Můj blog - Vaše příběhy


vloženo: 27. 11. 2014

Odpovědí na otázku je strach. Změna v nás vzbuzuje obavy z neznámého, z toho, co přinese. Není vidět, co je skryté za obzorem, znervózňuje nás nejistota. Často k tomu přistupuje nutkavý pocit, jak to ohodnotí okolí (jako kdyby na tom záleželo). Jsou to naučené vzorce chování, jimž se říká zóny pohodlí, nebo také komfortní zóny.

Co znamená komfortní zóna? To je oblast života, v níž to známe, umíme v ní chodit a orientovat se, je to náš prozkoumaný terén, v němž se pohybujeme jistě, byť je sebetrýznivější. Nejlépe se tomu porozumí na příkladu. Tady je jeden z nejkřiklavějších, v praktickém životě stále dost častý.

Žena – manželka a matka, se obětavě stará o rodinu, tak obětavě, že nemá vlastně žádný svůj život. Žádný prostor na své záliby, na odpočinek, na to, co ji těšilo a co byla zvyklá dělat, než se vdala. Úplně popře sama sebe. Žije životem druhých a ti druzí považují její stoprocentní denní servis a nasazení za obyčejný a hlavně samozřejmý. Časem jí samou začnou opovrhovat (muži) a dávat jí to najevo svou neuznalostí a stále vyššími nároky. Žena se trápí, má pocit, že doma znamená méně než pes. Tak si to ale zavedla, tak si nastavila sama systém věcí. Začne si uvědomovat, že jí to takto nevyhovuje. Je sklíčená, nespokojená a nešťastná. Její vnitřní žena pláče. Nechá-li jí plakat dlouho, může z toho nakonec sama onemocnět. Už teď trpí migrénovými bolestmi hlavy, je plačtivá – nebo hádavá, trpí záněty močového měchýře, angínami, či jinými varovnými symptomy. Vnitřní moudrost těla jí napovídá, že není sama se sebou v souladu a že by s tím měla něco udělat.

Jenomže co? Chtělo by to změnu, slyší z okolí. Jakou? Přestat doma dělat služku. Proti sobě stanou rozum a srdce. Rozum najde sto důvodů, proč změna udělat nejde: To nedokážeš, nebude to k ničemu, jak by to rodina přijala, vždyť si děti neumí samy udělat ani svačinu a manžel nezvládne vyluxovat, co tomu řekne okolí … Srdce ovšem velí jinak a srdce se oblafnout, na rozdíl od rozumu, nedá. Po ženu jsou podmínky doma zónou komfortu, pohodlí. Je s nimi dokonale obeznámena, jsou jedinou její jistotou. Ačkoliv obě slova – komfort, pohodlí, vzbuzují spíš libé pocity, čertovo kopýtko se skrývá právě v tom neměnném, zakonzervovaném stavu, jímž sama sebe limituje.

Chce to sebrat odvahu postavit se sama za sebe. Přináším úryvek z dopisu své klientky a přítelkyně, která si pro začátek své nové životní cesty podala na matriku žádost o změnu příjmení a měla potřebu se mnou sdílet své niterné pocity. Její dopis může být inspirací pro ostatní. Tento krok udělala proto, aby odlišila znění svého příjmení po manželovi, jež ji stále do jisté míry svazovalo s minulostí. Cítila se tím být hodně zatížená, a s myšlenkou na změnu zápolila nejméně dva roky zápasila. „Myslím, že proces ve mně už začal… neměla jsem ten den zrovna nejpříjemnější pocity, v břiše mi něco hlodalo. Podle mě je to strach z toho, co to přinese, jak to přijmou děti a můj táta…ale je nastartováno, už jsem to podala. (Vykročila ze své zóny pohodlí –pozn. aut).

Co já na tom úřadě ještě dělám?! Zatím pro mne nutný zdroj obživy, než najdu odvahu dělat smysluplnější práci. Věřím, že ji najdu dřív, než mě za mé nekonvenční chování a otevřená ústa vyrazí sami. Tolik bych si přála být mladší a odvážnější… Nevím, kolik tobě bylo let, když jsi odešla z práce a postavila ses na své nohy, ale jsi mi inspirací, vzorem, že to jde! Určitě to nebylo lehké, ale žiješ, nejsi pod mostem a jsi svou paní. Samostatná, soběstačná. Taky jsem si dneska přečetla znovu Millmanův výklad zákona kázně. Mimo jiné píše: „Je třeba rozhodnout se, zda jsi ochotná kráčet po cestě, jež začíná v bodě Teď a vede tam, kam se chceš dostat“.

V tu chvíli mě napadlo: Jo, ale mám na to ještě dost času? A Millman odpovídá: „Když to nezkusíš, když to předem vzdáš, nikdy to nezjistíš! Nemáš ani v podstatě na vybranou, pokud nechceš dožívat a přežívat, než přijde den poslední.“ Taky vím, že nesmím chtít vše hned, že musím jít krok po krůčku, nebo se zase zhroutím, nebo ztratím v přemíře cílů. Letos už se do žádných velkých změn nepohrnu. Stačí mi to jméno. Ale příští rok bude vyřešení mé práce asi akutní. Drž mi pěstičky.

 P. S: Pro ty, kteří neznají: jde o knížku Dana Milmanna Čísla života.

Ivana Inšana PÍHOVÁ

 


vloženo: 11. 11. 2014

„Od rozvodu si pohrávám s myšlenkou, že si změním příjmení. Konečně jsem k tomu řešení dospěla a k přijatelné variantě jeho znění. Prosím tě, podívej se na to a napiš mi, co tomu říkáš, jak to tobě bude vycházet,“ poslala mi e-mailem zprávu moje někdejší posluchačka základního semináře školy Magie čísel a později i kamarádka.

Její návrh se opíral o přidání souhlásky r do příjmení. Drrnčelo mi v uších, jakmile jsem je vyslovila. Ani na pohled, napsané, nevypadlo vábně. Drnčivé příjmení mi k ní nesedělo. Je to jemná, drobná žena, s citlivou duší a značnou intuicí, zesílenou dvojkou v datu narození.

Dala jsem se do počítání a porovnávání obou variant, s jedním a se dvěma r. Samozřejmě včetně křestního jména, jinak to nejde.  Celou osobnost zobrazují obě složky jména. A taky jsem musela brát v úvahu její datum narození.

Varianta jí navrhovaná dávala lepší výsledek než současná podoba jejího příjmení. Přesto jsem jí upozornila na zvýrazněné znění se dvěma r. „Nevadí mi to. Potřebuju to vyřešit formálně, abych se odlišila od příjmení po manželovi a abych dostala do vzorce jména lepší číselné vibrace,“ pověděla na to. Prostě to měla už promyšlené.

Zmínka o jejím někdejším manželovi mě vrátila vzpomínkou o několik let zpátky, kdy se Viven chtěla utopit v moři, a ukončit svůj život po té, kdy jí na dovolené manžel sdělil, že má jinou a že od ní odejde. (Lepší okamžik si vskutku načasovat nemohl). Když se jí to naštěstí nepodařilo, a Neptunova říše odmítla takovou oběť, začala etapu jiného utápění žalu: ve víně, flámech a nadměrném kouření. Pila o samotě, doma, kde na ni všechno padalo. Byla schopná vylézt z bytu třeba ve dvě ráno a jít si  k benzínce koupit pití a cigarety.

