Můj blog

Všechny příspěvky:


Psychické potíže dětí, část II. Koktání a komplex méněcennosti

vloženo: 1. 04. 2019

Zadrhávání v řeči, lidově zvané koktání, patří rovněž do skupiny psychických – nervových poruch a ve většině případů se základy pro tuto poruchu pokládají právě v dětství.

Než přejdu k samotnému koktání, musím zmínit citlivost, protože s tématem úzce souvisí. Všichni nejsme stejně citliví a nereagujeme stejně, i když se jedná třeba o stejné podněty. Senzitivitu máme každý nastavenou jinak a toto naladění je u každého člověka od dětství zcela individuální podle povahy a založení. Kromě toho se i citlivost od dětství vyvíjí a velmi ji ovlivňuje prostředí, v kterém žijeme. Dítě se učí vnímáním svého okolí, zpracováním informací, na jejichž základě reaguje. Znáte to sami, někdo je pak takzvaná citlivka, cíťa, rozruší ho sebemenší podnět, jiného se téměř nedotkne a někdo další má dokonce z pohledu okolí takzvanou hroší kůži. Chci tím říci, že způsobu reakce na podněty se kromě osobního nastavení citlivosti naučíme.

Proč dítě začne koktat?

Někteří odborníci se domnívají, že zde hraje určitou roli i dědičnost. Ze své praxe mám takový poznatek, že mohou koktat i děti, v jejichž příbuzenstvu nekoktal nikdo a začaly zadrhávat v řeči v souvislosti s narušeným rodinným prostředím, v důsledku nepěkného chování k nim ze strany dospělých, například ponižováním dítěte. Příklad z praxe: Jsi hloupý a nikam to nedovedeš. Budeš tak maximálně pást krávy na Šumavě. Ano, tento stokrát opakovaný výrok jednoho otce přivodil chlapci koktavost. Toto konkrétní dítě se otce navíc bálo a těžce neslo, že o něm otec takto smýšlí. „Táta mě nikdy neměl rád. Choval se ke mně, jako kdybych ani nebyl jeho syn. Přehlížel mě, v ničem mě nikdy nepodpořil, jen byl se mnou pořád nespokojený. Nadržoval sestře, protěžoval ji, byla pro něj bohyně. Ani já jsem ho neměl rád,“ zaznělo při terapii z úst tohoto muže.

K živné půdě koktání mohou vést i jiné vlivy, například se na dítě „děsně“ chvátá: dělej, jsi pomalý, nebudeme na tebe čekat, tak už se vymáčkni… a podobně, kdy se dítě ocitá v permanentním stresu. Dítě má samozřejmě snahu dospělým vyhovět, snaží se, seč mu síly stačí: dělat rychle, mluvit rychle. Opakováním takového a podobných bezohledných přístupů dospělých k dítěti může pak být spouštěcím mechanizmem, kdy se dítě pomalu stává neurotickým. Příčinou je duševní trauma – neustálá, nemístná kritika, nesplnitelné nároky a tlak na dítě, vysmívání se mu a ironizování jeho schopností si dítě vyhodnotí tak, že je „špatné“ pro své rodiče, že kdyby se víc snažilo, budou ho mít rádi, čímž vzniká další (vnitřní) tlak na dítě a věci se dál už jenom zhoršují. Také jsem nejednou při terapiích slyšela, jak rodič (rodiče) před dítětem říkali: Po kom je ten kluk tak blbej? Nebo: Po kom je ta holka tak nemožně tlustá? Tohle všechno jsou zničující afirmace, které nemohou přinést – a také nepřinášejí – dítěti nic dobrého. Naopak, jenom je víc a víc poškozují.

Ke koktavosti mohou vést tedy dlouhodobější duševní újmy a útrapy dítěte, například sem patří také příliš přísná a nesmlouvavá, autoritářská výchova, výchova na rozkaz a jeho splnění, nucení dítěte do náročného učení, i když na to dítě takzvaně nemá, zato je šikovné na ruce, ale to rodičům nestačí. Nevidí, že oni sami tímto nátlakem na dítě kompenzují svůj vlastní nedostatek – a pak mu tlučou do hlavy, že to nikam nedotáhne, když se neučí tak, jak chtějí. Nebo ho tlučou doopravdy, fyzicky ho trestají za nesplněné požadavky. Dítě tím pádem ještě víc o sobě pochybuje, ještě více znejistí a jeho sebevědomí je silně podkopané. Odtud je už jenom malý krůček ke komplexu méněcennosti, dítě se naučí nemít se rádo, což s ním poroste do dospělosti. Nemít se rád(a), žít v zajetí nelásky, přináší silné omezení sebe sama. Pojí se s tím až sebedestruktivní myšlenky o sobě, jako jsou: nezasloužím si, nemám nárok, nemohu přijmout…až po výsledné proč tady vlastně jsem? Toto už jsou velmi vážné, limitující faktory osobnosti, s nimiž je nutné pracovat, aby byl život takového člověka vůbec ke snesení.

