Občas se mezi klientkami objeví i muž. Michal přišel řešit rozvod manželství.

Na tomto příkladu uvidíte, jak se postupně obnažují jednotlivé vrstvy vědomí, paměti a emočních zátěží spojených s prožitky, kterých si člověk v běžném stavu mysli není vědom.

Věděl, že v e-mailové poště najde návrh na rozvod. Očekával jej, a zároveň se obával poštu otevřít, třebaže si byl vědom, že jde o jediné řešení, jak ukončit nefunkční vztah mezi manželi.  „Vím, že jinak to nejde, aby mohlo být pro oba lépe, ale vnitřně s tím nesouhlasím. Jsem rozpolcený, přijde mi to absurdní, rozvod je přeci i duchovní věcí dvou lidí. Nechápu důvody, nechci to přijmout, ale musím,“ povídá se smíšenými pocity, k jejichž vyjádření nejprve obtížně hledá správná slova. Přečtěte si pokračování článku »

Petra přišla na terapii s velkým odhodláním: Chci se cítit volná, svobodná. Deptají mě různé strachy, kterým nerozumím, ocitám se v situacích, které jsou nepříjemné a pokaždé mě rozhodí. Vadí mi to.

Byla otevřená, přístupná, práce s ní byla jedna báseň.
Začínáme zdánlivě banální záležitostí, jakou je vyzvednutí pošty ze schránky. Najde v ní složenku a lekne se. To jsem si mohla myslet, že to bude složenka, pomyslí si a cítí, jak se jí dělá slabo. Podívá se na ni, má splatnost do 14 dní. Hlavou jí proběhne myšlenka, že si mohla dát větší pozor, uhlídat si to. Odložila složenku na stolek, aby na ni viděla a do očí se jí natlačily slzy. „Peníze, peníze! Pořád jenom ulítávají pryč. Ani si je neužiju,“ svěřuje se. Při těch slovech jí od břicha ke hrudi stoupá tlak. Ptám se, jakou emoci pociťuje. „Vztek,“ vyrazí ze sebe. Proč vztek? Na koho, na co se vztekáš? „Na sebe, že se nechám složenkou takhle doběhnout, že jsem si to mohla uvědomit a počítat s výdajem. Přitom vím, že to zvládnu, že to není nic, z čeho bych se měla hroutit.“ Vztek je na povrchu, co je ale pod ním? „Strach, že mi nikdo nepomůže,“ zazní okamžitě. Čeho se bojíš? „Že bych si musela říct o půjčku“. Chytne se za krk. Co máš s krkem? „Mám problém říct si o půjčku. Nemůžu to ani vyslovit. A přitom jsou lidi, kteří by mi půjčili. Jenomže bych vypadala jako blbec, který neumí dát stranou pár stovek.“
Pokračujeme dál otázkou, co ještě horšího by mohlo nastat, kdyby přece jen nemohla složenku zaplatit. Reakce je opět okamžitá: „Že mám na krku exekuci kvůli pár stovkám. Už jsem to prožila.“ Dobře, jdi k té události. „Vymahači přišli k nám domů kvůli synovi, který neplatil složenky. O ničem jsem nevěděla. Je to strašná situace. Dělá se mi mdlo z toho, co říkají. Zase se mě zmocňuje strach, že mi nikdo nepomůže. Manžel v nepřítomnosti nadává na syna. Říká o něm, že je hajzl, ale není to pravda. Bráním ho. Potom odjíždí, nechce se bavit ani se mnou, ani s nimi. I mně nadává, že to s nimi vůbec řeším, když to není moje věc. Jak není moje věc? Měla by být i jeho, je to náš syn! Když vymahači vidí, co se děje, jsou vstřícnější a bavíme se o možném řešení. Domlouváme se na splátkách, přebírám na sebe synův dluh. Jde o pár tisíc.“ Chvíli je ticho, potom pronese. „Aha, tak proto mě složenka tolik vyděsila,“ vydechne úlevně. Zároveň se vyjeví důvod, odkud se bere strach, že jí nikdo nepomůže. „Manžel mě nechal v té situaci samotnou. Odjel, nepomohl mi.“
