Téma vnitřního dítěte je při rozvoji osobnosti a růstu jedno ze stěžejních a při terapiích bývá hodně bolestné a emočně vypjaté. Když to vezmu jen z poslední doby pár měsíců zpátky, narazila jsem s klienty na tuhle oblast několikrát.

Co se děje, když ztratíme své vnitřní dítě, část své osobnosti? Stane se to, že kvůli tomu vlastně nedospějeme. Jak bychom mohli, když část nás samých někde na cestě životem z nejrůznějších důvodů uvízl zapomenutý, odstrčený, zklamaný či zrazený. Když neproudí energie dítěte s námi do dospělosti, dospějeme sice fyzicky, ale nejsme celiství. Psychicky a citově strádáme, protože strádá naše vnitřní dítě. To samozřejmě modeluje v mnohém naše chování, naše emoce a reakce na ně, naše vnímání sama, naši vlastní hodnotu atd.

Příklady mám po ruce. Jedna mladá žena našla po dlouhých útrapách své vnitřní dítě ve věku 7 let schované pod divadelní sedačkou. Ustrašené oči odtud sledovaly scénu na jevišti, kde se odehrávala hra jako z antického dramatu ve starém Řecku. Táta, pijan a opilec, slaboch, který se po neúspěších v podnikání chytil láhve. Nevydělával, nestaral se o rodinu, utápěl se ve svých vlastních marasmech a zaléval je alkoholem. Matka, na jejímž příjmu byla rodina s dvěma dětmi zcela závislá, vyčerpaná náročnou prací, napjatou atmosférou doma a neustále přítomným strachem, jak vše zvládnout a jak čelit agresivitě věčně opilého manžela, nebyla s malou holčičkou energeticky vůbec propojená.  Měla tak naloženo na bedrech, že pro samou starost o holé přežití rodiny neviděla a nevnímala, jak její dítě trpí. Děvčátko, všemi těmi, kteří se měli starat a dávat lásku, podvedené a zrazené, nechápalo, jak je to možné? Copak mě nevidí? Proč si mě nevšímají? Ano, přesně tak si totiž dítě vyloží situaci, že bylo zavrženo, zrazeno nejbližšími. Ženino celoživotní téma zrada tak nacházelo odezvu v jejím životě doslova na každém kroku dle zákona přitažlivosti.

Další příklad: Chlapec, který žil až do svých devíti let u babičky a dědečka. Nic mu tam nescházelo, prarodiče ho milovali a s láskou vychovávali. A on miloval je. Pak ale jednoho dne babička zemřela a chlapec se musel vrátit k rodičům. Náhlá změna a opuštění láskyplného prostředí byl pro něho velký předěl a traumatizující zážitek.  Nikdo mu nic nevysvětli, prosbě ho sbalili a odvezli. A on se zasekl, zůstal ´viset´ v tom čase, jeho dětské Já zůstalo tam, kde mu bylo dobře. Do vlastní rodiny se už neuměl plně integrovat a poškozené vnitřní dítě mu působilo mnoho potíží ve vztazích s partnerkami a spoustu zmatků. Byl zmaten tehdy, když musel s rodiči odjet, a zmatenost ho provázala až do chvíle, kdy se její důvod vynesl na světlo.

Jiná žena, která byla po několik let vystavena bití jejím otčímem za tiché povědomosti matky (!), svou matku nemůže vystát za to, že ji v tom nechala a nezakročila. Že dala přednost cizímu chlapovi místo svému dítěti. Nemůže snést jediný její byť letmý dotek. Tolik let po tom všem! Našla své vnitřní dítě, svou malou holčičku zcela osamocenou dřepět v temné, smrduté kůlně (!), kam nedopadl jediný paprsek slunce. I neškolenému člověku by musel dojít význam živoření ve smrduté, temné kůlně a jeho dopad na dítě.

Vzpomínám, jak jiný dospělý muž uvízl svým dětským Já dokonce ve dvou letech svého života, v postýlce s vyplétáním, kam chodil sice spát, ale kam byl zároveň odkládán svými rodiči, kteří mu kromě vyplnění základních potřeb pro život dávali pramalou pozornost. Postýlka se sítí se stala jeho klecí, z níž se pláčem, nářkem a naříkání na bolesti nohou snažil vymanit. Nic platné. Dostal se ven až když jako dospělý muž pro své dítě přišel a osvobodil je, odvedl do bezpečí a přijal.

