Dech je mocí našeho života

vloženo: 8. 05. 2017

V tomto článku se chci věnovat dýchání.

Možná někomu připadne zvolený námět jako odtažitý od psychoterapií. Za chvíli však uvidíte, že odtažitost je pouze zdánlivá.

Ačkoliv je dýchání naší přirozenou potřebou, ba přímo nutností, málokdo „umí“ dýchat opravdu dobře. To je zhluboka nadechovat, a hluboce vydechovat. Dech je nejcennější, co máme. Bez dechu bychom nepřežili ani tři minuty. Přesto lidé neumějí pořádně dýchat. Dýchají nedostatečně, mělce.

Mělké dýchání má své psychosomatické příčiny. Pro vysvětlení můžeme nahlédnout do tradiční čínské medicíny, která nevidí jevy izolovaně, ale s ohledem na celek, na celý systém, tedy na celého člověka. Tradiční čínská medicína řadí meridián plic k jinové energii: sestupuje od hrudníku k ruce. V meridiánu ovšem převažuje jangová energie, proto na něj mají silný vliv všechny duševní pochody a pohnutí. Naše emoce. A tady již můžeme vidět přímou vazbu na kvalitu dýchání a prožitky. K prožitkům se váží různé emoční vzněty. K emocím, které ovlivňují plíce a jejich meridián, ba přímo jim škodí, patří úzkost, neklid a smutek.

Dejme tomu, že někoho sužuje úzkost. Pak dýchá mělce a povrchně. Následkem je nedostatečné okysličování těla, hlavně mozku, jenž je nejnáročnějším odběratelem kyslíku. Neschopnost pořádně nabrat vzduch do plic „z plna hrdla“, dodýchnout naplno, je špatný návyk dýchání jako důsledek některé z výše jmenovaných emocí. Úzkostí se plicní sklípky stahují. Úzkostí se tají dech. Úzkostí někdo nemůže ani dýchat.

Z duchovního pohledu a etikoterapie znamená neschopnost pořádně se nadýchnout nepřijímat život, ne v podobě, jakou člověk prožívá. Důvodů může být celá škála, avšak základní zůstává: dech = spirit =  duch. Tedy to, co nás oživuje. Být bez dechu strachy, leknutím, překvapením, je stejné jako zůstat ležet, stát, sedět, zírat jako bez ducha. V lidové moudrosti tohle všechno najdeme. Mělce, povrchně dýchat tedy neznamená jen špatně se okysličovat, znamená to také nedostávat se do plného kontaktu s duchem života. A když nejsme v kontaktu s duchem života, nemáme kontakt se svojí duší, se svojí podstatou. To se musí nějak projevit. Například úzkostným dýcháním…a kruh se uzavírá.

Vezměme si příklad rozedmy plic, nemoci dříve zvané a známé jako záducha (!). Vidíme, jak slovo záducha obsahuje za ducha – ne v duchu, ale za ním, tedy mimo něj! Moje babička zemřela na záduchu. Celý svůj nedlouhý život prožila v úzkosti a obavách z materiální existence rodiny během první i druhé světové války, a ještě řadu let poté, což mělo i další přidružený důvod, který není na místě teď probírat. Později se k tomu připojil šedý zákal: babi rychle slepla. Už se na to nemohla (nechtěla) dívat.

Plíce představují schopnost přijímat a odevzdávat život. Potíže s plícemi (včetně zápalu) obvykle ukazují na strach přijmout realitu nebo na pocit, že nemáme právo žít naplno. Proto je tak nutné umět dýchat na plný dech, to je zapojit do dýchání břicho, plíce i klíční kosti. Schválně, zkuste si to hned, z hloubi břicha se pořádně nadýchnout. Možná se vám z toho až zatočí hlava. Nádech je mocný.

Mluvím zde o dýchání proto, abych odpověděla plošněji na otázku, proč tak často během terapií vedu lidi k hlubokému nadechování a hlubokému vydechování. Téměř žádný z mých klientů to neumí. Zejména, když lidé procházejí emočními reakcemi na nějakou situaci, mají všichni bez výjimky tendenci jen lapat po dechu, dokonce zadržovat dech úplně. A to je samozřejmě nežádoucí. Nádechem vdechujeme život, výdechem odevzdáváme všechno, co už nepotřebujeme a co je určeno k transformaci. Dýchání je dvoutaktní rytmus života – nádech, výdech, nádech, výdech. Kdo dýchá, žije, kdo dýchá povrchně, živoří, kdo dodýchá, zemře.

Je v Moci každého z nás dýchat MOCNĚ, tím si udržovat MOC vlastního života.

Ivana Inšana PÍHOVÁ