Rizikovým faktorem zadrhávání v řeči může být také rozvod rodičů, ztráta jednoho z nich úmrtím, stejně jako úmrtí milované osoby, například babičky či dědečka. Koktavost může vyvolat i náhlý úlek a následný šok, například nehoda. Kdysi by do tohoto výčtu patřilo násilné převádění levorukosti na pravorukost za cenu strašných trestů. To se naštěstí dnes už neděje.

Tak to byly příklady, kdy se koktavost vyvinula z podmínek, v nichž dítě žije jako způsob jeho reakce na ony podmínky.

Jinou věcí je takzvané vývojové koktání, jež se objevuje jako nepravidelné mluvení u dětí kolem tří let. Děti (ne všechny) mívají v tomto věku velkou potřebu něco sdělovat, přitom mají ještě poměrně malou vyjadřovací schopnost a jak se chtějí honem rychle vyjádřit, myšlenky jsou rychlejší než slova, pak se zajíkají a koktají. Tento stav se však později s narůstající vyjadřovací schopností upraví, a ve většině případů koktání a zajíkání samo vymizí.

Odborníci radí, že s koktavým dítětem je nutné mít dostatek trpělivosti, vlastně až andělskou trpělivost. Nenaléhat na ně, když něco povídá, ale nechat ho vypovídat jeho tempem, i když to dlouho trvá, ba ani mu nebrat slova z úst, i když dospělí tuší, co chce dítě říci. Podporovat jeho sebevědomí, už tak narušené, anebo rovnou vyhledat pomoc odborníka – logopeda.

Koktání je totiž silný hendikep. Ostatní děti v kolektivu se koktavému posmívají, někdy bohužel i dospělí, což je zvlášť zavrženíhodné (!). Dítě tím zkrátka trpí. Trpí posléze i jako dospělý jedinec, kdy je omezený ve společenském styku, v povolání a bohužel ani jako dospělý člověk se ne vždy setkává s pochopením a tolerancí okolí. Léčení poruchy řeči je za určitých okolností nadějné, přitom je vlastně podstatné začít s léčením co nejdříve. Kromě tréninku pod vedením odborníka záleží velmi na tom, aby se odbourávaly duševní zábrany, to je v první řadě by měly být odstraněny stresující příčiny, které poruchu vyvolaly či při jejím vzniku působily. Ono ´by měly být odstraněny´se ovšem snadno řekne či napíše, jenže dítě se samo nepříznivým okolnostem neubrání, ani je nemůže odstranit či zvrátit ve svůj prospěch. Tudíž první „na tapetě“ by museli být dospělí, poučení dospělí, kteří by měli jít „do sebe“, měli by vstřícně zareagovat a začít se chovat tak, aby dítěti mohli. Žel bohu to zdaleka není pravidlem.

Koktání jedinců zhoršuje okolnost, že okolí je na jejich vadu neustále upozorňuje. Dospělí vyzývají děti, aby správně mluvily, aby mluvily pomalu. Děti v tom pádě obrátí ještě větší pozornost na svoje zadrhávání, což následně koktání ještě zhoršuje. Jak jsem se dočetla, existují spolehlivá vědecká pojednání, která prokazují na podkladě vyšetření, že takovéto „výchovné“ metody a snahy mohou udělat i z nepatrného „vývojového“ zadrhávání velmi těžkou koktavost.

Prosím, myslete na svoje děti, a teprve až potom na sebe. Ne obráceně.

Ivana I. PÍHOVÁ

 

 


Psychické potíže dětí, část I. Cumlání palce, okusování nehtů

vloženo: 20. 03. 2019

V praxi psychoterapeuta se samozřejmě ve velké většině ocitají dospělí lidé, i když za sebe mohu říci, že s několika dětmi (jejich příběhy jsou publikované na tomto webu) jsem měla co do činění včetně vlastních vnoučat. Dospělí si najdou cestu, když potřebují pomoci, od toho jsou dospělí. Jenže jsou to právě děti, které společně s dospělými sdílejí život i prostor, a často by samy naléhavě potřebovaly pomoci, protože problémy dospělých dopadají i na ně. Jenže ty, bohužel, až příliš často, zůstávají stranou jejich pozornosti.

