Můj blog - Reportáže z mého života


vloženo: 22. 01. 2018

Dostala jsem velmi podnětný postřeh k zamyšlení, který mě následně vedl k napsání tohoto článku.

Nejprve citace ze zprávy: „Přišla mi nabídka vypomoci kamarádovi při přípravě pohoštění smutečních hostí po pohřbu. Nevěděla jsem, co očekávat, ale dočkala jsem se velkého překvapení, protože se o žádné smuteční hosty nejednalo. Tady se nebrečí a nelká, jako u nás doma. Hraje veselá hudba, lidé se smějí, mají proslovy o tom, co dotyčný dělal, jak na něho vzpomínají, celou akci, jíž my říkáme smuteční, mají pojatou jako oslavu zemřelého, jeho památky a odkazu. Žádná pompézní pohřební nálada se nekoná. Lidé jsou k sobě navzájem velmi milí. Nesmutnili, nenaříkali, netruchlí pro něj. Neviděla jsem nikoho, kdo byl zdrcen jeho smrtí, jak je tomu při českých pohřbech. O svých postřezích jsem se bavila s oním kamarádem, který už tady lecjakou ´smuteční hostinu´ absolvoval. Přisvědčil, že je tak tomu bez výjimky pokaždé.  Osobně jsem přesvědčena o tom, že je to vliv anglikánské církve. Za vlády Jindřicha VIII. se Anglie odtrhla od římsko-katolické církve, tedy od vlivu Vatikánu, a tohle pojetí pohřbu je toho výsledkem,“ líčí Markéta svoji zkušenost z Londýna a názor na ni.

Člověk musí pisatelce chtě nechtě dát za pravdu, když čte její řádky o jiném pojetí těchto obřadů, protože zná, jak to chodí u nás. Ať už byl panovník Jindřich VIII. jaký chtěl, a že to byl pěkný vejlupek, tak oddělením se od římsko-katolické církve se mu podařilo vymanit Anglii z této dosud celosvětově ovládající síly. On to sice udělal čistě z osobních pohnutek a osobního prospěchu, ale vem to nešť. Až budoucnost ukázala, v čem to přineslo obecnější prospěch.

Náš český obrázek je ve vrovnání s tím opravdu nervy drásající zkušenost, která člověka úplně semele – pokud to v sobě nemá vůči smrti nastavené jinak. Jak tak píši, vzpomínám při tom na chvíle, kdy odcházela moje mamka, když přišla její poslední hodina. Dosud mám, a navždy budu mít tento obraz vtištěný v sobě – její vyděšení až panickou hrůzu z toho, co přicházelo, na její až hmatatelný strach a urputný boj, který sváděla s oním neznámým fenoménem zvaným Smrt, jemuž nerozuměla, s nímž jí nikdo neseznámil a nikdo na to nepřipravil. Uklidnila se až poté, co ode mě uslyšela.

Následná takzvaná smuteční hostina se nesla v duchu pokryteckého hodnocení, kdo a jak moc urputně brečel, čímž, dle mínění oněch osočujících sudičů, vyjadřoval, jak měl zesnulou rád. Mírou pláče se posuzovala láska…to samotné bylo mnohem víc k pláči. Alespoň pro mne.

Tato přímá a intenzivní osobní zkušenost s blízkostí Smrti mě dovedla k myšlence, jak jsme strachem ze Smrti snadno manipulovatelní a jak nás tento strach z naší „konečné existence“ provází po celý život, protože nám takový program byl infiltrován do hlav a živen v nás od malička po celý život.

Strach ze smrti je velice účinný nástroj k manipulování lidí a jejich a ovládání. Navíc nás straší peklem po smrti jako trestem za naše ´hříchy´. To se vskutku hodí manipulátorům do krámu.  Buďte pěkně hodní a poslušní, jinak..! Jakým peklem? My nepotřebujeme démonické či démonizované peklo. My sami si umíme už za života a ze života udělat vzájemně takové peklo, že by tam dole, kdyby peklo bylo, nad naší vynalézavostí a krutostí z údivu nevyšli. Máme uvěřit, a také jsme uvěřili, že teprve po Smrti přijde ten pravý ráj, kde si budeme užívat, ale zatím se musíme žhavit v pekelném kotli života a být pěkně pokornými ovečkami. Zajímalo by mě, kolik jedinců z těch, kteří toto stále troubí hlásnou troubou do světa, tomu ve skutečnosti doopravdy věří.

Ono je to vcelku jasné a přehledně čitelné.  Kdybychom jako lidi neměli strach ze Smrti, nemohl by nás nikdo ovládat a vydírat nejrůznějšími hrozbami, zaměřenými na ryze materiální stránku života. Věděli bychom, že se nám doopravdy nemůže nic stát. Ona manipulace a závislost je dána právě zběsilým důrazem na všem materiálním, včetně fyzického těla, a lpění na tom všem, o co můžeme přijít, co nám mohou vzít.

Jsou však jiné směry, jiné světy, jiné filozofie.

