vloženo: 27. 04. 2016

V červnu roku 2010 mě o terapii požádala klientka s tím, že se dusí při polykání prášků a při čištění zubů a jazyka se jí svírá krk, dáví se a má nutkání zvracet. „Obtěžuje mě to, ráda bych věděla, proč se mi to děje,“ uvedla ke svému rozhodnutí a vylíčila mi, že popsané potíže prožila znovu ráno toho dne, kdy za mnou přišla.

„Dívám se do zrcadla, pokládám si kartáček na jazyk a opatrně s ním začínám posunovat na špičku jazyka, pak dozadu. Je to hodně nepříjemné, dusím se, kašlu a mám vztek, že mi to zase nejde. Ne, raději to skončím dřív, než se pozvracím.“

Začaly jsme sestupovat v čase a dostaly se k situaci, kdy je u zubaře.

„Prohlíží mi zuby, potom mi brousí kámen, i přes odsávačku prskám, vadí mi to, on mě uklidňuje a po té, co se napiju, pokračuje. Je mi špatně, těším se, až to skončí. Jsem zoufalá, vím, co přijde, zase se budu dusit.“

Jiná prohlídka u lékaře.

„Řekne mi, abych otevřela pusu. Dívá se mi do ní, potom přiloží dřevěnou špachtličku, rozkašlu se, svírá se mi hrdlo, dávím se. Nechci to. Bráním se i rukama. Když vidí moji reakci, přestane. Uklidňuje mě, znovu otevírám pusu, doktor může dokončit prohlídku. Jsem úplně ztuhlá, ale jsem ráda, že to mám za sebou.“

Každou z jednotlivých událostí jsem s ní zpracovala až k výsledku: prohlídka u doktora se dá vydržet i bez dávení a emocí. Nemám pocit ohrožení.

Sestupuje ještě níže.

„Je mi asi pět let, jsme v kuchyni. Máma mě honí po místnosti, protože si nechci vzít prášky. Je na mě už naštvaná, protože nechci polykat. Sedám si do postele, přikrývám se až ke krku. Nechci ty prášky! Nebudu otevírat pusu! Mamka mi za každou cenu chce vnutit. Vyhrožuje mi jedním doktorem, že ho na mě zavolá…nechci toto doktora! Asi má hodně rád děti, pokaždé mě muchluje, pusinkuje mě, dědek hnusnej, starej, chytne mě a přitiskne k sobě, nemůžu nic dělat. Oslintanej dědek.

To si ty prášky raději vezmu. Mamka mi je rozkrajuje na malé kousíčky. Plivu je, dělám to schválně. Nechci je spolknout. Proč? Protože mi je nutí! Brr, bráním se, cítím se znásilňovaná, je to proti mojí vůli! Chci být zdravá i bez doktora a prášku. Ať mi je nenutí! Mamka se už na mě hodně zlobí a vysvětluje mi, proč si je musím vzít. Mám stažené hrdlo a mám strach. Čeho se bojíš? Vadí mi, že se někdo přibližuje ke mně tak blízko, a že by mi chtěl něco dělat s krkem. Mamka mi prášky drtí na prášek a já je s vodou vypiji. Jsem z toho unavená jako po bitvě.“

Očistíme situaci. „Polykám rozdrcené pilulky, jsem klidná, nic mi nikdo nevnucuje, nebráním se. Mamka mě chlácholí, není v tom násilí. Jsme obě spokojenější, mamka mě chválí. Pokud musím brát prášky, krájím si je na malinkaté kousíčky dodneška. Pokud jsou nadrcené, nevadí mi je polykat. Když je u toho někdo další, dělám si z toho legraci. Pak na to nemyslím a nestresuje mě to.“

Ještě starší událost.

„Je mi asi pět let, odmítám pít z hrníčku. Raději všechno piju z kojenecké lahvičky. Líbí se mi to cucat, protože to dělám sama a nikdo u toho není.“

Uděláme ještě další krůček v sestupu časem.

