vloženo: 3. 02. 2020

Aktualizováno

Iva už jako malé dítě trpěla ekzémem, nepříjemnou svědivou vyrážkou vysetou ponejvíce v podpaží a pod kolínky. Do věku deseti let byla těžkým alergikem. Potom se kožní potíže jakoby zázrakem vytratily, aby naplno udeřily kolem jejího dvacátého roku.

Na první pohled vypadal její život docela obyčejně jako tucty jiných. Žila si celkem spokojeně, až na tu obtěžující vyrážku na kůži, která se čas od času v masivním měřítku vyrojila. Bylo zřejmé, že cosi zvnitřku se snaží prorazit ven na povrch, a úporným svěděním na sebe důrazně upozornit. Nějaký dosud neobjevený, nerozpoznaný problém se snaží prorazit skrz vymezení a ohraničení těla kůží.  Je to nejspíš něco dráždivého, něco, co svědí uvnitř. Svědění je průvodní jev k tomu, aby se Iva na důvod zaměřila. Chce to tak říkajíc pryč a mastičky a bylinné čajíčky to nespraví, ty jsou jenom doprovodnou léčbou. Vyrážka – jak výstižné slovo! je zacílená na něco schovaného, co chce vyrazit. Ivě se dosud nedařilo odhalit, o co jde, i když se hodně snažila.

Na rozdíl od většiny mých klientů měla Iva celkem spokojené dětství, žádná do očí bijící újma, žádné útoky na ni se jí neděly. Co však velmi intenzivně vnímala, byl nedostatek volnosti. Její maminka, učitelka, se o ni přehnaně strachovala, potřebovala mít nad dcerou stálý dohled a neustále ji kontrolovala. Přílišná starostlivost a omezování dítěte je protipólem k těm rodičům, kteří se o své děti nezajímají a plní vůči nim pouze hmotnou péči.

„Ve srovnání s mými vrstevníky jsem skoro nic nesměla. V duchu jsem se ptala, proč oni všechno mohou a já ne, proč může kamarádka přijít domů až v osm, zatímco já musela být doma už v šest. Táta se k tomu stavěl neutrálně, přecházel to. On je v jádru citlivá bytost, ale nedává to najevo, všechno ukrývá v sobě. Jinak naši jsou boží, nevím, kde by mohl být problém,“ otevírá Iva své téma.

Citlivá kůže ukazuje na citlivého až přecitlivělého člověka. Na co, nebo na koho může mít Iva přecitlivělé reakce? První věcí, kterou zkoumáme, je fakt, že Ivy porod byl prý velmi komplikovaný. Nic moc o tom neví, jen to, co jí řekla babička. S maminkou se o tom nikdy nebavily. Iva se narodila malinkatá, s nízkou porodní váhou dvě kila třicet. Bylo dost dobře možné, že o ni měla maminka strach – přežije dítě, nepřežije? Iva však říká, že její mamka má tendence věci spíš přecházet než o nich otevřeně mluvit a že mezi dcerou a matkou nikdy nefungovala otevřená komunikace o intimních věcech.

Posílám Ivu do situace z nedávné doby, kdy se ekzém výrazně přihlásil a obtěžoval. Ocitáme se v samém epicentru prázdninového zážitku na táboře s dětmi.

„Je středa v noci, budí mě strašné svědění, je vlhko, několik dní prší. Budím se, protože se škrábu, sedím na posteli, mažu se, brečím, mám krizi, protože nevím, co s tím. Namažu se, beru si pár kapek tišící tinktury. Běžně mi stačí dvě, tři kapky, dám si ale čtyři a prosím, ať rychle zaberou. Upadám do hlubokého spánku. Budím se až po snídani. Slyším cinkání nádobí, a proběhne mi hlavou, že jsem zaspala.“

Ve druhém sledu se Ivy pozornost soustředí na doprovodné pocity, tak důvěrně známé. Beznaděj a strach. A nově, pocit viny, že tak dlouho spala, výčitky, že nepomohla ostatním s přípravou snídaně. „Přesto, že jsem zaspala, je zvláštní, že jsem si chvilku pohověla v posteli.  Byla to vzácná chvilka a bylo mi tak dobře, že jsem nemohla odolat.“

Ačkoliv se to zprvu vůbec netvářilo, vysvítá, že chvilek, kdy je Ivě dobře, je jako šafránu. To je pro nás velice důležitý ukazatel, který nás posléze dovede k podstatným zjištěním.