Lidí, kteří věří v život po životě, kteří věří, že Smrt je přechod, přesun, přeměna, práh do jiného světa existence duše, naštěstí stále přibývá. V reinkarnaci věří, a žijí s vědomím, že se duše přemísťuje z těla do těla, aby si osvojovala nejrůznější zkušenosti a poznání, je po celém světě asi miliarda. Dnes se můžeme navíc opírat o hodnotnou literaturu s tímto konkrétním tematickým zaměřením. Vzpomenula bych například dr. Raymonda Moodyho, vynikajícího odborníka, který zasvětil svůj život zkoumání těchto pravd. Jeho knížky Život po životě, Život před životem, Život po ztrátě a Světlo po životě a další možná sami znáte. Nebo vynikající dílo Ebena Alexandera, lékaře a vědce, jehož knížka Jaký je život po životě vychází z jeho vlastních autentických zážitků života po životě. Na ni pak navazuje Mapa věčnosti, což je volné pokračování prvního bestselleru. Tento slovutný lékař odhaluje ve svých dílech naši prvou, duchovní identitu. Říká jasně, že smrtí fyzického těla nic nekončí. Život po životě existuje a tato smělá tvrzení už potvrzuje věda, a tisíce jednotlivců, kteří procesem přechodu z jednoho světa do druhého prošli, nebo mu byli přímým svědkem. Jako i já. Informace jsou dosažitelné a je jich veliké množství. Kdo chce hledat, najde. Pak třeba přestane věřit těm nesmyslům, které nám účelově vtloukají do hlav.

Nicméně, vraťme se zpátky k těm pohřbům a smutečním obřadům a jejich různému pojetí. Je nám zapotřebí osvěty jako soli. Vezměme si ji třeba od původních obyvatel Austrálie Aboridžinců, nebo od indiánů a mnohých dalších přírodních národů, kteří se, na rozdíl od naší tzv. západní civilizace (o skutečné civilizaci v tomto smyslu si dovolím velmi pochybovat),  nevymkly z přirozeného řádu vesmíru, tudíž vědí, jak to je. A hlavně, podle toho žijí. Nebo od jiných světových náboženských tradic, hinduistů či buddhistů a jiných. Příkladů je dost.

Žilo by se nám svobodněji, lehčeji, kvalitněji a radostněji, když bychom věděli, že Smrtí nepřicházíme o život, pouze o jeho fyzickou formu svého dočasného bytí na Zemi. Nemuseli bychom své blízké provázat na onen svět s takovými nářky a bolem a tolik se kvůli jejich odchodu trápit. Beztak se jednou všichni zase potkáme.

Závěrem ještě jedna důležitá informace, podporující tuto novou, pro mnohé lidí převratnou stránku našich životů a také fakt, že fenomén převtělování si razí cestu i do světa vědy, což má kromobyčejný význam a dopad na širší povědomí veřejnosti. Doktor Jeffrey Long založil nadaci pro výzkum zážitků v blízkosti smrti a spolu s kolektivem zmapoval obrovské množství případů, podobně jako dr. Eben Alexander či dr. Raymond Moody, díky nimž došel k jednoznačnému potvrzení, že smrtí nic nekončí. Napsal o tom knížku Evidence of the Afterlife. Zatím je pouze v angličtině, ale jsem si jistá, že nebude dlouho trvat, než bude přeložena i do češtiny. Muži z této nadace zasvětili svému výzkumu celý život. Jsou to vynikající odborníci ve svém oboru, takže jim můžeme věřit.

Naprostá většina lidí, která popírá existenci posmrtného života, o tom vůbec nic neví, ani se nad tím nezamyslí, nic si nevyslechne, natož aby si přečetla. Dílem je to z lenosti, neboť je pohodlnější a snazší papouškovat už naučené a předžvýkané, než si namáhat vlastní mozkové závity. Dílem je to tzv. účelovka, aby mohli ovládat a manipulovat. Ve jménu falešného božstva ´rozumu´ všichni ti skeptici budou dál kázat své bludy a omílat, co bylo přijato jako takzvaný schválený oficiální názor. Proto není zapotřebí jim popřávat sluchu, neřkuli se podle nich řídit. Není v jejich zájmu, aby lidé věděli víc, než je jim dovoleno. Záměr je takový, abychom se nadále Smrti děsili až s k smrti, a tím nebyli sto zbavit se všech ostatních strachů. Neboť ten opravdu jediný, na němž další podoby strachu stojí, je strach ze Smrti. Myslete na to, prosím.

Inšana

 


vloženo: 4. 09. 2016

Ráno před odjezdem čtu chvíli knížku Chatrč. Je to jedna z mých top knížek vůbec. Přečetla jsem ji snad už čtyřikrát. A při každém dalším listování v ní objevuji buď nové věci, jež mi před tím unikly, nebo se mi pospojují jiné, které sama žiji, které bytostně cítím a s nimiž se dnes ztotožňuji.

