Můj blog - Různé


vloženo: 22. 01. 2018

Dostala jsem velmi podnětný postřeh k zamyšlení, který mě následně vedl k napsání tohoto článku.

Nejprve citace ze zprávy: „Přišla mi nabídka vypomoci kamarádovi při přípravě pohoštění smutečních hostí po pohřbu. Nevěděla jsem, co očekávat, ale dočkala jsem se velkého překvapení, protože se o žádné smuteční hosty nejednalo. Tady se nebrečí a nelká, jako u nás doma. Hraje veselá hudba, lidé se smějí, mají proslovy o tom, co dotyčný dělal, jak na něho vzpomínají, celou akci, jíž my říkáme smuteční, mají pojatou jako oslavu zemřelého, jeho památky a odkazu. Žádná pompézní pohřební nálada se nekoná. Lidé jsou k sobě navzájem velmi milí. Nesmutnili, nenaříkali, netruchlí pro něj. Neviděla jsem nikoho, kdo byl zdrcen jeho smrtí, jak je tomu při českých pohřbech. O svých postřezích jsem se bavila s oním kamarádem, který už tady lecjakou ´smuteční hostinu´ absolvoval. Přisvědčil, že je tak tomu bez výjimky pokaždé.  Osobně jsem přesvědčena o tom, že je to vliv anglikánské církve. Za vlády Jindřicha VIII. se Anglie odtrhla od římsko-katolické církve, tedy od vlivu Vatikánu, a tohle pojetí pohřbu je toho výsledkem,“ líčí Markéta svoji zkušenost z Londýna a názor na ni.

Člověk musí pisatelce chtě nechtě dát za pravdu, když čte její řádky o jiném pojetí těchto obřadů, protože zná, jak to chodí u nás. Ať už byl panovník Jindřich VIII. jaký chtěl, a že to byl pěkný vejlupek, tak oddělením se od římsko-katolické církve se mu podařilo vymanit Anglii z této dosud celosvětově ovládající síly. On to sice udělal čistě z osobních pohnutek a osobního prospěchu, ale vem to nešť. Až budoucnost ukázala, v čem to přineslo obecnější prospěch.

Náš český obrázek je ve vrovnání s tím opravdu nervy drásající zkušenost, která člověka úplně semele – pokud to v sobě nemá vůči smrti nastavené jinak. Jak tak píši, vzpomínám při tom na chvíle, kdy odcházela moje mamka, když přišla její poslední hodina. Dosud mám, a navždy budu mít tento obraz vtištěný v sobě – její vyděšení až panickou hrůzu z toho, co přicházelo, na její až hmatatelný strach a urputný boj, který sváděla s oním neznámým fenoménem zvaným Smrt, jemuž nerozuměla, s nímž jí nikdo neseznámil a nikdo na to nepřipravil. Uklidnila se až poté, co ode mě uslyšela.

Následná takzvaná smuteční hostina se nesla v duchu pokryteckého hodnocení, kdo a jak moc urputně brečel, čímž, dle mínění oněch osočujících sudičů, vyjadřoval, jak měl zesnulou rád. Mírou pláče se posuzovala láska…to samotné bylo mnohem víc k pláči. Alespoň pro mne.

Tato přímá a intenzivní osobní zkušenost s blízkostí Smrti mě dovedla k myšlence, jak jsme strachem ze Smrti snadno manipulovatelní a jak nás tento strach z naší „konečné existence“ provází po celý život, protože nám takový program byl infiltrován do hlav a živen v nás od malička po celý život.

Strach ze smrti je velice účinný nástroj k manipulování lidí a jejich a ovládání. Navíc nás straší peklem po smrti jako trestem za naše ´hříchy´. To se vskutku hodí manipulátorům do krámu.  Buďte pěkně hodní a poslušní, jinak..! Jakým peklem? My nepotřebujeme démonické či démonizované peklo. My sami si umíme už za života a ze života udělat vzájemně takové peklo, že by tam dole, kdyby peklo bylo, nad naší vynalézavostí a krutostí z údivu nevyšli. Máme uvěřit, a také jsme uvěřili, že teprve po Smrti přijde ten pravý ráj, kde si budeme užívat, ale zatím se musíme žhavit v pekelném kotli života a být pěkně pokornými ovečkami. Zajímalo by mě, kolik jedinců z těch, kteří toto stále troubí hlásnou troubou do světa, tomu ve skutečnosti doopravdy věří.

Ono je to vcelku jasné a přehledně čitelné.  Kdybychom jako lidi neměli strach ze Smrti, nemohl by nás nikdo ovládat a vydírat nejrůznějšími hrozbami, zaměřenými na ryze materiální stránku života. Věděli bychom, že se nám doopravdy nemůže nic stát. Ona manipulace a závislost je dána právě zběsilým důrazem na všem materiálním, včetně fyzického těla, a lpění na tom všem, o co můžeme přijít, co nám mohou vzít.

Jsou však jiné směry, jiné světy, jiné filozofie.

