vloženo: 21. 02. 2013

Rok (2012) mi nadělil mnoho příležitostí udělat zásadní změny v osobním životě a v profesním zaměření. Z intenzivní pozornosti orientované na ostatní lidi mě život doslova nakopl do pozice, kdy jsem byla přinucena zabývat se konečně sama sebou, svými potřebami. Nabízím vám sdílení při jedné z kapitol tohoto mého období. Stalo se loňského listopadu.

Je pochmurné ráno, nechce se mi honem vylézt postele a hnát se na procházku s Garbem. Vstávám pomalu a opatrně, protože mě pohyb bolí. Ostrá, píchavá bolest vystřeluje ze slabin ke genitáliím. Uléhala jsem s ní už večer a přičítala jsem to nějaké nezvyklé fyzické námaze. Asi jsme tu procházku včera přehnali, napadá mě, protože jiné vysvětlení se nenabízí. Snažím se tomu nedávat více pozornosti, než je nutné.

Uvařím si kávu, zalezu zpátky do pelíšku a pokračuji v pročítání knížky Poselství pro kmen mnoha barev autorky Keishi – Malé babičky. Dojdu k pasáži, ve které píše o tom, jak se připravovat na přicházející energie změn v našem světě. „Mějte svá srdce otevřená, pociťujte lásku k Matce Zemi a všem živým tvorům…“ Ne že by to pro mne byla nová informace, ale tentokrát něco způsobí, že ani větu nedočtu a vyvolá ve mně reakci. Moje vědomí se jakoby rozvine do šířky a zaplaví mě pocit lásky. Je to podobné jako při meditaci. Do očí se mi derou slzy. Všichni a všechno se do té lásky vejde. Upadám do stavu blaženosti. Trvá ale jenom chviličku. Záhy se do něj vloudí stín, že v přemíře té lásky a otevřeného srdce já nejsem. Přesněji řečeno, někde jsem, ale nevnímám se, nevidím se, jsem jakoby ztracená a utopená. Zmocní se mě vnitřní třas. Vnímám intenzívně, jak jsem v tom jakoby nedůležitá, zapomenutá a z hlubin toho oceánu se vynoří naléhavá potřeba. „Nechci se už jenom starat o druhé, dělala jsem to a dělám celý život, přeju si, aby se někdo staral o mne. Chci sdílet život s partnerem, svůj pohár samoty jsem si snad už vypila, ne?“ obracím oči nahoru, aby to Tam bylo dobře a jasně slyšet. Moje téma se opět přihlásilo a celou si mě pěkně podalo. Nebráním se, vím, že to nemá smysl. Co se chce projevit, ať se projeví. Cítím velký stesk, bolest, touhu. Něco ve mně úpěnlivě naříká a volá o pomoc. Duše mi naléhavě posílá vzkaz: Dělej s tím něco!

Vím, že přichází moje další lekce o tom, jak si říct o pomoc a necítit se při tom nepatřičně. Sáhnu po telefonu a volím číslo kamarádky a kolegyně  terapeutky.

Je v práci a možná ani nebude mít čas mě vyslechnout. Tentokrát se však nenechávám odradit pochybnostmi. Když se spojíme a já jí líčím, co se mi děje, pociťuji zvýšený tlak na hrudi a sevření hrdla mi znemožňuje mluvit. Jako pokaždé, když mám říct, že mě něco trápí, neleze mi to přes hrdlo. „Myslím si, že pláče tvoje vnitřní dítě. Potřebuje obejmout a utěšit. Vezmi si polštář, sevři ho pevně a láskyplně v náruči, představuj si sama sebe jako malé dítě, které hýčkáš. Dej si lásku.“