Například tahle. Mnozí terapeuti či guru stojí na břehu a těm, co se topí, anebo uvízli v bahnisku, říkají: Jen přistupte ke mně blíž, a já vás pak zachráním. Já dělám pravý opak. Já pro ně do té vody či bahna dojdu, pomůžu jim vystoupit, a pak s nimi následně pracuji. Nečekám, až se utopí, nedívám se, jak je pohlcuje bahno. Moje srdce to nedovolí.

Moje srdce je veliké, otevřené a vejde se do něj mnoho lidí. Včetně těch nešťastných lidiček, těch největších zoufalců, kteří jinde nenašli zastání, pomoc, medicína nad nimi zlomila hůl, už už se nad nimi téměř zavřela voda, a řízením osudu přicházejí o pomoc ke mně. Například, abych nechodila daleko, osmnáctiletá mentální anorektička. Poslala ji za mnou kolegyně reflexní terapeutka a bylinářka Emilie, která ji zase pomáhá po svém tím, co umí ona. Bylo za pět minut dvanáct. Holčina je kost a kůže a uzlíček nervů. Prakticky od svých 14 let nejí, sem tam něco zobne, co by ani myšku nezasytilo. Dosud s tím nikdo nic nesvedl. Rok dochází k psychiatrovi. A pokrok? „Žádný,“ odpovídá na moji otázku. „Má na mě 15 minut, zeptá se, co je nového, napíše mi prášky a jdu,“ říká. „Vlastně ano, něco přece. Snížil mi denní dávku antidepresiv,“ dodává.

Terapii jsme spolu teprve začaly. Odhalila mnoho až těžko uvěřitelných momentů v jejím životě, na jejichž základě se mentální anorexie spustila. Mentální anorexie není věcí jedince. Je to onemocnění celého rodinného systému. Právě tam se musí hledat její kořeny. Tak jsme hledaly. Přetěžké vztahy v rodině, mezi rodiči, násilí otce vůči dětem i manželce. Ponižování, vyhrožování, vyhazovy z domova, šikana. Holčina všechen ten svrab (promiňte mi tento silný výraz, ale je zcela na místě!) vztáhla na sebe. Úplně ho vcucla. Přestala jíst, protože ji přestal chutnat život. Jediné východisko, jak se vysvobodit, bylo nejíst, odejít a mít už od všeho pokoj. Přiznala, že často myslí na smrt.

Napoprvé se podařilo odhalit aspoň ty nejhorší věci. Některé z nich zmírnit. Propláchnout nevyplakanými slzami. Otevřít zamčená ústa a nechat mluvit stokrát zraněné srdce. Posléze došla k výroku: „Ještě nikdy jsem nepocítila takovou úlevu. Ještě s nikým jsem takhle nemluvila.“

Není vyhráno. Nemůže být a bylo by pošetilé a nezodpovědné myslet si opak. Ale dobrý začátek to určitě je!

Pro mě bezmála stav blaženosti, pokory a zároveň radosti. A když se vrátím k Chatrči, cítím ten díleček božství v sobě a to, jak se skrze mě projevuje, a vím, že dělám přesně tohle: Jsem s ním, konám, jsem sloveso, které je tvůrčím pohybem. Jak se praví v knížce, poslouchám jeho myšlenky ve svých a jednám podle nich. To jeho hlas rozeznávám, mým hlasem mluví on a já jsem poctěna, že si mě vybral jako svůj nástroj, přesněji řečeno, že jsem se vyladila na frekvenci takové vibrace, skrze niž pak jeho vůle může sestupovat a proudit. Zjevovat se ve slovech, větách, otázkách, apod. U mě nejde ani tak o technický přístup k terapiím. Jde o projevení se vyšší vůle. To říkám, aniž bych se chtěla rouhat. Vím to, jsem si tím jista. Jeho vůle se projevuje skrze mne a na mě je ji způsobem odpovídajícím mým zkušenostem a dovednostem, intuicí a srdcem realizovat, neboli přenést. A pomáhat.

Jde o jinou kvalitu, než tomu bylo před časem. O mnohem vyšší kvalitu, vyšší napětí a energii, která drží celý proces na potřebné úrovni. Tuhle jsem vzpomněla na svého učitele a jeho sice perfektně vypracovaný technický postup, který nás nadriloval, zároveň ale mechanický až odtažitý. Byl vždycky naprosto nezúčastněný na věci. Absolutně mimo příběh. Seděl, zapisoval a čekal, až bude mít co zapsat. On nebyl s auditovaným člověkem ani trošku energeticky spojený, nebyl navázaný na jeho duši. Prováděl terapii podle schématu. Nic ze sebe nedával. Nešel procesu naproti. Dělal to zkrátka po svém. Dělám to taky po svém. Musela jsem se k tomu dopracovat a vypracovat skrze zkušenosti. S každou další se postup vyvíjel, cizeloval a narůstal potenciál osobní energie, který je k tomu nezbytný.