Lidí, kteří věří v život po životě, kteří věří, že Smrt je přechod, přesun, přeměna, práh do jiného světa existence duše, naštěstí stále přibývá. V reinkarnaci věří, a žijí s vědomím, že se duše přemísťuje z těla do těla, aby si osvojovala nejrůznější zkušenosti a poznání, je po celém světě asi miliarda. Dnes se můžeme navíc opírat o hodnotnou literaturu s tímto konkrétním tematickým zaměřením. Vzpomenula bych například dr. Raymonda Moodyho, vynikajícího odborníka, který zasvětil svůj život zkoumání těchto pravd. Jeho knížky Život po životě, Život před životem, Život po ztrátě a Světlo po životě a další možná sami znáte. Nebo vynikající dílo Ebena Alexandera, lékaře a vědce, jehož knížka Jaký je život po životě vychází z jeho vlastních autentických zážitků života po životě. Na ni pak navazuje Mapa věčnosti, což je volné pokračování prvního bestselleru. Tento slovutný lékař odhaluje ve svých dílech naši prvou, duchovní identitu. Říká jasně, že smrtí fyzického těla nic nekončí. Život po životě existuje a tato smělá tvrzení už potvrzuje věda, a tisíce jednotlivců, kteří procesem přechodu z jednoho světa do druhého prošli, nebo mu byli přímým svědkem. Jako i já. Informace jsou dosažitelné a je jich veliké množství. Kdo chce hledat, najde. Pak třeba přestane věřit těm nesmyslům, které nám účelově vtloukají do hlav.

Nicméně, vraťme se zpátky k těm pohřbům a smutečním obřadům a jejich různému pojetí. Je nám zapotřebí osvěty jako soli. Vezměme si ji třeba od původních obyvatel Austrálie Aboridžinců, nebo od indiánů a mnohých dalších přírodních národů, kteří se, na rozdíl od naší tzv. západní civilizace (o skutečné civilizaci v tomto smyslu si dovolím velmi pochybovat),  nevymkly z přirozeného řádu vesmíru, tudíž vědí, jak to je. A hlavně, podle toho žijí. Nebo od jiných světových náboženských tradic, hinduistů či buddhistů a jiných. Příkladů je dost.

Žilo by se nám svobodněji, lehčeji, kvalitněji a radostněji, když bychom věděli, že Smrtí nepřicházíme o život, pouze o jeho fyzickou formu svého dočasného bytí na Zemi. Nemuseli bychom své blízké provázat na onen svět s takovými nářky a bolem a tolik se kvůli jejich odchodu trápit. Beztak se jednou všichni zase potkáme.

Závěrem ještě jedna důležitá informace, podporující tuto novou, pro mnohé lidí převratnou stránku našich životů a také fakt, že fenomén převtělování si razí cestu i do světa vědy, což má kromobyčejný význam a dopad na širší povědomí veřejnosti. Doktor Jeffrey Long založil nadaci pro výzkum zážitků v blízkosti smrti a spolu s kolektivem zmapoval obrovské množství případů, podobně jako dr. Eben Alexander či dr. Raymond Moody, díky nimž došel k jednoznačnému potvrzení, že smrtí nic nekončí. Napsal o tom knížku Evidence of the Afterlife. Zatím je pouze v angličtině, ale jsem si jistá, že nebude dlouho trvat, než bude přeložena i do češtiny. Muži z této nadace zasvětili svému výzkumu celý život. Jsou to vynikající odborníci ve svém oboru, takže jim můžeme věřit.

Naprostá většina lidí, která popírá existenci posmrtného života, o tom vůbec nic neví, ani se nad tím nezamyslí, nic si nevyslechne, natož aby si přečetla. Dílem je to z lenosti, neboť je pohodlnější a snazší papouškovat už naučené a předžvýkané, než si namáhat vlastní mozkové závity. Dílem je to tzv. účelovka, aby mohli ovládat a manipulovat. Ve jménu falešného božstva ´rozumu´ všichni ti skeptici budou dál kázat své bludy a omílat, co bylo přijato jako takzvaný schválený oficiální názor. Proto není zapotřebí jim popřávat sluchu, neřkuli se podle nich řídit. Není v jejich zájmu, aby lidé věděli víc, než je jim dovoleno. Záměr je takový, abychom se nadále Smrti děsili až s k smrti, a tím nebyli sto zbavit se všech ostatních strachů. Neboť ten opravdu jediný, na němž další podoby strachu stojí, je strach ze Smrti. Myslete na to, prosím.

Inšana

 


vloženo: 8. 05. 2017

V tomto článku se chci věnovat dýchání.

Možná někomu připadne zvolený námět jako odtažitý od psychoterapií. Za chvíli však uvidíte, že odtažitost je pouze zdánlivá.

Ačkoliv je dýchání naší přirozenou potřebou, ba přímo nutností, málokdo „umí“ dýchat opravdu dobře. To je zhluboka nadechovat, a hluboce vydechovat. Dech je nejcennější, co máme. Bez dechu bychom nepřežili ani tři minuty. Přesto lidé neumějí pořádně dýchat. Dýchají nedostatečně, mělce.

Mělké dýchání má své psychosomatické příčiny. Pro vysvětlení můžeme nahlédnout do tradiční čínské medicíny, která nevidí jevy izolovaně, ale s ohledem na celek, na celý systém, tedy na celého člověka. Tradiční čínská medicína řadí meridián plic k jinové energii: sestupuje od hrudníku k ruce. V meridiánu ovšem převažuje jangová energie, proto na něj mají silný vliv všechny duševní pochody a pohnutí. Naše emoce. A tady již můžeme vidět přímou vazbu na kvalitu dýchání a prožitky. K prožitkům se váží různé emoční vzněty. K emocím, které ovlivňují plíce a jejich meridián, ba přímo jim škodí, patří úzkost, neklid a smutek.

