní princip) číslem patřícím k energii ženské, lunární, tedy energii pasivní, pojímající, proměnlivé, citlivé a empatické. Starověcí Chaldejci zobrazovali 20 jako Soud a interpretovali i zobrazovali ji zvláštním způsobem;  jako okřídleného anděla troubícího na trumpetu, zatímco pod ním dole povstávají z hrobu muž, žena a dítě s rukama sepjatýma v modlitbě. Tímto výjevem bylo naznačováno, že v určitém období života (osoby nebo jednotky, čím můžeme rozumět i větší početní celky lidí, tedy rodiny, státy, národy apod.) nastane mocné probuzení směřující k novému smyslu, novým plánům a ambicím, neboli výzvy k činu, a nyní pozor, ve jménu nějaké velké věci nebo ideálu, tedy zaměřujícím se nikoliv k čistě osobním zájmům, nýbrž k zájmům participujícím, tedy spolupracujícím, účastným a podílejícími se. Je to tedy výzva směřovaná na MY, nikoliv na JÁ. To za prvé. Za druhé, nelze nevidět a pominout význam nuly za dvojkou. S nulou, patřící k planetě Pluto, je všechno ztížené a zkomplikované, už to nejde jako s loňskou 19 ráz na ráz, ale vyskytují se zdržení, překážky a komplikace. Dvacítka je vlastně ztížená dvojka. Takové působení vibrací nuly samozřejmě není samoúčelné. Vede k rozvíjení trpělivosti, k osvojování si postupu dle řádu (!) krok za krokem (žádné skoky) a ke kultivování víry ve vlastní schopnosti se transformovat, neboli dojít trvalé přeměny (ne krátkodobé a zpět se vracející pouhé dočasné změně). To je velice podstatné a veledůležité, protože z hlediska toho, že letopočet se týká všech na této planetě, bude také tak svojí vibrací působit. Dvacítka jako samostatné složené číslo je síla, jejíž tendence směřují k přeměně lidí na ´svaté´, po našem řečeno celistvé, jednotné My a představuje naplnění a dokonání. Zároveň se v posvátné dvacítce zrcadlí uzavření kruhu, kde konec se stává zároveň počátkem a obojí splývá v nicotu, jež v sobě skrývá veškerenstvo – na duchovní úrovni Jednotu.

V tomto rozsahu působení čísla 20 se budeme tedy celý rok pohybovat. Když bychom zvolili postup výpočtu k osudovému číslu, musíme vzít v úvahu obě dvě dvacítky, které, když sečteme, vydají číslo 40, číslo přípravy na buď vykoupení, nebo osvícení, lítosti a pokání. Proč to? Charakteristika se totiž vztahuje od pradávna ke čtyřiceti denní potopě světa, čtyřiceti dennímu putování Izraelských pouští, čtyřiceti dennímu půstu atp., tedy na události zátěžové, nesnadné. Čtyřicítka jako taková se nevztahuje k ničemu snadnému a veselému, naopak, značí ztráty, ztížený život i zdraví, zkrátka patří obecně k číslům s nebezpečným potenciálem včetně nečekaných, nenadálých událostí. Ve spojení 4 a 0 je obsažena dvojakost ´povahy´ čtyřky a jakési ´záškodnické, sabotující´ projevy nuly.

Když zjednodušíme 40 na pouhou čtyřku  součtem 4+0=4, a slovo zjednodušíme podtrhuji, protože nelze v numerologii vykládat odtrženě význam pouhé čtyřky a nulu ignorovat jako by neexistovala (ostatně, nula je nejmocnější číslo; zkuste si ji přidávat k jakémukoliv číslu a uvidíte sami, jak roste a mocní!), dostaneme tzv. čtyřkový rok.