Scházíme v čase k okamžiku, kdy Iva dostala nabídku jet na tábor s dětmi.

Práci v kuchyni ji nabídla kamarádka, protože jim na poslední chvíli vypadla kuchařka. Nápad se Ivě ihned zamlouval, bez váhání je přijala. Měla radost, že bude v přírodě a s dětmi, měla jenom samé libé pocity. Děti vidí jako zajímavé bytosti a čisté duše. Ráda pobývá v jejich přítomnosti, blažilo ji vědomí, že je bude moci sytit. I když si s nimi nemůže hrát, jak by ráda, protože na to nemá při službě v kuchyni čas.

Při té vzpomínce prožívané právě teď jí ukápne slzička. Je tam mimo zmíněnou radost něco dalšího? Ano, Iva lituje, že si s dětmi nemůže hrát, protože si jako malá hraní s ostatními dětmi neužila.

V další pasáži vyznává, že se těší na volnost, že si užije les, hvězdné nebe a bude venku z města. Miluje volnost, žádné omezení, proto k tomu vyhledává příležitosti. Miluje stav, kdy nemá kolem sebe žádné zdi ani jiné zábrany.

„To si pak můžu cestovat jen tak v myšlenkách až na konec vesmíru, kdy jsem jakoby spojena se vším, s nebem, se zemí, se stromy…kdy se cítím jako součást všeho. Zavřená doma či jinde tohle nesvedu. “

Naproti tomu ji vadí hodně jiných věcí, například, že se při vaření vytvářejí odpadky, které se nevracejí do přírody, nerecyklují se, jen se zahrabou někde na skládce, že lidé mrhají potravinami a nechovají se ohleduplně k Matce Zemi.

Jistě, může být, Iva je silně vnímavá a citlivá vůči přírodě. Mým uším v jejích slovech ale něco drhne. Proč jí asi tyto věcí tak tíží? Co je za nimi ve skutečnosti schované?

„Mám strach se projevit,“ přitaká a rozpláče se.

„Máte strach se projevit taková, jaká jste? Jak smýšlíte a cítíte?“

„Ano. Bojím se toho.“

„Proč?“

Chvilku hledá, než najde odpověď. „Že pak budu zlobivá holčička.“

„Co nastane, když budete zlobivá holčička?“

„Mamka bude křičet, když nebudu hodná a poslušná. Nemám ráda, když někdo křičí. Když se na mě bude mamka zlobit, bude křičet. Nechci, aby křičela.“

Promítne se jí minulost do současnosti.

„Mám velmi obdobný pocit, jaký jsem mívala v dětství. Že mamka bude uspokojená, jen když budu hodná. Je to stejné i dnes, a přiznávám si, že jsem to neviděla, ale je to tak. Když budu autentická, neuspokojím druhé, a proto raději nejsem, protože upřednostňuju uspokojení druhých lidí.“

„Jinak řečeno, dáváte přednost tomu, aby se ostatní lidé cítili dobře, zatímco vy sama sebe popřete a cítíte se špatně?“

„Ano, je to tak.  A nevěřím si.“

Něco se jí vzpříčilo v krku, Iva se odmlčí. Protože je notnou chvíli stále zticha a vidím na ní, jak tápe, dodám; něco vám brání se vyjádřit, nemůže to říct, nebo nechcete. Je to váš knedlík v krku, vy jste si ho uvařila. Uplyne dalších několik minut. Potřebuje pomoc, a tak se znovu vkládám do procesu.

„Ivo, řekla jste, že než aby na vás mamka křičela, raději jste se podvolila její vůli. Byla jste tou hodnou holčičkou, jakou maminka chtěla mít. Nebyla jste sama sebou, protože jste se bála maminčina nesouhlasu či nepřijetí. Od malička se toto ve vás hromadilo a tlačilo. Vaše duše pláče. Duše sem přišla svobodná, nechce žít v tom uměle nastaveném, naučeném ohraničení.“

„Ale přesto je duše vděčná,“ reaguje Iva.

