Pracovaly jsme s blízkou kamarádkou na její urputné vyrážce v obličeji. Začala se jí dělat před mnoha lety během mateřské dovolené. „Manžel mě chtěl mít doma. Byla jsem pěkná puťka, vůbec jsem se neprojevovala. Ještě teď mám na sebe vztek,“ přiznala bez okolků.
Oživily jsme konkrétní záznam starý asi 18 let.
„Dávám se do zrcadla a žasnu: Co to mám na obličeji za vyrážku? Jsem překvapená a naštvaná. Na vyrážku i na sebe. Chodím uklízet do továrny, abych si přivydělala k mateřské. Z principu mě štve, že chodím uklízet. Zase jsem sama a nemám si s kým povídat.“
Vzala tuhle práci, aby měla doma klid a nemusela poslouchat výčitky. „Jsem pitomá, že tam vůbec chodím. Zase mám strach, že nedokážu obhájit svůj nárok na odpočinek.“
O něco dále už necítí ani tak vztek, spíš únavu, odevzdanost z pocitu marného boje. Na otázku, s kým nebo čím bojuje, odpovídá, že bojuje o svoje projevení se. „Takhle jsem bojovala s mámou, a teď tu roli převzal manžel. Už hodně dlouho se chovám tak, jak chce někdo jiný. Napřed jak chtěla máma, pak jak chce manžel…abych měla klid, raději jsem se neprojevovala vůbec nijak. Ne ne, je to moje představa, že oni to tak chtějí…“ objevuje.
Zákaz jezdit na koni
Sestupujeme o další schůdek níže, do doby, kdy je jí asi 10 nebo 11 let. Rodiče jí zakazují jezdit na koni údajně kvůli kyčlím. Mrzí ji to, má vztek, je smutná. „Konejším se tím, že to tak asi má být, že je to tak dobře. Cítím ale, že se obelhávám. Proč mi to zakazujete? Já se chci projevit! Je to můj život! Já si ho chci žít! Včetně toho, že si budu jezdit na koni! Chci být volná,“ dává průchod svým emocím.
Při davším návratu zjišťuje, že rodiče už s tím nemají problém. „ Říkají jen, že to nedoporučují lékaři. Mám radost, že můžu jezdit na koni. Já snad na něm budu jezdit, i kdyby se jim to sebevíc nelíbilo.“
Zhodnotí si sama: „Druzí rozhodují o mém životě. Nedělám, co bych chtěla. Poprvé jsem se (první průchod) vzdala, neprojevila jsem sama sebe. Hodně mě to zasáhlo.“
Sjíždíme celou epizodu znovu. Teď už zní jinak:
„Jedu na koni, cítím se svobodná, volná, jedu rychle. Užívám si to, někdo mě nabádá, abych nejela tak rychle. Je to nádhera. Mám dlouhé blonďaté vlasy a na očích brýle. Letím…“
Obraz jejího obličeje se dokonale mění jako po retuši. Vyrážka je pryč. Otevřeně se obě radujeme, vychutnáváme ten téměř posvátny okamžik proměny a úlevy.
Nicméně se ukáže, že tak docela vyhráno ještě není. Vyrážka dává ještě tu a tam o sobě vědět. I přes to, že klientka stále prochází různými jinými odblokovacími technikami, například kineziologií. Vlastně na sobě nepřetržitě pracuje.
O pár měsíců později mě osloví znovu a smlouváme další sezení. Tentokrát z jiného důvodu. Zprvu se zdá, že s předešlými událostmi nesouvisí. Ze spaní ji vzbudí živý sen, příliš živý a příliš až fyzicky bolestný. Bolest v pravém oku.
Vplouváme do děje. „Vzbudím se, bolí mě oko, jako když mi někdo do něj něco bodne. Posadím se, snažím se rozkoukat. Zlobím se, že si s tím neumím poradit, cítím strach a tlak v očích, bolí mě oči, nechtějí se otevřít!!! (Před čím? Co asi nechtějí vidět?) Když je konečně otevřu, chytnu se za hlavu. Potom je tma.“
Další schod do podvědomí nás zavede do loňského léta.