Dejme tomu, že někoho sužuje úzkost. Pak dýchá mělce a povrchně. Následkem je nedostatečné okysličování těla, hlavně mozku, jenž je nejnáročnějším odběratelem kyslíku. Neschopnost pořádně nabrat vzduch do plic „z plna hrdla“, dodýchnout naplno, je špatný návyk dýchání jako důsledek některé z výše jmenovaných emocí. Úzkostí se plicní sklípky stahují. Úzkostí se tají dech. Úzkostí někdo nemůže ani dýchat.

Z duchovního pohledu a etikoterapie znamená neschopnost pořádně se nadýchnout nepřijímat život, ne v podobě, jakou člověk prožívá. Důvodů může být celá škála, avšak základní zůstává: dech = spirit =  duch. Tedy to, co nás oživuje. Být bez dechu strachy, leknutím, překvapením, je stejné jako zůstat ležet, stát, sedět, zírat jako bez ducha. V lidové moudrosti tohle všechno najdeme. Mělce, povrchně dýchat tedy neznamená jen špatně se okysličovat, znamená to také nedostávat se do plného kontaktu s duchem života. A když nejsme v kontaktu s duchem života, nemáme kontakt se svojí duší, se svojí podstatou. To se musí nějak projevit. Například úzkostným dýcháním…a kruh se uzavírá.

Vezměme si příklad rozedmy plic, nemoci dříve zvané a známé jako záducha (!). Vidíme, jak slovo záducha obsahuje za ducha – ne v duchu, ale za ním, tedy mimo něj! Moje babička zemřela na záduchu. Celý svůj nedlouhý život prožila v úzkosti a obavách z materiální existence rodiny během první i druhé světové války, a ještě řadu let poté, což mělo i další přidružený důvod, který není na místě teď probírat. Později se k tomu připojil šedý zákal: babi rychle slepla. Už se na to nemohla (nechtěla) dívat.

Plíce představují schopnost přijímat a odevzdávat život. Potíže s plícemi (včetně zápalu) obvykle ukazují na strach přijmout realitu nebo na pocit, že nemáme právo žít naplno. Proto je tak nutné umět dýchat na plný dech, to je zapojit do dýchání břicho, plíce i klíční kosti. Schválně, zkuste si to hned, z hloubi břicha se pořádně nadýchnout. Možná se vám z toho až zatočí hlava. Nádech je mocný.

Mluvím zde o dýchání proto, abych odpověděla plošněji na otázku, proč tak často během terapií vedu lidi k hlubokému nadechování a hlubokému vydechování. Téměř žádný z mých klientů to neumí. Zejména, když lidé procházejí emočními reakcemi na nějakou situaci, mají všichni bez výjimky tendenci jen lapat po dechu, dokonce zadržovat dech úplně. A to je samozřejmě nežádoucí. Nádechem vdechujeme život, výdechem odevzdáváme všechno, co už nepotřebujeme a co je určeno k transformaci. Dýchání je dvoutaktní rytmus života – nádech, výdech, nádech, výdech. Kdo dýchá, žije, kdo dýchá povrchně, živoří, kdo dodýchá, zemře.

Je v Moci každého z nás dýchat MOCNĚ, tím si udržovat MOC vlastního života.

Ivana Inšana PÍHOVÁ


vloženo: 9. 01. 2017

Máme pár dnů po Novém roce a snad každý člověk si přirozeně položí otázku, jaký asi bude ten letošní? Bude lepší? Horší? Co přinese? Numerologie nám pomůže nastínit odpovědi na takové otázky, ale nejprve, abychom viděli rozdíl, si připomeňme, o čem byl uplynulý rok.

Tak především, jeho jakoby heslem byla Věž, říká se také Hroutící se citadela (potažmo věž), každopádně číslo 16 jako poslední dvojčíslí letopočtu nám dávalo poznat, co znamená ztratit iluze, falešnou víru, falešné představy a domnělé jistoty. Šestnáctka nás v mnohých aspektech života donutila odložit růžové brýle a podívat se kolem sebe bez jejich příkras. Děly se věci, jak snad každý postřehl, které burcovaly vědomí lidstva, dávaly nám prohlédnout falešné taktiky, pózy a sliby politiků, rozeznávat pokrytectví, přetvářku a pokud jde o volby a politické dění, udály se věci, jejichž prostřednictvím se ještě hlouběji a výrazněji vyjevovaly špinavosti a vylézaly na povrch kaly. Krátce by se dalo říci, ukazovalo se, že král je nahý, nebo také kdo je kdo, jak se ve skutečnosti věci mají, byť zatažené oponou, která právě pod vlivem demaskující 16 padala, aby bylo vidět, co je za ní, s jakými kartami kdo hraje.

