Jsou situace, kdy bych nejraději vyletěla z kůže, a přesto musím udržet lajnu a zůstat profesionální. Jednu takovou zkušenost mám čerstvě za sebou (duben, květen, červen 2015). Byla, a stále je, pro mne ojedinělým zážitkem, na jaký se hned tak nezapomíná. Příběh má mnoho rovin ponaučení: kromě sondy do rodiny nastiňuje i obraz ve škole, jak ho vnímá dítě, tedy přímý účastník. Jak vidíte, je dost důvodů, proč se o něj s vámi podělit. Ten nejpodstatnější je: Jde o devítiletého chlapce.
Přivedla ho ke mně jeho babička. Kontaktovala mě nejprve telefonem a uvedla, že už se na to nemůže dívat. Vyložila mi, proč takto uvažuje. Dítě ve 3. třídě ZŠ „najednou“ začalo nosit samé pětky, sem tam ojediněle čtyřku. Poznámky o tom, že nemělo domácí úkol, nepřineslo si pomůcky, zapomnělo sešit, dát něco podepsat, neopravilo diktát. Dokonce mělo vzít rodičům asi 2000 korun a nakoupit za ně dárky pro kamarády. Zastříhala jsem ušima. Něco se v rodině děje, jinak by se dítě tímto poměrně křiklavým a nepřehlédnutelným chováním neprojevovalo. Chlapec upozorňuje, že něco není v pořádku, o tom není pochyb.
Ve smluvený den přišli tři, dítě, otec a babička. Otec, chlap jako hora, ke dvěma metrům mu scházelo málo, široká ramena. Chlapce jsem si převzala s tím, že si pro něj mají za hodinu přijít. Déle s dítětem nepracuji, nemá to smysl. Děcko není dospělý a nevydrží se dlouho na něco soustředit. Kromě toho jsme se museli napřed poznat a pokud možno položit základ důvěry.
Čekala jsem zakřiknuté dítě, z kterého budu každé slovo tahat jako z chlupaté deky. Opak byl pravdou. Klučík neměl komunikační problém. Jeho vyjadřovací schopnosti, obraty, slovní zásoba, úvahy, přímost mě dost překvapily, vzhledem k jeho věku. Připomněl mi mého o dva roky mladšího vnoučka. Taky je drobný, hubený, vypadá, jakoby žil ze vzduchu, sedět nevydrží a pusu nezavře.
V první chvíli jsem se dozvěděla, že: ve třídě je otravný spolužák, jenž pořád provokuje, nadává a posmívá se ostatním. Že Péťu baví tělocvik, výtvarka, pracovní činnosti a matematika. Totálně ho nebaví čtení, čeština, hlavně diktáty, z těch nosí ty pětky, a taky ho nebaví prvouka, protože se v ní učí právě teď nějaké blbosti o houbách, zhodnotil. V té chvilce jsem si vzpomněla na svou vnučku, když byla v jeho věku, jak jsme na břehu rybníka „drtily“ houby nazpaměť, protože paní učitelka to tak chce, víš, babi, slovo od slova.
A pak začal rozjezd, odstartovaný informací, že: Taťka se na Péťu často zlobí.
Proč? Protože občas přinesu špatnou známku z diktátu. Nejvíc mi nejdou i – y.
Jak ti je, když dostaneš kouli? Netěším se domů. Co se děje doma, když máš pětku? Táta se zlobí. Řve na mně, říká, že se musím víc snažit. Já se ale snažím. Rád bych se zlepšil. Ty nevíš, jak na to, viď? No. Nejvíc mě trápí ta čeština, ty íýčka. Učíš se doma češtinu? Jo, píšu doma diktáty, opisy, doplňovačky. Já nepoznávám příbuzná slova k vyjmenovaným. Někdy si myslím, že je to příbuzné slovo, a ono není.
Čteš knížky? Občas čtu bráškovi. Když jde spát, před spaním? No vlastně už jsem mu dlouho nečetl. Mně nebaví číst. Ani sám pro sebe si nečteš? Ani moc ne, bráška má takový ty dětský knížky, to mě nebaví. Já čtu jenom to, co mě baví.
Ty sám ses rozhodl, že mu budeš číst? Nebo ti někdo pověděl, že to máš dělat? Nééé. Řekli mi to. Kdo ti to řekl? Mamka, a někdy taťka. A jak ti to řekli? No, že bych mu mohl něco přečíst. U nich to znamená, že musím číst, vysvětlil. (Vidíte, jak dítě rozpozná skrytý příkaz!)
A angličtina mě taky nebaví. Z ní dostávám taky pětky. Paní učitelka nám dává pořád testy. Jednou jsem nepřinesl úkol a ona mi dala ta slovíčka, co jsem neměl napsaný, a dostal jsem pětku. A naši jsou pak naštvaní.