„Zase mám živý, děsivý sen…někdo napřahuje ruku a míří mi na hlavu. Klečím, mám ruce za zády svázané, jsem v lese“…Jaká je doba? „Je opadané listí ze stromů, asi podzim. Někam mě vedou…Kam a kdo? Nevím, nějací lidé, do lesa…a po chvilce odmlčení… ale přijde mi, jakoby s tím někdo nesouhlasil, někomu se to nelíbí, jakoby mě někdo chtěl osvobodit…vtom mi dopadá rána na oko… Kdo ti zasazuje ránu? Nějaký muž…snad se i známe? ….Ano, my se máme rádi! Cítím ale i podraz a zklamání…Umírám. Dopadám na zem a umírám. Stejně tam nechci být. Je tam ten muž… Co pociťuješ? Smutek. On se omlouvá, říká, že mě miluje. Dotýká se mě. Drží mě v náruči. Vnímám z něj velký smutek…pláče… (pláče teď i ona) Kdo to je? Můj současný manžel….!“
Jsi překvapená? „Ani moc ne. Dělá to na moji žádost, že mě zabíjí, protože mě vedou někam… oni mě chtějí asi mučit, on to nechce připustit, já taky ne. Působím mu bolest, že ho žádám, aby jim nedovolil mě mučit.“ Jak to víš? „Vidím mu to na očích. Zase jsem to vzdala…“ Co jsi vzdala? „Radši jsem se nechala zabít. Mám vztek, hrozný vztek na sebe.“ Proč? „Nepostavila jsem se za sebe, za to, co umím, …za to, čemu se říkalo… čarodějnictví…“
Zase jsem se nechala zabít, místo toho, abych se postavila sama za sebe. A ještě jsem do toho zatáhla jiného člověka,“ objevuje souvislosti.
Co teď cítíš? „Úlevu, že jsem si to konečně uvědomila! Že jsem to konečně řekla nahlas! Kde ji cítíš? Na první a třetí čakře.“
Vracíme se na začátek příběhu.
„Usoudili, že jsem čarodějnice a chtějí se mnou udělat krátký proces. Jdeme přes les pěšky, on jede na koni. Vím, že mě chce osvobodit. Nepřeji si to, protože by to přivodilo problémy i jemu. Ať už to ukončí! Zabij mě! On napřed nechce, ale když vidí, že je to ztracený, tak to udělá. Jaké vnímáš pocity? Rozpor, vnímám rozpor. Žádala jsem ho, aby to udělal, ale zároveň se bojím, protože vnitřně si nepřeju umřít! Někde uvnitř sebe vím, že by se situace mohla řešit jinak, ne se zase nechat zabít…už se to táhne se mnou dlouho…“
Dobře, posuň se dál, jste v lese…“Není moc času, ví, že musí jednat rychle. Napřahuje, asi se mi do oka trefil náhodou, má v ruce dlouhý šíp nebo co to je, padám na zem, on mě bere do náručí, mluví na mě…Co říká?. Ať mu odpustím, že mě miluje…“
Rekapituluj si to a porovnej si předchozí průběh s tímto: „Vím, že jsem to neměla úplně ujasněné. Že se tahle věc se mnou táhne dlouho, vzdávám se, zase se vzdávám, nepostavím se za sebe…vzdávám svůj život bez boje…“
Vybízím ji, aby našla ještě starší událost, kdy se za sebe nepostaví. Někde musí existovat počátek toho všeho.
Objevuje se nový oživený paměťový záznam. Ocitá se na ostrově Malta, v době Atlantidy. Patří mezi vesmírné učitele, jenomže mise se příliš dobře nedaří. Proč? „Protože lidi chtějí jenom moc, nechtějí se nic učit… domlouváme se, kdo zůstane, kdo odletí. Já zůstávám. Chci dokázat, že to půjde, ale nedaří se … je něco naučit. Co pociťuješ? Vzdor! Proto neodlétám, myslím si, že je i přes to něco naučím. Ale ne, nejde to. Já těm lidem vnucuji, jak se mají léčit, ale oni to nechápou, ani nechtějí pochopit… Naštvali se. Házejí po mně kamením…oni mě kamenují! Utíkám před nimi, zakopnu, padám a nevstávám… Proč nevstáváš? Mohla bych utéct, ale vzdávám to. Lítají na mě kameny, už ani nevnímám bolest, umírám. Umírám s pocitem, že jsem situaci nezvládla.“
Pobyt na Zemi trval několik měsíců. Zůstali jen nemnozí učitelé. „Mně se ani moc nechce zůstat, ale vítězí vzdor. Téměř hned, kdy se rozhoduji, že zůstanu, už lituji a jsem nešťastná. Byl to truc.“ Proč trucuješ? „Mrzí mě to, ale nevím, co jiného s tím. Truc je hloupá motivace,“ zhodnotí.