Udělám, co mi poradila. Mám pocit, že se vnitřní dítě potřebuje vyplakat až do dna. Emoce za chvíli utlumí svou intenzitu a za zády mi jakoby zazní: už toho nech a padej s tím psem ven. To se vehementně hlásí naučená povinnost: napřed práce, pak „zábava“, což jsem slýchala v dětství a mládí v jednom kuse. Mám z toho v mozku vyrytou zvláštní drážku. Ale jít musím, to je fakt, který nelze obejít. Dopoledne má také přijet syn instalovat opravený počítač. Opakovaně se přistihnu, jak mi moc vadí, že se mám přizpůsobit situaci, že musím upřednostnit povinnost před tím, co bych dělala raději. Děvče, říká mi vnitřní hlas, nebalamuť se. Ty víš, jak to je, ty určuješ, co musíš a jak musíš, a jestli vůbec něco musíš. Jak to říká Prasadam? Když řeknete slovo musím, v ten moment se ve vás probudí největší terorista, největší protivník, jaký existuje. A udělá všechno pro to, aby vám jakoukoliv činnost dokonale znechutil. Obejdete ho, když místo musím, řeknete: mohu to udělat, protože si to přeji. Nebo: udělám to jindy, protože mi to teď nevyhovuje. Vyjádříte tím svobodnou vůli v rozhodování. A to je veliký rozdíl od musím! Musíš! Musíme!

Dobrá, vstávám, protože chci jít na procházku s Garbíkem. Očividný fakt je, že nemůžu došlápnout, nemůžu pořádně zvednout nohy do kroku. Copak se děje, že jsem omezovaná tělem, co mi chce říct? Odbudu procházku na nejnutnější čas k psí hygieně. Sunu se domů a do mysli mi skočí Rusalka, jak Ježibabě musela zaplatit svým hlasem za kouzelný lektvar, aby mohla chodit, jít za princem. Každý krok jí působil nesmírné utrpení. Může být v tom podobenství ukryta moudrost, že za každé poznání a zkušenost se platí? Zcela určitě. Někdy platíme hodně tvrdou měnou. Víme přece, jak Rusalka dopadla. Její příběh má však více významových rovin, ale to sem teď nepatří.

Syn se zdrží docela dlouho, počítač s ním nechce mluvit, nejspíš se při převozu autem podchladil. Martin se trošku vzteká, že ráno fungoval, zatímco teď trucuje. Zdá se, že dneska nefunguje víc věcí. Nakonec se mu ho podaří rozběhnout. Mezitím máme trošku času probrat jeho záležitosti. Jsem moc ráda, že spolu po dlouhé době můžeme mluvit normálně, od srdce k srdci, upřímně jako máma se synem. Mám z toho radost, kalí mi jenom můj stav. Odjíždí až pozdě odpoledne a mě zase čeká venčení. Tohle věčné venčení! Starání, běhání, léčení nejrůznějších zdravotních bebínek. Tím neříkám, že nemám svého psího kamaráda ráda. Mám, a hodně, jenomže je to závazek, jehož plnění mě prostě už zmáhá, zvlášť, když člověk není zrovna úplně fit. Potřebuju dát péči sama sobě, dopřát si více pozornosti. A lásky, jak by hned zdůraznila Hanka. Nerovnováha mezi mým dáváním a přijímáním působí moji rozmrzelost a neochotu dělat věci z povinnosti a zodpovědnosti.

Je navečer, jsem uondaná. Volá dcera v obvyklém čase svých londýnských brífinků. Podle hlasu pozná, že něco nehraje, tak jí líčím, co se děje. Do hovoru vpadne Standa. Hrabu se hodit mu oknem dolů klíče, abych nemusela po schodech. Valí na mě oči a má zmatený výraz. Takovou mě nezná. Posílám ho uvařit si kafe a potěší mě, že nemusím já. Jdu s pravdou ven a cítím, jak se mi ulevuje. Standa je kamarád, jsme hodně spříznění, protože naše duše se dávno znají. „Holka, ty máš tyhle potíže taky z toho, co táhneš, z těch starostí,“ definuje svůj závěr. Jeho výrok rozhodne v mžiku o tom, že mu svěřím i to, co mě právě teď akutně sužuje nejvíc. Najde řešení a přislíbí pomoc. Dušička se mi zatetelí radostí. Konečně jsem něco nemusela vyřešit já.