„Mamka sedí v obýváku, drží mě v náručí, kojí mě. Cucám mlíčko. Mám hlad, ale už se mi zase stahuje hrdlo a přitom mi to chutná. Nikdo mi nic nedělá. Chci vědět, proč se mi stahuje při pití hrdlo, když se mi to jinak líbí!?“

Posílám ji najít jinou, ještě starší událost, kdy se jí stahuje hrdlo.

Nějakou chvíli se nic neděje. Poté se klientka ocitá na bitevním poli, všude leží mrtví lidé. Je středověk, čtrnácté či patnácté století.

„Jsem tam sama, stojím a opírám se o meč. Jsem bojovník, mám delší vlasy, je mi asi dvacet let, jsem tam jen já a pak ti mrtví…je mi dobře, že jsem zůstal naživu, teď se mi stahuje hrdlo. Někdo se blíží, je jich hodně, mají na sobě brnění, bojím se jich. Ten vpředu je hrozně moc velký, dávám meč před sebe, třesu se, nevím, co mám dělat. Mluví na mě, nevnímám, co mi říkají, protože mám velký strach, mám pocit, že mě viní z toho, že ti lidé kolem zemřeli kvůli mně?! Ten velký hromotluk jde ke mně blíž, připadám si menší a menší, natahuje ke mně svou velkou ruku, třese mnou, jsem proti němu malinkatý, chytá mě pod krkem, bojím se, že mě zabije, mačká mi krk…ne, nechce mě zabít, chce něco vědět, ale nevím, co říct. Jsem zoufalý, co mám dělat? Ostatní stojí a čumí. Ten velký má vztek, pořád chce po mně něco vědět, jenže já nevím, co. Ulevuje se mi, nechce mě zabít, jde na mně po dobrém. Ale já přece nic nezamlčuju! Chce vědět, jak to, že jsem jediný zůstal naživu. Nevím. Teď se mi zdá, že i on má tak trochu strach. Odjíždějí, a já zůstávám sám. Nerozumím tomu. Kromě těch mrtvých je krajina prázdná, pustá, nekonečná. Odcházím jejich směrem, mizím v dálce. Jak se vzdaluji, objevuje se slunce. Jdu tím směrem, za sluncem. Najednou si připadám jako hrdina.“

Druhý průchod stejnou situací vnáší do děje nové podrobnosti a okolnosti.

„Je září, možná říjen, není zima ani teplo. Stojím mezi mrtvými a nerozumím ničemu. Přicházejí chlapi v brnění, svírá se mi hrdlo, ale snažím se tvářit statečně. Ten velký jde ke mně, něco chce, dotírá na mě, plivu mu do obličeje, nechci mu nic říkat. Já přece nic nevím! Chytá mě za krk, znovu na něj plivnu, bráním se, vzdoruju, mám pocit ohrožení. Sráží mě na zem. Tady to máš, kope do mě, pořád ode mě něco chce, ale já to nevím. Cítím škodolibost, jako že mám nějaké tajemství, ty hajzle, ode mě se to nedozvíš…dochází mi, že asi vím něco, o co jim jde, snažím se tomu přijít na kloub. Cítím se důležitě, asi to pro ně má velkou cenu, když se to ze mne snaží dostat. Pořád nevím co. Kdyby mě chtěli rovnou zabít, tak už to udělali. Chci, aby mě vzali s sebou, protože nevím, co si počít, myslím si, že je nějak obelstím. Už vím, že silou na mě nemohou, baví mě, jak jsem je „přepral“. Odcházím s nimi. Jdu vedle toho velkého, je to asi jejich vůdce, jsem proti němu malinký, a jsem spoutaný na rukách. Oni mají obavy, aby se mi něco nestalo, nechtějí o mě přijít!