Jdeme znovu k začátku události.
„Rozhoduje se o tom, že je třeba odjet. Nikam to nevede. Většina se rozhodla odejít. Stejně se učit nechtějí, chtějí jenom moc. Lodě jsou na moři, čekají na nás. Vidím bránu. Vedou k ní koleje, kamenné koleje, brána se otevírá jen na určitou dobu. Ostatní odcházejí, já zůstávám. Zůstalo nás málo na Zemi, jsme roztroušeni po ostrově. Už ve chvíli, kdy se brána zavřela, vím, že jsem se rozhodla špatně. Stojím na břehu a zoufale pláču. A zase mám v sobě ten rozpor – co udělat: dokončit misi, nebo odejít…Chci jim pomoc, aby se něco naučili. Léčit je, předávat znalosti, učit je práci s energiemi…Ježíši…já chci sama sobě dokázat, že oni jsou schopni se učit, vnucuji jim to, a jim to vadí!. Dělám to špatnou formou, jsou to energie myšlenky a energie jako takové, jdu na ně neopatrně….oni se mně bojí! Protože tomu nerozumí, začnou házet kameny…. Proč se nebráním tím, co umím a znám? ptá se udiveně sama sebe. Zase mám pocit selhání a zbytečnosti…. Ležím na zemi, oni odešli, umírám. Zůstala jsem na misi zbytečně, šla jsem na to špatně a umřela.“
V dalším příběhu se stejnou motivací (šla jsem na to špatně a zaplatila životem) se vracíme k výchozí události: ocitá se v Irsku asi v 17. Století. “Bože, je to úplně stejná situace…je to i stejný les, rána do hlavy, umírám zbytečně…“ Proč zbytečně? „Protože je jednodušší umřít než to řešit vlastní pomocí.“
Vina a trest. Kde je pocit viny, musí následovat trest. Pocit viny, že někoho přinutila udělat něco nepěkného, a tím na něho přenesla zodpovědnost za svůj život, vlastní selhání, strach se projevit, celá tato škála posloužila jako motivace vedoucí k sebetrestání na nevědomé úrovni v podobě vyrážky. Svědomí musí být v souladu s duší. Dokud není, trest trvá. Naše rozhodnutí mají dalekosáhlé následky pro další životy. Nevyřešené či problémové vztahy a situace, motivace chování a mnoho jiných, někdy i zdánlivých maličkostí, si sbíráme a bereme s sebou do dalších existencí, opakovaně se ocitáme ve stejných situacích. Dokud neprohlédneme (Její oči nechtěly něco vidět) a tu železnou obruč, kterou si sami kolem sebe ukujeme, jednou provždy nerozlomíme.
Stále jí zůstává naléhavá potřeba se učit. Jezdí na semináře, pracuje na sobě velmi intenzivně, a pořád si není jistá, jestli už to stačí, jestli je už dost vzdělaná, aby neopakovala tutéž chybu! Vedena podvědomou snahu už vícekrát neselhat, nevzdat to: musím vědět víc, musím sebe více poznat. Jedná tak, aby si vytvořila pojistku proti opětovnému selhání.
Dnes už ví, že se nepotřebuje do nekonečna učit, a tím se v něčem utvrzovat, ví, že v tom to nevězí. Našla svoji cenu, našla důvod svého selhání. A dobře ví, že ji nebude nikdo kamenovat, když ukáže, co umí a bude to používat. Zbývá sama sebe ve vlastních očích rehabilitovat, odpustit si, požádat o odpuštění a tak s tou zatrápenou vyrážkou definitivně skoncovat.

