Jan a Tamara

vloženo: 7. 05. 2018

Jako řada jiných mužů, řešil Jan vztah s manželkou, o dvanáct let mladší. Po pěti letech soužití se vztah ocitl v krizi, na křižovatce, a vtírala se otázka, jak dál a jestli vůbec ještě společně? Obecně se má za to, že první krize v manželství nastává právě po oněch pěti letech. Rozdíl ve věku partnerů se však nezdál být hlavním důvodem, alespoň ne na první pohled.

Janovi bylo tehdy 45 let, byl tedy mužem v nejlepším věku a vidina rozpadu vztahu mu tak trochu naháněla husí kůži. Byl schopen vidět závažné rozkoly mezi sebou a partnerkou. Sám pocházel z neúplné rodiny. Rodiče se rozvedli, matka od rodiny odešla s jiným mužem, oba bratři zůstali s otcem jako ti „naši filmoví“ tři chlapi v chalupě. Byl tu tak příklad, který Jan rozhodně nehodlal následovat a hledal možnosti, jak vztah zachovat.

Situace mezi manželi si vynutila vážný rozhovor mezi nimi, který se nesl asi v tomto duchu. Manželka Janovi řekla, že tak, jak dosud žili, už žít nechce, že si sice rozumějí a podporují se, jenže ze vztahu se vytratila vášeň, vznět a touha. Hodnotila jej spíše jako přátelský, než milenecký a vyjádřila názor, že on se na ni nedívá jako milenku. Ani Jan na svoji ženu takto nepohlížel. Potvrdil, že se opravdu milování ze vztahu téměř vytratilo. Mluvil o tom, že se opravdu nedokáže uvolnit a žena říká, že jí to ubližuje a trápí. Doslova uvedla, že by přece měli bez zábran na sebe ´vlítnout, ´ zatímco kolem sebe jen opatrně krouží. Dále uvedla, že by si Jan zasloužil žít s někým jiným, než je ona, s někým, kdo ho nebude zlobit. „Ano, ona má opravdu pocit, že mě zlobí a musím přiznat, že to tak vidím i já. Vyčetla mi, že stojím pořád na značce, že neví, jak se má ke mně dostat přes moje emoční bloky a třeba mě i svést, protože jsem pořád jako zaťatý,“ popsal situaci charismatický architekt.

Svatbu měli v kostele, k čemuž Jan podotkl: „Nejspíš mi nedošlo, že jsem dal slib –  odevzdávám se ti. Ale naplnit tato slova se mi bohužel ne pokaždé dařilo. Spíš jsem měl a mám pocit, že svou ženu vychovávám, poučuji ji jako zlobivé dítě.“  Jak dál popisoval, vskutku to spíš nasvědčovalo soužití dcery s otcem.

Jan dával v podstatě náhledu své ženy na sebe a na příčiny rozkolu za pravdu a byl rozhodnutý s neuspokojivým vztahem něco dělat, bez ohledu na následky. Líbil se mi jeho rovný přístup podívat se pravdě do tváře, ať bude jakákoliv. Ve chvíli, kdy se k tak radikálnímu kroku rozhodl, už pocítil uvolnění. Spatřoval v tom náznak východiska a jistý malý posun. „Manželce jsem řekl, že jí miluju, že mi na ní velmi záleží, že jsme spolu už hodně přečkali a stojíme si na pevných základech. Řekl jsem jí i to, že dokážu pochopit, co jí trápí. Vyšel jsem tomu vstříc a myslím si, že jsem se před ní vysvlékl až do naha, protože si jí velmi vážím.“

Jeho paní následně vyjádřila názor, že přestala věřit, že by to mohlo mezi nimi fungovat, a navrhla dočasné odloučené bydlení. Pak se ukáže, jestli to bude ozdravující krok. Jan její návrh přijal.

