Česká se, až porodí samu sebe

vloženo: 30. 04. 2018

Se sedmnáctiletou studentkou gymnázia Janou jsem se poprvé setkala před třemi roky, kdy chodila ještě na základní školu. Tehdy mě její spolužačka a shodou okolností moje vnučka upozornila, že s Janou není něco v pořádku, že se trápí, stále je smutná a plačtivá. Ukazovalo to na okolnost, kdy její maminka po smrti Janina otce přestala s dcerou komunikovat. Uzavřela se před světem do sebe a do toho těsného prostoru nevpustila ani svoji jedinou dcerku. Jana nerozuměla, nechápala, co se děje, matka jí nic nevysvětlila. Jen ji prostě odstřihla. Jana to nemohla unést. Cítila se odstrčená, nepochopená, sama. Nebylo se co divit.

Prošla jsem s ní tehdy tou její truchlivou situací, nacházela pro ni odpovědi a vysvětlení, aby si nemyslela, že jí matka odvrhla, přestala mít ráda, aby její změnu chování viděla v jiném světle a přestala mít za to, že je matčin přístup namířený proti ní samé.

Zabralo to, Jana se zase mohla napřímit a trošku volněji se nadýchnout. I komunikace s maminkou doznala mírného zlepšení aspoň v tom smyslu, že se Jana přestala cítit doma jako páté kolo u vozu. Trošičku se v rámci možností svého věku přiblížila světu své matky, udělala k ní vstřícný krok na základně porozumění, co se s její matkou děje. Pro náctiletou školačku je to safra obtížný úkol.

Uběhly právě ty tři roky, děvčata studují ve druhém ročníku gymnázia. Byla to opět moje vnučka, kdo přišel s tím, že se Jana opět v něčem zase zmítá, že vede podivné řeči, které se vnučce pranic nelíbí, nebo že Jana nemluví vůbec, zkrátka že svoji nejlepší kamarádku zase nepoznává a má o ni obavy. Za školním psychologem Jana prý jít nechce. Jde o delikátní věc, a tak se obrací o pomoc na mě. „Jana je ochotna jít na terapii k tobě. Nikomu jinému nedůvěřuje,“ řekla vnučka s odkazem na to, že toto možnost mezi sebou děvčata probírala.

Když Jana dorazila, skočily jsme do vody rovnýma nohama. Popsala mi, co se s ní děje.  Třeba hraje na piano a najednou se hystericky rozpláče. Všechno pro ni v tu chvíli zčerná. Upadne do deprese. „Přijde mi, že žiju zbytečně, že život je zbytečný, já jsem zbytečná.“

Když mi své stavy líčí, chrlí je ze sebe téměř bez nadýchnutí, jako kdyby se všeho chtěla zbavit na jeden ráz. „Přes den to v sobě dusím, nejhorší jsou večery,“ pokračuje zajíkavě. „Jak o tom mluvím, chce se mi brečet, ale teď mě ten nejhorší tlak trošku přešel.“

Ne, jenom povolilo nesnesitelné napětí. Příčina je schovaná, říkám. „To si taky myslím, že někde ve mně je to pořád,“ odvětí. Pokračujeme. „ Nemohu dělat věci, které mě těší a baví, jako je hraní na piano a na housle.“

Potřebuje se hlavně uvolnit, nepospíchat, nechtít po sobě něco, co si momentálně nemůže dát. Potřebuje mluvit pomalu, mezitím taky pořádně dýchat, vyhovět si a nechat své pocity a emoce, aby mohly naplno přijít a vyjevit se. V opačném případě by sama sobě dělala špatnou službu. Úměrně s tím, jak by se dál potlačovala, o to s větší intenzitou se všechno skrývané nečekaně přihlásí znovu a znovu.