Potom se objevila u mne na semináři pro ženy a posléze začalo naše společné usilování o to, aby se jí ZASE CHTĚLO ŽÍT. Individuální terapie zpočátku neměly příliš valné výsledky. Její zranění bylo bezbřehé, otevřené, krvácivé a ona nevědomě odmítala vystoupit z oceánu lítosti, zrady, ublížení. Celé svá já obětovala rodině, manželovi, dvěma dcerám, společnému budování bytu, chaty. Byla všem úplně oddaná a byla by i po kolenou lezla, kdyby tím mohla ztraceného partnera získat zpátky. Kromě rodiny „neměla“ nic, žádný záchytný bod, kterého by se v tom svém tonutí zachytila. Život se jí ze dne na den potopil jako Titanic po srážce s ledovcem.

Naštěstí tahle vývojová etapa je pryč. Ledovec odtál a ztratil něco na své hmotnosti, nebezpečí se stáhlo na otevřené moře, kde nebylo vidět. Jenomže nějaká rezidua tady zůstávala a čas od času se spodní proudění probudilo. Třeba jako nutkání mizet z rozlehlého bytu, kde jí každý pohled manžela připomínal. Ani na chatu nejezdila, protože jí spolu vlastníma rukama vystavěli. Jela tam poprvé po dlouhé době od rozvodu až se mnou, když jsem potřebovala klidné zázemí v přírodě já sama.  Byla to dlouhá cesta, kterou ušla, než se znovu napřímila. Občas jsme se viděly a vypadalo to slibně. Dala se na speciální cvičení asánů  pro ženy a rozkvétala. Byla radost na ni pohledět. Náš kontakt postupně pozbyl na své intenzitě, i když jsme si občas napsaly nebo si telefonovaly.

Jenomže Vivien otevřela a nalistovala další neznámou stránku své knížky života. Začala etapa ochutnávání bytí, jaké nikdy nevedla. Ve snaze ulovit někoho aspoň na jednu noc, aby nebyla sama. Aby jí někdo držel v náručí, aby měla pocit, že jí někdo potřebuje. Že se má ke komu přitulit. Zamilovávala se na potkání. Do čím dál mladších mužů. Deprese a morální kocoviny z toho si u ní podávaly kliku. Znovu se roztočil kolotoč událostí. Patřila do něj i autonehoda na dálnici, kdy jediné místo, které nebylo na jejím autě poškozené po nárazu do svodidel, bylo jenom to u řidiče. Vracela se tehdy unavená pozdě v noci domů a zase nevyslyšela svůj vnitřní hlas: zastav a odpočiň si. Jela dál. A tak se to stalo. Vteřinový spánek a náraz. Několik otoček naštěstí na v tu chvíli prázdné dálnici. Anděl strážný měl pohotovost, aby všechna ta potenciální jiná vozidla zdržel či odklonil.

Mohla tomuto zkvašenému mladému vínu. které se dralo ven za každou cenu, odzátkovat hrdlo láhve jenom ona sama: říct si o pomoc. Říct, už nevím, co s tím, nevím, jak dál. Ale neřekla, nesvěřila se. Až jsem se od jiných dozvěděla, co se děje, a to mě znepokojilo. No co, pokusím se. Při nejhorším mě odmítne, to přežiju, pomyslela jsem si u vědomí toho, že o pomoc si člověk má říct sám. To bývá těžké. Poslala jsem jí dopis.

Vivien mě neodmítla, naopak, postavila se k tomu čelem rozhodnutá „se polepšit“, jak se vyjádřila. A tak jsme navázaly, kde jsme přestaly. Požádala mě o konzultaci při návrhu její změny příjmení, já jsem toho využila a na základě její jmenné konstelace jsem ji „rozebrala na šroubky“ i jako psychoterapeutka.

Tady končí vzpomínka a jsme zase v tady a teď.

„Hrála jsem si s tím asi 14 dní, a teď potřebuju vědět, jestli mi to potvrdíš a doporučíš, nebo vyvrátíš. Jestli ano, jdu okamžitě na matriku se žádostí. Znám se, co neudělám hned, k tomu už se nevrátím,“ přiznala se.

V konstelaci vyšlo najevo, že ten Neptun (č. 7), který jí tenkrát odmítl přijmout do vln zapomnění, metaforicky řečeno dobře věděl, co dělá, tak právě ten jí posílá své dary, často skryté, které si musí najít doslova „pod vodou“, což neznamená nic jiného, než se pro ně hluboce ponoří do svého nitra. A dvojité Sluníčko č. 1 jí zahřeje, dodá potřebné teplo, inspiraci a posvítí na cestu, aby v sobě, a ne jinde, našla svou ztracenou jistotu a důvěru. Rozvrat v životě, ta její dvojitá salta nazad, které metala a metá bez jištění, je vlastně převrat a velká transformace osobnosti působící skrze č. 4 a planetu Uran. Zároveň ovšem dává do výbavy nové myšlenky a inspirace, a pokud je uchopí a přijme změny, jež přicházejí a přestane je brát jako nespravedlivé rány „boží“, bude mít naplů vyhráno. Tím si vytvoří pro sebe záchrannou síť. Síť proti pádům na tvrdou zem. Dvojkoví lidé, jako je Viven, se obávají každé možné ztráty klíči od bytu počínaje a ztrátou blízké osoby konče. Mají rády své jisté a změn se bytostně obávají. Přesto, či právě proto, jí její číslíčka vyzývají k probuzení duše halasnou andělskou trumpetou. Těžké období života, protože její motivací jako dvojky je: ne já sama, ruku v ruce s tebou změníme svět.

Po hospodách a v náhodných známostech tohle ale nenajde. To není její podstata, je to jenom póza, kterou zaujala, protože na sebe chtěla upozornit a protože toužila najít, co nenacházela. Na to je snad jediná rada: přestat znásilňovat situaci, přestat hledat, a pak teprve si tě to, co hledáš, najde samo. Až když tohle od sebe od-pustíš, když se od toho od-poutáš, staneš se opravdovou a nefalšovanou, může přijít k tobě něco pravého, nefalšovaného.

Hledáš své vnitřní kvality ŽENY, a tak sis okusila i krajní meze a polohy energie, jak svou ženskost projevovat. V příjmení psaném se dvěma r máš tuhle báječnou vibraci ukotvenou. Je na tobě, jak jí uchopíš a budeš s ní pracovat. Sama na to už přicházíš, jinak by sis tu práci s tvorbou příjmení nedala a mně ohledně toho neoslovila.

A jak jsem se tak epicky rozmáchla ve výkladu jejích čísel, přišlo mi přirovnání v obraze, které je sice známé, ale když ho vidíte skrze zpomalené záběry kamery, jako jsem to nedávno viděla já, je to zážitek. Ošklivá, žravá housenka nemá jakoby zdánlivě jiný program, než se přežírat. Když je dost tlustá, přestane přijímat potravu a začne se měnit v kuklu. Doslova poskytne své tělo k výživě kukly, která je dokonale stráví. Jedna forma zmizí, aby posloužila vzniku formy nové. Kukle. Tak pak žije z této podstaty a uvnitř tohoto kokonu se pomalu a tvoří forma třetí, motýl. Vznikne forma nová, vyšší a na svět vyletí krásný motýl. Proto je motýl symbolem transformace, dokonalé přeměny forem. Od tebe se teď čeká, až „strávíš“ jednu svoji část (housenku), tzn. bývalou Vivien, zakuklíš se, (období vyčkávání, zdánlivého klidu a tvoření). Pak teprve nastane doba zrodu motýla. To budeš ty ve své pravé podobě. Ve svém expresivním chování a vyjadřování neslyšíš sama sebe, nevnímáš se, překřikuješ vnitřní vědění rozumem, protože se bojíš toho, co nastává, protože je to neznámé, raději utíkáš a utíkáš, hledáš rozptýlení, lacinou zábavu, únik od sebe. Je načase se zakulit, moje milá. Jít do sebe. Počkat si na tu vnitřní krásu, která se ve skrytu ošklivé formy chystá oslnit svět. Ne ji jako Divoká Šárka projektovat navenek. To pak funguje spíš jako plašidlo, než lákadlo.