Zeptala jsem se ho, jestli jej přijal opravdu bezvýhradně. „Nechci jí tlačit, když je rozhodnutá, třeba by to byla cesta. Chci tomu nechat volný průběh. Ale zároveň si to nepřeji. Hlava mi říká něco jiného, srdce taky něco jiného. Srdce si přeje, aby zůstala, rozum říká, nech ji jít, uvidí se.“

Hlas se mu mírně zachvíval, když dodal, že i jeho paní má v hlavně patrný zmatek. „Chce bydlet odděleně, být sama, a přitom mně rozmazluje samými dobrotami a nejrůznějšími pozornostmi. Nerozumím tomu. Jako by se každý z nás obával udělat první krok.“

K intimním chvílím s manželkou následně Jan uvádí:  „Chci to rozbalit, ale nejde to. Něco mě brzdí.“ Ptám se ho, kdo má ruku na brzdě?  „Já sám. Bojím se, že zase nebudu přijatý…tak jako když jsem byl dítě…“

Jan se vydal pro radu za svým otcem a okamžik rozhodnutí popsal následovně. „Manželka odjela do Prahy. Jsem doma sám, čtu si na internetu stránky o psychologii, nacházím i vaše webovky, dělám si výpisky. Najednou se rozhoduji. Sedám na skútr a jedu za tátou. Řežeme spolu dřevo, pak mu říkám, co se děje mezi mnou a ženou. Táta mi otevřeně říká, že moje žena je příliš extravagantní (módní výtvarnice), že on by s ní žít nemohl. Říká, že už si na ni zvykl, má ji rád, vidí i její hodnoty, ale že dává za pravdu jí, i když by jako otec měl stát za mnou. Za pravdu v tom, že rozkol mezi námi se mu jeví už hluboký a že by bylo asi lepší pro nás oba toho nechat. A konečně, že by si rád poslechl i druhou stranu. Rozhovor ho podnítil k tomu, aby konečně promluvil o tom, jak nevyrovnaný vztah měli s matkou.“

Jan si dobře vybavuje jejich hádky.

„Je mi čtrnáct, jsem doma, rodiče se zase hádají, každý bydlí v jiném pokoji, nejsou spolu. Je mi z toho nanic, padají mezi nimi silná slova, nechci to, nelíbí se mi to. Krátce na to od nás máma odchází a už se nevrátí. Já s otcem zůstáváme v prázdném bytě sami.“

Situaci tehdy v jinošském věku vnímal jako podraz od matky, nicméně věřil, že to s tátou zvládnou, že táta je přísný, ale spravedlivý. „Pociťuju zradu z celé matčiny strany, od jejích rodičů, že jí v tom pomáhali. Při vystěhování věcí z bytu, všechno si odvezla, nic nám tam nenechala, babi a děda jednou prostě vletěli do bytu a všechno odvezli, ještě mě osočili, že mámu biju! Odstěhovala se do Prahy, táta krátce na to vypátral její adresu a jel si tam pro bratra, jehož si odvezla a přivezl ho zpátky.“

Malý Jeník se od malička odlišoval. Měl nápadně zrzavé až červené vlasy, pihy, děti se mu smály a pošklebovaly, učitelé ho neměli rádi. Podle nich byl nezvladatelný, neposlouchal, projevoval se příliš temperamentně. „ Ochočovali mě, ochočovali, až jsem se zaseknul, popřel sám sebe, svou přirozenost.“ Jeho vjemy z té doby jsou hodně silné a emočně podbarvené. Po chvilce přichází takzvaný aha moment, když dodává: „ Aha, tak odtud pramení to moje-  chci to rozbalit, ale nejde to, a nevím proč. Teď už tomu rozumím. Zabalil jsem to, abych měl klid od okolí, a to mi zůstalo dodnes.“ Jistě, mínil ono sevření (zabalil jsem to – zabalil jsem sebe), kvůli němuž se neuměl ani v těch nejintimnějších chvilkách projevit spontánně.