Ivana Píhová, terapeutka

Přišla za mnou velmi hezká a charismatická dívka s výraznýma očima, snad něco kolem pětadvaceti let. Svěřila se, že ji už dlouho bolí kolena a že ji bolest omezuje v pohybu. Nikam nemůže jít, je stále hodně unavená. „Chci to už konečně vyřešit, chci se dozvědět, proč jsem takový Lazar,“ pronesla odvážně.
Vyšly jsme ze situace, kdy jede s přáteli na výlet. Těší se na ně i na společnou akci, jenomže už při vystupování z auta jí bolí kolena a ona je z toho podrážděná.
Procházíme událost. Kamarádi jí nabízejí pomoc. To jí ale vadí. Přece nejsem invalida, aby mi museli pomáhat. Když ji nikdo pomoc nenabídne, vadí jí to taky, to jsou pak pro změnu lhostejní. Pomoc nechce přijmout, vzdoruje, je naštvaná a vzteká se jako dítě. Jdeme do dětství.
Je jí asi 10 nebo 11, jde s několika dalšími dětmi a na přechodu ji porazí auto.
„Vím už nějak dopředu, že se něco stane, nějakým způsobem jako bych řídila tu událost…v poslední chvíli odstrkuji děti od sebe, náraz, kapota, letím, jsem na zemi… Náraz jde na nohy. Něco mě zvedá, nějaké síla… není to fyzická bytost,“ říká udiveně.
Ošetřuje ji doktor ze záchranky. S nohama nic nemá, může stát, chodit, přibíhá její matka. „Nejvíc mi vadí, že se zajímá o všechno možné kolem, jen ne o mně, nevšímá si mně. Nejde se mnou ani na rentgen,“ říká s chvějivým pohnutím v hlase.
Po úrazu leží doma v posteli. „Matka ke mně nejde. Mám žízeň, volám bratra, aby mi přinesl pití, mluví se mnou jen on.“ Co cítíš? „Prázdnotu, osamocenost. Mám pocit, že je lepší nebýt, dělám, že vůbec neexistuji, cítím se ukřivděná,“ líčí.
O něco později pokračuje. „Jdeme na kontrolu k doktorovi. Ptá se, proč mě mamka nepřivedla hned po úrazu. Matka se zase ospravedlňuje, že mě nepřivedla proto, že mi nic nebylo…“ Chvilku je dramatická pauza, čekám, co poví dál. „Ona to neřeší…“ hlas má plný údivu i rozhořčení. Proč myslíš, že to neřeší? zeptám se. „Aby se neprofláklo, že mě nemá ráda,“ zazní okamžitě odpověď.
Při rekapitulaci vnímá, že: „Zvedl mě na nohy anděl, nebo prostě bytost na vysoké energetické úrovni, byl se mnou, vím to…nevím, jak a proč to vím, ale jsem si tím jistá. Bolest mi dává…možná nic nemuset, nic nedělat, nebýt, nemít emoce, nic necítit. Chci zůstat v posteli, nechci myslet, mluvit, ale chci, aby se o mě někdo staral, aby se máma o mne starala…“
Matce zazlívá, že jí nedala péči, kterou chtěla a neprojevila lásku v té míře, v jaké si přála. Při dalších krocích terapie upřesňuje, že si situaci přivodila sama svou myslí, svojí myšlenkou na to, jaké by to asi bylo, kdyby do ní narazilo auto. „Chtěla jsem vyzkoušet, kdo bude silnější. Z nějakého důvodu jsem potřeboval tuhle zkušenost prožít.“
O pár okamžiků dál odhaluje, že skutečným motivem bylo přivolat k sobě pozornost matky, upoutat ji na sebe i za cenu rizika vlastního poškození.
Tento vzorec chování nevědomky pak používala jako neučené ovládací drama celá další léta. Své nenaplněné ambice a představy spojené s pozorností matky doprovázené emocemi jako je vzdor, lítost, odpor, vztek a jiné si ukládala na „bezpečné“ místo – do kolen, a tam je zabetonovala. Dělala to tak důkladně, až ji kolena začala vypovídat službu. Posléze ještě přišla řeč i na pokoru, která s koleny souvisí… „Ano, byla jsem málo pokorná, myslela jsem si, že si pozornost matky, a vlastně číkoliv, můžu vyvzdorovat,“ zhodnotila výsledek.
