Jako svlečená donaha

vloženo: 3. 02. 2020

Aktualizovaná verze z 10. 2. 2016 

Andreu stresují docela běžné situace. Často víc, než je obyčejně běžné a někdy dokonce až tak moc, že se dostává do stavů takřka ohrožujících život. Do práce musí dorazit včas a ´čipnout si příchod´. Když vidí, že nestíhá autobus, hned má knedlík v kru a hrudník tak sevřený, že nemůže nabrat dech. Když se jí zeptám, co se stane, když přijde později, odpoví, že jednou k tomu beztak dojde a hned jak to vysloví, už sotva popadá dech.  Každý pozdější příchod se může obrátit proti ní. Nejprve napomenutí, poté písemná výtka a potřetí hrozí už vyhazov z práce. Ano, tak je to na mnohých pracovištích zavedeno. Jako pro otroky.

Jsou i jiné okolnosti, kdy se Andrea cítí tak mizerně, až má strach, že to už nezvládne a zemře. Třeba když má řídit auto, což je často, protože jezdí služebně. Ani když jede jako spolujezdec, nezvládá svůj stav. Dělá se jí špatně, má strach z kolapsu, že ztratí vládu nad sebou, případně nad autem.

Tělesně se to projevuje tak, že ji tlačí na pravém žebru, má studené ruce, špatně dýchá, třese se, je nápadně bledá. Někdy sotva jde. Nemůže ani jíst. Je slabá, malátná, unavená, úplně bez energie.

„Dobře. Jedete v autě, přijdou potíže. Popište mi, co se děje.“

„Zastavím. Sním bonbón. Potíže ustoupí, za chvíli se znovu vrátí, a tak pořád dokola. Jedu dál. Po pár kilometrech musím znovu zastavit. Sním bagetu, ale neudělá mi dobře. Zvedá mi žaludek, je mi na zvracení, nemůžu jí strávit.“

„Nemůžete něco strávit?“

„Jo, asi jo.“

„Co to je?“

„Nevím.“

„Co horšího by mohlo nastat, kdybyste zkolabovala za volantem?“

„Už se to stalo. Dvakrát jsem musela volat záchranku. Mám také nižší tlak.“

„Co se vám při kolapsu děje, co a kde pociťujete?

„Mravenčí mi ruce, špatně dýchám, mám pocit, že se mi nedostává kyslík, podlamují se mi nohy. Mám strach, že umřu.“

„Zůstaňte v situaci strachu o život. Co horšího by mohlo ještě přijít?

„Umřela bych. Konečně! Bylo by to vysvobození. Cítím klid a mír.“

„Přesto se bojíte, a voláte pomoc. Proč?“

„Protože jsem nesplnila, proč jsem tady…“ Hlas se jí láme, cítí škrcení v krku. „Jenže nevím, co, a chtěla bych vědět, co tady pohledávám, proč tady jsem, připadám si úplně zbytečná.“

„ Zbytečná?“

„Ano, mám pocit, že jsem malá holka, která pro nikoho nic neznamená. Jenže nejsem. Jsem velká holka, ta musí být přece silná.“

„Co znamená, musí být silná?

„Přece abych to vydržela.“

„Co vydržela?“

„Všechno tady.“

„Co tím míníte?“

„Život tady na Zemi, v těch podmínkách.“

„Myslíte si, že máte těžký život?“ Namísto odpovědi se Andrea rozeštká a není sto vyslovit jediné slůvko.

Sestupujeme do jejího dětství.

„Připadám si sama a opuštěná, nikdo mě nemá rád. Pořád mi něco zakazují. Nesmím nikam s nikým jít. Holky chodí, já nesmím jít ani ven, nesmím si ani domů pozvat kamarádku…dívám se z okna, jak odcházejí beze mne…Jednou, to už jsem to nemohla vydržet…všechny ty zákazy, co všechno nesmím. Odjela jsem k dědovi. Bylo mi šest let.

Když jsem se vrátila, máma o mně přerazila vařečku. Na nic se mě nezeptala, nic nechtěla slyšet. Nikdy jsem jí to neodpustila. Zmlátila mě úplně bezdůvodně.“

„Myslíte, že neměla důvod?“

„Asi jo, nevěděla, kde jsem. I kdybych jí ho řekla, stejně by mně nepustila. Tak jsem raději utekla.“

“ Máte sourozence?“

„Ano, o třináct let mladší sestru.“

“Sestra také nikam nesměla chodit?“

„Sestra? Myslím, že k ní byla máma mnohem hodnější a shovívavější, i tolerantnější. Nebo byla sestra hodnější, než já?“

„Někdo vám říkal, že nejste hodná?“

„Pořád jsem to slyšela.“

„Od koho?“

„Od mámy.“

„Jak se teď cítíte?“

„Jakoby ze mě něco těžkého spadlo.“

„Odkud spadlo?“

„Z celého těla. Chci brečet.“

Jdeme k další situaci k pláči.

„Je mi pět let a naši mě nechali u babičky. Stýská se mi po mámě…“ Přijde emoční bouře, Andrea už zase nemůže dýchat.

„Co se děje?“

„Mám panický strach, že mě opustí.“

„Kdo?“

„Máma. A že tady budu sama, už nebudu vůbec nikoho mít.“

„Co je jádrem vašich pocitů?“

„Lítost, smutek.“

„K čemu se vztahují?“

„K obavě, že tady jednou budu sama. Až nebude máma.“

„Máte přítele, přítelkyni, kamarády?“

„Nemám.“

„Opravdu nikoho? Jak to?“

„Nevím, jak to říct.“

„Nevíte, nebo nechcete říct?“  Nastane dlouhá odmlka. Jak to tedy je, Andreo? Odpovíte mi?