Lidé cítí moji vyrovnanost, vnitřní klid a mír. To je to, co oni nemají. A pořád to ještě není úplně výstižné vyjádření. Cítí rozměr mého srdce a ví, že je přijímám takoví, jací přijdou. Nesoudím je, jako jejich okolí. Umím naslouchat, být prostě s nimi zcela, celou svou bytostí, i když se samozřejmě musím kvůli nim trošku omezit a sestoupit, abych si pro ně mohla dojít „do toho jejich vnitřního pekla“. Jak říká Ježíš Mackenzimu: Stačí, když budeš se mnou. Já jsem vždycky s tebou.  Slib mi, že až se budeš topit, dovolíš mi tě zachránit.  Ano, to je ono. Oni dovolí, abych já je zachránila, a já to dělám proto, že je to vyšší vůle. Kdyby to tak být nemělo, nedařilo by se mi stavět na nohy a dávat naději těm, kteří se už bezmála ztratili v rašeliništi svých duševních propadlišť, odkud také nemusí být návratu. Navracím je do života, protože taková je vůle Taťky.

Příklad z terapie: Otevřel se opět další strastiplný příběh nešťastného, zlomeného dítěte, vystrčeného z rodinného kruhu, bitého otčímem za tichého souhlasu matky, která nezakročila, nezastala se, nechránila své mládě. Vyústil k zachráněnému malému dítěti, a velká Jindra si mohla úlevně oddychnout, aby mohla konečně žít jako celistvá bytost.

Když odešla, zůstala jsem tiše sedět pod vlivem silného okamžiku přijetí a podařené práce. Zpočátku to vůbec nevypadalo slibně. Potom se rozběhl proces, jako když se ze svahu sune lavina a ze všech asi pěti bodů k řešení, s nimiž přišla, nás nasměroval na první z nich –  k vnitřnímu dítěti. Našly jsme malou Jindřišku! Uvízla v temné kůlně bez světla, schoulená a nešťastná, sama, všemi odstrčená a zapomenutá, nemilovaná, podvedená a nekonečně zkradená ze života. Udělali jsme integraci, což se neobešlo bez slzí. Bylo to velmi pohnuté, a velmi silné. Jindra měla krásný vnitřní obraz celého procesu, jenž dospěl k vyléčení jejích dětských zranění, třebaže že se jí z úst těžko dostávala zejména citově podbarvená slova.

Nechávala jsem na sebe působit energii zázraku nalezení a přijetí a snad proto, že bylo citlivé datum 22 (dvojmocná Luna), kdy mně – a to už se mi normálně běžně neděje – vlhly oči a brněl mě nos. Pocítila jsem znovu posvátnou pokoru z celého procesu, a nad tím, že jako nástroj vyšší vůle takhle mohu sloužit, že jsem na to byla dlouhá léta připravovaná a trénovaná vnějšími okolnostmi a sama se snažila pracovat na svém vzestupu. Že nacházím znovu své někdejší kvality šamanky a že se oživuje informační pole toho, co jsem kdysi už uměla, znala a dělala. A já do něj mohu a smím vstupovat.

Znovu tady a teď říkám: Děkuji, děkuji, děkuji všem, kteří mi v životě pěkně zatápěli, že mě svým přístupem na tohle připravovali, i když nevědomě, že jsem díky tomu byla nucena často sestoupit do hlubin své bytosti, do svých stínů a vedle nich objevit své kvality, z nichž čerpám. Díky tomu se můj energetický systém utužil natolik, že ono „vysoké napětí“ udrží a vydrží!

Lidé kolem mne jsou pozorní. Snaží se udělat mi dobře, nabídnout drobné služby, obdarovat ba někdy mě i doslova obletovat a hýčkat. To je pro mě stále dost nezvyklé, ale přicházejí takové příležitosti a já je přijímám, protože se mám zdokonalovat v přijímání a dělat lidem radost tím, že jejich pozornosti a obdarování přijmu. Dělají to rádi. Sami mi to řeknou. My to pro tebe – já to pro tebe- pro vás udělám moc rád (a). Jsou to bonusy a úroky z banky vkladů, kam jsem si po roky střádala na svůj účet a které se mi nyní vracejí do života.

Jsem ráda na světě a vychutnávám si to. Konečně, po všech těch jiných letech, kdy tomu tak nebylo, kdy jsem sama prolézala svými vlastními bahnisky, si vychutnávám život a jsem za to neskonale vděčná.  A tak ráda, že těžko hledat slova, jak to vyjádřit. Snad citátem? „Člověk, který vykonává poslání (práci) své duše, životem tančí.“

Ano, já tančím: se všemi třemi z Chatrče: se Saraju, Taťkou a Ježíšem. Mám ty tři obzvlášť ráda!

S láskou a pokorou za sebe a pro vás

Ivana Inšana PÍHOVÁ


vloženo: 20. 08. 2016

Poprvé v životě letím lehkým civilním letadlem! Když za mnou pilot zaklapne dvířka kabinky, přelétne po mně lehký závan paniky. Výšky a já, to nikdy nešlo k sobě. V dopravním letounu jsem se poprvé klepala jako drahý ratlík, odtahovala se od okýnka a tiše prosila Taťku, ať je se mnou. Teď si nejsem jista svou reakcí. Budu zvracet? Přemůže mě strach? Budu hysterická? Přesto, už tady sedím, přece to nevzdám! Najíždíme na vzletovou dráhu. V jedné ruce držím foťák, druhou křečovitě svírám madlo nad hlavou. Potřebuji si uvolnit obě ruce. Zkouším to, pomalu, váhavě.  Jójójó!

