Dostala jsem velmi podnětný postřeh k zamyšlení, který mě následně vedl k napsání tohoto článku.
Nejprve citace ze zprávy: „Přišla mi nabídka vypomoci kamarádovi při přípravě pohoštění smutečních hostí po pohřbu. Nevěděla jsem, co očekávat, ale dočkala jsem se velkého překvapení, protože se o žádné smuteční hosty nejednalo. Tady se nebrečí a nelká, jako u nás doma. Hraje veselá hudba, lidé se smějí, mají proslovy o tom, co dotyčný dělal, jak na něho vzpomínají, celou akci, jíž my říkáme smuteční, mají pojatou jako oslavu zemřelého, jeho památky a odkazu. Žádná pompézní pohřební nálada se nekoná. Lidé jsou k sobě navzájem velmi milí. Nesmutnili, nenaříkali, netruchlí pro něj. Neviděla jsem nikoho, kdo byl zdrcen jeho smrtí, jak je tomu při českých pohřbech. O svých postřezích jsem se bavila s oním kamarádem, který už tady lecjakou ´smuteční hostinu´ absolvoval. Přisvědčil, že je tak tomu bez výjimky pokaždé. Osobně jsem přesvědčena o tom, že je to vliv anglikánské církve. Za vlády Jindřicha VIII. se Anglie odtrhla od římsko-katolické církve, tedy od vlivu Vatikánu, a tohle pojetí pohřbu je toho výsledkem,“ líčí Markéta svoji zkušenost z Londýna a názor na ni.
Člověk musí pisatelce chtě nechtě dát za pravdu, když čte její řádky o jiném pojetí těchto obřadů, protože zná, jak to chodí u nás. Ať už byl panovník Jindřich VIII. jaký chtěl, a že to byl pěkný vejlupek, tak oddělením se od římsko-katolické církve se mu podařilo vymanit Anglii z této dosud celosvětově ovládající síly. On to sice udělal čistě z osobních pohnutek a osobního prospěchu, ale vem to nešť. Až budoucnost ukázala, v čem to přineslo obecnější prospěch.
Náš český obrázek je ve vrovnání s tím opravdu nervy drásající zkušenost, která člověka úplně semele – pokud to v sobě nemá vůči smrti nastavené jinak. Jak tak píši, vzpomínám při tom na chvíle, kdy odcházela moje mamka, když přišla její poslední hodina. Dosud mám, a navždy budu mít tento obraz vtištěný v sobě – její vyděšení až panickou hrůzu z toho, co přicházelo, na její až hmatatelný strach a urputný boj, který sváděla s oním neznámým fenoménem zvaným Smrt, jemuž nerozuměla, s nímž jí nikdo neseznámil a nikdo na to nepřipravil. Uklidnila se až poté, co ode mě uslyšela.
Následná takzvaná smuteční hostina se nesla v duchu pokryteckého hodnocení, kdo a jak moc urputně brečel, čímž, dle mínění oněch osočujících sudičů, vyjadřoval, jak měl zesnulou rád. Mírou pláče se posuzovala láska…to samotné bylo mnohem víc k pláči. Alespoň pro mne.
Tato přímá a intenzivní osobní zkušenost s blízkostí Smrti mě dovedla k myšlence, jak jsme strachem ze Smrti snadno manipulovatelní a jak nás tento strach z naší „konečné existence“ provází po celý život, protože nám takový program byl infiltrován do hlav a živen v nás od malička po celý život.
Strach ze smrti je velice účinný nástroj k manipulování lidí a jejich a ovládání. Navíc nás straší peklem po smrti jako trestem za naše ´hříchy´. To se vskutku hodí manipulátorům do krámu. Buďte pěkně hodní a poslušní, jinak..! Jakým peklem? My nepotřebujeme démonické či démonizované peklo. My sami si umíme už za života a ze života udělat vzájemně takové peklo, že by tam dole, kdyby peklo bylo, nad naší vynalézavostí a krutostí z údivu nevyšli. Máme uvěřit, a také jsme uvěřili, že teprve po Smrti přijde ten pravý ráj, kde si budeme užívat, ale zatím se musíme žhavit v pekelném kotli života a být pěkně pokornými ovečkami. Zajímalo by mě, kolik jedinců z těch, kteří toto stále troubí hlásnou troubou do světa, tomu ve skutečnosti doopravdy věří.
Ono je to vcelku jasné a přehledně čitelné. Kdybychom jako lidi neměli strach ze Smrti, nemohl by nás nikdo ovládat a vydírat nejrůznějšími hrozbami, zaměřenými na ryze materiální stránku života. Věděli bychom, že se nám doopravdy nemůže nic stát. Ona manipulace a závislost je dána právě zběsilým důrazem na všem materiálním, včetně fyzického těla, a lpění na tom všem, o co můžeme přijít, co nám mohou vzít.