Cítí se utlačovaná okolnostmi od chvíle, kdy se rodinná situace tak zvrtla. I když s ní matka trošku mluví, aspoň o věcech organizačních, nemůže k ní přijít, schoulit se, postěžovat si, vypovídat, ulevit si, přijít k ní pro útěchu, pohlazení. Ani v širší rodině příbuzných nikdo takový není. Ani nejlepší kamarádka jí nemůže nahradit chybějící roli maminky. Člověka v depresi pronásledují právě takové otázky, jako Janu. Jsem marná, všechno je marné. Nevím, proč tu jsem. Dokáže přemýšlet jen nad tím, že je všechno špatným navrch. Nepoznané věci jsou bubáci a my se jich bojíme. „Přemýšlela jsem nad tím, že…že…jak …“ souká ze sebe a evidentně jí nejde z pusy, co se jí honí hlavou. Vložím se do toho: že to tady zabalíš, viď. Jen to řekni, nebudeš první, od koho to uslyším.

Přitaká. Jak jsi to chtěla provést? Nadechni se a opři se do toho. „Že bych se zamkla v pokoji a předávkovala se prášky, nebo si podřezala žíly. Jednou, když jsem se koupala, ponořila jsem se ve vaně celá pod vodu a uvažovala o tom, že bych z té vany už nevstala.“ Jakmile to vyslovila nahlas, zmocnila se jí panika, chtěla od toho rychle utéct. Ne Jani, nikam neprchej, prodýchej panický atak a zůstaň v tom okamžiku. Co dál ti táhne hlavou? „Že by to možná bylo lepší, kdybych se nikdy nevynořila a nemusel snášet bolest, kterou mám.“

Vyřkla klíčové slovo bolest. Odkývala, že bolest ji děsí. Vysvětlila jsem jí, že bolest je nástroj duše, kterým k nám vysílá zprávu, že je něco velmi v nepořádku. Díky Bohu za bolest. Kdybychom jí neměli, nepoznali bychom například, jak moc je naše duše trýzněná, potažmo naše niterné potřeby.

Procházíme znovu a znovu ty chvíle, kdy leží ve vaně a napadají jí myšlenky na odchod z tohoto světa. Popisuje svůj stav. Cítí bolest, prázdnotu, beznaděj, že to nebude lepší, trochu naděje, že až to skončí, nebude už bolest a bude to pro ni lepší.

Je to pokus o tvůj únik, viď?  „Ano. Chci pryč od toho všeho. Mít už klid a pokoj od trápení.“

Ležíš ve vaně, voda je příjemně teplá, nic se ti nemůže stát, tady a teď jsi v bezpečí. Můžeš v klidu povědět, co ti v tvém životě nevyhovuje? Co tě souží?

Určitě rodina, odpoví okamžitě bez rozmýšlení. „Matka se mi nevěnuje, nic o mně neví, ani jí to nezajímá, nikdy se mě nezeptá, a když sama o něčem zkusím začít, neposlouchá mě. Nedokážeme se o ničem bavit.  Je úplně jiná než já, nebo obráceně, jsem úplně jiná než ona, ale to bych snad ještě pochopila, jenže…“

Máš pocit, že o tebe nemá zájem? „Myslím si, že mě nějak má ráda, to jo. Hodně mě podporuje ve věcech, které dělám ráda, platí mi hru na piano a na housle, i doučování z matiky. Asi se snaží těmi penězi přebít nedostatek pozornosti a zájmu o mě. Asi myslí, že to tím spraví, když podpoří ty materiální věci. Jenže není schopná mě pochopit. Když něco začnu, tak mi řekne, že mě vůbec nechápe, že neví, co mi má na to říct.“

Zastavujeme se. Ptám se Jany, zdali ji někdy napadlo, že její maminka nemá v sobě tyhle kvality, nemá je s sebou, jak se tomu říká, takže není v jejích možnostech věci dělat jinak a projevovat jinak, než to dělá? Že po ní Jana chce něco, co nedostala od matky jako malé dítě, tudíž jako téměř dospělá to nemůže očekávat, už jí je matka prostě neposkytne.  Na lízátko a bonbony je pozdě. A že je opravdu asi nad její možnosti a schopnosti svou dceru pochopit?

