vloženo: 4. 09. 2016
Ráno před odjezdem čtu chvíli knížku Chatrč. Je to jedna z mých top knížek vůbec. Přečetla jsem ji snad už čtyřikrát. A při každém dalším listování v ní objevuji buď nové věci, jež mi před tím unikly, nebo se mi pospojují jiné, které sama žiji, které bytostně cítím a s nimiž se dnes ztotožňuji.
Například tahle. Mnozí terapeuti či guru stojí na břehu a těm, co se topí, anebo uvízli v bahnisku, říkají: Jen přistupte ke mně blíž, a já vás pak zachráním. Já dělám pravý opak. Já pro ně do té vody či bahna dojdu, pomůžu jim vystoupit, a pak s nimi následně pracuji. Nečekám, až se utopí, nedívám se, jak je pohlcuje bahno. Moje srdce to nedovolí.
Moje srdce je veliké, otevřené a vejde se do něj mnoho lidí. Včetně těch nešťastných lidiček, těch největších zoufalců, kteří jinde nenašli zastání, pomoc, medicína nad nimi zlomila hůl, už už se nad nimi téměř zavřela voda, a řízením osudu přicházejí o pomoc ke mně. Například, abych nechodila daleko, osmnáctiletá mentální anorektička. Poslala ji za mnou kolegyně reflexní terapeutka a bylinářka Emilie, která ji zase pomáhá po svém tím, co umí ona. Bylo za pět minut dvanáct. Holčina je kost a kůže a uzlíček nervů. Prakticky od svých 14 let nejí, sem tam něco zobne, co by ani myšku nezasytilo. Dosud s tím nikdo nic nesvedl. Rok dochází k psychiatrovi. A pokrok? „Žádný,“ odpovídá na moji otázku. „Má na mě 15 minut, zeptá se, co je nového, napíše mi prášky a jdu,“ říká. „Vlastně ano, něco přece. Snížil mi denní dávku antidepresiv,“ dodává.
Terapii jsme spolu teprve začaly. Odhalila mnoho až těžko uvěřitelných momentů v jejím životě, na jejichž základě se mentální anorexie spustila. Mentální anorexie není věcí jedince. Je to onemocnění celého rodinného systému. Právě tam se musí hledat její kořeny. Tak jsme hledaly. Přetěžké vztahy v rodině, mezi rodiči, násilí otce vůči dětem i manželce. Ponižování, vyhrožování, vyhazovy z domova, šikana. Holčina všechen ten svrab (promiňte mi tento silný výraz, ale je zcela na místě!) vztáhla na sebe. Úplně ho vcucla. Přestala jíst, protože ji přestal chutnat život. Jediné východisko, jak se vysvobodit, bylo nejíst, odejít a mít už od všeho pokoj. Přiznala, že často myslí na smrt.
Napoprvé se podařilo odhalit aspoň ty nejhorší věci. Některé z nich zmírnit. Propláchnout nevyplakanými slzami. Otevřít zamčená ústa a nechat mluvit stokrát zraněné srdce. Posléze došla k výroku: „Ještě nikdy jsem nepocítila takovou úlevu. Ještě s nikým jsem takhle nemluvila.“
Není vyhráno. Nemůže být a bylo by pošetilé a nezodpovědné myslet si opak. Ale dobrý začátek to určitě je!
Pro mě bezmála stav blaženosti, pokory a zároveň radosti. A když se vrátím k Chatrči, cítím ten díleček božství v sobě a to, jak se skrze mě projevuje, a vím, že dělám přesně tohle: Jsem s ním, konám, jsem sloveso, které je tvůrčím pohybem. Jak se praví v knížce, poslouchám jeho myšlenky ve svých a jednám podle nich. To jeho hlas rozeznávám, mým hlasem mluví on a já jsem poctěna, že si mě vybral jako svůj nástroj, přesněji řečeno, že jsem se vyladila na frekvenci takové vibrace, skrze niž pak jeho vůle může sestupovat a proudit. Zjevovat se ve slovech, větách, otázkách, apod. U mě nejde ani tak o technický přístup k terapiím. Jde o projevení se vyšší vůle. To říkám, aniž bych se chtěla rouhat. Vím to, jsem si tím jista. Jeho vůle se projevuje skrze mne a na mě je ji způsobem odpovídajícím mým zkušenostem a dovednostem, intuicí a srdcem realizovat, neboli přenést. A pomáhat.
Jde o jinou kvalitu, než tomu bylo před časem. O mnohem vyšší kvalitu, vyšší napětí a energii, která drží celý proces na potřebné úrovni. Tuhle jsem vzpomněla na svého učitele a jeho sice perfektně vypracovaný technický postup, který nás nadriloval, zároveň ale mechanický až odtažitý. Byl vždycky naprosto nezúčastněný na věci. Absolutně mimo příběh. Seděl, zapisoval a čekal, až bude mít co zapsat. On nebyl s auditovaným člověkem ani trošku energeticky spojený, nebyl navázaný na jeho duši. Prováděl terapii podle schématu. Nic ze sebe nedával. Nešel procesu naproti. Dělal to zkrátka po svém. Dělám to taky po svém. Musela jsem se k tomu dopracovat a vypracovat skrze zkušenosti. S každou další se postup vyvíjel, cizeloval a narůstal potenciál osobní energie, který je k tomu nezbytný.