Pod námi jsou Doudleby.

Pod námi jsou Doudleby.

„Jsme v letové hladině 200 metrů, půjdeme ještě trochu nahoru,“ odvětí pilot na moji otázku. „Jsi O. K.?“ ptá se, když stoupáme. Ukážu palec nahoru. Začíná se mi to líbit. Moc líbit. Náklony na křídla mi zpočátku připomenou, co jsem měla k obědu. No, když nic horšího nepřijde…Nepřišlo! Téměř tři hodiny ve vzduchu pro mne s neuvěřitelnými pohledy dolů na krajinu ve mně vyvolávají euforii. Ta naše země je tak…překrásná a malebná! Zdola to člověk nemůže docenit. Celým srdcem ctím, jak to tady miluji. To není země, to je zahrádka, připomene se mi trefné přirovnání doktora z Vesničky mé střediskové.

Mezipřistání v Soběnově. Po pár krocích od letadla najdu velkou peruť, patrně z káněte. Je mi přáno, mám to požehnané. Znovu vzlétáme a míříme ke Kleti. „Podíváme se na Krumlov, co říkáš?“ ptá se pilot. „Leť, kam chceš,“ odvětím. „Můžeme létat až do západu slunce,“ říká. Fajn, odkývám mu to. Hlavně, ať jsme ve vzduchu co nejdéle. Když se stočíme k Hosínu, pilot tréninkově opakuje přistání a záhy jde do vzletu. To je tedy jízda! Jupííí!

Dosedáme na letiště. Je mi blaženě. Povzneseně. Volně. Božsky. Z letu i z toho, že jsem se nepodě…

Nemohu usnout. Převaluju ze strany na strany, ne a ne zabrat. Vnitřním zrakem vidím vesničky, rybníčky, kopce, pole, domky, celou tu parádní přehlídku obrazů. S pocitem, že jsem překonala (zase) sama sebe se propadám do spánku.

INA

Hráz římovské vodní nádrže s částí jezera.

Hráz římovské vodní nádrže s částí jezera.

Kouzla světel a pohyby vody na jezeře, které z výšky vypadá jako větší rybník.

Kouzla světel a pohyby vody na jezeře, které z výšky vypadá jako větší rybník.

Doudleby za ochrannou hradbou pásu lesa, který je obkružuje jako prsten.

Doudleby za ochrannou hradbou pásu lesa, který je obkružuje jako prsten.

Zatím se odvažuji fotografovat jen jednou rukou.

Zatím se odvažuji fotografovat jen jednou rukou. Druhou stále pevně svírám madlo.  

Krátce po startu

První foto krátce po startu.

Kruhy v obilí to sice nejsou, ale i tak je to krása.

Kruhy v obilí to sice nejsou, ale i tak je to krása.

Pohled přes "čumák" letadla. Letíme snad do země Mu?

Pohled přes „čumák“ letadla. Letíme snad do země Mu?

Vlnovky a barvy, jak ze země nejsou vidět.

Vlnovky a barvy, jak ze země nejsou vidět.

Fotografie3695

Nad rybníky u Haklových Dvorů. V pozadí České Budějovice.

Nad rybníky u Haklových Dvorů. V pozadí České Budějovice.

Blížíme se k Hluboké nad Vltavou.

Blížíme se k Hluboké nad Vltavou.

Český Krumlov.

Český Krumlov.

Vltava obtáčí Krumlov elegantní dvojitou esovitou smyčkou.

Vltava obtáčí Krumlov elegantní dvojitou esovitou smyčkou.

A máme ji tu v celé její nádheře, umocněné toho dne jedinečnými světelnými podmínkami, které nad Kletí vytvořily dokonalé scénické kouzlo.

A máme ji tu v celé její nádheře, umocněné toho dne jedinečnými světelnými podmínkami, které nad Kletí vytvořily dokonalé scénické kouzlo.

Vrch Blanského lesa z jiného pohledu.

Vrch Blanského lesa z jiného pohledu.

Křemže v záři sluníčka vypadá jako pohádková.

Křemže v záři sluníčka vypadá jako pohádková.

Kostel v Soběnově.

Kostel v Soběnově.

Zrcátko...

Zrcátko.

Fotografie3737

Jdeme na přistání. Fantastický výlet končí.

Jdeme na přistání. Fantastický výlet končí.

Z nastávajícího šera se vynoří rogalista. Vypadá jako tečka na obloze. S píše i tečku za dnešním dnem.

Z nastávajícího šera se vynoří rogalista. Vypadá jako tečka na obloze. S píše i tečku za dnešním dnem.

Jiné zrcátko v krajině.