Jana odpoví, že jí to doopravdy už napadlo. Fajn. Dodávám, že její maminka je z celé situace mezi nimi nejspíš sama nešťastná. Z toho, že ti nerozumí, že si nerozumíte. I když neřešíme přímo maminku, ale tvoje trápení, je nutné i tohle vidět. Tím, že pochopíš, se vyhneš sebeobviňování a obviňování toho druhého. Tvojí mamku to v klidu určitě nenechává. Jenže neví, že sama lepší stav taky nenastolí právě proto, že je s ním také sama a neví, jak z toho ven, jak to zlepšit. Proto dělá to, co dělá a jak to dělá. Zahrnuje tě vším, čím může. Jezdila pro tebe do tanečních, jak jsi říkala, abys neměla nepohodlí a starosti, jak se dostaneš pozdě v noci domů. To je výraz jejího zájmu o tebe. Ale byla by naivita čekat od ní něco víc. Ona to zkrátka jinak neumí vyjádřit. Je zbytečné se tím trápit. Napřed by se to musela sama naučit. Možná, kdo ví, třeba jí to jednou ukážeš.

„Už jsem s tím asi i smířená, ale je mi to líto,“ hlesne Jana.  Jistě, komu by nebylo líto, že holky žijí jen vedle sebe, ale ne spolu. Že je mezi nimi citové odcizení, propast nepochopení, kterou nemohou překlenout a nahradit hmotné výhody.

Jana vykresluje obrázek v širší rodině. Vychovávala ji a starala se o ni babička, matky maminka, protože máma a táta pořád pracovali a neměli na své jediné dítě čas. „Prakticky jsem měla jenom babičku. Mám jí ráda, ale moc se nevídáme. Už u ní taky nenacházím nějaké hlubší porozumění, je už starší. Nechápe mě, jako dřív a taky vím, že by hned letěla za mámou a všechno by jí vyzvonila. To nechci,“ popisuje Jana s tím, že to už vyzkoušela a se zlou se potázala. Matka to pak při nejbližší možnosti použila proti ní a ironicky si jí dobírala. Jana vlastně nemá, komu by jako do vrby našeptala své bolístky a svěřila svoje pocity. A kdyby mohla a bylo komu, co by to bylo?

Cítí se nenaplněná, prázdná, neví, co tady dělá, proč tady je, nemůže najít odpovědi. Uvědomuje si odlišnost od ostatních, v rodině je sama a nepochopená. „Jsem černá ovce rodiny,“ udělá závěr.

Moje milá, takové nálepkování může být až zničující. Proč černá ovce rodiny? Černou ovcí je někdo, kdo dělá rodině ostudu a hanbu, ale ty nic takového přece neděláš! Ty se „jenom“ odlišuješ od svého okolí tím, jak jsi nastavená, jaká je tvoje osobnost, tvoje kvality a způsob myšlení a vnímání.  V tom se od nich odlišuješ, vykládám jí. „Oni mě asi tak vnímají…“ Jana na to. „Může to tak být, a nemusí. Třeba je to jenom tvoje domněnka, že tě takhle vidí. Můžeš pro ně být záhada, to ano, ale bylo by dobré vzít v potaz, že vaše generace je vcelku jiná, tolik se odlišující od těch předešlých generací, že pro ně opravdu můžeš být nepochopitelná. Prvňák do páté třídy taky nepatří. A přesvědčení o tom, že jsi černá ovce rodiny, ti může hodně okopávat kotníky, pokud mu sama uvěříš.

