Mongoloidní dítě

vloženo: 11. 03. 2020

Povídka z knížky Zázračné náhody autora Franka P. Jonese (vydané v Edici Největší záhady světa v nakladatelství Dialog v roce 1995) o osudové předurčenosti hraběte Clause von Stauffenberga, kterou jsem na svůj web nedávno umístila, našla u čtenářů ohlas a byla jsem požádána, abych přidala ještě nějaký jiný příběh. Ráda tak nyní činím, i když výběr není právě snadný; Frank P. Jones napsal knih hodně a všechny jsou vzrušující a nadmíru zajímavé. Musím říci, že i pro mne je jejich občasné pročítání a nyní i zprostředkování uveřejněných příběhů vítaným odlehčením a osvěžením od práce terapeutky a od psaní vážných příběhů ze života klientů.

Dnes vybírám téma velmi zvláštní; o tom, jak si jistí manželé v pokročilejším věku přáli zplodit potomka, který by byl inteligentní, přitažlivý urostlý, zdravý a úspěšný a který by zdědil po rodičích vilu s bazénem a několik tisíc dolarů ve spolehlivých akciích jedné naftařské společnosti.

Pán a paní žili jako rentiéři zcela bezpracným životem, zajímali se pouze o společenské události, o sport, módu a dietní jídelníčky, o svou společenskou prestiž.  V zápolení o místo na slunci mezi společenskou smetánkou si dost pozdě vzpomenuli, že by také mohli konečně založit rodinu.

O vlastnostech svého potomka měli jasno a věřili, že právě tyto vlastnosti jsou tím nejskvělejším, co může život poskytnout. Chtěli mít záruku, že nic z tohoto žádaného zboží nebude jejich potomkovi chybět.

Jasnovidka paní Kingová, kterou v té věci navštívili (a která plně chápe smysl takzvaných náhod v lidském životě), je však v jejich očekávání zklamala, když jim řekla, že takové dítě, jaké si přejí mít, by mohli zplodit až za dva roky. Varovala je, že v přítomné chvíli není pro oplodnění paní vhodná doba.

Paní Cromwellová se jasnovidky zeptala: „A kdybychom se přesto rozhodli mít dítě už dnes? Myslím, že už jsem v letech, kdy by se nemělo tak dlouho čekat.“

„Pak by ovšem vaše dítě zcela jistě nemělo žádnou z oněch vlastností, které si tak usilovně přejte,“ odvětila paní Kingová. „A jaké by tedy mohlo být?“ vznesla další otázku paní Cromwellová.

„Mnoho toho nevidím,“ odtušila paní Kingová a vzhlédla od své virgule. „Rozhodně však vím, že by to bylo šťastné dítě, a i váš život by posléze zcela zaplnilo štěstí. Zdůrazňuji ovšem, že až posléze, ne hned,“ dodala.

„Madame, ale vždyť právě tohle jsme chtěli slyšet,“ pronesl rozzářený pan Cromwell, mávl ledabyle rukou nad slůvkem posléze a vyplnit tučný šek, neboť další setrvání u paní Kingové pokládal za ztrátu času. Ta mu ještě stačila napsat na papír nejvhodnější termín k plánovanému oplodnění a sdělit mu, že se jim narodí syn Igor a přesně předpověděla hodinu, den a měsíc porodu.

Uběhlo deset měsíců a šest dnů, když paní Cromwellová přivedla ve stanovenou hodinu na svět třiapůlkilového synka, měřícího 51 centimetrů. Na první pohled zdravé a normálně vyvinuté dítě…

Záhy však vyšlo najevo, že Igor se stal obětí takzvané trisomie G, neboli Downova syndromu, jinak označovaného také jako mongolismus. U chlapečka se jednalo o to, že ze 46 chromozomů je jeden netypický, nepárový, ulpělý na některém chromozomu skupiny G, čemuž se říká translokační trisomie. Tuto vadu přenesla na Igora jeho matka. Mongolismus je z lékařského hlediska připisován nejčastěji vyššímu věku matky.

Tělesný vzhled každého ´mongola´ je obecně dobře znám, uvádí Frank P. Jones a pokračuje popisem: kulatá lebka, plošší obličej, načervenalé tváře, šikmé oči, rozměrnější jazyk a patetické dermatologické obrazce. Jejich inteligence však dosahuje bohužel jen hranice imbecility. Jsou nevzdělavatelní a úspěchem je to, když zvládnou pro ně mnohdy komplikovanou sebeobsluhu a trvale neznečišťují sami sebe a svoje okolí.