Obtíže polevily, nicméně o nich stále vím. Zpytuju svědomí, čím ještě jsem si mohla takhle rozzlobit tělo? Vlastně ne tělo, tělo je jenom promítací plátno. Takže jsem ublížila svojí duši. Duše něco požaduje. Třísla jsou slabiny, slabiny…naskakuje mi husí kůže a důvěrně známý pocit trefení kladívka na hřebíček. Co jsou moje slabiny? Odpověď nemusím hledat dlouho: je to stále totéž téma, nic nového. Na všechno sama. Na vydělávání kaček, na výdaje spojené s žitím, bydlením, na údržbu a opravu auta, na kapající vodovod, nefunkční kamna, prasklou sprchovou hadici, protékající WC…Mám pokračovat? Kromě toho se neumím o starosti podělit a o pomoc si řeknu, až když už nevím, kudy kam. Do té doby, než se vřed podebere a praskne, s tím bojuju sama. Jak jsem naučená. Dávám tím najevo nedůvěru v přirozený běh věcí. Obírám se myšlenkami jako kupkami hnoje, namísto toho, abych je vyklopila na kompost. Energie vždycky běží tam, kam ji myšlenkami směřujeme. Popadne mě vztek sama na sebe. Pane bože, jako kdybych tuhle zákonitost neznala a neměla s ní nikdy co do činění! Křičím, dupu, protože se mi chce a protože vím, že emoční jed musí ven.

Ráno se cítím lépe, ale ne dobře. Proto se vydávám po stopě, čím dalším jsem si takhle nadrobila. Podstoupila jsem čistící kúru, která měla kromě jiného vyčistit lymfatický systém a hlavně rozpouštět vápenaté usazeniny z těla. Že by to byl její důsledek? Ale že by takhle brutální? Ostrá bolest se proměnila v tupý tlak a ze slabin se přestěhovala přímo do středu nejspodnější části břicha, nad stydkou kost. Je to jako kdybych měla rodit. Co to u všech sušených tresek může být?

Za oknem mám v mixéru připravenou směs na další dávku česnekovo – citrónové kúry, kterou bych měla po 8 denní přestávce pokračovat. Nedaří se mi ale mixér sestavit a uvést do chodu. Nechápu proč. Rozum to odmítá přijmout, pokouším se opakovaně, hledám, kde dělám chybu. Ne a ne a ne, prostě se rozhodl, že makat nebude. Do prkvančic, kašlu na tebe. S těmito slovy ho strkám zpátky za okno, ačkoliv bych s ním nejraději řízla o zem. Do lednice se nevešel a nechtělo se mi směs přendávat. Přichází kamarádka, která po čas mé nemohoucnosti se nabídla jít místo mně ven s Garbíkem a nakoupit něco k jídlu. Povídám jí o té mixérové lapálii. Podávám jí ho se slovy, zkus to, třeba budeš úspěšnější. „Možná to bude už na vyhození, plesnivé,“ říkám a odklopím víčko. „Tak se podívej, je to úplně netknuté, žádné změny.“ Zevnitř vyvane vůně citrónů a česneku a mně se mírně zvedne žaludek. Aha! „To musí být agresivní kombinace, když to nenapadly plísně,“ říkám. Bingo, slovo agresivní zafunguje jako spínač. No jasně, na agresívní látku tělo odpovědělo také agresivně! Důrazně řeklo dost, už to nejez, už to nepotřebuješ. Proto se mi zvedl žaludek a proto mixér stávkoval. Miluju tyhle chvíle, kdy se odpověď vylíhne jakoby odnikud. Ani jí se nepodaří přimět přístroj k poslušnosti, a to se hodně snaží nad ním zvítězit. Shodujeme se na právě odhaleném skrytém záměru: prostě jsem to už neměla jíst a všechny okolnosti mařily mojí i její snahu směs rozmixovat. Tělo je moudré, ví, kdy má čeho dost, a Vesmír je nedostižný, dokonalý a má smysl pro humor.