„Komu a za co vděčná?“

„Rodičům, že tu může být…já si myslím, že duše si vybírá své rodiče, ví, komu se narodí, možná to mám rozdělné, že to nedokážu propojovat…“

„Co s čím nedokážete propojit?“

„Duševní a fyzickou stránku bytí, nevím, jak to jinak říct. Na jednu stranu jdu sama proti sobě, tím pádem bych nemusela cítit vděk, ale přesto jsem jim vděčná, protože o mne pečovali…nějak se v tom ztrácím.“

Rozumím, co chce říct. Rodiče se starali, avšak její duše prahla po něčem docela jiném. Slovně navádím Ivu k odpovědi na předchozí otázku. Je pro ni mnohem cennější, když si ji objeví sama, než abych to udělala za ni.

Jakmile se jí to zdaří, vzápětí se k tomu ozve: „Já se nemám moc ráda a moc se sobě nelíbím,“ pronese tak věcně, bez jakéhokoliv citového zabarvení, až mě to udiví. Spíš bych čekala další dojetí, lítost, slzy, ale ne. Když jí v tom smyslu položím otázku, odpoví: „Je to konstatování. Vnímám to jako fakt o sobě, že to tak prostě je.“

„Proč se nemáte ráda? Co vám na sobě vadí?“

„Já vlastně nevím, jestli mi to pořád ještě vadí, ale nikdy jsem nebyla moc hezká. Poprvé mi to dal najevo kdysi dávno můj přítel.“

„Co vám dal najevo?“

„Že bych mohla zhubnout, abych se mu více líbila.“

„Byl k hubnutí důvod?“

„Nebyl. Nebyla jsem tlustá.“

„On to tak viděl, možná chtěl vidět. To neznamená, že to byl objektivní fakt.“

„Asi máte pravdu. Já jsem mu to tehdy uvěřila. “

Ivo, vy se na sebe nedíváte do zrcadla?

„Ne, moc často to nedělám.“

„Řekl vám někdy někdo, že jste nádherná bytost?“

„Současný přítel. Já se tomu vždycky zasměju, a stejně mu nevěřím!“

Sotva to dořekne, hned se rozeštká.

„Odmítáte uvěřit slovům svého přítele, že vás vnímá jako krásnou ženu?“

„Vlastně ani nevím. Nějak jsem se v tom zauzlila, už před delší dobou. Protože…napadá mě, jsem teď najednou ve škole, na základce…někde v osmičce, devítce…“

„Pojďme tedy do školy. Co se tam děje?“

„Nechodím namalovaná. Moje vrstevnice vypadají mnohem ženštěji než já.“

„Ženštěji?“

„Patlají na sebe vrstvy makeupu, zakrývají svoji pravou tvář. Pro mě je rozhodně pohodlnější se nemalovat…“

„Vy to říkáte s takovým zvláštním podbarvením v hlase, jakoby tam byl podtext, cosi skrývaného. Co to je?“

„Nechodila jsem namalovaná, že by to bylo pohodlnější. Nedělala jsem to, protože jsem neměla mamce co brát, abych se mohla malovat. Mamka se taky nemalovala. Zato moje vrstevnice si od matek půjčovaly tajně rtěnky, stíny, řasenky, pudry. Jednou jsem se přece jenom zkusila doma namalovat, něco málo jsem u mámy vyštrachala. Jenže se mi nelíbilo, jak vypadám, tak jsem to umyla. Připadalo mi to jako tvář na tváři. Jako faleš.“

V principu má Iva jistě pravdu. Malovat si tvář na obličej patří mezi nevědomé výrazy dělat se lepším, přetvařovat se (přetvářet tvář).

Znovu se Ivy ptám, proč se na sebe nerada dívá do zrcadla? Čeho se bojí, že v něm uvidí? Proč nesnese pohled sama na sebe?

