vloženo: 3. 02. 2020

Aktualizovaná verze ze 7. 9. 2017

S Erikem, mužem v nejlepším středním věku, plného síly, pěkného postavení v práci, jsme řešili jeho partnerství. Mezi ním a manželkou to skřípalo, občas vyšlehl plamen sváru. Manželka měla v páru dominantní postavení a Erik byl přesvědčený, že kdyby on nebyl ústupnější povahy, často by se s manželkou vážně posekali. Protože cílem jeho návštěvy bylo odhodlání přestat se podřizovat, najít sám sebe, najít svoji mužskou sílu (nezaměňovat za mužnou), vybírám ty pasáže, které se týkají tématu, proč je tak ochotný podléhat přáním, rozmarům a vůbec vůli své ženy. Směr pátrání nám ulehčilo jeho vlastní přesvědčení, že v podstatě jenom kopíruje její myšlenky a touhy. Manželku vidí jako kopií svojí matky až tak moc, že ho to děsí.

Už odpověď na otázku, jak se v dětství cítí, byla rozstřelová. „Jako poslušný pejsek, který dostal od páníčka pochvalu a je celý nadšený.“

Na Erikově tváři se však žádné nadšení neodráží. „Co je s vámi? Něco s pochvalou není v pořádku?“ „Slyším výčitky.“ „Kdo vám co vyčítá?“ „Máma mi vyčítá, že ze mě nic nebude.“

Vyjevuje se, že jde přímo o uzlový bod a bolavý moment. Erik se cítí slovy své matky ponižovaný. Dostaví se první emoce, již se Erik, jako většina jiných lidí, snaží zadusit. Musím mu proto říci, aby se nesnažil umlčet a zahnat to, co z jeho nitra přichází, protože je to pro nás velmi důležité vodítko.

„Buďte ve svém žalu, dovolte si to. Plakat není žádné slabošství, ani pro chlapa ne. Dovolte si teď být tím klukem, kterého máma peskuje slovy, že z něho nikdy nic nebude.“

Rozumějte, taková slova a věty zdrcujícího hodnocení jsou zničující negativní afirmace. Jejich opakování způsobí, že osoba, vůči níž jsou opakovaně pronášena, je přijme jako pravdu o sobě. Což má bez výjimky katastrofální dopady.

Můžeme pokračovat, až když Erik touhle trestnou uličkou projde. „Máma mi vyčítá, že ji moje studia na vysoké škole stojí moc peněz. Že do mě vráží peníze, které vyhazuje oknem, že je mohla dát na něco jiného…“

Pro vzlyky nemůže dál mluvit. Jen přidušeně špitne: „Strašně mě bolí její slova. Zmůžu se jenom na pláč.“ „Co byste jí nejraději řekl?“ „Mami, proč mi to říkáš? Ty jsi chtěla, abych šel na vysokou školu, a teď mi to vyčítáš!“ Proč jí to Erik neřekne do očí? Ze strachu.

Jeho matka mu vysokou školu dokonce sama vybrala, jeho vlastní volbu nerespektovala. Tlačila Erika do něčeho, co nechtěl. Jeho manželka si v současné době počíná velmi podobně. Manévruje ho do rozluky manželství, a přitom ji doopravdy nechce, protože jí vyhovuje situace, jaká je. Je pro ni pohodlnější a výhodnější. Uviděli jsme zrcadlení modelu, který Erik žil a jenž si z domova přinesl do partnerství. Podívali jsme se na společného jmenovatele. „Provázejí mě výčitky a manipulace ze strany žen!“ „A váš postoj k nim?“ „Nechal jsem si to všechno líbit.“

Jeho slova způsobí zmírnění napětí v žaludku. Má ucpaný nos a brní ho ruce.

Vybízím ho, aby z doby soužití s matkou vybral situaci, která ho úplně nejvíc zdrtila, která ho obzvlášť srazila na kolena. Nachází ji pohotově.  Matka mu zabránila, aby se zastal táty.

„Je mi asi 16 let. Přijdu domů, koukám, otec má rozbitou pusu, vyražený zub. Je celý od krve. Byl u nás na návštěvě můj kmotr. Máma mi říká, že tátu zbil a vyrazil mu pěstí zub. Že prý byl namol opilý, přitom se ale opil u nás. Prý strčil do táty, ten se po něm ohnal a kmotr mu rozbil pusu a vyrazil zub. Táta málem brečí. Otočím se, že půjdu ihned za kmotrem a rozbiju mu hubu sám, nebude mi přeci mlátit tátu! Máma mě rezolutně zastavuje a vystrašeným i příkazovým tónem mi brání odejít. Stojí ve dveřích jako závora. Nemám sílu, spíš vůli jí odstrčit. Pojednou pocítím strach. Na jedné straně chci stát při tátovi, jít vrátit agresorovi, co mu patří. Je to člověk, který se nerozpakoval kopat i do své manželky. Na druhé straně se obávám matky.“

