Můj blog - Různé


vloženo: 31. 03. 2014

„Babi?“

„Ano?“

„Proč musela jít Rusalka za ježibabou? zeptala se mě vnučka, když jsme už bůhví po kolikáté vyposlechly Dvořákovu operu z desky. Chce ji pustit, kdykoliv ke mně přijde. Je jí úplně uhranutá.    

„Přece pro kouzlo, aby jí ježibaba uvařila lektvar,“ povídám.

„Na co potřebovala lektvar?“

„Aby mohla chodit, aby jí unesly nohy a mohla jít za princem.“

„Aha.“

Chvíli je ticho. Ne nadlouho.

„Proč za ním chtěla jít?“ nedá jí to.

„Protože ho milovala a toužila po tom, aby i on miloval ji. Vždyť víš, jezdil k jezeru, v němž ona žila.“

„Proč za ní nešel rovnou?“

„Protože o ní nevěděl, neviděl ji. Jenom ho k jezeru cosi tajemného přitahovalo.“

„Rusalky nemůžou normálně chodit?“

„Ne. Rusalky jsou nadpřirozené bytosti. Rusalka žila ve vodě. Svět lidí neznala. A lidé nevěří ve svět Rusalek.“

„A proč Ježibaba chtěla od Rusalky její hlas?“

„Rusalka jí hlasem zaplatila za kouzelný lektvar, víš. Vzdala se svého hlasu, i když věděla, že tak nebude moci s Princem mluvit.“

„A jak s ním pak mohla mluvit? Vždyť tam zpívá!“

„Ona s ním přece nemluvila lidským hlasem, mluvila s ním svým srdcem, svou duší, víš. Svou Láskou k němu. A zpívat musí, je to opera, jak jinak bychom se dozvěděli, co si myslí?“

„No jo, babi, to je pak ale nějaký divný.“

„Co je divný?“

„Že Princ se na ní stejně vykašlal. Víš, jak tam přišla ta Kněžna a on Rusalku odstrčil. Proč to udělal, když si napřed chtěl vzít Rusalku?“

„Protože on té její Lásce nerozuměl, neznal nic tak hlubokého a čistého. Lekl se toho, možná se i bál, protože to neznal. A co neznáme, to odmítáme. Prince dal přednost Kněžně, protože mu nabídla něco, co pro něj bylo srozumitelnější a snazší přijmout. Nepochopil, že Rusalka mu nabízela víc než jen chvilkový rozmar a povrchnost.“

„A co to bylo?“

„Přece Láska. Celé její srdce.“

Ticho, že by bylo slyšet špendlík upadnout.

„Babi, a co je rozmar?“

„Rozmar je, když tě každou chvíli baví něco jiného, nebo někdo jiný. Když u ničeho nevydržíš. Když nevíš, čeho se chytit a co chceš.“

„Princ nevěděl, co chce?“

„Nevěděl. Poznal to, až když bylo pozdě, už to nešlo vrátit. To je ta chvíle, kdy bloudí kolem jezera, hledá ji a volá zpátky. Cítí, že něco nenávratně ztratil. Něco, bez čeho nemůže žít.“

„To myslíš tu Lásku, viď že jo? On Rusalku podvedl a ona ho musela za trest utopit.“

„Ano, vlastně to byl trest za to, že zradil, spíš pohrdl tím nejcennějším, Láskou, jak říkáš. On ale zradil i sám sebe.“

„Jak to, že zradil sám sebe?“

„Protože nešel za hlasem svého srdce a dal přednost Kněžně, která si s ním stejně jenom pohrála.“

„Hmmm. Ale mě je ho stejně líto. I Rusalky je mi líto.“

„Pročpak?“

„No přece proto, že museli umřít. A že Rusalka už pak nemohla být Rusalkou, ale byla jen bludičkou.“

„Oba zaplatili, Verunko, jako platíme vždycky za všechny své omyly a pochybení.“ 

Rozhovor na stejné téma o pět let později. Vnučka mi dává Rusalku na CD a komentuje to slovy:

 „Aby sis ji mohla pořádně poslechnout, ty tvoje desky už jsou šíleně obehraný. Nedají se poslouchat.“

„Obehrané, to tedy jsou, už něco zažily. Já jsem na Rusalce ujížděla, tvoje teta na ní ujížděla, jak vy teď říkáte. Markéta při ní dokonce dirigovala Českou filharmonii společně s panem Neumannem, když byla malá. A já jsem dělala publikum. Vzpomeň si, kolikrát jsem jí pouštěla tobě, pořád dokola. Tak aby nebyla obehraná, když se točila už ve třetí generaci.“

„Vyzkoušíme ji hned, co říkáš? Máš chuť?“ ptá se mě dneska už třináctiletá vnučka. Přitakám, jak by ne. Na Rusalku mám chuť kdykoliv. A tak se stane, že se znovu rozezní zhudebněný příběh plný kouzel, tajemství a mystiky, jehož téma zavdá důvod si o něm zase promluvit. Tentokrát už ale trochu jinak.

