vloženo: 13. 02. 2012
Čištění starých emočních zátěží, které vytvářejí bloky, může mít i jinou podobu než má regresní terapie. V tomto případě jde o metodu Brandon Bays a Kevina Billetta Cesta vědomí. Metodu takzvaného loupání cibule, jak ji autorka už ve své první knize nazvala, loupání cibule, vrstvu po vrstvě, až k jádru. Patří k ní odhalení zažitých, vnitřních vzorců chování, jejich původ, emoce s nimi spojené, táborový oheň, pozvání přísedících, promytí vrstev, odpuštění a další kroky.
Následující příběh ve zkrácené podobě nás zavede ke zralé ženě, která celý život pracovala obětavě jako zdravotní sestra. Sloužila druhým, pomáhala, mnohokrát na úkor svého soukromí a svého vlastního zdraví. Stát ji za celoživotní službu „odměnil“ tak směšným důchodem, že je to úplný výsměch, pohrdání a obžaloba. Ale vypracovala se v jiném oboru, zajímavém a přitažlivém. Je v něm velmi zdatná.
Vstupní situace
Bavily jsme se nejprve o tom, jestli by o něm nechtěla něco povědět malé skupině lidí. Reakce byla okamžitá: „Už při tom pomyšlení se mi svírá krk!“ Co ti brání? „Mám nějaký blok.“ Co tě blokuje? „Vzpomínka na školu.“ Na co konkrétně? „Na hudební výchovu. Učitelka mě vyvolala a řekla, abych zazpívala písničku. Řekla mi, že zpívám příšerně falešně, před celou třídou mě shodila. Vadilo mi, jak se mi děti smály.“
Máš obavu, že by se ti lidi zase smáli? „Mám strach, že bych byla směšná. Nevypravila bych ze sebe ani slovo.“
Její nejintenzivněji pociťovaná emoce je strach.
Kde ho cítíš nejvíc? “Všude, po celém těle. Tělo se jí napíná. Co je pod tím strachem? „Opuštění, samota. Cítím tlak na prsou, sevření, bolest.“ Pláče. Ptám se proč. „Mám pocit, že mě nikdo nepotřebuje, že jsem úplně sama. Cítím tlak do břicha a prázdnotu… Teď jsem v ohromné kouli. Jsem v ní malinkatá, ztracená. Je to velký prostor, přitom ohraničený. Toho se vždycky bojím.“ Čeho se bojíš? „Omezení v prostoru. Mám v něm velikost černého kamínku. „Co horšího by se ještě mohlo stát? Že budu ještě víc nepotřebná než jsem teď. Mám nutkání být pořád potřebná!“ V hlase je slyšet vzdor a vztek. Co ti na tom nejvíc vadí? „Že musím pořád pomáhat a nevím proč. Chci, aby někdo taky pomáhal mně!“
A je to venku. Záhy se však ukáže, že si o pomoc nedovede říct.
Začíná loupání cibule, sestupujeme po vrstvách.
VHLED
„Jsem malá holka, vedu do školky sestru. Vadí mi to.“ Proč? „Protože pořád něco MUSÍM. Musím být zodpovědná, musím se postarat, musím udělat, pořád dělám něco za někoho.“ Chvíli je ticho, čekám, co bude dál. „Pociťuju úlevu, zklidnění na solar plexu. Co vidíš? „Posílám sestru, aby šla do školky sama.“
Kde je tvoje zodpovědnost? „Zodpovědnost! Nechci to slovo ani slyšet! Jde na mě vztek!“ Na koho se vztekáš? „Na sebe, že se neumím ohradit a říct NE! Nesnáším slovo musíš! Je to strašné!“ Co je strašné? „Tohle přeci nejsem já!“ Co cítíš? „Vztek i lítost“…pláče, kope nohama. „Musím pomáhat druhým, ale já jsem tady na všechno sama a potřebuji pomoc!“ Co teď vidíš?
„Máma na mě přenesla zodpovědnost za sestru, za sebe…chtěla jsem volnost a chtěla jsem říct, co chci…“ nedopoví větu. Necháme emoci projevit se a prodýcháváme.