Už vím, že je ve mně nějaké tajemství, které je pro ně důležité. Ale ze mě ho nedostanou! I kdyby mi měli jazyk vyříznout. Jsem plný vzdoru, plivu po nich…už se mi zase svírá hrdlo, už zase se skoro dávím…(chytá se za krk)…

Vyzvu ji, aby se posunula dál.

„Ježíši! Jsem na náměstí, kolem jsou lidi, mám oholenou hlavu dohola, chtějí mě zabít, protože jim nechci nic říct, je tam kat a provaz…už zase vzdoruju, nic vám neřeknu! Uvnitř cítím sílu, ale hrdlo mám stažené tak, že nemůžu dýchat, polknout, kat šustí provazem, ruce mám spoutané za zády…ne nechtějí mě zabít, chtějí mě týrat, hajzlové, stejně jim to nepovím! Jde ke mně chlap, v ruce má velkou dýku, další mi násilím otevírá pusu, strašlivou silou se mi snaží otevřít…pro boha, oni mi vyřízli jazyk! Bolí to, moc to bolí, nemohu plivat, do krku mi stéká vlastní krev, oni odstupují, už se mi nesvírá hrdlo, už jim nemůžu nic říct. Mám radost, jé, mám opravdu radost, že se mnou nic nesvedli, zvedám hlavu, cítím vzdor! Kolem popraviště lidi mávají, něco křičí, na mě křičí, zvedají ruce nad hlavu, jásají? Ano, jásají, tancují, vzhlížejí ke mně, připadám si jako zachránce, dochází mi, kolik lidí by bylo mrtvých kvůli mně, kdybych promluvil, jenže oni žijí proto, že jsem nic neřekl. Dokázal jsem to!

Vyřízli mi jazyk, pak pochopili, že to podělali. Necítím už vzdor, cítím úlevu, klid. Už mě nebudou dál mučit. Už nebudou umírat další lidi. Jdeme z popraviště, je mi na omdlení, ale lidi mě objímají, podpírají, a mně je hezky, cítím vyrovnanost a klid, že jsou živí a šťastní. Je mi jedno, že mi vyřízli jazyk. Už nemohu prozradit žádné tajemství. To je úleva!“

Potíže při čistění zubů, jazyka a polykání ji přestaly obtěžovat, zmizely z jejího života, protože zmizela příčina.

S odstupem poměrně krátkého času po této terapii se klientce stala zvláštní příhoda, podle níž jsem zvolila název tohoto příběhu: Kost v krku. Předcházelo jí střídavé období napětí a svárů a udobřování se s partnerem. Byl to hodně komplikovaný vztah, kdy situace mezi oběma oscilovala mezi příměřím a vyhrocenými emocemi, opakovaně se rozešli a zase se dávali dohromady. Byla to emočně vypjatá doba. Klientka však byla skálopevně přesvědčená, že k sobě patří, i přes všechna ta salta nazad, že si ho vezme za muže a že s ním bude mít děti. Budiž řečeno, že tou vizí byla dost posedlá a oním mužem jako umanutá. Z mého pohledu to chvílemi až hraničilo s pyšným postojem, že co chci, to také dostanu za jakoukoliv cenu.

Ze strany onoho muže jsem vnímala odtažitost, nerozhodnost, vůbec ne vstřícnost k nějakému hlubšímu závazku. Dokázal být klidně týden zticha, nedat o sobě vědět, nekomunikovat…zavřel se k přehradě a patrně mluvil jen s rybami. Mezi mnou a klientkou proběhla řada telefonátů, kdy mi volávala ve chvílích nejhoršího rozčilení a vzteku z bezradnosti, či v okamžicích, když právě panovalo příměří a ona měla pocit, že se její vize přece jenom naplní. Už tenkrát jsem cítila její klam a iluzi, ale ona to nechtěla vidět.