„Babi, jak je možný, že je to skoro stejný příběh jako o Malé mořské víle? Znáš tu pohádku od Hanse Christiana Andersena?“

„To mě zkoušíš, nebo co? Samozřejmě, že znám. Na pohádkách jsem vyrostla. S uchem na rádiu každou neděli po poledni.“

„Já vím, to už jsi mi říkala. Tak jak to, že jsou skoro stejný? Ty dvě?“

„Nevím, otázka možná stojí tak, co vzniklo dřív. Jestli Malá mořská víla, nebo Rusalka. Co myslíš ty?“

„Myslíš, jako jestli někdo od někoho opisoval?“

„Taky jsem o tomhle kdysi takhle přemýšlela, ale připadá mi to dost nepravděpodobné. Spíš bych řekla, že jde o stejnou inspiraci. Víš, co znamená slovo inspirace?“

„Jo, jako že nápad. Že by měli dva lidi najednou stejný nápad?“

„Inspirace, když si to slovo rozložíš, je in spiro, neboli v duchu, latinsky. Být v souladu s duchem může přinést stejný nápad ve stejném čase dvěma nebo i více lidem najednou. Vezmi si, že spousta pohádek a bájí po celém světě má stejný základ. Je v nich stejná nebo hodně podobná spiritualita. Dalo by se taky říct duchovní odkaz, nebo poselství. Jenom otevřít oči a uvidět je.“

„Babi, já si myslím, že to bylo s Rusalkou a Princem trošku jinak, než jak jsme se o tom kdysi bavily.“

„Fajn, tak povídej, jak jinak?“

„Nóóó, jako že to byla taková zkouška na Prince, jestli v ní obstojí. Jestli jako pozná, o co jde. Rusalka dala Ježibabě svůj hlas, vzdala se něčeho, aby mohla žít s Princem v jeho světě. Lidi se bez mluvení nedomluví. Jenomže ona nevydala hlásku a on nechápal vůbec nic. Prostě to nepobral.“

„Myslíš, že to zbabral.“

„Jo, a taky, že ona mu přišla říct, tedy říct, ukázat, že existuje i jiný svět, kde slova nikdo nepotřebuje. Ona chtěla ty dva světy spojit, víš, ten její a ten jeho.“

„Vím, kam míříš. Vzala na sebe dobrovolnou oběť, věděla o riziku, které ji hrozí, když Princ neopětuje její city. Vodník ji přece varoval. Přesto do toho šla, jak vy teď říkáte. Tohle máš na mysli? Věřila, že její Láska překoná tu bariéru světů?“

„No, jo, jo, a ještě tohle. Že tím, jak on ji zradil, se vlastně potrestal sám. Dneska už mi ho líto není. Ale jí ano.“

„A proč jeho ti líto není, a jí ano?“

„Ale no tak, babi, nedělej se, že nerozumíš. Ona neměla jinou možnost, než s ním umřít v náručí, jinak by se trápila. Musela se stát bludičkou, jenom světýlkem, aby nic necítila. Aby jí ta zrada nebolela. Ale kdybych to psala já, nechala bych umřít jenom jeho.“

„A co bys udělala s Rusalkou? Neříkej, že bys jí nechala trápit.“

„Nenechala. Našla bych jí jinýho, kterej by to pobral. Lepšího.“

„Jenomže to už by nebyl stejný příběh, nenesl by v sobě poselství. Byl by to příběh jako vystřižený ze světa lidí. Obyčejný. Bez mystiky, bez hloubky a bez té úchvatné inspirace a sdělnosti. Proč myslíš, že ho tak uchváceně poslouchají celé generace lidí na celém světě? Asi že má něco do sebe, co nás přiměje…třeba právě takhle se o něm bavit, jako se bavíme spolu.“

„No to jo, no,“ přitaká a odmlčí se.   

„Verčo, a co myslíš, že stalo, když oba zemřeli ve stejné chvíli?“

„Teď zase zkoušíš ty mě, babuško Jaguško! (Takhle mě oslovuje, když má rozvernou náladu). Stalo se to, že tou překážkou bylo princovo nepochopení a tudíž musela přijít smrt. Oni se tím oba vysvobodili ze svého trápení. Víš?“

„To víš, že vím, ty moje hlavičko! Pane jo! To je úvaha! Ano, Smrt je vykoupila. Musela si je vzít Smrt, aby se sjednotily v jedno ženský a mužský svět. Dvě polarity v jednu. A ještě i jiné, skrytější věci jsou vpleteny do tohoto příběhu. O nich si povíme, až budeš starší a vyzrálejší. Teď bys to ještě nepobrala,“ půjčila jsem si její výraz.