Jdeme dál ve vykreslování Janina rodinného zázemí. Baví mě, když vidím, jak jedinci této nové generace, narozeni okolo roku 2000 a po něm, vidí do hrátek dospělých, do těch přetvářek, pokryteckých tenat, závisti plných klecí, lpění na majetku a vzájemné podrazy při jeho dělení, falešné vkrádání se do přízně za účelem získání osobního prospěchu a následného vbodnutí kudly do zad. Baví mě a naplňuje radostí, že tyhle děti na prahu dospělosti vidí s tak jasným uvědoměním do toho stále převládajícího středověkého schématu chování a myšlení. Takové lidi kolem sebe Jana mít nechce. Vůbec se jí nedivím.

Obraz rodiny není utěšený. Opravdu se v ní Jana vyjímá jako bílá vrána mezi černými. Tady nemá cenu se vůbec zdržovat. Tito lidé nestojí za ztrátu času a energie. K ničemu užitečnému by nám to neposloužilo. Cenné na tom je, co jsem uvedla v předchozích řádkách. Ono poznání, jsem jiná, mezi ně nepatřím.  A to zase souvisí s tím, že Jana hledá, kým uprostřed toho všeho je ona. A proč se narodila právě do takové rodiny. Kdo z nás si kdy nekladl, či neklade podobné otázky, viďte.

Ten, koho hledá, je ona sama, protože ona sama může být sobě rádcem i oporou. Hledat to venku je nesmysl. Je ještě moc mladá na to, aby to věděla, avšak výborné na tom je, že to cítí, tuší a hledá. Zaměřujeme se do jejího nitra. Její situace je nyní taková, že jakoby ztratila pevnou půdu pod nohama, kterou má poskytovat rodina, ale nedělá to. O to má Jana složitější a těžší pozici. Má pocit, že se jí bortí svět. Dostáváme se ke kamarádství. Kamarádi jsou v našich životech velmi důležití. Jsou to bytosti, které si volíme, vybíráme mezi všemi, a jsou těmi, kteří nás podporují, a my je. Jsou to spolupracující, nápomocné bytosti. Jejich role je nesmírně důležitá. Jak to má Jana? Má dvě velmi blízké kamarádky, tak blízké, jak jen je to možné. Potud je všechno v pořádku. Jenže, ouha, obě už mají kluky. A jak se záhy ukáže, dostáváme se na Janin tenký led.

A teď upřímně, není to jedna z věcí, která ti vadí? A neobelhávej se, nalij si čistého vína, vybízím ji.

„Nezávidím jim, že mají známost. Závidím jim, že jim někdo dává lásku,“ přiznává narovinu a záhy se jí zmocní lítost. Je moc těžké si něco takového přiznat, ale nutné, nemůžeme to obcházet. Je to klíčová věc. Pro člověka jejího věku velmi citlivá, jež ho může pěkně pocuchat. Zvlášť, když má v dodávce lásky tak velký schodek, jaký má Jana. Holky mají lásku, já ne, je někdo miluje, mně nikdo.

Právě teď potřebuje slyšet třeba tohle: Představ si, a teď ti to možná připadne nepochopitelné, co řeknu, že člověk, který ti může dát lásku, jsi opět ty sama. Člověk, který lásku může dát, je v tobě. Všechno, co chceme, můžeme dostat od sebe a ze sebe. Když to budeš hledat vně, bude to zapáchat a stejně se to brzy zkazí. Čím více lásky dáš sama sobě, tím lépe. Na tom není vůbec nic špatného. Naopak. Člověk, který se má rád, může lásku dávat. Obráceně to nefunguje. Dovol si přijmout, a od někoho výrazně staršího, jako jsem já, by to neměl být problém, že jsi krásná holka. Hezky vypadáš, jsi inteligentní, bystrá, máš velký potenciál. Pokud jde o kluky, všechno má svůj čas, a bez kluka nebudeš. Zatím pro tebe nepřišel ten správný čas. Nic ti neuteklo, nic nemáš zmeškáno.

Pro začátek je dobré najít láskyplný přístup k sobě. Když ty sama sobě projevíš lásku, budeš jí vyzařovat a následně v duchu zákona přitažlivosti přistoupí jednou ten, kdo bude na tvoje vibrace reagovat. Zatím je z tebe cítit pořádný zmatek.

