Zhruba před půldruhým rokem se na mě obrátila paní Dana. Přijela z Jindřichohradecka, velmi unavená až vyčerpaná, vynervovaná. Všechno jí rozčilovalo a vztekalo, dohánělo k slzám. „Jsem protivná sama sobě a nedokážu se sebou vyjít. Pak nevycházím ani s ostatními,“ řekla tehdy.
Dana nerozuměla svému chování, jeho příčinám ani reakcím na ně. Během terapie jsme rozkryly, že do stresu se žene sama svými nároky na sebe. Chce všechno dělat perfektně, bez chybičky, vybičovává se k výkonu, a když se jí věci nedaří tak, jak chce, vzteká se na všechny okolo sebe, například proto, že náležitě neoceňují její obětavý přístup, její výkonnost a preciznost. Tehdy šlo o oslavu narozenin jejího manžela, z které Dana udělala zahradní slavnost. Pak se to celé zvrtlo na jednom včas nedoneseném pivu.
Nejprve bylo nutné udělat něco s jejím vyčerpáním, byla u konce sil. Prošly jsme společně různými situacemi, které se podobaly jedna druhé jako vejce vejci. Ukázalo se, že se vlastně vzteká sama na sebe, protože není spokojená s tím, jaký vede život. Potřebovala na to posvítit, aby to uviděla, potřebovala náhled z druhé strany. A mimo jiné si uvědomit, jak je k sobě nemilosrdná, jak se nemá ráda a kolik věcí vlastně dělá proti sobě. Byla s tím práce, ale zvládly jsme velké sousto. Rozcházely jsme se tím, že není vyřešeno zdaleka všechno, co s tím souvisí a že je jen otázkou času, kdy se přihlásí pokračování.
Nedávno mě znovu vyhledala.
„Od té doby, co jsem u vás byla, jsem si hodně věcí v sobě urovnala. Byl celkem klid. Tentokrát za vámi jedu proto, že se do mě drsně obouvá můj švagr, neustále se do mě strefuje ironickými poznámkami, je arogantní, brousí si na mě své ego. Hádáme se spolu a já už to nemůžu unést. Dělá mu dobře, když mě vyprovokuje. Je to on, kdo se mi pak směje, a já jsem úplně vyřízená. Nevím, co s tím.“
Dana je učitelkou na střední škole. Studuje dálkově druhou vysokou školu, aby dosáhla požadovaného vzdělání s magisterským titulem. Je to pro ni náročné a je hodně vytížená. S tím souvisí další věc, která ji trápí: nedokáže zvládnout testy.
„Jakmile mám před sebou test, udělá se mi temno v hlavě, nepřečtu otázky, protože nevidím písmenka. Rozbuší se mi srdce, mám pocit, že nebudu vědět, že toho vím málo, před očima mám šedou šmouhu, rozbolí mě hlava na šišince. Ztuhnu. Chytám se jako tonoucí stébla tak, že test prolistuju, hledám záchytný bod, propadám panice, protože žádný nenajdu. Čas běží, najednou je ho málo, tak namátkově zaškrtám nějaké odpovědi a udělám naprosto triviální chyby. Zatímco za druhého bych test napsala jedna dvě, u svého ztroskotávám.“
Může se zdát, že mezi rýpajícím švagrem a Daniným vztekem jako reakcí, a mezi testem a panikou z něj není žádná souvislost.
Přesto tam je, dobře schovaná. Procházíme test na živo, v tady a teď, a ejhle, co se nám k panice přidruží: bezmoc, a posléze, o chvilku později, strach z toho, že selže! Ano, Dana se bojí, že selže. Proč? Kde je začátek podvědomého naprogramování, že je nutné se obávat selhání?
Sestupujeme po časové ose a hledáme záznamy událostí stojících na stejných emocích.
Je jí 14 let. Slyší tátův křik, křičí na mámu, maminka pláče. Dana vyběhne z pokoje.
„Mám tmu před očima, cítím hrozný vztek a cítím bolest mámy. Chci ji bránit. Chci, aby přestal křičet a nadávat. Postavím se mu, chytnu ho za ruce. Ne, neříkám nic, jenom ho nechci pustit k mámě. Je překvapený, zaskočený. Strčím do něj, on padá zády na zeď. Pak mě popadne a smýkne mnou. Brečím vzteky a lítostí….cítím bezmoc. Utíkám před ním, utíkám před tím vším do svého pokoje…“
Jsme v jejím ranějším dětství, je jí devět let. Žije se starší sestrou a rodiči v domě o třinácti místnostech. Opravdu o třinácti, není to překlep. Od otce má uloženo, že každý pátek musí všech 13 místností uklidit odshora dolů. Tři hodiny práce devítiletého dítěte. Když otec není s kvalitou úklidu spokojen, nechá jí to celé udělat znovu. Vážně.
Jenomže ani pak není se svou dcerkou spokojen.
„Drezíruje mě, že nejsem jako sestra, proč nemůžeš být jako sestra, hodná, tichá, poslušná? Pořád to slyším a pořád mi ji dává za příklad. Ona je taková puťka, jen vysedává doma, já mám spoustu zájmů a nevydržím na jednom místě. Mám pocit, že mě nemá rád, stále mu na mně něco vadí… je mi to líto…chtěla bych utéct.“
O kousek dál.“ Je mi líto, že jsem si neuměla mu sednout na klín, dát mu pusu a říct, že ho mám ráda. On to taky nikdy neudělal, neuměl to. Tím, jak se ke mně choval, mě od sebe odháněl…nedovolil, abych se k němu přiblížila.
Potom si našel jinou ženu. On, největší moralista, si namluvil od nás z vesnice ženu, o kterou by si nikdo neopřel ani kolo. Strašně jsem se za něj styděla. Lidi si o nás povídali, šuškali. Měla jsem na něj vztek, že vyměnil maminku za tuhle…každý věděl, co je zač. Když se to u nás doma provalilo, úplně mě to semlelo, až na kolena. Přestala jsem se učit, šla se známkami dolů a místo na školu jsem šla jen do učňáku. Bylo mi to jedno, hlavně, že jsem mohla odejít z domova. V podstatě jsem utekla, ano, byl to útěk.“
Když Danin otec zemřel, puklo mu srdce, jak uvedla, udála se další podstatná věc, jejíž důsledky Dana nebyla do nedávna s to rozpoznat.
„První, co jsem po jeho smrti udělala, začala jsem bílit jeho pokoje. Oni s mamkou žili dlouho odděleně, každý ve svém.“ Na otázku proč začala bílením pokojů, nejprve nemohla nalézt odpověď. Zeptala jsem se znovu, co bylo motivem? „Asi že jsem se chtěla něčeho zbavit…něco očistit…chtěla jsem se zbavit jeho energie v domě!“ O kousek dál dojde Dana k dalšímu prozření: „Vždyť já jsem převzala jeho vůdčí pozici v rodině! Maminka byla hodně bolavá, nezvládala to, sestra byla v té době už vdaná…za mého švagra!!!“
Ano, toho švagra, který Danu peskuje stejně, jako to dělal její otec! Dana nyní vidí zřetelně podobu chování obou mužů vůči sobě a nalézá i závěr, proč tomu tak je a co jí má přístup švagra říct. Od tohoto pochopení je krok k tomu, jak přenastavit své reakce vůči němu. Jde jí to dobře a výsledkem jsou slzy, tentokrát ovšem od úlevného smíchu. Uvědomuje si i fakt, že roztržkou se švagrem si pokaždé nechala vzít energii a odevzdala jí jemu. Energii, kterou on potřeboval ukojit svůj hlad, za nímž je nějaký jeho problém.
To ponechám stranou, protože bych odbočila do jiného příběhu. Zůstaňme u Dany. Drilování jejího otce na perfektním úklidu, náročném úkolu, který se jako dítě naučila zvládat, aby byla „dost dobrá“ pro svého otce a neselhala (protože jinak by musela uklízet znovu!), v ní vytvořil záznam: pokud nejsem perfektní ve všem, co dělám, nejsem dost dobrá, a je to moje selhání! Temno v hlavě při testech a vnitřní pochyby: Co když nevím dost a selžu? Musela bych test = zkoušku opakovat! A do třetice její útěky, připomeňme si je. Utekla z domova do učení, hlavně, že byla mimo bydliště. Později utekla do manželství. „Vdala jsem se, a nechala maminku samotnou. Dlouho jsem se tím trápila a vyčítala si to /hned jsme to vyřešily/. Dneska vidím, že v útěcích pokračuju. Od manželství utíkám ke studiu.“
Každý útěk má svůj důvod, a tak se ptám, proč to? Dana tedy vyjde s plnou pravdou ven. „Bydlíme spolu, ale nežijeme spolu. Nevedeme intimní život.“ Opět zazní nutná otázka proč a Dana říká: „Nějaký čas jsem čekala, že přijde sám s iniciativou, ale nedočkala jsem se. Tak jsem to nechala být, jak to je.“ A vám to takhle vyhovuje? ptám se. „Víte, já mám na starosti tolik věcí, které musím zařídit a udělat a ještě v tomhle ohledu bych měla být ta, která řídí a vede?“ A co váš manžel, jak je na tom on? Myslíte si, že je se stavem smířený? „Můj manžel si pořídil tři psy a stará se jenom o ně, jako o děti. Spí s nimi v posteli. Někdy mi připadá, vlastně jsem si tím docela jistá, že si tím vynahrazuje odchod našich dcer z domova. Byl na ně hodně fixovaný. Tak si každý jedeme po svém.“ A po chvilce zamyšlení dodá: „Jako moji rodiče. Je to podobný model.“
Jak sami vidíte z jejích posledních vět, v tu chvíli se věc překlopila na téma manželství a soužití. Vyrojil se tucet dalších otázek. Tak zase třeba někdy příště. Osobní růst je běh na dlouhou trať.