Proto jsem se rozhodla, že následných několik článků tematicky věnuji potížím dětí – s námi dospělými. Obráceně to většinou není pravda. Tvrdí-li někdo, že má potíže s dětmi, pak tomu ovšem předcházelo, že primárně měly děti potíže s dospělými.  To my, dospělci, je do nich zaséváme, bohužel často nevědomě, což však není pro nás omluva.

Dospělí bývají při řešení svých trablů zahleděni až příliš moc do sebe, takže často malé i větší děti nevnímají, čímž jim uniká, že dítě vedle nich trpí stejně, ne-li ještě intenzivněji. Děti jsou mnohem senzitivnější a mají to, co dospělí už nemají: bezpečně rozeznají ´kukaččí mládě v hnízdě ještě dříve, než se z něho vylíhne kukačka“. Neobelhávají se, jako my dospělí. Děti umí číst mezi řádky a z řeči těla, z gest, postojů, hlasové intonace, dikce. Neomylně postřehnou sebemenší neupřímnost a lež. Teď právě jsem si vzpomněla na to, jak se mne kdysi před lety vnučka zeptala: „A babi, myslíš, že se naši rozvedou?“ Na moji otázku, proč ji vůbec napadlo se takto ptát, snesla celou řadu postřehů, které ji k položení otázky vedly. To bylo dávno před tím, než se pak její rodiče skutečně rozvedli, protože krize došla už příliš daleko, spíše hluboko. Dítě znaky předcházející krizi dokázalo vnímat mnohem dřív. Tak bych mohla pokračovat, tohle téma však ponechám na jiný článek.

Jak poznáme, že něco není v pořádku? Samy děti nám to signalizují různými způsoby. Prvním může být:

CUMLÁNÍ PALCE

Cumlání palce či jiného prstu je bezděčná činnost vlastního těla. Dítě si jí vůbec není vědomo. Je běžná u kojenců a malých dětí a odborníci mají za to, že spíše než psychologicky závažný zlozvyk odpovídá sacímu reflexu. Když se děje něco napínavého, strkají si děti do pusy prstíky, protože to u nich vyvolává větší pocit bezpečí. Mimo to cucání palce či jiného prstu (to ale bývá málokdy) navozuje v dítěti požitek a uspokojení. Patří to jaksi k věku.

Jinou věcí už ale je, když si dítě cumlá palec dejme tomu ještě ve čtyřech, pěti letech, neřkuli ještě déle, a velice intenzivně. Znám jeden konkrétní příklad, kdy si chlapec cumlal palec ještě v první třídě základní školy, později přešel na cumlání chobotu plyšového slona. To už by dospělí měli být skutečně ve střehu a pořádně pohnout „zadkem“, neboť tím dítě signalizuje psychické problémy, jež má ke svému a se svým okolím. Dítě, které si často a intenzivně cumlá palec, dokonce někdy až do živého masa, tím nevědomky upozorňuje, že se mu nedostává dost pozornosti a tělesných projevů lásky (mazlení) rodičů a že se cítí zanedbáváno a odstrkováno.

Problémy s cumláním palce lze odvodit (většinou) z toho, že určité vnitřní důležité potřeby dítěte nejsou v jednotlivých fázích vývoje dostatečně uspokojovány. Pohled do říše zvířat nám poskytne obraz, kdy rodiče o potomky neustále pečují nejen krmením mláďat, ale také častým olizováním a vůbec intenzivním kontaktem – dotyky s mláďaty (u savců).

U lidských mláďat může jít také o projev vnitřních konfliktů či o celkový pocit nepochopení a nelibosti, jenž může primárně pramenit z výše uvedených důvodů. To způsobí, že se dítě nevědomě vrátí zpět na dřívější stupeň svého vývoje (regrese), aby si cumláním palce opět vytvořilo libý pocit.

Co mohou udělat rodiče? Přemýšlet o příčinách. Vědět, že cumlání palce se vyvinulo z prvních automatických potřeb malého dítěte – přijímání potravy sáním. Později se však tento automatický úkon zabuduje do usínacího rituálu, a tak když se rodiče na dítě zlobí a vyžadují odvykání cumlání palce, mohou nastat až poruchy usínání. Viz výše zmíněný chlapec, který se bál chodit spát, protože si nesměl cumlat palec a nedej bože, když nebyl po ruce jeho plyšák s chobotem. Ještě teď, a už chodí do páté třídy, má dva identické slony: jednoho u mámy, druhého u táty. Chci říci, že jednostranná „odvykací kúra“ může vyústit až do zhoršení vztahů mezi rodiči a dítětem.