„Ale babííí…“

„Fakt ne, Veruško, až budeš trošku víc vyspělejší a bude z tebe víc žena, připomeň mi to. Všechno má svůj čas, víš.“  

Ivana Inšana PÍHOVÁ


vloženo: 3. 02. 2014

Probouzím se s pocitem, že se mi vydrolil zub. To je ale blbej sen, proletí mi hlavou. Jak nabírám vědomí, zašmátrám jazykem a něco mi zaskřípe mezi zuby. Není to sen, je to skutečnost! Myšlenky se raketově odstartují: A koukej už konečně a hlavně rychle zmizet z tohoto bytu! Zuby jsou symbolem existence, tady přestává legrace. Už to zasahuje i tvůj zdravotní stav! Reaguju téměř panicky.
Vstanu. S ledovým závanem v zádech jdu do koupelny a do zrcadla na sebe vycením chrup. Pětka vpravo nahoře je vylomená, zůstal z ní jen pahýl. Kromě mojí rozespalé a vyděšené tváře na mě hodí svůj škleb depina. Cítím, jak se snaží vlézt mi pod kůži a opanovat mě.
Musím jít něco vyřídit do města a při oblékání vnímám vnitřní hlas: tohle jsi přece věděla už dávno před tím, že se forma vyžila a začala tě stravovat. Tenhle byt už vydal, co měl, už tu dávno nemám být, v tom vlhku, zimě, starobě. Dům stůně, protože se o něj nikdo nestará. Strádá. Já s ním. Jenže co teď?
Volá Jana. „Co je s tebou?“ ptá se, když slyší, jak vzlykám, i když nechci.
„Mám toho bydlení tady doslova plné zuby, právě teď se mi jeden vydrolil. Musím pryč, než mě to tady zlikviduje,“ dávám průchod své emoci.
Jana ví, že je hodně zle, když jsem takhle pocuchaná. Je to žena činu. S ničím se nemaže.
„Tušila jsem, že se něco děje, že ti mám zavolat. Poslouchej mě, já ti pomůžu s tím něco podniknout, nepodléhej panice. Něco najdeme,“ říká. Její klidný a zároveň rozhodný tón způsobí, že ovládnu svůj třas.
„Zavolám ti odpoledne“, stačí ještě dodat, než přerušíme spojení. Cítím hřejivou vlnu nabízené pomoci a sounáležitosti. Vím, že to myslí vážně, že to od ní nejsou těšínská jablíčka nebo jalové sliby.
Kolikrát jsem se pokoušela sehnat jiné bydlení. Byt, kam by svítilo sluníčko, kde by nebylo 72 schodů, neustálý hluk z křižovatky, že když se otevře okno, neslyšíte vlastního slova. Kde by byly normálně vysoké stropy, v zimě teplo a ne tahle lednice. Topíš, topíš, a pořád zima. A kam přesto posílá dodavatel plynu faktury na desítky tisíc doplatku, zálohy nezálohy.
Kolik těch pokusů bylo bych ani nespočítala. Pokaždé jsem narazila na zeď.
„Jo, vy máte tak velkého psa? No, to bude asi potíž,“ slýchala jsem obehranou písničku, ačkoliv jsem ubezpečovala, že můj pes je poslušný, čistotný, nehlučný, vychovaný. Na rozdíl od mnoha lidí. Nebo to ztroskotalo na nestoudných požadavcích pronajímatelů. Za tu kvalitu, jakou nabízeli.
Měla jsem vysněný byt, dokonce jsem si ho namalovala. Minimum schodů, maximálně zvýšené přízemí, zahrádka nebo aspoň balkon, teplo, klid. Přání je myšlenka, myšlenka má těkavou povahu, ale ukotvená na papír, na materiální podstatu, má větší šanci se zhmotnit. Propojení mentální a materiální energie umí zázraky. Tuhle objednávku jsem do vesmíru vysílala a věřila, že zacílená energie doputuje tam, kam má. A že bude vyslyšena.
Později odpoledne Jana znovu volá a zahlásí:
“ Tak se podrž! Možná pro tebe ten byt opravdu mám,“ hlaholí nadšeně a líčí, co a jak se sběhlo.
„Jestli chceš, můžeme se tam jít večer podívat.“
Stojím jako opařená, nohy vrostlé do asfaltu.
V podvečer se sejdeme v ulici Komenského. Byt je v přízemí, okno z kuchyně vede do zahrady, kam je to pár kroků chodbou. Pane jo! Je tohle možné? A tohle nešlo, když byl Garbo ještě na živu? Tak jsem si přála, aby dožil bez těch blbých schodů, které už tak těžko zdolával…
Kolem srdce mi tahle vzpomínka rozvibruje lítost a natlačí slzy do očí.
Byt se mi líbí. Je malinkatý, útulný, kuchyň a jeden pokoj, celkem nedávno zrekonstruovaný, moderní, zateplený. V koupelně obklady, ke sprchovému koutu se nemusí bokem, aby se tam člověk vešel. Okno do zahrady. Akorát, akorát…mám nějak stísněný pocit.