Inšana, terapeutka

Petra se na mě obrátila s prosbou o pomoc v době, kdy její pětiletá dcerka začala najednou protestovat, že nebude chodit do mateřské školy, ačkoliv s tím do té doby nebyl žádný problém. Maminka Petra začala propadat panice, protože jí samotné tato situace spustila její vlastní někdejší zážitky a emoce s tím spojené.

„Mám pocit, že dcerka prožívá něco, co jsem si zakusila kdysi jako dítě i já. Mám obavy, že ji ve školce šikanují. Tohle vědomí mě ničí.“

Jdeme do výchozí situace.

„ Dcerka ráno pláče, nechce se oblékat a jít to školky. Vyzvídám na ní, co se stalo. Říká, že holčičky jsou na ni ošklivé, zlé. Viděla jsem, jak při ochodu na ní ukazují palec dolů. Dva roky chodila do školky normálně, těšila se tam, a nyní nastala taková změna.“

Petra pláče a štká, téměř nemůže mluvit.

„Šla jsem za učitelkou, abych jí požádala o pomoc,“ pokračujeme za chvíli. „Slíbila, že to pořeší, jenomže když dceru další dny ráno vedl do školky manžel, dělo se totéž. Jak procházeli, děti na dcerku ukazovaly palcem dolů.“

Petra měla jako děcko hodně odstávající, veliké uši, téměř bez lalůčku. Od dětí vytrpěla mnoha posměchu. V tomto místě se její příběh skrze vlastní zkušenost napojuje na příběh dcery.

„Ať se moje mamka snažila sebevíc, nemohla mi pomoct, ve školce jsem trpěla, počurávala jsem se. Děti se mi posmívaly, ukazovaly na mě, na moje uši, nadávaly mi. Nechtěly se mnou kamarádit, cítila jsem se odstrčená. Proto jsem tam nechtěla chodit.“

Zoufalí rodiče nakonec udělali to nejlepší, co mohli. Než nastoupila Petra do základní školy, podstoupila transplantaci uší. Operace vyřešila vnější problém. Už se jí pak nikdo nesmál. Jenomže traumatické zážitky z dětské šikany zanechaly trvalé šrámy na její psychice.

Cítila odlišná a nepřijatá okolím.

„Je mi moc líto, že totéž se teď děje mojí holčičce.“

Za lítostí je schované ublížení. Protože se sama jako malé dítě cítila ublížená, přebírá nyní ublížené své dcerky tak intenzivně, jako by bylo její vlastní. Ztotožňuje se s ním, ačkoliv dcerčiny pocity nemusejí být totožné ani tak intenzivní.

Jak pokračujeme dál, vyjeví se potíže se sebepřijetím. Kdysi byla pro své okolí kvůli svým uším nepřijatelná. I když má uši dávno spravené, stále v ní přetrvá pocit vyloučení. Tento nechtěný cejch se propálil až k její podstatě: nepřijala sama sebe.

V další části terapie proteklo ještě mnoho slziček. Téma nepřijetí sama sebe se hodně často opakuje. Přimělo mě to k úvaze nad tím, jak moc stále odmítáme přijmout jinakost. Už v dětech to je, nepřijetí, zloba, odsouzení někoho pro to, že má jiné uši…a kolik vody musí asi ještě uplynout, než se tohle vnímání přenastaví na toleranci.

Každý z nás má otěže svého života ve svých rukách. Tedy alespoň do té míry, abychom byli schopni změnit na svém životě to, co se nám nelíbí, co žít nechceme. Pokud na nás určitá situace tlačí tak, že nám přináší bolest a už ji nemůžeme unést, vyzývá nás, že je načase s tím k o n e č n ě něco udělat, pohnout s tím. Chce se po nás, abychom se postavili sami za sebe a zastavili ústup, stopli defenzivu. Hledali  jiné řešení. V opačném případě se symbolický šroub bude utahovat dál a dál, dokud z nás „nevylisuje“ sílu k akční změně. Čím víc na nás  n ě c o  tlačí, tím je výzva ke změně naléhavější.