Jsme v situaci, kdy matka brání dospívajícímu synovi vyjít ze dveří a vrátit útočníkovi ránu za tátu. Co se ještě vyjevuje? „Podléhám matce. Jsem na ni strašně moc naštvaný, vím, že bych dokázal vrátit kmotrovi ránu za tátu. Jsem naštvaný na sebe, že jsem ustoupil, abych jí nedělal scény, jak říkala, hlavně mi nedělej scény!“

Erik se tedy táty nezastal, podlehl matčinu rozhodnutí. Model naučeného chování s ním jde dodnes a provází ho bázeň zachovat se z principu jako chlap. Projevit chlapskou vůli a umět si stát si za svým, a třeba si i trochu dupnout, když je to namístě.

Záhy zjistíme, že si to vyčítá jako svoje selhání. „Mám si to za zlé. Dodneška mě mrzí, že jsem se nechal zlomit a nešel dát kmotrovi po hubě. Nedokázal jsem se táty zastat. Kdo jiný by měl, když ne syn? Jsem vinen tím, že jsem ho nechal v tak ponižujícím postavení.“

Erik si nalévá čistého vína a pohár hořkosti smývá slzami. Napadne mě, že ženy by se neměly plést do věcí mužů a zasahovat tam, kde ženská energie působí kontraproduktivně. V duchu si připomenu slova jednoho kamaráda, s nímž jsme nedávno vedli řeč na téma, proč asi je hodně žen ve věku kolem třiceti let samotných, a zrovna tak je ve stejné věkové skupině dost nezadaných mužů. „Vy ženské nevíte, co chcete,“ řekl tehdy. „Chcete mít vedle sebe chlapa, aby byl silný, neohrožený, aby byl oporou a zastáním. A když se jako chlap chová, tak si stěžujete, že není dost jemný, něžný, vnímavý, soucitný a bůh ví, jaký ještě. Co tedy po nás chcete? Chlapa, nebo zženštilého chudáka, kterého budete ovládat?  A když ho budete ovládat, nebudete si ho vážit. Kde se chlapi mají brát, když kluky nevychovávají chlapi? Vychovávají je převážně ženské,“ rozhorlil se.

A druhá vzpomínka je z léta. Na břehu řeky stál muž, ve vodě plaval jeho asi desetiletý synek. Otec mu nedovolil plavat ke břehu, jak syn chtěl. Naopak, z břehu na syna houkal, aby nebyl slaboch a plaval dál proti proudu řeky. Kluk protestoval, posléze i prosil, aby ho táta už nechal být. Chvíli jsem přihlížela. Pán se po mně otočil a povídá: „Trochu tady kluka drezíruju.“ Zaznělo mi to jako jeho potřeba podat vysvětlení, abych si třeba nemyslela, že syna týrá. Opáčila jsem proto, že se mnou se táta taky nemazlil, pěkně mě ve vodě potrápil, ale naučil mě překonat strach z hloubky (z neznámého) a plavat i na hluboké vodě. Pán na to odvětil: “Kluk by nejraději byl jenom v bazénu, kde stačí. Když má plavat v otevřené vodě, je podělanej. Máma na něj jen samý ňuňuťuťu, a výsledkem je, že z kluka by byla bačkora.“

Pán měl jasno.

My se ovšem znovu obraťme k našemu otevřenému příběhu.

Erik potřebuje slyšet, že chlap v něm je jenom dočasně uspán výchovou dominantní ženské energie. Je třeba ho z toho umělého spánku vzbudit. S tímto vyhodnocením se mu výrazně odleví, pokračujeme tedy očistou dávných emocí a přijetí nového paradigmatu. Když se věci pojmenují pravými jmény, přináší to úlevu a osvobození. Erikovi v tom pomáhá široká slovní zásoba a hbité vyjadřovací schopnosti.

„Nechal jsem se matkou manipulovat, nenechala mě udělat, co jsem chtěl, a donutila mě udělat, co jsem nechtěl, místo toho, abych si to prosadil a uhájil.“ Následuje moje otázka, již dříve položená, proč to neudělal? Nabádám ho, aby s odpovědí nespěchal, dopřál si čas a posbíral ji z hloubky své duše.

„Neměl jsem sílu to udělat. Můj táta to neuměl…on neměl…“ „Neměl co?“ „Neměl vzor! On ani já jsme neměli příklad, jak být chlapem. Můj děda, jeho otec, byl vlastně taky takovým ochočeným pejskem. Nebyl vzor otce pro syna, nebylo co předat.“

Erik se trefil do černého. Mezi jeho vzlyky zaznívají útržky slov …jsem se trápil…za sebe i za tátu…

Co vyneslo na povrch tuhle emoční eskalaci? „Bezmoc, že nemůžu nic dělat. Vidím tátu, jak naštvaně a zároveň odevzdaně sedí, jak se i on podvolil mámě. Vnitřně se užíral a chřadl. Jako já. Jenže já tak skončit nechci!“

Odehrávají se citelné fyzické odezvy na úrovni těla. Erika tlačí cosi do pat a do lýtek. Popisuje to jako křeč, jež postupuje nahoru do stehen.