„Ten máš proto, že jsi zvyklá na ty svoje tančírny, na tu rozlohu, kde se sama sobě ztrácíš,“ glosuje Jana.
Nejspíš má pravdu.
„Pojď, jdeme na pivo, musíme to všechno probrat,“ vybízí mě. Otočím se ještě jednou k oknu. Pohled do zahrady, kde je pergola, k posezení dřevěný stůl, lavice, kytky, keře, to rozhodne.
„Já tady trávím půl roku, ráno kafíčko, knížka, pořád venku,“ pronesl o něco později Olda, jakoby mi četl myšlenky. Olda tady zatím bydlí s partnerkou, ale za dva měsíce se budou stěhovat. Dává mi číslo na majitele. Už se vidím, jak tam sedím já, s noťasem a píšu. A jak věším prádlo na šňůru a ono bude celé voňavé, vysluněné a vyfoukané větrem. Jak chodím bosa po trávníku. A za okny mám muškáty.
Hned druhý den volám panu majiteli a velice rychle si domlouváme schůzku.
„Ještě jsem to nestačil ani nikomu nabídnout,“ povídá.
„Ani to nedělejte, jestli mohu požádat, beru to, tady je má ruka na to.“
Sjednáno, domluveno. Podmínky mi vyhovují. Mám dva měsíce času „vykydat“ starý byt od starých věcí, všechno si změřit a naplánovat, abych se do nového stěhovala jen s tím, co se do něj vejde a co do něj patří. Ta činnost mě baví, beru do ruky všechno, co vydají šuplíky a skříně, likviduju staré listiny…Proč tady sulcuju ještě rozvodové papíry? Pryč s nimi! Trhám je na malé kousíčky.
Žiju s blaženým až euforickým pocitem, že se zhroutila věž, zasažená bleskem a že tím totálním úklidem uklízím sama v sobě, že se vypořádávám s minulostí a otevírám novou kapitolu svého života.
V souvislosti s jistým mým záměrem potřebuji najít fotografii Zdeňka Mahlera, scénáristy, spisovatele a nedostižného vypravěče. Potřebuji ji dát do peněženky jako symbol úspěšného člověka. Muže, jehož si nesmírně vážím a jsem šťastná, že v našem národě žije taková osobnost. Zadám do vyhledávače jeho jméno, hledám, ale kde nic, tu nic, žádná fotka, která by se dala „uloupit“, zkopírovat. Objevím však několik videí. Mám náhlý nápad, a protože vím, že ani náhlé nápady k nám nepřicházejí bezdůvodně, kliknu na první video, které mi padne do oka. A pan Mahler v něm mluví…slyším dobře? O Janu Ámosu Komenském! O jeho odkazu, jeho díle, životě. Komenského ulice, Komenský ve videu! Ježí se mi vlasy a mám husí kůži. Náhle cítím, že tohle je potvrzenka o příjmu a vydání, na kterou jsem tak dlouho čekala.
Zakrátko nato mi volá jedna moje klientka a zve mě k nim do Ševětína. Před časem jsem jí to slíbila, a právě teď mám chuť slib splnit. Popisuje mi cestu, jak se k nim dostanu. Připadá mi to zbytečně složité.
„Odbočíte z hlavní doleva, pojedete rovně, u školy zase doleva… Copak vím, kde mají školu? Tak jí povídám:
„Lenko, bude jednodušší, když mi řekněte jméno ulice a já se už se doptám.“
„Je to Komenského ulice,“ zazní v telefonu. Buch. Buch. Žádost byla právě orazítkovaná.
Jedu podepsat nájemní smlouvu, jsme tak domluveni. Jedu až z Rudolfova, pak přes celé město až k pivovaru Samson. Projíždím několik křižovatek. Na všech semaforech svítí zelená. Fakt že jo. Je to neuvěřitelné. Něco takového nevymyslíte, nenaplánujete. Green way. Jeď! Tam patříš!
Pan pronajímatel už mě očekává. Ve vyklizeném bytě!
„Můžete začít malovat,“ povídá a podává mí klíče. Nevěřím vlastním očím. Neudržím se a hodí se, nehodí se, kašlu na bonton, vlepím mu pusu a obejmu ho. Z obrovské, čiré radosti.
Večer to barvitě a s rozechvělým nadšením líčím dceři. Bez přerušování mě vyslechne a pronese: „Víš, co se stalo, mami? Poslali ti expres balík z nebe!“
S Janou jsme tuhle vydařenou akci už několikrát vydatně zapily. To ona měla kdesi v paměti uloženou zdánlivě nepodstatnou informaci, že sestra kamaráda jejího syna bydlí s nějakým Oldou v Komenského ulici a že se hodlají stěhovat.
S panem domácím a jeho rodinou jsme v létě na zahradě rožnili nejednu dobrotu. V dokonalé synchronizaci vesmírných sil.