Poslední souřadnice v tvém novém obrazci dává mistrovské číslo 11 (a skrytě tvou číselnou vládkyni Lunu, č. 2). Je ukrytá v té 11 jako ty se ukrýváš v sobě. A ona si říká: Kde ta Vivein vězí? Proč nejde?  Už jsi odhalila příčinu vnitřního pnutí č. 11, poznala jsi podstatu jeho náročnosti na mistrovství a jako zkoušený student zvládneš tuhle dvojitou vibraci. Kromě toho se v ní pojí obě energie – jak mužská, jangová, tak ženská, jinová. Tvým úkolem je naučit se existovat jako samostatná, celistvá žena, která nepotřebuje berličky jistoty, aby kráčela vznešeně a důstojně a přitom radostně. Třeba i všem výzvám vstříct.

Výsledek výpočtu obrazce je 24/6, čeká na tebe truhlice plná pokladu jako odměna za přestálé zkoušky, za vytrvalost a úsilí. Šetka je tady jako univerzální harmonizující energie a zastupuje tvou planetu Venuši, která tobě, jako Býku, vládne. Je symbolem souladu a krásy. Není se čeho bát.

Ano, udělej tu změnu příjmení, i tím se odlišíš od původní formy přijaté od manžela, dáš tím své osobě nový impuls. Potom bych ti poradila, abys oživila tuhle novou formu (mantru) tím, abys co nejvíce trénovala podpis s dvěma r, tím násobila tu vibraci. Třeba doma ve volných chvilkách, aby se změna mohla materializovat, ukončila jsem svůj rozbor.

Druhý den na to pozdě večer přišla od Viven SMS, kterou vám nyní ocituji, protože ukazuje, jak se k výše řečenému postavila, jak nechala promluvit svoji ženskou intuici a jak kreativně uchopila myšlenku na změnu:

Ahoj, má dobrá vílo, nutí mě to sdílet, tak ti píšu. Udělala jsem si dneska krásný rituál. Vyplnila jsem formulář pro matriku a podle tvé rady se snažila psaním materializovat nové příjmení. Než jsem rituál provedla, přišlo mi, co pro mě to R navíc znamená: RESPEKT  k sobě  i k druhým,  RADOST ze života, z bytí, ROZHODNOST a v neposlední řadě ROZKOŠ být Ženou a cítit a rozdávat Lásku. Jsem vnitřně tiše šťastná a za to, že jsem se setkala s numerologií, vděčím nemálo tobě. Když nevíme, je nám promíjeno (možná), ale když dostaneme informace, máme je využít. Já jsem tohle měla udělat už dávno, chyběla mi odvaha, proto jsem se taky motala v kruhu. Teď věřím, že se všechno změní, už se mění právě teď, když ti píšu.

Pusa, smajlík, a několik neveřejných slůvek jen pro mě.

Moje reakce na její řádky: Jsi prostě nádherně úžasná, jak jsi to pojala! Mám pusu údivem a radostí spadlou na zem! Je to dokonalé, objevné, je to PRRŮLOM (taky s dvěma r). Kdybych měla co, naliji si sklenku a připiju si na nás obě!

Ivana Inšana PÍHOVÁ


vloženo: 11. 10. 2014

Při své praxi přicházím do kontaktu s lidmi s jejich nejrůznějšími potížemi a trápeními. Z valné většiny jsou to lidé v produktivním věku, kteří mají dostatek sil a vůle k potřebné změně ve svých životech.

Cesta mě svedla dohromady s pětasedmdesátiletou paní a jejím manželem. Setkání ve mně zanechalo hlubokou stopu, protože vyústilo v něco, co je, troufám si říci, pro tuto věkovou kategorii výjimečné.

Manželé žijí v domově důchodců, sdílí malinkatý pokojíček s balkónem.  Oba nemocní, pán přišel o nohu a je odkázán na invalidní vozík, chodidlo druhé nohy měl bílé plísní jako starý chleba. Paní byla zateklá, odulá, ohnutá, neschopna se narovnat a postavit na nohy. Měla tak zvané sloní nohy, kůži na nich tlakem a napětím otoků popraskanou, místy otevřenou do bércových vředů. Celé její tělo prozrazovalo veliké zavodnění organismu, a tím značnou zátěž pro celý organismus.  Byla to pro mě nevídaná podívaná. Hlavou mi táhla otázka, proč jsem tady? Proč mě k sobě zavolali? Situace se jevila jako nezvratná a zdraví obou hodně podlomené.

Jenomže nejsem zvyklá stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko. Z nějakého důvodu tady určitě jsem, nic se neděje náhodně. Zkušenost mě naučila, a to je vlastně můj hlavní obor potřebný pro všechny druhy alternativních terapií, které praktikuji, že nejdůležitější je s lidmi mluvit, pokládat otázky, ptát se a hledat zauzlovaná místa v jejich životě.

Paní Jarmila měla v komunikaci uzel, jakým se váže něco hodně napevno. Třeba lodní kotva. Mluvila velmi tiše, nejasně artikulovala, některé hlásky nemohla vyslovit, vyjadřovala se těžkopádně a polykala konce vět. V hlavě trošku zmatek, skákala od jednoho k druhému, ztrácela pojem, o čem už mluvila, co chtěla říct. Přesto se společným úsilím a její vstřícností jít procesu naproti podařilo nahlédnout do části jejího života a zjistit, že největší zábrany v komunikaci má vybudované ke své dceři.  Alespoň zpočátku to vypadalo, že jiná překážka tu není, leč… Ale nebudu předbíhat.

Ukázalo se, že dcera (Štírka) ji trápí řadu let a paní Jarmila (Vodnářka) tomu neumí čelit. Nemá vybudovanou účinnou obranu. Žádný protest, a když, tak neúčinný, kdy, jak řekla, jí stejně nikdo nenaslouchá. Jakoby neřekla vůbec nic. Všechno si to schovávala uvnitř sebe, skladovala a konzervovala si své pocity, nevyřčená slova a věty, polykala útoky. „Nadnormativní“ zásoby rostly, tělo se v obraně zvětšovalo a bobtnalo. Vykládala, jaké má šílené představy a vidiny, jak se ocitá často mimo realitu, kdy neví, co se s ní děje a pomalu ani, kde je. Utíkala před tím, obávala se každého kontaktu s dcerou. Když od ní přišel útok, nezřídka i nevybíravými slovy, promiňte, budu teď citovat, ale je to na místě: „Jsi stará, tlustá kráva, co ty mi můžeš říkat?“ se Jarmila stáhla a přestala mluvit docela. Manžel se Jarmily nikdy nezastal, tvářil se, že neslyší, nevidí. Tak to šlo celé roky. Když jsem se jí zeptala, jestli o tom někdy s někým promluvila, třeba s kamarádkou, nebo jestli to probírali s manželem, zavrtěla hlavou.  „Vy jste první, komu to říkám.“

Pane jo. Být s tím sama, nemít aspoň tu vrbu, do které by to mohla zašeptat…

Zkuste aspoň teď, dodatečně, povědět, co všechno máte na srdci, co všechno jste spolykala a nevyslovila, co byste své dceři řekla tady a teď, kdyby tu byla s námi, vyzvala jsem ji posléze.