„Možná se bojím, že uvidím nějaké zlo, špatnosti, to nechci vidět.“

„Proč byste měla vidět špatnosti nebo zlo? Jaké špatnosti, jaké zlo?“

„Jsou tam nějací bubáci, ale jací? Moje špatné vlastnosti…teď se najednou do zrcadla koukám…“

“…dívejte se dál. Zatím si odskočím na toaletu,“ říkám Ivě. Mezi dveřmi mě zastihne její komentář: „Vy už to tady se mnou nemůžete vydržet, viďte?“

Za malou chvilku se vracím a ptám se jí, jak ji vůbec napadla taková podivná otázka, že bych s ní nemohla vydržet? Co ji asociovalo?

„Já se sebou nemůžu někdy vydržet. Jak se teď dívám do zrcadla, zlobím se na sebe, protože mívám pocit, že se mnou není k vydržení. Asi jako není k vydržení s tím mým ekzémem? Přijde mi, že jsem v tom zrcadle zahlédla svoji sobeckost, nerozdělila jsem s mým Martinem o něco dobrého, všechno jsem snědla a nic mu nenechala. Otevřel se mi pohled na to, jak jsem se jako jedináček nemusela nikdy s nikým o nic dělit. Je to špatné?“

„Proč hned špatné? Proč byste si jednou nemohla dopřát něco jenom pro sebe? Myslet víc na sebe?“

„Mívám pocit, že jsem sobecká.“

„K čemu se vztahuje?“

“K mému dětství.“

Dobrá, nahlédněme tedy do Ivina dětství.

„Jsem malá holka. Chodím do školky. Děti mi říkají, že jsem rozmazlený jedináček. Jedna starší holka z vyššího oddělní mi zavazuje tkaničky u bot, protože my malí to ještě neumíme. Říká, že jsem rozmazlený, usoplený jedináček.“

„Jak pocit při tom máte? Jak si připadáte?“

„Jako kdybych vycítila, že říkat si o pomoc je špatně, že se musím naučit sama, že neumět je špatné.“

„Proč?“

„Abych nebyla závislá na ostatních a nemusela říkat o pomoc.“

„Co když ji budete potřebovat, jako čas od času každý z nás? Neřeknete si o ni?

„Možná to není špatné, jednou se to naučit musím.“

Iva mě upozorní na píchání a zesílený tlak v břiše. Takže něco se tlačí ven. Iva je vůbec celá natlakovaná věcmi, které chtějí ven (protože už je nepotřebuje, zato je potřebuje propustit, a dosud o tom neví).

„Co potřebujte dostat ven, aby se tlak v břiše uvolnil?“

„První co mě teď napadlo: nechci být vůbec na nikom závislá, a zrovna když mám vyrážku, když mě trápí, tak jsem závislá, protože potřebuju pomoc od přítele, aby mě třeba odvezl do nemocnice, a já nejsem zvyklá si říkat o pomoc.“

„Stop! Slyšíte se, co říkáte? Odkryl se jeden z důvodů, proč tu vyrážku máte. Zkuste jej najít.“

„Mám se něco naučit a pochopit?“

„ Ano. Co je to?“

„Naučit se říct o pomoc a vůbec si nepřipouštět, že to někoho zatěžuje, že já jsem tím někomu na obtíž a on se mnou nemůže vydržet, protože ho obtěžuju, třeba Martina. Já vím, že on to udělá rád! Vůbec to neznamená, že by mi pomoc neposkytl, že bych byla přítěží a zatěžovala ho tím.“

Není nad to, když si člověk sám odhalí své skryté manipulátory.

Jdeme k rekapitulaci a k afirmacím ušitým jí na tělo a na danou situaci. Iva potřebuje přijmout, co dosud neviděla, totiž to, že když potřebuje pomoc někdo jiný, všeho nechá, ihned běží, je vstřícná, zatímco…“ když já potřebuji pomoc, tak o ni nežádám, neumím to.“

Okamžitě po volání o pomoc rozprostírá Iva svá ochranná andělská křídla i za tu cenu, že že její vlastní andělská křídla splihnou.

Přijde úleva, ale Iva hlásí, že v jejím břiše se zase cosi ozývá. Copak to asi bude tentokrát?

