vloženo: 28. 04. 2011

Přišla za mnou velmi hezká a charismatická dívka s výraznýma očima, snad něco kolem pětadvaceti let. Svěřila se, že ji už dlouho bolí kolena a že ji bolest omezuje v pohybu. Nikam nemůže jít, je stále hodně unavená. „Chci to už konečně vyřešit, chci se dozvědět, proč jsem takový Lazar,“ pronesla odvážně.
Vyšly jsme ze situace, kdy jede s přáteli na výlet. Těší se na ně i na společnou akci, jenomže už při vystupování z auta jí bolí kolena a ona je z toho podrážděná.
Procházíme událost. Kamarádi jí nabízejí pomoc. To jí ale vadí. Přece nejsem invalida, aby mi museli pomáhat. Když ji nikdo pomoc nenabídne, vadí jí to taky, to jsou pak pro změnu lhostejní. Pomoc nechce přijmout, vzdoruje, je naštvaná a vzteká se jako dítě. Jdeme do dětství.
Je jí asi 10 nebo 11, jde s několika dalšími dětmi a na přechodu ji porazí auto.
„Vím už nějak dopředu, že se něco stane, nějakým způsobem jako bych řídila tu událost…v poslední chvíli odstrkuji děti od sebe, náraz, kapota, letím, jsem na zemi… Náraz jde na nohy. Něco mě zvedá, nějaké síla… není to fyzická bytost,“ říká udiveně.
Ošetřuje ji doktor ze záchranky. S nohama nic nemá, může stát, chodit, přibíhá její matka. „Nejvíc mi vadí, že se zajímá o všechno možné kolem, jen ne o mně, nevšímá si mně. Nejde se mnou ani na rentgen,“ říká s chvějivým pohnutím v hlase.
Po úrazu leží doma v posteli. „Matka ke mně nejde. Mám žízeň, volám bratra, aby mi přinesl pití, mluví se mnou jen on.“ Co cítíš? „Prázdnotu, osamocenost. Mám pocit, že je lepší nebýt, dělám, že vůbec neexistuji, cítím se ukřivděná,“ líčí.
O něco později pokračuje. „Jdeme na kontrolu k doktorovi. Ptá se, proč mě mamka nepřivedla hned po úrazu. Matka se zase ospravedlňuje, že mě nepřivedla proto, že mi nic nebylo…“ Chvilku je dramatická pauza, čekám, co poví dál. „Ona to neřeší…“ hlas má plný údivu i rozhořčení. Proč myslíš, že to neřeší? zeptám se. „Aby se neprofláklo, že mě nemá ráda,“ zazní okamžitě odpověď.
Při rekapitulaci vnímá, že: „Zvedl mě na nohy anděl, nebo prostě bytost na vysoké energetické úrovni, byl se mnou, vím to…nevím, jak a proč to vím, ale jsem si tím jistá. Bolest mi dává…možná nic nemuset, nic nedělat, nebýt, nemít emoce, nic necítit. Chci zůstat v posteli, nechci myslet, mluvit, ale chci, aby se o mě někdo staral, aby se máma o mne starala…“
Matce zazlívá, že jí nedala péči, kterou chtěla a neprojevila lásku v té míře, v jaké si přála. Při dalších krocích terapie upřesňuje, že si situaci přivodila sama svou myslí, svojí myšlenkou na to, jaké by to asi bylo, kdyby do ní narazilo auto. „Chtěla jsem vyzkoušet, kdo bude silnější. Z nějakého důvodu jsem potřeboval tuhle zkušenost prožít.“
O pár okamžiků dál odhaluje, že skutečným motivem bylo přivolat k sobě pozornost matky, upoutat ji na sebe i za cenu rizika vlastního poškození.
Tento vzorec chování nevědomky pak používala jako neučené ovládací drama celá další léta. Své nenaplněné ambice a představy spojené s pozorností matky doprovázené emocemi jako je vzdor, lítost, odpor, vztek a jiné si ukládala na „bezpečné“ místo – do kolen, a tam je zabetonovala. Dělala to tak důkladně, až ji kolena začala vypovídat službu. Posléze ještě přišla řeč i na pokoru, která s koleny souvisí… „Ano, byla jsem málo pokorná, myslela jsem si, že si pozornost matky, a vlastně číkoliv, můžu vyvzdorovat,“ zhodnotila výsledek.
Po ukončení regrese jsme ještě udělaly několik pozitivních afirmací, dýchacích cvičení a prošli jsme procesem odpuštění. Tento postup po regresní terapii není standardní, ale mně se s klienty osvědčuje. Procítí si hluboké uvolnění, uvědomí si, jak lehce se cítí poté, kdy odpustí i to, co by jinak bylo pro nebylo vůbec myslitelné. Těší mě s nimi sdílet tenhle úlevný okamžik, těší mě se dívat, jak se jim proměňuje obličej, jeho výraz, a výraz očí. Kromě nezbytných slz, které terapii doprovázejí, si uvědomují určité události a děje v nových, mnohdy pro ně překvapivých souvislostech.
Odpuštění – v tomto konkrétním případě mamince a sama sobě – je pak vyvrcholením katarze, kterou proces přináší.
Vyřešily jsme společně „kolena v ohrožení“. Už se nedivila, že nemohla unést tíži, kterou si do nich ukládala.
Duše projevuje prostřednictvím těla svoje utrpení, a jak jsem často svědkem, dává hodně hlasitě najevo, co se jí nelíbí. Očistné je proto i pochopení smyslu trápení.
Za čas mi dala vědět, že je bez potíží. To je vlastně klíčový moment terapie. Odbourat to, co zatěžuje. A když jsme se příště sešly, tentokrát v kavárně, nadšeně mi vyprávěla, co všechno a jak se v jejím životě mění. „Víš, žiji teď nějak víc naplno, opravdověji, srovnala jsem si vztah s mamkou, víc ji chápu a myslím si, že jsem prokoukla tu hru ega. Žít mě prostě baví.“
Ráda jsem jí uvěřila. Bylo to na ní vidět. Celá svítila.

Ivana Píhová, terapeutka