Rok (2012) mi nadělil mnoho příležitostí udělat zásadní změny v osobním životě a v profesním zaměření. Z intenzivní pozornosti orientované na ostatní lidi mě život doslova nakopl do pozice, kdy jsem byla přinucena zabývat se konečně sama sebou, svými potřebami. Nabízím vám sdílení při jedné z kapitol tohoto mého období. Stalo se loňského listopadu. Přečtěte si pokračování článku »

včera jsme se rozloučili a já s bolestí v srdci ti píšu tenhle dopis, abych jí ulevila tím, že ji svěřím papíru, abych ti vyjádřila, jak moc jsem tě milovala a jak moc mi chybíš.

Navždy zůstane v mém srdci obraz, kdy jsem přišla do útulku pro pejsky, a když už jsem tam byla, nabídla jsem se, že půjdu některého venčit. Dali mi tebe, vlkošedého ovčáka, urostlého, i když v tom čase vyhublého na kost. Neměl jsi štěstí na páníčka, který tě dostal, když tě vyřadili z policejní služby. Trápil tě hlady a žízní, byls uvázaný u stromu a z hladu jsi okusoval nezralá jablka. Naštěstí  –  díky hodným a citlivým lidem, zasáhly úřady a tebe spolu s ostatními trpícími převezli do útulku. Vzpomínáš na tu fenečku, s níž jsme pak mnohokrát byli venku? Dostala se do dobrých rukou, ale ze stresu si pořád okusovala ocas až na kůži. Byla o hodně mladší, než ty, a protože taky hodně hladověla, nevyrostla. Zůstala malá a slabá. Tvoje výhoda byla v tom, že tě u policie pořádně krmili a mohl jsi vyrůst a vyvinout se v pořádného chlapáka. Jedině díky tomu jsi tohle příšerné období ustál. Jiná fenka z téhož příběhu po převozu do útulku zemřela na selhání ledvin. I tak vypadá důsledek „péče“ lidí. Přečtěte si pokračování článku »

Půjdu bez dlouhých průtahů rovnou k věci a napráším na sebe, že s přijímáním jsem měla dlouho potíže. Dávat, to ano, to šlo vždycky samo. Hned, bez váhání, bez rozpaků. Něco potřebuješ? Jsem tady. Můžu pro tebe něco udělat? Ano, udělám, ještě ani nemuselo být dopovězeno co. Byla jsem vychovávaná a rostla jsem v prostředí, kdy myslet na sebe bylo považováno za sobectví. Rodinné podmínky mě odmala stavěly do role služebního ducha, což konec konců mají Ryby ze své podstaty „v náplni práce“. Uměla jsem jenom dávat. Přečtěte si pokračování článku »

Někdy na jaře roku 2012

Kamarádka odjela do lázní a nechala mi klíče od zahrady, prý abych se měla o víkendu kde venčit. Jsem za to ráda a oceňuji její gesto. Možná to není jen gesto, soudě podle jejího pátravého pohledu, kterým  mě obdařila před odjezdem. Cítím, jak naléhavě potřebuji vypadnout z města, kde slyším jen houkat neustále projíždějící sanitky a sirény policejních aut, a tenhle civilizační rámus vyměnit za vítr ve vevlasech, zpěv ptáků, zurčení potůčku a teplo jarního sluníčka. Přečtěte si pokračování článku »