Když se trápí chlap, aneb I muži pláčou

vloženo: 7. 09. 2017

Poslyšte příběh muže v nejlepším středním věku, plného síly, pěkného postavení v práci, která ho naplňuje a baví. Doma to však skřípe a doutná, občas vyšlehne plamen sváru. Eda konstatuje, že tolerance mezi ním a jeho ženou je na velice nízké úrovni a je přesvědčen, že urovnat vztah už nepůjde. Má za to, že kdyby on nebyl mírnější a ústupnější povahy, často by se s manželkou popadli do křížku.

Od samého začátku vztahu to bylo mezi nimi nastavené tak, že buď bude po jejím, nebo nijak. Tak to Eduard vidí. Říká, že manželka těžce snáší jakoukoliv výtku či kritiku, a že on se už po letech svazku necítí být vůbec sám sebou. „Stále jí ustupuju, jen aby byl doma klid. Ale stejně je to jen zdání. Tohle nikam nevede. Mým cílem je přestat se podřizovat, najít sám sebe. Manželka je kopií mojí mámy až takovým stylem, že je to neuvěřitelné. Je stejně dominantní a neústupná. V poslední době mi dost důrazně naznačuje, že se chce rozejít. A nepokrytě mi dává znát, že má někoho jiného.“

Intimní život mezi nimi nefunguje. Edovy snahy manželka odmítá, zabrání mu v jakémkoliv přiblížení se k ní. Nespí ani ve stejné místnosti, jeho žena si každý večer rozkládá matraci v dětském pokojíku.  On spí v ložnici sám.

Jeho manželka pochází ze srbské rodiny, on zase ze slovenské. V té souvislosti říká, že u nich v rodině nebylo zvykem dávat najevo, co kdo cítí a že považuje sám sebe spíše za introverta. „Kdežto manželka je umí projektovat ven. Zpočátku to byl balzám na moji duši, protože doma jsem nikdy nic podobného neviděl,“ svěřuje se Eda a dodává, že má strach z toho, co přichází, protože, přiznává, je na manželce mnohem víc citově závislý, než by chtěl a protože evidentně každý z nich chce něco jiného nejen od sebe vzájemně, ale od života jako takového.

„Navrhla mi, že by chtěla být sama, a jestli bych se neodstěhoval. Že už ji jako muž vůbec nepřitahuju. Evidentně sází na svoji bokovku, že by si zařídila život s ním. Jenže já mám obavy o to, jestli by sama zvládla naše autistické děti. A taky se mi jeví, že onen její dotyčný se zavazovat k něčemu takovému nehodlá. Spíš s ní jenom flirtuje, a ona to nechce vidět. A kromě toho je zadaný,“ přibližuje Eda celou situaci s tím, že to není poprvé, kdy k sobě jeho žena přitahuje zadané muže.

„Pokud přijdu na to, že nám od ní odejít, chci odejít smírně. Chci řešit sám sebe, cítím, že potřebuju v sobě něco vyléčit. Myslím si, že můj problém leží někde v minulosti. Byl jsem neustále manipulován svojí matkou,“ míří Eda (patrně) do černého.

Potřebuji se ujistit, že jsem správně pochopila jeho záměr, proto mu pokládám otázku: „Když by nastala odluka, když byste z partnerství odešel, cítíte potřebu se na tu samostatnou cestu připravit?“

„Ano, proto jsem tady. Já bych to dal možná i teď, ale co potom? Nejspíš bych si našel úplně stejnou ženu, jakou mám nyní. Chci najít sám sebe, ale mám strach. Druhá věc je moje sebeúcta a sebevědomí. V sebevědomí jsem byl hodně srážen dolů.“

Zajímá mě, jaký vztah měli jeho rodiče? Dozvídám se, že Edův otec byl pasivní dobrák, který také skákal podle not své ženy a únik před touto skutečností hledal ve sledování televize, na čemž byl prý úplně závislý.

Edův otec měl v dětství obrnu, byl to hendikepovaný člověk. V podniku, kde pracoval, zastával vedoucí pozici. Jenomže když šel do invalidního důchodu, Edovu matku to zlomilo. Ona naopak kariérně stoupala, začala vydělávat dobré peníze. Rodiče si vyměnili role a pak už to šlo jenom z kopce.

„Táta doma vařil, staral se o domácnost. Mámu to dusilo. Vždycky byla ta dominantní, a je pořád, jenže začala být navíc urážlivá, vztahovačná. Viděl jsem na otci, jak jde psychicky dolů. Tohle já nechci, nechci žít totéž. Myslím, že si táta hrál na oběť, ale jeho rodiče ho tak vedli, když byl tolik nemocný, postižený obrnou, dělali z něho chudinku. On v té roli už zůstal.  To já nechci! Chci něco tvořit, najít smysl života,“ svěřuje se Eda a říká, že nechce přehlížet ani svoje závislosti. Přiznává, že rád kouří doutníčky, a ten počítač!

„Když jsem si ho pořídil, byl jsem věčně u něj. Manželka mi říkala, vidím z tebe jenom záda. Ne, už to nedělám, jenže mám mobil a mám ho pořád v ruce.  Je to strašný žrout času. Místo toho bych mohl dělat něco užitečnějšího. Táta měl televizi, já mám mobil. A moje máma v sobě taky všechno popírala, dusila nespokojenost, zarputilost, kolikrát ji to i psychicky složilo, krátkodobě se třeba zhroutila,“ noří se Eda do vyprávění. Jeho hlas i tvář odráží rostoucí vzrušení.

Dělám si poznámky, občas se na něco zeptám a čekám, kdy ve své ´zpovědi´ natrefí na citlivou vrstvu, která by vyvolala emoční reakci.

Eda má o 9 let starší sestru. Nevídají se, nenavštěvují se, snad jedenkrát za pět let. Má za to, že sestra je povahou po matce. „Tohle už žiju nějakou dobu.“ „Co konkrétně? Pojmenujte to,“ vkládám otázku.“ „Naši vzájemnou odměřenost.“ „Čí, o kom teď mluvíte?“ „O sobě a mojí ženě,“ vrací se obloukem k původnímu tématu. „Moje žena pustí do svého prostoru kohokoliv, jenom ne mně.“ „Jak dlouho trvá tenhle stav?“ „Vlastně od začátku vztahu, celých deset let.“

Jaký byl ten začátek? Už po měsíční známosti se k ní nastěhoval. Potom musel odjet pracovně do zahraničí. Domů jezdil každý 4. týden. Tak to šlo dva roky. Brali se na její návrh hned, jak se vrátil nastálo domů. Říká, že mu na tom nesešlo, měl ji rád, a i když na manželství nepomýšlel, nakonec si řekl, proč do toho nejít, když si rozumějí.