V souvislosti, kdy píši její příběh, jsem si vzpomněla ještě na tuhle okolnost. Jana mě kdysi požádala o numerologickou analýzu jejich jmen, a jak by to vypadalo, kdyby přijala jeho příjmení. Předznamenala, že by ráda, abych jí na svatbě svědčila. Když jsem měla výpočty hotové a vyložila jí, co vyšlo, řekla jsem jí rovnou, že pokud se někdy bude za něj vdávat, aby se mnou nepočítala. „Nepůjdu ti odsvědčit cestu do pekla,“ řekla jsem.

„ A jak by dopadl výpočet, kdyby on přijal moje příjmení“? zeptala se. Udělala jsem to, tato varianta vyšla sice mnohem lépe, jenže: „On na to nepřistoupí, mužů, kteří to udělají, je zanedbatelné promile. Nehledě k tomu, že pro tebe stále není volný.“ (V té době se rozváděl.)

Leč, zpátky k té nešťastné kosti v krku.

„Bylo to v době, kdy jsme se dávali s M zase více dohromady a trvalo to měsíce, jako všechno s ním. Byl na rybách a napsal mi, abych za ním přijela. Jak jsme se tak bavili, přišla jsem na to, že mi lhal. Vjel do mne takový rapl, že celou cestu, co jsem za ním šla lesem, se mnou mlátil vztek, zapadla jsem i do bahna (Povšimněte si, zapadala do bahna, jaká symbolika!) Když jsem dorazila, nebyla jsem schopná vůbec mluvit. Omývala jsem si v přehradě nohy a boty, on mi lehce pomáhal a tušil, že je zle. Pak jsem mrskla sklenicí s kolou na zem a začala jsem na něj ječet, že si snad ze mne dělá blázny, vyřvávala na něj všechno, co mi přišlo do pusy, že je kretén a tak podobně. On se mně snažil utěšovat, snažil se to uhladit. Nemohla jsem to vydržet, bylo to takové zoufalství, jako každé řešení čehokoliv s ním. S odstupem chápu, že na něj všechny ženy, které měl, po počátečním okouzlení jen řvaly, to se snad jinak ani nedá, i když já jsem to celkově ani moc nedělala, protože to není můj styl, ale mlátilo to se mnou často. Takže když jsem na něj všechen ten přetlak v sobě vychrstla, sebrala jsem se, a i když mi nabízel, že mě odveze loďkou, šla jsem zpátky k autu zase lesem. Byla jsem vzteklá a zoufalá zároveň, a nevěděla, co s tím.

Druhý den jsem byla u rodičů na obědě, bylo jehněčí. Už jsem byla klidná. Při jídle mi uvízla v krku poměrně velká kost, která se mi tam vzpříčila a nechtěla žádným způsobem ven. V nemocnici mi řekli, že ji musí vyndat v narkóze. Probudila jsem se s hadičkou v krku a v nose. Těžko se mi mluvilo, byla jsem velmi vyčerpaná. Výživu jsem dostávala hadičkou.“

Tady do příběhu vstoupím. Byla jsem ji navštívit v nemocnici a na podivuhodnou okolnost jejího někdejšího regresního příběhu a současné situace se znemožněním mluvit (!) jsem ji upozornila. Odpověděla mi, jako dnes to slyším: „Asi jsem měla na jazyku zase nějakou nejapnou poznámku, a než jsem ji stačila říct nahlas, zasekla se mi krku kost. Chtěla jsem říct něco, co jsem neměla.“

Viděla sama tu souvislost.

Dávalo to smysl. Kost jí zabránila mluvit, říct něco bez rozmyslu? Ukvapeně? Jedovatě? Provokativně? Zcela určitě jí měla říct: pozor na pusu!

Bylo patrné, že nejen mezi ní a jejím partnerem, ale obecně u ní, jde o téma vhodné či nevhodné komunikace ať už v kategorii chybně volených slov, slov, která neměla být vyřčena, nebo měla, ale jiným způsobem, či měla být řečena zavčasu, a tak dále. Prostě přehodnotit a přenastavit způsob vyjadřování a posunout jej o třídu výš.