Další věcí, na kterou jsme zaměřili pozornost, byla vtištěná projekce a nechtěně převzatý vzor, který viděl doma. Ukázalo se, že to, jak matka odešla od rodiny, si malý Jeník přebral jako že je normální, když žena odchází od muže. Najednou uviděl, že prožívá nyní se svojí ženou něco velmi obdobného. „Je to ona, kdo navrhuje, abychom se přinejmenším rozdělili. Prý že jen na čas, ale já cítím, že to nebude jenom na čas, že je za tím skryté definitivní řešení, a tím je náš rozchod.“ Jan už jednu podobnou zkušenost prožil. Jeho předchozí partnerka od něho také odešla. Prý nemohla unést jeho energii, byla pro ni přímo dusivá.

Jan tuto okolnost zhodnotil sám: „Jak jsem to měl naprogramované v hlavě, tak se i dělo.“

Objevujeme a pitváme další okolnosti jejich soužití. Jan přiznává, že má potřebu ponechat si do jisté míry kontrolu a vyhovuje mu, že by manželka byla ně něm finančně závislá. Nepřeje si ani společný účet, manželce se to nelíbí, ale on ví, co dělá, protože žena dovede utratit vysoké částky například za pár luxusních bot, které pak stejně nenosí. Ne že by jí nechtěl dopřát. Považuje to však za nezodpovědné. V zásadě je hospodárný a peníze vydává rozvážně. Nachází svoji určitou nepružnost a usedlost. Usedlost ve srovnání se svou temperamentní a flexibilní manželkou, trošku i lehkovážnou. „Já se neumím tak odvázat jako ona, všechno beru moc vážně, asi ji nejspíš fakt brzdím. Mám tendence ji přimět, aby se chovala více zodpovědně, a ona mi říká, že se jí snažím přistřihnout křídla v jejím rozletu.“

Ještě jsme se zastavili u jeho operovaných kolenou. Kolena jsou symbolem pokory, neodpuštění a viny, a také nepružnosti – nepružnosti kroku. Neschopnosti vyjít a udělat kroky k něčemu jinému, jiným směrem.

Když odcházel, pravil, že to pro něho byly velmi náročné dvě hodiny a odjíždí na svém skútru relaxovat.

Za čas po něm se na terapii přihlásila jeho žena. Atraktivně a nápadně oblečená i učesaná, s výraznou barvou na vlasech a nevídaným, až extravagantním účesem, prostě nepřehlédnutelná. Na první pohled Janův naprostý protiklad. Rozdíl v jejich temperamentu bil do očí. Zatímco on budil dojem usedlejšího, rozvážného a opatrného muže, ona působila až divoce, nespoutaně, a nutno říci, z jejího zevnějšku vyzařovala snaha na sebe upozornit. Něco ve smyslu: Hej, vidíte mě? Tady jsem!

Hned v prvních větách zaznělo, proč přišla. „Nechci za sebou jednoduše prásknout dveřmi, jako to udělala kdysi Janova matka. Jana si příliš vážím, než abych od něho takto zdrhla. Nebylo by to vůči němu férové. Moc mi pomohl, vlastně mě postavil na nohy, když jsem začínala v oboru a neměla jsem žádné peníze, abych si zřídila vlastní výtvarné studio k práci, neměla jsem kontakty.  Jenže teď mám neodbytný pocit, že se náš vztah vyčerpal, vyhořel, došel na konec svých dnů.“

Pustily jsme se do práce, začaly jsme, jak jinak, v dětství.  Právě do období našeho dětství spadá většina ublížení, která si neseme s sebou do dospělého věku. V dětství se učíme hlavně příkladem, který máme denně na očích. Vštěpuje se nám to do paměti i do emoční části mozku jako nahrávka. Posléze podle tohoto nahraného záznamu jedeme na tak zvaného autopilota.

Tamara od malička slýchala na sebe převážně jen samou kritiku. Neumíš se bavit s lidmi, měla by ses změnit, podívej se na sebe, jak vypadáš, jak se chováš. Nezapadala do davu, tak na ni dav útočil. I vlastní rodina se k ní chovala podle hlavního nepsaného zákona stáda, totiž že odlišnosti se musí odvrhnout a zavrhnout. Potrestat za troufalost se lišit.