„V tom mém rozhodnutí nebyla vyloženě touha, nebyla v tom špetka vznětu ani zápal z lásky. Bylo to spíš takové sportovní rozhodnutí – ono to nějak dopadne. Samozřejmě, dnes vidím, jak pošetilé to bylo rozhodnutí. Asi proto to nemohlo jinak dopadnout. Ona byla vždycky ta aktivní, já jsem se přizpůsobil,“ zadrhne se mu hlas. Je na něm vidět, jak všechnu svoji energii dává do úsilí se nerozplakat. Je mi jasné, že patří k těm dalším tisícům mužů, kteří si myslí, že když budou ronit slzy, tak se ztrapní a znemožní. Vzápětí dodá: „Mám strach, co bude.“

Po nezbytném uvolnění hlubokým dýcháním vyrážíme po stopách jeho strachu.

Edovi se v odpověď na otázku, jestli se obává, co přinese budoucnost, vybaví hrůza z prvního kroku. Vykročit dopředu. „Čeho se obáváte nejvíc?“ musím otázkou zašťárat do větší hloubky. „Samoty a odloučenosti.“ „I kdybyste, dejme tomu, zůstal sám, co horšího by se ještě mohlo stát?“ „Že mě nebude mít nikdo rád.“

Ovšem za výrokem nebude mě mít nikdo rád, leží obvykle ukryté další ´geologické´vrstvy.

Ocitáme se tedy v situaci, kdy vystoupil z rodinného kruhu a obává se, že ho už nikdo nebude mít rád. Nechávám mu čas, aby k němu mohly dolehnout emoce a pocity z takové – zatím – hypotetické – skutečnosti. Aby to takzvaně mohl nechat přijít k sobě. „Jak moc je taková představa pro vás snesitelné, nebo nesnesitelná?“ Eda bez přemýšlení vyhrkne: „Je to taková obří bezmoc, nemám motivaci.“ „K čemu?“ „K životu. Co mám dělat, co mám udělat, sklouzávám ještě víc k závislostem jako k náhradě.“

Objevila se nová směrovka v podobě slova bezmoc. „Kdy naposled jste se cítil bezmocný?“ „Když jsem se dozvěděl, že manželka má vztah s jiným mužem.“

Jeho hlas je rozkolísaný jakýmsi záchvěvem blížící se emoce. Posílám ho k oné události před třemi roky.

„Manželka si píše zprávy, vypadá jako duchem nepřítomná. Následně řešíme, že pojedeme na dovolenou do Srbska, kde má rodiče. Cesta uběhne, jsme tam, nakouknu jí do mobilu, čtu si SMS a vidím, jakým způsobem komunikuje s oním cizím mužem. Jsou to dlouhé zprávy se sexuálním podtextem. Je z nich vidět, že mají k sobě blízko.“

Eda je při tom napjatý a napružený jako struna. Ptám se, co se v něm při čtení zpráv odehrává? „Svírá se mi žaludek.“ „Čím?“ „Napětím, že nejsem pro ni důležitý, že si za mne našla náhradu. Zároveň cítím, že ji v podstatě oblbuje, nejsou to upřímná slova, chce jí jenom dostat do postele.“ „Pociťujete něco vůči dotyčnému muži? „Na něho se nezlobím jako na chlapa. Spíš zpytuju svědomí, proč se ode mě manželka odvrací k jinému.“

Vyzvu ho, aby shrnul své pocity, když mu došlo, co se děje.

„Cítím veliké zklamání“. Nikdy jsem si nepomyslel, že by taková situace mohla nastat. Cítím se ponížený jako muž.“ Vnímá silné napětí kolem bránice. Pokračujeme dál. Co se odehrávalo, když přečetl zprávy? „Zmocnil se mě třas. Horečnatě přemýšlím, jestli jí o tom mám říct. Rozhoduju se, že neřeknu. Řeknu jí to někdy potom. Fotím si ty esemesky na svůj mobil, ani nevím, proč to dělám. Čtu je pořád dokola, nemůžu přestat. Potom usoudím, že je to zbytečné a smažu je.“

Krátce po té si ujasní své další vjemy, například ten, že mezi jeho manželkou a oním mužem nešlo ještě o fyzicky naplněný vztah. V té době se setkávali jenom v práci. Přiznala mu, že se jí onen muž líbí jako chlap a že dávno před tím vším se už o něm zmiňovala, jak jí lichotí a nadbíhá. A bavila se tím, jak provokuje jeho i svého manžela.

„Nevěděl jsem pořádně, co dělat. Jak to řešit. Věděl jsem, že když jí povím o těch zprávách, že je nepopře a že mi nejspíš řekne: Co bys čekal, vždyť spolu už ani nespíme.“ Poznamenám k tomu, že mužského něco takového hodně zkruší. Odezva od něho přijde bez zaváhání. „Jsem slaboch, selhal jsem.“

Jdeme do té situace znovu od začátku. Vybídnu ho, aby si vybavil zejména podnět, který ho vedl k tomu, aby si přečetl zprávy z manželčina mobilu. „Bylo mi to podezřelé, se mnou stále méně komunikovala, uzavírala se přede mnou. Došlým zprávám se hlasitě smála, otáčela mobilem tak, aby nebylo vidět na displej. Měl jsem samozřejmě ihned podezření a jasně vnímám, že to dělala schválně tak okatě.  Chtěla, aby mi to došlo.“

Příběh se rozvětvuje a košatí, jak si vybavuje nové a nově okolnosti, hlavně podrobnosti a své reakce. „Manželka někam odběhla. Zapípal její mobil. Sahám po něm, kouřím, čtu a zjišťuji, že si dopisuje s chlapem. Ona mu píše, že by mu líbala ruce, že je její sluníčko, on zase že by jí přitulil k sobě…dost intimní věci…“ Ptám se, co se s ním děje, když nahlíží do tajného života své ženy? Odpoví, že se stydí za to, že nerespektuje její soukromí. Mrzí ho to, ale nemůže si pomoci. Připouští si zklamání a bezmoc. Neví, co dělat, jestli jí to má vybalit rovnou nebo ne, nechce se mu dělat scény. „Věděl jsem, že její táta by to neskousnul.“ „Co by nepřijal a proč?“ „Pořád jí říkal, aby se ani neopovážila mě opustit. Někdy jí až vyhrožoval. Nevěděl jsem, proč to říká, jenom jsem tušil, že za tím něco je. Něco, co já nevím, ale co ví on. Chodím kouřit každých 15 minut, všímám si jejího chování…cítím sevření v žaludku.“

Napětí je na něm patrné, je celý sevřený a utažený jako uzel. Dlaně svírá v pěsti.