„Zase mi vzpomínka skočila do dětství. Hodně ráda jsem kreslila. Nesu tátovi ukázat obrázek, táta zvedne oči a řekne jo, dobrý. A já jako vždycky udělám hm, pokrčím rameny a jdu kreslit něco jiného, co by se mu mohlo líbit víc. Čekám od něho něco víc. Pochvalu. Jenže on ji nikdy neřekne. Nezlívám mu to. Táta neumí říct víc, než je to dobrý. Jenom mě to mrzí.“

Malá Iva jde kreslit nový obrázek pro tatínka, aby vyslovil konečně tu kýženou pochvalu! A tak pořád dokola.

Poté se rozpovídá o tom, že jí připadá, jakoby se doma všichni pohybovali v nějakém zacykleném, začarovaném kruhu. Táta je mnohem kontaktnější, než máma. Táta má rád, když se mu Iva probírá ve vlasech. Nedokončí větu, začne plakat.  K pláci ji přivede uvědomění si, jak moc by si přála, aby ji po vlasech hladila maminka. Jenomže to neudělá, protože v její rodině se to taky nedělá

„To ten začarovaný kruh,“ naváže Iva, „uvědomuji si, že bych si to přála od mámy drobné pozornosti, dotyky, ale ona mi to nedá, a táta by mi dal rád, jenomže tomu zase nedovolím já.“

Iva popisuje, jaký v sobě cítí přetlak (!) a jak jí je to všechno líto. Hlavně táty, který nedostává pozornosti od maminky, ani od dcery. Ivu rmoutí myšlenka, že i otec strádá touto nedostatečností, dotykovým projevem náklonnosti svých nejbližších.

Všichni tři trpí a strádají tím, že si nedovedou dát najevo, jak se mají rádi. A co kdyby to byla Iva, která by své rodiče naučila projevům lásky a citů? Třeba je to vůči rodině její úkol? Je taková představa pro ni přijatelná?

„Myslíte, že bych měla začít u sebe, sobě projevovat více pozornosti, a tu pak předávat dál?“

„Ano, to přesně mám na mysli. Mohla by to být velice prospěšná věc pro celou vaši rodinu.“

„Jim i sobě pomůžu, “ vydechne Iva a zeptá se: „Je to vůbec možné?“ Dopřávám jí chvíli, aby si vychutnala radost i údiv nad tím, že nejde o nic nemožného.

„Představte si, že můžete rodičům ukázat, jak chutná objetí a políbení. Tím vyvedete rodinu ze zacyklení, o němž jste se zmínila. Někdo to tabu už porušit musí! Nezní to báječně?“

„Představte si, co se nedávno stalo,“ čile zareaguje Iva s viditelným a slyšitelným ulehčením. Jsem zvědavá, co ji tak nadchlo.

„Měly jsme s mamkou rozhovor. Pověděla jsem jí o tom, jak moc mi chyběly její dotyky, a mamka se mnou pak dlouho nemluvila…“

„Urazila se?“

„Ano, byla uražená. Později mi řekla, že to neumí takhle dělat, a plakala. A že si určitě o ní myslím, že mě nemá ráda. Řekla jsem jí, že vím, že mě má ruda, ale není nutné, aby mi kupovala věci, jako spíš aby mě raději obejmula, že by to pro mne bylo mnohem víc. Stejně jí trvalo asi tři týdny, než na mě začala mluvit.“

„Zlobíte se na ni?“

„Vůbec ne! Já mamku objímám, i když s trochou nejistoty, jak to přijme. I tátu. Myslím, že se ten začarovaný kruh už tím nějak začal lámat, i když na to jdu ještě vystrašená, co oni na to, a oni ten můj strach určitě cítí, ale i tak se pokouším…pořád je v tom nějaká moje opatrnost, abych někomu neublížila.“

„Nemůžete přece ublížit láskou! Kde se ve vás bere ta opatrnost? Co vás ve skutečnosti svědí?