Takže si znovu položme otázku, co mohou udělat rodiče? Nezůstávat jenom u „terapie“ odvykání, zaměřené na potření zevního projevu tohoto „zlozvyku“, nýbrž důsledně zapátrat po jeho vlastních příčinách, tj. nedostatek lásky, pozornosti, pocitu osamělosti, vnitřní nevyrovnanosti. Uvědomit si, že cumlání palce je dětská berlička, která něco nahrazuje. Podobně jako si něco nahrazují dospělí lidé pitím alkoholu nebo kouřením. Když se současně neřeší primární příčiny, které vedly ke zlozvyku cumlání palce, dítě si sice časem odvykne palec cumlat, ale vyhledá si náhradní řešení (například cumlá plyšovou hračku). Rodiče by také měli vědět, že si dítě necumlá palec ze zlomyslnosti, aby je zlobilo, ale že se potýká se skrytými konflikty (třeba právě mezi rodiči, které neomylně vyciťuje), anebo mu chybí příchylnost a zájem o ně samotné. Rozhodně by se dítěti neměli posmívat a hodnotit jeho chování ponižováním, nebo na ně křičet, a vůbec už ne dítě bít!

Jestliže cumlání palce přetrvává, pak je to vážný důvod a podnět k tomu zapátrat po příčinách, které z většiny pramení ve světě dospělých.

OKUSOVÁNÍ NEHTŮ

Další dětskou poruchou chování je okusování nehtů. I tady bývají častou příčinou psychické poruchy a napětí v rodině (hádky rodičů, násilí, urážky, křik, přemrštěné požadavky na výkon dítěte a jeho povinnosti, vyhrůžky, podmiňování, manipulace atd.)

Okusování nehtů je příznakem potlačovaných konfliktů a také nevědomou reakcí na agresivnější autoritu v blízkosti dítěte, na niž dítě tzv. nestačí. Začíná často mezi 4. a 5. rokem života, často po nástupu do školy. Postiženy bývají všechny nehty na rukou, nebo jen nehet určitého prstu. Někdy si děti (ovšem i dospělí) okusují nehty až do krve nebo si okusují i bříška prstů, neustále své nehty kontrolují, zda jsou dokonale okousány a opět okusují. Okusovat si nehty je přeneseně znamením vzdávání se vlastní síly (drápů k účinné obraně) ve prospěch silnějšího a agresivnějšího člověka – většinou otce či matky, někdy učitele.

Ukazuje to jasně na poruchu chování. Porucha může být přechodná a spojená s určitým vývojovým stadiem psychiky člověka. Když u dítěte přetrvává psychické napětí delší dobu, například mezi ním a rodiči, mezi ním a sourozencem, může se z toho vyvinout až taková zátěž, která přejde do dospívání a dospělosti, kdy je tento jev už hodnocen jako symptom neurotického vývoje.

Okusování nehtů není jen psychický problémem, stává se i kosmetickou záležitostí, nehty jsou zdeformované a bříška prstů obnažená na maso. Zase jedna vzpomínka na dokreslení. Měla jsem na druhém stupni základní školy spolužačku, která měla tak okousané nehty, že je skoro už vůbec nebylo vidět. Měla jen takové mrňavé půlměsíčky…Její prsty na rukou byly spíš „paličky“.  Situace v její rodině byla následující: otec byl voják z povolání a všechny své tři děti vedl jako své podřízené vojáky. Rozkazy střídaly tresty za jejich nesplnění, kdy je řezal hlava nehlava. Moje spolužačka vstávala denně ve čtyři hodiny ráno, protože z ní chtěli mít krasobruslařku – v té době zářila na ledě naše reprezentantka Hana Mašková a v tanečních párech Eva a Pavel Romanovi. Takže chodila takto brzy ráno na stadion, pak šla do školy, odpoledne na gymnastiku, dvakrát do týdne volejbalový trénink…na učení čas ani její síly už prostě nezbývaly, takže se i hůře učila a měla všelijaký prospěch. I tak se dostala na střední školu ekonomickou (vlivem tatínkovy tlačenky), kde ve druhém ročníku propadla a musela opakovat. Se štíhlou a pohlednou postavou Aleny se začaly dít věci. Začala se zakulacovat, přibírat, až dospěla k dramatické obezitě. A tahle uměle vytvořená obranná bariéra už jí zůstala.