Ivana Inšana PÍHOVÁ


vloženo: 30. 01. 2014

Sedím na svém tajném místečku u lesa, naproti sobě mám Kleť. Je to energeticky úchvatné místo, magické místo. Proto sem jezdím. Psát, meditovat, přemýšlet, dělat rituály.

Něco mě zašimrá ve vlasech. Sáhnu tam a na dřevěný stůl spadne brouk na krovky, nožičkama vzhůru. Mrská jimi, mele sebou, snaží se na ně postavit, ale nejde mu to. Bez pomoci to nesvede.

Obracím ho propiskou, mele sebou ještě víc. Napadne mě: „Nebuď trouba, já ti pomůžu se zvednout, když mne necháš ti pomoc!“

A takhle je to i s námi lidmi. Bůh (vyšší síly, Vesmír, Univerzum) nám vždy chce pomoc, jenomže my ho nenecháme, protože se snažíme prosadit svou vůli, ať to stojí, co to stojí. Nejde to, a ocitáme se v roli brouka. Taky tak bezmocně třepeme nohama.

Brouček žije ve svém světě a o mojí přítomnosti, ba ani o mojí existenci nemá vůbec žádnou povědomost. Přesto existuju! Já také žiji ve svém světě. Oba světy jsou naprosto rozdílné, přitom jsou součástí jednoho celku. Vesmíru. Já o broučkově existenci vím, vím o jeho momentální potíži. Můžu mu pomoc a chci mu pomoct. On to ale neví, a tak se brání mému zachraňovacímu manévru.

A to je celé. Tak jednoduché to je.