Jak to vypadá, když jsou rodiče naštvaní? Táta furt řeve a máma taky. Křičí na mě. Babička ne. Ani druhá babička nekřičí. Dostaneš někdy od někoho pohlavek? Vždycky, když přinesu pětku nebo čtyřku nebo poznámku.
A kdo ti dá pohlavek? Oba dva, taťka i mamka. To jako že ti dají facku přes hlavu? Jak si to mám představit? Pohlavek rukou, taťka mi teď začal dávat takovým drátem přes zadek. Taťka mě začal bít nějakým drátem, protože teď mám pětky furt, že nemám domácí úkol, nebo sešit. Taťka tě bije nějakým drátem? Co je to za drát? Na konci to má nějakou zásuvku, aby to mohl zapojit. Takže je to nějaká elektrická šňůra? Jo, asi jo, tak tím teď dostávám, protože mám ty pětky a čtyřky a poznámky.(Cítím, jak se uvnitř žhavím. Zase je to tady, ubližuje se dítěti.)
A řekni mi, tebe pak asi nebaví se doma učit, když dostaneš nařezáno?
Ne, učení mě vůbec nebaví.
Co tě baví? Chodit s kamarádama, hrát si s bráškou. Hrajeme třeba na schovku. Máš rád bráchu? Jo. A mámu máš rád? Jo, i taťku. Zlobíš se na ně, když se na tebe zlobí? Ne, zlobím se sám na sebe, že dostanu špatnou známku. Bráška mě občas provokuje, leze mi na hlavu, to leze i taťkovi. A jednou, když jsem si s ním hrál, tak vzal nějakou věc, nějaký autíčko, a hodil mi to na hlavu. Tak mě občas naštve, ale nebiju ho. Ani se na něj nezlobím.
Dívá se při rozhovoru stále do země, pod stůl. Péťo, zkus se dívat na mě, když spolu mluvíme. Já se na tebe taky dívám, nekoukám pod stůl. (V řeči těla = nejistota, pocit provinění, málo sebevědomí).
Když ti bráška něco vyvede, co sám nezvládneš, jak to řešíš? Jdeš to říct mamce nebo taťkovi? Spíš taťkovi, mamka má teď odpolední, a není doma. Občas mi taťka řekne, že mu mám dát na zadek, když pomaluje třeba zeď, stůl nebo židli, tu mi pomaloval, tohle on dělá, občas za to dostanu já. Jak to? Když brácha něco vyvede, tak ty to slízneš za něj?
No ne pořád, jen občas…třeba vysype hračky a vždycky to svádí na mě. To tě zlobí, že neříká pravdu? To mě nejvíc štve. Když se vzteká, tak po mně hází věci…nebo do nich kope. (Malý tyran už ví, že to schytá bratr, hlavně ale, že si to může dovolit!)
Pláčeš někdy? Občas. Co to je občas? Párkrát jsem brečel. Kvůli čemu brečíš? Když mi taťka dá facáka nebo přes zadek.
Mně zaujalo, že se zlobíš sám na sebe, když dostaneš kouli, že se na rodiče nezlobíš.
Hmm. To je pravda, já se zlobím sám na sebe, že jsem to napsal blbě. (Takže nejen že na něj zlobí učitelka, která mu dá kouli, poznámku a trest v podobě dalšího domácího úkolu, zlobí se na něj doma oba rodiče a ještě se na sebe zlobí sám. A s tímhle má dítě jak naložit a unést to?!)
Chtěl bys to vylepšit, aby ty pětky a čtyřky nebyly? Jojo, chtěl. A nevíš si s tím rady, viď? Hmmm. No. Co tě mrzí víc, že se zlobí rodiče na tebe, nebo že zlobíš sám na sebe?
Hmmm, já pak vím, že dostanu na zadek, tak mi taťka dal jednou za den třeba dvakrát, tím drátem.
(V tomhle momentě jsem musela už hodně prodýchávat.)
Třeba mě dopsalo pero, nebo jsem jednou ztratil pravítko, a taťka mi řekl, že když ho nenajdu, tak mě seřeže. Anebo to pero dopsalo, a taťka mi řekl, že mi nedá penízek, abych si mohl koupit jiné. Pak mi dal dvoustovku a řekl, že si mám dojít koupit pero. A zbytek jsem mu vrátil.
Tak to ti musí hodně věřit, když ti svěří takové peníze?
Mamka ani taťka mi už nevěří nic.
Jak to?