A nakonec můj vlastní příklad, kdy jsem si před mnohými lety řešila své vnitřní dítě. Nalezla jsem sama sebe ve věku 14 let: tehdy tragicky zahynul táta. Stála jsem na louce, schlíplá jako mokrá slepice, s červenobíle puntíkovanou stuhou ve vlasech. Nikde nikdo. Pocit smutku a opuštěnosti. Krátce po tátově nehodě mě okolí jako starší ze dvou dětí vsunulo do uprázdněného místa po tátovi. Různí lidé mi říkali: Teď musíš stát při mámě ty, když tu táta není. Musíš být statečná. Musíš se postarat. Nechci tady rozebírat, jak to bylo dál a co všechno z takového postavení vyplývalo. Podstatné je, co se stalo: ve 14 letech skončilo ze dne na den moje dětství. Okolí mě přifařilo mezi dospělé. Přeskočila jsem tak pubertu a dospívání. Nemohla jsem být celistvá, když jedna moje část stále trčela na louce.

Tak, to byly příklady, kdy ztrátu vnitřního dítěte podmíní traumatizující zážitek nebo dlouhodobé strádání. Nyní se na ztrátu vnitřního dítěte podívejme z jiného zorného úhlu. Když dítě nemá lásku, nebo je nějak a něčím podmiňovaná, nebo je ignorováno, ztrácí to nejcennější, pro co sem duše v těle přišla, čím přišla žít. Měla se narodit z lásky a v lásce také růst. Když není, naučí se utíkat do bezpečí vnitřní emigrace a žít bez toho, co nejvíc potřebuje, bez pozornosti a lásky rodičů. Naučí se vyjít s málem, potažmo si zvykne na nedostatek, a to ve všem. Protože láska je to nejvíc, a když nemůže mít to nejvíc, tu podporující, vyživující energii, už se netrápí pro nic nižšího a menšího. Zvykne si žít jakoby v chudobě, a utíká se ke své vnitřní hojnosti. S tímhle naučeným a pevně  zabudovaným vzorcem máme potom v dospělosti potíže se projevit, projevit svoje dary, říct si o svoje a dělit se o svoji vnitřní hojnost. Prostě vystačíme s málem. Na materiální úrovni nastávají potíže s penězi a mají je nejvíc právě ti, kteří mají nejvíc co dát. Když už jsou zvyklí na tu citovou nouzi, na ten úhor, k tomu nezřídka bojový terén, „snadno“ snesou i jakoukoliv jinou nouzi.

Když není dítě milované, ne takové, jaké je, a ono to ví, co mu zbývá jiného, než přijmout tento surový a nelítostný svět dospělých, kteří hrají z pokryteckých not žalmy na lásku? Hrozí, že i z něho se jednou stane stejný pokrytec, když mu to umožní mít pokoj. Anebo, jak už jsem řekla, zůstane ve své vnitřní emigraci, aby to páchnoucí pokrytectví a necitelnost za ním nemohlo. Aby se udrželo a přežilo v čistotě svého vnitřního světa.

Je také další možnost, že se z něj stane rebel s příčinou, ačkoliv okolí ji nevidí. Dítě jde do revolty, bude vzdorovat a bojovat po svém, bude vyvádět takové věci, aby se jimi potažmo jím samým museli dospělí zabývat, aby je museli řešit a aby si konečně všimli, že se něco děje. Dítě to nedělá ze škodolibosti, je to výrazná odpověď na chování okolí. Dělat to nejhorší rodičům je zoufalství a volání o pomoc. Potom rodiče, škola všichni trestají dítě, místo aby hledali, co sami zvrzali. Bohužel, a ještě jednou bohužel, slepým ani brýle nepomohou.

Taková závažná pochybení (jsou ještě mnohem brutálnější, než zde uvedené příklady) mají dalekosáhlý dopad do rodinného kruhu, do celého systému rodiny.

O tom zase někdy jindy.

