vloženo: 31. 08. 2019
Potíže s dětmi (spíše dětí samotných) se vyskytují v každém věku, v každé etapě dětského vývoje.
Do výčtu nežádoucích projevů chování dítěte patří útěky z domova, kdy dítě reaguje na situaci v rodině tímto negativním postojem. Dětští psychologové se shodují, že tím dítě reaguje na nedostatek pozornosti a lásky, nebo na nesnesitelné podmínky doma. Některé z těchto podmínek pro dítě nesnesitelných jsem už popsala v předchozích dílech článků o dětech. Útěk je demonstrace odporu, nesouhlasu, útěkem dítě vyjadřuje krajní nespokojenost s tím, v čem žije. Mám v tomto ohledu svoje vlastní zkušenosti z dětství. Já i můj bratr jsme utíkali z domova hodně často a po příchodu domů jsme pak za útěk bývali biti. Nikdo nezkoumal příčinu našich útěků. Příčiny jsou mi dnes dávno známy: nemohli jsme unést dusnou atmosféru doma, hysterické výstupy naší matky a její náladovost a snahy držet nás jen v mezích absolutní poslušnosti a oddanosti jí. Neměly jsme zastání, nebyla důvěra. Důvěra je totiž pro dítě jedna z nejpodstatnějších hodnot k životu. Pokud ji dítě nemá, je na světě obrovská potíž, s kterou se děti neumějí vyrovnat, není to v jejich silách. A tak to dělají po svém některou formou demonstrace. Hledání ztracené důvěry k rodičům, k domovu se záhy překlene do ztracené důvěry sama v sebe. V těsném závěsu za ztracenou důvěrou v sebe jde pošramocené sebevědomí. Je to uzavřený, bludný kruh.
Moje vnučka jako malé dítě svého času často utíkávala z domova, už tenkrát jasně cítila neustálé napětí mezi rodiči, jejich sebestřednost, sobecké projevy, to, že se v podstatě nemají rádi. Utíkala do přírody si na chvíli oddychnout od přílišné odpovědnosti vložené jí na záda za mnohem mladšího bratra, od přílišných povinností na ni doma kladených atd., bylo toho hodně. Ani v jejím případě se žádný z rodičů nepídil po příčinách jejích útěků. Útěky dítěte jsou každopádně alarmujícím jevem mířeným k dospělým.
K dalším projevům, jež by měli být pro rodiče alarmující, je odmítání potravy. Tím, že dítě nechce jíst, má také psychické příčiny. Dítě vyrovnává nedostatečný zájem a kontakt s rodiči tím, že je nevědomě nutí s ním sedět doma u stolu a zabývat se jím. Padají otázky, proč nejíš, proč nechceš jíst, tobě to nechutná a podobně, otázky sice pokládány správně, jenže málokdy se ve skutečnosti dospělí zajímají o opravdové odpovědi na to své proč? Museli by se ptát (ne dítěte, to jim to nepoví), ale sebe! Proč naše dítě nejí? Co tím chce vyjádřit? Nebo, to už je pak vyšší poschodí, co děláme špatně? Nezřídka se stává, že děti odmítají jíst z toho důvodu, když se situace u společného stolu využívá k neustálému kárání, kritizování a kázání, také k trestání podmíněného tímto: když nebudeš jíst, nepůjdeš ven, nedostaneš (cokoliv). Dítě pak ztratí chuť k jídlu velmi brzy, zhořkne mu každé sousto, takže raději nejí vůbec.
Do výčtu podobných psychických poškození patří i jev, když má dítě potíže s navazováním kontaktů. Nemá žádné kamarády, nestojí o ně, i když se nabízejí, nejraději se zabaví samo, nebo si to vyžaduje od dospělých. Věta typu: Co budeme dělat? směřované od dítěte k dospělým je vlastně ve skrytu větou: Co mám dělat (s vámi)? Rodiče pak buď neustále vymýšlejí, čím a jak dítě zabavit, nebo ho odeženou s tím, dej nám pokoj, nezlob, zalez a podobně. Opět začarovaný bludný kruh.
Děti si také mohou stěžovat na různé tělesné potíže, například bolesti břicha, hlavy, krku, zad. Lékaři na nich však neshledají žádné onemocnění, přesto potíže dále přetrvávají, třeba je to zvracení či nutkání k němu. Za pociťováním takových příznaků jsou ukryté psychické příčiny, protože i ty, neřešené, přetrvávají.
Někteří rodiče jsou naopak tak přemrštěně úzkostliví, že z jejich dítěte se může stát úplný malý hypochondr, který přehání i tu nejmenší bolístku a onemocnění a vychutnává si takto získanou „nadměrnou péči“, již od rodičů přednostně dostává. Nebo se takto přeháněné úzkostlivá péče „zvrhne“ u dítěte třeba v úpornou vyrážku, jak jsem například řešila podobný případ jedné svojí klientky. Její úzkostlivá matka jí jako dítěti prakticky nic nedovolila, neustále ji měla pod kontrolou, dítě sedělo u okna a dívalo se ven na svoje kamarády, jak si hrají, za nimiž ho matka nepustila v obavě, aby od nich něco nechytilo. Byl to děsivý obrázek dětství. Vyrážka zobrazovala (vyrážela navenek) napovrch to, co dívenka nemohla žít, co musela ukrývat v sobě, tu spoutanou, neprojevenou potlačenou svobodu ve všech směrech. Tak, jak byla její vyrážka svědivě úporná, v takové míře byl i svědivý a úporný důvod k ní. Při terapii se ukázalo, že její maminka, učitelka, chtěla mít všechen život své dcery pod kontrolou tak, jako měla pod kontrolou žáky ve škole, ale také proto, že kdysi přišla o první dítě a aby něco takového nenastalo znovu, „týrala“ svoji dceru tímto nesnesitelným omezováním v nevědomé snaze ji uchránit všech možných nebezpečí. Vyrážka její dcery byla také nesnesitelná.
Příště si povíme o problémech dětí při a po rozvodu rodičů.