„To se odráželo i v mých vztazích. Pokaždé byly o tom, co partnerovi na mě vadí. Mně na tobě vadí, že se …vadí mi, že tohle a tamto…a to se pořád opakovalo. Ani jeden mě nepřijal takovou, jaká jsem. A pokaždé jsem nakonec volila ústup.  Říkala jsem si, třeba mají pravdu, že kdybych se uměla přizpůsobit, změnit se, že bych pak pro ně byla přijatelnější. Jenže jsem si ničím nebyla jistá, nejméně sama sebou. Trpěla jsem pochybnostmi. Bolestně jsem se prokousávala ve svých vztazích metodou pokus omyl, pokus omyl. Uvědomuji si, že jsem výrazná a koketní, to je asi vražedná kombinace. Až teprve Honza dovedl vidět i to, co je na mě a ve mně dobrého a dal mi pocítit, že si mě jako člověka i váží.“

Idylka po svatbě minula a časem se začaly rojit různé neduhy. Například ten, že Tamara naprosto nesnášela, když se jí Jan pokoušel umravňovat, jak by se měla chovat, když ji napomínal, vychovával a poučoval. To naprosto nesnášela.

A právě v době, kdy jejich partnerská krize vrcholila, potkala Tamara vysokého, hnědookého muže, na pohled jasně originálního. Okamžitě ho měla plnou hlavu. Nazvala ho Velkým impulzem zvenčí. „Když jsme se potkali, proběhla mezi námi zvláštní komunikace beze slov. Stáli jsme a civěli na sebe jako uhranutí. Jakoby zahřmělo z čistého nebe. Pěkně to se mnou zacloumalo. Nic podobného jsem totiž ještě nezažila. Tamara dál líčila tento velmi zvláštní kontakt a připustila, že je z onoho muže ´tak vyklepaná´, jak nebyla ni před maturitou. „Třesu se, když máme před schůzku. Zase mě napadají pochybnosti, že se mu nebude na mě něco líbit. Že bude něco proti mně mít, že mě nepřijme. Že se to všechno bude zase opakovat.“

I ona má hluboko v sobě vepsanou svoji osobní specifickou reakci na okolní hodnocení a souzení.

Vracíme se k setkání s ´impulsem´ zvenčí, jak nazývá onoho muže, protože si jeho náhlou přítomnost ve svém životě vyložila opravdu tak, že je to pro ni impulsem, aby konala, aby se rozhoupala. Tamara nyní vidí víc, než před chvílí. Rozvzpomíná se na detaily, vidí, jak byl oblečený a také vidí tohle: „Vůbec nic mě na něm nezaujalo, jen jsem na něho zírala a nemohla přestat. Byl jako zjevení. Najednou tam stál. Nechtěla jsem od něho ani doprovodit, vždycky jsem se cítila mnohem více ohrožená, když mě někdo chtěl doprovázet. To se pokaždé ve mně rozsvítil varovný majáček.  Mne nikdo doprovázet nebude! Já to prostě nedovolím!“

Není se pak co divit, že narážela na svou myslí vybudované mantinely a hranice. Něco jako zákaz vjezdu do jednosměrné ulice.

Přitom si Tamara na druhé straně představuje, jak by tento nový vztah měl vypadat, pokud by nastal. Má jasno. „Chtěla bych, abychom spolu chodili, randili, randění jsem si neužila. Vlastně jsem jen pořád utíkala z domova, jak se dalo. Protože jsem byla vždycky výrazná až výstřední, například nosím tuhle barvu na vlasech, vždycky se na mě někdo chytil. Každý ten začatý vztah byl mým pokusem utéci od předchozího. Jak už jsem řekla, metoda pokus omyl, pokus omyl. Vidím i tu hru o neverbální komunikaci. Mně to baví, a nemusí to nutně pokaždé skočit v posteli, z mého pohledu ne, z pohledu těch partnerů však ano. Oni vidí ten vnějšek, nevidí mě.“

Tamara si nachází, čemu už beztak byla na stopě. Ano, snaží se na sebe upozornit, chce poutat pozornost, kterou jí doma ani jinde nedávali. Ne tak, jak chtěla a jak by potřebovala. Každý jenom viděl její odlišnost, považoval ji za provokaci. Ona to však i provokace byla. Tamara nevědomě dráždila své okolí, které povětšinou reagovalo až hystericky. Nemohlo vystát její postoj, kterým jasně vysílala informaci, že ona má na to, takto se odvážně oblékat, právě takhle a ne jinak si barvit a stříhat vlasy.