Přichází Jana, zralá žena ve věku padesáti, pětapadesáti let, a líčí svoje trable.

„Mám pocit naprosté izolace, nevím, kudy kam. Cítím se jako ve vzduchové bublině, z které není úniku. Jsem uvnitř, a je mi to už jedno.“ Úplně lhostejná jí tahle situace ale není, jinak by nevyhledala pomoc.

Jak se stalo, že se ocitla v takové izolaci, jakou popisuje?

„Sama jsem se do ní uvěznila, utekla jsem do ní. A utíkám z ní do zahraničí za prací. Tam se cítím lépe než doma, jsem vnitřně svobodnější.  Překročím hranice a všechno ze mě spadne,“ svěřuje se a dodává, že už jí to ale hodně unavuje a zmáhá. Z řeči však není tak úplně jasné, co ji tak unavuje, jestli práce v zahraniční, nebo cestování s ní spojené, takže abychom v tom měly naprosto jasno, ptám se, čím konkrétně se cítí tak zmožená.

„Přece z těch svých útěků.  Když se musím zase vrátit domů, vůbec se mi nechce a necítím se dobře.“

Ano, útěky stojí mnoho energie a nic se jimi nevyřeší. Člověk sám před sebou a svými potížemi stejně neuteče. Vždycky ho dohoní.

Janiny trampoty směřují jednoznačně do vztahu s manželem. Probíráme její postavení doma, jak se cítí, co prožívá, jak se chová manžel, jak to mezi sebou vlastně po třiceti letech společného života mají.

„Láska se dávno někam vytratila, zmizela,“ pokrčí rameny. „Panuje mezi námi nedůvěra, manžel je cholerik, nedůtklivý, startuje hned kvůli všemu na první našlápnutí, jak se říká. Dělá mistra na stavbě, nosí si potíže a nervozitu domů.  Jenomže si neuvědomuje, že doma není na stavbě a všechno pořád řídí a diriguje. Syn už to nemohl snést a odstěhoval se od nás, odešel z domova nezralý. Taky utekl. Bylo mi to moc líto, ale i on viděl nejspíš v útěku jediné východisko,“ říká.

Vedeme dál rozhovor formou koučinku.

Co k manželovi cítíte?

„Už jenom respekt. Jako muž a žena spolu nežijeme, protože mi v posteli mi smrdí. Ne že by se nemyl, prostě mi nevoní,“ otevírá intimní téma.

Mluvila jste s ním o tom?

„Zkoušela jsem to několikrát. Jenomže když s ním chci promluvit, podrážděně se zeptá: A o čem ty se mnou chceš mluvit? Jakoby tím říkal: není o čem, nechci, nemám zájem. Myslím, že ho to nezajímá. Nebo se toho bojí. Možná taky utíká,“ naznačuje odcizení mezi partnery. Po chvíli pokračuje.

„Co mu zazlívám nejvíc?“ opakuje otázku, a chvíli přemýšlí. „Víte, že jsem se nikdy takhle sama sebe nezeptala? Že se mě nedokáže ani zastat, jako svojí ženy. Jeho rodina mě nepřijala, deset let trvalo, než mě vůbec vzala na vědomí. Další roky trvalo, než že se mnou začala tchýně mluvit a přijala jako fakt, že jsem jeho žena a že s tím už nic neudělá. Nechtěla, abychom se vzali. Taky sis mohl najít někoho jiného, řekla mu tenkrát, a dala si záležet, abych to slyšela. Asi si umíte představit, jak mi bylo,“ říká s patrnou zraněností v hlase a sahá po kapesníku.

Směruji ji k tomu, aby si definovala strategii svého chování, neboli pojmenovala, před čím utíká a proč.

„Než abych poslouchala ty jeho řeči a dohady, tak raději zalezu. Abych měla pokoj. Utíkám před sebou, utíkám od něj a vlastně utíkám před tím vším. Mám k němu takový odpor… k jeho direktivnímu chování. Často v duchu prosím: Bože, ať už na mě vůbec nikdy nesahá!

Jenomže on je pořád při chuti, je to jinak zdravý chlap. Když ho odmítnu, urazí se a nepromluví třeba i týden. Tím mě trestá. Raději to tedy dvakrát do týdne přetrpím, aby byl klid. Děje se to ale jen podle jeho vůle, ne podle mojí. Je mi to odporné. Jenže ten klid je vždycky jen na chvíli, než si najde další důvod ke kritice, a ten si najde vždycky. Dělá mu dobře, když mě může ponižovat. On mnou vlastně pohrdá.“

Bylo to takhle mezi vámi vždycky, nebo se to dostalo do vašeho života později? A kdy?

„Dokud jsem mu ve všem vždycky vyhověla, byla by bývala přehlížena i kupa hnoje v obýváku. V opačném případě jsem hned neschopná bordelářka, která neumí ani uklidit.

Chce mít pořád nad vším kontrolu. A má ji úplně ve všem a přes všechno. Zbavil mě přístupu k hotovým penězům, dal mi kreditku, aby měl přehled, co kupuju. Když si chci něco koupit pro sebe, na sebe a tak, musím to nějak zaonačit, utajit.“

Poznamenám, že má přece výdělky ze své práce v zahraničí, není tedy na manželovi tak docela finančně závislá.

„On samozřejmě neví, kolik si vydělám, jenomže to vždycky nějak vyčuchá. Mám dojem, že mu to někdo donáší. Je to skrblík, pořád jen počítá a pořád mluví o utrácení a šetření. Je tím úplně posedlý a jde mi tím na nervy. Dá mi třeba 500 korun na nákup konkrétních věcí a přesně ví, kolik mi zbylo a co se za to dá ještě koupit. Když mu řeknu, tak si nakup sám, když mi nedůvěřuješ, odpoví mi, na co tě tedy mám, když neumíš sama ani nakoupit? A už jsme zase v sobě a já nakonec jdu a udělám to. Pak si za to nadávám.

O ničem sama nerozhoduju, jsem jenom taková lépe zaopatřená služka. Do zahraničí jezdím za svobodou, ale upřímně řečeno, nemám ji ani tam.“

Před chvíli jste právě řekla, že ano, že tam z vás všechno spadne a můžete volněji dýchat. Tak jak to je?

„Jenom si to namlouvám. On mě všude vychytá, když si třeba chci zajít do města s kamarádkou, jakoby to na dálku cítil, hned volá, kde jsem, kam jdu, co tam budu dělat. Vidí za tím, že jdu utrácet peníze.