„Co to je, pojmenujte to.“

„Cítím se nemožně bezmocně a hrozně mi to vadí!“ “ „Prociťte si, jak chutná vlastní bezmoc,“ říkám mu. Křeče se stupňují. „Co potřebujete udělat,“ ptám se, když vidím reakce jeho nohou a rukou. „Uvolnit tu křeč. Jsem od ní celý ztuhlý, nemohu se pohnout.“

Až takhle dovede člověka paralyzovat stav bezmoci. Ztuhnutí jako důsledek ´zatuhlého´ chlapa v něm samém. Nechám ho znovu celý děj zopakovat, aby si na něj pořádně sáhnul, aby ho poznal do hloubky. To není škodolibost, to je nutný proces, aby to, co ho poškozuje, mohlo být na vědomé úrovni zjeveno a mohlo to odejít. V opačném případě by zůstal, tak jako dosud, neschopný čehokoliv, co by se dalo nazvat chováním chlapa. Zůstal by mu i mučivý strach, že při další příležitosti zase ´zaleze´ a podvolí se agresivnější energii.

Něco se s ním děje. Vidím mu to na tváři, tvář je jako otevřená kniha. „Uvolnil jsem se. Přijímám, že strach a bezmoc mě úplně paralyzují a že je to stav, s kterým nechci žít.“ Znovu promluví tělo, přicházejí další křeče a tlak do nohou. Takže se znovu a znovu noříme do této části, která reakci vyvolává.  Není zbytí. Chvíli to ještě potrvá, ale musí to prostě ven. Žádná rezidua nejsou žádoucí.

Zrekapitulujme si zjištěné. V momentě, kdy Erik narazí na svoji Achillovu patu, že se nedovede chovat jako chlap, a raději se podřídí vůli žen, se dostává celý do paralyzující křeče, zasahující nejintenzivněji nohy. Jakoby zchromlé nohy symbolizují neschopnost se pohnout z místa, udělat krok dopředu. Jen on sám může být sobě největší oporou a silou. Anebo zkázou. Ostatně jako každý. Říkám mu, že je třeba se přestat litovat, dát do procesu určitou míru zdravé naštvanosti. Dožrat se na sebe. Někdy je nezbytné se namíchnout, aby se člověk rozhoupal. Může to být odrazový můstek ke změně.

Pokročili jsme z bezmoci ke slabosti. „Stydím se za ni,“ přiznává si Erik. „Přitom v práci se umím chovat jako chlap.“ „Opravdu?“ reaguji otázkou. „Ano! Tam si žádnou slabost nemůžu dovolit.“ „V práci vám šéfuje také žena?“ „Ne, aspoň zatím ne.“ „V tom to možná bude,“ opáčím. „V práci se nemusíte potýkat s dominantním ženským elementem.“ „Ještě že tak,“ odfrkne si Erik.

Napětí mizí, křeče ustupují, brní ho jenom lehce nohy. Uvolněná, nepotřebná energie odchází.

Vyhlásím krátkou přestávku. Erik bystře vstane a pronese: „ Nikdy bych neřekl, že umím takhle brečet a to, co jste tady ze mě dostala, jsem dosud nikomu neřekl.“

Abychom se po přestávce dostali do odpovídající hladiny energie, krátce shrnuji, do jaké dračí studny jsme zatím nahlédli. Uviděli jsme schéma, které na Erika působilo v dětství a v dospívání. Navíc se stalo to, a to je další kapitola k vyřešení, že malý kluk zůstal někde v dětském věku zaseknutý, zaklíněný v situaci pro něj paralizující. Člověk pak není úplný, a proto nemá šanci se v dospělosti postavit zvůli a manipulaci. Stále, byť je dospělý, jedná z pozice bázně dítěte.

Pro nás z toho vyplývá, že je zapotřebí se porozhlédnout po malém Erikovi, po jeho mladším já a pokusit se ho integrovat s dospělým Erikem. K tomu nám poslouží zážitek z dětství, kdy mu jako malému bylo hodně ouvej. Hledáme mladšího Erika, který je strachy zalezlý. Z hloubi paměti k nám vystoupí situace, kdy je Erikovi asi osm let.

