vloženo: 11. 03. 2013

Docela dlouhou dobu jsem si přála vyzkoušet, co by se mnou udělal jointík. Člověk by měl poznat všechno, a protože pracuji lidmi, setkávám se jako terapeutka pochopitelně v různých variantách i se závislostmi. Není lepší cesty jak pochopit druhého, než si na chvíli obout jeho mokasíny a ujít s ním kousek jeho cesty. To je to stará indiánská moudrost. Ostatně, když už jsem u indiánů, šamanismus se bez halucinogenních látek neobjede, naopak, jsou přímo předpokladem.

Podivuhodnou cestou se ke mně jednoho dostane klientka, která, kromě vyléčení si své bolesti „byla vyslána“ moje přání splnit. Slovo dalo slovo a ona mi s odstupem času nabídla, že může obstarat potřebnou látku. Domlouváme se na termínu.

Středa, 12. 9. 2012

V 19. 15 hodin se dostavují první účinky. Motá se mi hlava, obývák se houpe. Vidím na stěně poskakující kašpárky s rolničkami. Špatně se mi dýchá, srdce mi buší jako na poplach. Jdu k otevřenému oknu, nabírám zplna vzduch do plic. Potřebuji se kontrolovat a přepadají mě pochyby, jestli jsem udělala dobře, že jsem do tohoto experimentu šla. Už nejde couvnout. Ta myšlenka se mi nelíbí. Vnímám intenzivní boj uvnitř sebe sama.

  20 hodin. Ztrácím kontrolu nad pochody ve svém těle, dělá si, co chce, a to mi vadí! Přesto chci vědět…proč jsem tak zvědavá? Diktuj jí to! slyším příkaz a opakuji jej nahlas. Jdu pro papíry, aby M mohla psát. Perou se ve mně dva, jeden bojuje a vzdoruje, druhý se chce procesu poddat. V těle panika, strach, srdce bije jako o závod, je to strach bytí ze ztráty čehosi, počkej, je to strach, že mě někdo zbaví vlády nade mnou. Tělo vysílá jasné signály, že se cítí ohroženo a začalo pudový boj o zachování života.

   21. 15 hodin. Hodí mě to jinam. Mám pocit lehkosti blázna jak je vyobrazený na tarotové kartě. Chce se mi se všemu smát, ale ne zase moc. Pořád čekám, kdy přijde euforie, volnost, tanec, nevázaný smích, místo toho mi však vadí, že je mi zima, nechci to. Nerozumím, jak může kouření marjánky někoho bavit. Stále jasně si uvědomuji, že jedna moje část chce být pozorovatelem a jiná, hluboko dole… je tam něco rozplizlého, nejasného, nějaký útvar, něco mi chce říct…uniká mi co. Vlastně se mě řeč mého těla vůbec netýká, nejsem to já! Vidím barevné matrice, uspořádané, hýbají se, jsou živé! Pohybují se to jako housenka, přeskupují se do různých tvarů, chtěla jsem něco říct, ale co? Nemohu zachytit myšlenky…jsou to myšlenky? Uf uf, jak se řekne, když je něco rychlejší než světlo? Nemůžu si vzpomenout. Ty jo, já ty znaky znám, jsou to geometrické obrazce, co mi jenom připomínají? Jéjé, vždyť já jsem součást toho pospojovaného systému, jsem uvnitř, v něm, je to obrovský svět, důmyslný. Co se vlastně děje? Chci rozumět a zároveň si přeji být z toho stavu venku, nelíbí se mi v něm. Nelíbí…Je tak snadné říct, že se mi něco nelíbí, není na tom nic těžkého, intenzívně vnímám, jak si bojíme říkat pravdu, nikdo ji neříká, nejsme naučení ji říkat, bojíme se jí, pořád něco předstíráme. Cítím, jak mi ruka položená na noze srůstá s nohou, jak se prolínají a stávají se jedním, je z nich podstavec, jsem na tom podstavci, já jsem tím podstavcem.  Přijde mi zvláštní, že ty píšeš a já mluvím a jsem podstavcem. Nemělo by to být opačně? Proč to tak je? Aha, protože ty máš psát, co já říkám…Rázem jsem jinde, skokem je tady zase strach, ten ale je, to je síla! Bojím se ho, je veliký, staví se proti mně jako hradba. Celé tělo mám rozvibrované strachem. Vidím jakoby do něj, do jeho systému, jsou to malé bublinky s tmavším středem, kolují v těle…hledám výraz, který znám, ale nemůžu si vzpomenout. Je to nepříjemný stav, navozuje mi, jak jsou na tom lidé, kteří jsou bezbranní, feťáci, když jsou zhulení, vydaní na pospas okolnostem, úplně bezmocní před jakýmkoliv (!) útokem. Jak může tohle někdo provozovat? Sotva pomyslím, v tu ránu je zase všechno jinak, jakoby myšlenka v blesku všechno změní. Neslyším svůj hlas, jenom jakousi ozvěnu!