Tak protože dostávám furt ty kule, občas řeknu, že ve škole dobrý, a oni se pak dozví, že je to jinak. Ve druhé třídě jsem jim hodně lhal a oni mi teď nevěří. Na začátku třetí třídy jsem občas neřekl…zatajil jsem, že jsem dostal pětku, protože jsem se bál, pak to ruplo, a bylo to ještě horší. A proto mi rodiče nevěří.
Tátovi jsi peníze vrátil?
Hmmm.
V téhle chvilce, celý nesvůj, by se byl nejraději schoval pod stůl celý. Jasně jsem vycítila, že peníze jsou pro něj ošemetné téma. Nezkoumala jsem dál, proč vzal tátovi údajně dva tisíce korun. Prozradila bych, že o tom vím, a to jsem nechtěla. Nechtěla jsem ho zaskočit. Raději jsem se zeptala:
Dostáváš nějaké kačky pro sebe, máš nějaké kapesné?
Občas dostávám, když něco udělám dobře.
Co třeba?
Tak ve druhé třídě, když jsem dostal dobrou známku, třeba z češtiny, z doplňovačky, tak mi dávali po pětikorunách, desetikačkách…(Několikrát už zmínil druhou třídu, většinou v souvislosti, že tenkrát bylo lépe.)
Teď už to tak není…viď, něco se pokazilo.
Hmm, peníze už nedostávám. Oslavy se taky zrušily.
Oslavy? Jaké oslavy?
Dort, i věci a tak.
Myslíš tím, že na oslavu tvých narozenin už nejsou dorty?
Dřív jsem dostával, ale teď je už nedostávám. Dárky jsem dostal od mamky, padesáti kačku, od taťky jsem nedostal nic, jen mi popřál. Od babiček jsem ale dostal dárky.
Proč se najednou zrušil dort?
No protože jsem dostával ty pětky, a že prý až si zlepším trojku z češtiny, co jsem měl na vysvědčení, tak mi dají dort, i kdybych neměl narozeniny.
Řekneš mi, kdy máš narozeniny?
Pověděl mi to. Je to Rybička. Posléze jsem si udělala jeho numerologickou analýzu, a byla jsem doma. Tenhle klučík má šanci jim to ještě jednou předvést!
Péťo, komu se rodiče věnují víc, tobě, nebo bráškovi? Nebo oběma stejně?
Mamka, když za něco nemůžu, a taťka mi chce dát na zadek, mamka tomu zabrání, když jsem to neudělal, a ona to viděla. Mamka se mě občas zastává. Protože já to neudělal a brácha to svede na mně. A taťka se zastává bráchy.
Máš doma nějaké povinnosti?
Dneska jsem musel vyluxovat. Zapomněl jsem udělat morče, tak jsem musel vyluxovat celý byt.
Co znamená, zapomněl jsem udělat morče?
Zapomněl jsem mu vyčistit klícku. Za trest jsem pak musel vyluxovat celý byt, a potom udělat úkol.
Chodíš do nějakých kroužků?
Na keramiku.(S nadšením!) Baví mě to!
To je fajn. Co tam vytváříte?
Ježka, myš, z takové placky jsme dělali malovaní, já jsem dělal velikonoční zvoneček…ještě něco jsme dělali, ještě list a potom jsme ještě dělali….ehm…něco jsme, co to bylo?
Nemusíš si vzpomenout na všechno. Mně stačí, když od tebe slyším, že tam chodíš rád a že tě to baví.
Jo, to baví. A chtěl bych chodit na karate.
Ano, tak to vezmeme postupně. Jak často chodíš na keramiku?
Jednou za 14 dní.
Není to málo? Chtěl bys chodit častěji?
Já bych chodil třeba každý den. Tohle úterý už půjdu na keramiku.
Ono se stane, že taky někdy nejdeš?
No, občas, když si neuklidím pokojíček, tak jsem doma a musím si uklidit.
Takže se stane, že ani jedenkrát za 14 dní nejdeš?
Hmmm, jo. My jsme dělali skřítky, jenže já tam nebyl, protože jsem neměl uklizený pokoj, a chyběl jsem, tak jsem skřítky nedělal.
To je ti asi líto, nebo není?
Já jsem mamku prosil, aby mě tam pustila.
A uprosil jsi ji?
Ne. A mamka mi řekla, že když to stihnu uklidit, tak můžu jít.
Stihnul jsi to?
Ne. Protože tam byl veliký bordel.
Tak velký borčus umíš udělat v pokojíku?
S bráškou dohromady.
Aha, máte společný pokoj. Takže uklízíš i za brášku.
Jo. Štve mě to.
Co tě ještě štve v tvém životě?
Teď už mě neštve nic, nejvíc ty koule ve škole a ten kámoš, co furt provokuje.