Než jsem začala jezdit ven, měla jsem alergii a astmatické záchvaty. V zahraničí je nemám, opravdu, ani jednou jsem se tam nedusila. Tam můžu dýchat. Díky tomu, že každý měsíc na čtrnáct dní vypadnu z domova, mě záchvaty přestaly.“

Sestupujeme do jejího nejtemnějšího místa, do jeho jádra.

„Jako by po mně sáhla smrt,“ otřepe se a nadskočí. „Fuj, to bylo hnusný, v čem jsem byla…nechci tam být, křikne. „Viděla jsem se, jak stojím po kolena v tmavém, zatuchlém bahně a nemohu vytáhnout nohy.“

Nemůžete, nebo nechcete?

„Nechala jsem se tam zahnat!“

Proč?

„Protože je to pohodlnější řešení, ale…“

Ale co?

„Nikam nevede. Vlastně to není žádné řešení.“

Co by řešením bylo?

„Musím na to jinak! Chybí mi vůle se z něj pohnout, změnit situaci. Můj odpor vůči manželovým direktivám není účinný. Čím víc budu ustupovat, tím víc mě bude tlačit do kouta! Teď se mi vybavuje jedna situace na zahradě.“

Jaká? Povězte.

„Chtěla jsem na něj vzít lopatu. Už jsem byla tak znechucená, tak bolavá a namíchnutá, že jsem ho tou lopatou chtěla přetáhnout. Ale neudělala jsem to.“

Co vám v tom zabránilo?

„Když jsem viděla jeho oči. Ten triumf v nich, tu radost, že jsem se nechala vyprovokovat, jako by říkaly, jen si uhoď! Jakoby na tohle přesně čekal.“

Co bylo dál?

„Pustila jsem lopatu na zem a každý jsme si šel po svých.“

Řekli jste si něco?

„Ne. On jen udělal takovou posměšnou grimasu.“

Jaký jste měla pocit, když jste pozvedla lopatu proti němu?

„Vztek. Nikdy před tím jsem nedalo najevo, že na něj mám vztek. Že se zlobím. Že jsem ten vztek v sobě tlumila. A dělám to tak dodnes.“

Co vám tato vyhrocená situace řekla o vás?

Zauvažuje. „Že jsem dělala chybu.“

Jakou?

„Nechala jsem to zajít moc daleko. Nechala jsem si to všechno líbit. A že mám sílu se postavit.“

Postavit manželovi?

„Jo, jemu. I sobě.“

Jak to myslíte, sobě?

„No, že mám na to se vzepřít i svým útěkům a strachu.“

Strachu? Z čeho máte strach?

„Až doteď jsem měla za to, že se bojím jenom jeho reakcí. Je v tom ale něco jiného. Něco za tím…co to ale je… nevím, nemůžu to rozpoznat…“

Podívejte se, kde to něco cítíte, kde to má sídlo?

„Brní mě nohy. Cítím tlak v hlavě a na prsou. Cítím tlak v celém těle. Jakoby něco chtělo pryč. Vidím obličej své tchýně… vybavuje se mi, jak říká manželovi, že si měl vybrat někoho jiného…já, já, vlastně jsem chtěla být hodná snacha, aby viděla, že si nevybral špatně, chtěla jsem jí dokázat, že se spletla, že jsem dobrá žena a dobrá manželka. Pro pána krále, to jsem ale blbá! Ona mnou pohrdala už tenkrát a pohrdá dodnes. Manžel se chová ke mně stejně jako ona. Já jsem tohle neviděla? Jak to, že jsem na to nepřišla?“

Zase se odmlčí. Je na ní vidět, jak vstřebává svůj objev a jak hledá odpověď na otázky, které vyslovila. Po chvíli se nadechne a řekne: „Je zvláštní, že se mi najednou lépe dýchá. Mravenčení v nohách už cítím jenom v chodidlech, tlak v hlavě povolil, jenom na srdíčku cítím ještě trošku, něco tam tlačí…chce se mi brečet.“

Nebraňte se, plakat je zdravé. Co vás na srdíčku ještě tlačí?

„Já jsem si tu její hnusnou větu vzala moc k srdci. V podstatě jsem ji přijala za svou. To je úděsný! Celé roky jsem žila s tím, že musím být dobrá manželka, až jsem zapomněla, jaké to je být sama sebou. Já jsem se vlastně popřela, zapřela jsem sama sebe, jako zapřel Petr Ježíše. Sama sebou jsem mohla být jen v tom zahraničí, kde nebyl manžel a tchýně, kde jsem nemusela nic dokazovat.“

Nemusela nic a nikomu dokazovat. Až tak bolestné to někdy musí být, aby člověk vyluštil, že nemá zapotřebí nic, nikdy a nikomu zvenčí nic dokazovat. Motivace zvenčí vždycky zapáchá. Vznikne dusná atmosféra, v níž se člověk dusí, často doslova. I kdyby se Jana rozkrájela nebo pozlatila, svou tchýni by ke změně názoru nepřivedla. Tlak v nohách povolil, když rozpoznala chybu, přišla na to, co jí tak moc svazovalo nohy, že nemohla vyjít z  temného, zabahněného močálu, v němž uvízla. Hlavu natlakovanou onou citovanou větou tchýně osvobodila a ve stejné chvíli prozření ulevila svému srdíčku. Uvědomila, že k němu připoutala energii cizí, nahlas vyslovené škodlivé myšlenky. Myšlenky tohoto druhu působí jako zaklínadlo, mohou mít až podobu prokletí. Jana podlehla názoru, že nestojí za nic a celé okolí – tedy hlavně tchýně a manžel, jí v této její interpretaci utvrzovalo.

Inšana

Přišla jsem natěsno do kontaktu s rodinou s dvěma dětmi, dvanáctiletou dívkou a pětiletým chlapcem. Ráda bych vám o nich něco řekla.

Děvče si okusuje kůžičku na prstech rukou, chlapec trpěl do nedávna častými bolestmi bříška jakoby bez zjevné příčiny, zvracením, kdy blinkal jen žaludeční šťávy, a nočními děsy. Dodnes usíná s palcem v puse nebo žužlá plyšovou hračku.

Popsané projevy jsou zlozvyky pramenící z duševní nerovnováhy, tísně, jíž se říká neuróza. Je způsobená permanentním stresem ze života v napjatém, nevlídném prostředí. Patří sem také pomočování a koktavost.

Za okusováním kůže na prstech, v tomto konkrétním případě až do masa, jsou schované neprojevené emoce: potlačený strach a vzdor, nervozita, nevyřčený vztek obrácený dovnitř, proti sobě. Je to podobné jako u okusování nehtů, kdy se jedinec na nevědomé úrovni tímto zbavuje svých zbraní (drápů). Protože je ze strachu nemůže použít k vlastní obraně proti rodičovské nebo jiné autoritě, poškozuje sám sebe. Ať už o sobě neuróza dává vědět tak či onak, jedním, nebo několika způsoby, vždy tím dává dítě formou vnější projekce zprávu o stavu své duše: že se cítí úzkostně, že se cítí vinno, že není „dost dobré“, že není přijaté, že trpí nedostatkem citu, přemrštěnými požadavky, neúnosnou zodpovědností, která je na ně kladena a že vnímá nesoulad mezi rodiči. Děti tím zároveň němě křičí a volají o pomoc.