Dobrá, budeme se teď chvíli zaobírat samostatně čtyřkou.  Prvně, jde o materiální číslo, značící fyzickou stránku života, materiální věci a konzervatismus stejně jako nekonvenčnost. Už zde vidíme protiklad. Čtyřka náleží k planetě Uran, planetě reprezentující rozvrácení, revoluce, nekonvenční působení a chování, individualismus, originalitu, vynalézavost a toleranci. K tomu všemu v sobě čtyřka ukrývá potenciální nezdar, zkázu a neštěstí, zároveň omezení, vymezenou sféru činností s malým vybočením z obvyklosti, tvrdou práci a dřinu i originální nápady, vynalézavost, nápady někdy až bizarní. To vše v jednom balení. Na jedné straně jakoby povaha zastávající změny v každé oblasti, jen ne v té ryze osobní, na druhé usedlost, brzdící vliv a bránění velkým činům. Čtyřka značí nepřetržitou dřinu lidstva. Její dvojakost je zřejmá, a jeli něco dvojakého, je to vždycky bez výjimky komplikované. Čtyřka má dobré vlastnosti. Lze dokonce říci, že všechny její špatné vlastnosti jsou zaviněny zanedbáním těch dobrých. Na osobní úrovni jedince – pokud je jeho život výrazně ovlivněn čtyřkou – lze říci, že je schopen ohromujícího a ohromného vývoje, ale dopouští se bohužel těžké chyby, když se neuváženě věnuje úkolům, v nichž nedojde uznání, když se neřídí řádem (který čtyřka symbolizuje), nepostupuje dle zákona postupu krok za krokem (pomalý, leč spolehlivý postup), ale řídí se jen svými bláznivými, byť neotřelými nápady, neuváženě se chová a lítá z extrému do extrému, ačkoliv by mu nejlépe udělalo usadit se a soustředěně pracovat na jedné věci. A tou je starat se hlavně o svůj vlastní vývoj. Tento příklad jsem uvedla z toho důvodu, aby byl vliv čtyřky opravdu dobře pochopen taktéž ve smyslu kolektivního působení, což se nás všech dotýká.

Avšak, a to je nutné říci, čtyřka nepůsobí na každého stejně, zejména se však její vliv velice úzce týká lidí ´čtyřkových´a lidí ´osmičkových´. Tato čísla zejména ve svých kombinacích jsou známa jako ´čísla osudu´, čísla karmy. Vždy jdou spolu ruku v ruce, tuto zákonitost jejich vzájemné afinity potvrzuje staletími prověřená praxe. Ve čtyřkovém roce tedy budou více vnímat vibrace čtyřky lidé čtyřky a lidé osmičky. Tato dvě čísla zasluhují delší samostatné pojednání, jež na toto místo nepatří. Přidržíme se proto obecnějšího pohledu na věc, protože čtyřka (plus nula) nás budou provázet celý rok. Tlačit budou na spolupráci a kolektivní sounáležitost ´ve jménu lidstva a pokroku´, s větším důrazem než jindy na probuzení duší ze ´zimního spánku´, ustupování a odsouvání materiálních záležitostí stranou (pomalu, ale jistě) a upřednostňování duševní převahy jako vyšší a trvalejší hodnoty. Až vyčpí a vyžijí se extrémy, jež jsou nutné k hledání vyváženějšího stavu a které právě nyní třeskutě bijí do očí, odrazí se v tom všem vývoji pokračující snaha životní filozofie tolerance, pochopení, přátelství a bratrství. Vím, zní to až idealisticky a stav světa tomu zatím neodpovídá, nicméně je to pomalý, trvalý vliv související se stoupající úrovní vědomí lidí. Ten se ovšem děje skrytě a tiše, zatímco ony extrémy jsou hlasité, ukřičené a drze se domáhající pozornosti. Dvě dvojky si na ´tom budou trvat´, nula na to ´bude tlačit´a zpomalovat ´tu káru lidského vývoje´, zastavovat, vracet (obracet, byť dočasně) její postup na začátek, pokud se bude jevit, že by se ´dvoukolák´rozjížděl příliš rychle a hrozilo by, že se někde vyklopí. I to však může nastat, a opět to bude účelové zdržení.