On to asi moc kámoš není, když tě takhle trápí.
No kámoš není, já mu tak říkám.
Říkal jsi, že trápí i ostatní děti, netýká se to jen tebe. Ale ty kule se týkají jen tebe, Péťo. Bude to chtít nějak popracovat na tom, aby se to zlepšilo, co říkáš?
Já se učím. Fakt. Neleze mi to do hlavy. Básničky mi jdou dobře, to si přečtu 2x a už to umím. Ale ta čeština a ty diktáty a prvouka, to mi nejde.
Máš ve třídě kamarády? Takové, kteří tě neštvou?
Chvíli ticho. Potom rozpačité jojo.
Jak by sis představoval svůj život, aby byl radostnější?
Tak, abych dostával jedničky, aby se taťka nezlobil…(vzlykl, a začal hledat kapesník.)
Chtěl bys dostávat lepší známky proto, aby se rodiče na tebe nehněvali?
Hmmm. Jo.
Co ještě bys chtěl?
No aby mě neotravoval ten kluk.
Čím tě třeba otravuje? Vzpomeň si na nějakou příhodu.
Tak dneska se posmíval jednomu klukovi. Že je to tlustoprd, debil, magor, a tak po něm vystartoval, vylítl po něm, skočil na něho a spadli na zem.
Ty ale mluvíš o někom jiném. Já jsem se ptala, čím otravuje tebe?
Nevím. Pokrčí rameny. Nevíš? Jak to nevíš? Co ti vyvádí za neplechy? Znovu jen pokrčí rameny. Ty o tom nechceš nic říct? Ticho, hlava sklopená dolů. Dobře, já tě zase nechci trápit. Když nechceš, tak nechceš. V ten moment ožije.
A paní učitelka nám řekla, včera dostal ten, co zlobí, 5 zvláštních úkolů, to je třeba když zlobíš, lítáš, tak se dává poznámka, nebo smajlík, nebo zvláštní úkoly. Jsem dostal za trest naučit se básničku, protože jsem lítal po třídě.
Je něco, co by sis přál mít, a nemáš?
No to je jasné. Já bych chtěl motorku, čtyřkolku.
Počkej, myslíš opravdovou čtyřkolku, pro dospělé?
Jo, opravdovou.
Na to jsi ještě trošku malý.
Já vím. Moje teta má čtyřkolku. Já jsem jí jednou řídil, to mě baví, baví mě, i když mě jenom sveze. Jednou mi strejda dovolil, a já jsem jí řídil, on šlapal na plyn.
To byl asi zážitek, viď?
Moc mě to bavilo.
Chceš říct, že bys uměl řídit tak velký stroj?
Jo, strejda říkal, že by mi jí i půjčil. Už jsem řídil.
Jednou si ji třeba pořídíš. Já jsem myslela, po čem toužíš teď.
Hodně jsem si přál mobil a tablet k Vánocům, a to jsem dostal. A přál jsem si dotykáč, a ten jsem dostal. Mám dva mobily a tablet. A to je jediný, co jsem chtěl.
K čemu potřebuješ dva mobily? Tak ten starej mobil byl tlačítkovej, na ty nejsem, s těma neumím, ale s dotykáčema umím. Tam na tom starým se nedalo nic stáhnout, nemělo to ani foťák.
Máš představu, čím bys chtěl jednou být, co bys chtěl dělat?
Ve druhé třídě jsem chtěl být automechanikem, teď bych chtěl jít na hasiče. Proč na hasiče? Protože se tam stříká vodou na oheň (vodní znamení se v něm nezapře). Taky bych chtěl chodit na karate. Chtěl bych na karate a na bubny. Bubnovat, to mě taky baví.
Jak víš, že tě baví hrát na bubny? Protože jsem měl takového strejdu, co ho zná taťka, a on tam měl všechno, hodně bubnů, občas mi to půjčil, a to mě hodně bavilo. Nechtěl jsem od toho odejít.
Aha. Takže tě baví hudba? Baví mě bubny. Dobře, tak bubny. Támhle jeden mám, když budeš chtít, můžeš si potom zabubnovat. Víš, co je to za buben? Ne. To je šamanský buben. Chceš ho vyzkoušet? Hmm, jo, určitě. Fajn, tak až skončíme, sundám ti ho. A na karate bys chtěl chodit proč? Abych se uměl ubránit (no vida, tak přece, nechtěl říct, ale asi na kluka, co ho štve, si netroufá). Vědí vaši, že bys chtěl chodit na karate?