Po ukončení regrese jsme ještě udělaly několik pozitivních afirmací, dýchacích cvičení a prošli jsme procesem odpuštění. Tento postup po regresní terapii není standardní, ale mně se s klienty osvědčuje. Procítí si hluboké uvolnění, uvědomí si, jak lehce se cítí poté, kdy odpustí i to, co by jinak bylo pro nebylo vůbec myslitelné. Těší mě s nimi sdílet tenhle úlevný okamžik, těší mě se dívat, jak se jim proměňuje obličej, jeho výraz, a výraz očí. Kromě nezbytných slz, které terapii doprovázejí, si uvědomují určité události a děje v nových, mnohdy pro ně překvapivých souvislostech.
Odpuštění – v tomto konkrétním případě mamince a sama sobě – je pak vyvrcholením katarze, kterou proces přináší.
Vyřešily jsme společně „kolena v ohrožení“. Už se nedivila, že nemohla unést tíži, kterou si do nich ukládala.
Duše projevuje prostřednictvím těla svoje utrpení, a jak jsem často svědkem, dává hodně hlasitě najevo, co se jí nelíbí. Očistné je proto i pochopení smyslu trápení.
Za čas mi dala vědět, že je bez potíží. To je vlastně klíčový moment terapie. Odbourat to, co zatěžuje. A když jsme se příště sešly, tentokrát v kavárně, nadšeně mi vyprávěla, co všechno a jak se v jejím životě mění. „Víš, žiji teď nějak víc naplno, opravdověji, srovnala jsem si vztah s mamkou, víc ji chápu a myslím si, že jsem prokoukla tu hru ega. Žít mě prostě baví.“
Ráda jsem jí uvěřila. Bylo to na ní vidět. Celá svítila.

Ivana Píhová, terapeutka

Vážení a milí, dneska to vezmu z trochu jiného soudku, než jsou samotné příběhy z  regresních terapií, ačkoliv to s nimi souvisí. A také s bestsellerem Clarissy Pinkoly Estés,Ph.D., Ženy, které běhaly s vlky. Přečtěte si pokračování článku »

Častým námětem regrese jsou fyzické útoky na ženu, či útoky psychické povahy. K těm druhým se řadí slovní napadání, zesměšňování jejího zjevu, dvojsmyslné, vyzývavé a neomalené řeči jednoznačně směřující k sexu, které zdaleka nejsou tak neškodné, jak by mohly na první pohled působit. Ve slovníku klientek s takovou zkušeností se pak nejčastěji opakují slova jako ponížení, zrada, zneužití, odpor, hnus, pálí a brní mě celé tělo, zvedá se mi žaludek, chce se mi zvracet a podobně. Jsou to útoky na podstatu osobnosti a důstojnost člověka, na podstatu ženy. Zanechávající po sobě spoušť, a to i tehdy, podaří-li se ženě útok nějakým způsobem ustát a odvrátit. Lidská psychika je stavěna na přežití, proto jsou podobné prožitky „milosrdně“ hluboce potlačené, zasunuté, zahnané do hlubin podvědomí. To však neznamená, že neexistují. Přetrvávají latentně v paměti stále nebezpečné, připravené kdykoliv při opakování podobné situace vyběhnout do plného vědomí. Podobné prožitky se chovají jako virus, s kterým můžeme léta žít, a pak stačí lusknout prsty, a je tady malér. Ponížené, zneuctěné ženství postihuje oblasti a symboly ženství – prsa, dělohu, vaječníky, ale také ledviny jako vztahové orgány.
Řešila jsem s klientkou situace, kdy si na ni opakovaně muži dovolovali věci, které jí byly odporné a které nechtěla. Trpěla opakovanými obtížemi s ledvinami a vaječníky, a také žaludkem (bylo to pro ni nestravitelné).