Lidé cítí moji vyrovnanost, vnitřní klid a mír. To je to, co oni nemají. A pořád to ještě není úplně výstižné vyjádření. Cítí rozměr mého srdce a ví, že je přijímám takoví, jací přijdou. Nesoudím je, jako jejich okolí. Umím naslouchat, být prostě s nimi zcela, celou svou bytostí, i když se samozřejmě musím kvůli nim trošku omezit a sestoupit, abych si pro ně mohla dojít „do toho jejich vnitřního pekla“. Jak říká Ježíš Mackenzimu: Stačí, když budeš se mnou. Já jsem vždycky s tebou. Slib mi, že až se budeš topit, dovolíš mi tě zachránit. Ano, to je ono. Oni dovolí, abych já je zachránila, a já to dělám proto, že je to vyšší vůle. Kdyby to tak být nemělo, nedařilo by se mi stavět na nohy a dávat naději těm, kteří se už bezmála ztratili v rašeliništi svých duševních propadlišť, odkud také nemusí být návratu. Navracím je do života, protože taková je vůle Taťky.
Příklad z terapie: Otevřel se opět další strastiplný příběh nešťastného, zlomeného dítěte, vystrčeného z rodinného kruhu, bitého otčímem za tichého souhlasu matky, která nezakročila, nezastala se, nechránila své mládě. Vyústil k zachráněnému malému dítěti, a velká Jindra si mohla úlevně oddychnout, aby mohla konečně žít jako celistvá bytost.
Když odešla, zůstala jsem tiše sedět pod vlivem silného okamžiku přijetí a podařené práce. Zpočátku to vůbec nevypadalo slibně. Potom se rozběhl proces, jako když se ze svahu sune lavina a ze všech asi pěti bodů k řešení, s nimiž přišla, nás nasměroval na první z nich – k vnitřnímu dítěti. Našly jsme malou Jindřišku! Uvízla v temné kůlně bez světla, schoulená a nešťastná, sama, všemi odstrčená a zapomenutá, nemilovaná, podvedená a nekonečně zkradená ze života. Udělali jsme integraci, což se neobešlo bez slzí. Bylo to velmi pohnuté, a velmi silné. Jindra měla krásný vnitřní obraz celého procesu, jenž dospěl k vyléčení jejích dětských zranění, třebaže že se jí z úst těžko dostávala zejména citově podbarvená slova.
Nechávala jsem na sebe působit energii zázraku nalezení a přijetí a snad proto, že bylo citlivé datum 22 (dvojmocná Luna), kdy mně – a to už se mi normálně běžně neděje – vlhly oči a brněl mě nos. Pocítila jsem znovu posvátnou pokoru z celého procesu, a nad tím, že jako nástroj vyšší vůle takhle mohu sloužit, že jsem na to byla dlouhá léta připravovaná a trénovaná vnějšími okolnostmi a sama se snažila pracovat na svém vzestupu. Že nacházím znovu své někdejší kvality šamanky a že se oživuje informační pole toho, co jsem kdysi už uměla, znala a dělala. A já do něj mohu a smím vstupovat.
Znovu tady a teď říkám: Děkuji, děkuji, děkuji všem, kteří mi v životě pěkně zatápěli, že mě svým přístupem na tohle připravovali, i když nevědomě, že jsem díky tomu byla nucena často sestoupit do hlubin své bytosti, do svých stínů a vedle nich objevit své kvality, z nichž čerpám. Díky tomu se můj energetický systém utužil natolik, že ono „vysoké napětí“ udrží a vydrží!
Lidé kolem mne jsou pozorní. Snaží se udělat mi dobře, nabídnout drobné služby, obdarovat ba někdy mě i doslova obletovat a hýčkat. To je pro mě stále dost nezvyklé, ale přicházejí takové příležitosti a já je přijímám, protože se mám zdokonalovat v přijímání a dělat lidem radost tím, že jejich pozornosti a obdarování přijmu. Dělají to rádi. Sami mi to řeknou. My to pro tebe – já to pro tebe- pro vás udělám moc rád (a). Jsou to bonusy a úroky z banky vkladů, kam jsem si po roky střádala na svůj účet a které se mi nyní vracejí do života.
Jsem ráda na světě a vychutnávám si to. Konečně, po všech těch jiných letech, kdy tomu tak nebylo, kdy jsem sama prolézala svými vlastními bahnisky, si vychutnávám život a jsem za to neskonale vděčná. A tak ráda, že těžko hledat slova, jak to vyjádřit. Snad citátem? „Člověk, který vykonává poslání (práci) své duše, životem tančí.“
Ano, já tančím: se všemi třemi z Chatrče: se Saraju, Taťkou a Ježíšem. Mám ty tři obzvlášť ráda!
S láskou a pokorou za sebe a pro vás
Ivana Inšana PÍHOVÁ