Šestnáctka měla lidstvo nasměrovat k tomu, aby prohlédlo tyto mocenské tanečky, vždyť také její symbol je postava s korunou na hlavě (symbol moci), padající z věže, kterou znenadání zasáhl blesk z čistého nebe. Neboli děly se věci nečekané – např. brexit, volba prezidenta v USA, demaskování nejrůznějších organizací a jejich pravé tváře pod falešnou rouškou a tak podobně. Totéž co v tak zvaném velkém světě, dělo se i v osobních životech mnohých lidí. To, co bylo vyžité, nefunkční, neživotaschopné, co překáželo, muselo pryč, aby uvolnilo cestu a místo novému, progresivnějšímu. Ať už šlo o vztahy, situace, směřování životem, lekce č. 16 nás měla dovést k poznání, abychom už konečně pro boha přestali přehlížet intuici, tohoto moudrého vnitřního rádce, nepřehlíželi tako tupé stádo jeho hlas, který k nám doléhá z hlubin duše. Když k nám tichým hlasem promlouvá, máme jej poslouchat a poslechnout. Měli jsme se školit v tématu vidět sebe i okolí očima duše a být citliví k jejímu volání.

Sedmička, v 16 skrytá, promlouvala k nám z našeho podvědomí, neboť ona je „pánem“ našeho podvědomí“, tzn. tomu, co je ukryté a překryté rozumem a logickým uvažováním. Promlouvala k nám z duchovní říše. Svoji obrovskou schopností přenést nás za hranice běžného lidského vědomí nás posunovala na jinou úroveň, do světa intuice a pomáhala objevit, co je skryto za falešnou fasádou viditelného světa.

Tolik stručné shrnutí k vibracím minulého roku.

Nyní se podíváme, co čísla indikují pro rok 2017. Sedmnáctka je plná příslibů! Mágova hvězda, Hvězda mágů, tak se jí říká, je plná všeho mystického. Jejím symbolem je Venušina hvězda. Představuje požehnanou energii naznačující, že všechny potíže a problémy budou s tímto duchovním číslem překonány. Je to jakési pozvání ke stolu starých mistrů v domě spirituality. Tím domem je myšleno místo v našem nitru, v našem chrámu duše, v němž jsme objevili svoji moudrost a spojení se svým Vyšším Já, chcete-li se svým božstvím. Pokud jsme v tom minulém roce nechali ze staré věže spadnout všechno, co nebylo k potřebě, a z pádu a ztát jsme si vzali to dobré, přestali jsme bloudit v bludišti komfortních zón a iluzí, pak si zasloužíme usednout na čestné místo u stolu mistrů s číslem 17.

Musíme ovšem vidět také číslo 8, které nám vznikne součtem 1 a 7. Osmička je síla, vitalita, chuť do života a chuť ukázat drápky, houževnatost, ochota kriticky zkoumat a chytře se rozhodovat, sklízet co bylo zaseto (!) a odpovědnost vůči sobě samým. A v neposlední řadě dělat, co je třeba, protože osmička je symbolem osudu, danosti – dělej, co je třeba. Co všechno to znamená? K osmičce patří planeta Saturn, planeta karmy, která se „stará“ jen o to, aby naše duchovní účetní knihy byly vyrovnány. Osmička „se chová“ dle hesla padni, komu padni. Nejde o nic záludného, nic osobního, jen o spravedlivé nastavení Má dáti – Dal. O symbol zákona příčina – následek, nebo také jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Takže přátelé, nic nebude nikomu škodit jen tak pro potěšení z útlaku. Každý z nás, jednotlivců i národů a potažmo států na celé zemi, bude po celý tento rok pod vlivem nastolení řádu, kázně a zodpovědnosti. Změny, které nastartovala 16 zbořením falše a iluzí, se budou dokončovat v rámci vesmírného zákona řádu, a charakter tohoto posunu bude mít trvalý ráz! Bude tedy hodně moc záležet na každém z nás, jak se uvelebíme v této vibraci, která se může leckdy zdát až tvrdá a nesmlouvavá. Čím jiným, a jak jinak lze ale dojít k řádu (Univerza), než vytrvalostí, kterou nic nepřemůže a která vždy zvítězí ?

Bude záležet na našem uvědomění si další zákonitosti, a to té, že stav, v němž se právě nacházíme, je výsledkem našich dřívějších rozhodnutí, našich dřívějších postojů a smýšlení a tím se nám zrcadlí naše zodpovědnost. Osmička nám k tomu dá každopádně šanci, i kdyby k tomu měla použít „donucovací“ prostředky, například takové, že tomu, kdo dosud jen bral a nic nedával, žil egoisticky, bude odjímáno, kdo dával, tomu bude přidáváno, požehnáno. Vlastně to slůvko požehnáno bude platit i pro toho, kdo bude tratit, protože ho to povede k vnitřní introspekci, třebaže to vědomě nemusí takto vnímat. Mám nyní na mysli osobní životy, protože i své osobní výzvy si vybíráme sami, stejně jako si volíme přístup k jejich řešení. Osmička je číslem materiálním, to znamená, že ono dávání a braní se bude odbývat samozřejmě na duchovní úrovni, avšak projevovat se bude i v materiální úrovni. Ať už ty změny, volně pokračující k dokončovací fázi, budou provázeny třeba i zdržováním a překážkami, budou, jak jsme už řekla, mít trvalý ráz a budou každopádně pozitivní, třebaže se nám to zprvu tak jevit nebude muset. Posun se vždy děje dopředu, nikdy ne zpátky! Nezapomínejme, že k vlastnostem osmičky patří veliká vnitřní síla znovu vstát a jít dál a uskutečnit všechno i přes ony možné otřesy s našimi jistotami. A mějme na paměti, že osmička je silou velkých zákonů a koloběhů, které uvádí do pohybu a které si připravuje pro dokončovací sílu posvátné devítky a jejího nastolení nových cyklů (příští rok).