Jak se vracíme ke kritickým chvílím, chvěje se čím dál víc. Cítí se mizerně, zklamaně, beznadějně, cítí strach. Ptám se, co ho ohrožuje? „Mám strach, co bude s dětmi.  Začne vzdychat a těžce oddychovat. „Bojím se, že je sama nezvládne, když odejdu. Děti mě potřebují, co s nimi bude?“ Rozpláče se. Kontrolně se ptám, jestli v něm záchvat pláče vyvolala představa, co bude s dětmi, když by ze svazku odešel? Zazní jednoznačné ano. „Nevěřím, že by je sama zvládla. Těžko je zvládáme oba. Já umím být trpělivý, manželka je výbušná. Vidím, jak se starší dcera vyčítavě, nechápavě dívá. Neví, co se u nás děje, nechápe to, ale určitě ten rozkol vnímá,“ propadá do usedavého štkaní.

Zřejmě ho představa, že by se od rodiny odloučil, a tím i od dětí, drtí víc, než to, že by byl sám. Musím mu tu otázku položit. Odkývá mi to, ale zároveň s  otázkou se ještě více otevírá jedna z jeho vnitřních propastí. Chtěl by mít na děti více času, autistické děti mají jiné nároky než zdravé děti. „Místo toho se oba víc věnujeme svým záležitostem,“ doznává bezděčně, že ho sužuje svědomí vůči dětem. „Myslíte si, že máte vůči svým dětem dluh? Jak by to tedy mělo být, podle vaší představy? „Chtěl bych, aby měly zážitky, abychom s nimi podnikali výlety, prostě dělali nějakou aktivitu. Místo toho se věnujeme sobecky každý odděleně svým věcem. Manželka kromě toho, že jim uvěří a dá najíst, jim víc nedává, spolu dohromady nic nepodnikáme, jsme vlastně každý zalezlý ve své ulitě. I dcerky jsou každá sama, nehrají si spolu, jim asi stačí, že jsou vedle sebe, jsou tak odlišné od ostatních dětí…je to hrozný obraz…“

Utírá si oči a mně v nastalé odmlce víří hlavou myšlenka, jak obtížné rozhodování před tímto mužem stojí. Jak těžká je to volba: Odejít od manželky, která ho nechce, ztratit děti, které má rád, ačkoliv si uvědomuje svůj dluh vůči nim, anebo zůstat ve svazku a dál žít nenaplněný, marný život bez perspektivy.

Pronikli jsme do hlubokého problému v rodině, který netkví jenom ve vztahu on a manželka, ale i ve vztahu k dětem. Říkám: „Přišel jste si na to, že je pro vás skoro až nepřijatelná představa, že byste měl nechat své děti jen s manželkou. Proč vás to tak děsí?“ „Protože vím, že bych je neviděl. Manželka by nepovolila je vídat. Brala by to jako zradu ode mě.“ Namítnu na to: „Teď tomu nerozumím. Před chvíli jste přece říkal něco jiného.“ „Ona si často protiřečí, protože si asi nerozumí. Má ve svých emočních výlevech výkyvy. Jedním dechem mi třeba řekne, že jako chlap nestojím za nic, že mě už nemůže ani poslouchat, že je jí ze mě na zvracení a že ať se odstěhuju, že budu moci za dětmi docházet. Druhý den to neplatí, všechno je jinak. Sama asi neví, co chce. V podstatě ani nechce, abych odešel. Vyhovuje jí situace taková, jaká je.“ „A ta je jaká, definujte ji.“ „Že po ní nic nechci. Má volnost. Ona mi za to uvaří, vypere.“ „Chcete tím říct, že jde o takovou nevyřčenou dohodu mezi vámi?“  „Ano, v podstatě chce, abych přijal status věci takový, jaký je. Párkrát v týdnu si odskočí k těm svým zprávám, na schůzku s ním. Jí to vyhovuje, je jinde a já držím krok a pusu. Ale jak ji znám, uvědomuje si, že žije dvojí vztah, a myslím, že s tím není spokojená.“

Položila jsem mu otázku na tělo, jestli si dovede představit, že v této patové situaci bude žít, dejme tomu, ještě rok, dva, tři? „Ne, absolutně nedovedu. „Jaká je tedy cesta? Co potřebujete udělat?“ „Nějak z ní vykročit. Jak už jsem řekl, být konečně sám sebou.“ „Co to konkrétně znamená?“ „Potřebuju jí říct, že to takto dál nepůjde, že už to nevydržím. A jestli hodlá pokračovat v tom vztahu, jaký vede s ním, je pro mě neúnosné. Pokud to nehodlá řešit, nechce s tím nic dělat, a cítí vůči mně fyzický odpor, budu to já, kdo odejde.“

Shrnujeme. Tento muž mát tři možnosti: 1) nechat to být, zůstat v tom, co je, 2) odejít od toho, co žít nechcete, 3) změnit sám sebe, změnit přístup k věci.“ „ Ano. To poslední je moje volba,“ dí Eda. „A ta by vám pomohla zůstat v manželství?“ „To teď neřeším. Protože když budu sám sebou, tak i snáze odejdu.“ „Máte pocit, že jste neúplný?“ „Ano, to mám, kdybych byl, nemohl bych to nechat zajít dat daleko.“