„Vy to ani netušíte…“

„Netuším. Co bych měla tušit?“

„Mně se nelíbí muži. Nic mi neříkají. Mám raději ženy. Mám kamarádku, jenomže k ní cítím mnohem víc, než jenom kamarádství, bojím se jí to dát najevo, bojím se jí to říct, abych ji neztratila, abych zase nebyla sama.“

„Ví o tom někdo jiný?“

„Pro Boha, ne! Nikdo se to nikdy nesmí dozvědět!“

„Mám tomu rozumět tak, že jste rozhodnutá žít celý život v přetvářce?“

„Zatím určitě.“

„Proč zatím?“

„Nejsem dost silná, abych přiznání unesla.“

„Před chvíli jste řekla, že jste velká holka a velká holka musí být silná.“

„No ano, silná, abych s tím dokázala sama žít.“

„Nenapadlo vás, že když se ke své orientaci nepřihlásíte, když se neprojevíte, že zůstanete doopravdy sama? Že to může být vaše největší slabina? Jaký život chcete žít?“

„Jenomže takhle nemám co ztratit.“

„Ano, to jistě. Ale také nemůžete nic získat.“

„Mám strach, že to lidé nepřijmou, že mně nepřijmou, že se mi budou smát, ukazovat si na mne, že mě vyhodí z práce, že budu úplně mimo…“

„A takhle nejste mimo? Vždyť vy doopravdy nežijete, vy jen přežíváte.“ Podívala se na mě zmučeným pohledem.

„ Jak se cítíte?“

„Jako svlečená donaha. Nikdy jsem s nikým takhle otevřeně nemluvila.“

„A je to špatně, nebo dobře, když mluvíte teď?“

„Neuměla jsem si představit, že bych o tom jen cekla. Dokonce mě trápilo, jestli třeba nemluvím ze spaní, aby mě náhodou doma neslyšeli. Nebo abych se jinak neprozradila.“

„Vidíte. A s tímhle chcete žít. Schovaná, utajená, potlačovaná můžete ztratit sama sebe. Není divu, že se vám každou chvíli dělá špatně.“

Když vidím, jak se Andrea jakoby cvrkává do sebe a zase sotva dýchá, musím se zeptat, co s ní je?

„Nemůžu dýchat, brní mě ruce, točí se mi hlava, je mi nanic…“

„Prociťte si, jak je vám mizerně, aspoň teď si to dovolte. Je to vaše, patří to k vám.“

Když stav odezní, děláme spolu dechové cvičení.

„Jak se teď cítíte?“

„Točím se v nějakém víru, všechno se točí…“

„To má tentokrát prozaický důvod. Pořádně jste se párkrát nadýchla, jak to má být. Nenadálý přísun kyslíku vyvolává to točení. Vy jen lapáte po dechu, Andreo.  Nemůžete dýchat, plíce se vám svírají úzkostí, protože je svírá vaše tajemství, s kterým, jak vidíte, nejde žít. Neschopnost dýchat je neochota, neschopnost přijmout život, jaký je. Celé tělo vám to říká! Máte děsy, že nad sebou ztratíte kontrolu, a provalí se to.“

Po dalším nutném krátkém dechovém cvičení se vracíme k tématu.

„Myslíte, že ani vaše matka netušila, že je něco s vámi jinak?

„Cože?“

„Ptám se vás, jestli to nemohla vaše matka tušit.

„Nikdy mě nenapadlo, že by mohla. I když…“

„Copak?“

„Teď jsem si vybavila, bylo mi čtrnáct nebo patnáct let, jak na mě jednou křičela; dokud budu živa, nikam nepůjdeš! Opovaž se zase utéct! To tě raději zmlátím do bezvědomí!“

Pojďme tou situací projít.

V ní Andrea nejprve nechápe, proč ji matka takto brutálně vyhrožuje, když nic nevyvedla a neměla podle ní k takové reakci důvod. Beztak stále sedí doma jako puťka. Co by mělo být zlého na tom, že by si s kamarádkami jednou jedinkrát vyšla někam ven? Záhy objeví, že žádala matku, aby ji pustila ven, na to matka reagovala mimo běžnou normu. Andrea vidí i to, že s ní nikdo nikdy doopravdy nekamarádil, ani ve škole spolužáci, protože k navázání kamarádství nenastaly nikdy podmínky.

„Cítila jsem se vždycky tak hrozně moc sama, tak moc jsem chtěla být s dětmi…“ a zase a znovu a opět přidušené vzlyky, jak se mocí mermo snaží ovládnout své emoce, mít nad nimi moc, když už jinou nemá.

Blíže si jasně vybaví další obrazy. Jak odmítala nosit sukně, halenky, šaty, jak se stále chtěla oblékat jako kluk do kalhot a nosit tenisky, jak se máma kvůli tomu zlobívala, a jak se cítila špatně, když ji donutila si přece jenom obléknout sukni. „Připadala jsem si uboze, nesvá, jako paňáca, jako loutka, něco na mě navlíkli a mně to vůbec nesedlo…“

Dodnes chodí Andrea oblečená jako muž. I vlasy si nechá stříhat na pánskou fazónu. Nenosí kabelku, ale batůžek, nenosí náušnice, prostě nic, co dělá navenek ženu ženou.

Přikročíme k transformační fázi terapie na podkladě odkrytých emočních vrstev.

Andrea má za sebou v tuto chvíli první krok ze své vnitřní temnoty, omytý svými slzami, jak ze sebe vydala přísně střežené tajemství. Dobře ví, že nemá vyhráno, je to teprve začátek. Ví i to, že je na jejím rozhodnutí, jestli půjde dál, anebo zůstane stát ve svém prozatímním postoji.