Jdeme k další nepříjemné a krizové situaci, v níž je sama. „Sedím v práci, čtu poštu. Přichází mi zpráva, a já nevím, co s ní. Chtějí po mě něco, co jsem ještě nedělala. Je to nějaká novinka. A chtějí to hned. Jsem v časovém presu, cítím, jak mám sevřenou hlavu. Jdu k oknu, nabrat trochu vzduchu. Hlavou mi táhnou myšlenky, překotně, jedna za druhou. Co budu dělat? Nevím, co po mě chtějí. Půjdu se poradit se šéfem, napadne mi. Ale ne, okřiknu se, vzbudím dojem, že jsem blbka k ničemu. On to taky nebude vědět, proč by taky měl. Zavrhuji tu myšlenku.“ Kroutí se jí nohy, tak se zeptám, proč. „Brní mě nohy, nemůžu jít. Nepůjdu za ním. Vracím se k počítači. Uvědomuji si, že potřebuju získat čas. Znovu čtu zprávu a dostávám spásný nápad! Zeptám se, jak to dělají v jiných divizích. Přichází odpověď, že podle manuálu, stačí si ho přečíst!“ Oddychuje. Copak se děje, ptám se. „Cítím osvobození. Nechápu, proč jsem tak zpanikařila. Nechtěla jsem jít za šéfem, a dobře jsem udělala. Poradím si sama, sama to vyřeším!“ A vyřešila jsi to? „Ano, zvládla jsem sama to, za co jsem zodpovědná. Jen si dát čas a jednat v klidu,“ zrekapituluje a dodá, že citelně ustoupilo sevření hlavy. Pominul důvod. „Jsem jakoby rozprostřená do prostoru, nohy se mi neuvěřitelně uvolnily,“ líčí další své pocity a rukou si bezděčně hladí tělo od břicha ke hrudi. Pro kontrolu se jí zeptám, co to znamená. „Hladím se, jako se hladí pejsek, když je hodný. Cítím teploučko, hřejivo, jsem spokojená, že jsem si to vyřešila, jsem spokojená sama se sebou.“
Další věcí, která jí trápila, byly její pocity ve vztahu k sourozencům. Jsou tři sestry, ona je prostřední. Uvedla, že si přesto připadá jako jedináček a že sestry k životu nepotřebuje, „Není to ale fér, že to takhle vnímám,“ říká a celé tělo se dostává do svěráku. Je napružená, napjatá. Zabíháme tedy do rodiny, k dětství.
„Starší sestru jsem měla hodně ráda, chtěla jsem být jako ona, ne, ještě lepší. Maminka se mi hodně věnovala. Potom se narodila nejmladší, je ode mě 7 let. Nepřijala jsem jí.“ Proč ne? Protože jsem to cítila jako podraz od rodičů. Najednou si mě méně všímají, jsou přísní. Všichni a všechno se točí kolem nejmladší sestry…“ Proč jí nemáš ráda? „Protože mi vzala pozornost, kterou jsem měla, já je vlastně už vůbec nezajímám…“ Rozpláče se, štká. „Cítím se odstrčená, cítím obrovský stesk,“ vyráží mezi vzdechy. (Pláče vnitřní dítě, které se cítí ublížené). Po čem teskníš? „Po obejmutí, po volnosti, chci se cítit svobodnější. Po rozvodu jsem začala znovu, ale mám pocit, že s sebou pořád něco vleču z té doby.“
Příběh se tematicky znovu stáčí k manželství, vcházíme do doby jeho trvání.