Ivana Inšana PÍHOVÁ


vloženo: 16. 01. 2014

Příhoda, kterou vám chci vyprávět, je autentická, z mého života. Ukazuje, že ani terapeut nemá napořád vystaráno a bylo by bláhové si to myslet. Nevyhýbají se mu nečekané situace a události, kdy je postaven před jejich řešení a rozpoznání poselství v nich zakódované. A je to tak v pořádku a vlastně moc fajn. Čím méně nejrůznějších zatěžujících vlivů s sebou životem vlečeme, tím lépe. Jak říká profesorka Jarmila Riegrová, duchovní cesta je cestou neustáleného očišťování.
Tak pojďme na to, vyrazíme si za poznáním až do Londýna.
Koncem minulého roku jsem poprvé v životě letěla letadlem, do Londýna za dcerou. Osmělila jsem se k té cestě přes úporné úvahy nad tím, jestli bych neměla jet raději autobusem, přece jenom je to po zemi, ne vzduchem…jenže nechte se zavřít na 18 hodin do autobusu, když můžete být v Londýně za půldruhé hodiny.
Moji mysl poté, kdy jsem se rozhodla pro letadlo, stíhaly pochybné myšlenky. Žaludek se mi sevřel pokaždé, když jsem si uvědomila, že už nelze couvnout, že už za dva týdny, týden, pět dní, tři dny, zítra …letím…Mám hrůzu z výšek, představa, že se letadlo se mnou vznese, mi vynášela vnitřnosti do krku. Jak je to možné, dcera pilota a má takovou fobii z létání, ptala jsem se sama sebe. Co na tom může být, že můj táta létání tak miloval?
V předvečer odjezdu jsem cítila, jak moc se potřebuju vnitřně uklidnit. Pustila jsem relaxační hudbu, naladila čakry Reiki terapií, v duchu vzývala taťku, ať je se mnou, až poletím. Usnula jsem blaženě jako miminko, a ráno vstávala vyladěná jako housličky. Věděla jsem, že se nic zlého nepřihodí.
Stanovila jsem si jasně daný postupový cíl: jak si řeknu, tak to bude. Na letišti si „odchytím“ někoho, ke komu se „přilípnu“ a požádám o doprovod. V letištní hale před nástupní branou jsem skutečně připadla na paní, která rovněž cestovala za dcerou a její rodinou. Už jedenáct let tam za nimi létá. Dostalo se mi, čeho jsem si žádala, lepšího průvodce jsem si nemohla přát. Hned jsem taky kápla božskou, že mám trošku paniku z letu, protože jsem ještě nikdy neletěla a že mě děsí výšky. Ochotně mě vzala pod svá křídla. Sedly jsme si spolu a já s napětím čekala, co to se mnou udělá, až se letadlo odlepí ze země. Hele, a ono nic! Naopak, cítila jsem vzrušení ze síly motorů, jak zabraly a jak letadlo poslušně dělalo, co chtěl pilot, nebo autopilot, to je teď úplně vedlejší. Našla jsem i kuráž pohlédnout z okýnka! Chvíli byla vidět Praha, potom jsme už byli nad mraky a já jsem musela uznat, že pohled na ně – ozářené sluníčkem- je opravdu velkolepá podívaná, na jakou se nezapomíná.
Po většinu další cesty jsme letěli v šedivých hustých mracích. Na letiště Luton jsme dolétávali za lijáku, jako kdyby měla nastat další potopa světa. Přívalům vody vydatně sekundoval nárazový vítr, který se evidentně snažil udělat si z letadla hračku pro své obveselení. Pocítila jsem obrovský obdiv a úctu k pilotovi. Tím jsem nato šup byla v myšlenkách zase u svého taťky.
V příletovém prostoru měla čekat dcera, ale nečekala. Vyběhla jsem ven z haly. Pod přesahem střechy v rychlosti zapaluji cigaretu, kterou mi vítr bere od úst a kouří za mne. Vracím se, očima prohledávám prostor, nikde dceru nevidím. Cítím, jak mi stoupá tlak do hrudi a hlásí se panika. Jsem tak vystresovaná, že si ani nevzpomenu na techniku taping terapie, jejíž pomocí bych se uklidnila. Ještě jednou jdu tam a zpátky, potkávám onu dobrou vílu, s níž jsem letěla, a která si zatím stačila vyzvednout kufr. Vyvalila na mě oči, co tam ještě dělám. Vyděšeně jí říkám, že jsme se s dcerou nepotkaly a kolem hrdla se mi zadrhává smyčka. Chlácholí mě, že určitě přijde, že se jen opozdila.
Znovu to beru ještě jednou dokola haly, kufr za mnou poskakuje po kolečkách jako splašené house. Stoupám si strategicky, abych měla přehled přes celý prostor a výhled ke dveřím. Vtom ji vidím, jak se uříceně vřítí do haly s očima navrch hlavy. Hned mě nezaregistruje, čehož využiju a přepadnu jí zezadu. Obejmutí, pusinky, radost obrovská, vždyť jsme se celý rok neviděly! Říká, že se zpozdila kvůli dopravě, která je v Londýně v tuto pozdně odpolední hodinu hodně hustá. Pojednou je mi fuk, proč se opozdila, hlavně, že je tady.