Pokročily jsme ke vztahu s manželem. Samozřejmě jsem se jí zeptala, proč si svého manžela vzala? Co ji na něm zaujalo, co jí imponovalo?

„Přišel ve chvíli, kdy mi bylo hodně zle, přišel mi na pomoc. Bavil se se mnou jako s kámošem, žádné svádění, žádné koketování. V té době jsem málo vydělávala. Když to viděl, hodně moc mi chtěl ukázat jinou cestu. Byl přítel, kamarád, a já jsem si začala uvědomovat, že kromě toho je to taky muž! Když přišel s návrhem, abychom začali žít spolu, neviděla jsem v té chvíli důvod ho odmítnout. Řekla jsem si, proč ne? Přesto si musím přiznat, že pochybnosti byly, například proto, že je o hodně starší než já. Nikdy jsem neměla staršího partnera. Přišlo mi zvláštní, že někdo takový jako on si mě všiml, chtěl se se mnou bavit a dokonce se mnou bydlet, tedy žít. Jan byl pro mě sázkou na jistotu po všech těch rozchodech, co mám za sebou, zvlášť po tom posledním před ním, dramatickém, kdy došlo i na fyzické napadání. Janovu nabídku jsem rozumem přijala. Je to starší, rozumný muž, říkala jsem si. To bude dobré. “

Zazní nezbytná otázka, zda se chce s manželem rozvést? Tamara upřímně vyznává, že si tím právě není jistá, ale určitě se od něho chce dočasně odloučit. Potřebuje být sama. Má pocit, že ji vlastně vychovává, až ji to chvílemi děsně štve. „Nechápu ho, jakoby šlo o nějaký boj mezi námi o uznání, o místo na slunci. Pochopila jsem však jednu věc, po jeho boku to byla nějaká cesta za poznáním, uvědomila jsem víc sama sebe, že je to také o pokoře, o víře, o odpoutávání se od modelu, který mi nevyhovuje. Nesžila jsem se tím, že jsem vdaná žena, ani s příjmením manžela, proto jsem si po svatbě nechala i své dívčí příjmení.

Když byl manžel v Indii, stýskalo se mi po něm. Bulela jsem nad jeho pohlednicí, posílali jsme si mejlíky. Po návratu mě požádal o ruku. Nekřičel a nekřičí na mě, neubližuje mi, zajistí mě. Tři týdny poté, kdy mě požádal o ruku, mě vyhodil z bytu a se slovy, že mám jít na převýchovu k mamince. Šla jsem. On si tam pro mě přišel, omluvil se a já se vrátila. Podobná situace se opakovala ještě jednou – vyhazov, návrat. Ne, nic mu nezazlívám, odpovídá na moji otázku. „Jen mu opakuji, že přece nemůžeme dýchat jedněmi plícemi, ať mě nechá trochu žít!

První rok po svatbě jsem si psala takový deník, nebo kalendář, kdy a jak dlouho jsem s kým kde byla, abych mu dokázala, že netrávím s jinými lidmi zbytečně víc času, jak mi říkal. Pořád mě kontroloval, pořád chtěl víc mého času pro sebe, a já jsem měla pocit, že mu ho dávám dost, ale on ten pocit neměl. Nedokázali jsme se v tom shodnout. Neměli jsme stejný pohled na věc. Já potřebuju družnost, kamarády, občas si vyjít, bavit se, chtěla jsem mu ukázat, že jde žít i jinak, spontánně a s větší lehkostí.“

Podstata tohoto příběhu, kdy Tamara se staví na zadní, když jí její manžel vychovává, dělá si nároky na bezmála její všechen čas, kontroluje ji, chce po ní, aby se takzvaně chovala slušně, přeloženo víc zodpovědně, a Jan k ní má postoj jako otec, který nechce mít marnotratnou dceru, nás zavedla k biologickému otci Tamary, protože se tato vazba přímo logicky nabízela.