„Sedíme spolu v obývacím pokoji. Ptám se manžela, jakou má představu o našem domě, a ptám se proto, že všechno rozhoduje sám, na nic se mě nikdy nezeptá. Já pak řeším důsledky. Nechci, aby za mě někdo rozhodoval. Chci se taky radovat, když něco nového vzniká. Nadšeně mi vykládá, jak a co a kde bude vypadat a že se to musí udělat takhle a udělat tamto. Poslouchám a je mi líto, že se mě nezeptá, jak bych si to představovala já, jak by se to líbilo mně. Úplně mě vynechal. Nechci mu ale brát nadšení, chci mu nechat jeho dobrý pocit.“ Za větou se ale vznáší slyšitelný otazník. Co má znamenat? Máš nějaké výhrady, pochybnosti? „Nevěřím mu, že jsou věci takové, jak je líčí. Mluví o možnostech, a přitom to vlastně už všechno rozhodl předem.“ Proč mu k tomu nic neřekneš? „Obávám se, že se namíchne, že to prostě ode mě nevezme. A to já nechci. Raději ustoupím.“ Podívej se, co je pod tím ´naštve se, raději ustoupím´. Notnou chvíli je ticho. Sleduji měnící se výraz v jejím obličeji. Zřetelné napětí ve tvářích se mění jakoby v předjarní tání. To, co po chvíli řekne, je opravdu průlomové. „No tedy! To není on, kdo mě omezuje, kdo mě svazuje, to já sama…sobě dělám! Musím najít odvahu mu to konečně všechno říct! Je to strach, strach nic jiného,“ hlásí způsobem, jako když vybuchují při ohňostroji petardy. A z čeho konkrétně máš strach? „Z jeho reakce, protože je nepříjemná.“ Jak nepříjemná? „Prostě mi jednu vrazí, a vždycky se mu náramně uleví…“ Přichází (konečně) záchvat pláče. Když vlny emoce opadnou a slzy jsou osušeny, pokračuje. „A pak mi řekne, jak mě miluje. Nevěřím mu ani slovo! Tohle přece není láska! Už to nemůžu ani slyšet, nechci to poslouchat!“ Znovu se dostaví svírání, napružení, slzy a štkaní. Je to jako povodňová vlna, když se valí krajinou a zplavuje všechny kouty, z kterých vymývá kal. Potom přijde naprosté ztišení. Jak se cítíš? „Divně“. Co to je divně? Jako kdybych omdlela a zase se vrátila. Prošla jsem nádhernou září. Mám jasné vědomí, to strach mi zalepil uši! Já sama jsem se znehybňovala.“
V úrovni nejsilnější emoční vrstvy pak zakládá táborový oheň, zve si k němu manžela a obě sestry. Dokončujeme proces vymetání, očisty dočista, integrace a odpuštění.

Ivana Inšana PÍHOVÁ

Té dívence nebylo víc než pětadvacet let. Rozhodla se přijít na terapii, protože ji trápily mnohé potíže. Přinesla si lístek s jejich seznamem a řekla, že podle lékařů je zdravá, a oni už nevědí, co s ní. K těm nejobtížnějším potížím patřila častá a urputná bolest hlavy a problémy s dýcháním.
Pocitově na tom nebyla o moc lépe. Úzkost, sevření v krku, strach, zmatek, napětí, tlak kolem žaludku, pocit, že se dusí, se v různých obměnách střídaly podle prožívaných okolností. „Přála bych si, aby už potíže skončily. Toužím po vysvobození a klidu“, pronesla odevzdaně.
Toho rána ji po probuzení zase přepadla úzkost, pro kterou neměla racionální odůvodnění. „Řekla jsem si, že už nechci žít takový život a zavolala vám,“ zavrtěla se rozpačitě.
Vyptávám se na vztahy v rodině. Jakmile přijde řeč na skutečnost, že se rozešla s milým, věci nabyly na intenzitě. Sevření kolem žaludku, v krku, tlak na hrudníku, napětí. „Probudím se a dívám se na prázdné místo vedle sebe, neleží tam…“ rozplakala se. Chodidla jí začala jaksi bezděčně divoce komíhat.