Co horšího by se ještě mohlo stát? „Že budu bez peněz. Mám jenom mámu.“ A kdyby se to stalo, co ještě horšího by mohlo přijít? „Že bych jí nemohla pomáhat, ale já chci pomoct musím pomoct!“ PROČ MUSÍŠ? „Aby mě měli rádi.“ Kdo aby tě měl rád? „Moje děti!“
Reakce těla na právě vyřčenou větu se projeví bouřlivě. Svírá pěsti, kope nohama. „Co cítíš? „Hučí mi neskutečně v hlavě, mám tlak v uších. Vnímám teď obě děti jakoby mě stačovaly dolů. Nechci jim říct…“ prodleva…Co jim nechceš říct? „Že už nemám sílu jim pomáhat, už nemám z čeho. Ony to nevidí, a žárlí na sebe, a přitom pro ně všechno dělám.“ Mluvila jsi s nimi o tom? „Mluvila“ A co řekly? „Dcera mi řekla, ať jdu k doktorovi, když se cítím špatně. Zase mi děsně hučí v uších, tlak v hlavě narůstá. Přirovnává tlak v uších k přetlakovým ventilům. Ukazuje nad hlavu. „Tady cítím nepříjemnou bolest, tlačí to, vnímám jenom hlavu, tělo vůbec ne.“ (Čeho má plnou hlavu, co z ní chce ven? Co uši nechtějí slyšet?)
Po chvíli sama pokračuje. „Mohly by být rády, že mají babičku, kterou jsem já neměla…jsem jen náhražka?“ Náhražka? „Neměla jsem ani jednu babičku, nebyl nikdo, kdo by mi pomohl, pohlídal děti. Snažím se dětem tohle vynahradit.“
VHLED
Zase jsem najednou malé dítě, a slyším mámu, jak mi říká musíš, musíš! Je to trest?“ zeptá se jakoby udivena tím, co právě vyslovila.
Jaký a čí trest? Za co? „Můj trest za to, že jsem zase neudělala něco tak, jak mělo být, ještě hůř, neudělala jsem to dost dobře!“ Co míníš tím TO? „Všechno! Nikdy mi neřekla, ty to zvládneš, ale ty to MUSÍŠ zvládnout! Když nepůjdeš na vysokou, nebudeš nic, budeš popelářka, mi říkala, co z tebe bude?“
V dalším úseku si vzpomíná: “Pletly jsme dečky, mnohdy jsem už nerozeznala rub a líc, jak jsem byla unavená. Měla jsem na starosti pravidelné úklidy, a pak jsem slyšela jen jsi blbá, jsi blbá!!
Chtěla jsem jí dokázat, že jsem dokonalá. Čím víc jsem se snažila, tím hůř jsem věci dělala, všechno jsem dělala pod tlakem slova musíš. Potřebovala jsem ale také povzbudit. Celý život si to v sobě nesu.“ Co konkrétně?“ Že nejsem dokonalá.“
Pociťuje stále tlak v uších. Co tě tlačí v uších? „Vzdor.“ Vůči čemu, nebo komu? „Vůči matce. Schválně, natruc jsem jí dělala věci.
Mluví teď přímo k ní. “Chtěla jsem na vysokou školu, chtěla jsem na medicínu, ale tys mě pořád nutila, a tak jsem nešla, ze vzdoru a na vztek tobě. Mělas hrozný život, ale mohla sis za to sama.“ Odmlčí se. Čekám, co bude dál, vidím na její tváři, že se něco odehrává. „Teď vidím tu neskutečnou souvislost. Děti nemůžou pomoc. Nechala jsem matku samotnou, protože jsem měla už svoji rodinu, ale měla jsem vnímat, co ji trápí…“ Usedavě a na dlouho se rozpláče. „Měla jsem se jí zeptat, co ji trápí. Měla jsem jí nabídnout pomoc! Já teď nemůžu vyžadovat pomoc od dětí, když jsem to neudělala sama vůči své matce.“ Co pociťuješ teď? „Vinu a velkou bolest.“
Její zoufalství je bezedné. Sedám si k ní blíž a beru ji za ruku. Když se trošku uklidní, pokračujeme.
„Nechala dlouhý dopis na rozloučenou, a já ho ani nepřečetla. Táta jí opustil, přestěhovali jí do jiného bytu, neměla peníze, a nakonec si pustila plyn. Já jsem byla už jinde, sestra taky… teď vím, jaké je žít sama, bez peněz, bez pomoci dětí…ten dopis na rozloučenou se ztratil, nikdy jsem ho nečetla, nevím, co v něm bylo. Neměla jsem tehdy sílu ho číst, odložila jsem ho a on se pak už nikdy nenašel.“ Proč jsi ho nepřečetla? Protože přes slzy a bolest jsem nemohla. Měl několik stránek. Celý život mě to mrzí.“
Ptám se, jestli maminka teď nějak reaguje.
„Ne. Sedí, nic neříká. Je zaražená.“ Přichází další záchvat pláče…“ Zase vidím sebe jako malou holku. Přibíhám k ní. Proč nepřišla ona někdy za mnou?“ Chceš jí něco říct? „Moc jsi mi scházela, mohla jsi žít aspoň pro vnoučata…“ zavalí ji vlna spontánního projevu: „Mami, prosím tě, odpusť mi, odpusť mi, celou dobu mě to trápí, prosím tě odpusť, odpusť.“
Je hodně zjitřená, a tak pokračujeme zase až po chvíli.
