Dělal jsem blbce, a ještě si tu roli platil

vloženo: 3. 02. 2020

 

Aktualizovaná verze z 2. 9. 2013

Oslovil mě zralý muž po padesátce a uvedl, že potřebuje pochopit a dořešit vztah s bývalou partnerkou, s níž má dnes již dospělou dceru. Komunikace mezi nimi ohledně dcery je pro něho od chvíle, kdy se cesty jejích rodičů rozdělil, hodně zátěžová stejně jako skutečnost, že ovlivnila nepříznivě kontakt s dcerou. Michal to těžce nese, dokonce se tento mnohaletý nesvár promítl na jeho zdraví. Povrchně dýchá, nemůže pořádně prodýchnout do plic a kvůli rakovině podstoupil operaci prostaty.

Jeho příběh mimo jiné ilustruje, jaké to je, vláčit s sebou životem dlouhou dobu svá zranění, než uzraje čas k jejich léčení. Když chceme opravdu dát do pořádku svůj život, není jiná cesta, než začít u sebe, byť bychom viděli příčiny (domnělé) všude jinde – tam venku, u druhých lidí. Nedokončené události, nevyřčená slova, nedůstojné, bolavé rozchody bez tečky jsou omezeními, která působí jako kyselina. Pomalu ale jistě nás rozleptávají zevnitř. Dokud nedospějeme k jednomu z nejdůležitějších kroků a řekneme: a dost!

Pojďme a nahlédněme s Michalem za oponu, kam i on zaměřil svůj pohled, aby uviděl to, co za ní bylo skryté a aby stávající obraz nabyl ostřejší kontury.

V podniku, kde byl Michal zaměstnaný, se dost drasticky snižovaly platy.

„Dělal jsem v podstatě zadarmo a tato situace se ještě více zamotala mojí operací a následným dlouhodobým léčením, kdy jsem byl jenom na nemocenské. Napsal jsem tedy matce dcery, že kvůli tomuto omezení nebudu moci dostát závazku a že bych se chtěl dohodnout na řešení. Její odezva mě šokovala. Vyhrožovala mi, že z titulu své funkce mi zkomplikuje život soudy a exekucemi. Arogance jejího přístupu mě zarážela. Já přeci nechci dceru o nic ošidit.  Ostatně platil jsem výživné mnohem vyšší, než určil soud, sama si částku navrhla a já jsem vyhověl. Tím jsem mimochodem nabyl pocitu, že si kupuji své vlastní dítě. Myslel jsem si, že když budu řádně platit, tak nemůže bránit kontaktu s dcerou. Napsal jsem, že výhružky tohoto typu situaci nezmění k lepšímu, spíš ji ještě zhorší,“ líčí Michal a zaznamenává, že ho brní nohy a cuká mu v nich.

Pocit, že si kupoval své vlastní dítě, v něm stále přetrvává.

„Dcera přestala studovat vysokou školu, ale nikdo mi o tom neřekl. Dál jsem posílal výživné, i v době své nemoci, čímž jsem se dostal finančně úplně na kolena. Když jsem se to konečně dozvěděl, byla dcera už osm měsíců zaměstnaná a vydělávala si. Takže jsem celou tu dobu dělal blbce a ještě si tu roli zaplatil. Šel jsem se poradit s právničkou. Mohl jsem částku vymáhat zpátky, protože byla neoprávněně zaplacená. Pak jsem si ale řekl, pořád je to moje dcera, přece se nebudu soudit. Nechal jsem to být.“

Procházíme dobou, kdy partneři ukončují vztah. Jejich dceři je šest let.

„Navrhl jsem to sám, už to nebylo k tomu. Chtěl jsem se rozejít i za cenu, že dceru nejspíš ztratím,“ říká a dodává, že k tomuto závěru ho vedla skutečnost, kterou viděl kolem sebe. „Vycházel jsem z poznání, že soudy svěřovaly děti většinou matkám. Přesto jsem si požádal o svěření dítěte do své péče. Výsledkem byla tři soudní jednání, a dceru mi stejně nedali. Chodila do základní školy. Měl jsem s paní ředitelkou dohodu, že mohu za dcerkou jezdit. Moje bývalá manželka měla už nového partnera. Paradoxně s ním byla lepší domluva než s ní. On mě podporoval v úsilí se stýkat s dcerou víc, než její máma.“

V této části příběhu zazní opět z jeho úst slovo křivda. Považuje za křivdu rozhodnutí soudu, cítí se ukřivděn ve svých otcovských právech, cítí dokonce zradu, protože…ale nechme ho dál vyprávět.