Zpátky k okusování nehtů. Často je to následek konfliktních situací, jak vyplývá i z příkladů výše uvedených, nebo se rozvine tam, kde rodiče ustrašeně a nadměrně potlačují dětský vrozený expanzivní pud. A jak už jsem naznačila, okusování nehtů může být projeven náhradního uspokojování potlačované agrese proti jiným – dítě se nemůže postavit agresivitě rodiče – rodičů přímo, tak si „raději“ okouše své drápky, čímž obrací agresivitu dovnitř sebe a proti sobě. Někde a nějak se přece agresivita projevit musí (ostatně jako všechny jiné emoce = energie). Kousání si bříšek prstů až do krve je už extrémní případ hraničící s formou masochismu.

Manipulace vedoucí k poškozování vlastního těla, jakou je například okusování nehtů a prstů, ukazuje vždycky na nejistotu ve styku s ostatními. Je dokázáno, že děti, které jsou „jako pytel blech“, nevydrží chvíli v klidu, a přitom jsou okolím nuceny v klidu setrvat, jsou neustále v neklidném napětí a okusováním nehtů si kompenzují vnitřní vzrušení.

Odvykání okusování nehtů drastickými domácími prostředky (natíráním rukou hořkými tinkturami, zavazování prstů nebo hrozbou tresty), nemůže účinně působit na odbourání této poruchy. Stejně jako u jiných psychických poruch je bezpodmínečně nutné přijít na příčiny, nikoliv jenom tlumit následky. Průzkumy i praxe říkají jedno a totéž: i když se podaří kousání nehtů omezit, dítě (i dospělý člověk) je brzy nahradí jiným zlozvykem, například stáčením si vlasů v jednom místě až do jejich úplného vypadání vlasů a vytváření lysin, vyškubávání si vousů, kouřením…začarovaný kruh. Proto se léčení nemůže omezit na potlačování příznaků, musí být léčen celý člověk, jak báječně pojímá léčení celostní medicína, například tradiční čínská nebo jak jsou zaměřeny postupy regresní terapie či koučinku, jež sledují právě odhalení příčin našeho chování.

V příštím článku se zaměřím na koktavost a vzniku komplexů méněcennosti.

Ivana Píhová, terapeutka


Cesta k osvícení žen

vloženo: 20. 03. 2019

Tentokrát nepřináším následující řádky psané mnou jako příběh některého z mých klientů. Dostal se mi do rukou úryvek z knížky, který mě natolik zaujal a oslovil, že jsem si jej nechtěla a nemohla nechat jen pro sebe. Kromě jiného i proto, nebo hlavně proto, že s velikou znalostí a empatií vystihuje potíže, s nimiž ještě i dnes ženy stále zápolí, jak ostatně dokreslují mnohé terapie. Princip patriarchátu je ve společnosti stále přítomen. Začtěte se pozorně do úryvku. Je možné, že vás při tom budou napadat nejrůznější žhavé otázky, možná některé věci najednou uvidíte jinak, s některými výroky budete souhlasit, s jiným polemizovat, jiná vás třeba i popudí. Troufám si tvrdit, že každopádně čas, který čtení věnujete, nebude zmarněný čas a že si každý v tomto textu něco pro sebe objeví. Knížka byla vydaná v roce 2009.

Úryvek z knihy Lucii René: Unplugging, the Patriarchy: A Mystical Journey into the Heart of a New Age (Crown Chakra Publisching r. 2009)

Kapitola Spiritual Teaching on Women, (Duchovní učení pro ženy) str. 315 – 321.

Po celých sedmnáct let, kdy jsem studovala se svým duchovním učitelem, byla jeho prioritou podpora studentek. V 80. letech na toto téma přednášel prakticky neustále. Říkal: „Když se osvícená bytost nachází ve fyzickém světě, v konkrétním čase a prostoru, rozhlédne se a zeptá se: Co je nejvíc potřeba? Když jsem se sám sebe na toto zeptal. Odpověď byla jasná: osvícení žen.

Jednoho večera v zimě roku 1983 vystoupil na jeviště (ze kterého vyučoval své studenty), sedl si a s velkou vážností začal mluvit. „Pokud dnes budeme mluvit o ženském osvícení, budeme mluvit o všem podstatném. Jestliže správně pochopíme toto téma, porozumíme všemu důležitému. Jestliže téma nepochopíme, nepochopíme nic. Vše, co se děje v našem světě, závisí na tomto tématu. Tak je důležité.