Jiné zrcátko v krajině.

Ještě pár posledních okamžiků a jdu spát...

Ještě pár posledních okamžiků a jdu spát…

Fotografie3731

 

O několik metrů níže je na zámek a zahrady vidět lépe. Další skvost.

O několik metrů níže je na zámek a zahrady vidět lépe. Další skvost.

Barvy krajiny jako od malíře.

Barvy krajiny jako od malíře.

Stoupáme. Nemohu uvěřit, že sedím v letadle.

Stoupáme.  Jsme ve vzduchu pár vteřin. Ještě nemohu uvěřit, že sedím v letadle.


vloženo: 18. 03. 2015

Něco na mně asi leze. Možná je to jarní únava, možná není. Jisté je, že mě nějak divně drhne v krku, a to už se roky nestalo. Vím, co udělám. Nastrouhám si čerstvý křen, a ty párečky si dám s ním.
Strouhám kořen a bílou kopičku tvořící se na talíři skrápějí slané kapky samovolně stékající z očí. Páni, to je tedy síla! Donesu si kremžskou hořčici a promíchám obě složky, aby se hmota dobře spojila a držela na uzenině. Nehodlám honit křen po celém talíři.
Ukousnu první sousto, z opatrnosti raději ani moc nedýchám. V nose mi v tu ránu chytí prskavka, ačkoliv je dávno po Vánocích. Hlava mi nabobtnala jako den máčené fazole. Oheň z prskavky se mi natlačil i do uší. Dobrý, je to dobrý, ukusuju z krajíce chleba a pomaloučku pouštím směs níže do útrob. Otírám zpocené čelo a utírám si oči i nos.
Ke druhému soustu přistupuju o poznání obezřetněji. Chtěla bych se dožít ještě odpoledne a večera. Pokud možno i rána. Kousnu do párku, držím v puse sousto jako zajatce, jenž pro změnu drží v ruce odjištěný granát. Nebezpečná chvíle. Už se potřebuju nadechnout. Opatrně uvolňuju škrticí klapku. Pomalu převalím sousto na druhou stranu úst a zkousnu. A ještě jednou a pak znovu.
V mé hlavě někdo pískl poplach. Mozek v zoufalství najít únikový východ se snaží opustit lebku ušima. Čím rychleji, tím lépe, na ztráty se nehledí. Před nosní přepážkou nějaký zákeřný anarchista otevřel naplno uzávěr vody. Na cestě mezi hrtanem a průdušnicí oživla kaldera Vesuvu a počala chrlit proud žhavé lávy. Vzdor přírodním zákonům oběma směry, nahoru i dolů. Plicím dochází kyslík. Mozek už ho nejspíš nebude potřebovat vůbec. Mimo něj i oči se snaží vylézt z dosud určeného jim místa.
Skropím ten pekelný kadlub douškem vody. Pošetilá chyba ve strategii. O patro níž chytají mně dosud neznámá kamna, žhavé uhlíky lítají až do pater nejnižších. Loučím se se životem. Nestihnu uklidit ten borčus po sobě, je poslední chabá myšlenka vyslaná nějakým přeživším neuronem těsně před odumřením. Otevřenou pusou nabírám trochu vzduchu. Těch několik miniaturních kubíků kyslíku se sloučí s vodou a s výpary aromatických látek křenu a hořčice. V ústech i v krku se vytvořil tekutý dusík a nějací šílenci po něm jezdí na bruslích. Obraz okolí se rozpil do ztracena.
V tom někdo zaklepe na dveře. Jdu k nim, rukama nahmatávám cestu. Otevřu. Postava. „ Ahóoj, neměla bys, pro…sí…m, tě… ci…ci..cigaretu? Ježíši, je ti něco?“ Poznávám sousedův hlas. „Ééé, nééé, kehrnchrnch“, snažím se mu říct, že umírám, a ať vystartuje pro hasicí přístroj. Šermuju rukama směrem ke koupelně. Mám mžitky před očima a čím dál víc pociťuju sílu přitažlivosti země, jak se snaží vytáhnout ze mne všechno, co do mě před tím vstoupilo.
„Chceš jít do koupelny?“ zeptá se celkem zbytečně. Kam jinam, bože, má dlouhý vedení. Dovede mě tam. Záchranná stanice s resuscitační jednotkou. Nacpu celý obličej pod proud tekoucí vody a sem tam zkouším maličko si šňupnout kyslíku…Jo. Jo. Dám to. Neumřu.
Vyjdu ven z koupelny. Míra, bledý jako křída, stojí před dveřmi ve stoji spatném jako na vojenské přehlídce, nechápavý výraz v celém obličeji. „Já, já,“ koktá, „jsem se vyděsil! Vypadala jsi, jako když máš nějaký záchvat.“ „Taky že jo, z křenu a hořčice. Málem to byla moje poslední hodinka.“
Ukazuju mu talíř s nedojedeným pokrmem. Pak mě popadne záchvat smíchu, že ho nemůžu zastavit. „Uznej, je to komická situace. Já jsem málem vnitřně vyhořela jako palivo v reaktoru, a ty na pokraji téhle zkázy přijdeš pro cigáro!“

Inšana


vloženo: 31. 03. 2014

„Babi?“

„Ano?“

„Proč musela jít Rusalka za ježibabou? zeptala se mě vnučka, když jsme už bůhví po kolikáté vyposlechly Dvořákovu operu z desky. Chce ji pustit, kdykoliv ke mně přijde. Je jí úplně uhranutá.    