Žádný div, že po tomto zjištění zavládlo v rodině Cromwellových zděšení. Imbecil je mohl zkompromitovat ve společnosti a zcela spolehlivě sociálně doslova vyřídit. Jistě, soucitu by se jim dostalo ze všech stran, jenže Američané vůči sobě nesnášejí soucit. Je to pro ně důkaz vlastní neschopnosti či nedostatečnosti.

Igor pro své rodiče byl nejpádnějším obrazem této nedostatečnosti, a to zejména v zemi, kde jsou děti považovány především za fyzické a psychické kopie svých rodičů, za jejich dědice a reprezentanty!

Pan Cromwell se téměř naráz rozhodl, že dítě musí do ústavu. Jenže to se přepočítal. V paní Cromwellové se totiž začaly probouzet mateřské city.

Do svého bezmocného synka se zamilovala přesto, že už od svého narození nesl stigmata a osud méněcenného a vlastně pro svět zcela zbytečného tvora.

Pan Cromwell nežaloval paní Kingovou, jak měl původně v úmyslu, protože se dal zviklat manželčiným naléhání a sám si uvědomil, že nezmůže nic proti osudu, který před ním jasnovidka tak jasně předestřela. I on se pozvolna smiřoval se svým synem, jenž ho nikdy rozhodně nemohl reprezentovat a nikdy se rovněž nemohl stát jeho dědicem. Se synem, který se vzdor svému intelektovému handicapu začínal usmívat a napřahovat k němu své ručky, se smiřoval.

Uplynulo několik let. Igor rostl jako z vody a jeho rodiče se o něho příkladně starali. Chlapcova výchova jim zabrala všechen čas, rodiče se stáhli do ústraní a vyhýbali se společenskému životu. Pan Cromwell si znovu otevřel advokátskou praxi a její výnos věnoval na vytvoření nadace pro fyzicky i psychiky postižené děti!

Od té doby se rodiče Igora rozhlíželi po světě zcela jinak a jejich srdce naplňoval soucit.

Ještě než uplynuly tři roky od narození jejich syna, uvědomili si, že jsou navýsost šťastni, jak nikdy nebyli, když žili bezstarostný a zahálčivý život. Bezmocný synek dodal kupodivu jejich životu smysl. Na každý pokrok v jeho chování byli nuceni vynaložit tisícinásobně více úsilí než rodiče zdravých dětí.

Když si Igor naučil čistit zuby kartáčkem, měli Cromwellovi takovou radost, jako jiní rodiče, jejichž děti promovaly na Harvardu. Když si posléze dokázal sám zavázat tkaničku u boty, byl tímto jeho výkonem pan Cromwell několik dnů zcela opojen. A když chlapec konečně zvládl nástrahy a složitosti defekace, upekla paní Cromwellová na oslavu tohoto vítězství ducha nad bezmocnou hmotou poschoďový dort.

Rodiče byli pyšní na to, že jejich synek dokázal posléze více než jiné, stejně postižené děti. Igor se cítil šťasten a snažil se pod vedením rodičů o co největší pokroky. A oni byli neskonale šťastní, že se mu to daří.

V roce 1988 napsal pan Cromwell paní Kingové dopis, z něhož po svolení pisatele i adresátky Frank P. Jones v knize cituje:

„Rázem jsem poznal, že je v podstatě lhostejné, čemu se člověk v životě věnuje. Důležité je, aby to činil se zápalem a se srdcem plným radosti. Jen hlupáci si myslí, že smyslem života mohou být pouze peníze, společenský úspěch a dobře zajištěné dynastické následnictví. Už dnes jsem si jist, že veškerý svůj majetek odkážu postiženým lidem. Vy, paní Kingová, jste mě naštěstí ještě v poslední chvíli svedla z falešné stopy. Jistě bych si přál zdravého syna, ale pak bych, jak jste skvěle předpověděla, nebyl tak šťastný, jak se cítím dnes, a ani můj zdravý syn by v životě neprožíval tak opojnou radost, jakou po většinu dne okouší náš Igor. Jak podivuhodná náhoda změnila celý náš život…“

Inšana