Pro ženy je mnohem snazší dosáhnout osvícení než pro muže. Ženino jemnohmotné tělo přijímá v tomto světě světlo mnohem snadněji než mužovo. Proto je zvláštní, že v dějinách spirituality na této planetě bylo tak málo osvícených žen. Má to mnoho důvodů a je potřeba, abychom je pochopili bez ohledu na to, zde jsme muži či ženy. Na hlubší úrovni mezi muži a ženami není rozdíl. Každá bytost má duši i ducha. Duše není ani mužská, ani ženská, je obojí. Ale v našem určitém životě jsme buď muži, nebo ženami.

Fyzická těla mužů a žen jsou rozdílná a stejně tak jemnohmotná těla. Je důležité, aby ženy pochopily tyto rozdíly, protože je to ovlivňuje více, než si uvědomují. Všechna jemnohomotná těla jsou tvořena zářivými vlákny světla. Jemnohmotné tělo muže je hustší, pevnější, kompaktnější. Jemnohmotné tělo ženy je pružnější, tvárnější. Rozvádí světlo či vibruje světlem jiným způsobem. Ženy jsou v zásadě mocnější než muži. Jejich energie kundaliny proudí skrze ně snadněji, takže je pro ně jednodušší přijímat světlo, proměňovat se růst.“

Povzdechl si a potřásl hlavou. „Abyste porozuměli důležitosti jemnohmotného těla, potřebujete pochopit, že ženskou esencí je síla.“ Odmlčel se. „Primárním důvodem, proč tak málo žen dosáhlo osvícení, je skutečnost, že ženy nechápou svůj účel, důvod své existence. Přemýšlejí o sobě jako o …“odmlčel se, hledal správné slovo a pak udělal bezmocné gesto. „…prostě o ženách. Vy, ženy, jste v zajetí zaujatého předsudku, co to znamená být ženou. Tento názor není pravdivý. Byl vám vtištěn společností, historií, muži a jinými ženami.

Všechno je v této době převrácené. Muži vypadají silnější než ženy, ale ve skutečnosti je opak pravdou. Jako žena si musíte uvědomit, že máte vše, co potřebujete, uvnitř sebe. Ženy se staly závislými na mužích. Mají pocit, že musí sílu získávat od mužů. Svoji identitu staví na mužích a dětech. Tím ale páchají na sobě, jiných ženách a všech mužích křivdu. Ženy, musíte si uvědomit, že vaší pravdivou podstatou je síla. Jestliže se vnímáte jako ženy slabé, zdvořilé, sebepopírající, vždy uklízející po druhých. potom jste nepochopily svoji moc a svůj účel.

Tvárné a pružné jemnohmotné tělo žen je jak její silou, tak jejím největším problémem. V této době jsou destruktivní energie velmi silné. Jestliže je energie dobrá, duchovně orientovaná žena se velmi rychle vyvíjí. Jestliže je energie špatná, je tomu právě naopak. Muži nejsou tak ovlivněni silami vibrací tohoto světa. Pro ženy jsou tyto destruktivní energie velkým problémem.

Škoda, kterou napáchají na jemnohmotných tělech žen, se projevuje několika způsoby a většina z nich je spojena se sexualitou. Většina žen ztrácí svoji sílu v sexuálních vztazích nebo v potýkání se s nižšími sexuálními energiemi mužů. Sexualita není ani dobrá, ani špatná. Záleží na tom, jak k ní přistupujeme. Ale pro většinu mužů je sexualita naplněna násilím. V průběhu sexuálního aktu se mnoho mužů rozzlobí. Často začnou nenávidět ženy, se kterými mají sex. Propadnou touze ženu dobýt, pokořit její identitu. Je to proto, že muži se bojí síly žen. Cítí tuto obrovskou sílu a než aby ji ochraňovali či k ní přistupovali s úctou, chtějí ji spíše kontrolovat. Bojí se své vlastní nemohoucnosti, bojí se lůna, jež je porodilo.