Jednou, když jsem byl v první třídě, byl takovej zlej kluk, on už byl čtvrťák a furt mě mlátil a kopal mě. Mamka říká, že by mě dala na bubny, taťka zase že radši na karate. Oni se nemohou shodnout, viď. Mamka nechce, ale taťka jo. Co bys udělal ty, jak bys volil? Já bych šel napřed na karate, a pak na bubny.
Naučit se napřed bránit, a pak hrát na bubny? Jo. Když jsme byli u toho strejdy, tak jsem hrál celou dobu, než jsme šli domů. Aha. Takže tebe baví muzika – bubny, keramika…a na to karate bych chtěl jít (rychle doplnil, abych ve výčtu náhodou nezapomněla. Moc si to přeje).
Taťka říkal, že zkusí najít někoho někde levného, kdo to učí.
Levného řekl? Jako aby učitele karate byl levný?
Asi jo. (Dál to raději nebudu pitvat. To je o jeho otci).
Co bys řekl na to, kdybych tě požádala, abys mi něco namaloval? Třeba ty výtvory, co jste tvořili na keramickém kroužku. Nebo cokoliv jiného, co chceš. Nesu tužku a blok.
Já to asi nenamaluju, protože tohle mi nejde, my na keramice hned modelujeme. Dobře. Tak třeba hasiče, auto, co chceš.
Namaloval hasičskou cisternu s vysunutým žebříkem mířícím do okna protějšího domu. Maluješ levou rukou? Já vymalovávám oběma, stříhám pravou. A píšeš taky levou? Jo. Nutil tě někdo psát pravou rukou? Ne. To je dobře. Dříve se děti nutily rákoskou, aby psaly pravou rukou. Představ si to. Hmmm. Je zaujatý kresbou.
No, moc mi to nejde. Jaký mají hasiči dveře u toho hasičáku? (Otázka mě pobavila a rozesmála). Mně se ptej. Já jen vím, že mají ke kabině vysoké schody. Teď tohle potřebuju vygumovat. Nech to, mně to nevadí. No, já bych to radši vygumoval. Tak jo, tady máš gumu. Chtěl bych tam udělat pajduláka, jak stříká vodu.
Když obrázek dokončí, říkám mu: Tak to máš přímo velkou požární akci! Je to moc hezké, děkuju ti. Můžu si obrázek opravdu nechat? Jóóó. Když se vám líbí. Líbí, povedl se ti. Umíš kreslit, a ne že ne.(Opět notoricky známá infekce v hlavě, že neumí dítě kreslit. Potažmo zpívat, či cokoliv jiného. Jako by bylo ocejchováno.)
Na bubnování už nedojde, protože zvonek ohlašuje, že už si pro Péťu někdo přichází. Vynahradí si to později. Každé další naše setkání si zabubnuje na buben.
Přichází otec s mladším synem. Zvu ho dál, protože to, co mu chci říct, nesnese odkladu. Když se usadí, požádám Péťu, aby šel do vedlejší místnosti, že potřebuju mluvit s tátou o samotě. (Ať je to jak chce, nemohu před ním „dát do kožichu“ jeho otci. Stačí, že se jeho rodiče hádají před dětmi). I s ohledem na přítomnost dalšího dítěte (s tím bohužel nemohu dělat nic), mu řeknu:
Odteď s okamžitou platností přestanete kluka bít a křičet na něj! Víte vůbec o tom, že se dopouštíte trestného činu?
Já věděl, že vám to řekne. Nechtěl jsem ho předem ovlivňovat, jak má mluvit, na to otec a začne se obhajovat, proč na něj řve a proč ho mlátí. Že úkol s ním dělá tři hodiny, že kluk není schopen ho napsat napoprvé, jak se s ním moří a výsledky žádné a že na to už nemá nervy.
A chlapec má mít nervy na vás? Má mít nervy na to absolvovat tří hodinovou trestnou uličku? Vy si myslíte, že z něj křikem a bitím něco uspokojivého pro sebe dostanete? Ano, nekoukejte tak na mně. Vy chcete především uspokojit sebe. Máte vůbec představu, co to dělá s jeho psychikou? Jak by bylo vám, kdyby vás váš nadřízený v práci mlátil bičem za chybu, kterou určitě někdy uděláte, jako každý?
Zkrátím to. Dostal to ode mě bez obalu jako na třídních schůzkách od učitele za všechny bité a týrané děti. Nemohla a nechtěla jsem „moc tlačit na pilu“ před tím mrňousem. Děti všechno vnímají! To jen my, dospělí, si ve své neskonalé pýše o své dokonalosti a nadřazenosti myslíme, že jsou to telátka, která ničemu nerozumí a že je můžou dospělí otloukat jako píšťalu. Kromě toho jsem měla promyšlený další krok.