Tohle všechno jsme v dotyčné rodině postupně rozkryli.

Rodiče jsou čerstvě rozvedení a děti mají ve střídavé péči. Matka si našla jiného partnera ještě za trvání manželství, kryla tento mimomanželský poměr lží a výmluvami na služební cesty celý rok až do chvíle, než pod tíhou situace musela s pravdou ven. Otec si v reakci na situaci velmi rychle našel jiné bydlení a odstěhoval se. Matka si okamžitě nastěhovala do jejich stále ještě společné domácnosti nového partnera a postavila děti před hotovou věc. Místo táty tady teď bude bydlet tento ´strejda´.

Do hnízda, kde mělo být bezpečí a ochrana, právě dopadl granát.

Avšak už v době dávno před tím, než události nabraly výše zmíněný sešup, dívenka velmi zřetelně pociťovala, že se něco děje, že něco visí ve vzduchu. Je hodně vnímavá a empatická, na svůj věk duševně vyspělá a otevřená. Její zmapování a vyhodnocení jevů a motivací chování členů rodiny bývá na takové úrovni, že nestačím údivem zavírat pusu. Mohu s ní mluvit téměř jako s dospělou, protože její duše je dospělá. Potíž je v tom, že spolupracovat se dá zatím jen s ní. Matka vypadla ze hry úplně, otec je zatím těmto věcem uzavřený, nevidoucí a nevědomý.

Často zmiňovala, že se nerada vrací domů, pokaždé nápadně ztichla a nic do ní nebylo. Z domova utíkala, jak jen mohla, hlavně tehdy, když byl táta v práci. Popisovala, jak se sama toulá kolem potoka a jak je jí tam dobře. Matka ji pověřovala stále nějakými povinnostmi, sama holčička to nazvala, že si s ní matka udělala Popelku. Stýskala si, že je k ní nespravedlivá, že nadržuje bráškovi, všechno mu projde, všechno mu dovolí. Často plakávala, byla smutná a jednou se přiznala, že pomýšlela na to, že uteče z domova napořád. Dítě, které se vážně zabývá pomyšlením na útěk z domova, kde by mělo být jako ptáče v hnízdě, jasně říká, že v hnízdě řádí škodná. Obrazně řečeno.

Měla, a stále má, na starost mladšího chlapečka. Se zřetelem na velký věkový rozdíl mezi sourozenci tato povinnost plodila- mimo jiné – abych tak řekla nesoulad zájmů. Ono „mimo jiné“ spočívalo v tom, že aniž by o to stála, převzala za chlapce zodpovědnost rodičů, v té době hlavně zodpovědnost matky, která byla stále ještě na rodičovské dovolené. Vlastně na ni byla tato zodpovědnost uvalena jako břímě, které pochopitelně nemohla unést. Holčička se dostávala do situací, že když se bráškovi něco stalo, například upadl a rozbil si ruku, která silně krvácela, upadala do hysterického pláče. Proč? Protože to vnímala jako svoje selhání a obávala se následků. Podobných situací bylo mnohem více, a ona často slýchala onu oblíbenou rodičovskou killer frázi: To na něj nemůžeš dávat větší pozor?

Kousala si nehty, což byl jen další důvod ke kritice. Stejně jako ta kila navíc. „Tak jsem se snažila přestat si kousat nehty, až jsem přešla na kůži,“ jsou její autentická slova. „Máma mi nadává, že jsem tlustá, ale aby mi poradila, jak zhubnout, to mi neřekne.“

Vlastně se mi teď vybavuje, že první regresi jsem s ní dělala asi před třemi roky. Dostala za úkol vyvenčit psa, ten se zaběhl ke komusi na zahradu. Majitel zahrady na něj bral vidle a křičel, že psa zabije. Pejskovi se sice nic nestalo, stihl včas utéct, zato holčička utrpěla traumatický zážitek. Doma statečně řekla pravdu a ke cti rodičů musím dodat, že nebyla potrestána. Nicméně bylo třeba odblokovat emoční stres, s nímž si pochopitelně nevěděla rady, takže se jí prožitek hrůzy stále vracel.

Vraťme se do doby, kdy jsou rodiče ještě spolu. Komunikace mezi nimi je v podstatě neustále podrážděná, odbývá se převážně v rovině organizačních věcí kolem chodu domácnosti s důrazem na úklid. Hlavně, aby bylo uklizeno! Sebemenší drobek utroušený na stole nebo na zemi zavdával matce příčinu ke zvýšenému hlasu a hubování s poukazem na to, že ona nebude přeci pořád uklízet. Hračky nesměly být roztahané, ale stále srovnané. Tudíž si děti prakticky vůbec nehrály. A tak to bylo skoro se vším. Tato posedlost úklidem hraničící s obsesí přispívala k tomu, že rodinná atmosféra byla ledová, až mrazila.  Žádná vřelost, jen napětí a přetvářka, pokrytecká hra na spokojenou rodinu.  Bylo to zřejmé už po několika minutách pobytu u nich. Scházelo tam to, čemu se výstižně říká teplo domova.

Otec, pokud byl doma a nespal právě po noční směně, se neustále něčím zabýval, nějakou činností kolem domu, anebo byl v hospodě. Očividně utíkal, stejně jako jeho dcerka. Děti s ním byly mnohem raději než s matkou a byly i spokojenější, což nešlo přehlédnout.

„Táta si s námi hraje, čte nám pohádky, i když je sám unavený. Učí se se mnou, a nekřičí na mě, když něco neumím,“ vyjádřila se nejednou holčička s uznáním k otci. Klučík měl z táty respekt, na rozdíl od matky, která by mu dovolila snad i to, kdyby jí po hlavě skákal.  Dívenka mi svěřovala věci, které nikdo jiný nevěděl. Kolikrát se utekla schovat do mé náruče, když jiná nebyla.

Vypravovala, že ani ji, ani menšího brášku máma do náruče nevezme, nepřitulí, nepohladí, neudělá „mazlinky“. Že sotva vkročí do dveří, už kontroluje, kritizuje, rozdává další úkoly a sekýruje.

Výraz „mazlinky“ snad nepotřebuje výklad.  Je fajn, že táta „mazliky“ umí, leč co je to platné, máminu náruč nahradit nesvede, třenaže se o to snaží.