Asi si nebudu nic pamatovat. „Vypadáš a mluvíš normálně, není nic poznat. Neboj se, píšu to,“ slyším odpovídat M.  Ztrácím potřebu komunikace, nemám potřebu cokoliv říkat, ani tobě ne. Jako kdyby vůbec nemělo smysl mluvit (!) A zase jiná fáze. Cítím proměnu, přestalo mi bušit srdce, panika je pryč, jsem zklidněná. Někam cestuju, hodně rychle, je to jako tunel, který se otáčí, rotuje ve spirále, kolem jsou barevná světla, rychle se míhají, letím s nimi, rychle, rychle… A znovu atak strachu, vnitřní třes, nemůžu to ovládnout, jako bych měla horečku…Cítím každý nerv v těle, panika, panika, panika…Ale není to zima ze zimy, je to strašné napětí, odkud to jde, co to je?

Vidím sama sebe procházet tím systémem, všechno se tak rychle hýbe a přemisťuje, tak rychle rotuje, ten sytém prochází nějakou změnou, reaguje, proto panika, vidím do sebe, jakoby na atomární úrovni, jsem atom, zrníčko, které letí tím systémem…zasahuje do všech center, je všude, já jsem všude (viz dodatek dole pod článkem). Část mojí mysli je schopna pojmenovávat věci, ta druhá je neuchopitelná, nemá tvar, utíká, je nepolapitelná.  Ty jo, kdyby tohle udělali vědci, nemuseli by od stolu vymýšlet teorie, chce se mi se smát, jak jsou směšní, jak se snaží, něco, co je dáno, je tady dávno, stačilo by, aby tím prošli a pochopili. Hele, víš co je ten jointík? Je to prásk pravdy!  Nemuseli by vynakládat šílený peníze na výzkumy. Směju se, je to směšné, a zase vidím kašpárky s rolničkami, cupitají a cinkají rolničkami, poskakují, je to jako divadlo pro děti, kašpárek, já jsem kašpárek, ty jsi kašpárek, všichni jsme jen kašpárci. Je to úžasný být v tom, vevnitř, jako součást, jak tam všechno kmitá a běhá a pořád to ví, co má dělat…je to dokonalý…vrhá mě to do pozice nezúčastněného pozorovatele, to je sranda, všechno mi to připadá srandovní…dívám se na to, jsem tím a je mi fajn.

   21. 17 hodin: „Haló, jsi tady?“ slyším hlas. Zakoukala jsem se, tak se radši rozkoukám, a kouknu, jestli to nejde jinak. „Co nejde jinak?“ zeptá se hlas patřící M. Nevím, něco jinak. Nějaký princip. „Jaký, o co jde?“  To bych taky chtěla vědět.  Ticho, pauza, trvá už nějak dlouho ne? „To se jen zdá, je to chvilička.“ Hele, je to cesta do vlastního vesmíru, do mého uvnitř a zároveň toho všeho kolem. Jsem jakoby úplně střízlivá, jsem součástí Všeho. Vnímám se jako částečka letící systémem, chtít vylézt z něj je kravina, je to tak daný. Ty jo, vidím letět slova, jako hroty, co to je? Šípy to jsou! Hroty do duše, aha, hroty jsou symbolem zranění, jakých zranění? Lhaní (!) Lhaní si, že jsme tělo! Ale tak to není, jsme částice světla, nechceme vědět, přijmout, z nevědomosti střílíme šípy do sebe… to je smutný, skličující, je mi z toho moc smutno. Tečou mi slzy, M mi vtiskne do ruky kapesník.