Co cítíš v nohách? „Touhu jít, ale nemůžu. Stojím, přešlapuju, nemůžu dál. Chtěla bych změnit svůj život…“ chodidla jí lítají sem tam, jakoby zběsile tančila. Co to pořád dělají tvé nohy? ptám se jí.
„Běhají v kruhu. Pořád dokola. Jako by si dělají, co chtějí. Jako bych nemohla z toho kruhu vystoupit. Cítím se doma taky jako kruhu, jako ve vězení, bolí mě hlava, mám v sobě prázdnotu…jdu k bratrovi do pokoje, otevírám okno, mám pocit, že nemůžu dýchat, vadí mi hluk z ulice, vadí mi sousedé, vadím mi všechno. Chci mít klid a ticho…přeju si být v pohodě, bez potíží, odstěhovat se, být s přítelem, nebýt tady…dívám se na půdu…“
Proč se díváš na půdu?
„Budeme ji vyklízet. Těším se, až to všechno vynesu, vyndám.“
Co tím myslíš?
„Nevím, co tam je, snad věci ještě ze školy, z doby dospívání…“ Poté se na delší chvíli odmlčí, než dodá: „ Je to jinak. Je to o tom, že rodiče mě chtějí vystrnadit z domu, abych se odstěhovala. Vyklízení půdy je jen záminka.“
Proč tě chtějí vystrnadit z domu?
„Jsem jiná, než oni, oni jsou rodina, já jen kukačka. Dávají mi to najevo dost často, neberou mě jako člena rodiny…chtějí, abych už odešla a postavila se na vlastní nohy. Nemluví se mnou, nekomunikují, a já s nimi taky ne.“
Jaký máš vztah s bratrem?
„Stejný jako s rodiči, táhnou všichni za jeden provaz. Takhle je to od doby, kdy se bratr narodil.“ Přichází dusivý, křečovitý pláč. „Strašně mě bolí hlava,“ škytá mezi vzlyky.
Proč tě bolí hlava?
Já nevím, je to nesnesitelná bolest.
Třeba už nechceš snášet, co je pro tebe nesnesitelné.
„Možná“, vydechne, „možná je to ono.“
A co to je, čeho máš plnou hlavu a co tě v ní nesnesitelně bolí?
Propuká v pláč. Dávám jí čas, až se vzlyky trochu uklidní.
Tak co to je, ptám se znovu.
„Já, já nemůžu unést, že jsme se rozešli s mým milým. Cítím děsivou prázdnotu. Nic mě netěší. Doma nejsem ráda, nikoho tam nezajímá, co prožívám…“
Dovol si procítit v plné míře to, co cítíš, dovol si své emoce projevit! Připusť si, že je máš a že je nyní můžeš sdělit. Udělej to hned teď. A nahlas.
Bedlivě jí naslouchám a zapisuji. Když odezní první příval emoční bouře, nechávám ji založit virtuální táborový oheň. Vyzvu jí, aby si k němu sezvala všechny, kteří mají s tématem co dělat a řekla jim, co dosud v sobě dusila a čeho měla plnou hlavu.
Zve rodiče, bratra, babičku i druhé dva prarodiče…a začíná úsek dlouhé a bolestné cesty, během níž se objevují četné zákruty celého příběhu zahrnující dobu před jejím narozením i krátce po něm. Začíná vysvítat, že její početí pořádně zamíchalo karty v rodině a posvítilo na vztahy. Děj u ohně znovu vyústí v emoční eskalaci. Díky Bohu za tu provalenou hráz, za níž přichází vlna a s ní vytéká všechno jedovaté zevnitř ven. Silné emoce, tak dlouho potlačované, znamenají průlom v terapii.
Dokončujeme transformační část a ona se překvapivě rychle vzchopí. Posadila se, vzhlédla a usmála se.
„To bylo něco“, vydechla. „Nikdy bych neřekla, že je něco takového možné. Kdybyste jen věděla, jak moc se mi ulevilo,“ zajíkla se.