Před zpáteční cestou je mi mnohem krušněji. Ne ale kvůli pobytu v letadle. Už vím, že létání není to, co mi nahání hrůzu. Mám obavy z loučení. Pokaždé, když se musíme rozdělit, těžce to obě neseme. Hlavní úzkost na mě ale teprve čeká, aby si mě vychutnala. Dcera mě doprovodí k odbavovací přepážce, dál musím už sama. S bídnou znalostí jazyka, pohlcená obrovským prostorem a mraveništěm lidí, světelnými tabulemi, sama v prostoru, v němž se ztrácím…Jedu eskalátorem a polykám slzy.
Konečně sedím v letadle, tentokrát bez doprovodu. Nabíráme rychlost, jdeme nahoru. Jsem soustředěná na pohyb stroje, baví mě to. Vidím na křídlo, na klapky, vnímám stroj jako živoucí bytost, každou jeho změnu podle úkonů pilota či autopilota. Splývám s ním, jsme jedno a je mi blaženě. Jsem tím zjištěním úplně okouzlena a mám dojem, že už vím, proč piloti milují létání. Ovládat takový stroj je fakt paráda.
Když stanu v hale na pražském letišti a začne se uvolňovat zadržovaný pláč a stres, spustí se samovolně autoregrese. Záhy mi přinese rozluštění tajenky. Pod strachem z letadla a létání se dovedně maskoval úplně jiný důvod strachu a paniky.
Je mi šest let, naši mě vlakem posílají do Prahy k babičce a dědovi. Mamka domlouvá s průvodčím, aby na mne během cesty dal pozor. Posílá babičce telegram, kdy přijedu. Aby čekala. Na nádraží však nikdo nečeká…
Ujímá se mě pan průvodčí. Neznám adresu, nevím, kde babička s dědou bydlí, vím jenom, jak se jmenují a že se k nim jede kolem takové velké koule, které se říká plynojem. Pan průvodčí, v tu chvíli v roli strážného anděla, Prahu také nezná. Je to Budějčák, přesto mě tramvají vozí po Praze, až konečně jedeme kolem „velké koule“ a já poznávám cestu. Vím, kde máme vystoupit z tramvaje.
Když vcházíme chodbou k bytu babičky a dědy, vidím pošťáka, jak babičce něco předává. Babička je úplně hotová, třesou se jí ruce a má vyděšený hlas. Přebírá telegram a z něj se teprve teď dozví, že jsem už dávno v Praze. Sama, šestiletá. Nakonec všechno dobře dopadlo a pamatuju si, jak babi trápilo, že snad ani v tom rozrušení panu průvodčímu nepoděkovala, jak zodpovědně se o mě postaral.
O téhle historce se doma často mluvívalo, nikdy však ve mně nevyvolala jakékoliv pocity nebo emoce. Až když jsem měla už svoje děti, nemohla jsem jednání mých rodičů pochopit. Já bych své šestileté dítě samotné do vlaku neposadila, i kdyby ho hlídala celá tlupa průvodčích.
Regresní proces však běží dál.
Zavede mě ke služební cestě do Brna. Jedeme plně obsazeni, každý má v Brně něco jiného na práci. Já mířím na Vysokou zemědělskou školu, kde mám smluvenou pracovní schůzku. Řidič parkuje a říká: tady se ve čtyři odpoledne sejdeme.
Vracím se odpoledne a za boha nemůžu najít místo, kde parkuje naše auto. Běhám po obrovském parkovišti, všechno mi připadá stejné, žádný orientační bod, kterého bych se mohla zachytit, nemohu z paměti vydolovat. Už je dávno po čtvrté, budou mít obavy, co je se mnou, táhne mi hlavou, musím je najít! Musím se dostat domů, mám tam dvě děti! Tenkrát ještě nebyly mobilní telefony, nebyla šance se s někým z auta spojit. Vzdávám to. Jdu na stanici tramvaje, šaliny a prosím řidiče, aby mi pomohl se zorientovat. Říká, abych si nastoupila, že mě sveze kolem parkoviště, že je tady jenom jedno tak velké, tak snad to najdeme. Nenašli jsme. Posílá mě na výpadovku na Budějovice. Stopnu si auto, jaké štěstí, že má budějovickou značku. Značně vystresovaná vyprávím dvěma chlapíkům, co se mi přihodilo. Jen těžko ovládám třes a svůj hlas. To chce panáka, řekne jeden z nich. Zajedou k motorestu U devíti křížů, kopnu do sebe dvě vodky na účet pánů a cítím, jak stres ustupuje. Když odjíždíme, vidím naše služební auto, jak zajíždí k motorestu. Přikrčím se na zadním sedadle, aby mě náhodou nezahlédli. Vím bezpečně, že by mi v tuto chvíli pravý důvod neuvěřili a mysleli by si, no bůh ví, co.
V dalším vhledu se ocitám ve Florencii. Je šest hodin ráno, město vstává do mlženého oparu, jen zvolna jako zlaté nitky protkávají sluneční paprsky. Zvoní zvony. Překrásný dojem i pohled, jímavá scenérie. Jenže není čas si ji vychutnat. Výprava se dává na pochod. Průvodce cestovní kanceláře nám každému vtiskne do ruky mapku města, kde je křížkem vyznačené místo parkování našeho autobusu. Naštěstí.
Postupujeme tempem, jako kdybychom chvátali na dostihy a nechtěli promeškat start. Vlevo vidíte, vpravo vidíte, vlevo vidíte, vpředu vidíte. Zastavení jsou kratičká, a jde se dál, musíme toho přece hodně stihnout.