Přijdete příští týden v úterý, i s partnerkou (nejsou sezdaní). Připravím vám rozbor situace a návod, jak s dítětem pracovat. Péťa potřebuje pomoc, a protože od vás se jí nedočkal, nabízím, že se ho ujmu a budu se s ním učit češtinu. Je to ostatně můj obor.
S tím souhlasil, s tím jsme se rozešli. Nalila jsem si dvojku červeného a zapálila si cigaretu. Vím sama, jak chutná bití a křik doma a jak to člověka na dlouhá léta poznamená, co stojí úsilí se z toho vybabrat.
A protože to má být článek inspirativně poučný, a protože bohužel, v podobných podmínkách vyrůstá stále příliš mnoho dětí, přidávám ještě to, co ode mě Péťovi rodiče dostali písemně, neboť to má širší platnost. Nevztahuje se to jenom k jednomu dítěti.
1) Škola je pro dítě stejně náročná zátěž, jako pro dospělého výkon v zaměstnání. Pro dítě je tedy škola totéž, co pro dospělého práce. 2) Každý z nás je originální, nezaměnitelná individualita. Škola má tendence dělat z dětí stádo, kde je jeden kus stejný jako druhý. Přístup k dětem není postaven na rozvíjení talentů a originality, naopak. Kdo se něčím vymyká průměru, vyčnívá, toho je třeba zatlačit zpátky do stáda. 3) Známky ve škole nejsou měřítkem intelektu a nadání. To je třeba si uvědomit. Je to subjektivní hodnocení učitele, který pracuje podle nastaveného systému! Známky tedy nejsou objektivním měřítkem skutečných kvalit člověka, ale výsledkem jakési zprůměrované metodiky. Osobnosti se do ní nevejdou. 4) Péťa je inteligentní, má dar slova a vyjadřovacích schopností, na svůj věk nezvykle vyvinutých. Jak můžete vědět, jestli právě tohle jednou nebude jeho nejsilnější parketa, v níž se najde a vynikne v ní? Má velký duševní potenciál, je citlivý, a proto bude mít stádo stále tendence ho zahnat mezi šedý průměr. Je to živočišný pud stáda. 5) Rodina musí plni svou úlohu, svůj účel, tudíž být pro dítě bezpečným zázemím a útočištěm, hnízdem, v němž se bude mládě cítit bezpečně a v němž bude mít důvěru. 6) Péťa je hodně citlivý, to už tak zrozenci v Rybách bývají. Není nic snazšího, než nenapravitelně zranit srdce a duši této malé bytosti. Spolužák, který tyranizuje děti ve třídě, je pro Péťu velká zátěž a trápení, pochopte to. Ryby se rodí s vrozenou láskou k lidem a tyhle věci je pořádně trápí – nevědí si rady s tím, jak se postavit tyranovi. Těžce to nesou. I proto musí Petr vědět, že má v rodině oporu, důvěru a zastání. Kde jinde, proboha, by ji měl mít? Mohlo by se stát, že ji časem začne vyhledávat jinde, například v útěcích, v partě, drogách apod., v prostředí, kde může vyniknout, kde si ho ostatní budou všímat, považovat si ho a oceňovat ho, když to doma nedělali. Tady se pohybujete už nyní na tenkém ledu. 7) Pokud jde o prospěch ve škole: hodně ho to trápí, ale on neví, jak na to, jak to uchopit a vyhovět vám! Protože on by se chtěl zlepšit – ne kvůli sobě – takhle malé děti nepřemýšlejí – ale kvůli vám, abyste na něj nekřičeli a nemlátili ho. Abyste na něj byli hodní. Takže byste ho měli podpořit a i když důsledně, přesto láskyplně a trpělivě s ním pracovat, vést ho a inspirovat. Povzbuzovat ho za každý malý krůček a pokrok. Stavět na tom, co je v něm dobrého, co umí, a ne naopak. Když ho za známku zbijete a ještě křičíte, tak ho dvojnásobně trestáte, jako by špatná známka sama o sobě už nebyla trestem! 8) Dítě se narodí čisté jako nepopsaný list papíru. A vy na ten čistý list píšete záznam: Že bití a křik je normální způsob výchovy, že dítě pro vás není dost dobré, že ho nemáte rádi, protože nesplňuje vaše představy! Udělá si závěr, že je pro vás nepřijatelné a nehodné, krajně, že vám až překáží. 9) Dětská psychika je velmi zranitelná, mnohem zranitelnější než u dospělého jedince. Vaše dosavadní výchova je cesta, jak dítě trvale poškodit a pak se budete divit, kde se to v něm vzalo a jak je to možné, když začne něco provádět = podvádět, klamat, někdy i krást a tak dále, což se vlastně už děje. Je to cesta, jak mu přivodit neurózu. Neurotické děti se pak sebepoškozují, okusují si nehty, kůži na prstech, pomočují se, mají tiky, koktají. Tyto následky se později hodně těžko napravují. 