Klučík neprospíval právě dobře. Míval zamodralá horní víčka, kruhy pod očima, časté rýmy, kašel, málo jedl, a když, tak stál jenom  o „mňamky“. Vypadal podvyživeně. Reagoval přecitlivěle na sebemnší výkyvy v atmosféře. Když nebylo po jeho, nebo když se mu přestala věnovat pozornost, vztekal se nebo plakal, urážel se, schovával se do sebe. I to je forma útěku. Jeho duše plakala vnitřním pláčem a jeho obranný imunitní systém v té souvislosti byl hodně u dna. Dělala jsem si o něj starost. O oba jsem si dělala starost. Pomáhala jsem jim, jak to jen na dálku šlo a bylo v rámci podmínek možné. Přitom bylo jasné, že pomoc by potřebovali i oba dospělí. Kdyby o ni stáli, kdyby si uvědomovali, že jsou obětí sebe samých a že oběti dělají i ze svých dětí.

Nevědomost včetně sebeobelhávání plodí ty nejzávažnější chyby a spoustu utrpení.

Děti mají k sobě vypěstovanou závislost, řekla bych až nezdravou. Je to vcelku pochopitelné, když člověk zná pozadí, jak k ní došli. Vzájemně si nahrazují, co nedostávali od rodičů. Holčička mi nedávno svěřila, že pociťuje k bráškovi vztah, jako kdyby byl jejím vlastním dítětem! Jakoukoliv situaci pro něj nepříjemnou až ohrožující vnímá tak intenzívně k sobě samé, že je schopná udělat a vymyslet cokoliv, aby jí zabránila. Měla po ruce konkrétní událost, čerstvou událost, která potvrzovala její slova.

Děti dodnes spí spolu, ačkoliv nemusí, mají každý svou postel. Malý nedokáže usnout sám. Když je mu ouvej, volá k sobě sestru. V jeho očích je ona ochranitelka. Ne máma, sestra.

V čase střídání péče, když byly děti s tátou, se stalo několik věcí. Otec se snažil nahradit jim oba rodiče, vařil, dokonce pekl, uklízel, staral se. Vymýšlel výlety, zábavu, činnosti. Sám se dostal do stavu vyčerpanosti až vyhořelosti. Moje babička by řekla, vypadal jako z kozy duch. Přišel z noční a místo spánku rovnou naskočil do péče o dvě děti. K té době se váže to, co se děje bohužel velmi často, totiž že starší dítě je nechtěně dospělým vmanévrováno do role partnera. Dospělý se „opře“ o starší dítě, které tak konstelačně „vyplní“ mezeru po chybějícím druhém dospělém a hraje částečně jeho roli. To je další rovina pro dítě neúnosná. V našem případě to vyústilo v to, že otec čas od času potřeboval prostě vypřáhnout, zajít taky mezi chlapy, jak říkal, a nechal děti samotné doma s tím, že na dcerku se přece může spolehnout. Jenže to jeho přijdu brzy bylo několikrát opravdu brzy, ale druhý den ráno. Dcerka celou noc, noci nespala sužovaná strachem, co kdyby se něco stalo? Co kdyby měl bráška zase ty své noční děsy? Nebo začal zvracet? Co kdyby se něco stalo tátovi?

Jak má s tímhle dítě žít? Jak může tohle unést? Jak se s tím má vyrovant? A proč by mělo? Samozřejmě můžeme se v tomhle bodě dostat k úvaze, že si to jeho duše zvolila jako cestu a že na nás není naloženo víc, než uneseme. Avšak mým úmyslem v tomto článku je spíš poukázat na jednání, která dávají vzniknout zbytečným bolestem, psychickým zátěžím a naznačit, jak a z čeho vznikají destruktivní vzorce chování, které se zacyklují a předávají. A že nic takového nezůstává bez následků. Bohužel, především na těch bezbranných. Bludný kruh se uzavírá pak tím, že rodiče si lámou hlavu nad tím, proč si dítě kouše kůži na prstech, proč si cucá palec, a když má jít spát, tak se mu chce blinkat, nebo si vynucuje, aby šla spát taky starší sestra.

Proč chceš mít ve škole pořád samé jedničky?, přišla tuhle řeč, když se mi holčička svěřila, že nesnese, aby měla jedinou dvojku na vysvědčení. Vzala jsem tuhle okolnost do hledáčku. Co myslíte, že vyplynulo? „Tlak na sebe vytvářím sama, záleží mi na tom, abych měla co nejlepší výkon,“ cituji její slova. Proč? „Mám obavy ze selhání sama před sebou.“ Proč ještě potřebuješ podávat výkon? „Abych byla pochválená.“ Ve škole? „To ani ne“.  Tak na čí pochvale ti tak záleží? Zarazila se, obličejík se jí zkrabatil do pláče. Pak to přišlo. Záleží jí na tom, aby jí chválila hlavně máma.

Její ctižádost tedy není zaměřená na to, aby ve třídě za každou cenu vynikala. Tak to působí jen na první pohled. Ale pod tím, pod tím je její ctižádost o tom, aby své mámě, která ji neustále kritizuje za něco, hlavně pak za to, jak vypadá (má pár kilogramů navíc), dokázala, jak je dobrá! A že si zaslouží její pozornost, pochvalu a hlavně lásku! Nepotřebuje to dokazovat sama sobě, ona to ví, že je dobrá! Ale máma to neví! Máma to neví…vědět nechce, neumí vidět…nevím. Je to smutné.

A ten tlak na výkon? Ano,tak je z domova naučená. Byl jí nahrán takový vzorec. Musí zastat hodně práce, má mnoho povinností. A všechno musí být hotové a musí to být perfektní. Protože jinak se na ni snese kritika. A ona nebude v očích své matky dost dobrá.

Nicméně, zpátky k situaci, kdy jsou děti samy doma.

Holčička mezitím zase o něco víc vyspěla a pokročila, už nedržela pusu a své si pověděla. Už má potřebnou kuráž se sama sebe zastat, zastat se věkem znevýhodněného sourozence. Dnes řekne, až na výjimky, co má na srdci. Tudíž tátovi řekla, co se jí na jeho jednání nelíbí. Vyjádřila svůj nesouhlas a nelibost. Snad se aspoň trošku zastyděl. Doufám v to, kvůli dětem.

Úplně s klidem se ho tuhle zeptala: „Proč jsi na nás pořád tak hnusnej?“ Před tím je oba sprdnul, že mají v pokojíku binec. (V duchu jsem si představila, kdybych tohle kdysi dokázala coby dítě říct já, co by následovalo a viděla jsem ten tanec facek nebo vařečky). Uznala, že v pokojíku čurbes mají, ohradila se však vůči formě, jakou to bylo řečeno a že to tak bývá řečeno v poslední době nějak často. Kupodivu to na tátu platí víc než cokoliv jiného. Nebo spíš a přesněji než kdokoliv jiný.