„Přece pro kouzlo, aby jí ježibaba uvařila lektvar,“ povídám.

„Na co potřebovala lektvar?“

„Aby mohla chodit, aby jí unesly nohy a mohla jít za princem.“

„Aha.“

Chvíli je ticho. Ne nadlouho.

„Proč za ním chtěla jít?“ nedá jí to.

„Protože ho milovala a toužila po tom, aby i on miloval ji. Vždyť víš, jezdil k jezeru, v němž ona žila.“

„Proč za ní nešel rovnou?“

„Protože o ní nevěděl, neviděl ji. Jenom ho k jezeru cosi tajemného přitahovalo.“

„Rusalky nemůžou normálně chodit?“

„Ne. Rusalky jsou nadpřirozené bytosti. Rusalka žila ve vodě. Svět lidí neznala. A lidé nevěří ve svět Rusalek.“

„A proč Ježibaba chtěla od Rusalky její hlas?“

„Rusalka jí hlasem zaplatila za kouzelný lektvar, víš. Vzdala se svého hlasu, i když věděla, že tak nebude moci s Princem mluvit.“

„A jak s ním pak mohla mluvit? Vždyť tam zpívá!“

„Ona s ním přece nemluvila lidským hlasem, mluvila s ním svým srdcem, svou duší, víš. Svou Láskou k němu. A zpívat musí, je to opera, jak jinak bychom se dozvěděli, co si myslí?“

„No jo, babi, to je pak ale nějaký divný.“

„Co je divný?“

„Že Princ se na ní stejně vykašlal. Víš, jak tam přišla ta Kněžna a on Rusalku odstrčil. Proč to udělal, když si napřed chtěl vzít Rusalku?“

„Protože on té její Lásce nerozuměl, neznal nic tak hlubokého a čistého. Lekl se toho, možná se i bál, protože to neznal. A co neznáme, to odmítáme. Prince dal přednost Kněžně, protože mu nabídla něco, co pro něj bylo srozumitelnější a snazší přijmout. Nepochopil, že Rusalka mu nabízela víc než jen chvilkový rozmar a povrchnost.“

„A co to bylo?“

„Přece Láska. Celé její srdce.“

Ticho, že by bylo slyšet špendlík upadnout.

„Babi, a co je rozmar?“

„Rozmar je, když tě každou chvíli baví něco jiného, nebo někdo jiný. Když u ničeho nevydržíš. Když nevíš, čeho se chytit a co chceš.“

„Princ nevěděl, co chce?“

„Nevěděl. Poznal to, až když bylo pozdě, už to nešlo vrátit. To je ta chvíle, kdy bloudí kolem jezera, hledá ji a volá zpátky. Cítí, že něco nenávratně ztratil. Něco, bez čeho nemůže žít.“

„To myslíš tu Lásku, viď že jo? On Rusalku podvedl a ona ho musela za trest utopit.“

„Ano, vlastně to byl trest za to, že zradil, spíš pohrdl tím nejcennějším, Láskou, jak říkáš. On ale zradil i sám sebe.“

„Jak to, že zradil sám sebe?“

„Protože nešel za hlasem svého srdce a dal přednost Kněžně, která si s ním stejně jenom pohrála.“

„Hmmm. Ale mě je ho stejně líto. I Rusalky je mi líto.“

„Pročpak?“

„No přece proto, že museli umřít. A že Rusalka už pak nemohla být Rusalkou, ale byla jen bludičkou.“

„Oba zaplatili, Verunko, jako platíme vždycky za všechny své omyly a pochybení.“ 

Rozhovor na stejné téma o pět let později. Vnučka mi dává Rusalku na CD a komentuje to slovy:

 „Aby sis ji mohla pořádně poslechnout, ty tvoje desky už jsou šíleně obehraný. Nedají se poslouchat.“

„Obehrané, to tedy jsou, už něco zažily. Já jsem na Rusalce ujížděla, tvoje teta na ní ujížděla, jak vy teď říkáte. Markéta při ní dokonce dirigovala Českou filharmonii společně s panem Neumannem, když byla malá. A já jsem dělala publikum. Vzpomeň si, kolikrát jsem jí pouštěla tobě, pořád dokola. Tak aby nebyla obehraná, když se točila už ve třetí generaci.“

„Vyzkoušíme ji hned, co říkáš? Máš chuť?“ ptá se mě dneska už třináctiletá vnučka. Přitakám, jak by ne. Na Rusalku mám chuť kdykoliv. A tak se stane, že se znovu rozezní zhudebněný příběh plný kouzel, tajemství a mystiky, jehož téma zavdá důvod si o něm zase promluvit. Tentokrát už ale trochu jinak.