„Dobře. V čem nejste sám se sebou spokojený?“ „Nevidím žádnou perspektivu. Nemám žádnou vizi, co bych chtěl dělat za pět let, co by měl být můj cíl. V podstatě jenom kopíruju myšlenky a touhy mojí manželky. Nikdy jsem o tom v minulosti nepřemýšlel, nikdy jsem sám za sebe neměl žádné touhy, žádný cíl. Ani ten nápad jít z paneláku jednou do domku se zahradou nebyl z mojí hlavy. Rád bych něco pěstoval, kutil, to by mě bavilo.“

Poptávám se po onom nápadu s domkem, jestli je tak směrodatné, v čí hlavě se zrodil. Vychází najevo, že tak jako tak by mu žena zase vyčítala, že žije její život, sám nic nevymyslí. „Vyložte mi to,“ vybídnu ho. „V podstatě mám na talíři, že s ničím nikdy nepřijdu, že se poslušně nechám manipulovat, že se podřizuju, nepřicházím s žádnou iniciativou.“ „A je to tak?“  „Ano. Jenže když jsem kdysi iniciativní byl, všechno zamítla, protože to nebylo podle ní. Ona potřebuje vládnout, v tom to vězí.“

Tenhle model soužití nemůže být funkční. Je to trápení a utrpení, život bez radosti. Zjevně ji v životě nemá na rozdávání. Jenže každý z nás potřebuje k životu radost. Bez ní se žít nedá. Z jeho projevu se mi jeví, že ani neví, kde ji hledat, jak si ji sám vytvořit. Sama za ním nepřijde. A kdy vůbec měl z něčeho radost? Tuhle poslední otázku vyslovím nahlas. Jeho odpověď je překvapující a dá našemu společnému úsilí nový směr.

„V podstatě mám radost, když mě manželka pochválí. Cítím, že mám hodnotu.“ „Aha, takže vy se cítíte jako hodnotný člověk jen ve chvíli, kdy vás manželka pochválí?“ „Pro mě je jazyk lásky to, když mě někdo ujišťuje, že jsem potřebný. Potřebuju být ujišťovaný okolím, že mám nějakou hodnotu.“ „ Hlavně ženou,“ poznamenám.

Je nabíledni, že nutně musíme namířit k jeho vztahu s matkou. Už ji zmínil, zmínil i to, že vidí svou ženu jako kopii své matky.

Jdeme do jeho dětství. Cítí se v něm jako poslušný pejsek, který dostal od páníčka pochvalu a je celý nadšený. Na výrazu jeho obličeje se však žádné nadšení neodráží. Co je s vámi? ptám se. Něco s pochvalou není v pořádku? „Slyším výčitky.“ „Kdo vám co vyčítá?“ „Máma mi vyčítá, že ze mě nic nebude.“

To je tedy veletoč – od pochvaly k výčitkám. Vyjevuje se, že jde přímo o uzlový bod a bolavý moment. Přichází emoce. Snaží se, jako většina jiných, ji potlačit. „Nesnažte se umlčet a zahnat to, co přichází. Buďte v tom žalu, dovolte si to. Plakat není žádné slabošství, ani pro chlapa. Dovolte si teď být tím klukem, kterého máma peskuje, že z něho nikdy nic nebude.“

Taková slova, takové věty a podobná zdrcující hodnocení, jsou zničující negativní afirmace na úrovni zaklínadla. Jejich opakování způsobí, že osoba, vůči níž jsou pronášena, je přijme jako pravdu o sobě. Což má bez výjimky katastrofální dopady.

Můžeme pokračovat, až když Eda touhle trestnou uličkou projde. „Máma mi vyčítá, že ji moje studia na vysoké škole stojí moc peněz. Že do mě vráží peníze, které vyhazuje oknem, že je mohla dát na něco jiného…“

Pro vzlyky nemůže dál mluvit. Jen přidušeně řekne: „Straně mě bolí její slova. Zmůžu se jenom na pláč.“ „Co byste jí nejraději řekl?“ „Mami, proč mi to říkáš? Ty jsi chtěla, abych šel na vysokou školu, a teď mi to vyčítáš!“ „Dokázal jste se jí někdy postavit?“ „Ano, jednou.“ „Kolik vám bylo let?“ „Asi 12 nebo 13 let. Když mě chtěla uhodit, chytil jsem jí ruku. Facka nedopadla.“

„Máma, podobně jako vaše žena, nevědí, co chtějí. Vidíte tu souvislost? Máma na jedné straně chtěla, abyste studoval vysokou školu a pak vám vmetla do tváře výčitku, že jí stojíte moc peněz.“ „Dokonce mi ji sama vybrala, tlačila mě do toho, a moji volbu vůbec nerespektovala,“ doplní Eda. „Takže jste byl tlačený do něčeho, co jste nechtěl. Vaše manželka si počíná velmi podobně. Tlačí vás do rozluky, a přitom ji nechce, protože jí vyhovuje situace, jaká je. Na tomhle je dobře vidět model, který jste žil a převzal si ho do partnerství. Podívejte se, co je v něm společným jmenovatelem?“

„Výčitky a manipulace ze strany žen!“ „A váš postoj k tomu?“  „Nechal jsem si to všechno líbit.“ „Jak se cítíte?“ „Jsem uvolněný, zmizelo to hrozné napětí v žaludku. Mám ucpaný nos a brní mě ruce.“

Vybízím ho, aby z doby soužití s matkou vybral situaci, která ho úplně nejvíc zdrtila, která ho obzvlášť srazila na kolena.

Nachází ji pohotově. Byla to situace, kdy mu máma zabránila, aby se zastal táty. Jdeme k ní.