Mimořádně do těchto stránek vkládám se souhlasem autora článek Petra Chobota, jímž se vyjadřuje k současné situaci lidstva na planetě Zemi. Protože pokládám tuto záležitost za závažnou a informace o ní za potřebné v dostupnosti co nejvíce lidem, dohodli jsme se na převzetí tohoto článku a jeho zprostředkování.
Vždy v době kolem zimního slunovratu 21. prosince se příliv energie z galaktického středu zesílí a je možné tuto sílu využít k ovlivnění pozitivních změn na planetě Zemi. Toto období trvá každý rok přibližně až do poloviny ledna. Během společných meditací v těchto dnech můžeme více než kdy jindy zapůsobit soustředěním mysli na pozitivní záměry, a tím cíleně změnit své životy.
Můžeme nastartovat i změnu podoby našeho Světa.
Dle andských indiánských vizionářů náš svět vstoupil v roce 2012 do období Pachacuti, kdy je doslova „vše převráceno nohama vzhůru“. Je to období velice těžké a náročné a má trvat nejméně do roku 2020. Vrcholem tohoto období má být rok 2018, kdy obrovské společenské, demografické a další změny mohou už dosáhnout rozměrů „katastrofy“, kterou lidstvo už dávno nezažilo. Nicméně indiáni nevnímají Pachacuti jako apokalypsu, ale naopak, jako velkou evoluční příležitost lidstva. Dle andských „vidoucích“, jimž my říkáme medicinmani, nebo šamani, je tato doba nečekaných gigantických proměn lidstva nutným přechodovým obdobím.
Žijeme totiž na konci velkého cyklu, který trval 26 tisíc let, a přibližně v roce 2100 už se budeme nacházet ve zcela novém 26 tisíc let trvajícím cyklu. Na konci každého takovéhoto cyklu prochází lidstvo a celá Země neuvěřitelně intenzivními změnami – staré je rozbořeno a z popela a trosek povstává zcela nový svět. Dle andských vizionářů není náš současný svět zdaleka první ani poslední. Indiáni navíc tvrdí, že my všichni v nitru velmi dobře cítíme, že žijeme v „době konce“. Po skončení našeho věku přijde nová doba, neboli nový svět, který indiáni nazývají Taripay pacha. Je to doslova Doba poznání, nebo také „věk, kdy poznáme sebe sama“. Tato doba se sice naprosto plně má projevit až po roce 2100, ale budeme do ní vcházet bezprostředně po konci „doby chaosu a prudkých změn“, tedy už od roku 2021.
Jak dlouho se bude doba zmatků prolínat nebo koexistovat s Dobou poznání, záleží, dle indiánských vidoucích, jen a jen na nás. Také způsob, jakým se odehraje současná „uzávěrka epochy“ je prý plně v naší režii. Vesmír má smysl pro fair play a na konci každého 26 tisíc let trvajícího cyklu nám vysílá specifickou energii, která ZESILUJE SÍLU PSYCHIKY. Tedy naše myšlenky získávají v každém období Pachacuti velkou moc tvořit okolní realitu. Od začátku Pachacuti, tedy od roku 2012, prý na Zemi přichází každý rok obří vlna jemné, ale mocné energie z kosmu, a to přibližně vždy kolem 21.12., tedy v době zimního slunovratu. Tato energie v nás působí po celý rok, ale zvlášť silně se projevuje – co se týče realizace našich přání – především během prosince a ledna.
Právě z tohoto důvodu realizujeme speciální meditace letos opět v tomto energeticky výjimečném období. Osobní záměry – životní změny, vyléčení, dosažení cílů – i změny kolektivní budou během těchto meditací silně podpořeny a mají daleko vyšší šanci na uskutečnění. Rozhodně potřebujeme vytvářet a posilovat ty nejpozitivnější scénáře dalšího vývoje Evropy a celého lidstva, neboť situace se zdá být nejen v EU a Blízkém východě opravdu kritická. Andští indiáni nám radí: „Nebuďte trestuhodně naivní ani slepí k reálným hrozbám, ale zůstaňte OPTIMISTY a nenechte se pozřít strachem!“