Tento druh nekultivované mužské energie snadno vstoupí do ženy při sexuálním aktu, neboť ženy mají sklon se mužům odevzdat. Když se žena zamiluje, stále myslí na milovaného muže. Tak psychicky přilne k jeho vědomí. Cokoliv je v jeho vědomí, vstoupí do jejího vědomí. Jestliže je v mužově vědomí mnoho destruktivity nebo rychlých, nestálých sil, sil, se kterými si mužovo jemnohmotné tělo umí poradit, potom si žena tyto síly přitáhne sama do sebe. A zatímco tyto síly nemusí zničit mužův duchovní potenciál, zničí potenciál její.“

Učitel se rozhlédl po publiku, v němž seděli jak muži, tak ženy. Několik lidí povzdechlo. Sál naplňovalo tiché šumění, jak se lidé vrtěli na sedadlech. Zaslechla jsem ženu za sebou, jak šeptá sousedce: “Kdo si myslí, že je? Muž, který nám káže o roli žen…“ Muži okolo mně vypadli tématem ještě méně potěšeni.

„ Musíte pochopit,“ pokračoval po chvíli,“ že není dobré ani špatné. Muži nejsou lepší. Ženy nejsou lepší. Všichni jsme dětmi božími a všichni jdeme po cestě ke Světlu. Není to tak, že by muži měli být více odsuzováni než ženy. Jak muži, tak ženy dopustili, že se toto stalo. Ale musíme pochopit, jak funguje svět. Jsou to muži, kdo vede války, nenávidí a zabíjí. A tyto druhy nestabilních energií se mohou zhmotňovat a manifestovat proto, že se muži bojí své ženské stránky. Kdyby přijali své vlastní vnitřní ženství, byla by nastolena rovnováha.

Na druhou stranu ženy dopustily, že se to stalo. Podporují svoji image slabších. Chtějí být do značné míry opečovány. Chtějí tatínka. Chtějí, aby někdo za ně činil rozhodnutí. Nechtějí hrdě vyhlásit a žít svoji moc a sílu. Daly přednost péči o rodinu před nároky osvícení. A ženy nepodporují jiné ženy – jsou žárlivé, pomstychtivé. Neuvědomují si, že mají dostatek moci uvnitř sebe. Kdyby si to uvědomily, mohly by se radovat ze spojení s ostatními ženami. Pochopily by, že není nutné soutěžit s jinými ženami o muže.“

Učitel vysvětloval, co potřebují ženy k tomu, aby byly osvíceny. Nejprve poukázal na to, jak je důležité zrušit staré vzory. Tomu nejlépe napomůže meditace. Každodenní meditací se staneme silnějšími, průzračnějšími, čistšími. Dále řekl, že existují druhy jógy pro ženy: karma jóga a mystika. „V karma józe žena skrze nezištné dávání přistupuje ke své síle. Jak její síla roste, otevírají se jí brány mystiky. Pro muže je nejlepší bhakti jóga, jóga lásky a oddanosti. Stabilizuje jejich energii. Poté mohou začít praktikovat jnana jógu, jógu absolutního poznání, skrze kterou se naučí vzdát dokonce i lásky, aby se dostali k Prázdnotě. Můžete se učit všechny čtyři druhy jógy, ale mějte na mysli, že jsou cesty snadnější pro muže a jiné pro ženy. Jako žena byste také měla překonat pocit, že musíte být hodná a že je v pořádku, aby po vás lidé stále něco vyžadovali. Neudržujte tím muže v této představě. Ve skutečnosti jim pomáháte udržet špatný náhled vědomí. Kdykoliv někomu dovolíte, aby vás zneužil, nepomáháte mu, naopak, posilujte jeho špatnou karmu.

Ženy často muži manipulují. Je to pochopitelné ve světě, kde ženám bylo dlouho odpíráno práv o na vzdělání, duchovní vývoj, volební právo, vlastnění majetku…Ve světě, kde ženy JSOU majetkem, závisí vše na tom ´ulovit´ nejlepšího manžela. Bezpečnost a dobré životní podmínky ženy závisí na jejím manželovi. Stejně tak podpora jejích dětí. Tak byly ženy po celá staletí programovány k manipulaci s muži. Zneužívaly svých mystických schopností, aby se jim to dařilo. Psychicky muže, o kterého měly zájem, si „omotaly“. Tato „dovednost“ se předávala z generace po generaci. Už malé děvče se učí, jak se obléknout, jak chodit, jak dělat oči, když chce toho pravého polapit. A z mého úhlu pohledu to není problém. Ve světě, kde ženy závisejí na mužích, je to dobrý způsob, jak užít ženskou energii. Ale není to dobrý způsob užití ženské energie pro ženy, které touží po osvícení. Proč? Protože energie osvícení vylučuje energii manipulace. Jestliže používáte svoji energii na manipulaci mužů, nebudete mít energii nutnou k probuzení. Osvícení vyžaduje obrovské množství energie. Proto je nezbytné, abyste jako ženy zpracovaly svůj sklon k manipulaci muži a odstranily ho.