Jsou však jiné směry, jiné světy, jiné filozofie.
Lidí, kteří věří v život po životě, kteří věří, že Smrt je přechod, přesun, přeměna, práh do jiného světa existence duše, naštěstí stále přibývá. V reinkarnaci věří, a žijí s vědomím, že se duše přemísťuje z těla do těla, aby si osvojovala nejrůznější zkušenosti a poznání, je po celém světě asi miliarda. Dnes se můžeme navíc opírat o hodnotnou literaturu s tímto konkrétním tematickým zaměřením. Vzpomenula bych například dr. Raymonda Moodyho, vynikajícího odborníka, který zasvětil svůj život zkoumání těchto pravd. Jeho knížky Život po životě, Život před životem, Život po ztrátě a Světlo po životě a další možná sami znáte. Nebo vynikající dílo Ebena Alexandera, lékaře a vědce, jehož knížka Jaký je život po životě vychází z jeho vlastních autentických zážitků života po životě. Na ni pak navazuje Mapa věčnosti, což je volné pokračování prvního bestselleru. Tento slovutný lékař odhaluje ve svých dílech naši prvou, duchovní identitu. Říká jasně, že smrtí fyzického těla nic nekončí. Život po životě existuje a tato smělá tvrzení už potvrzuje věda, a tisíce jednotlivců, kteří procesem přechodu z jednoho světa do druhého prošli, nebo mu byli přímým svědkem. Jako i já. Informace jsou dosažitelné a je jich veliké množství. Kdo chce hledat, najde. Pak třeba přestane věřit těm nesmyslům, které nám účelově vtloukají do hlav.
Nicméně, vraťme se zpátky k těm pohřbům a smutečním obřadům a jejich různému pojetí. Je nám zapotřebí osvěty jako soli. Vezměme si ji třeba od původních obyvatel Austrálie Aboridžinců, nebo od indiánů a mnohých dalších přírodních národů, kteří se, na rozdíl od naší tzv. západní civilizace (o skutečné civilizaci v tomto smyslu si dovolím velmi pochybovat), nevymkly z přirozeného řádu vesmíru, tudíž vědí, jak to je. A hlavně, podle toho žijí. Nebo od jiných světových náboženských tradic, hinduistů či buddhistů a jiných. Příkladů je dost.
Žilo by se nám svobodněji, lehčeji, kvalitněji a radostněji, když bychom věděli, že Smrtí nepřicházíme o život, pouze o jeho fyzickou formu svého dočasného bytí na Zemi. Nemuseli bychom své blízké provázat na onen svět s takovými nářky a bolem a tolik se kvůli jejich odchodu trápit. Beztak se jednou všichni zase potkáme.
Závěrem ještě jedna důležitá informace, podporující tuto novou, pro mnohé lidí převratnou stránku našich životů a také fakt, že fenomén převtělování si razí cestu i do světa vědy, což má kromobyčejný význam a dopad na širší povědomí veřejnosti. Doktor Jeffrey Long založil nadaci pro výzkum zážitků v blízkosti smrti a spolu s kolektivem zmapoval obrovské množství případů, podobně jako dr. Eben Alexander či dr. Raymond Moody, díky nimž došel k jednoznačnému potvrzení, že smrtí nic nekončí. Napsal o tom knížku Evidence of the Afterlife. Zatím je pouze v angličtině, ale jsem si jistá, že nebude dlouho trvat, než bude přeložena i do češtiny. Muži z této nadace zasvětili svému výzkumu celý život. Jsou to vynikající odborníci ve svém oboru, takže jim můžeme věřit.
Naprostá většina lidí, která popírá existenci posmrtného života, o tom vůbec nic neví, ani se nad tím nezamyslí, nic si nevyslechne, natož aby si přečetla. Dílem je to z lenosti, neboť je pohodlnější a snazší papouškovat už naučené a předžvýkané, než si namáhat vlastní mozkové závity. Dílem je to tzv. účelovka, aby mohli ovládat a manipulovat. Ve jménu falešného božstva ´rozumu´ všichni ti skeptici budou dál kázat své bludy a omílat, co bylo přijato jako takzvaný schválený oficiální názor. Proto není zapotřebí jim popřávat sluchu, neřkuli se podle nich řídit. Není v jejich zájmu, aby lidé věděli víc, než je jim dovoleno. Záměr je takový, abychom se nadále Smrti děsili až s k smrti, a tím nebyli sto zbavit se všech ostatních strachů. Neboť ten opravdu jediný, na němž další podoby strachu stojí, je strach ze Smrti. Myslete na to, prosím.
Inšana