Martýrium s hadičkami a nemocnicí trvalo asi tři týdny.

„Napsala jsem mu, kde jsem, ani za mnou nepřišel a jen mi napsal něco o vyřčeném kreténovi. Dělal uraženého. Dodneška si myslím, že jsem ho měla seřvat mnohem víc a neutíkat předčasně. Jenže já jsem se na něj nemohla ani podívat. A měla jsi pravdu (napsala mi k tomu), než se vyjadřovat takto, to raději vůbec.

Pak jsme to asi rok všelijak plácali, jako po celou dobu našeho vztahu. Byli jsme jako dva magnety – podle toho, z které strany je k sobě natočíš, se buď přitahují, nebo odpuzují. Byly i hezké chvilky, ale spíše jsme byli dva jedinci, kteří nemohou být bez sebe ani spolu.“

Na co konkrétního myslela ve chvíli, než se kost v krku vzpříčila, už si nedokázala vzpomenout. Nic dobrého to nejspíš nebylo, jinak by se kost nepostavila napříč krkem jako závora. Kdysi prý tomu muži v rozhořčené chvilce víceméně naznačila, že dítě, které vychovává, nemusí být jeho.

V té době jsme my dvě spolu už nebyly v přímém kontaktu, a tak jsem jí svůj názor mohla říci až s velkým zpožděním téměř dvou let, když se naše cesty znovu potkaly.

„To si tedy hodně přešlápla přes čáru,“ řekla jsem jí. „Umíš si představit, co tohle s chlapem udělá? Vyvolat v něm takové podezření?! Určitě to z tebe vyletělo ve vzteku, nicméně kost v krku byla za trest, že jsi nedržela jazyk na uzdě. I kdyby to tak bylo, a dítě není jeho, mělo toto tajemství zůstat skryto, stejně jako kdysi, když jsi jiné tajemství nechtěla říct a kvůli tomu ti vyřízli jazyk. Měla jsi držet jazyk za zuby, neměla jsi žádný důkaz pro svoji domněnku. Co jsi tím chtěla získat? Myslela sis, že změkne a vrhne se ti vděčně do náruče? Zlost toho tvého K se pak dost možná obrátila proti tobě jako poslu špatných zpráv. Víš, jak končívali poslové špatných zpráv. Většinou je zabili. Teď mi napadá: on tě taky svým způsobem „zabil“. Zabil v tobě starou Janu, aby se mohla zrodit Jana nová! Vzpomeň si, co jsi vyprávěla, jak s tebou zametal, jak tě ponižoval a jak jsi řekla, a to už bylo dávno poté, kdy jste se definitivně odloučili: ´Byla bych k němu po kolenou lezla, jen aby mě vzal nazpátek. A chtěla jsi mu zase psát zprávu.

Vlastně dobře posloužil, když se to tak vezme. Fakt je, že jsi za tuhle osobní transformaci zaplatila tvrdou měnou. Včetně poznání, jak dalekosáhlé důsledky natropí nevhodná poznámka motivovaná vztekem, jehož cílem bylo zranit člověka, který tě vlastně nechtěl. Vlastně právě proto, že tě nechtěl. U tebe bylo přání otcem myšlenky. On nikdy nebral vztah, natož svatbu s tebou, vážně.  Proto pořád tak kličkoval, zapíral se, utíkal někam do lesů a k vodě. Ty sis chtěla prosadit svou. Musel tě někdo – něco, co tě má nebetyčně rádo, zastavit, aby sis nenaběhla do vlastnoručně vykopané pasti. Bohu dík za to, vážně!“

Ve zmíněném mezidobí, kdy jsme se neviděly, však Janin příběh nabral ještě větší obrátky a mohu o něm psát až dnes, kdy má děsivou zkušenost za sebou a je – jak doufám – mimo nebezpečí. Bylo to období jejího života, kdy se úplně ztratila z očí a k nám, jejím kamarádkám, se dostávaly jen kusé a nepodložené informace. Nebyly pěkné. Dělaly jsme si o ní starost a různými cestami jsme se snažily o ní něco dozvědět. Telefonní číslo měla nedostupné,  e-maily se vracely zpátky jako nedoručitelné.

