vloženo: 17. 06. 2019
Tímto článkem bych ráda navázala na články staršího data, v nich byla řeč o potížích, jež se vyskytují u dětí, a jejich nejčastější příčiny. Tak trošku, jak už jste asi poznali, se tady stavím do role advokátky či obhájkyně dětí. Má to svoje důvody, přičemž ten hlavní tkví v tom, že děti samy si pomoci nesvedou. Jsou až příliš často doslova vydané na pospas projevům neznalosti, necitlivosti a projekcím zoufalosti dospělých. Doufám tedy, že při čtení článků si někteří dospělí uvědomí věci s tématem souvisejícími a třeba si sami v sobě cosi přehodnotí.
Při své práci terapeutky slýchávám od lidí tak otřesné vzpomínky a popisy jejich dětství, že nad nimi někdy až rozum stojí a srdce usedá. A také proto, že s pár dětmi jsem pracovala a viděla, co na nich dospělí„svedou“ napáchat za škody, včetně mých vlastních vnoučat. To mám pak přímo z první ruky.
Rodiče něco podobného neradi přiznávají, avšak nelze popřít či zamést pod koberec, že problémy dětí jsou častou známkou toho, že v rodině není něco v pořádku a dítě „jenom“ reaguje. Problémy dětí bývají vyvolány například tím, že rodiče či jeden z nich, nebývají (nebývá) často doma. Dítě tím strádá, nevytváří si větší citový vztah k „věčně“ nepřítomnému rodiči. Anebo se stává, že dítě svým nevhodným chováním (reakcí na okolnost) vyvádí věci, jimiž se vlastně podvědomě rodičům (rodiči) mstí, aby na sebe upozornilo dle „pravidla“ cokoliv je lepší, než nic. Už jsme si v předešlých pojednáních řekli, že impulsem ke změně chování dítěte může vést trvalé psychické přetěžování, neúměrné nároky na dítě, jimiž si rodiče „vybíjejí“ svoji přílišnou ctižádost, již staví na první místo. Děti bývají pak trestány bez snahy jim porozumět, pochopit jednoduchou rovnici, totiž tu, že každá akce vzbuzuje reakci. Tvrdými tresty, například zákazy či dokonce bitím však dosáhnou dospělí pravého opaku toho, co zamýšleli. Dítě se zatvrdí, uzavře, všechny neprojevené emoce drží v sobě, anebo dělá ještě větší lotroviny rodičům na just. Je to dětský trest rodičům za to, jak se k nim chovají.
Nikdo z nás nemůže být bezchybným vychovatelem, ani my jsme nebyli vychováváni bezchybně, viďte. Jenomže zásadní přešlapy ve výchově a zanedbávání nebo podceňování dětských potíží mohou natolik poškodit psychiku dítěte, že náprava je později velmi těžká a zdlouhavá. Rány a bolesti zasazené rodiči se nezhojí vůbec snadno a velice často se obnažují v dospělosti, kdy se potom řeší například formou abreaktivní psychoterapie (regrese).
Velmi podstatné je uvědomit si, že ubližované malé dítě sice dospěje fyzicky, jenže (!) malé ublížené dítě v něm žije dál a člověk, byť dospělý“ se potom v některých situacích stále chová, a hlavně reaguje, jako malé dítě.
Když to potom takový dospělý člověk při terapii takzvaně rozbalí naplno, bývá velmi zřetelné, že ´nemocný´ byl (je) celý rodinný systém, celá rodina. Léčebný program by následně měli podstoupit všichni členové rodiny (otec, matka, případně i sourozenci), často i prarodiče…Už dlouho mám z práce odpozorované, že ti, kteří se vydají cestou očišťování se a osobního rozvoje, mají v rodině těžké, nezáviděníhodné postavení na straně jedné, na té druhé, a to ten lepší příklad, svým přístupem ukazují jako světlonoši jinou cestu, prošlapávají novou cestičku těm za sebou. A pionýři to nikdy neměli snadné.
Ale to jsem trošku odbočila. Samozřejmě, jsou situace, kdy musí při výchově následovat trest, aby dítě vědělo, že chybovalo, ale aby dostalo šanci se ze své chyby poučit. O takových situacích však mluvit nechci. Chci mluvit o tom, že dítě například plive kolem sebe, kope do sourozenců, kouše je, vzteká se vleže nebo dupe a ječí, prostě projevuje podobnými způsoby agresi. Agresi, která má svého spouštěče. A kde jinde, než v rodinném prostředí. Jestliže rodiče dítěti nabančí, přilijí jenom oleje do ohně. Je nutné přijít na důvod podobných projevů chování dítěte. Čím dříve, tím lépe pro všechny zúčastněné, hlavně pro dítě samo. Setkala jsem se s případem malého chlapce, u něhož jsem dopátrala, že se takto projevuje proto, že byl v rodinné hierarchii odsunutý na poslední místo, mezi jím a jeho starší sestrou byl značný věkový rozdíl a na něj zkrátka rodiče nějak pozapomínali. On se s takovým postavením v rodině nechtěl smířit, tak na sebe upozorňoval. Svými záchvaty vzteku a zuřivosti chtěl prosadit také svoji vůli. Dítě zvolí jakýkoliv prostředek, aby si ho dospělí ráčili všimnout a museli se jím zabývat.
Dále tu máme třeba krádeže a lhaní. U rodičů vzbuzují tyto prohřešky hrůzu, vztek i zklamání v jednom. Z obav se ptají, proč zrovna jejich dítě něco takového provádí a bojí se, že z něho vyroste kriminálník. Přesto však i za lhaním a krádežemi stojí většinou touha po získání rodičovské pozornosti. Odborníci v takových případech říkají, že tady je třeba dát velký pozor na trestání. Protože i potrestání je svým způsobem druh zájmu, může však tím za určitých podmínek vzniknout začarovaný kruh: lhaní, trest, krádež, trest a tak dokola. Lhaní a krádeže však mohou dítěti sloužit ke změření hranic dospělých: kam až dítě může zajít, kam ho dospělí nechají zajít. Potom bychom mohli mluvit o určitém experimentu – skoro každé dítě zkouší, kam až může zajít. Jako třeba u vlčích mláďat pak musí být rodiči jasné a zřetelné vyjeveno, kde ty hranice jsou.
Znám jednu dnes už dospělou ženu, která byla jako dívenka neúměrně trestána za každou malichernost, za každou blbost: rozlité mléko, například a jiné naprosto nepodstatné dětské nešikovnosti. Vypěstovali v ní pocit viny, že ať se stalo, co se stalo, mohla za to ona. Například se zaběhl mladší sourozenec, jehož měla takzvaně hlídat, a neuhlídala. Dostala nářez prostě za všechno. Celé dětství a velkou část dospělosti v sobě nosila tuhle sklíčenost apriorního viníka a její sebevědomí kulhalo na obě nohy.
Pro dnešek končím, příště si povíme o dalším rejstříku dětských problémů (s dospělými), jakými jsou například útěky z domova, potíže s jídlem (!) a jiných strázních.
Ivana I. Píhová