Chvíli jen tak zírala do klína, držela mě při tom za ruku, takže jsem nejen viděla, i přímo cítila hnutí, které v ní probíhalo. Nenaléhala jsem. Věci potřebují svůj čas.  A potom pootevřela Jarmila svoji Pandořinu skříňku a já jsem opět a znovu nestačila žasnout nad tím, kolik zlé krve může být mezi nejbližšími členy rodiny.

Taky jsem se dozvěděla, že Jarmila má II. stupeň zasvěcení do Usuiho systému Reiki energie. Jak to tedy mohla nechat dojít tak daleko, když má ve svých rukou takto mocný nástroj k harmonizaci, ochraně, ke své vlastní pomoci a transformaci? Nemohla jsem to smlčet. Jarmila odpověděla: „Já vím, že jsme to zanedbali. Že jsem to zanedbala,“ opravila se.

Důležitá věta.

S jejím svolením jsem udělala celkovou Reiki terapii.  Dodaná energie a zharmonizování energetického systému těla způsobily, že se v ní život rozběhl.  Dostala zdravou barvu do obličeje, projasnily se jí oči. Bylo to taky ale tak akorát, co v danou chvíli unesla. Zabalila jsem jí do deky, aby mohla odpočívat s tím, že si promluvím s manželem, který se do našeho hovoru beztak pořád vnášel.

Na rozdíl od Jarmily mu komunikace nedělala potíže. Mluvil a mluvil a mluvil, stále o sobě. Jak se obětoval pro rodinu, když měl dvě až tři zaměstnání, co se nachodil, aby to všechno stihl. Bylo nutné usměrňovat ho otázkami, abych ho přivedla k tomu, co bylo podstatné, například, jestli ví, že má plísní prolezlý organismus? Nechápal. Vysvětlila jsem mu, že když má takto zaplísněnou nohu, je plíseň v něm celém, jak je to nebezpečné nejen pro něj, ale i pro všechny, kteří s ním přicházejí do kontaktu, a že má překyselený organismus. Nechtěl věřit, chtěl se přít. Neslevila jsem. Tak kápl božskou a řekl, že byl zvyklý celý život pít litr mléka denně! Že jedl hodně tavených sýrů, že měl ještě před nedávnou dobou 120 kilo, jak rád jí bůček, uzeniny, hlavně párečky, a tak dále a tak podobně.  A nohu mu uřízli proto, že měl neprůchodné cévy. Kromě toho má cukrovku, píchá si injekce inzulinu. Znovu jsem mu obšírně líčila, za jakých podmínek se v těle vytvoří plíseň, co je to za nebezpečného vetřelce a co by se s tím dalo dělat, byť v omezených podmínkách domova důchodců. V sebeobranně po mě střelil: „A to se jako mám na stará kolena všeho toho zříct? Přestat pít mléko, jíst nějaké pitomé kysané zelí, pít jablečný ocet…?“

Řekl si o to, tak mu povídám: „Podívejte se, máte volbu. Buď budete dál pokračovat v tom, co jste dělal dosud a pak si buďte jist, že za čas obětujete i druhou nohu, anebo si začnete sám sebe vážit a budete uvažovat nad tím, co dáváte do pusy a převezmete za sebe zodpovědnost. Kdo chce, koná, kdo nechce, hledá výmluvy.“

Pán se zarazil. Byla jsem trošku víc důrazná, protože to bylo nutné. Jeho ego se postavilo na tuhý odpor a chtělo uhájit svůj status quo. Někdy musí člověk udělat čistou ránu skalpelem, než se s tím šmidlat rybičkou kudličkou a dělat kolem toho falešně ohleduplné tanečky. Na některé lidi tohle prostě platí.

Během hovoru s ním jsem několikrát zaznamenala, že Jarmila nás sleduje a sem tam udělá gesto rukou nebo hlavou.

Než jsem odešla, navrhla jsem, že jim připravím řešení na dostupné, jednoduché, finančně nenáročné prostředky, jak se začít odkyselovat, odvodňovat a ozdravovat, sepíšu jim to a pomůžu třeba i s nákupem, pokud budou chtít. Rozhodnutí jsem nechala na nich.

„Zkuste se na to podívat takhle“, navrhla jsem. „Kdyby šlo o moje rodiče, nebylo by mi jedno, jak vypadají a v jakém jsou stavu.“

Doma jsem připravila strategii, abych nebyla zaskočená, kdyby se ozvali. Moc jsem v to však nevěřila.

Volali asi za čtrnáct dní. Tedy přesně, volal pán, že prý jeho paní vzkazuje, jestli bych je mohla navštívit. Jela jsem.

Jarmila mě obejmula, což jsem nečekala. Pán mi potřásl rukou a vedl zase ty svoje řeči o tulení nemoci. Neměl ovšem na mysli „tulení nemoc“ jako laxní vztah k práci, mínil tím tulení se ke mně, a ke všemu se s tím netajil. Nechala jsem to bez povšimnutí. Stačilo, že to neušlo Jarmile. Jak by taky mohlo, na 15 metrech čtverečních.

Probrali jsme návrh. Z její strany jsem cítila otevřenější a vstřícnější přístup. Návrhy se jí zamlouvaly. Povídám:  „Líbí se mi, jak to pojímáte, paní Jarmilo. Mám z vás radost.“  Odtušila:  „Tady v domově nezůstaneme (s důrazem na množné číslo!) Chci domů. Potřebuju, abyste mi pomohla postavit se na nohy, abych mohla doma fungovat.“

Vnitřně jsem se nad tím jasným posunem v myšlení tetelila radostí. Zároveň jsem věděla, že na jásání je příliš brzo. Udělala jsem jí terapii krystaly a během dalšího povídání jsem jí zase přikládala ruce a dodala pro ni tak potřebnou energii.

Když jsem za nimi přijela potřetí, uviděla jsem hned od vchodu do pokoje na Jarmile nápadnou změnu. „Vypadáte dneska báječně,“ říkám s potěšením. „Jako kdybyste se vrátila z lázní.“ Zářila v obličeji, zářila celá. V odpověď povytáhla nohavice kalhot a ukazuje mi nohy. Sním, či bdím? Má je opravdu méně nateklé? Má! „A jak se mi ulevilo,“ na to Jarmila. „Podívejte se, jak se už dokážu postavit na berle,“ začala se zvedat z křesla. „S tím jídlem tady nic nenadělám, tak piju aspoň vodu s citrónovou šťávou, občas si udělám vodu s jablečným octem, přestala jsem pít slazené vody z lahví, nesladím čaj, nejím na noc, a na balkóně mám kysané zelí,“ líčí nadšeně.  „A co vy? Jak to jde vám?“ obracím se k pánovi, který se stačil zakulatit jako melounek. „Přibral jste, viďte,“ spíš konstatuji, než se ptám. Zavrtěl se na posteli a pravil: „Já nemám tu vůli, co Jarmilka.“ „Je to vidět,“ říkám. „Hlavně, že myslíte na tulení,“ rýpnu si do něj.