Pak jsem ji dvakrát potkala ve městě. Vypadala přepadle, mluvila jakoby z cesty, couvala přede mnou, jako by se obávala mě pustit blíž, měla nějak divné oči a hlavně vedla podivné řeči. Že už se tohle léto budou na beton brát, že se teď stýká s partou mladých lidí a jestli jsem dobře naslouchala, že si s nimi občas dá marjánku a jak jí to baví, být mezi mladými, nevázanými lidmi, jestli bych neměla nějaký hezký modrý šátek k jejím svatebním šatům.

Byla jsem z toho špatná. Pověděla jsem o svých pochybnostech naší společné známé a ta přišla s další nevalnou zprávou, že prý Janiny rodiče vůbec neví, kde je, že ji hledá i bratr a všichni jsou celí pryč z toho, že neví, co je s ní… A aby toho nebylo málo, i ona se zmínila, že se jí Jana svěřila s tím, že M navedla na myšlenku, že dítě nemusí být jeho a že genetické testy by to prokázaly.

Nezbývalo, než čekat a věřit.

Stalo se. Jednoho dne se mi ohlásila, a že by se ráda u mě zastavila, až půjde z nemocnice. Z nemocnice? Už zase? Co se jí stalo? Nejspíš něco vážného, když tak dlouho po ní nebylo vidu slechu.

A tak jsem se dozvěděla důvod. Prodělala psychospirituální krizi. Když jsem připravovala její příběh k publikování, vyzvala jsem ji, aby sama autenticky popsala, co se s ní dělo. Aby udělala hloubkovou introspekci jakoby v rámci následné terapie. Do diktafonu mluvit nechtěla, prý se o to pokusí písemně, protože při psaní se lépe soustředí. Tady je její zpověď.

„Moje vrcholné trápení a ´nemoc´ začaly se smrtí kolegy z práce. (Vím od ní, že byli na sebe hodně naladěni. Často a hezky o něm mluvila.) Zpráva o jeho smrti byla pro mě děsná pecka. Po jeho pohřbu sedím doma, kouřím a najednou uslyším v místnosti jeho hlas, který mi říká, co mám dělat (detaily si už nepamatuji). Něco ve smyslu, ať nesedím a hýbu se, rozčiloval se a instruoval. To pokračovalo asi tři měsíce. Zvykla jsem si na to a líbilo se mi to. Pak jsem byla u jedné známé na konstelaci, při které ode mě odvedla jeho duši. Byla to veliká úleva, protože jinak jsem při tom prožívala jeho deprese, jeho úzkostné stavy. Taky jsem v té době prodělala potrat. To bylo další martyrium s  M.  Když jsem mu řekla, že jsem asi těhotná, tak na mě vyjel, co to na něj zkouším. Já na to, že to dělají jiní a lépe. Začal vyvádět, že na kluka mu sahat nebudu. Na základě tohoto impulsu mu došlo, že si nechá udělat genetické testy. Tak jsem to alespoň pochopila. Pak se mi omluvil, že prý si mám najít někoho, kdo má rozum. Z dítěte nakonec nic nebylo. To mi taky nepřidalo, ale tohle jsem ještě brala. Jenomže organismus dostával další rány. Hned ten večer po konstelaci se mi začaly vyjevovat minulé životy týkající se M a výjevy z dětství, o kterých jsem neměla ani zdání. To už jsem se pomalu začínala dostávat mimo realitu. Asi jsem to pořád nebrala vážně, zajímal mě hlavně tento svět. A udělala jsem bezmyšlenkovitě to nejhorší, co jsem mohla. Všechno, co se mi dělo, jsem začala vykládat M. On to nejdříve bral jako neškodné bláboly. Dokonce mě i utěšoval a radil, ať se jdu projít, ať tolik pořád nepřemýšlím. Jenže já jsem byla jako kolovrátek. Už jsem přestávala být schopná něčeho konkrétního a poslouchala jsem jenom ten hlas ve mně. Nejhorší na tom bylo, že jsem si vsugerovala, že je to hlas M. Hlas byl na mě milý, hodný, co vše mi říkal, už si moc nepamatuji, ale nepovažuji to za podstatné. Taky jsem měla jasnovidné výjevy. Třeba jsem viděla, jak jsme u jiného kolegy na jeho chalupě na večírku. Poté jsme tam doopravdy jeli a vypadalo to tam přesně tak, jak jsem viděla. Pak jsem viděla nové červené auto a najednou bylo u M v garáži. Byla jsem úplně fascinovaná, co se mi to děje a připadala jsem si tím důležitá, výjimečná. Byla toho spousta, ale je to pořád jedno a totéž dokola. Podstatné je, že jsem o tom mluvila spíše pro sebe jakoby na M a on to slyšel…