Co myslíš, je dobré mít se ráda, nebo je to sobectví? „Myslím, že je to dobře,“ Jana na to. A máš se ráda? Pokrčí rameny a rozpláče se. Jeden z úkazů, že se má člověk rád, je ten, že si dovolí projevit se právě teď, v autentickém pocitu a potřebě plakat. S každou tvojí slzou odtéká z tebe to, co v sobě a s sebou nosíš. Pro teď například lítost.

Takže se nemáš ráda? Něco si vytýkáš, něco si zazlíváš? „Nepřipadá mi spravedlivé, (zadýchává se a lapá po dechu), že zraňuju lidi kolem sebe, protože jsem na ně protivná.“  Jak protivná, objasni mi to na nějakém příkladu.

„No třeba jsem se cítila hodně špatně, když jsem svojí nejbližší kamarádce musela říct, jak se cítím…“ zase nasadila vysoký rychlostní stupeň. Nepokračuj, zabrzdi, dýchej a počkej. „Když jsem jí musela říct, jak se cítím, co jsem chtěla udělat, třeba v té vaně. Už jsem nemohla jinak.“  Proč ti bylo nepříjemné o tom mluvit? „Protože vím, že jí to zaskočí, možná i vyděsí.“  Nechtěla jsi být svým trápením někomu přítěží, viď. O čem svědčí to, co jsi vyslovila?  Pramení to z toho, že ses nenaučila dělit se o svoje trápení a bolesti. Připadáš si nepatřičně, když se máš někomu svěřit. Myslíš si, že ho tím obtěžuješ. Jsi tak naučená z rodiny, v níž jsi viděla tento model chování, kdy nikoho nezajímá, čím se obírá ten druhý, co prožívá, nikoho nezajímají tvá trápení. Avšak přes tohle osobní peklo zábran ses dokázala přenést a svěřit se kamarádce. Tu to sice trošku vyděsilo, ale věděla si rady. Svěřila se mi, jaké má o tebe obavy. Jak jsem už uvedla, kamarádi jsou lidé k nezaplacení. Kdybys to neudělala, a byla s tím dál sama, kdo ví, kam by to vedlo.

V rytmické shodně s dechem opakuje mantru o přijetí toho, že se neumí dělit o bolest a trápení tak dlouho, dokut to opravdu nepřijme a nezazní to čistě bez zámlk a polykání slz. Přidáváme k tomu: škodím sama sobě. To se Janě vůbec nechce vyslovit, má knedlík v krku. Nemůže dýchat. Musím ji vyzvat, aby se posadila. Pokračujeme až pochvíli, kdy se jí dýchací cesty uvolní a je schopna mluvit. Vsedě jí to jde sice o chlup lépe, nicméně stejně jí slova v krku drhnout a škrábou, když má opakovat  – neumím se dělit o svá trápení a starosti a připadám si nepatřičně. Tak to prostě chodí. Porušit naučené tabu je vždycky hodně svízelné. Jenže jinak to nejde. Sama musí přijít na to, třeba právě při terapii, že svěřená bolest je poloviční bolest.

Když dokončíme proces přijímání (něčeho, o čem se obvykle bojíme pípnout nahlas), ptám se Jany: Zkus mi nyní říct, v čem spočívá to tvoje škůdcovství sama sobě, a jaký to má důsledek? Čím se to obrací proti tobě?