Význam čísla čtyři se kromě již zmíněných ´dětí osudu čtyřky a osmičky´bude na individuální úrovni různě projevovat také v závislosti na jednotlivých slunečních znameních. Jenom krátký příklad pro lepší představu; u Vodnářů vibrace čtyřky zesiluje jejich osobnostní rysy, u Lvů někdy odporuje motivaci jejich osobnosti, avšak s trochou snahy lze energii čtyřky u Lvů využít k vyvážení jejich povahy. Energie čtyřky je naopak v ostrém kontrastu se základními instinkty slunečních znamení Štír, Býk, Rak, Panna, Kozoroh, Ryby, zatímco u Blíženců, Vah, Skopců a Střelců vibrace čtyřky harmonizuje s charakterem a osobnostním modelem těchto zrozenců.

Stále však platí, a na to nezapomínejte, že čtyřka se mysticky zjevuje všude, kde je osmička, a logicky i obráceně a že násobí- li se jejich vibrace, to znamená,když se opakují stejné vibrace, například k sobě tíhnout lidé s těmito čísly a přitahují se jako magnet, včetně čísel domů, telefonních čísel a jiných shod, je nutné být ve střehu vždy a za všech okolností. Obezřetnost se vyplatí.

Vzhledem k tomu, že letošní rok se nese ve vibraci čísla čtyři, a vezme-li se v úvahu, že žijeme v období Vodnáře (planeta Uran), kde čtyřka zesiluje osobnostní rysy tohoto slunečního znamení, lze očekávat, že se také budou projektovat uranovské revoluční a pokrokářské tendence, mezi něž lze počítat také neotřelé, nekonvenční tahy ´na branku´, byť by to obnášelo borcení starých řádů a rušení zaběhnutých systémů věcí a ustanovení nových struktur. Uranovské (čtyřkové) působení také znamená mohutnou mentální energii, prostor k uplatnění nových výtvorů tím, že ty staré ničí a tím jim uvolňuje místo. Může to přinést i otřesy na osobní i společenské platformě. Ale ruku na srdce, kolikrát nás jen otřes jako krajní prostředek dovede k procitnutí a probuzení, viďte. Když se loučíme se starým, máme obvykle trochu strach a nové věci očekáváme s rozechvěním, co asi přinesou.

Mottem pro tento rok by mohl být výrok, či jakési ponaučení ve znění: chovejte se k druhým tak, jak chcete, aby se oni chovali k vám. To je přesně ve vodnářském stylu.

Inšana

Jak už jsem naznačila v předchozím článku o problémech dětí po rozvodu rodičů, vzniká tím, že si rozvedení (nebo ovdovělí) partneři najdou nové protějšky, nová nevlastní rodina, ať už spolu noví partneři jsou či nejsou sezdáni.

Bohužel, nastává v takto nově založených rodinách dost často situace, kdy dospělí partneři si spolu rozumí, ale děti nevlastní matku nebo nevlastního otce jako nepřijmou. Navenek je sice rodina obnovená, úplná, ale uvnitř se vede neúprosný boj.

Určitě znáte sami ze svého okolí podobné případy. Já zase sáhnu po tom svém, který mám dlouhá léta na očích ve vlastní rodině a na němž jako na příkladu se pokusím demonstrovat, co se v takto „nové“ rodině může také odehrávat.

Zpočátku to vypadá idylicky. Děti rozvedených rodičů nějaký čas pějí chválu na matčina nového partnera, na otcovu novou partnerku. Na každém z nich vidí to pěkné, oni dospělí se k nim hezky chovají, sdílejí s nimi svého koníčka… Zdánlivě vládne idyla. Ale je to jako ve většině příběhů o macechách či otčímech: je to klid jenom zdánlivý, daný tím, že oba cizí dospělí se stavějí být lepšími, než jsou. Z jednoduchého a logického důvodu: aby si udrželi a nepohněvali hned záhy nového partnera. Za čas se začnou karty míchat a rozdávat jinak. Nový partner matky do dětí stále šije, že jsou lenivé, neustále pro mě vymýšlí práci, aby se náhodou minutu nenudily, a to práci dost těžkou, například musí vozit cihly, které před tím musely oklepat ze staré omítky, vůbec nezohledňuje jejich domácí přípravu do školy, o volném času ani nemluvě, a dělá to tak, že ne přímo dětem, jejich matce to vytýká! Rozumíte, to vždycky bolí víc, víc to zasáhne na citlivém místě. Matka jde do obrany svých ratolestí, to znamená proti partnerovi, což povětšinou vyústí v hysterický výstup partnera a hádku, nebo jeho úniku z domova s patřičně demonstrativním prásknutím dveří. Děti, takto“proškolené“, odmítají s ním stolovat, protože většinu těchto přímých narážek na ně vznáší právě u oběda či večeře. A je zase zle. A tak pořád dokolečka.