Osmička nás učí, že jsme schopni skutečné změny, opravdové proměny pouze prostřednictví středu. Povšimněte si, že tvar osmičky je na ležato znakem nekonečna, dvou kruhů protínajících se ve svém středu, ve svém společném bodu! A o tento střed nám jde, to je místo, kde máme stanout: ve svém srdci, ve středu svého bytí!

S osmičkou se pojí tvrdé, ale posvátné účtování, jemuž se nelze vyhnout! To nepíšu proto, abych vás děsila, ale proto, abyste věděli, že přijetí je způsob, jak jít a stanout ve středu. Kdo tohle ještě nepochopil, kdo se stále staví na zadní a bojuje egem s přicházejícími situacemi, kdo se lituje a hledá viníky vně sebe, může vnímat vliv osmičky jako úradek nespravedlnosti vůči sobě. Pak ovšem takovým zaslepencům ani brýle nepomohou. Potřebují facku osudu, aby mu ty jejich imaginární brýle šalby a mámení spadly z očí! A opět zopakuji: padni komu padni. A jestli si někdo myslí, že tomuto zákonu ujde, pozná, jak tragicky se mýlil. Neschová se před tím, nevyplatí se z něj žádnými statky, neukryje se před tím v krytu. Dojde na něj, tomu věřte, a kdo se hodně moc prohřešil zákonu karmy, Saturn mu to spočítá i s úroky. Umí to velice vynalézavě, například tím, že nepostihne přímo dotyčného, ale někoho, kdo je mu blízký, koho má rád, protože tento skalpel je nástroj, který řízne mnohem ostřeji, zasáhne – li citlivé místo. Mnohem víc to totiž bolí!. Praxe toto denně potvrzuje, podívejte se kolem sebe, a pokud se umíte dívat, uvidíte to!

Platí to jak pro jednotlivce, tak pro národy, státy, světadíly! Myslím si, že příklady na sebe nenechají dlouho čekat! Univerzální – vesmírné – boží síly jsou už v pohybu a mají povahu mocného setrvačníku, který nejde zastavit!

Nyní zbývá vzít v potaz součtovou číslici celého letopočtu, která činí číslo 10. Co říká desítka, tohle číslo moci? Ano, 10 je tak moc mocná, že má v podstatně jen dvě polohy: vzestupu a pád, dle výběru a přání, záleží na zvoleném jednání. Na výběru, s čím a kým si podáme ruku, jestli s tvořivou silou srdce a lidské touhy po budování, anebo zvítězí zmar a ničení. S desítkou je všechno absolutní – mezi jedním a druhým není žádné území nikoho. Každá událost s ní je sebeurčující. Moc desítky sahá až k: Představ si a bude, Poruč a stane se. Moc absolutního tvoření ovšem obsahuje i polaritu moci absolutního ničení. Dar tvoření musí provázet sebekázeň a zodpovědnost (8!), aby se vyloučila tragédie ničení.

Je patrné, a numerologie to jen ztvrzuje, že stojíme na křižovatce, stojíme ve středu dění mezi dvěma kruhy osmičky, bohužel, zatím nikoliv ve středu svých srdcí natolik, abychom měli vyhráno. Kam a k čemu se Kolo osudu (10) otočí, je zrníčko písku na mističkách vah. Stačí jediné navíc na té či opačné straně, a stane se jedno nebo druhé, váhy převáží. Tak citlivé váhy držíme jako lidstvo ve svých rukách! Pro ještě snazší vysvětlení: jednička v č. 10 nás jednoznačně pojí s tvořivou silou Slunce, zatímco nula postavení jedničky a jejích vlastností zhoršuje a ztěžuje. O to větší úsilí a touha po tvoření a budování ze středu našich srdcí bude zapotřebí, aby se váhy nezhouply na stranu ničení.

Závěrem si neodpustím připomenout známou duchovní zásadu, že realitu si tvoříme sami, každý sám za sebe, potažmo tím ve světě. Napřed ale musí nevyhnutelně vyhnít všechno, co tady zapáchá, co tady tleje, podebraný furunkul musí jednou prasknout, aby se postižené místo mohlo vyhojit. Kdysi prý římský císař Claudius na otázku, proč nic neudělá a nezasáhne z titulu svojí moci proti řádění smilstva své ženy Messaliny (potažmo s ní přihlíží morálnímu rozkladu celého dvora), odvětil: Nechť všechny jedy z bahna vybublají na povrch.

Jestli to takto skutečně řekl, nebo mu to jenom vložili do úst, není asi důležité. Důležité je, že tento příměr je výstižný. Teprve na poznané jedy se dá najít lék.

Užívejte života v každé jeho chvilce, neboť jenom ta jistá. Buďte se středu svých srdcí. Smějte se, tančete, radujte se. Vesmír to „vidí“ rád a posvítí na vás reflektorem své magické hvězdy!