Modelová situace: Po podnikovém večírku se dotyčnou její nadřízený snaží osahávat v autě. Ta mu sice odstrkuje ruce a odhání ho, ale její odpor je neúčinný. V autě sedí kromě řidiče další osoba. Klientka se tiskne a mačká na opěradlo předního sedadla za řidiče, aby byla od útočníka co nejdále. Cítí strach, odpor, na prsou má černý mrak. …nemůžu dýchat, říká, chytí se za krk a ztěžka nabírá vzduch, ctím nebezpečí, ohrožení, jsem paralyzovaná strachem… je celá napružená, třese se …stydím se, nemůžu křičet, celé tělo mi zahlcuje černá hora, chci křičet nech mě nepokoji, ty obludo, nesahej na mě, ale nemůžu…Proč nemůžeš křičet? ptám se. Nechci, aby o tom věděli ti další dva v autě, říká. Ulevuje se jí až doma, v bezpečí, černý mrak – hora ustupuje. Při dalším průchodu událostí se černá hmota soustřeďuje rovnou vpravo dolů k vaječníku a ozve se i ledvina. Pokračujeme v práci. Je statečná, čelí všemu, co přichází, prožívá znovu své utrpení a posléze při hodnocení objevuje, že…ten černý mrak je můj strach i síla…nevím, proč ji nepoužiju, proč beru ohledy na ostatní v autě a ne na sebe, proč na něj nezařvu a nedám mu facku…a ještě o kousek dál – mám mluvit otevřeně o tom, co cítím, a co nechci, aby mi někdo dělal.
Další událost se stejnou podstatou.
Čeká na svého přítele. Chce mu svěřit, že ji propustili z práce (posléze se ukáže, že obě události pojí ještě jiné souvislosti než je téma zneužití), očekává od něho podporu. Ta však nepřichází. Zato přicházejí tvrdá slova: jsi pořád nemocná, nemám tě rád. Měl jsem tě rád zdravou…a ty pořád marodíš… pláču, cítím zase ponížení, i přes to chci, aby mě vzal za ruku, odtahuje se ode mne…ptám se ho, jestli se chce se mnou rozejít, on říká, že ne, že je se mnou jen kvůli sexu…utíkám pryč od něj, běží za mnou, dohání mě a snaží se mě obejmout, je odporný, snažím se ho odehnat, odstrčit, utíkám domů, aby za mnou nemohl, zamykám se. Cítím se ponížená, úplně na kolenou, dloube mě vpravo dole u vaječníku, vzlyká klientka a přikládá si ruku na postižené místo. Nenech si to líbit, rozejdi se s ním, radí mi doma mamka a uklidňuje mě. Vtom někdo zvoní. Mamka jde otevřít, za dveřmi stojí on a domáhá se vstupu do bytu! Volám na mamku, nepouštěj ho sem! On je ale rychlejší, všechno se odehraje tak rychle…běžím nahoru do pokoje, z okna vyhazuji před dům jeho věci, nechci s ním být, nechci ho už ani vidět, on na mě křičí, nedokážeš beze mě žít, jsi nula… Dana pláče, obličej má zkřivený bolestí, říká, že i přes tu bolest, kterou ji způsobil, ho pořád miluje… Procházíme událostí znovu a znovu a cestou narážíme na sebelítost a obviňování, že si za všechno může sama… třeba jsem opravdu tak nemožná, pokračuje, nenávidím ho za to, jen mě zneužíval… Na otázku, proč se mu to podařilo? Odpovídá: Byl silnější než já…teprve při dalším posunu zjistí, že se mu to mohlo podařit proto, že si to nechala líbit, že byla od počátku jen na útěku před vším a neuměla se účinně bránit. Neumím se za sebe vzít a projevit se, definovala. A proto se mi to opakuje, abych se naučila si sama sebe vážit a nenechala se ponižovat.
Toto je jen částečný záznam regresní terapie. Ještě nás čeká hodně práce s touto klientkou. Při regresi je třeba umýt každý schod na všech schodištích ve všech patrech. Ne pokaždé se to podaří při prvním auditu. To je spíše výjimečná situace. Častěji je zapotřebí auditů více.