„Máma křičí na sestru, nadává jí kvůli šatům, jak si mohla koupit něco tak nemožného. Shazuje ji hroznými slovy. Vidím zmučenou tvář sestry, nechápající, proč jí máma nadává. Cítím nespravedlnost, jak může být máma takhle krutá? Nechápu její chování. Pláču, je mi sestry líto, je tak bezmocná…Táta ani nehlesne, vůbec sestru nebrání.“

Malý Erik sedí na zemi jako hromádka neštěstí a ustrašeně přihlíží. Matku vidí nad sebou, bojí se jí, bojí se ale i o sestru. Ne, matka sestru nebije. Jen zuří, nadává, křičí, vyčítá.

Obeznámím Erika se zadáním úkolu a nechám ho, aby si jej pojal po svém, jak cítí a jak mu srdce velí. Cesta k jeho vnitřnímu dítěti je dojemná a ani teď se neobejde bez přicházejících emočních vznětů, spoutaných do této chvíle tímto zátěžovým momentem.  Erik muž nachází Erika chlapce schovaného a vyděšeného v kuchyni, odkud pozoruje rozlícenou matku, jak tepe sestru za šaty. Snad všechny slzy, co kdy jako malé dítě, dospívající a dospělý Erik nevyplakal, se nyní řinou ven jako příval monzunového deště.

Přes bolest, kterou musel tento muž projít, je to velmi očišťující proces. Staří Mayové říkali, že všechny pocity jsou místa, kudy vede cesta k Bohu.

Téměř na den po měsíci si Erik vyžádal další schůzku. Do telefonu naznačil, že se po první terapii udály u něho významné změny a cítí potřebu se vrátit, něco si ještě osvětlit a konzultovat.

Posadil se a začal hovor docela zvláštním sdělením.

„Když jsem se od vás vrátil domů, manželka mi řekla, že prý si vyložila karty a andělé ji nabádali, abych k vám nechodil. Opáčil jsem na to, naopak, to bylo nejlepší, co jsem mohl udělat, a nebyl jsem tam naposled. Z jejího prohlášení čišela manipulace. Měl jsem pocit, že právě tohoto mého kroku se obávala.

Druhý den jsem cítil výrazné uvolnění. Připadal jsem si jako v jiném světě, vážně, nemohl jsem uvěřit, že mi může být tak lehko. Myslím, že jsem v sobě zabil závislost na manželce,“ vyřkne odvážná slova.

“Čím to, že jste si tak jistý,“ zajímám se. „Protože nemám absolutně strach z toho, co přijde. Vidím, že ve skutečnosti manželka neumí a nechce stav našeho soužití řešit. Teď na mně vidí změnu a neumí reagovat. Kradmo si mě prohlíží, když si myslí, že se nedívám. Přestal jsem se jí přizpůsobovat. Najednou to nemám zapotřebí. Řeknu jí ne, když něco nechci dělat, ale v klidu, bez vzteku, bez naschválů. Nechci se k ní chovat tak, jako se ona staví ke mně. Stavím se k ní mírumilovně, nic jí nevyčítám.“

Erik je nyní spokojený, ve srovnání s tím, jak mu bylo předtím, a cení si hlavně toho, že se své manželce dokáže postavit s rozvahou a bez emocí. „Dal jsem jí konečně jasně najevo, že už nebudu tuhle pokryteckou hru mezi námi hrát. Myslela si, že narazí na moji obvyklou ustrašenost a když se tak nestalo, byla celá nesvá. Necítím napětí, nebolí mě žaludek. Po terapii jsem objevil, že manželce už nemohu věřit a podivuji se, jak jsem dříve mohl.

Opravdu jsem byl na ní úplně závislý, na tom, jak se ona zachová, co řekne, co vymyslí, jakou bude mít náladu. Už to tak není. Přestala mě přitahovat jako žena, to je další velký rozdíl oproti minulosti. A hlavně, mně už to nevadí. Odstřihnul jsem se od té svojí až otrocké závislosti. Je pro mě důležité vědět, že jsem více pánem situace, než jsem kdy byl. Teď se mi tak otevírají oči! Vidím věci, které jsem před tím vidět asi nechtěl,“ chrlí ze sebe Erik.

Jak tak naslouchám a vidím jeho elán, uvolněnost a radost, v myšlenkách se vrátím ke slovu stín a dodala bych už k řečenému, že stín je všechno to, co není vyjádřeno, tedy ani vyřčeno, stín obsahuje obrovský potenciál a také důležité nástroje k osobní transformaci. Poznání stínu nám umožňuje poznat, že naše iluze, názory, hodnocení i omezení jsou věci stojící mezi námi a světlem, které je v nás.

S Erikem jsme neztratili kontakt, občas si napíšeme. Proto vím, že ze společného bytu odešel, našel si domek se zahradou, vyřídil si úvěr na jeho pořízení. Vyklidil nepořádek, vybudoval pokoj pro své dvě děti, které k němu každý druhý týden jezdí a jsou tam spokojené. Žádost o rozvod je napsaná a podepsaná.