Asi po třech týdnech zavolala a domluvila si další schůzku. Přišla s tím, že teď už má jistotu, že je opravdu nechtěné dítě.
„Když jsem se od vás vrátila, měla jsem nejdřív pocit, že jsem úplně vyhořelá. Smysly jsem měla jakoby otupené. A jak jste mi řekla, nesnažila jsem to nějak znásilňovat. Nechala jsem to plynout. Pak to odeznělo a začala jsem vnímat, jak se zase stavím na nohy, jak se ve mně probouzí život. A pocítila jsem, že se něco doma změnilo. Potom přišli rodiče a řekli mi, že táta si přál miminko, chtěl holčičku, ale máma nechtěla být se mnou těhotná. Podvedli mě. Řekli mi, že se brali z lásky. Nebylo to tak, brali se, protože museli.“
Pravda tedy vyšla najevo. Vidíš, říkala jsem ti, že to, co uděláš tady u mě za práci, ovlivní i další lidi okolo tebe. Zejména, když byli účastníky transformační části terapie. A co tedy potřebuješ ode mě?
„Vadí mi ten podvod, ta lež, kterou mě krmili.“
Dobře, jdeme na to.
Jediné, co si z dětství v tu chvíli vybavila, bylo narození jejího bratra. To jí byly tři roky. A vázala se k tomu takováto vzpomínka:
“Je večer. Brácha spí v postýlce, slyším kroky. Jdu se podívat, co se děje, a vidím, že se naši chystají odejít. Chtějí jít pryč. Jdu za nimi…“
Restimulovaná událost vyvolá zase pláč.
„Máma se hrozně rozlítí. Proč prý nespím a proč bulím? Ptám se jí, kam jdeš, mami, já tedy sama bojím.“ Přiloží si ruce na břicho. Co cítíš? „Sevření kolem žaludku.“ Co je dál? „Máma mě chytne za vlasy a křičí, že má svůj život, ale že nemůže nikam jít, protože jsem jí pořád za zadkem. Je velmi nepříjemná, cítím se jako špatná.“ Jak špatná, proč? „Jako že překážím, že tam nepatřím. Zraňuje mě, co říká, pláču, nechci tam být. Nechci, aby odcházela.“
Procházíme situace několikrát, dokud Sandra neuvidí, jak moc se jí slova matky dotkla a že od té doby se uzavřela do sebe, přestala s rodiči téměř mluvit, přestala se projevovat a…začala nenávidět svého bratra. Měl všechno, co ona neměla. On byl na výsluní, ona ve stínu, jak to sama pojmenovala.
Znovu zakládá táborový oheň. Tentokrát si k němu zve jen maminku, a samozřejmě své mladší já a svého rádce. Nejtoužebněji si přeje, aby jí matka konečně přijala, a přijala takovou, jaká je: „Mám ti za zlé, mami, že jsi dělala takové velké rozdíly mezi mnou a bratrem. Všichni to viděli, jenom ty ne. Chtěla jsem být s tebou, chtěla jsem, abys byla se mnou, ale ty jsi mě nechtěla a celý život jsi mě odmítala a dávala mi najevo, jak jsem ti na obtíž.…“ Při těchto slovech ji opět rozbolí hlava. „Mám pocit, že mi to utrhne hlavu,“ popisuje.
Jen pokračuj, do toho, pověz všechno, co tě tíží.
Sandra tedy dál okrývá svá probuzená zranění. Pracujeme na tom ještě asi hodinu. Její matka sedí tiše, šokovaná dceřinou zpovědí, neschopna slova. Až na úplný závěr vstane, přistoupí k dceři a řekne, promiň mi.
Uplynul nějaký měsíc, než jsme spolu znovu mluvily.