„Je mi asi 16 let. Přijdu domů, otec má rozbitou pusu, vyražený zub. Je celý od krve. Byl u nás na návštěvě můj kmotr. Už tam není, když přijdu domů. Máma mi říká, že tátu zbil a vyrazil mu pěstí zub. Že prý byl namol opilý, přitom se ale opil u nás. Prý strčil do táty, ten se po něm ohnal a kmotr mu rozbil pusu a vyrazil zub. Táta málem brečí. Otočím se, že půjdu ihned za kmotrem a rozbiju mu hubu, nebude mi mlátit tátu. Máma mě zastavuje, říká, nikam nechoď, takovým vystrašeným i příkazovým tónem. Brání mi odejít, stojí ve dveřích. Nemám sílu, spíš vůli jí odstrčit a najednou pocítím strach. Na jedné straně chci stát při tátovi, jít vrátit agresorovi, co mu patří. Byl to člověk, který kopal i do své manželky.“

Jsme v situaci, kdy matka brání synovi vyjít ze dveří a pomstít tátu, zachovat se chlapsky. Co je na té druhé straně? „Podléhám matce. Jsem naštvaný na ni, vím, že bych dokázal vrátit kmotrovi ránu za tátu. Jsem naštvaný na sebe, že jsem ustoupil, abych jí nedělal scény, jak říkala, hlavně mi nedělej scény!“

Takže se nám vyjevilo potvrzení převzatého modelu. Táty se nezastal, podlehl matce. Model naučeného chování s ním jde dodnes a provází ho bázeň zachovat se z principu jako chlap. Projevit chlapskou vůli a umět si i trochu dupnout, když je to namístě. Záhy zjistíme, že si to vyčítá. „Ano, mám si to za zlé. Analyzoval jsem situaci, ani v jednom z obou případů jsem přímo u toho nebyl. Dodneška mě mrzí, že jsem se nechal zlomit, a nešel dát kmotrovi po hubě. Nedokázal jsem se táty zastat. Kdo jiný by měl, když ne syn? Jsem vinen tím, že jsem ho nechal v tak ponižujícím postavení.“

Mezi tím, co si Eda nalévá čistého vína a pohár hořkosti smývá slzami, mi víří hlavou myšlenky. Jedna z nich je, že ženy by se neměly plést do věcí mužů a zasahovat tam, kde ženská energie působí kontraproduktivně. A na mysl mi přijdou slova jednoho kamaráda, s nímž jsme nedávno vedli řeč na téma, že je hodně žen ve věku kolem třiceti a více let samotných, a zrovna tak je dost nezadaných mužů. „Vy ženské nevíte, co chcete,“ řekl tehdy, „chcete mít vedle sebe chlapa, aby byl silný, neohrožený, aby byl oporou a zastáním. A když se jako chlap chová, tak si stěžujete, že není dost jemný, něžný, vnímavý, soucitný a bůh ví, jaký ještě. Co tedy po nás chcete? Chlapa, nebo zženštilého chudáka, kterého budete ovládat?  A když ho budete ovládat, nebudete si ho vážit. Kde se chlapi mají brát, když kluky nevychovávají chlapi. Vychovávají je převážně ženské.“

A druhá čerstvá vzpomínka z letošního léta. Na břehu řeky stál muž, ve vodě byl jeho synek, asi desetiletý. Otec mu nedovolil plavat ke břehu, naopak, měl ho k tomu, aby nebyl slaboch a plaval dál, i když kluk protestoval, posléze i prosil, aby ho táta už nechal být. Chvíli jsem přihlížela. Pán se po mně otočil a povídá: „Trochu tady kluka drezíruju.“ Zaznělo mi to jako jeho potřeba podat vysvětlení, abych si třeba nemyslela, že ho týrá. Opáčila jsem proto, že se mnou se táta taky nepáral, pěkně mě ve vodě potrápil, ale naučil mě plavat a překonat strach. Pán na to odvětil: “Kluk by nejraději byl jenom v bazénu, kde stačí. Když má plavat v otevřené vodě, je podělanej. Máma na něj samý ňuňuňuťuťu, a výsledkem je, že z kluka by byla bačkora.“ Pán měl jasno.        

My se ovšem znovu obracíme k našemu příběhu, jejž máme načatý.

Eda potřebuje slyšet, že chlap v něm byl jenom dočasně uspán výchovou dominantní ženské energie. Je třeba ho z toho umělého spánku vzbudit. Povídám mu: „To, že jste se nezastal táty, bylo v době, kdy jste nebyl plnoletý. Bydlel jste s rodiči a musel jste poslouchat. S danou situací se nedalo tedy nic moc dělat a nezbývá, než ji dodatečně přijmout a přestat se na sebe zlobit i přes to, že v důsledku tohoto vzorce se tak chováte dosud.“

S tímto vyhodnocením je za jedno, a tak se pouštíme do očisty dávných emocí a přijetí nového paradigmatu. Když se věci pojmenují pravými jmény, přináší to úlevu a osvobození. Eda dává věcem jejich pravý význam. „Nechal jsem se matkou manipulovat, nenechala mě udělat, co jsem chtěl, a donutila mě udělat, co jsem nechtěl, místo toho, abych si to prosadil.“ Následuje otázka, proč to neudělal. Nabádám ho, aby s odpovědí nespěchal, dopřál si čas a posbíral odpověď z hlubin své duše. Protože právě tam ty odpovědi jsou.

„Neměl jsem sílu to udělat. Můj táta to neuměl…on neměl…“ „Neuměl co?“ „Neměl vzor! Vzor! On ani já jsme neměli vzor, jak být chlapem. Nebyl vzor otce pro syna, nebylo co předat.“ Trefa do černého! Přichází další bouře pláče. Mezi vzlyky zaznívají útržky slov …jsem se trápil…za sebe i za tátu…

Co vyneslo na povrch tuhle emoční eskalaci? „Bezmoc, že nemůžu nic dělat. Vidím tátu, jak naštvaně a zároveň odevzdaně sedí, jak se podvolil i on mámě. Vnitřně se užíral a chřadl. Jako já.“

Odehrávají se citelné fyzické odezvy na úrovni těla. Edu tlačí cosi do pat a do lýtek. Popisuje to jako křeč, jež postupuje nahoru do stehen. „Co to je, pojmenujte to.“ „Cítím se nemožně bezmocně a hrozně mi to vadí!“ „Prociťte si, jak chutná vlastní bezmoc.“ Křeče se stupňují. „Co potřebujete udělat,“ ptám se, když vidím reakce jeho nohou a rukou. „Uvolnit tu křeč. Jsem od ní celý ztuhlý, nemohu se pohnout.“

Ano. Takhle umí člověka paralyzovat stav bezmoci. Ztuhnutí jako důsledek „zatuhlého“ chlapa v něm samém. Nechám ho znovu celý děj zopakovat, jen ať si na něj pořádně sáhne, ať ho pozná do hloubky. To není škodolibost, to je nutný proces, aby to, co ho poškozuje, mohlo být na vědomé úrovni objeveno a mohlo to odejít. V opačném případě by zůstal, tak jako dosud, neschopný čehokoliv, co by se dalo nazvat chováním chlapa. Včetně mučivého strachu, že zase selže.