10) Naučte se ovládat své emoce. Jak můžete vychovávat dítě (děti), když nejste pány situace, svých emocí a sebe samých? 11) Děláte už teď rozdíly mezi sourozenci. Děti však mají přirozený cit pro spravedlnost. Zaznamenají každou křivdu a nespravedlnost. Péťa cítí a ví, že mladší bratr má výhody, větší zastání (u otce určitě) a opět to může vést k tomu, že si utvoří závěr: nemají mě rádi, ne dost. Nepřijímají mě takového, jaký jsem. Mají raději bráchu. Tohle přesně je moment možného budoucího rozkolu mezi sourozenci. Jednou by si mladší bratr mohl říct: když ho mohou bít rodiče, můžu i já! To byste chtěli? Jak s tím může dítě, křehká bytost, žít, že rodiče mají raději sourozence? Copak si on nezaslouží také tolik lásky a ohledů? 12) Láska se neprojevuje bitím, křikem a tresty a podmiňováním: až když si uklidíš, půjdeš na keramiku. Láska buď je, nebo není. Láska nemá nic společného s podmiňováním: až uděláš tohle, můžeš jít…to je vydírání a manipulace. Ukazujete mu, že napřed musí vyhovět vám, aby mohlo dělat to, co ho těší. Musí se jakoby vykoupit, zavděčit. Tím nechci říct, že má mít generální pardon. Samozřejmě je dobré, když má nějaké drobné povinnosti, starost o zvířátko apod. a že je má vykonávat. To jde však zařídit i po dobrém. Kde je dobrá vůle, je i řešení. 13) Péťa potřebuje rozvíjet své silné stránky, své talenty jako je hudba (bubny), výtvarný projev (keramika), má tvůrčí nadání. Potřebuje tvořit a potřebuje uplatnit svou fantazii. Nebude z něj asi premiant, ale copak o to jde? Už nyní je to osobnost, která by jednou mohla vyniknout. Mohlo by to být nejen mluvené, ale i psané slovo, a nenechte se mýlit tím, že neumí pravopis. To ještě nic neznamená. Nikdo z nás, nebo málokdo, má univerzální nadání na všechno. To jsou jen výjimky. Einstein propadal z matematiky, a jaký to byl génius! Jeden ze známých novinářů prolézal na gymnáziu se čtyřkou z češtiny a jeho učitelka mu říkala: vy nikdy nenapíšete dobře ani dopis. Později se z něj stal nejen excelentní novinář, ale dokonce spisovatel. Takže nelamte nad Petrem hůl. Nemáte na to právo. Kromě toho, ani vy nejste akorát. Kdybyste byli, nemlátili byste si dítě a nekřičeli na ně. Ono hodně záleží na tom, kdo češtinu učí, víte (platí to o jakémkoliv jiném předmětu, samozřejmě). Je bohužel známou skutečností, že u nás se většinou učí stále zastaralými metodami, založenými na drilu, opakování – papouškování už předžvýkaného, drcením se učiva nazpaměť. Zatímco by učitelé měli děti učit milovat a rozvíjet rodný jazyk, dělají pravý opak: děti pak předmět nesnášejí. A co nesnášejí, to se nechtějí učit. Kdo by taky chtěl. 14) Bití drátem, či kabelem: Není vám stydno, že vy, chlap jako hora, bijete křehké, bezbranné dítě, které je vám vydáno na milost a nemilost?! Jestliže neumíte zvládat svůj vztek a hněv, své primitivní emoce, vybíjejte se na něčem jiném, mlaťte do pytle, do polštáře, ale ne dítě! 15) Říká, že jste mu přestali věřit, protože lhal. Ano, přiznal to, a už to chce odvahu a je vidět, že si uvědomuje, k čemu lhaní vede. Pochopte jednu věc: dítě jde cestou nejmenšího odporu, aby se zavděčilo dospělým, protože chce, abyste ho měli rádi. Raději i zalže, aby se vyhnulo nepříjemné konfrontaci. Ona nepříjemná konfrontace by ovšem nenastala, kdyby dítě vědělo, že může doma povědět pravdu, aniž by za ni bylo brutálně trestáno.
Když v ono úterý přišli, prošla jsem s nimi ústně, co dostali napsané. Moc se jim to nezamlouvalo, ale ať. Možná si pomysleli něco o huse, co kejhá. Nevadí. I kdyby, něco to v nich zanechat musí, aspoň trošku studu. Hlavní je docílit, aby přestali s výprasky a křikem.