Volala mi. „Je to lepší o mnoho procent,“ zahlásila hned. „Když jsem od vás přišla, šla jsem rovnou za mamkou a všechno jsem jí řekla. Ne u virtuálního ohně, ale z očí do očí. Oplakaly jsme to obě, ale máme to mezi sebou srovnané. S mamkou je to teď na pohodu. Jo, a mám novou práci, která mě baví.“
V dohledu je také stěhování už do vlastního bytu. Společně s maminkou plánují, jak to v něm budou zařizovat.
A pak že happyendy jsou jen v romantických filmech a pohádkách. Občas je napíše sám život.

Ivana Píhová, terapeutka

Často se stává, že se nemůžeme rozhodnout udělat zásadní krok, přitom nás něco pudí jej udělat a zároveň z obav a ze strachu couváme. Toto byl dlouhou dobu i postoj paní Nikoly. Pro regresní terapii se rozhodla až po několika vzájemných mejlech. „Slyšela jsem, že se člověk může ´zaseknout´ někde v jiném čase a nedostane se zpátky. Mám obavy, aby se mi to nestalo. Nebudu mít nad svým chováním kontrolu.“
Když jsem jí objasnila, že regresní terapie není hypnóza a že kontrolu nad sebou neztratí, a ujistila jsem ji o bezpečnosti této metody, argumentovala: „No ale mně to stejně asi nepůjde, neumím se zklidnit, uvolnit, hlavou se mi honí hrozné myšlenky, a mám pořád strach.“ Dodala, že jí často bolí hlava a nemůže spát. Na otázku čeho se stále tak moc obává, odpověděla, že všeho. A že už s tím obtěžuje své okolí a je sama sobě protivná. Nakonec ale přece jenom kuráž sebrala a na sezení přišla.
Když vešla, byl můj první dojem, že se předem omlouvá i za to, co nezpůsobila. Vyplašené, těkavé oči, nervní ruce. Nejistota a rozpaky, všechno v jednom.
Cítila jsem, že ze všeho nejdřív potřebuje uklidnit, potřebuje čas, aby se aklimatizovala na prostředí, získala pocit bezpečí a důvěry a mohla se uvolnit. Takže jsme si napřed povídaly jen tak o nepodstatných věcech jako že léto vypadá trochu jinak než jak je venku.
Co potřebujete vyřešit?, zeptala jsem se. “Zemřel mi syn,“ odpověděla a celá se schoulila do sebe. Roztřásla se jí brada. A jste odhodlaná si tu událost projít znovu? Musela jsem se ujistit, že její rozhodnutí je pevné a nezvratné. „Ano,“ ujistila mě.
Vrátily jsme se tedy v čase k onomu dni, který pro ni byl tak traumatizující. Odpovídala nejprve úsečně, úsporně, budila dojem, že to chce mít rychle za sebou jako nepříjemnou návštěvu u zubaře. Pocity, emoce nejdříve žádné, zapěchované a udupané uvnitř, rozhodnutá je nepustit, aby se nezesměšnila a aby se znovu nezraňovala. Byl to tvrdý oříšek k rozlousknutí. Už už se zdálo, že se ledy prolomí…a zase nic a zase celé znovu a znovu od začátku. Až v jedné chvíli najednou odlétla zátka, uvolnil se natlakovaný obsah pod ní a dostavilo se emoční vyzkratování. Přišla znovu již jednou prožitá bolest, zoufalství z bezmocnosti a v samém závěru se dostavil očistný pláč a pochopení, jaký smysl tohle všechno nejspíš mělo. Syn jí ve věku studenta střední školy odcházel téměř v náručí. Není pro matku větší bolesti než smrt dítěte.
Co bude dál? Jak budeme bez něho žít? Jak vyplníme prázdno po něm? Proč jsme na světě? Je lepší se nenarodit? Nebo všichni najednou zemřít, aby nikdo nemusel prožívat bolest? Zastavit svět, aby tu nikdo nebyl, jenom duše. Tyto všechny otázky jí tížily. Braly jí energii. Nikdy před tím je nevyslovila nahlas. Až teď.