Prošly jsme regresně tuhle část jejího života a ukázalo se, že otce vlastně nepoznala. Od jejích devíti let se doma nevyskytoval, nebyl, a jak bez příkras uvedla, někde chlastal. Matka byla na dvě děti sama, prala se se životem a s nedostatkem hmotného zajištění pro ně jak jen uměla. Tamary představa o otci byla, že je to pán, který ji má rád, je na ni hodný a pyšný a podporuje ji. Tak by to mělo ve skutečnosti i být.

„Záviděla jsem kamarádkám, že mají tátu, i když o něm mluvily hanlivě, byl to někdo, kdo se stará. Chtěla jsem mít šťastnou mámu, jenže ta byla jen usoužená a uplakaná. Neměli jsme skoro žádné peníze, všude jen samé dluhy, nebylo o koho se opřít. Hodně jsme oba zlobili, já zejména, byla jsem hyperaktivní dítě. Máma nás občas seřezala vařečkou. Říkala, teď dělám tátu, pak se rozplakala a řekla, teď jsem máma a jdu vás ukonejšit…Nenáviděla jsem svého biologického zploditele za to, co způsobil.

Když mě otec jako dospělou před třeni lety kontaktoval, byla z něj troska. Volal mi, byl namol opilý, to jsem úplně nesnášela. Nebylo mu skoro rozumět, co říká. Pochopila jsem, že je bez peněz a chce pomoc. Řekla jsem mu, že si to musí vyřešit sám a aby mi už nevolal. Od té chvíle jsem ho přestala řešit a spadl mi balvan ze srdce. Chvíli mi trvalo, než jsem se na něj přestala zlobit. Jsem ráda, že jsem ho k sobě nepustila, nechtěla jsem tím dál trpět. Ubližovalo by mi to. Protože když jsem byla holka, moc jsem s ním chtěla být, brácha taky, říkali mu, jaký je chudáček, když nemá tatínka. Otec za námi mohl kdykoliv přijít, moc jsme si to oba přáli. Nikdy to neudělal. Několikrát se léčil ze závislosti, ale nikdy nevydržel. Už jsem si to s ním vyřešila, odpustila mu. Prostě to lépe neuměl.“

Tamara vidí ještě dál. Svému biologickému otci by nakonec i poděkovala. Za co? Za to, že si na všechno musela přijít sama, že kvůli tomu, jak bídně rodina žila, se jí otevřely oči a nabídl se jiný způsob vnímání. Dále také jiný náhled na příbuzné. Proč na ně? Protože část rodiny z otcovy strany úplně vypustila. „Tehdy nás nechali v kaši. Máma neměla ani na chleba a je to vůbec nezajímalo. Jsem ráda, že jsem je vypustila. Oni žijí v jiném světě než já.“

Bouře ve vztahu mezi Janem a Tamarou vyplavila staré bolesti. Ukázala na jejich počátek, příčinu a potom život sám, ten velký scenárista, poslal Tereze do života muže, jakého v právě daném čase potřebovala a který měl zacelit prázdno po biologickém otci. Muže, který se staral, zabezpečil ji, podpořil v její práci, a tak trochu taky vychovával, když to její biologický otec nedělal. Předal jí hodnoty, jaké má předávat otec své dceři. V rámci zákona o rovnováze jeho úloha v jejím životě skončila tím, že jí pět let dělal tátu. Jan dostal od Tamary příklad, jak žít mnohem spontánněji, odvážněji, volněji a otevřeněji. Zdá se být jasné, že oba si dali, co si měli odevzdat a že dál pravděpodobně půjde každý z nich svou vlastní cestou. Každý z nich už totiž potřebuje mít vedle sebe někoho jiného.