Něco se s ním děje. Vidím mu to na tváři, a proto se ptám, co to je. „Uvolnil jsem se. Přijímám, že strach a bezmoc mě úplně paralyzují a že je to stav, s kterým nechci žít.“ Přesně to vystihl. V odezvu na to přicházejí další křeče a tlak do nohou. Takže znovu a znovu, dokud křeče trvají. Nedá se nic dělat. Chvíli to ještě asi potrvá, ale není žádný spěch. Musí to ven, žádná rezidua nesmějí zůstat.

Zrekapitulujeme si to. V momentě, kdy Eda narazí na svoji Achillovu patu, že se nedovede chovat jako chlap, se dostává celý do křeče, která ho paralyzuje. Dostavují se opakovaně křeče v patách, v lýtkách až nad kolena, čili jsou zasaženy nejvíce nohy. Jakoby zchromlé nohy symbolizují neschopnost se pohnout z místa, udělat krok dopředu. Jinými slovy, jen on sám může být sobě největší oporou a silou. Anebo zkázou. Ostatně jako každý.

Vidím, jak urputně zápolí, Kozoroh jeden, jak se odolný předobraz, jeho podstata, snaží ´to nedat´.  Ne snadno, ne levně. „Je třeba se přestat litovat, a dát do toho určitou míru zdravé naštvanosti. Dožrat se na sebe. Někdy je nezbytné se namíchnout, aby se člověk rozhoupal. Může to být výchozí odrazový bod ke změně,“ snažím se mu pomoci.

Pokročili jsme z bezmoci ke slabosti a pocitu méněcennosti. „Stydím se za ni,“ říká. „Přitom v práci se umím chovat jako chlap.“ „Opravdu?“ „Ano! Tam si žádnou slabost nemůžu dovolit.“ „Jenomže v práci vám asi nešéfuje žena, nebo ano?“ „Ne, aspoň zatím.“ No právě.

Chlapství, jak už jsem řekla, v něm je, akorát je potlačené na samé dno jeho osobnosti. Vyhlašuji krátkou přestávku. Ještě před ní mi stačí říci, že všechno napětí mizí, už nemá křeče, brní ho lehce jenom nohy. To uvolněná energie – nepotřebná energie – odchází.

„Jste dobrá, co jste ze mě dostala. Nikdy bych neřekl, že umím takhle brečet a to, co jsem vám tady na sebe prozradil, jsem dosud nikomu neřekl.“ Odvětím na to: „Pak jsme se sešli dva dobří, protože jste se k terapii postavil zpříma a odvážně jako chlap odhodlaný ke všemu a se všemi důsledky.“

Když jsme si tak vzájemně polichotili, šli jsme si společně zakouřit.

Abychom se po přestávce dostali do odpovídající hladiny energie, krátce jsem shrnula, do jaké dračí studny jsme zatím nahlédli. Uviděli jsme schéma, které na Edu působilo v dětství a v dospívání a co si jako nechtěný dar nesl až do dospělosti. Navíc se stalo to, že malý kluk zůstal někde v dětském věku zaseknutý. Odražený, zatlačený, upozaděný. Člověk pak není úplný, a proto nemá šanci se postavit zvůli a manipulaci, postavit se dospělému člověku, protože stále, byť je dospělý, jedná z pozice bázně dítěte.

Pro nás z toho vyplývá, že je nutné najít malého Edu, kde zůstal schovaný a pokusit se ho integrovat s dospělým Edou. K tomu nám poslouží zážitek z dětství, kdy mu jako malému bylo hodně ouvej. Jinými slovy, hledáme malého Erika, který se zalezlý, protože má strach.

„Je mi asi osm let. Máma řve na sestru, nadává jí. Spor je kvůli nějakým šatům. Máma ječí na sestru, jak si mohla koupit takové nemožné šaty. Shazuje ji. Vidím zmučenou tvář sestry, nechápající, proč jí máma nadává.“ „Co se odehrává v malém Edovi?“ „Cítím nespravedlnost, jak může být máma takhle krutá? Nechápu její chování. Pláču, je mi sestry líto, je tak bezmocná…Táta ani nehlesne, vůbec sestru nebrání.“

Prochází ven bouře pláče a štkaní.

Malý Esa přihlíží a nic nechápe. Je ustrašený. Sedí na zemi, matku vidí nad sebou, kouká vyděšeně. Bojí se. Ne, matka sestru nebije. Jen nadává, křičí, vyčítá.

Popojdeme dál. „To už je jiná doba, jsem starší. Je to ta situace, kdy mámě zadržím ruku, když mě chce uhodit. Dostal jsem od ní víckrát facku, ale jen jednou jste jí zadržel ruku. Víckrát si to už nedovolila. Lekla se mě.“

Tohle je hodně zásadní, tady zůstaneme.

„Řekl jsem jí, už nedovolím, aby ses ke mně takhle chovala.“ Znovu přijde pláč. „Vidím její překvapený obličej,“ říká Eda a pokračuje. „Cítím se hrdý, že jsem se dokázal vzepřít. A viděl jsem, že to funguje. Jednou jsem manželku taky uhodil, když mě fyzicky napadla. Chytla mě za tričko, strhla mi řetízek, strčila do mě a křičela, abych vypadl. Já jsem jí dal facku.“ Co následovalo?“ „Napřed byla překvapená, pak plakala. Nechtěl jsem jí uhodit, byla to automatická obranná reakce.“ „Změnilo se poté něco mezi vámi?“ „Nikdy jsme se o tom víc nebavili.“ „Jak na to pohlížíte dnes? Litujete?“ „Nelituju. Ublížit jsem jí nechtěl. Potřeboval jsem se bránit.“

Takže to byl druhý okamžik, kdy se zastal sám sebe. Hodně vydrží, hodně snese. K tomu, aby se odhodlal k chlapskému projevu, potřebuje být zahnán a přitlačen pořádně do kouta.

Další jiné podobně krizové situace Eda už nenachází. Je tedy ta pravá chvíle vylovit z úkrytu malého Edu. Říkám mu zadání úkolu a nechám ho, aby si jej pojal po svém, jak cítí, jak mu srdce velí.