„Když dcera ještě nebyla ani na cestě, věděl jsem, že přijde, že se chystá narodit. Intuitivně jsem věděl i to, jak se bude jmenovat. Bylo to moje vymodlené dítě, akorát jsem se nesrovnal s tím, že se narodilo skrze právě tuhle mámu. Cítím se tím hodně ukřivděný.“

Na moji poznámku, že na zplození dítěte musejí být dva a že tedy má podíl i on na své ´křivdě´, odpověděl: „Nebyl jsem vnitřně přesvědčen o tom, že tato paní je správná partnerka, s kterou bych chtěl mít dítě. Přistoupil jsem na tohle partnerství, i když jsem od začátku viděl, že je konfliktní. Když přišla s tím, že je těhotná, nebyl jsem nadšený, ale upřednostnil jsem dítě a popřel všechno, co jsem intuitivně cítil. Tohle jsou výsledky mého špatného rozhodnutí. Křivdu a zradu jsem si vyrobil sám na sobě. Zradil jsem sám sebe, své přesvědčení, že partnerství nebude dobré, a udělal jsem pravý opak. Nedůsledností, naivní vidinou, že to budu nějak zvládat, že se přes to přenesu, jsem si pěkně zavařil. A ještě jednoho velkého pochybení jsem se dopustil, že dcera nenosí moje příjmení. Jmenuje se po matce, a to je příjemní po jejím bývalém manželovi. Tehdy jsem nevěděl, jak hodně záleží na jméně a příjmení.

Zuby nehty jsem se bránil sňatku s matkou své dcery. A to jsem ke všemu ještě věděl, že to zkoušela na některé moje kolegy, kteří mi říkali, bacha na ni. Byl jsem v té době mladý, hmotně zajištěný, pro ni takzvaně dobrá partie. Měla z prvního manželství synka. Říkal jsem si, kluk potřebuje tátu… Vnitřní hlas mě upozorňoval, varoval, nedělej to! Přesto jsem ani neusiloval o to, aby dcera nosila moje příjmení. Dneska se na to dívám úplně jinak. Jméno není jenom formalita na papíře. Dcera měla vědět, čí je dítě.“

Přesto, že soud otci dítě do péče nesvěřil a kontakt s dcerou mu stanovil, přesto, že matka dítěte stále zkoušela vztah otce s dcerou narušovat, uvádí, že do asi třinácti let věku dcery ´to nějak šlo.´

„Nebylo to zdaleka ideální, ale vídali jsme se. Potom mi její matka napsala, že dcera je ve věku, kdy potřebuje mít více volnosti a že by ode mě bylo dobré, abych kontakty s ní omezil. To už jsem věděl, která bije. Bylo jasné, že ji chce z mého života vymanévrovat. Po určité době se projevilo, že dcera je velmi ovlivněna matkou, začala se chovat stejně jako ona. Čím méně jsme se vídali, tím méně jsme si rozuměli. Až mi jednou její matka oznámila, že mně dcera nechce už vidět a nebudeme se stýkat. Hodně mě to bolelo, ale mnohem víc to, že mi dcera o tom neřekla sama. Nedala mi možnost se k tomu vyjádřit.“

Vracíme se s Michalem k zátěžovým momentům a procházíme je znovu. Výsledkem je, že Michal se utvrdí ve svém záměru. Chce se konečně dozvědět pravdu o tom, co, jak a proč se s dcerou na celé roky odmlčeli. Jediná možnost, jak se dozvědět pravdu, je oslovit dceru, vyzvat ji, aby se sešli a aby mu do očí objasnila, co se stalo. „Přeji si, aby svým souhlasem ke schůzce dala šanci nám oběma. Rád bych jí otevřel své srdce, možná jsem to neuměl v míře, jakou potřebovala.“

Probíráme možnosti, jak to nejlépe udělat, jaká volit slova, aby z nich bylo jasné, že se mu stýská a že ji má pořád rád. Je to dojemný okamžik, tečou slzičky.

Ptám se, jak se on sám změnil v důsledku prožitých událostí? „Naučil jsem se nemávat nad věcmi rukou. Naučil jsem se vážit si fungujícího partnerství a dobrých vztahů. V souvislosti s onemocněním a místem, které bylo zasaženo, jsem si uvědomil, že od samého začátku jsem šel proti sobě nejen jako člověk, ale i jako muž.“

A ještě jedna otázka zazněla. Co jste se o sobě dozvěděl z této zkušenosti?

„Nebyl jsem dost vděčný a pokorný. Obelhával jsem sám sebe, ale přivedlo mě to na cestu, kde vděčnost a pokora jsou nezbytné. Učím se vnímat více své potřeby, i potřeby ostatních, učím se hledat příčiny střetů a řešit je hned a nenechávat je zasmrádnout. Učím se mít rád sám sebe a odpouštět si, což je někdy to nejtěžší. Učím se vážit si sám sebe a nekrčit se v koutě, a čekat, že mě tam někdo půjde hledat. Nejspíš se to tak mělo stát. Měl jsem si tím projít, abych poznal, že důsledek má vždycky svoji příčinu,“ uzavírá Michal rekapitulací svůj příběh.

Intuice je náš nejlepší rádce a nejspolehlivější spojenec. Můžeme se na ni spolehnout, protože vyvěrá z moudré podstaty naší osobnosti. To, co Michal vypravoval o tom, jak se neposlechl a dělal všechno proti sobě, potvrzuje, že někde hluboko uvnitř sebe všechno víme. Cítíme, co je pro nás dobré, a co není. Pokud neposlechneme ten tichý intuitivní hlásek a necháme se překřičet rozumem, přivádíme si do života bolest svými špatnými, pochybnými rozhodnutími, jejichž následky pak musíme také přijmout a nést.