S oběma protagonisty jsem se měla příležitost znovu setkávat. Jan si řekl ještě o druhou terapii, při níž jsme dolaďovali, co pociťoval jako nutné a potřebné. Při té příležitosti mi řekl, že zkusili bydlet každý sám. Jan Tamaře pomáhal s uhrazením nákladů na bydlení, ale stejně to nevedlo k opětovnému soužití. Během doby odloučení si oba uvědomili mnoho dalších věcí o sobě a svém vztahu. Rozvedli se bez hořkosti.

S Tamarou jsem se viděla několikrát. Pokaždé vypadala jinak, měla jinou image, takže jsem ji třeba ani hned nepoznala a přihlásila ona ke mně. Bylo na ní patrné, jakými fázemi svého osobního růstu a vývoje prochází. Už neměla divokou barvu na vlasech, měla jiný sestřih vlasů, docela jiné oblečení. I když, stejně odlišující se od všech ostatních. Originální, vlastnoručně zhotovené. Ona prostě nikdy nebude stádní, nikdy nezapadne do davu. Naštěstí pro ni. Svoji návrhářskou oděvní tvorbu rozvíjela docela úspěšně, ukazovala mi některé ze svých návrhů.

Minulý rok (2017) zjara mi zavolal Jan a oznámil mi, že se svoji novou partnerkou čekají dítě. Rád by, abych jim pomohla s výběrem jména pro děvčátko, tedy prověřila numerologicky jejich návrhy.

Sešli jsme se za tím účelem všichni tři, já, on a jeho partnerka. Když jsem ji spatřila, myslí mi v mžiku proběhlo, ano, tohle je žena pro něho. Tvořili nádhernou, vyváženou dvojici. Byla radost na ně pohledět. Paní už byla ve vysokém stupni těhotenství a Jan z ní nespouštěl oči. Moc se těšil na dítě a dával to spontánně najevo stejně jako hrdost ke své rodině.

Někdy ve druhé polovině dubna téhož roku mi Jan poslal zprávu, že Adélka je na světě a že obě jeho zlatíčka jsou v pořádku.

Těsně před Vánocemi jsme se s Janem potkali v obchodě. Nepoznala jsem ho, až když mě oslovil a uchopil za paži. Zírala jsem v údivu na muže, který byl sice tím samým mužem, kterého jsem znala, měl však mladistvější vzhled, jakoby omládl, prozářil se, zkrátka vypadal naprosto jinak a vyzařoval úplně jiné energie. Byl očividně šťastný. Zářil. Ten tam byl usedlý, vážný pán s ustaranou tváří. Slovo dalo slovo, dostala jsem pozvání k nim domů, prý pojď na návštěvu, holky budou mít radost. Tak prostě a vřele to znělo, nedalo se odmítnout.

Zdržela jsem se u nich sotva tři čtvrtě hodinky, ale to, čeho jsem se stala svědkem, bez rozpaků nazvu zázrakem. Táta si vzal malou dcerušku do náruče, rukou objímal ženu a obě střídavě pusinkoval a tiskl k sobě. Láska z něj vyzařovala takovou intenzitou, že mě napadlo jediné přirovnání (a můžete se smát, jak chcete): Měla jsem před sebou živý obraz svaté rodiny – Madonu s dítětem a jeho otcem. Obraz dokonalého lidského štěstí mě zasáhl do hloubi mojí duše, až mi slzičky vytryskly. Možná to bylo i tím, že bylo těsně před Vánocemi. Kdo ví. Byla to bezesporu požehnaná chvíle. Každopádně jsem si odraz štěstí této rodinky odnesla jako světelný paprsek ve svém srdci. Cítila jsem se posvátně. Tenhle prožitek patří k těm, které se nezapomínají. Stejně jako nezapomínám na všechny hlavní osoby tohoto příběhu.

Ivana Inšana  PÍHOVÁ