Vaše Ivana Inšana PÍHOVÁ


vloženo: 11. 10. 2016

Když někoho sužuje úzkost, má povrchní, mělké dýchání.  Neschopnost nabrat do plic vzduch „z plna hrdla“, dodýchnout naplno do plic, je špatný návyk dýchání jako důsledek úzkosti. Úzkostí se plicní sklípky stahují. Úzkostí se tají dech. Úzkostí někdo nemůže ani dýchat. Nemoci se pořádně nadýchnout znamená nepřijetí života, ne v podobě, jakou člověk prožívá. Důvodu může být a je mnoho (obavy něco si přiznat, obavy z prozrazení tajemství atp.), avšak základní zůstává: dech = spirit =  duch je to, co nás oživuje. Být bez dechu – strachy, leknutím, překvapením – je stejné jako zůstat ležet, stát, sedět, zírat jako bez ducha. V lidové moudrosti tohle všechno najdeme. Mělce, povrchně dýchat neznamená jen špatně se okysličovat, znamená to také nedostávat se do plného kontaktu s duchem. A když nejsme v kontaktu s duchem, nemáme kontakt ani se svojí duší, se svojí podstatou. To se musí nějak projevit, například úzkostným dýcháním…a kruh se uzavírá. Třeba příklad rozedma plic, dříve zvané záducha (!), vidíte, jak slovo záducha obsahuje za ducha (ne v duchu, ale za ním, tedy mimo něj!). Moje babička zemřela na záduchu neboli rozedma plic. Celý svůj nedlouhý život prožila v úzkosti a obavách z materiální existence rodiny během první i druhé světové války a řadu let ještě poté. Později se k tomu připojil šedý zákal, babi rychle slepla. Už se na to nemohla (nechtěla) dívat.

Mluvím zde o dýchání proto, abych odpověděla plošněji na otázku, proč tak často během terapií ´učím´ lidi pořádně dýchat, zhluboka nabírat a pořádně vydychovat. Téměř žádný z mých klientů to neumí. Zejména, když lidé procházejí emočními reakcemi na nějakou situaci, mají všichni bez výjimky tendenci jen lapat po vzduchu či dokonce zadržovat dech úplně. A to je samozřejmě nežádoucí.

Dýchání je dvoutaktní rytmus života – nádech, výdech, nádech, výdech. Kdo dýchá, žije, kdo dodýchá, zemře. Nádechem nabíráme vzduch a chcete-li energii přímo životní, výdechem odevzdáváme, co už nepotřebujeme. Je to vlastně docela prosté, milý Watsone, řekl by Sherlock Holmes.

To je jedna věc, o které jsem chtěla napsat pár řádek. Teď se zastavím u slova rakovina. Už v samotném slově je obsaženo další slovo – vina. Etikoterapie i psychosomatika učí, že všechno začíná v hlavě. Jsou to naše myšlenky, které formují výstup, jinak řečeno, to, jak myslíme, se zobrazí dříve či později na těle formou nějaké obtíže. V době počítačů by bylo možné aktualizované přirovnání, že co do počítače vložíme, to z něj vypadne. Nic víc a nic méně.

Rakovina je agresivní onemocnění a má přímou vazbu na negativní až agresivní myšlení. Každá negativní myšlenka tělu ubližuje a tělo si to nenechá líbit. Následně reaguje také agresivně, protože negativní myšlenky zasahují a ovlivňují všechny buňky v těle. Tento proces už je už známý a hojně popsaný, například v knížce Nemoc jako cesta (Thorwalda Dethlefsena a Ruedigera Dahlkeho) je vztah mezi duší a nemocí parádně přiblížený. Rakovina je důsledkem autoagrese, neboli agrese obrácené dovnitř. A co jde dovnitř, to také vevnitř vykoná své dílo.

V podstatě každá ne(moc) je psychosomatická. Donutí nás ulehnout, zneschopní nás, ztrácíme MOC sami nad sebou, tudíž máme Ne (MOC). Jsme bezmocní. Jde o to, jak ke své BEZ MOCI přistoupíme. Jestli ji myšlenkově ještě podpoříme (horší varianta), anebo si během své bezmocnosti uvědomíme, proč nás ne(moc) zastavila a donutila zůstat v nečinnosti. Čas daný nám nemocí je dušezpytný, důležitý k přehodnocení našich myšlenek a postojů, prostě slouží k poznání toho, co děláme blbě. Co jsme vložili dovnitř, je program, a záleží na tom, jaký je. Podle toho bude vypadat i to, co „z něj vypadne“.

V našich životech se zobrazují také vztahy, vlastně hlavně ty, protože nikdo nežije ve vzduchoprázdnu. A tady platí přímá úměra, že zhoubné vztahy plodí zhoubnou nemoc. Nemoc je vždycky jenom jedna, není jich víc, protože ne-mocný je celek, takže celý člověk. Jsme nemocní celí, nejenom nějaká jedna naše část. Nemoc se na určitém místě „pouze“ projeví, ukáže, promítne se jako na filmovém plátně – zevnitř ven. Jak uvnitř, tak navenek. A podle toho, jaké místo je postižené, který orgán nebo jaká část těla, nás může zavést k problému, který je za tím schovaný a jímž nám tělo nekompromisně hlásá poselství ducha, že něco zcela určitě děláme – nebo jsme dělali – proti sobě. A nedejte se mýlit, vztahuje se to i k úrazům a nehodám. Nejen ne-moc, ale i úraz či nehoda nás zastavují, vyřazují „z provozu“. Proč asi? Je to stále stejný princip: abychom si objevili destruktivní, arogantní, agresivní, prostě negativní myšlenky, jimiž se necháváme vláčet, až nás ony uvláčejí k nemoci. Máme rozpoznat tuto přímou vazbou a opravit sami sebe.