 Zase se přihlásí pud sebezáchovy, nedá se přes něj přejít, přelézt…vím, že to tak je. Je živočišného původu, je to původní animalita…a už vím, jak je to s tou matricí, je to matrice, kterou jsem viděla rozmazaně, vidím ji ostřeji, je to něco jako gryf, znak, šifra, klíč, v něm je to všechno zakódované, je to základ všeho, prapůvod…je to společné, a je to zemské (?), nevím, vnímám to jako energii, k níž jsme připoutáni, něco jako stabilizátor.

Vidím z výšky symbol té matrice, ale přesně ho nerozeznávám, neumím ho přečíst, jak to mám přečíst? Asi ho nemám přečíst, vím ale, co znamená, cítím jeho obsah, mám ledový pocit z umožněného poznání, něco jak když se překvapením zatají dech, z té úchvatnosti mě jímá vděk, pokora…tisíce obrazů vidím, tisíce možností, páni, to je Něco…je to velkolepé, a pořád se to proměňuje…

    21.40 hodin: Skoro se už slyším, pamatuji si, co říkám, vracím se, ale nekončí to, jen se to ustálilo do té veliké podstaty. Jsem naprosto neosobní, nemám s ničím problém, s kontrolou toho, co říkám už vůbec ne, jde to mimo mě, jenom to prochází. Je to mimořádný stav. Mezní zkušenost. Zase mi nabíhá tvoje tchýně, nějak to s ní souvisí. Mám reakci na třetí čakře, aha, je to její špína, její zátěže a její borčus, ne tvůj nebo můj. Je zajímavé, jak v tomhle stavu jde snadno odlišit, komu co patří, co je čí, co je podstatné a co jsou blbosti, odpadkové, nevysypané koše. Pořád má dění spontánní průběh, opájím se tím, jaký mám nad vším nadhled, mocný stav neosobnosti a neúčasti mě baví.

A zase jsem jinde. Netušila jsem, jak velké je ego, čeho je schopné, ale přijde mi směšné říkat, že zbavit se ega je jako lusknout prsty, bez ega bychom se museli zbavit té matrice, toho prazákladu, a nepřežili bychom. Ego nám dává sílu žít a přežít, to je zákon vesmíru. Jde o to poznat, co umí, a usměrnit, pohrát si s ním, ne se jím nechat převálcovat, ovládat, musíme si na něj sáhnout, ale je nesmysl říkat, že se musíme zbavit ega, to jsou kraviny, lidi nevědí vůbec, o čem mluví, když říkají slova, kterým nerozumí, jenom opakují, co mají naučené, co slyší kolem sebe, žvásty.

M mě ukládá na gauč, balí mě do deky, říká, budu o tebe pečovat, dlouho to nikdo nedělal, viď? Sedá si ke mně, a objímá mi nohy. Je mi příjemné její teplo, její doteky, cítím v nich účast i podporu, ale nohy jako odezva na její doteky se mi rozvibrují, jasně vnímám svoji obavu, jestli bych vůbec dovolila, aby se o mě někdo staral, je mi to cizí, neznám to…a bojím se toho…je to velmi silné, pořád jsem pečovala já, neumím dovolit, aby někdo pečoval o mě…ale je to součást mého úkolu pečovat… zase se to ve mně pere, proč bych se někdy neměla nechat hýčkat, poznat, jaké to je, když by se někdo s láskou o mně staral. Je zvláštní, že necítím žádné emoce, jsem nad tím, konstatuji stav, nejsem zúčastněná.

Už zase sjíždím do hloubky, mnoho pater dolů, je to jako cesta do nitra země, na konci je ten znak…zastaví mě zprudka, jako když náhle zastaví výtah při sestupu dolů, drcne to, dál nemůžeš jít…to stačí, říká mi To.