Co nešlo přeslechnout, bylo Jarmily vyjadřování. Už jsem si nemusela každé třetí slovo domýšlet a ptát se opakovaně na smysl věty. Rozpovídala se, takže jsme navázaly a znovu se vrátily k jejímu vztahu s dcerou. „Já jí to už asi ani nemám za zlé,“ říká Jarmila. „Ona je v jádru nešťastná sama ze sebe. Spíš se o ni bojím, aby tím svým chováním nezpůsobila, že od ní i tenhle manžel odejde. Umí být opravdu hodně zlá. I na svoje děti. Vnučka se ke mně chodila vyplakat, a bylo z toho zle. Dcera na mě žárlila a nadávala mi za to.“

To se nám to pěkně skládá. Čím déle mluvíme, tím více vysvítá, že Jarmila je docela rozhleděná v mnoha oblastech patřících do esoterických nauk a technik osobního růstu. Je vidět, že se zabývala souvislostmi, které jsme v předchozích setkáních spolu luštily a nacházely. „Já si s vámi ujasňuju, že nejsem takový magor, za jakého mě má moje dcera,“ komentuje.  Žárlivost, majetnické a manipulativní sklony štíra má u dcery dobře naskenované.

To ale není nejdůležitější, podstatnější je to, že o tom dokáže mluvit, že vidí pod vnější slupku: ona (dcera) je sama v jádru nešťastná. Dříve to takto nebyla schopná vidět a všechny výpady vůči sobě si brala příliš k srdci. Příliš osobně. „Když jsem s ní mluvila naposled, řekla jsem jí, že dělá všechno proto, aby si zkazila život. A že jí tím nechci namíchnout, ale spíš pomoc, aby viděla, jak si pod sebou řeže větev.“ „A jaká byla odezva,“ ptám se. „Vybuchla, křičela a zase nadávala. “ Co jste udělala? „Poslala jsem jí pryč a řekla jí, aby za mnou už nechodila, že si nepřeju, aby mě takhle napadala.“ „Jak jste při tom cítila?“ „Dobře,“ odvětila bez zaváhání a udělala dlouhé odfrknutí ve stylu ufufuf. „Neměla jsem strach, ani potom pocit viny,“ doplnila.  „Byl u toho váš manžel? „Byl.“ „A jak se zachoval?“ „Jako pokaždé. Mlčel.“

Tu poslední pasáž téměř zašeptala.

Potom se zase dlouho nic nedělo. Až jednou se znovu telefon rozezněl a slyším Jarmily hlásek, téměř neslyšný: prosím vás, přijeďte, mám v hlavě nějaké breberky…zase nesrozumitelné, ptám se, jaké breberky, co to má být? Nedozvím se to. Její hlas se ztrácí. Nemohu přijet, smlouváme termín za tři dny. Po zbytek dne na ni myslím, vnímám, že něco není v pořádku.

Když dorazím, pán je na pokoji sám a zvěstuje mi, že paní včera odvezla lítačka do nemocnice. Prý asi mozková mrtvice. Vyptávám se, jak se to sběhlo. Prostě se najednou sesula k zemi.

To je nadělení. To asi měly být ty její „breberky“, domnívám se. Je mi smutno.

A potom, snad s odstupem dvou měsíců, telefon. „Jsem zpátky, můžete mě přijet navštívit?!“ Mně navštívit, ne nás, říká Jarmila! Tentokrát slyším v jejím hlasu radost.

Jsem na místě a valím oči. Úsměv od ucha k uchu, v očích třpyt, tvářička vyhlazená jako po omlazovací kúře. Hrnu se k ní, tak ráda ji vidím, a ještě raději, že ji nacházím v takovém stavu! Je zcela zřejmé, kdo z této dvojice je tím hybatelem. Chci se k ní sklonit, abychom se na přivítanou mohly obejmout, když v tom ona řekne: „Počkejte, já sama. Vstává z křesla, sice ještě trošku nemotorně, ale mnohem hbitěji, než kdy před tím. Šteluje se do berliček, a jak se narovnává! Oblečení na ní visí, očividně ztratila hezkých pár kilogramů na váze. Plesá mi srdíčko. Přirostla mi k němu.

„No teda, paní Jarmilko, vy jste kabrňák!“ Konečně se obejmeme. „Moc jsem se na vás těšila. Když jsem se v nemocnici probrala, pomyslela jsem si, už abych byla pryč a mohla vám zavolat. Myslela jsem na to po celou dobu. Musím s vámi probrat hodně věcí “ Jsem dojatá. Kdo by nebyl, viďte, z té její otevřenosti, kuráže, statečnosti, houževnatosti.

Rozhlížím se, kam si sednu, Jarmila to postřehne a řekne: „ Půjdeme na terasu. Je tam nádherně.“ Uvítám to jako dobrý nápad, protože venku je opravdu nádherně slunečno.

„Trénuju, však uvidíte. Pojďte sem,“ naznačí mi gestem ruky, abych přistoupila blíž. Pak mi do ucha řekne: „Vaška u toho nechci.“ „Dobře, jak to uděláme? Řeknete mu sama, nebo mám já?“ „Vašku, my jdeme na terasu, chci si s paní popovídat.“ Vašek sahá po berlích (mezitím mu udělali protézu) jako že se k nám přidá. „O samotě,“ ododá rázně Jarmila a nasměruje se ke dveřím. Vašek se tváří jako když dítěti seberete hračku.

Jarmila překvapuje na doslova každém svém kroku.

Jdeme docela dlouhou chodbou a ona vypráví, jak si bude muset pořídit nový šatník, nebo nechat upravit oblečení, protože je jí všechno velké. To je povznášející akt pro každou ženu každého věku.

„Takhle tady každý den několikrát rázuju.“ Dorázuje ke stolku pod slunečník, protože na přímé sluníčko nechce. Přinesu vodu a sklínky. Líčí mi, jak se to sběhlo.  Byla to opravdu mrtvička. Naštěstí bez následků. „Víte, proč vás zastavila? A k čemu ty tajnosti?“,vypálím obojí najednou, jak jsem nedočkavá.  „K čemu tajnosti? Nemusí všechno slyšet. Jde mi na nervy.“ „Není divu, to už asi bude ponorková nemoc,“ říkám. „To taky,“ na to Jarmila, „ale musím vám říct ještě něco.“ Se zatajeným dechem čekám, jaké tajemství má připravené. Teď přijde nejspíš opověď na otázku, jak si rozluštila poselství své „mrtvičky“.

„Celý život mě podváděl.  Běhal za ženskými a myslí si, že to nevím. Jak vám vyprávěl, co se naběhal v zaměstnání, pamatujete?“ „Ano, vzpomínám si, doslova říkal, že si uběhal nohy.“ „Lhal, jako když tiskne.“ Aha, tak proto ta její gesta, když odpočívala po první terapii. Už mi dochází smysl jejích posunků. Byla to nesouhlasná, nonverbální komunikace.