Z děvčátka roste osobnost, která na sobě nenechá dříví štípat. Roste její sebehodnota a odvaha projevovat se taková, jaká je. Být autentická, se dá také říci. Nenechat se lámat do rámce představ někoho jiného. Byť by to byli rodiče.

Jak šel čas, přistoupila do mužova života, a tím i dětí, nová partnerka. Energie na obou stranách se vyrovnaly, oba rodiče mají protějšky. Situace a rozpoložení se v námi sledované rodině uklidnila a proteplila. Ne zcela vyžehlila. Aby se tak mohlo stát, museli by, jak už jsem napsala, začít spolupracovat dospělí. Zatím to zůstává jen na téhle dušičce. A víte,co je úplně jedinečné? Že ona si je vědoma tohoto úkolu a přijímá ho! Nebojuje s ním! Co práce mají dospělí, aby k tomuto poznání vůbec někdy došli!

Nedávno mě ohromila. Zahlásila, že se spolužačkou, jíž zemřel tatínek, a maminka se poté hodně změnila, udělala regresní terapii, protože kamarádka stále plakala. „Jak jsi mě to naučila ty, když jsi dělala regrese se mnou,“ řekla. Detailně mi celý proces popsala a později mi o tom ukázala i zápis ve svém deníku. „Co myslíš, jak s ní mám dál postupovat?“, zeptala se do ticha, protože jsem nebyla překvapením mocna slova. Teprve dvanáct, skoro třináct let, a tohle tady předvede. Objala jsem jí, pochválila.

S jejím souhlasem mohu uveřejnit, co si napsala na první stránku deníku jako motto: Dávej si pozor na svá tušení. Věř sama sobě a nespoléhej na ostatní. Věř si v kráse, učení i v životě. Nejdříve řeš sebe, a pak ostatní.

K tumuhle mnozí dospělí nedospějí za celý život.

Jaký obrovský potenciál mají dnešní děti! Jen kdybychom je nechali v jejich velikosti růst a nesnažili se z nich dělat ochočené a poslušné pejsky.