S Dankou jsme se sešly o něco později s tím, že se podíváme na její současné partnerství. Plánovali pořídit si dítě, ale nedařilo se. Rozkrývaly jsme během terapie mnoho úrovní, především jejich vztahy v původních rodinách a rodinné prostředí jako takové. Objevily se pokřivené vzorce. Danky tchán vyčítal svému synovi, například: „Se nezmůžeš ani na dítě, jsi jako chlap k ničemu…“ dále, že ho otec autoritářky věčně peskuje a sráží, přecitlivělá maminka ho má za malého chlapečka, kterého musí chránit a bránit, že Danky manžel má dlouholeté potíže s ledvinami, že u nich doma se hodně často křičí, vše se řešilo a řeší s rámusem…Sledovaly jsme každou stopu, která se objevila, Danky reakce na podněty, reakce jejího manžela. Hloubková sonda zabrala několik hodin. Oba dva se posléze podrobili vyšetření na fertilitu. Danka byla přesvědčená, že zádrhel je u ní. Jenže se vyjevilo, že manžel neměl dostatečné množství zárodečných buněk v potřebné kvalitě k oplodnění.
Začala uvažovat o umělém jako o poslední šanci. Vymlouvala jsem jí to a předkládala argumenty proti s tím, ať ještě vydrží. Nedalo mi to ani moc práce. Ona sama cítila, že by to nebylo ono. Naštěstí. Mezitím ke mně na ošetření docházel její manžel. Vlastně ho k tomu Danka dostrkala. Těžký introvert. Na otázky odpovídal jedním slovem, maximálně holou větou. Žádná vstřícnost, žádná chuť jít účelu naproti. Cítila jsem z něho opravdu silnou rezervovanost a chlad. Mezi námi: vůbec mi k ohnivé Dance neseděl. Po několika návštěvách to sám vzdal.
Danka však nepřestala  a docházela na terapie dál. Střídala jsem je. Aplikovala jsem moxování, masáže, reiki terapii, několikrát přišla mezi nás do meditační skupiny. Zkrátka dělala, co mohla, aby sama sebe po všech stránkách vyladila a zvýšila možnost, že jednou přece jenom otěhotní. Což se nakonec, po nějakém čase, opravdu povedlo!
Byla štěstím bez sebe. Těhotenství měla trošku rizikové, ale chlapečka donosila. Vlastně o pár dní přenášela. A tady začíná nový příběh, nebo jakési pokračování prvního. Chystám se o něm pojednat samostatně, protože rozhodně stojí za to se o něj podělit!

Ivana Inšana PÍHOVÁ

Ivana Píhová, terapeutka

Kamarádka se mě vyptávala, jak to chodí při regresi, tedy při hlubinné abreaktivní psychoterapii, které se stručně říká regrese.
Popsala princip a smysl. Aby snadněji vnikla do podstaty, vyprávěla jsem jí svůj příběh z regrese a mými bolavými zády, a pak několik příběhů dalších, samozřejmě anonymně. Zapůsobilo na ni, co všechno se pomocí této terapie dá zvládnout, odblokovat, vyřešit, a tím i vylepšit. Přesvědčovala mě, že bych se o zkušenosti a výsledky, jenž audity přinášejí, měla podělit. „Prostě si to nemůžeš nechat pro sebe,“ mínila. „Příběhy mohou být inspirací ostatním, kteří hledají pomoc při řešení svých potíží,“ dodala a málem mě hned hnala k počítači.
Zde je tedy příběh první, můj vlastní, který jsem nazvala
Záda naklepaná jako řízek
První regrese, které jsem se sama podrobila při intenzivním výcviku této terapie, byla moje bolavá záda. Bolest v kříži mě opravdu hodně trápila, po obou porodech se ještě vyhrotila. Prakticky jsem nemohla dělat žádnou práci v předklonu, čemuž se nešlo vyhnout, protože tenkrát něco jako automatická pračka existovalo leda tak v říši snů. Vyprané prádlo jsem musela máchat ve vaně ručně. Po jednodenním přídělu plínek a jiného prádla jsem se nemohla narovnat. U matky, která má dvě děti, je to docela problém. Nemohla jsem dlouho stát, dlouho sedět, nemohla jsem ani vleže najít úlevovou polohu. Byly to roky plné omezení v pohybu. Kolegyně, která mi audit dělala, postupovala od jednoho bolení zad ke druhému, třetímu, dalšímu a dalšímu, až jsme nalezly ten původní – příčinu.