„Protože to v sobě nechávám a jen to potlačuju.“ Ano, a to je co? Pojmenuj to.   „Nevím, jak to mám nazvat.“ Popíráš něco, o čem nechceš vědět, že máš. Vzdáváš se tomu a zároveň s tím bojuješ. Tímto způsobem nemůžeš vyhrát. Takže co se stane, když to opakovaně popřeš? „Stlačí se to ve mně někam, ale stejně to někde je.“ Výborně. V které části těla to něco nejvíc vnímáš, kde to má největší intenzitu? „ Na srdci. Mám něco tíživého na srdci, nemůžu to unést.“  Znovu jí nechám tuhle větu opakovat kolem dokola, aby se její obsah zvědoměl, neboli pronikl k jejímu plnému vědomí. Sledujeme reakci na těle. Tíha na srdci trošku otupěla, nicméně je tam pořád. Přidávám k již citované mantře …a proto se o ni podělím. Je pro mě bezpečné se svěřit! Do vědomí musí proniknout i ono důležité sdělení, že je to bezpečné. Neboli když se svěřím, nejsem tím ohrožena. Musí být vyřčena a přijata návaznost. Výstupem je tady jasné sdělení: Je bezpečné a přirozené dělit se o tíhu na srdci.

Pokračujeme dále propíráním Janiných bolestí. Jenda z nejkřiklavějších je její pocit, že sem nepatří, do tohoto světa. Spustí se pláč a dusivé štkaní.  A mezi tím zazní: „A taky pořád nemůžu najít svou cestu. Něco, co by mě naplnilo a udělalo šťastnou. “ V sedmnácti či osmnácti letech jí nezná nikdo. Oni svou cestu neznají mnozí mnohem starší a životem zkušenější lidé, než je tato studentka. A mnohé z nich ani nenapadne se po ní ptát. Je vlastně úžasné, že ji hledá tahle holčina na prahu dospělosti!

Podívejme se. Takže mezi nejkřiklavějšími bolestmi není už ta láska, kterou nedostává, zato se nám okotilo téma cesty a osobního směřování po ní.

„Mám intenzivní pocit, že nepatřím mezi tyhle všechny lidi, protože nejsou schopní mi porozumět, jsou jiní než já, myslím, že necítí, co cítím já, prostě mi nevyhovují. Připadá mi, že se chovají všichni jako roboti. Když se chce někdo projevit, tak ho hned zadupou, je tak těžké v tomhle světě být…vyhrkne ze sebe celou plejádu slov zase na jedno nadýchnutí a dokončí ji slovy: „Je tak těžké být v tomhle světě sám sebou, hned ho chce společnost udusit… Ve škole, doma, všude na to narážím.“

A zraňuje tě to, viď? „Jo, je to děsný klopýtání.“

Proč jsi přišla na svět, Jano? Při své hloubavosti máš nějakou svoji odpověď. „Abych jim pomohla zase vidět? Ukázala cestu? Posvítila? ptá se nahlas sama sebe, čímž dává najevo, jak hluboce se těmito tématy zaobírá a taky zná, aspoň z části, odpovědi.

Řekla bys to tak, že tady máš nějaké poslání, určení? „Ano, asi ano. Jenže …nevím, jestli to vůbec dokážu.“

Protože to nejde tak rychle, jak bys chtěla? Protože stojíš na úplném začátku, protože takové plnění chce pořádný výcvik, který právě začínáš? A že ti to teď připadá jako neuskutečnitelné, je právě proto, že jsi tak mladá, příliš mladá, a už bys od sebe tolik chtěla. Nějaké plnění na plný úvazek!? Zase na sebe tlačíš. Nejprve se na to musíš připravit, abys to mohla vykonávat, ať bude tou cestou cokoliv. A vůbec, nejdříve ze všeho musíš napřed sama sobě rozumět, musíš se poznat i své stíny, to je podmínka, základ ke všemu konání.  Jinak bys neměla čím otevírat oči těm druhým. Teď ti to připadá beznadějné a zoufalé, ale věř mi, i tady platí, všechno má svůj čas. Jak mluvím, tečou jí slzy a bezděčně se tím čistí ta její zoufalství a beznaděj, její zmítání se v tom, v čem se nemůže při svém věku vyznat. A taky proto, že dosud neměla s kým o tom promluvit. Nebyl nikdo, komu se mohla naplno otevřít, kdo by nasvítil zatím tohle do tmy ponořené jeviště jejího života.