To už jsem byla prostě mimo, a trvalo to několik měsíců. V té době jsme se my dvě potkaly v tom městě. Do toho mi začaly docházet zásoby, jelikož jsem měla velké výdaje a malý příjem, jednu chvíli skoro žádný. Požádala jsem M o pomoc a on mi ji přislíbil asi těmito slovy: ´nikdy jsem žádných investic nelitoval, ani jsem to takto nikdy nebral…) Jenže potom slib nedodržel a už mě měl plné zuby. Já jsem taky třeba pořád rozbírala náš vztah – co já, co on, co to znamená, byla jsem taková pomatená. On moc nemluvil. Až jednoho dne začal řvát, ať vypadnu, že jsem šílená, nemocná. V té době jsem se dlouho neozvala našim a nejela k nim, a vůbec jsem se nezajímala, že mají třeba starost, co je se mnou. Jednoho dne to už mamka nemohla vydržet, volala M do práce a on ji dořval, co si to dovoluje. Choval se jako hrubián a já jsem vnímala jen ´hlas´, který byl o něčem jiném, než ta tvrdá realita. S penězi mi nakonec pomohli naši, vyklidili centrum ve městě, aby mi nenarůstal dluh. Dělala jsem nesmyslné věci, například jsem vyklidila skříně a velkou část svého oblečení jsem naházela do textilního kontejneru. Proč, to dodnes nevím.

V té době jsem se taky seznámila se skupinou mladých lidí, pro které byla marjánka denní chleba. V té společnosti jsem si taky něco vydělala, abych měla na základní živobytí – koučing a vykládání karet. Mezi nimi jsem si připadala jako misionářka, což, jak jsem se posléze dočetla, že je taky příznak psychospirituální krize, třeba jsem jim rozdala veškerou svou vzdělávací literaturu a že jsem měla docela velkou. Když už M nechtěl mít se mnou nic společného, beztak jsem si nemohla pomoci a pořád dokola totéž jsem mu psala, všechno, co se mně děje. Naši nelenili a navštívili psychiatrii, aby se informovali, co mají se mnou dělat. Tam jim řekli, že mně mají dopravit k nim.

Postavili mě před hotovou věc, jedeme do Budějovic, ať se ti to líbí nebo ne. Podepsala jsem, že zůstanu na oddělení. Samozřejmě jsem to hned napsala M, ani neštěknul. Co mě vyrazil, tak už se vůbec neozval, i když mu potom ještě jednou volal brácha, jak jsem na tom. Těch několik měsíců je vlastně taková změť spirituálních zážitků a bezmyšlenkovitých blbostí, například jsem na psychiatrii vyprávěla, že se odstěhuji do Prahy. Kde jsem to vzala, fakt nevím. Během té doby jsem sepsala všechno našim a předala jim to. Zmínili se o tom před doktorkou a ona si moje zápisky prý vyžádala. Pro ně jsem musela být úplný blázen, když jsem jim psala, jak na mě mluvil mrtvý.