Začínaly jsme bolestí při a po porodu. Vybavila se mi bolest v bederní páteři, již působila hrana porodního stolu a pocity s ní spojené. Každý průchod jsme zopakovaly tolikrát, kolik bylo zapotřebí k vyčištění fyzické bolesti, eventuálně i emoce. Tak dlouho, až z paměťového záznamu zbyla jen holá oznamovací věta. Dostaly jsem se do školních let.
Chodím do druhé ročníku střední školy. Vidím, jak stojím na okraji plaveckého bazénu, máme dvouhodinovku plavání. Čekáme na učitele. Bez jeho přítomnosti do bazénu nesmíme. Krátíme si čas blbnutím, v jehož rámci mi zčistajasna spolužačka z jakéhosi náhlého pohnutí mysli podrazí nohy. Dopadnu se vší vervou hmotnosti svého těla (krát rychlost) na kostrč přesně na hranu bazénu. Chvíli se ani nepohnu, necítím nic. Potom přijde atak bolesti takové, že se rozbrečím. Cítím, že nemám daleko k tomu, abych omdlela. Pavlína, vyděšená, co to provedla, se mě usilovně snaží zvednout na nohy. Moc se to nedaří… Procházíme událost několikrát. Ukazuje se však, že to není hledaný primární engram. Najdi podobnou starší událost, kdy tě takto intenzivně bolí záda, posunuje mě kolegyně dál proti času.
Zprvu nic nevidím, nic nenaskakuje. Jen ticho a tma. Opakuje příkaz…a pak to najednou naběhne. Jsou mi asi čtyři roky nebo pět, vím, že nechodím ještě do školy. Vidím přesně schodiště domu, kde jsme bydleli, scházím dolů. Náruč mám plnou nějakých hraček, držím je oběma rukama, pospíchám za někým, kdo čeká venku před domem. Špatně šlápnu, cítím, jak mi podjíždějí nohy, dopadu na zadek a drncám po schodech až dolů. Děsně to bolí a já děsně řvu. Příšerně řvu. Slyším ten řev v uších, zajíkám se vlastním řevem a vzlyky i teď…cítím ochromující bolest. Jakoby se to dělo znovu právě tady a teď. Tečou mi slzy…Nedá se nic jiného dělat, než také „sjíždět“ příběh znovu a znovu. S každým jeho dalším opakováním se nejprve přidružují a nabývají na intenzitě nové vjemy, ale jak opakování pokračuje, začínají se rozpouštět jak tableta acylpyrinu hozená do vody. A pak se to stane. Bolest projede mými zády, zkroutí mě v křesle, nevím, jak si ulevit, pak cítím, jak hrot bolesti sestupuje do nohou…je téměř hmatatelná… a pak chodily mizí pryč. Pozoruji to s velkým údivem. Je to intenzivní prožitek, který bych bez rozpaků přirovnala k zázraku…něco tak úžasně ulevujícího a osvobozujícího. Kolegyně mě vrací do reálného času a místa. Je hotovo. Dojetí je obrovské. Objímáme se.
Ten večer jsem po dlouhých letech uléhala bez bolesti. Záda, ještě před chvíli natlučená jako řízek, mi dokonce umožnila ležet na břiše. Cítila jsem vlnu štěstí a vděčnosti. Bolest se nevrátila. Z traumatizující události zůstala jen holá informace skutkové podstavy, řečeno jazykem detektivů. Pominuly i emoce, neboť se neměly k čemu vázat.
Tělo má paměť, buňky si pamatují všechno, protože duše je stále táž. Pády, nárazy, zranění jakákoliv, doprovází energie, kterou si tělo podrží. Neumí se jí samo zbavit. Ruku v ruce s ní jde její věrná družka bolest, a ta je zase dvojčetem emocí. Kruh se tak uzavírá a uzly se zavazují. Jednou z metod, jak z kruhu vyjít a začít uzly rozvazovat, je právě regresní terapie.

Ivana Píhová, terapeutka