„No právě. On to takhle chce vidět. On se tím ospravedlňuje. Protože měl máslo na hlavě, nikdy se mě nezastal, nikdy dceru neokřikl. Všechno jí u něj procházelo. Ona nejspíš o těch jeho záletech věděla. Proto byl zticha.“  „Máte mu to pořád za zlé?“ „Mužský, který se nedovede postavit za svou ženu, nestojí za nic,“ říká. „ A co ta mrtvička, pořád unikáte s odpovědí,“ připomenu. „Došlo mi to v nemocnici. Byl to zvláštní zážitek. Najednou jsem se uviděla jako přihrbená stařena, dívala jsem se sama sobě do očí. Uviděla jsem, jak pořád couvám, jak si nakládám starosti, jak jich mám plnou hlavu, že ty hlasy, které jsem slyšela, byly moje vnitřní protesty, jak jsem všechno přehlížela. Cítila jsem se jako vandrák, do něhož si kde kdo může kopnout. Nelíbilo se mi to, a jakmile jsem si uvědomila, že nechci mít pocit shrbené, pokořené a nemohoucí stařeny, přišla vlna tepla a viděla jsem cosi zářivého, co se kolem mě rozprostřelo. Bylo to jako náruč, která mě přivinula.“

Ohromeně mlčím nad tou zpovědí, nad právě vylíčeným duchovním prožitkem a dokonalou odpovědí a podporou Vesmíru, které se jí dostalo.

Sahá po skleničce, aby se napila. Ruka se jí mírně chvěje, sklínka padá na zem a rozbíjí se. Omlouvá se. „To nic. Já to sesbírám.“ Je rozrušená, tak co by nemohla upustit skleničku. Když se narovnám, vidím, že k pokračování hovoru asi nebude šance.

Na obzoru se zjeví její manžel na invalidním vozíku, jako kdyby věděl, že je o něm řeč. „Tak co, děvčata, už končíte?“ Mlčím, nevměšuju se. „Potřebuju ještě chvíli s paní mluvit,“ odpoví Jarmila. „Já jsem myslel, že už bychom měli jít na oběd, je čas,“ pán na to. Jarmila se na mě podívá, pochopím, že je to výzva, abych jí podpořila. „Pane Václave, slyšel jste manželku. Potřebujeme být ještě chvíli o samotě.“ „No tak jo, vždyť jsem tak moc neřekl,“ otáčí vozík a vzdaluje se.

Chviličku je ticho. Pak Jarmila pronese: „Moc mu to nevoní, ale ať. Jen ať si počká, já se na něj načekávala… teď by mě chtěl mít pořád za zadkem. Vždycky jsem dělala, co jsem mu na očích viděla. Jako všem v rodině. To jsem byla ale …“ nedokončí větu, pak si to rozmyslí, a dodá: „Husa hloupá.“

„Je to za vámi. Všichni se pořád učíme,“ já na to. „Díky našim přešlapům přes čáru můžeme, jako například vy, vidět, kde všude a komu jste příliš slevovala a dopřávala volnost a svobodu, jenom ne sobě, jak jste žila jejich život, ne svůj.  A kam až to vyústilo. Jste příklad toho, že na nový začátek není nikdy pozdě. Je to obdivuhodné, ve vašem věku. Víte, teď vám povím zase něco já. Když jsem od vás poprvé odcházela, myslela jsem na to, že člověk by měl svůj život, své návyky a všechno, co mu nevyhovuje, měnit ve věku, kdy na to má ještě dost sil, dost rozhodnosti, elánu, odvahy, výdrže, entuziasmu, prostě využít výhody věku. Nenechávat to být, neustále si svůj život vylepšovat, tvořit, neustrnout, nezpohodlnět. U vás jsem to tenkrát neviděla a říkala si, že je nejspíš pozdě na cokoliv. A vy mě přesvědčujete a dokazujete, že člověk nemá nikdy nad nikým a nad ničím lámat hůl. Za to děkuju já vám. A ještě něco, myslím si, že se vám dostalo toho, pro co máme výraz milost. Jinak byste neprošla oním mystickým zážitkem. Byla jste opravdová, a proto vás všechny síly ve vašem úsilí podpořily. Prožila jste si posvátnou chvíli.“

Jarmila naslouchá, a jako už tolikrát, drží mě za ruku. Tak tam tak sedíme na terase, jako kdybychom byly matka a dcera, a možná tomu tak i nějak přeneseně je. Vidím na ní, jak jí přemáhá únava. V obličeji se jí čitelně zračí, kolik energie vydala touhle svojí náramnou a namáhavou vnitřní prací, celým tím otevřeným sdílením, kterému není zvyklá. Ptám se, jestli už nechce jít dovnitř.

„Máte ještě chvíli čas?“ Přikývnu. „Chtěla jsem říct, že můj muž je línej. On se sebou nebude nic dělat. Sama jste viděla, jak ztloustnul. O deset kilo. A to mu doktoři řekli, že nesmí kvůli cukrovce přibrat. Jemu to tady vyhovuje. Všechno dostane pod nos, nemusí se o nic starat. Spí a jí. To je všechno. Má plnou pusu řečí, jak by rád domů, ale nedělá pro to nic.“

Odmlčí se. „Já tady ale takhle shnít nechci. Vymyslela jsem v nemocnici plán,“ prolomí ticho. „Jaký?“ ptám se nedočkavě. „Prodáme byt a chalupu, pořídíme si bezbariérový domek. Už jsem to rozjednala se synem a jeho kamarádem, který dělá v realitách. Do starého bytu zpátky nechci, moc dobrého jsem tam neprožila. Do Vánoc chci být odsud pryč. Proto trénuju, abych se dokázala o nás postarat.“

Řekla o nás, ne o sebe! Panečku, to je postoj, to je vize! Obrovské vzepětí vůle a mentální síly! Jasná představa, jak si zařídí svůj život. „Smekám, paní Jarmilo. Vážně. To je úplně převratné rozhodnutí.“ Pomyslím si: a manžel se jen sveze s ní… „A můžu to udělat jinak? Přece se s ním nebudu na stará kolena rozvádět, když už jsem to neudělala dřív,“ dodá, jakoby mi četla myšlenky. Kdo ví, třeba četla. Tihle Vodnáři! Ještě nevystoupali na kopec, a už vidí za obzor! Před sebou nesou své vize a za sebou nechávají stopu inspirace ostatním.

Doprovodím ji k pokoji, rozloučím se a poslední slova, která mezi námi zaznějí, jsou: „Víte, že můžete zavolat kdykoliv mě budete potřebovat. Budu na vás myslet.“ „Moc vám děkuju. Ani nevíte, co jste pro mě udělala. Ozvu se vám, chtěla bych, abyste viděla, jak bydlíme.“

Odcházím plná dojmů a tiché radosti. Ráda bych u toho nového životního startu byla. Vlastně jsem byla, protože Jarmila už ho spustila.  Ze srdce jí přeju, aby jí síly vydržely co nejdéle a aby měla tak velkou podporu, jakou si zcela určitě zaslouží.

Ivana Inšana PÍHOVÁ


vloženo: 14. 05. 2014

Telefonovala moje mladá klientka a zkroušeným hlasem mi pověděla, že je po dost těžkém úrazu a jestli bych ohledně terapie nemohla tentokrát přijít já za ní, protože ona ke mně jít nemůže. Viděly jsme se jednou, kdy jsme řešily jednu pracovní zapeklitost propojenou s osobním vztahem. Soňa je velice schopná žena, mladá, sotva po třicítce, zároveň má v sobě jakýsi těkající neklid a napětí. Má za to, že jí ujíždí vlak a ona, když mu neubude stačit, uvidí za chvíli jeho koncová světla.

