vloženo: 11. 10. 2016
Když někoho sužuje úzkost, má povrchní, mělké dýchání. Neschopnost nabrat do plic vzduch „z plna hrdla“, dodýchnout naplno do plic, je špatný návyk dýchání jako důsledek úzkosti. Úzkostí se plicní sklípky stahují. Úzkostí se tají dech. Úzkostí někdo nemůže ani dýchat. Nemoci se pořádně nadýchnout znamená nepřijetí života, ne v podobě, jakou člověk prožívá. Důvodu může být a je mnoho (obavy něco si přiznat, obavy z prozrazení tajemství atp.), avšak základní zůstává: dech = spirit = duch je to, co nás oživuje. Být bez dechu – strachy, leknutím, překvapením – je stejné jako zůstat ležet, stát, sedět, zírat jako bez ducha. V lidové moudrosti tohle všechno najdeme. Mělce, povrchně dýchat neznamená jen špatně se okysličovat, znamená to také nedostávat se do plného kontaktu s duchem. A když nejsme v kontaktu s duchem, nemáme kontakt ani se svojí duší, se svojí podstatou. To se musí nějak projevit, například úzkostným dýcháním…a kruh se uzavírá. Třeba příklad rozedma plic, dříve zvané záducha (!), vidíte, jak slovo záducha obsahuje za ducha (ne v duchu, ale za ním, tedy mimo něj!). Moje babička zemřela na záduchu neboli rozedma plic. Celý svůj nedlouhý život prožila v úzkosti a obavách z materiální existence rodiny během první i druhé světové války a řadu let ještě poté. Později se k tomu připojil šedý zákal, babi rychle slepla. Už se na to nemohla (nechtěla) dívat.
Mluvím zde o dýchání proto, abych odpověděla plošněji na otázku, proč tak často během terapií ´učím´ lidi pořádně dýchat, zhluboka nabírat a pořádně vydychovat. Téměř žádný z mých klientů to neumí. Zejména, když lidé procházejí emočními reakcemi na nějakou situaci, mají všichni bez výjimky tendenci jen lapat po vzduchu či dokonce zadržovat dech úplně. A to je samozřejmě nežádoucí.
Dýchání je dvoutaktní rytmus života – nádech, výdech, nádech, výdech. Kdo dýchá, žije, kdo dodýchá, zemře. Nádechem nabíráme vzduch a chcete-li energii přímo životní, výdechem odevzdáváme, co už nepotřebujeme. Je to vlastně docela prosté, milý Watsone, řekl by Sherlock Holmes.
To je jedna věc, o které jsem chtěla napsat pár řádek. Teď se zastavím u slova rakovina. Už v samotném slově je obsaženo další slovo – vina. Etikoterapie i psychosomatika učí, že všechno začíná v hlavě. Jsou to naše myšlenky, které formují výstup, jinak řečeno, to, jak myslíme, se zobrazí dříve či později na těle formou nějaké obtíže. V době počítačů by bylo možné aktualizované přirovnání, že co do počítače vložíme, to z něj vypadne. Nic víc a nic méně.
Rakovina je agresivní onemocnění a má přímou vazbu na negativní až agresivní myšlení. Každá negativní myšlenka tělu ubližuje a tělo si to nenechá líbit. Následně reaguje také agresivně, protože negativní myšlenky zasahují a ovlivňují všechny buňky v těle. Tento proces už je už známý a hojně popsaný, například v knížce Nemoc jako cesta (Thorwalda Dethlefsena a Ruedigera Dahlkeho) je vztah mezi duší a nemocí parádně přiblížený. Rakovina je důsledkem autoagrese, neboli agrese obrácené dovnitř. A co jde dovnitř, to také vevnitř vykoná své dílo.
V podstatě každá ne(moc) je psychosomatická. Donutí nás ulehnout, zneschopní nás, ztrácíme MOC sami nad sebou, tudíž máme Ne (MOC). Jsme bezmocní. Jde o to, jak ke své BEZ MOCI přistoupíme. Jestli ji myšlenkově ještě podpoříme (horší varianta), anebo si během své bezmocnosti uvědomíme, proč nás ne(moc) zastavila a donutila zůstat v nečinnosti. Čas daný nám nemocí je dušezpytný, důležitý k přehodnocení našich myšlenek a postojů, prostě slouží k poznání toho, co děláme blbě. Co jsme vložili dovnitř, je program, a záleží na tom, jaký je. Podle toho bude vypadat i to, co „z něj vypadne“.
V našich životech se zobrazují také vztahy, vlastně hlavně ty, protože nikdo nežije ve vzduchoprázdnu. A tady platí přímá úměra, že zhoubné vztahy plodí zhoubnou nemoc. Nemoc je vždycky jenom jedna, není jich víc, protože ne-mocný je celek, takže celý člověk. Jsme nemocní celí, nejenom nějaká jedna naše část. Nemoc se na určitém místě „pouze“ projeví, ukáže, promítne se jako na filmovém plátně – zevnitř ven. Jak uvnitř, tak navenek. A podle toho, jaké místo je postižené, který orgán nebo jaká část těla, nás může zavést k problému, který je za tím schovaný a jímž nám tělo nekompromisně hlásá poselství ducha, že něco zcela určitě děláme – nebo jsme dělali – proti sobě. A nedejte se mýlit, vztahuje se to i k úrazům a nehodám. Nejen ne-moc, ale i úraz či nehoda nás zastavují, vyřazují „z provozu“. Proč asi? Je to stále stejný princip: abychom si objevili destruktivní, arogantní, agresivní, prostě negativní myšlenky, jimiž se necháváme vláčet, až nás ony uvláčejí k nemoci. Máme rozpoznat tuto přímou vazbou a opravit sami sebe.
Je to v MOCI každého z nás!
Inšana