Cesta k jeho vnitřnímu dítěti je dojemná a neobejde se bez emocí. Nachází malého Edu schovaného a vyděšeného v kuchyni, odkud pozoroval rozlícenou matku, jak tepe sestru za šaty. Pláče a pláče, snad všechny dětské slzy, které kdy jako kluk i dospělý muž nevyplakal.

Přes bolest, kterou musel projít, je to velmi očišťující proces.

Je hotovo a nastalo ticho. Eda konečně chytil trošku barvy do tváře, už není sinalý, jak byl. Říká, že se mu udělalo teplo, že se mu vyplňuje srdce radostí, jakoby před tím nebylo celé. “Jako bych neměl ani ruce ani nohy, jako by byly vyměněné, jako bych se vznášel.“

V nohách žádné křeče necítí. Ještě chvíli klidně leží, s mírným náznakem úsměvu ve tváři.

II.část

Téměř na den přesně po měsíci si Eda vyžádal další schůzku. Do telefonu naznačil, že se po první terapii udály u něho významné změny a cítí potřebu se vrátit, něco si ještě osvětlit a konzultovat.

Když se posadil, začal hovor docela zvláštně. „Když jsem se vrátil domů, manželka mi řekla, že prý jí andělé řekli, abych k vám nechodil. Já jsem jí na to opáčil, naopak, to bylo nejlepší, co jsem mohl udělat, a nebyl jsem tam naposled. Měl jsem z ní pocit, že právě toho se obávala a chtěla mě odradit. Druhý den jsem cítil výrazné uvolnění. Připadal jsem si jako v jiném světě. Myslím, že jsem se zbavil závislosti na manželce,“ vyřkne odvážná slova. Zeptám se, jak se to projevuje. „Nemám absolutně strach z toho, co přijde. Vidím, že ona neumí a nechce stav řešit. Neumí na mě teď reagovat. Viděla na mě změnu, pořád si mě prohlížela, když se domnívala, že ji nevidím. Přestal jsem se jí přizpůsobovat. Najednou to nemám zapotřebí. Řeknu jí ne, když něco nechci dělat, ale v klidu, bez vzteku, bez naschválů. Nechci se k ní chovat tak, jako se ona staví ke mně. Stavím se k ní mírumilovně, nic jí nevyčítám.

Po devíti měsících se vrátila do manželské postele. Říkám si, to je nějaké divné, co to? Zničehonic přišla a spala vedle mě. Vydržela tak po celý týden, dokonce nešla ani jednou za tím svým milencem. Už jsme se zase začínali bavit normálně. Před tím byla pořád nafučená, nazlobená…a najednou změnila postoj. Jsem spokojený.“ „S čímpak?“ „Že jsem se jí postavil v klidu a bez emocí. Dal jsem jí jasně najevo, že nebudu tuhle hru mezi námi hrát.

Najednou přišla a smířlivě řekla, že takhle už nechce žít, že bychom se měli domluvit, co a jak a já na to, tak dobře, když chceš jít, a máš kam, tak běž, já tady zůstanu s dětmi. Ale zase za pár dní otočila. Že neví, co dělat. Myslela si, že jí budu odporovat a já najednou ne. Přijal jsem to klidně, a to jí rozhodilo. Je to s ní jako na houpačce. Teď máme tichou domácnost. Každý si děláme své, ale víte co, já jsem v klidu, už mě to neštve, už mě z toho nebolí žaludek, necítím napětí. Po regresi jsem objevil, že jí už nevěřím. Často změní své názory i závěry a řešení. Před tím jsem na to reagoval tak, že jsem se pořád domýšlel, jak to asi myslí. Tohle téma otevřela ještě jednou. Začalo jí bolet za krkem, a že prý jí ti její andělé, řekli, že jí bude za krkem bolet, dokud bude spát se mnou. A že půjde spát zase na tu matraci. Já řekl, jo tak jdi, když chceš. A ještě jsem jí řekl: „Jaký je v tom rozdíl, jestli spíš vedle mě, nebo na matraci v dětském pokoji?“

Byla celá rozhozená z toho, že nenarazila na odpor a na moji ustrašenost.

Potom se vytasila s tím, že by jako šla pryč, že by začala postupně odcházet, aby to nebyl pro děti takový šok, že přes noc, na pár dní by byla pryč.  Já se jí zeptal, proč to takhle chceš dělat? Proč nejdeš rovnou?  Ona řekla, no děti si na moji nepřítomnost lépe zvyknou. A hned dodala, ale já tady chci být pro vás pořád. Já na to, hlavně tu buď pro děti. Ona na to, ale i pro tebe, já jí odvětil, pro mě už tady nejsi dávno, fyzicky jo, ale psychicky ne, ona no to máš pravdu. Viděla, jak jsem v klidu, žádný úlek, vyděšení.“

Ping ponk mezi manželi pokračoval dál.

„Potom mi řekla: Víš, kdybych byla svině, tak tě můžu vyhodit z bytu. Mohla jsem se s tebou rozvést a zůstat tady s dětmi. Říkám jí: „Kdyby ti to tak vyhovovalo, tak bys to byla už udělala. Jenže tobě vyhovuje, že bych se o děti staral sám, a že bych to dokázal. To jí namíchlo, já byl v klidu. Evidentně nechtěla slyšet, že bych byl s to se o děti postarat a že bych jí nechal odejít za jejím milencem.

Neříkám, že mě vůbec netrápí žít vedle někoho, kdo neví, co má dělat, kde je jeho místo a pro co se rozhodnout. Každou chvíli mluví jinak. Bojuje sama se sebou. Kdyby mohla odejít, tak už to udělala. Jenže nemá žádnou jistotu. Ten její milenec je asi ženatý, takže ona to hraje na obě strany. Už jsem to prokouknul, nechává si otevřená zadní vrátka.

Opravdu jsem byl na ní úplně závislý, na tom, jak se ona zachová, co řekne, co vymyslí. Už to tak není, začal jsem si věřit. Přestala mě přitahovat jako žena, to je další velký rozdíl oproti minulosti. A hlavně, mně už to nevadí. Odstřihnul jsem se od té závislosti, hned na druhý den po terapii. A teď se mi tak otevírají oči! Vidím věci, které jsem před tím vidět asi nechtěl,“ chrlí ze sebe Eda jako student, který se doučil zanedbanou látku a chce přesvědčit, že doopravdy umí.