Otcova partnerka je bezdětná. Nemá zkušenost s výchovou dětí, nemá probuzený mateřský cit, takže nějaký čas bere děti partnera jako kamarády. Tak se k nim i chová a staví. Organizuje pro všechny výlety a jiné akce pro volný čas… Opět, zpočátku idylka, jakou aby člověk pohledal. Později se přiblíží stíny. Partnerce začne nejprve vadit jeho dcera. Začne žárlit na otcovu pozornost k dceři, na jeho upřednostňování dětí vůbec. Cítí se být šizená, odstrkovaná. Naříká si, že ji pro svoje děti její partner nevidí, nevnímá. Její reakci lze lidsky jistě pochopit. Jenomže ve chvíli, kdy zacílí svoji pozornost na to, aby starší dceru partnera vyštípala z domu, a že si k tomu důvody vždy najde, nastává rozkol jako Brno. K tomu se přidruží její záměrná otevřená kritika mladšího syna partnera, kdy na něm najednou nevidí nic dobrého. Sráží ho, uráží, mluví s ním jako s pohůnkem. Ten pak,zalezlý v koutku, brečí. Jeho sestra to nemůže snést, brání mladšího sourozence, staví se proti maceše. Mezi tím vším se pohybuje jako v minovém poli otec dětí. Jak to může skončit? A to ještě není všechno. Otcova partnerka začne mluvit o tom, že by si měli spolu pořídit vlastní dítě. Otec odmítá, má už svoje děti, necítí potřebu přivádět na svět další. Přijdou hádky, rozmíšky, urážky, pláč, vztek, celková rozmrzelost a napětí. Otec se časem začne tvářit, jako že neslyší, nevidí, nezastane se dětí jednou, dvakrát, třikrát. Jeho partnerka toho využije a osedlává svého koně, je to voda na její mlýn.

Děti si začnou „doma u mámy“ na tátu i jeho partnerku stěžovat, k babičce si chodí pro útěchu a poplakat si… A protože jejich otec je babiččin syn, rozhodne se babička zakročit, i když ví, že by se do toho plést neměla, jenomže se nemůže dívat na to, jak děti trpí a jak její syn zpohodlněl a vede to od desíti k pěti. Smluví si s ním schůzku,ten už z jejího hlasu vytuší, že to nebude rozhovor o veselém filmu. Mimo jiné mu řekne, že by měl stát za svými dětmi, to jednoznačně, nenechat je komandovat a ponižovat cizí ženou, která do „rodiny“ nota bene přišla jako poslední (!) a tudíž z pohledu rodinného systému nemá nárok přeskočit hlavně starší dceru, a vůbec, aby si udělal v rodině pořádek a byl tím chlapem, protože by se nerada dočkala toho, že od něho děti jednou utečou a jemu zbudou jen oči pro pláč. Napětí mezi dětmi a jejich „macechou“ bude narůstat, pokud se v tom něco konstruktivního nepodnikne.

Chvíli je pokoj, necelý rok. Poté všechno sklouzne ještě větším sešupem. Starší dcera od otce odchází formou žádostí k soudu, soud jí dá za pravdu, k malému upravuje styk s otcem. Prohra přesně do roka od onoho rozhovoru.

Vlak chvíli ještě jede setrvačností, než si otec najde opět novou partnerku. Tady tento konkrétní příběh ukončím. Takových a podobných je celá řada a ukazuje názorně, jaké skryté síly a energie v systému rodiny působí. V podstatě jde, jako kdysi pradávno v ještě zvířecí tlupě, o boj o moc. K tomu, po našem lidském, o pocit bezpečí, spravedlivé ohodnocení schopností každého člena a o uznání.