Domluvily jsme nejbližší možný termín.

Přišla mi otevřít o berlích, celou nohu v ortéze. Co jste, pro Boha, vyváděla?! „Spadla jsem z koně, museli mi operovat meniskus. Uděláte si, prosím vás, čaj sama? Nevydržím stát,“ řekla a zamířila ke křeslu.

To se rozumí, že jsem připravila čaj pro nás obě a daly jsme se do práce.    

Vyšlo najevo, že v krátkém časovém sledu, ani ne v rozsahu roku, měla nehod a úrazů víc. Napřed upadla na schodech. Výsledkem byl pořádný výron v kotníku, nemohla několik dní chodit. Zůstala doma, a protože pracuje na živnostenský list, musela sehnat do své provozovny zástup, aby ji nemusela zavřít. A zastupující osobě samozřejmě zaplatit. Sotva se kotník pohojil, krátce na to bourala autem. Tentokrát měla natlučené obě nohy, což ji odstavilo na několik týdnů. A do třetice tedy pád z koně a operovaný meniskus.     

Panečku, to máme bilanci! Tři úrazy po sobě, pokaždé se zraněním jedné nebo obou nohou, a následné vyřazení ´z provozu´, znehybnění, stav bez (moci), kdy nemohla uvařit ani čaj, nemohla pracovat, utíkaly jí penízky. Zároveň jí byl však nabídnut čas popřemýšlet, proč se to děje, dumat o příčinných souvislostech.  

Když to zprvu nedovedla rozpoznat, přišlo opakované násilné zastavení. Vyluštila si to docela rychle, protože má mysl otevřenou a už ví, že tohle všechno se nesběhlo náhodou, že jí to mělo něco říci. „Moc jsem všechno chtěla stíhat, zastat, zvládnout, nic nezanedbat, žít naplno. Chtěla jsem ještě tohle, a támhleto…“  Všeho moc najednou škodí, říká staré moudré přísloví. A taky, že méně je někdy více.

Nohy máme určené k pohybu, k chůzi, a tak zpráva skrze opakované úrazy dolních končetin byla celkem snadno čitelná. Úraz přišel jako varování.

Zpomal! Jako na světelných tabulích před vjezdem do obce či města. Zpomal! A když nezpomalila, přišel druhý malér. Ještě jí to nedošlo, tak prásk, přišel třetí. A nejen to, že měla ubrat na tempu a přestat na sebe a všechny svoje aktivity tak tlačit. Měla hlavně přehodnotit myšlenkové schéma, že jedině výkonem (sebezničujícím!) si člověk zajistí (či snad dokonce pojistí!) úspěch a uznání. Dostala šanci, pěkně vleže, s nohou podloženou nahoru, přijít na to, že by bylo právě teď na místě ve svém životě některé věci změnit, přeskládat priority, prostě přenastavit program v hlavě.  

Jenomže – co k tomuto původnímu schématu vedlo? Kde se to naučila? Proč měla takový program v hlavě? Odpověď jsme našly poměrně záhy – zase – jak jinak – v jejím dětství. V naprosté většině případů se najdou kořeny jednání v dětství.

Soňa se snažila vzdor názoru domácího prostředí dokázat, že se v ní mýlí, že ona zvládne totéž, co ti druzí, a ještě mnohem lépe. Že je na ní spolehnutí. A aby toho neměla náhodou málo, vyrazila na zkušenou do Ameriky zdokonalit si angličtinu. Potřebovala si ovšem na školné vydělat, a tak se zaměstnávala různými pracemi. „Po roce a půl jsem byla doslova ulítaná a uběhaná. Ušetřila jsem na letenku a hajdy zpátky domů. Tedy také proto, že se mi nesmírně stýskalo.“

Na otázku, proč to už nemohla déle vydržet, měla pohotovou odpověď. „Protože svoboda tam je iluzorní stav.  Je běžné, že lidé mají dvě práce, vlastně nedělají téměř nic jiného, než pořád pracují. “

A máme to. Z domova základ, v cizině pěkně přikrmený a výsledek? Nesmím ani minutu v klidu stát, protože to vypadá, že nemám co dělat. S takovým možným hodnotícím kritériem se vnitřní nastavení Soni nemohlo smířit, a tak osedlala – doslova – koně a jela tryskem. Až ji kůň shodil. Právě včas.

Mám zprávy, že udělala opravdu radikální řez: pustila provozovnu, která byla beztak více ztrátová než zisková, a šla učit angličtinu. Báječný nápad, s její jazykovou průpravou. Mám ráda šťastné konce.