Staneme na nějakém vnitřním náměstíčku uprostřed paláců, které patřily snad rodu Medicci, je jediná, a pro tuto chvíli poslední informace, která mi zůstala v hlavě. Stánkaři otevírají své obchůdky. Vedoucí výpravy nás předem upozorňuje, ať nekupujeme pohlednice hned u prvního, že není nutné dávat za pohled 300 nebo 350 lir, protože u dalšího se dají pořídit i za 200 lir. Vybírám, trvá to chviličku, zdvihnu hlavu a …nevidím nikoho z naší výpravy. A nikoho z autobusu kromě průvodce taky neznám. Snad jenom svou sousedku. Chvíli se vytahuju na špičky, abych lépe viděla hlavy lidí kolem. Vidím jen samé tmavé vlasy, slyším jen italštinu. Nemohou být daleko, říkám si, tak vyběhnu postupně do všech možných směrů. Avšak z našich nikde nikdo.
Stojím sama na náměstí v cizí zemi.
Naštěstí mám přece ten plánek města! Vyrazím podle něj zpátky, kudy jsme přišli. Dojdu na křižovatku, poznávám ji, ano, tady jsme přecházeli. To zjištění mě uklidní. Z ostrůvku na křižovatce se snaží karabiniér řídit dopravní provoz. Italové jezdí hrozně! Mění směr a neblikají, pořád troubí, předjíždí, no ne, to je chaos, je vůbec s podivem, že tu nemají v jednom kuse bouračky. Jdu za tím mužem v uniformě a svou chabou angličtinou mu vysvětluji, co se mi přihodilo, odkud jsem a ukazuju mu na plánku, kde stojí náš autobus. Na rozdíl ode mne mluví anglicky mnohem lépe, vysvětlí mi, ať chvíli počkám, že to zařídí. Bere vysílačku, s někým mluví, pak se ke mně otočí a znovu říká: počkejte tady se mnou, všechno bude O. K.
Za chvíli u ostrůvku přistane tmavé auto s nápisem Carabinieri, jak to znám z filmů. Prego, signora, říká ten dobrý muž, otevírá dveře a naznačuje, ať nastoupím. Za pár minut jsem u autobusu. Je půl sedmé ráno, uplynula pouhá půlhodinka od příjezdu do Florencie. Poděkuji karabiniérům a už klepu na dveře. Řidič spal, mne si oči a mžourá na mě, proč ho budím. Když mě vyslechne, očividně se namíchne a stěžuje si, že tohle se děje pokaždé, když jede s touto cestovkou, pokaždé se několik lidí ztratí, protože si vedoucí výpravy a šéf oné cestovní kanceláře nedá a nedá říci, aby chodil s turisty pomaleji. „Počkejte, uvidíte sama, jak se odpoledne budou trousit všichni ti ztracení. Heleďte, něco vám poradím“, říká a bere si ode mě plánek. „Tady vám nakreslím, kudy jít a prohlédněte si město sama. Odjezd je v pět odpoledne, stihnete všechno v pohodě,“ vrací mi plánek s vyznačenou cestou.
Měl pravdu. Florencii jsem si prošla sama, nikdo mě nehonil a bez potíží jsem se vrátila. Na rozdíl od ostatních bohatší o zážitek. Komu se poštěstí, aby se svezl služebním autem italských policistů?
Jak určitě už víte nebo tušíte, všechny příhody mají společného jmenovatele. Pravou příčinou mého domnělého strachu z létání a letadel byl zážitek z raného dětství, kdy jsem jako dítě zůstala sama na nádraží, v prostoru, v němž jsem se ztrácela. Jako terapeutka vím, jakou paseku v psychice nadělá podobný traumatizující prožitek. A to nemusí jít nutně rovnou o nádražní halu, která malému dítěti musí připadat pohlcující a ohrožující. K psychickému traumatu stačí mnohem méně, třeba když se dítě opozdí za matkou, a ta se mu ztratí z dohledu.
Na tuhle zkušenost se mi nabalily časem další, Brno, Florencie, kde ještě navíc přistoupil ten fakt, že člověk podlehne davovému efektu a spolehne se na někoho, kdo řídí a vede. Za celý život se mi nestalo, že bych se ztratila třeba v lese, i když byl neznámý, nebo kdekoliv ve městech, pokud jsem se spolehla sama na sebe! Když jde člověk sám, je ostražitý, bdělý a přítomný, vnímá záchytné orientační body. To je podstatné.
Prostor a prostředí letištní haly bylo tím spouštěčem, jímž se restimulovala dávná událost. V samovolném regresním procesu uvolnila i doprovodné emoce a dala prostor vnitřnímu léčiteli, aby vykonal své očišťující, osvobozující a hojivé dílo.
Nic není zapomenuto. Každičká událost, každý zážitek zůstává v paměťovém depozitu a jen čeká, až bude příslušný šuplík otevřen. Tím aktivačním kódem je primární, původní událost. Než se tak stane, ať už samovolně, nebo s pomocí terapeuta, nabalují se na něj principem sněhové koule všechny další podobné vrstvy včetně emocí, které se s událostí pojí.
Ivana Inšana PÍHOVÁ

Ivana Inšana PÍHOVÁ


vloženo: 1. 12. 2013

Překvapí mě textová zpráva v mobilu. Píše syn mého bývalého manžela (z jeho prvního manželství), že se bude ženit a byl by rád, kdybych přišla na svatbu.

Spíš bych čekala, že mě na silnici stopne Yetti, než že mě Dany pozve na svoji svatbu. Tak už do toho konečně praštil, pomyslím si, když si nahonem spočítám, že je mu letos čtyřicet let. Fajn, chce se usadit. Beru mobil a píšu mu, že přijdu. Přečtěte si pokračování článku »