„Když přijde nervozita, když potlačuji něco v sobě.“

„Vždyť právě o tom celou dobu mluvíme. Takže co vás znervózní?“

„Když si pomyslím, že moje reakce někomu ublíží. Je to taková míchanice lásko strach? Je to asi od mamky převzaté, láska a strach v jednom balení. Přesně to vidím, jak mi mamka říkávala, co to máš na sobě? Jak to zase vypadáš? Co tomu řeknou ostatní? Tohle nemůžeš a tamto nemůžeš, a pořád měla nějaké výhrady ke mně. Ještě jak byla učitelka, si na tom vnějším obrazu hodně zakládala, aby jí nepomluvili…A takhle si to táhnu a nevím, kde to mám přesmyknout. Sama o sobě si myslím, že jsem bytost otevřená komukoliv a čemukoliv…“

Musím Ivu upozornit na závažnou okolnost. Nemůže být otevřená čemukoliv a komukoliv. Zřejmě to ale opravdu dělá. Potom do ní může vstoupit jakákoliv cizí, i nežádoucí energie. Je to, jako kdyby měla stále dveře dokořán pro každého. Tady to musíme spravit, jinak by to dál zůstávalo pro ni ohrožující. Dál by ´ochotně´ přijímala od druhých jejich energetické naladění, často až odpad.

Úplně jinak zní formulace, jsem otevřená, vnímavá a snažím se brát věci, takové jaké jsou, přijímám věci takové, jaké jsou… a přijímám sebe bezvýhradně takovou, jaká jsem. Jenže to bezvýhradně se přijímat nejde Ivě z pusy. Omezení se zrodilo z častých výhrad její maminky, Iva má naučené, nacvičené, že jsou k ní výhrady, tak jak by se mohla přijímat bezvýhradně jaká je? Není to její pohled na sebe, ale matčin pohled na ni. Ivy momentální učení spočívá v tom mít se víc ráda. A sem patří vnímat svoje potřeby.

„Já už se to učím skrze ten ekzém. Naučil mě spoustu věcí,“ zajásá najednou Iva a po tváři se jí rozlije libý výraz.

„Jaké věci?“

„Naučil mě začít hledat jiné cesty, jiné hodnoty, a zase to spojím s mamkou, jak už jsem říkala, že pro mě neměly smysl materiální dárky, ale objetí, že materiální svět není tak důležitý, jak mu společnost přikládá, že člověku stačí mít víc rád, víc milovat a pak nepotřebuje ty hmotné věci, ne v míře, na jaké lpíme. Víte, mnohokrát se mi stalo, a teď mi napadá jedna konkrétní situace za všechny.

Je srpen, třetí víkend, jsme na hudební akci. Všichni se známe a přijeli i ti, co byli ve Francii a v Maroku. Ráno vstávám a slyším hudbu, začnu tančit. Vyjde ven Veronika a diví se.  Že prý nechápe, jak to dělám, že jsem pořád tak skvěle naladěná a nabitá. To mám z vás, říkám jí. Jdu vařit kávu, běhám a ptám se, kdo si dá kafíčko? Krásně nám to jako skupině ladí dohromady, a to mě blaží! Pak jdeme vařit a já zase zjišťuju, že jsem se dokázala najíst z toho, že se najedli ostatní a byli uspokojení. A tuhle se mi stalo vícekrát. Třeba na tom dětském táboře. Že mě mnohem více nasytí štěstí a spokojenost ostatních. A že sama vůbec nemám hlad, zatímco jsem rozdala jídlo jiným. Je to moc hezké. Lidé to začínají zase umět, sdílet všechno dohromady.

Víte, co jsem dneska ráno po dlouhé době řekla, když jsem se dívala na tu vyrážku? Říkám si, ty jsi tak statečná! Sama sobě jsem to řekla. Až mě to udivilo, že jsem něco takového vyslovila.“

Blížíme se rozuzlení. Vybízím Ivu, aby znovu šla zpátky do onoho rána, kdy ji budí urputné svědění. Vracíme se k výchozímu bodu velikým obloukem, kdy během té cesty se odkryla spousta dosud neviděných brzd a pout.

„Probouzím se v zapařeném spacáku, jak je vlhko. Intenzivně se škrábu a moc mě to bolí. Sedím na posteli, cítím vlhko, mažu se, koukám na lahvičku s přípravkem, hladím si ruce a říkám si, to vydržíš! Před tím jsem nevnímala, že si hladím ruce. Byla jsem s celým ranním trápením rychle hotová. Už v tom nebyly emoce.“

Navazujeme na to, co dalšího ji ekzém naučil.