Po krátké přestávce usoudila: „Myslím, že jsem se přes smrt syna už přenesla. Mohly bychom se teď podívat na ten můj strach? Už s ním nemůžu žít.“
Opravdu, strach byl všudypřítomný ve všem, co dělala. Opustila před časem špatně placenou profesi učitelky a začala se věnovat práci ve finančnictví, která pro ni byla dosud neprobádaným územím, na němž se pohybovala nejistě. Větší neznámou však byla její sebedůvěra a vlastní hodnota. Strach, že napíše do smlouvy špatné datum, že špatně vyplní formulář, strach, že si klient rozmyslí a smlouvu nepodepíše, strach ze selhání. „Jak se na mě budou lidi koukat, když to zkazím? Zklamu manžela, nebude si mě vážit, zklamu sama sebe…“ byly její nejhorší obavy. Dobrá, pojďme tedy k situaci, kdy špatně vyplníte formulář. Co nejhoršího se může potom stát? ptám se. Mlčí. Zdá se být udivena otázkou. Co nejhoršího se stane, když špatně vyplníte formulář? trvám na svém. „Asi nic, vyplním ho znovu. „ Vida, jak jednoduché, podotknu, abych ji povzbudila. Usměje se. Sláva! Vidí to! Jdeme dál, k dalšímu strachu. A co horšího by se mohlo stát, když klient smlouvu nepodepíše? „Nevydělám si peníze. Nebudu mít z čeho žít. Zůstanu bez prostředků. Budu lidem pro smích. Budu vybírat popelnice jako bezdomovec a nakonec umřu hlady.“ Tak jo, co ještě horšího by mohlo přijít, když tedy nebudete mít prostředky na obživu, a bude z vás bezdomovec? „Nebude.“ Jak to? „Protože nedopustím, aby se to stalo,“ odpověděla tónem, v němž bylo odhodlání. Víte to jistě? „Vím. Naučím se to, jsem houževnatá.“ Máte ještě strach? „ Ano“. Z čeho? „Že umřu.“ Co se stane, když zemřete? Co horšího vás může potkat potom? Odpověď přichází bez zaváhání. „Nic. Nebojím se smrti. Vím, že budu i po ní“. Jak se teď cítíte? „Volně. Vznáším se, je mi dobře.“ Kde jste? „Ve velkém rozlehlém prostoru, jakoby v něm plavu.“ Co vnímáte? „Mír, klid, velké uvolnění.“ Pociťujete úlevu někde na těle? „Ano. Lépe se mi dýchá.“ Máte ještě nějaké pocity? „Necítím už tíhu a bolest u srdce.“ A po chvilce mlčení dodá: „Nevím, čeho jsem se pořád tak bála.“
Rozloučily jsme se a byla jsem si jista, že už se neuvidíme. Nepatřila mezi ty typy lidí, kteří se na regresi vracejí, aby řešili zase jiný problém. Uplynul nějaký týden, když zazvonil telefon a ona se ohlásila. Zprvu jsem jí po hlase ani nepoznávala. Zněl nějak jinak. „Volám vám ze dvou důvodů. Ten první je, že vás chci pozdravit a říct vám, že je mi lépe. Práce mě baví a začala se dařit. A ten druhý důvod…mohu vám nabídnout…“ a vychrlila na mne nabídku konsolidačního pojištění. Musela jsem se zasmát. Počínala si jako profesionál. Žádné rozpaky, žádná tréma či strach. Tak snad to zvládla. Rpzhodně budila takový dojem.

Ivana Píhová

Příčiny fyzických i psychických potíží nemusí nutně pramenit ze současného života. Kořeny mohou sahat do některé minulé existence. Následující příběh, který vám chci převyprávět, je toho příkladem. V důsledku svých příčin spadá do doby rytířů, kdy čest nebyla prázdným pojmem. Mimo to si všímá mnoha dalších vrstev. Přečtěte si pokračování článku »