Než Petr přišel na další sezení, setkaly jsme se my dvě, já a babička. Dozvěděla jsem se, že i ona jim mnohokrát promlouvala do duše. Nic platné. A protože se už nemohla dívat, jak s dítětem zacházejí, rozhodla se na to jít jinak. Vyjádřila to slovy: „Oni sami potřebují nad sebou autoritu. Vy jste to dokonale splnila. Když jsem se jich ptala, jak pochodili, řekli mi: Sprdla nás a řekla, že za všechno můžeme my. A jak znám svého syna (otec Péťy), určitě šel do sebe. Víte, on to má těžké. V devatenácti letech ji potkal, její dítě si adoptoval (Petra) a od té doby je to on, kdo děti vychovává a o všechno se stará. Ona se stará jen o psy, ty má raději než děti. Sama mi to řekla, že kdyby se topilo dítě a pes, skočila by napřed pro psa. Nemá vůbec mateřské pudy.“
Jen jsem valila oči. Takže Petr není jeho vlastní syn, a babička není Petrova pokrevní babička. Je to vlastně úplně cizí žena. Přesto pro něj udělala to, co udělala. Vyjádřila jsem nad tím údiv i obdiv. Není asi moc lidí, kteří by něčeho takového byli schopni. „Já se vám přiznám, že jsem to udělala taky kvůli synovi. Vidím, jak je s nervama hýn, chodí do práce, nám pomáhá na stavbě, doma vaří, uklízí, o děti se stará…ale bít malé dítě, to ne, to se nedělá. Kromě toho i on je z rozvrácené rodiny. Zůstala jsem s dvěma dětmi sama, musela vydělávat, abych nás uživila, byla jsem často pryč z domova. Neměly se mnou lehký život. Snad proto se můj syn vrhl tak záhy do rodiny, která nebyla jeho…následuje už zcela jiný lidský příběh, ačkoliv je to jen rozmotávání jednoho a téže klubíčka příčin a následků.
Musím říct, že Petr je šídlo, hyperaktivní dítě, těžce se soustředí, myšlenky mu zřejmě těkají jako éter. Když má klid a pohodu, dokáže solidně napsat diktát i doplňovačku, rozhodně na lépe než na pět či čtyři. Doma je prý klid, nikdo na něj ruku nevztáhne. Dokonce, to přišel asi podruhé, se usmál! Protože sem tam uděláme nějakou blbinku a srandičku na odlehčení, aby nebyla nuda, tak rozvazuje čím dál víc a já na něm vidím, jak pookřívá, doopravdy, fakt. Je mu to vidět na očích. Ostatně není to můj subjektivní dojem. Babička, když jsme spolu telefonovaly, mi řekla, že doma se situace hodně uklidnila, přesněji, uklidnil se její syn. Takže Petr má pokoj a oni vědí, že kdyby tohle vynucené příměří porušili, narazí si nos o mně. Tomu můžete věřit. Hlídám Péťu, jako kdyby byl mým vlastním vnoučetem. Nepřišel náhodou, byl ke mně poslán a myslím, že za pět minut dvanáct. Kontakt na mě dala jeho babičce moje někdejší klientka. Všechno je, jak má být.
Pozítří zase přijde. Už se na něj těším. „Péťo, řekla jsem mu posledně, „já ti pomůžu, jak budu nejlépe umět, ale musíš pomoci i ty mě, tedy sám sobě. Když spojíme síly, to by bylo, aby nebyly lepší známky a aby ses necítil lépe.“
Plácli jsme si na to. Zřejmě se nám za tak krátkou dobu nepodaří vytáhnout tu zanedbanou češtinu na lepší známku na vysvědčení, ale nevadí. Neběžíme přece sprint na sto metrů.
V polovině června roku 2015, kdy se uzavírají známky, přestal Péťa ke mně chodit. Taková byla úmluva s babičkou, do klasifikační konfrence. Nevím ani, co nakonec dostal z té češtiny za známku, nicméně nedělala jsem si přehnané naděje, že bychom to byli v tak krátké době vytáhli na známku o stupeň lepší. Na dvojku to určitě nebylo. S babičkou jsme byly domluvené, že od září zase začne ke mně docházet a v načatém trendu budeme pokračovat. Nestalo se. Petr už nepřišel a nikdo z rodiny se ani neozval. Viděli jsme se až na podzim 2015 na přechodu přes silnici, když šel ze školy. Byla bych si ho ani nevšimla v tom davu na přechodu, ale vidím, že mezi lidmi kdosi mává. Tak jsem zaostřila a zbystřila ho. Mával na mě a smál se. Tak snad je s ním všechno v pořádku.
Ivana Inšana PÍHOVÁ