„Pohladit se. Nikdy jsem to nedělala, až v poslední době. Většinou jsem se jenom škrábala, teď si bolavá místa hladím.“ Když to zrekapitulujeme, uvidíme, že vyrážka Ivu hlavně naučila obracet pozornost k sobě, odhlédnout od ostatních, protože nejen ti ostatní, ale především ona je důležitá. Ekzém ji na to razantně upozornil. Mohli bychom říci, že ji dovedl k tomu, aby dala od ostatních ruce pryč jako od priority svého pohledu. Poznat, že její potřeby nejsou podřazené potřebám druhých.

V tomto duchu se Ivy ještě ptám, abych si byla jistá, že se do vědomí dostalo opravdu všechno potlačené, stlačené uvnitř, jestli je to všechno? Zda neukrývá něco dalšího, co jí svědí, kouše, škrábe? A jestli ve výčtu věcí, které jí naučila její vyrážka, něco nechybí?

„Úctu mě naučila. K okolnímu světu, nejen k lidskému, úctu k životu jako takovému. Když jsem brala kortikoidy, a nedělaly mi dobře, stejně se mi vyrážka pořád vracela, začala jsem se ptát, jestli není jiná cesta. Vyrážka mě naučila jinému přístupu, například k léčivým bylinkám. Jsou tady, aby nám pomohly, nemáme po nich šlapat, máme si jich vážit, trhat jenom tolik, kolik potřebujeme, respektovat je a najednou se rozjel respekt ke všem bytostem, které jsou stejně hodnotné. Stejně významné, ať člověk, zvíře nebo stromy.

Moc ráda si hraju. Třeba s pohledem na strom, jak se rozvětvuje od velkých do malých a ještě menších větviček, až k těm, které skoro nejsou vidět a vzniká mi něco jako fraktál. Totéž jsem se snažila udělat se sebou, a zjistila jsem, že se dokážu s tím vším propojit. Takhle to dokáží všechny bytosti ve vesmíru. To je přece nádherné!

Děkuji svojí vyrážce, za všechno, co mě naučila. Mám ji ráda za to, co mě naučila, k čemu mě dovedla. Už jsem jí děkovala několikrát, ale klidně to udělám znovu. Jsem spokojená. Už vím, že odmítat cokoliv, co pochází ze mě, je odmítat část sebe.“

Odmlčí se, ale ve tváři jí čtu, že ještě něco dalšího se jí takzvaně honí hlavou. Záhy se to dozvím.

„Musím vám říct něco strašlivě moc důležitého, co jsem nikdy nikomu neřekla. V době, kdy jsem byla hubeňoučká, nejedla jsem, bojovala jsem s jídlem. Bylo mi asi šestnáct let, když mi přítel řekl, že bych měla zhubnout. To zanechalo ve mně velké bubáky. On byl moje první láska, a já jsem přestala jíst. Občas jsem se najedla, a pak měla výčitky a ono se to pomalu začalo sunout do bulimie, přestěhovalo se to i do jiných věcí v mém životě. Děkuju moc, že jsem to poprvé v životě mohla říct. Moc jsem se styděla, přijde mi to hnusné…ty výčitky, že jsem potom zvracela, takovéto plýtvání. Hrozně moc se stydíte to někomu říct, protože je to potupné. A věděla jsem, že se to spustilo kvůli informaci, že přítel řekl, že bych měla zhubnout, ačkoliv jsem nebyla vůbec tlustá, naopak.“

„Co na tom bylo potupného“?

„Potupné je zvracení a to, že jsem uvěřila cizímu názoru a přijala jej za svůj. Potupné je vzít si za své cizí hodnotící kritérium o sobě.“

V té chvíli se obnažilo, proč tak ochotně přijímá cizí energie, nebo přijímala.

„Vzala jsem tu negaci za svou. Byla to děsně nebezpečná chvíle, jako když do vás proniká nějaký nebezpečný parazit.“

Lépe to snad ani vystihnout nemohla.

„Jestli jsem mu nestačila taková, jaká jsem byla, nebyl pro mě a já nebyla pro něj. Je mi líp! Je mi fajn! Tohle jsem moc ráda rozlouskla. Přijde mi zajímavé, jak všechno souvisí se vším, a jak si člověk sám do sebe nedohlédne, aby tam našel, co ho tíží.“