Je to v MOCI každého z nás!

Inšana


vloženo: 4. 09. 2016

Ráno před odjezdem čtu chvíli knížku Chatrč. Je to jedna z mých top knížek vůbec. Přečetla jsem ji snad už čtyřikrát. A při každém dalším listování v ní objevuji buď nové věci, jež mi před tím unikly, nebo se mi pospojují jiné, které sama žiji, které bytostně cítím a s nimiž se dnes ztotožňuji.

Například tahle. Mnozí terapeuti či guru stojí na břehu a těm, co se topí, anebo uvízli v bahnisku, říkají: Jen přistupte ke mně blíž, a já vás pak zachráním. Já dělám pravý opak. Já pro ně do té vody či bahna dojdu, pomůžu jim vystoupit, a pak s nimi následně pracuji. Nečekám, až se utopí, nedívám se, jak je pohlcuje bahno. Moje srdce to nedovolí.

Moje srdce je veliké, otevřené a vejde se do něj mnoho lidí. Včetně těch nešťastných lidiček, těch největších zoufalců, kteří jinde nenašli zastání, pomoc, medicína nad nimi zlomila hůl, už už se nad nimi téměř zavřela voda, a řízením osudu přicházejí o pomoc ke mně. Například, abych nechodila daleko, osmnáctiletá mentální anorektička. Poslala ji za mnou kolegyně reflexní terapeutka a bylinářka Emilie, která ji zase pomáhá po svém tím, co umí ona. Bylo za pět minut dvanáct. Holčina je kost a kůže a uzlíček nervů. Prakticky od svých 14 let nejí, sem tam něco zobne, co by ani myšku nezasytilo. Dosud s tím nikdo nic nesvedl. Rok dochází k psychiatrovi. A pokrok? „Žádný,“ odpovídá na moji otázku. „Má na mě 15 minut, zeptá se, co je nového, napíše mi prášky a jdu,“ říká. „Vlastně ano, něco přece. Snížil mi denní dávku antidepresiv,“ dodává.

Terapii jsme spolu teprve začaly. Odhalila mnoho až těžko uvěřitelných momentů v jejím životě, na jejichž základě se mentální anorexie spustila. Mentální anorexie není věcí jedince. Je to onemocnění celého rodinného systému. Právě tam se musí hledat její kořeny. Tak jsme hledaly. Přetěžké vztahy v rodině, mezi rodiči, násilí otce vůči dětem i manželce. Ponižování, vyhrožování, vyhazovy z domova, šikana. Holčina všechen ten svrab (promiňte mi tento silný výraz, ale je zcela na místě!) vztáhla na sebe. Úplně ho vcucla. Přestala jíst, protože ji přestal chutnat život. Jediné východisko, jak se vysvobodit, bylo nejíst, odejít a mít už od všeho pokoj. Přiznala, že často myslí na smrt.

Napoprvé se podařilo odhalit aspoň ty nejhorší věci. Některé z nich zmírnit. Propláchnout nevyplakanými slzami. Otevřít zamčená ústa a nechat mluvit stokrát zraněné srdce. Posléze došla k výroku: „Ještě nikdy jsem nepocítila takovou úlevu. Ještě s nikým jsem takhle nemluvila.“

Není vyhráno. Nemůže být a bylo by pošetilé a nezodpovědné myslet si opak. Ale dobrý začátek to určitě je!

Pro mě bezmála stav blaženosti, pokory a zároveň radosti. A když se vrátím k Chatrči, cítím ten díleček božství v sobě a to, jak se skrze mě projevuje, a vím, že dělám přesně tohle: Jsem s ním, konám, jsem sloveso, které je tvůrčím pohybem. Jak se praví v knížce, poslouchám jeho myšlenky ve svých a jednám podle nich. To jeho hlas rozeznávám, mým hlasem mluví on a já jsem poctěna, že si mě vybral jako svůj nástroj, přesněji řečeno, že jsem se vyladila na frekvenci takové vibrace, skrze niž pak jeho vůle může sestupovat a proudit. Zjevovat se ve slovech, větách, otázkách, apod. U mě nejde ani tak o technický přístup k terapiím. Jde o projevení se vyšší vůle. To říkám, aniž bych se chtěla rouhat. Vím to, jsem si tím jista. Jeho vůle se projevuje skrze mne a na mě je ji způsobem odpovídajícím mým zkušenostem a dovednostem, intuicí a srdcem realizovat, neboli přenést. A pomáhat.

Jde o jinou kvalitu, než tomu bylo před časem. O mnohem vyšší kvalitu, vyšší napětí a energii, která drží celý proces na potřebné úrovni. Tuhle jsem vzpomněla na svého učitele a jeho sice perfektně vypracovaný technický postup, který nás nadriloval, zároveň ale mechanický až odtažitý. Byl vždycky naprosto nezúčastněný na věci. Absolutně mimo příběh. Seděl, zapisoval a čekal, až bude mít co zapsat. On nebyl s auditovaným člověkem ani trošku energeticky spojený, nebyl navázaný na jeho duši. Prováděl terapii podle schématu. Nic ze sebe nedával. Nešel procesu naproti. Dělal to zkrátka po svém. Dělám to taky po svém. Musela jsem se k tomu dopracovat a vypracovat skrze zkušenosti. S každou další se postup vyvíjel, cizeloval a narůstal potenciál osobní energie, který je k tomu nezbytný.