K řešení je tentokrát otázka, jak a kam se dál posunout? Znovu se řeč stočí k záměru odejít z panelového bytu, pořídit si domek či usedlost někde mimo město. Eda tou představou žije. Zatím ale…

„Zatím ale nemohu jít do domku s někým, s kým nechci žít. Přemýšlím, jak to udělat, protože jsem si jistý, že ona sama neodejde. Nehospodaříme spolu, manželka si nechává všechno, co vydělá a dostane na přídavcích na děti. Já platím všechny poplatky, nájemné a z toho, co zbude, na pořízení domu stačit nebude,“ uvažuje celkem pragmaticky Eda. Napadá mě, že když mají takto oddělené hospodaření, a to od samého začátku vztahu, tak už samo o sobě to v sobě nese prvek odloučenosti. Něco jako předznamenání. „A to ještě nevíte, že i byt máme napůl,“ reaguje Eda, když se zmíním nahlas. Každý zaplatil polovinu jeho ceny.

„Přemýšlím, že bych manželce byt nechal, nechal si vyplatit svoji polovinu a k tomu si vzal hypotéku. Ještě to musím rozvážit. Jistě vím jen jedno, že náš vztah nemá budoucnost, ne v podobě, v jaké je teď. Konečně cítím, že dělám, co chci, jsem sám sebou a jednám ze sebe.“

Jeho výpověď je diametrálně odlišná od té, která byla předmětem terapie. Vyhrál své první kolo. Docílil jakési rovnováhy, možná i převahy. Eda k tomu podotkne, že o převahu mu nejde, ale uznává, že je pro něho důležité vědět, že je více pánem situace, než kdy byl.

Nechce věc zbytečně prodlužovat a natahovat, ale ani hrotit. „Z její strany by okamžitě nastal protitlak. Manželka je vzteklý, agresivní typ. Stačí brnknout a jede. S tím musím počítat i s tím, že ona nikdy nepřipustí ani díl svého pochybení na tom všem. To už je jedno. Kvůli dětem bych to rád udělal celé v klidu a taky aby měla čas si to promyslet. I když si nedělám iluze, že by se jakkoliv důsledně rozhodla. Ona chce, aby věci zůstaly, jak jsou, protože jí vyhovují. Stále jsem pro ni byl slaboch a dávala mi to jak se patří najevo. Byl jsem jím, to musím připustit.  Ona by chtěla chlapa, ale se silným nevydrží. Takový mužský se nenechá manipulovat.“

Takže jaké jsou možnosti, pojďme si je shrnout, vyzvu ho.

„Musím na to být připravený, vědět, co udělám, naplánovat každý jednotlivý krok. Nejdříve v úvahu přichází odluka. Rozvod se může udělat kdykoliv později. Odluka s tím, že se oba budeme starat o děti. Řekl jsem jí, že jsem ochoten to udělat. Řekla mi, tak fajn, ale teď z toho zase couvá. Odloučené bydlení je pro mě prioritou. Tím začnu. Už nechci dělat kroky zpátky,“ je si jist Eda. „Už žádné tápaní a přešlapování.“ A pak si ještě neodpustí poznámku: „Kdyby žila v Srbsku, tak by jí chlap nafackoval a šlapala by jako hodinky.“ Vypravuje mi, jak se několikrát nenechal vyprovokovat ke sporu, jak v něm obstál s převahou vyplývající z jeho vnitřního klidu, o který se nyní opírá. Přesně tento druh převahy jsem měla na mysli.

Rozvíjí své úvahy nahlas. „Škrtám variantu žít dál v bytě. Co se v něm dá dělat? Nic, jenom přežívat. Já potřebuju něco tvořit, kutit, budovat. Variantou je mít vlastní dům, byť s hypotékou, a investovat do svého. A potom, třeba nebudu napořád sám. Chci někde zapustit kořeny, mít domov. Vybudovat dětem zázemí, bude i zahrada, protože dům bez možnosti mít zahradu hledat nebudu. Už jsem se rozhlížel po realitách,“ dodává s tím, že jeden takový má v pěkné lokalitě v merku, jak se lidově říká.

„Představte si,“ naváže po chvilce,“ asi před třemi týdny mě začalo zlobit auto. Cukalo, zpomalovalo, škytalo, vysazoval motor. Vrtá mi hlavou, proč? To přece musí mít nějaký význam, co myslíte?“ obrátí se na mě s otázkou.

„Jeví se mi to tak, že potíže s automobilem zpomalují proces. Auto tady možná funguje jako prostředník. Sám říkáte, nechci to uchvátat, aby se proces nestal neřiditelným. Než vám auto dají do kupy, budete mít čas na důkladnou přípravu, na promyšlení všech kroků, udělání si scénáře a utřídění si myšlenek, abyste si byl jist svou věcí.“

Pokývá hlavou. Na očích mu vidím, jak se obírá svoji představou o bydlení. „Budu muset na tom domě makat, aby byl obyvatelný, aby děti měly svůj pokoj, postupně si to přizpůsobit. Sám si dokážu udělat spoustu věcí. Pak bych mohl říci, tady mám zázemí pro děti, mohou tady být se mnou a budeme se v péči o ně moci střídat,“ poslouchám jeho plány, které mají povahu nového životního paradigmatu.

Ivana Inšana PÍHOVÁ

Připsáno 5. 5 .2018

Potěšila mě báječná zpráva od Edy, v níž píše: „Přestěhoval jsem do vesničky asi 30 km od Českých Budějovic, kde jsem koupil dům. Dělám na něm v každé volné chvilce, abych ho připravil jako domov pro děti, kde bych se o ně mohl náležitě postarat. Tento měsíc chci udělat nutnou rekonstrukci a ještě poradně sám nevím, jestli to stihnu. Abych pravdu řekl, nemám volný čas ani hodinu a veškeré úsilí vrhám momentálně do rekonstrukce a práce kolem domu. Důležité ale je, že se tu cítím šťastně. Paní Ivano, budeme muset tu naši kávičku nechat na později, tipuji kolem července by to už mohlo vyjít. Život se mi úplně obrátil, a je to jenom dobře😁. Objímám vás a přeji hodně lásky a klidu v duši.“