Doba Pachacuti, v níž jsme se ocitli, je vždy drsná a náročná, ale je to také doba, kdy služebníci skrytého kosmického zla, manipulující po tisíciletí celým lidstvem, odhalí – naivně si jistí konečným vítězstvím – svoji pravou tvář a my je můžeme následně porazit.
Pradávné andské vědění říká, že před 13 tisíci lety – právě v polovině nyní končícího cyklu – bylo lidstvo naší planety „sraženo na kolena dravcem z vesmíru“, neboli napadeno a zotročeno zvláštní anorganickou formou života, která přežívá v naší atmosféře kvůli výronům lidského vědomí, k nimž dochází, pokud prožíváme bolest a trpíme. Tato forma života je neviditelná bez zvláštních přístupů stejně jako baktérie. Nemá ovšem proteinovou stavbu, architektura „těl“ těchto predátorů je zcela odlišná od čehokoli, co jsme schopni si představit. Jsou to v podstatě jen energetická pole určitého kmitočtu, ovšem vědomá si své existence a usilující o „přežití“. Tato pole „omotala planetu“ jako kosmické pavučiny dávno před naším narozením, dávno před nástupem starověku. „Dravec“ zničil kvetoucí dávnověké civilizace, a to tak důkladně, že krom vzpomínky na „Zlatý věk“ v kolektivním podvědomí lidstva nám z těch dob nezbylo už nic.
Mimochodem, vzpomínky na tuto idylickou dobu „před okupací“ Země, jsou právě v Jižní i Střední Americe neobvykle živé. Indiáni jí říkají „doba Aztlanu“, „věk Paititi“ a podobně. Neviditelným kosmickým „okupantům“ slouží dle indiánů na Zemi úzká skupina lidí, jakýchsi „planetozrádců“. Andští šamani jsou dodnes velkými znalci dějin a díky své schopnosti „číst“ psychometricky z předmětů informace si je jako nesmírně ceněné spolupracovníky najímají dnes dokonce archeologové. Dle těchto jasnovidných šamanů fungovali spolehlivě „planetozrádci“, pro něž mají i vlastní název Huchasapa – skoro ve všech kulturách na Zemi během uplynulých 13 ti tisíc let! Vždy byli v úzkém napojení na energetické struktury oné cizí životní formy, jejíž projevy se jejich současníkům často jevily jako „démonické“.
Babylóňané, Aztékové, Egypťané, staří Židé a pak skrz náboženské a další vládnoucí kruhy také Evropané – byli drženi Huchasapy po celé generace ve stavu, kdy mohli produkovat co nejvíce tzv. supay kawsay – energetického materiálu, jímž je neviditelný parazit přebývající v atmosféře Země schopen se živit. Huchasapové plnili na Zemi po tisíce let na výbornou svůj úkol a dodávky živin pro Dravce jen zřídka vázly. Ovládali a zotročovali masy pomocí mistrné manipulace psychikou. Této manipulaci my říkáme „náboženství“. Podařilo se jim postavit šikovně lidské bytosti proti sobě – křesťany proti muslimům, muslimy šííty proti muslimům sunnitům, křesťany protestanty proti křesťanům katolíkům atd. Z toho vznikalo na Zemi takové množství válek a násilí, že se potrava k neviditelnému okupantovi valila doslova proudem… Navíc manipulativní ideologie naočkované lidstvu vytvářely podmínky pro vnitřní teror takových rozměrů – inkvizice, vyvražďování súfiů v islámu atd. – že i v „dobách míru“ objem dodávek energetické potravy vzniklé lidským utrpením byl velice slušný.