Lidé cítí moji vyrovnanost, vnitřní klid a mír. To je to, co oni nemají. A pořád to ještě není úplně výstižné vyjádření. Cítí rozměr mého srdce a ví, že je přijímám takoví, jací přijdou. Nesoudím je, jako jejich okolí. Umím naslouchat, být prostě s nimi zcela, celou svou bytostí, i když se samozřejmě musím kvůli nim trošku omezit a sestoupit, abych si pro ně mohla dojít „do toho jejich vnitřního pekla“. Jak říká Ježíš Mackenzimu: Stačí, když budeš se mnou. Já jsem vždycky s tebou.  Slib mi, že až se budeš topit, dovolíš mi tě zachránit.  Ano, to je ono. Oni dovolí, abych já je zachránila, a já to dělám proto, že je to vyšší vůle. Kdyby to tak být nemělo, nedařilo by se mi stavět na nohy a dávat naději těm, kteří se už bezmála ztratili v rašeliništi svých duševních propadlišť, odkud také nemusí být návratu. Navracím je do života, protože taková je vůle Taťky.

Příklad z terapie: Otevřel se opět další strastiplný příběh nešťastného, zlomeného dítěte, vystrčeného z rodinného kruhu, bitého otčímem za tichého souhlasu matky, která nezakročila, nezastala se, nechránila své mládě. Vyústil k zachráněnému malému dítěti, a velká Jindra si mohla úlevně oddychnout, aby mohla konečně žít jako celistvá bytost.

Když odešla, zůstala jsem tiše sedět pod vlivem silného okamžiku přijetí a podařené práce. Zpočátku to vůbec nevypadalo slibně. Potom se rozběhl proces, jako když se ze svahu sune lavina a ze všech asi pěti bodů k řešení, s nimiž přišla, nás nasměroval na první z nich –  k vnitřnímu dítěti. Našly jsme malou Jindřišku! Uvízla v temné kůlně bez světla, schoulená a nešťastná, sama, všemi odstrčená a zapomenutá, nemilovaná, podvedená a nekonečně zkradená ze života. Udělali jsme integraci, což se neobešlo bez slzí. Bylo to velmi pohnuté, a velmi silné. Jindra měla krásný vnitřní obraz celého procesu, jenž dospěl k vyléčení jejích dětských zranění, třebaže že se jí z úst těžko dostávala zejména citově podbarvená slova.

Nechávala jsem na sebe působit energii zázraku nalezení a přijetí a snad proto, že bylo citlivé datum 22 (dvojmocná Luna), kdy mně – a to už se mi normálně běžně neděje – vlhly oči a brněl mě nos. Pocítila jsem znovu posvátnou pokoru z celého procesu, a nad tím, že jako nástroj vyšší vůle takhle mohu sloužit, že jsem na to byla dlouhá léta připravovaná a trénovaná vnějšími okolnostmi a sama se snažila pracovat na svém vzestupu. Že nacházím znovu své někdejší kvality šamanky a že se oživuje informační pole toho, co jsem kdysi už uměla, znala a dělala. A já do něj mohu a smím vstupovat.

Znovu tady a teď říkám: Děkuji, děkuji, děkuji všem, kteří mi v životě pěkně zatápěli, že mě svým přístupem na tohle připravovali, i když nevědomě, že jsem díky tomu byla nucena často sestoupit do hlubin své bytosti, do svých stínů a vedle nich objevit své kvality, z nichž čerpám. Díky tomu se můj energetický systém utužil natolik, že ono „vysoké napětí“ udrží a vydrží!

Lidé kolem mne jsou pozorní. Snaží se udělat mi dobře, nabídnout drobné služby, obdarovat ba někdy mě i doslova obletovat a hýčkat. To je pro mě stále dost nezvyklé, ale přicházejí takové příležitosti a já je přijímám, protože se mám zdokonalovat v přijímání a dělat lidem radost tím, že jejich pozornosti a obdarování přijmu. Dělají to rádi. Sami mi to řeknou. My to pro tebe – já to pro tebe- pro vás udělám moc rád (a). Jsou to bonusy a úroky z banky vkladů, kam jsem si po roky střádala na svůj účet a které se mi nyní vracejí do života.

Jsem ráda na světě a vychutnávám si to. Konečně, po všech těch jiných letech, kdy tomu tak nebylo, kdy jsem sama prolézala svými vlastními bahnisky, si vychutnávám život a jsem za to neskonale vděčná.  A tak ráda, že těžko hledat slova, jak to vyjádřit. Snad citátem? „Člověk, který vykonává poslání (práci) své duše, životem tančí.“

Ano, já tančím: se všemi třemi z Chatrče: se Saraju, Taťkou a Ježíšem. Mám ty tři obzvlášť ráda!

S láskou a pokorou za sebe a pro vás

Ivana Inšana PÍHOVÁ