„Babi, jak je možný, že je to skoro stejný příběh jako o Malé mořské víle? Znáš tu pohádku od Hanse Christiana Andersena?“

„To mě zkoušíš, nebo co? Samozřejmě, že znám. Na pohádkách jsem vyrostla. S uchem na rádiu každou neděli po poledni.“

„Já vím, to už jsi mi říkala. Tak jak to, že jsou skoro stejný? Ty dvě?“

„Nevím, otázka možná stojí tak, co vzniklo dřív. Jestli Malá mořská víla, nebo Rusalka. Co myslíš ty?“

„Myslíš, jako jestli někdo od někoho opisoval?“

„Taky jsem o tomhle kdysi takhle přemýšlela, ale připadá mi to dost nepravděpodobné. Spíš bych řekla, že jde o stejnou inspiraci. Víš, co znamená slovo inspirace?“

„Jo, jako že nápad. Že by měli dva lidi najednou stejný nápad?“

„Inspirace, když si to slovo rozložíš, je in spiro, neboli v duchu, latinsky. Být v souladu s duchem může přinést stejný nápad ve stejném čase dvěma nebo i více lidem najednou. Vezmi si, že spousta pohádek a bájí po celém světě má stejný základ. Je v nich stejná nebo hodně podobná spiritualita. Dalo by se taky říct duchovní odkaz, nebo poselství. Jenom otevřít oči a uvidět je.“

„Babi, já si myslím, že to bylo s Rusalkou a Princem trošku jinak, než jak jsme se o tom kdysi bavily.“

„Fajn, tak povídej, jak jinak?“

„Nóóó, jako že to byla taková zkouška na Prince, jestli v ní obstojí. Jestli jako pozná, o co jde. Rusalka dala Ježibabě svůj hlas, vzdala se něčeho, aby mohla žít s Princem v jeho světě. Lidi se bez mluvení nedomluví. Jenomže ona nevydala hlásku a on nechápal vůbec nic. Prostě to nepobral.“

„Myslíš, že to zbabral.“

„Jo, a taky, že ona mu přišla říct, tedy říct, ukázat, že existuje i jiný svět, kde slova nikdo nepotřebuje. Ona chtěla ty dva světy spojit, víš, ten její a ten jeho.“

„Vím, kam míříš. Vzala na sebe dobrovolnou oběť, věděla o riziku, které ji hrozí, když Princ neopětuje její city. Vodník ji přece varoval. Přesto do toho šla, jak vy teď říkáte. Tohle máš na mysli? Věřila, že její Láska překoná tu bariéru světů?“

„No, jo, jo, a ještě tohle. Že tím, jak on ji zradil, se vlastně potrestal sám. Dneska už mi ho líto není. Ale jí ano.“

„A proč jeho ti líto není, a jí ano?“

„Ale no tak, babi, nedělej se, že nerozumíš. Ona neměla jinou možnost, než s ním umřít v náručí, jinak by se trápila. Musela se stát bludičkou, jenom světýlkem, aby nic necítila. Aby jí ta zrada nebolela. Ale kdybych to psala já, nechala bych umřít jenom jeho.“

„A co bys udělala s Rusalkou? Neříkej, že bys jí nechala trápit.“

„Nenechala. Našla bych jí jinýho, kterej by to pobral. Lepšího.“

„Jenomže to už by nebyl stejný příběh, nenesl by v sobě poselství. Byl by to příběh jako vystřižený ze světa lidí. Obyčejný. Bez mystiky, bez hloubky a bez té úchvatné inspirace a sdělnosti. Proč myslíš, že ho tak uchváceně poslouchají celé generace lidí na celém světě? Asi že má něco do sebe, co nás přiměje…třeba právě takhle se o něm bavit, jako se bavíme spolu.“

„No to jo, no,“ přitaká a odmlčí se.   

„Verčo, a co myslíš, že stalo, když oba zemřeli ve stejné chvíli?“

„Teď zase zkoušíš ty mě, babuško Jaguško! (Takhle mě oslovuje, když má rozvernou náladu). Stalo se to, že tou překážkou bylo princovo nepochopení a tudíž musela přijít smrt. Oni se tím oba vysvobodili ze svého trápení. Víš?“

„To víš, že vím, ty moje hlavičko! Pane jo! To je úvaha! Ano, Smrt je vykoupila. Musela si je vzít Smrt, aby se sjednotily v jedno ženský a mužský svět. Dvě polarity v jednu. A ještě i jiné, skrytější věci jsou vpleteny do tohoto příběhu. O nich si povíme, až budeš starší a vyzrálejší. Teď bys to ještě nepobrala,“ půjčila jsem si její výraz.

„Ale babííí…“

„Fakt ne, Veruško, až budeš trošku víc vyspělejší a bude z tebe víc žena, připomeň mi to. Všechno má svůj čas, víš.“  

Ivana Inšana PÍHOVÁ