V nemocnici jsem byla asi měsíc, chtěli mě poslat dokonce do léčebny, to jsem ale odmítla. Po podávání léků mi spirituální zážitky rychle přestaly, a tím jsem se postupně dostala do normy. Vrátila jsem se zpátky k nám a naši mi nabídli, že můžu být u nich – starat se o penzion, vypomáhat na statku a tak. Vzala jsem to a udělala jsem dobře. Byla to taková terapie manuální prací.

Transformaci tímto způsobem nikomu nedoporučuji. Musím však říct, že s rodinou jsme v pohodě, jak jsme nikdy nebyli, už vůči nim necítím nic negativního, nevyhraňuji se vůči nim a k jejich názorům, mám absolutní vnitřní klid (původně jsem si myslela, že jsem taková bezemoční po injekci, ale není to tak). Různá diskuzní témata z minulosti jsou pro mě vyčpělá, prostě jsem skutečně jako na začátku nového života.

A hlavně, i M je pryč. Byla to kapitola sama o sobě, byl v mém životě jedenáct let. Chtěla bych ti napsat, co jsem ve vztahu cítila, ale jako bych to zapomněla. Rozumem si teď říkám, co jsem na tom viděla? Teprve teď vidím, že on není zrovna člověk pro harmonický partnerský vztah. Mít s ním děti byly poslední záchvěvy mateřství ve vztahu k mému věku. M je obrovský slaboch a ještě větší sobec, a to jsem nemohla změnit. Ve vztahu si dělá, co chce, nejsem jediná, kdo to poznal. Je třikrát rozvedený, a pokaždé to byla akce fofrem a rychlý konec. Tohle všechno vidím až teď. Měla jsi pravdu v té své numerologii, s ním by to byla cesta do pekla. I tak jsem si s ním peklo užila.

Paní doktorka vidí jako příčinu mého onemocnění totální vyčerpání a přetížení organismu, který to už neunesl, už nemohl dál.

Je to možná zmatené, co jsem napsala, ale psala jsem, jak mi to šlo do hlavy. Jsem ráda, že to mám za sebou, ale – dobrá zpráva nakonec – necítila jsem při tom už nic, vůbec nic. Je to fakt pryč.“

Psychospirituální krize je jednou z forem krize vlastní identity. Jde o stav, kdy u člověka dochází k významným změnám v názorovém či hodnotovém systému (např. jeho jedinečné cíle, hodnoty, postoje, přesvědčení apod.) zpravidla v důsledku mimořádného spirituálního zážitku. Jeho příčinou mohou být též mimořádné stavy vědomí, mystické, paranormální či jiné neobvyklé zážitky. Člověk se jimi může cítit být ohrožen, nebo má díky nim potíže se zvládáním každodenního života.

Tyto zážitky se mohou vyskytnout v souvislosti s různými formami duchovní praxe, po silném emočním či traumatickém zážitku, po užití psychedelických látek anebo i zcela náhle, spontánně. Příkladem neobvyklých zkušeností může být objevení se mimosmyslového vnímání nebo předvídání budoucích situací, zkušenost existence mimo vlastní tělo, kontakt s duchy, vize, hlasy, pocity sjednocení s druhými lidmi, přírodou, vesmírem, příval nesrozumitelných emocí, apod. Do vědomí mohou také různými způsoby vstupovat mytologická témata jako např. téma smrti, zničení a znovustvoření, boj mezi silami dobra a zla, téma nového světa, nového společenského řádu, atd. Člověk může mít pocit, že je vyvoleným, vykupitelem, zachráncem lidstva, apod. Zdroj: Wikipedie.

Ivana Inšana PÍHOVÁ