Huchasapové zlomili na Zemi prakticky veškerý odpor. Aby co nejvíce destabilizovali lidstvo, vzali moc ženám a udělali z nich „bytosti nižšího stupně“. Komunismus i fašismus byly dle indiánských medicinmanů jen další ideologie vytvořené v dílnách Huchasapů. V současné době chtějí Huchasapové – můžeme jim říkat „globální gangsteři, světová stínová vláda, vojenskoprůmyslový komplex, globální prediktor“ atd. završit své plány totální likvidací jakékoliv HUMANITY na Zemi, která má začít podkopáním lidských práv a humanity v Evropě. Chtějí prosadit – navzdory všemu – v EU jako hlavní náboženství politický islám v jeho odlidštěné podobě jako ideologii strachu a absolutní neúcty k životu, člověku, lidské svobodě a základním lidským právům. To jim má umožnit po další stovky let sát z lidstva obrovské dávky supay kawsay – látky umožňující přežití jejich pánovi, neviditelnému Dravci. Spousta věcí – i zdánlivě nelogických – začne okamžitě dávat smysl, pokud tuto indiánskou verzi reality přijmeme, nebo jsme o ní alespoň ochotni uvažovat bez předsudku, že my, s naší vědou, musíme být ti nejmoudřejší na planetě“.
Zdá se, že situace je neřešitelná, neboť otrokáři lidstva mají tak říkajíc „navrch“ a navíc – v součinnosti se svým pánem – plánují své operace – na rozdíl od běžných lidí – v úplně jiném časovém rozpětí, kdy stovky let pro ně nejsou nic. Avšak vesmír, dle indiánů, řídí vyšší univerzální zákony a jejich působení mívá zdrcující dopad na všechny, kdo se postaví tak či onak PROTI ŽIVOTU. Právě ta doba, která se zdá být z pohledu našich otrokářů jejich „zlatým věkem“ nebo jeho začátkem, může být ve skutečnosti jejich nejpravděpodobnějším koncem. „Oni jsou si stále jistější – proto budou poraženi“ – říkají staří vizionáři z And. Lidstvo se potřebuje především dozvědět o existenci svého nepřítele – pak už bude jeho porážka dle šamanů jen otázkou času.
Pokud běžným okem neviditelné baktérie hubí antibiotika, pak tuto jinou neviditelnou, a navíc zákeřnou inteligencí vybavenou parazitní formu života spolehlivě likviduje růst našeho sebepoznání a poznání reality jako takové. A právě epocha Taripay pacha, která se nezadržitelně blíží, má být pro lidstvo dobou obrovského vzestupu poznání. Ovšem to, JAK do ní vstoupíme – záleží pouze na nás. Nové lidstvo se může zrodit v sutinách současné civilizace – doslova – nebo nějakým pro nás přijatelnějším způsobem.
Nikdo z nás si nepřeje proměnu evropských měst v bojiště. Nikdo z nás si nepřeje rozsáhlé zničující války na Zemi v nastupujících letech. Nikdo si nepřeje vznik nových diktatur a ztrátu svobody slova. Přesto, právě přesně tímto směrem nás v současnosti ženou „přední honáci lidstva“.
Co s tím? Je možné, že starobylá indiánská moudrost, která odolala i tak zničujícím útokům, jako byla inkvizice a strašlivá genocida ze strany křesťanského Španělska, kdy původní obyvatelé Jižní a Střední Ameriky byli skoro úplně vyhlazeni, nám pomůže zorientovat se v dnešní nelehké době, kdy je opravdu vše „obráceno na hlavu“. Pokud, dle indiánů, zachytíme energii, která ve vlnách proudí na Zemi v tomto období a naplníme touto energií ty nejlepší vize budoucnosti a našeho vítězství, kterých jen budeme schopni, dojde k dějinnému průlomu, který nemá v celé známé historii lidstva obdoby! Lidstvo skutečně setřese své parazity, zbaví se všech „náboženství“ a dalších dravčích ideologií a nastoupí cestu vývoje, na níž dříve či později, ve věku Velkého Poznání, splyne věda, spiritualita, umění i politika a dokonce i medicína a ekonomie v JEDNO.
Připojuji také pozvánku na léčebné meditace a mimořádné semináře jako pomoci každému účastníkovi a obyvateli planety Země. Akce se budou konat v období od 21. 12. 2015 do 17. 1.2016 na několika místech republiky. Více informací na www. petr-chobot.eu.
Zvýrazněné pasáže a redakční úprava (ina)