Jak takovým pohromám přejít? Je to vůbec možné? Odborníci říkají, že podmínkou je, aby si všichni zúčastnění nejdříve vyřešili všechny problémy soužití s ostatními členy nové rodiny, že se nemají obcházet, přehlížet – ty problémy. Jenomže, jak se to říká, šedá je teorie, zelený strom života, viďte.  Trvalé napětí mezi dětmi a novými partnery rodičů se odráží zákonem rezonance do vztahu partnerů. Jestliže nabude nevlastní rodič dojmu, či přímo očekává, že převezme funkci rodiče nevlastních dětí, i když u nich nemá autoritu nebo si ji vynucuje a chová se autoritářsky, dočká se toho, že mu děti řeknou: „Ty nejsi vůbec můj táta, moje máma, co mi budeš poroučet.“ Nebo se stává, že děti prostě bojkotují rozhodnutí nevlastního rodiče, jako to posléze dělaly moje vnoučata i za cenu toho, že z toho bylo zase pozdvižení. Ona je to psychická zátěž i pro nevlastní rodiče, pochopitelně, nemůže to být jinak. Časem se může stát tak neúnosnou, že vyústí ve snahu či naléhání na partnera, aby nevlastní děti opustily domov. Z podobných nátlaků se ovšem zase urodí jenom dračí semínko, protože vlastní rodič bere podobné pokusy jako snahu na odstranění jeho dítěte – dětí.

To byl příklad toho, kdy nevlastní děti nejsou novým partnerem rodiče opravdu přijaty. Mnohé děti nejsou schopny tento stav duševně zvládnout (a jak by také mohly, když je v tom dospělí nechají). Mění se k horšímu jejich chování, klesá školní prospěch a nastávají často až těžké psychické potíže.

Mnoho nevlastních dětí se nedokáže vyrovnat s novou rodinnou situací a potíže mají hlavně děti s nevlastní matkou. Není-li vlastní máma přítomná, ať již zemřela nebo rodinu opustila, děti si ji ve svých představách a vzpomínkách idealizují. Nevlastní matka nebo nevlastní otec se ztracenému vlastnímu rodiči nikdy (!) nemohou vyrovnat. Dítě se beztak cítí zanedbáváno nebo nemilováno, i když to ve skutečnosti tak být vůbec nemusí.

Je tedy otázkou: existuje vůbec šťastná nevlastní rodina? Odborníci sice mají za to, že se dá taková šťastná rodina vybudovat, v níž je soužití poměrně bezproblémové, kde dostaly děti dost času a prostoru k tomu, aby si k nevlastnímu rodiči vybudovaly vztah, a kde panuje vysoká míra tolerance. Možná někde nějaká taková rodina existuje, ráda bych tomu věřila. Já o takové nevím, já se spíš setkávám s lidmi z těch rozvrácených a neúplných rodin, v nichž trpí děti i dospělí. Klidné klima rodinného zázemí i bez cizích partnerů a nevlastních dětí vyžaduje i tak vysokou míru taktu, tolerance, ohleduplnosti, lásky a pochopení, kde si nikdo nic nepotřebuje dokazovat či dokonce vynucovat a kde není důvod bojovat o moc. Je hezké číst o tom, jak se nevlastní rodina musí sžít, jak by se to mělo dělat a že by se rodiče měli snažit o to, aby dítě vědělo, že jeho rodiče je stále mají rádi, i když založili novou rodinu a že tento stav je pro dítě nejlepší. Rady jsou to jistě prospěšné a dobře míněné, jenom mám velké pochybnosti, že se jimi dospělí řídí. Život přináší spíš jiný obrázek. Jak kdysi prohlásila na podkladě svých vlastních zkušeností na adresu dospělých moje vnučka: „Dospělí jsou totální sobci, myslí jenom na sebe. Nechci být dospělá, nechci být jako oni.“