Ivana Inšana PÍHOVÁ

Jana začínala léčení u mě lymfatickými masážemi a baňkováním. Trpěla dramatickou obezitou, nohy měla oteklé jako sloupy, neobula žádné pořádné boty, tedy ne takové, které by se jí líbily a podtrhly její ženskost. S oblečením se to mělo podobně.
Její původní váha byla 70 kg. Chtěla ještě jednou přirozenou cestou otěhotnět, ale nedařilo se.
„Léčila jsem se na sekundární sterilitu od r 1993 do roku 2004. Mám za sebou dva pokusy o umělé oplodnění. Moje tělo potřebovalo větší dávky hormonální stimulace. První pokus se nezdařil. Druhý skončil v 9 týdnu těhotenství samovolným potratem.
Výsledkem byly změny na jaterních testech, problémy s ledvinami, otoky, deprese, rozšíření vejcovodů a konečná váha 123 kg. Kila nešla dolů ani při dietách a cvičení. Nevím, jestli následkem léčby, ale v roce 2006 jsem otěhotněla, bohužel mimoděložně. Při operaci mi odstranili oba vejcovody, v jednom bylo plodové vejce, druhý byl prý zdeformovaný,“ vylíčila svoji anabázi v touze stát se ještě jednou matkou.
Na lymfatické masáže v kombinaci s baňkováním reagovalo její tělo velmi vstřícně. Záhy se dostavily výsledky. Zapojily jsme do akce poradkyni přes výživu, která Janě „ušila na míru“ jídelníček se slovy, že k postavě se člověk musí projíst, ne prohladovět. Jana shazovala, nohy se jí začaly u kotníků a v nártech tvarovat, ustupovala i úporná bolest zad, bříško i stehna se měnila, což bylo viditelné i změřitelné. Pak jednou přišla v džínách a už od dveří halasila: „Tyhle kalhoty jsem nemohla dva roky nosit! Na nohách měla páskové boty. „No teda, ty jsi kočka,“ sdílela jsem její radost. Očividně pookřála, měla i více energie a hlavně, svítila, jestli víte, co tím myslím. Bylo milé a příjemné sledovat, jak jí zase začíná chutnat život. Věděla jsem, že na sobě hodně pracuje, na svém růstu.
Po mnoha měsících našeho společného usilování se ale něco zvrtlo. Přišla zaražená, plačtivá, a že prý doma není pohoda. Jana v té době stále neměla práci, ačkoliv se snažila, jak mohla. Možná právě proto, že tak moc chtěla, ne a ne o práci v oboru zavadit. Je totiž zdravotní sestra. Téměř všechny své úspory vydala postupně na své léčení a terapie. Jejímu manželovi sáhli v práci na plat, a ovzduší doma zhoustlo. Zatáhlo se. Z mraku pršely výčitky, neshody. Vytvářelo se podhoubí nedůvěry. Měla pocit, že jí manžel nepřeje její úspěch a vidí jen „ty vyhozené peníze za nic“.
Po ujasnění si, v čem vlastně potřebuje pomoct, jsme terapii odpíchly od její snahy koupit si letní šaty, v kterých by se sama sobě líbila, protože se vyjádřila, že zatím ve všem, co zkusila, vypadala jako uplácnutá moucha.
„Jdu do obchodu s jasnou představou, jak mají šaty vypadat,“ pustila se s vervou do loupání cibule. „Najdu zelené, které by teoreticky mohly odpovídat, ale jsou malé. Najdu béžově hnědé, beru je do kabinky a oblékám, ale už přes prsa jsou hodně těsné. Dívám se na sebe do velkého zrcadla a říkám si, no to jsem pěkně oplácaná. Šaty mě obepínají přes boky, vlastně všude. Holt na slony nic nemají, pomyslím si.“ Rozpláče se lítostí. „Už léta chodím v jedněch stejných šatech, ve kterých se necítím dobře, stydím se i před mužem, nechce se mnou nikam jít, asi se za mě stydí. Doma se snažím zalézt, aby na mě nebylo vidět. On sice říká, že to tak není, ale já cítím, že se stydí za svou ženu.
Svlékám šaty a je mi moc líto, že si je nemůžu koupit. Vracím je a spěchám co nejrychleji pryč, aby si nikdo nevšiml, že pláču. Přitom přemýšlím, kde seženu něco na sebe, nicméně mě to stimuluje ke kreativní práci. Uvažuji, že si udělám šaty sama z velikánského pánského trička. Cítím ale, že to není ono, je to zoufalé řešení. Nechci to tak řešit.
A zase mě to popichuje něco se sebou dělat, pracovat na sobě. Nemám sílu každému vysvětlovat, že nejsem obézní proto, že bych nezřízeně žrala. A hned na to mám zase chuť to vzdát, nikam to nevede, chtěla bych vypadat jinak, závidím holkám, které mohou obléknout všechno. Mám traumata z toho, když se vidím ve výloze nebo v okně. Všechna zrcadla jsem z domu odstranila. Otevírám třeba balkónové dveře, vidím své oteklé nohy a přistihnu se, jak myslím na to, jak se mnou ten můj chlap může být, když takhle vypadám.“
Dlouho schovávané emoce se derou ven, přichází emoční zkrat, že téměř nemůže nabrat dech. Sama si uvědomí jejich sílu a je překvapená, jak hluboko do šuplíku si je zavřela.
Vracíme se k situaci. Cítí tlak pod levou lopatkou. „Vlastně ani do obchodu jít nechci, ale jdu, i když vím, že na mně stejně nic mít nebudou. Chtěla bych zažít, že mi bude všechno velké,“ říká a upozorňuje na bolest v kolenou. „Nemůžu to ustát, jsem hotová z toho, že lidi mě soudí podle toho, jak vypadám, ne podle toho, jaká doopravdy jsem. Lidí soudí takhle: tlustá = blbá, proto nemůžu najít práci, lidi mě vidí a vyděsí se, vidím jim to na očích, jak mě hodnotí podle vzhledu. Teď mi ztuhnul krk, levá strana celá mi ztuhla, až po ruku nahoru, jakoby ztěžkla. Jsem naštvaná. Na sebe, na lidi, na to, že na mě nemají nic pořádného. Přepadají mě myšlenky, že lidi jsou jenom vyzáblí a silní lidé že mají vypadat jako strašáci. Už necítím lítost, jsem jenom namíchnutá, nebudu nic hledat, jdu pryč! Nebudu se stresovat.
Doma hledám na internetu obchod, kde by měli věci na takové slony, jako jsem já…teď cítím uvolnění ramen, a mám žízeň, úplně mi oschl jazyk, cítím jakoby sladkou chuť, jazyk se mi lepí.“
Co potřebuješ spláchnout? „Zatvrzelost.“ V čem? „Najít za každou cenu oblečení podle mých představ, dostat to, co chci. A zlobu, že nic takového nemají.“ Záhy popisuje vjem vířivého pohybu energie, vidí barvy, béžovou, hnědou, pískově žlutou. Je uvnitř toho barevného víření. Pociťuje to jako velice příjemné, hladivé „Mám moc ráda barvy země,“ komentuje. Takové bych si přála mít šaty.“
A noříme se do další slupky. Copak je pod ní asi tentokrát? „Nemám už nutkavou potřebu tady a teď najít za každou cenu šaty na sebe. Poradím si sama. Uvědomuji si, že mám svoji hodnotu, i když tělo nevypadá, jak bych chtěla. Ale i tak jsem na sebe pyšná pro to, jaká jsem.“ Tak proč teď pláčeš? reaguji otázkou na náhlou proměnu. „Že to ostatní nevidí. Nemůžu mluvit,“ vysouká ze sebe se zajíkáním.“ Vidím. A pročpak nemůžeš? „Nevím.“ Ale víš, proč nemůžeš mluvit? Po chvilce uslyším: „Protože táta o mě nestojí. Nechce mně.“
Bing ho, to bych nečekala. Dívám se na ni, jak rudne, zatíná pěsti a brada se jí chvěje potlačovaným pláčem a zlostí. Buší pěstmi do lehátka. Řekni nahlas, co cítíš? „Mám na něj děsný vztek a bolí mě to. Mám vztek i na sestru, že ho viděla, a já ne. Říkají, že můj syn je mu hodně podobný. Sama se sebou ho porovnat nemůžu, protože ho neznám. Nikdy jsem ho neviděla. Tolik bych si s ním chtěla promluvit…“ Co bys mu řekla? „Chtěla bych vědět, proč od nás odešel, proč není se mnou, přála bych si, aby na mě byl pyšný. Už jsem si mnohokrát představovala, že mu napíši, nic jiného než jen to, že bych s ním chtěla aspoň jednou promluvit. Proč se nechce se mnou sejít, když mu to mamka několikrát navrhovala? Žárlím na sestru, má možnost ho vidět aspoň z dálky na zahradě…cítím stud za to, že neznám svého otce a že se nechce se mnou vidět. Cítím se odmítnutá, zavrhnutá. Rve mi srdíčko, že mě nechce, a přitom mě vůbec nezná.“
Rozbolí ji podbřišek, špatně se jí dýchá. Je to její dlouhodobě ukrytá bolest, jejíž ztišení si vyžádá několik okamžiků.
V další etapě terapie zakládá v nejbolestivější emoční vrstvě táborový oheň, aby se zbavila všech nahromaděných, nevyřčených bolestí. Ve zkrácené podobě i vy můžete nahlédnout, abyste viděli, jakou citovou paseku v životě může způsobit nepřítomnost rodiče. Jaké utrpení od dětství si pak jedinec nese do dospělosti, dokud ´nevezme skalpel´, a neřízne do živého.
„Tatínku, moc tě chci, potřebuju, chci k tobě, abys mě pohladil, utěšil mě, abys byl mou součástí, součástí mého života, cítím se bez tebe prázdná. Když jsem se dozvěděla, že ten pán, co s námi žije, není můj biologický otec, bylo mi hodně zle. Mám v sobě tolik lásky, proč jsi odešel? Nechceš moji lásku, nechceš mně…potřebuji vědět, proč se mnou nejsi, proč je ve mně takové prázdno? Strašně moc tohle potřebuju vědět. Cítím hrozivou prázdnotu, jako bych umřela, nejsem celá, kus mi chybí…“
Příliv slzí a uvolněného zoufalství je venku.
Její duchovní rádce ji obejmul kolem ramen, aby věděla, že stojí při ní, a podporuje ji v těžké chvíli. „Táta stojí, nevidím mu do obličeje, chci k němu, ale ne, je mezi námi nějaká zábrana, cítím, že ještě není připravený. Má sklopenou hlavu.“ Zeptej se proč. „Protože se stydí. Že když nás chtěl, mně a mou mamku, tak nemohl, nedovolila to máma, už nebyla sama, on má také jinou rodinu. Je mi ho vlastně líto.“
Do dění kolem ohně mají co říci přizvaní prarodiče a ozřejmují otevřeně dávné události.
Jana úlevně, uklidněně dýchá. Dostala vysvětlení, které potřebovala, aby pochopila, co se v rodině stalo, když byla malá. A aby mohla odpustit.
V rámci integrace celého procesu očištění vidí následně svoji budoucnost. „Manžel má ze mě radost, já ze sebe taky, jsem sebevědomá, cítím se úplně jinak, důležitá, ale ne nafoukaná, mám i práci, která mě baví, je to příjemné, moc příjemné.“
Po čase Jana skutečně dostala práci v oboru, jak toužila. Je sice hodně časově náročná, až vyčerpávající, ale je v ní spokojená, protože je užitečná. Tedy ta její práce, Jana ostatně taky.

Ivana Inšana PÍHOVÁ