Táborový oheň
Co na to říká tvůj mistr? „Abych to neřešila, že mamka to ze sebe musela dostat aspoň tím dopisem. Abych to brala tak, že se nic neděje náhodou – náhodou se ani ten dopis neztratil. Maminka říká, že mě osvobozuje, abychom se na ni nezlobili a že mi nemá nic za zlé, ani to, že jsem dopis nepřečetla.“
Chce k tomu něco říct tvé současné Já? „ Že jsem se narodila proto, abych jí pomáhala. Klečím u ní, mám hlavu na jejím klíně. Je to divná pozice. Jsem zase malé dítě, které ona drží a ochraňuje.“ Co cítíš? „Veliké uvolnění,“ vydechne. Co uši? Bolí, ale vnímám, jakoby malými dírkami z nich utíkal tlak ven. Trošku to ještě bolí, ale je to docela příjemné, uši mě svědí.“ Co na to maminka? „Že to jinak neuměla. Chtěla dávat stejně, měla nás ráda, ale nezvládla život, neměla peníze, moc tvrdě pracovala celý život.“ Kde je otec? „Táta sedí od nás stranou. Měla jsem ho raději než mámu, a on měl raději sestru, byla mu i podobná. Vždycky nás chránil, když nás máma mlátila.“(už bez emoční odezvy).
„Táta doma nepomáhal. Oba rodiče jen dřeli. Máma byla rozhodná, táta ji poslouchal na slovo, jako my děti. Mám hlavu jako břímě.“ Proč? „Ona všechno přenášela na mě!“ Co všechno? Zasekne se, zdráhá se mluvit. Znovu ji vyzývám.
„Chodila jsem půjčovat si od sousedů stovku. Máma mě posílala. Ona nešla nikdy, vždycky nastrčila mně. Prosila jsem o půjčku pro celou rodinu. Nevím, kdo pak tu stovku vracel, já jsem to nebyla. Ptali se mně, proč si nepřijde maminka? Moc jsem se styděla. Nevěděla jsem, co na to říct. Věčné půjčky z nedostatku, musela jsem to snášet, ale vůbec se mi to nelíbilo. Cítila jsem bolest a ponížení.
Strach prosit o půjčku mám i teď. To radši umřu někde na ulici jako bezdomovec, než abych si řekla o půjčku. Nechci, aby děti věděly, nechci, aby mě našly na ulici.“
I kdyby se to stalo, co horšího by pak mohlo nastat? „Vynadaly by mi, že jsem jim to měla říct. Neměly by lítost, ale nadávaly by mi. Nedokážu jim popravdě nikdy nic říct, zatímco ony mi vpálí do tváře cokoliv. Ale umřít by mě na ulici nenechaly.“ Zase je chvilička napjatého ticha. „Přeci nebudu padat až na dno, aby mě vlastní děti začaly vnímat!“ Co tím chceš říct? Že se o sebe umím postarat sama, že nesmím dovolit, aby se tohle stalo.“
A i kdyby přece, co pak? „Nic, umřela bych, odložila tělo…“
Vchází do zdroje, poté promýváme jednotlivé vrstvy.
Po náročných několika hodinách práce hodnou chvíli mlčíme u vědomí toho, co se všechno rozkrylo, kolik emočního odpadu v sobě člověk nosí, jak těžké a omezující je žít s takovou časovanou náloží a jak svízelné a bolestné cesty vedou k pochopení, nesouzení ! a odpouštění.
Příběh skončil. Jednu poznámku k němu si ale ještě neodpustím a adresuji ji rodičům, učitelům vychovatelům, a vůbec všem, kteří ovlivňují děti: neříkejte jim, pakli-že je opravdu nesobecky milujete, máte rádi, pracujete s nimi v kolektivu, že jsou blbé, neschopné, že něco nedovedou, že z nich nic nevyroste, neostouzejte je před jinými ani v soukromí, nesnižujete jejich lidskou důstojnost a sebehodnotu, nepřevádějte na dětská bedra svou zodpovědnost dospělých, děti ji nemohou unést! Nevyhrožujte, nevynucujte si autoritu slovem musíš, odezva na ně je Vzdor, ne Ochota. Nepodmiňujte svůj vztah k nim tím, že je budete brát na vědomí jen tehdy, když udělají to či ono, například až vyneseš smetí, až pověsíš prádlo, až až, až, teprve pak se budeme bavit… prostě nehřešte slovem. Vidíte na tomto příběhu, a takových jsou stále tisíce, co způsobují slova.
Ivana PÍHOVÁ