Jana je zatím ve stádiu metamorfózy, procesu pomalé, zato dokonalé proměny, kdy na počátku byla housenka, pak kukla a nakonec bude motýl, jenž se z tvrdé skořápky kukly musí svou vlastní silou těžce dostat, aby mohl ukázat světu svou krásu.

Všechny ty ústrky a poznané bolesti budou jednou jejím aktivem, aby mohla být lidem prospěšná, protože bude vědět, jak chutná život bez porozumění nejbližších, co stojí, když si musí vším tím protivenstvím projít a poprat se s tím, přijmout to (!) a zúročit jako někdo, kdo prošel těžkým výcvikem, aby mu bylo lehčeji na bojišti. Protože bude vědět, co je beznaděj, pocit zbytečnosti a odkud se to bere, z čeho to vzniká a na základně toho všechno postaví jednou svoji základnu. Je to hodně náročné mise, a stojí za ní odvážná a odhodlaná duše všechno toto podstoupit za cílem vyššího dobra pro sebe a následně pro lidi. Je ještě příliš brzy, zatím je nutné pracovat sama se sebou. Zatím se potácí ve svých vlastních porodních bolestech. Nabírá sílu, aby porodila samu sebe. Člověk, který nepoznal odvrácenou stranu života, a nevynaložil úsilí to změnit, nestojí za nic. Kladu jí na srdce: Ber to tedy jako cestu poznání a nabírání sil a osvojování si určitých dovednosti.

Na čele, v místě třetího oka, se jí objevila vráska. „Třeba na to nebudu úplně stačit.“  Máš o sobě pohyby?  „Hm. A mám i pochyby, že by ti druzí chtěli s tím něco dělat.“ Pochyby jsou přirozené, patří k tomu. Ale je zbytečné a hlavně předčasné se jimi zabývat, ba co víc, obtěžovat se jimi. Nejsou aktuální. Zabývej se nejprve a hlavně sama sebou. Tím, co ovlivnit můžeš už teď. Na základě čeho bys, prosím tě, chtěla a mohla mít v 17 letech nalajnovaný život?  Máš na sebe přemrštěné nároky a šviháš se zbytečně vlastním bičem.

„Odjakživa jsem všechno řešila sama, nikdo mi s ničím nepomáhal. Všechno jsem musela rozřešit, nebylo s kým se poradit, ani o výběru školy. Na druhé straně, od raných dětských let se dokážu motivovat k výkonu, ke ctižádosti…ale takhle jsem to neviděla.“

Jsou to tvé dary, tak je přijmi. Přijmi, že jsi rozhodná, samostatná, dílem i soběstačná a schopná života. Je důležité vidět svá pozitiva, ne se na sebe dívat a hodnotit se, že je všechno špatně, protože když to uvidíš jako špatné, špatné ti bude i odpovídat a ty by ses v tom pomýleném náhledu na sebe jenom utvrzovala. Máš nástroje, jak to udělat mnohem lépe. Postupně se s nimi učíš zacházet. Měj k sobě trošku úcty a lásky v tom, že zvolníš a budeš k sobě ohleduplnější. Řekni si nahlas, chci toho od sebe moc. Jsem na sebe moc přísná. Sama jsi řekla, že to tak je. Mně spíš zajímá, co je tím spodním proudem, co tě k tomu žene?