Ivana Inšana PÍHOVÁ


vloženo: 22. 04. 2014

Zhruba před půldruhým rokem se na mě obrátila paní Dana. Přijela z Jindřichohradecka, velmi unavená až vyčerpaná, vynervovaná. Všechno jí rozčilovalo a vztekalo, dohánělo k slzám. „Jsem protivná sama sobě a nedokážu se sebou vyjít. Pak nevycházím ani s ostatními,“ řekla tehdy.
Dana nerozuměla svému chování, jeho příčinám ani reakcím na ně. Během terapie jsme rozkryly, že do stresu se žene sama svými nároky na sebe. Chce všechno dělat perfektně, bez chybičky, vybičovává se k výkonu, a když se jí věci nedaří tak, jak chce, vzteká se na všechny okolo sebe, například proto, že náležitě neoceňují její obětavý přístup, její výkonnost a preciznost. Tehdy šlo o oslavu narozenin jejího manžela, z které Dana udělala zahradní slavnost. Pak se to celé zvrtlo na jednom včas nedoneseném pivu.
Nejprve bylo nutné udělat něco s jejím vyčerpáním, byla u konce sil. Prošly jsme společně různými situacemi, které se podobaly jedna druhé jako vejce vejci. Ukázalo se, že se vlastně vzteká sama na sebe, protože není spokojená s tím, jaký vede život. Potřebovala na to posvítit, aby to uviděla, potřebovala náhled z druhé strany. A mimo jiné si uvědomit, jak je k sobě nemilosrdná, jak se nemá ráda a kolik věcí vlastně dělá proti sobě. Byla s tím práce, ale zvládly jsme velké sousto. Rozcházely jsme se tím, že není vyřešeno zdaleka všechno, co s tím souvisí a že je jen otázkou času, kdy se přihlásí pokračování.
Nedávno mě znovu vyhledala.
„Od té doby, co jsem u vás byla, jsem si hodně věcí v sobě urovnala. Byl celkem klid. Tentokrát za vámi jedu proto, že se do mě drsně obouvá můj švagr, neustále se do mě strefuje ironickými poznámkami, je arogantní, brousí si na mě své ego. Hádáme se spolu a já už to nemůžu unést. Dělá mu dobře, když mě vyprovokuje. Je to on, kdo se mi pak směje, a já jsem úplně vyřízená. Nevím, co s tím.“
Dana je učitelkou na střední škole. Studuje dálkově druhou vysokou školu, aby dosáhla požadovaného vzdělání s magisterským titulem. Je to pro ni náročné a je hodně vytížená. S tím souvisí další věc, která ji trápí: nedokáže zvládnout testy.
„Jakmile mám před sebou test, udělá se mi temno v hlavě, nepřečtu otázky, protože nevidím písmenka. Rozbuší se mi srdce, mám pocit, že nebudu vědět, že toho vím málo, před očima mám šedou šmouhu, rozbolí mě hlava na šišince. Ztuhnu. Chytám se jako tonoucí stébla tak, že test prolistuju, hledám záchytný bod, propadám panice, protože žádný nenajdu. Čas běží, najednou je ho málo, tak namátkově zaškrtám nějaké odpovědi a udělám naprosto triviální chyby. Zatímco za druhého bych test napsala jedna dvě, u svého ztroskotávám.“
Může se zdát, že mezi rýpajícím švagrem a Daniným vztekem jako reakcí, a mezi testem a panikou z něj není žádná souvislost.
Přesto tam je, dobře schovaná. Procházíme test na živo, v tady a teď, a ejhle, co se nám k panice přidruží: bezmoc, a posléze, o chvilku později, strach z toho, že selže! Ano, Dana se bojí, že selže. Proč? Kde je začátek podvědomého naprogramování, že je nutné se obávat selhání?
Sestupujeme po časové ose a hledáme záznamy událostí stojících na stejných emocích.
Je jí 14 let. Slyší tátův křik, křičí na mámu, maminka pláče. Dana vyběhne z pokoje.
„Mám tmu před očima, cítím hrozný vztek a cítím bolest mámy. Chci ji bránit. Chci, aby přestal křičet a nadávat. Postavím se mu, chytnu ho za ruce. Ne, neříkám nic, jenom ho nechci pustit k mámě. Je překvapený, zaskočený. Strčím do něj, on padá zády na zeď. Pak mě popadne a smýkne mnou. Brečím vzteky a lítostí….cítím bezmoc. Utíkám před ním, utíkám před tím vším do svého pokoje…“
Jsme v jejím ranějším dětství, je jí devět let. Žije se starší sestrou a rodiči v domě o třinácti místnostech. Opravdu o třinácti, není to překlep. Od otce má uloženo, že každý pátek musí všech 13 místností uklidit odshora dolů. Tři hodiny práce devítiletého dítěte. Když otec není s kvalitou úklidu spokojen, nechá jí to celé udělat znovu. Vážně.
Jenomže ani pak není se svou dcerkou spokojen.
„Drezíruje mě, že nejsem jako sestra, proč nemůžeš být jako sestra, hodná, tichá, poslušná? Pořád to slyším a pořád mi ji dává za příklad. Ona je taková puťka, jen vysedává doma, já mám spoustu zájmů a nevydržím na jednom místě. Mám pocit, že mě nemá rád, stále mu na mně něco vadí… je mi to líto…chtěla bych utéct.“
O kousek dál.“ Je mi líto, že jsem si neuměla mu sednout na klín, dát mu pusu a říct, že ho mám ráda. On to taky nikdy neudělal, neuměl to. Tím, jak se ke mně choval, mě od sebe odháněl…nedovolil, abych se k němu přiblížila.
Potom si našel jinou ženu. On, největší moralista, si namluvil od nás z vesnice ženu, o kterou by si nikdo neopřel ani kolo. Strašně jsem se za něj styděla. Lidi si o nás povídali, šuškali. Měla jsem na něj vztek, že vyměnil maminku za tuhle…každý věděl, co je zač. Když se to u nás doma provalilo, úplně mě to semlelo, až na kolena. Přestala jsem se učit, šla se známkami dolů a místo na školu jsem šla jen do učňáku. Bylo mi to jedno, hlavně, že jsem mohla odejít z domova. V podstatě jsem utekla, ano, byl to útěk.“
Když Danin otec zemřel, puklo mu srdce, jak uvedla, udála se další podstatná věc, jejíž důsledky Dana nebyla do nedávna s to rozpoznat.
„První, co jsem po jeho smrti udělala, začala jsem bílit jeho pokoje. Oni s mamkou žili dlouho odděleně, každý ve svém.“ Na otázku proč začala bílením pokojů, nejprve nemohla nalézt odpověď. Zeptala jsem se znovu, co bylo motivem? „Asi že jsem se chtěla něčeho zbavit…něco očistit…chtěla jsem se zbavit jeho energie v domě!“ O kousek dál dojde Dana k dalšímu prozření: „Vždyť já jsem převzala jeho vůdčí pozici v rodině! Maminka byla hodně bolavá, nezvládala to, sestra byla v té době už vdaná…za mého švagra!!!“
Ano, toho švagra, který Danu peskuje stejně, jako to dělal její otec! Dana nyní vidí zřetelně podobu chování obou mužů vůči sobě a nalézá i závěr, proč tomu tak je a co jí má přístup švagra říct. Od tohoto pochopení je krok k tomu, jak přenastavit své reakce vůči němu. Jde jí to dobře a výsledkem jsou slzy, tentokrát ovšem od úlevného smíchu. Uvědomuje si i fakt, že roztržkou se švagrem si pokaždé nechala vzít energii a odevzdala jí jemu. Energii, kterou on potřeboval ukojit svůj hlad, za nímž je nějaký jeho problém.
To ponechám stranou, protože bych odbočila do jiného příběhu. Zůstaňme u Dany. Drilování jejího otce na perfektním úklidu, náročném úkolu, který se jako dítě naučila zvládat, aby byla „dost dobrá“ pro svého otce a neselhala (protože jinak by musela uklízet znovu!), v ní vytvořil záznam: pokud nejsem perfektní ve všem, co dělám, nejsem dost dobrá, a je to moje selhání! Temno v hlavě při testech a vnitřní pochyby: Co když nevím dost a selžu? Musela bych test = zkoušku opakovat! A do třetice její útěky, připomeňme si je. Utekla z domova do učení, hlavně, že byla mimo bydliště. Později utekla do manželství. „Vdala jsem se, a nechala maminku samotnou. Dlouho jsem se tím trápila a vyčítala si to /hned jsme to vyřešily/. Dneska vidím, že v útěcích pokračuju. Od manželství utíkám ke studiu.“
Každý útěk má svůj důvod, a tak se ptám, proč to? Dana tedy vyjde s plnou pravdou ven. „Bydlíme spolu, ale nežijeme spolu. Nevedeme intimní život.“ Opět zazní nutná otázka proč a Dana říká: „Nějaký čas jsem čekala, že přijde sám s iniciativou, ale nedočkala jsem se. Tak jsem to nechala být, jak to je.“ A vám to takhle vyhovuje? ptám se. „Víte, já mám na starosti tolik věcí, které musím zařídit a udělat a ještě v tomhle ohledu bych měla být ta, která řídí a vede?“ A co váš manžel, jak je na tom on? Myslíte si, že je se stavem smířený? „Můj manžel si pořídil tři psy a stará se jenom o ně, jako o děti. Spí s nimi v posteli. Někdy mi připadá, vlastně jsem si tím docela jistá, že si tím vynahrazuje odchod našich dcer z domova. Byl na ně hodně fixovaný. Tak si každý jedeme po svém.“ A po chvilce zamyšlení dodá: „Jako moji rodiče. Je to podobný model.“
Jak sami vidíte z jejích posledních vět, v tu chvíli se věc překlopila na téma manželství a soužití. Vyrojil se tucet dalších otázek. Tak zase třeba někdy příště. Osobní růst je běh na dlouhou trať.

Inšana, terapeutka