    22.10:  Jen si uvědomím, že dál nesmím, nebo že bych nechtěla?!! Vtom se pohyb mění směrem vzhůru, zase letím nahoru. Jakmile přišla myšlenka, už se děj mění (!). Podivuji se nad tím, že se mi z rychlosti pohybu nedělá šoufl, ale na žaludku mám tlak, nepříjemně. Proč? Jako odpověď se dostavuje silný vjem k pojmu Láska, a vidím Hru. My neznáme, vůbec nevíme, co láska je. Jsou to naučená slova, obraty, snaha něco vyjádřit, láska není postoj, ale Stav! Říkáme láska, ale chceme vlastnit, mít, brát si energii od druhých, to není láska, brát si energii od jiného člověka je agrese, když jsi agresivní, snáze přežiješ, náš svět je o agresi, tak to máme zažité, nastavené, ale místo, kde jsem já, v sobě nic agresivního nemá…je to pokojné, klidné, bezpečné. My se tomu jenom přibližujeme. Nechceme si přiznat, že naše ego je nepřemožitelné, neumíme s ním zacházet, a myslíme si, že jo, je to srandovní pomyšlení, jako kopat do hory a chtít ji porazit. Zase vidím kašpárky…až přestaneme chtít vlastnit a být závislí, strachovat se, že přijdeme o zdroj, že nebude kam strčit prsty pro dobití energie, pak až to bude Láska. Teď jasně vnímám, že se něco se ode mě chystá odejít, dotýkám se toho, je to můj strachu, páni, to je neuvěřitelné, není to nepřítel, je to spojenec, strach nás varuje, strach nás upozorňuje, a strach vychází z ega, z pudu sebezáchovy, tak je to v pořádku, tak to je. Pociťuju něco jako patovou situaci mezi tím a oním, nemůže být jednoho víc a druhého míň, obojího musí být akorát, když se vychýlí jedna strana, přijde automatická korekce, která se to snaží znovu dát do rovnováhy. Tak to funguje, to je to v základu té matrice, něco jako obranný imunitní systém, kde je příkaz Přežít, život musí přežít! Vesmír má taky svůj obranný imunitní systém, hlídá si své ovečky, když se jedna zatoulá, Vesmír udělá všechno, aby se vrátila…jenže my jsme tak troufalí a zoufalí, jak chceme pořád všechno ovládat, jak chceme všechno znásilňovat svojí vůlí a být nezávislí, a o všem rozhodovat, že ani nepřipustíme, že ze systému se nedá vystoupit, systém se nedá zničit, naše oddělenost od něj je naivita, blud, velká zpupnost a pýcha.

Je to tak s tou tvojí tchýní, jak jsme to řešily, ona si myslí, že tě zničí, když na tebe útočí jako na nepřítele, myslí, že získá syna zpět, protože ho chce vlastnit. Ona chce mít, a neví, že nemůže mít. Nikdo nikomu nepatří. Všichni patříme systému dokonalosti. Naše boje jsou úplnou marností.

Konec 00.30 hodin.

Článek, který jste právě dočetli, vznikl ze zachycených poznámek, které pořizovala M a dle její doplňující výpovědi. Sama bych ho nedala dohromady. Moc jí za to děkuji, děkuji za možnost, kterou vytvořila, za její asistenci, za to, že u mě bděla. Děkuji Vesmíru, že mi splnil přání a nechal mě nahlédnout, vedl mě a zase vrátil v pořádku zpátky. Ale jenom jednou! Za účelem poznání. Proto jsem si jistá, že žádná repríza nebude. Určitě ne za pomoci drogy. Ještě několik dnů po té jsem se cítila jako návštěvník, který pozoruje, a ptá se: Kde to jsem?  Na osobní úrovni to pro mne byla ohromující, až mystická autopsychoanalytická zkušenost.

Dodatek ze dne 11. 10. 2016: Nejvýstižnější se mi k popisovanému stavu a ději jeví výraz kvantový svět.

Ivana Inšana PÍHOVÁ