„Možná to, že když budu po sobě ještě víc dupat, budu mít víc štěstí.“ Jinak řečeno, že s větším výkonem přijde více lásky, že tím se staneš více lásky hodná? „Tak nějak, asi ano. Že když budu více usilovat…“ tak to přijde, viď, musí přijít. Takhle to asi myslíš. Jenže to se mýlíš. Láska nemá s výkonem co dělat. Naopak, čím víc budeš na sebe tlačit a prosazovat svoje chtění tím usilováním, tím méně průchozí to bude. Chce to povolit, pustit ty opratě, kterými ženeš koně do výkonu. Dovol si polevit, ne tak po sobě dupat, jak říkáš. „Ještě jinak bych to řekla. Třeba by se tím svět dřív uzdravil.“

Aha. Takže podle této tvojí teorie je to tak, že když se budeš sebemrskat ke stále většímu výkonu, svět se dříve uzdraví, zatímco ty padneš na ústa, takzvaně položíš svůj život na oltář, ano? Chápu, ve tvém věku nejeden z nás chtěl předělat svět. Omyl, takhle to nefunguje. Napřed musí člověk sám sebe „předělat“, máme-li zůstat u tohoto výrazu, teprve pak může skrze sebe působit („předělávat“) druhé.  Znáš to, jak jeden kamínek může strhnout celou lavinu? No tak vidíš, a přesně takhle je to s tím „předěláváním“ druhých. Tím, jak se odlišuješ od ostatních, čím se od nich lišíš, je vidět, že se už teď odlišuješ od davu, a s davem patrně kráčet nebudeš. Jsi originální, a jedinou proměnou  součástí  tebe samé je tvoje vlastní práce na sobě. Vědomá práce. Buď tím kamínkem, který jednou strhne lavinu. Znovu říkám, ostatní neřeš. Každý musí začít u sebe, pokud chce. Pokud ne, je to jeho volba a jeho zodpovědnost.

Říkáš, že bys ráda našla svoji budoucnost. Hledáš něco, co neznáš a poznat nemůžeš. Nikdo neznáme svoji budoucnost. Potřebuješ žít, víš, kde? „Ano, tady a teď. Když nebudu žít v přítomnosti, tak budu mít akorát strach z budoucnosti.“ Vidíš, jak to znáš. Jisté máme jenom to teď, přítomný okamžik, ten je třeba vychutnat. Trápit se v sedmnácti letech tím, co mi přinese budoucnost, je zbytečný balast, kterým si zanášíš hlavu.

Tvoje další otázka, nevím, co mám dělat, aby lidi nebyli těmi roboty, jimiž jsou, abys jim pomohla k prozření, na tu jsme už přece odpověděli. Každý z nás potřebuje projít školou života, než se dostane k tomu, co je mu určeno či souzeno, prostě k tomu svému úkolu. Nemůžeš přeskočit učednická a tovaryšská léta a rovnou se stát mistrem. Jsi ve fázi, kdy se učíš poznávat sama sebe, kdo jsi, jaká jsi, co prožíváš, jaké máš emoce a proč je máš. Učíš se na ně reagovat, to jsou základy. Tam je tvá základna, a opakuji, nehledej venku, všechno máš uvnitř sebe.

S tím přece úzce souvisí i další tvoje otázka, kdo jsi? Jsi především člověk, je to tak?  S Janou to mírně zavibruje, a tak se zeptám:  Máš potíž přijmout, že jsi především člověkem? Překvapivě rychle odvětí:  „Jsem bytost, která cítí.“ Co tedy cítíš? „Cítím, že jsem sem přišla, abych se ujala nějakého svého úkolu, ukazovat lidem cestu.“ Být příkladem a inspirací? Ano? Ano. Co bys chtěla víc? Jak víš, příklady táhnou, jsou tou nejúčinnější výukovou metodou. A přesně na tohle tě už život připravuje. K otázkám, kdo jsi, jaká jsi, jaký duch v tobě sídlí, patří poznat sebe sama, nejen v tom dobrém, ale i s těmi odvrácenými tvářemi svého Já, které má každý člověk v sobě. Takzvané stíny jsou jenom rub a líc jedné mince. Když je budeš popírat, například –  závidím holkám, že mají kluky, a já ne, pak je třeba přijmout i to, že jsi schopná závidět. Je to tvoje a popírat to by bylo hodně pošetilé. Jak se k tomu postavit už víš: přijmout to. Nebojovat. Lehnout si na hladinu a přestat kopat.