Víte, proč nemáme dálnice? Zjišťoval jsem to, myslím, že jsem na něco přišel. Už slovo dálnice prozrazuje, že dál nic už není. Němci mají autobahn, Italové autostrade. My máme dál nic (e). U nás se dál nic neděje. Svádíme to na peníze a korupci, ale!
Jak můžete spojit dva body v prostoru, když ani nevíme, kde začít – Kde domov můj? Věční hledači, bezdomovci, tuláci, co nevědí, kam patří?
Když si s tím trošku pohrajeme, vyjde nám, že je to poněkud nešťastná volba téhle první sloky steskem po domově protknuté písničky ze hry Fidlovačka. Kdyby tam stálo místo Kde domov můj, Zde domov můj, inu, to byla už jiná! Šťastnější z hlediska smyslu a náboje slov, nebo řekněme strategičtější a vibračně příznivější, by bývala byla volba 2. sloky, v níž se oslavuje charakter národa, hlavně pak slova …a tu sílu, vzdoru zmar …i jeho schopnost čelit nepřízni. Jenomže buď jak buď, stále je tam přítomna (i opakovaně hraná) ta nešťastná tázací částice Kde, kterou se ptají zbloudilci, co sešli z cesty.
1. Kde domov můj,
kde domov můj.
Voda hučí po lučinách,
bory šumí po skalinách,
v sadě skví se jara květ,
zemský ráj to na pohled!
A to je ta krásná země,
země česká, domov můj,
země česká, domov můj!
2. Kde domov můj,
kde domov můj.
V kraji znáš-li Bohu milém,
duše útlé v těle čilém,
mysl jasnou, vznik a zdar,
a tu sílu, vzdoru zmar?
To je Čechů slavné plémě,
mezi Čechy domov můj,
mezi Čechy domov můj!
Všechno má své vibrace, hudební tóny, slova. Slova mají obrovskou sílu, jen si to málo uvědomujeme, a často vypouštíme z ústa spoustu nerecyklovatelného odpadu. Opakováním slov se jejich energie násobí a účinek roste! Hymna je vlastně mantra! A co je mantra? Jen stručně výběr z popisu: Mantry jsou mocné prostředky meditace vedoucí k osvobození. Jejich účelem je dosáhnout vysvobození. Míní se tím duchovní osvobození a vysvobození uvězněné duše a ducha v mysli, v materiálním světě.
S naší věčnou otázkou Kde domov můj …jak můžeme dosáhnout osvobození se a vysvobození se? Vždyť je to jako chůze odnikud nikam. Slovenská hymna je jiná káva! Třebaže se hrávala také jenom první sloka, je v ní to, co dodává národu jiskru, rozhodnost a naději: Připomeňme si její slova:
1. Nad Tatrou sa blýska,
hromy divo bijú.
Zastavme ich bratia,
ved’ sa ony stratia,
Slováci ožijú.
2. To Slovensko naše
posiaľ tvrdo spalo.
Ale blesky hromu
vzbudzujú ho k tomu,
aby sa prebralo.
Tak to byla jen malá odbočka, jež souvisela s tím, že slova mají své významy, někdy až podivuhodné. Jako ta naše dálnice. Když na to půjdeme z pohledu numerologie, zjistíme, že dálnice má součtovou hodnotu písmen 22. Připomeňme si, že numerologické popisy významů čísel se vztahují jak na lidi, tak na jednotky. O co tedy jde? Význam č. 22 je beznadějný snílek, ošálen a oslepený pošetilostí druhých. Nebezpečí rozeznává, probudí se, až tehdy, když už bývá pozdě. Ač celkem dobře vyzbrojen, nemá šanci proti divé zvěři, která se chystá ho napadnout. Varovné číslo bludu a iluze. Varovné proto, že bláznivý snílek chybně uvažuje, čímž dělá chybné závěry a dává důvěru těm, kteří jí nejsou hodni. Co říkáte? Sedí, viďte?
Zdvojená energie 2 vede často je jednosměrnosti, pozdní reakci, duševní lenosti, nemístným ohledům na druhé, namísto uchopení vlastní moci je moc daná /neuváženě, pošetile) do rukou jiným.
Jak píše spolupracovník na tomto článku, i ty míry pro dálnice, potažmo vzdálenosti jako takové, jsou ´podezřelé´. Kila a metry nejdou jaksi k sobě. Možná je to tím, že v Německu má kilometr 1000 m a u nás jen 100/kilo/ na metr (kilo metr). Podivné slovní paradoxy, dálnice a kilometr.
Tím by se vše vysvětlilo. Ale geodeti nejsou nadšení, ťukají si na čelo. Váha a metr?
Že by začarované království? Země kouzel a magie?
Čert aby se v tom vyznal.
O slovo dálnice se zasloužil generál V. Nosek. Dne 4.11 1938 požádal Ministerstvo obrany o návrh nového slova dálnice místo autostrade.
A tam začalo ono dál nic. V historii dálnice D1 se píše doslova o bizarních pomnících vedoucí odnikud nikam / úseky častých, podivných nehod) a my děláme, že se nic neděje. Co by se také mohlo dít, když dál nic (není)?
(ina, stš)