Po této hloubkové duševní a duchovní eskapádě přistupuji k další ofenzívě, protože pořád nejsem ve stavu, s kterým bych se mohla spokojit. Panečku, najednou to frčí, když je člověku ouvej! Vytahuji arzenál všeho, co umím a znám. Použiju reiki terapii, přikládání léčivých kamenů, dokonce lávové kameny si ohřeju, moxuji si akupunkturní body a celé meridiány, cvičím dynamickou meditaci kundalíny – v rozsahu toho, co mi tělo dovolí. Odlehne mi, ale pořád to není normální stav. Tlak se nad stydkou kostí urputně drží. Je to jako kdyby něco chtělo ven, chtělo být porozeno, a nemohlo najít cestu. Jsem mrzutá, nesnáším stavy bezmocnosti, kdy nevím co a proč je působí.  Omezený pohyb mě nutí sedět nebo raději ležet, nutí mě do klidu. Ale proč?

Sahám znovu po knížce Poselství pro kmen moha barev. Dočtu ke kapitole, v níž Keisha popisuje svůj zážitek ze setkání s hvězdnou bytostí a svoje podivné stavy, jaké se u ní poté začaly objevovat. „Brzy na to jsem pocítila v hrudi silné brnění a mé tělo začalo vnímat intenzivní energie a stahy, které se zrychlovaly. Mohla bych je přirovnat ke stahům při orgasmu, které se pohybovaly tělem nahoru a dolů. Zpočátku to vypadalo jako zábavná zvláštnost, ale brzy to začalo být nepříjemné a velmi bolestivé. Pnutí a tlak se nedalo unést,“ líčí Keisha a dodává, že ji bolest nakonec nedovolila se hýbat, spát, cokoliv dělat. V podstatě se její líčení téměř shodují s mými prožitky, jenom u mě neměly až takovou intenzitu. Musela zavolat o pomoc přítelkyni léčitelce a jednomu stařešinovi z kmene Hopiů. A co se dozvěděla? Že tato energie přichází za důležitým účelem. Léčí v těle staré rány, a také aktivuje vyšší smyslové vnímání. Nakonec ji přátelé napojili na kundalíni energii Matky Země, energii uzemnili a potíže zmizely.

A mám to! zařvala jsem si od plic zaplavena radostným poznáním, že jsem chytla pachatele svých potíží za ruku. V momentě uvědomění si příčiny se ve vizi ocitám na palouku v lese, kde jsem nedávno dělala cvičení na propojování energie Matky Země s kosmickou energií přes celý čakrový systém! Najednou vidím okamžik, kde dělám chybu! Sestupující energii si pořádně přes chodila neukotvím do Země, protože mě něco vyruší, já se ohlédnu, ztratím pozornost a soustředění a neodvedená energie uvízne v mých slabinách. Kdyby mě tělo nenutilo ležet, být v klidu, nečetla bych tuhle knížku! A kdybych ji nečetla, nedostala bych odpověď. Nebo ano, odjinud, ale třeba mnohem později.

Hlavou mi běží další souvislosti, jimiž scénář tohoto příběhu mohl začít. Prožívám léto roku 2012 na chatě a do ruky mi přijde knížka Pět tantrik pro ženy. Praktikování tohoto cvičení, určeného výhradně ženám, mi přináší nadšení a úžas z objeveného, dosud skrytého potenciálu uvnitř mého těla. Moje překvapení nebere konce, a tak na vlnách svého ženství surfuji celé léto. Puclíky se skládají do obrazu a celý tento příběh mi konečně dává smysl. Prožitky při tantickém cvičení, procítění své ženské podstaty, energii léčící stará ženská zranění, jak se o ní zmiňuje Keisha a zrcadlení mojí chyby v postupu při zacházení s mocnou energií Země a Kosmu. A konečně i to, s jakou naléhavostí si tělo doslova vynutilo zastavení, pozornost, usebrání mých nejniternějších pocitů a obrácení pozornosti sama k sobě.

Procítím si úlevu, jako kdybych z duše i těla odhodila těžký batoh. Jako kdybych vystoupila z klece. Vychutnávám si pokoru a vděk za tyto osobní, i když bolestné, transformační změny a poznání. Bezděčně slzím vděčností.

Je to prostě bezchybně napsaný scénář šitý na míru. Výborně zrežírovaný, se zdatnou nápovědkou schovanou v kukani na jevišti, inscenovaný v dokonalých kulisách života. A ty, herče, ukaž, co je v tobě!

Ivana Inšana PÍHOVÁ