Ženy se mají dále učit být více svobodné, nezaujaté. Existuje názor, že ženy jsou emocionálnější než muži, možná i proto se tak chovají, ale není to pravda. Ve skutečnosti je to právě naopak. Muži jsou mnohem více emocionální. Milují rychleji než ženy. Jsou zdrcenější, když vztah končí.

Zkrátka, způsob, jakým nahlížíme zvenčí na muže a ženy, způsob, jakým se chovají ve společnosti, není jejich skutečné nastavení. Všechno v této době je převrácené a je to je důvod, proč mnoho lidí v tomto světě nemůže dosáhnout osvícení.“

Odmlčel se, chvíli zkoumal podlahu před sebou a potom opět vzhlédl ke svému publiku. „Jako muž byste v této době mohl dosáhnout osvícení snadno, neboť stále žijeme ve věku mužů. Avšak co nevidět začne věk žen.“

Napřímila jsem se v sedadle. On viděl budoucnost, viděl věk žen. Zavřela jsem oči a vnímala své pocity. Jaké to bude?

„Nebojte se změny. Největší a nejdůležitější změna, kterou každý z vás musí udělat v této inkarnaci, souvisí s jeho sexuální identitou.“

Učitel se s těmito kontroverzními přednáškami na začátku 80. let neúnavně podporoval osvícení žen. Výukou svých studentek trávil mnoho času, pomáhal jim ve všech aspektech života od oblékání přes vnímání vlastní síly až po rady, jak postupovat v pracovní kariéře. Nic neponechával náhodě. Jeho úkolem bylo pomoci jim vzít si zpět svoji sílu. 


Lež a přetvářka mi ničily život

vloženo: 11. 02. 2019

Osmadvacetiletá Alena si v životě prošla těžkým obdobím s následnými šrámy na duši. S nahromaděnými bolestmi už odmítala dál žít a věděla, že pomoc nepřijde sama od sebe. Hledala tedy způsoby, jak na to. A tak se naše cesty protnuly na právě tak dlouhý čas, jaký byl zapotřebí, aby se Alena vymanila ze svých stínů a aby se její duše ozdravila.

Když byly Aleně dva roky, její maminka jezdila za prací do zahraničí a malou Alenku dostala do péče babička. Babička byla sice hodná, jenže co naplat, mámu nemůže nikdo nahradit.

„Měla jsem tam postýlku se stahovací síťkou. Často jsem se u babičky budívala a do tmy volala po mámě. Místo ní přišla babička a řekla, maminka tady není, musíš zůstat u mne. Často jsem plakala a nechtěla vůbec chodit spát,“ vybavuje si Alena své rané dětství. Její starší sestra zůstávala doma s otcem, k babičce nemusela a malé Aleně nikdo nevysvětlil, proč to takto je. Chtěla být taky doma s tátou a sestrou. Cítila se osaměle a opuštěně.

O něco později se situace změnila a rodina byla zase pohromadě. Alena si však pocit opuštěnosti, odstrčenosti a osamělosti přenesla s sebou. Tento vnitřní stav duše se pak promítal do všech oblastí jejího života: do kamarádství, do vztahu se sestrou, do partnerství.

Ze středí fotografické školy Alena odešla na vysokou školu do Ostravy, ale obor, který začala studovat, neměl s fotografováním nic společného. Cítila, že to není ono, že jí to neuspokojuje.  „V té době se mi začaly dít hrozné věci. Připadala jsem i škaredá, cítila jsem úplně ztracená, nic jsem nezvládala, ani studium, ani život. Pomýšlela jsem na to, že se nebudu dál trápit, že prostě nebudu,“ popisuje otevřeně myšlenky na dobrovolný odchod ze života. Tenkrát nevěděla, co tento krajní stav způsobilo, přičítala to odchodu z fotografické školy. Jak se později ukázalo, nebyla tak daleka od pravdy. „Měla jsem tam přátele, kteří byli mojí rodinou. V Ostravě nikdo takový nebyl.“ K tomu ji za čas začalo soužit, že ostatní dívky mají kluka, ona nemá, a pak, když nějací sem tam přišli, ji trápilo, že s žádným nevydrží. Přidaly se další pochybnosti o ní samotné. „Říkala jsem si, jestli jsem vůbec normální. Do toho ještě začal zasahovat alkohol, abych se uvolnila, a taky jsem kouřila trávu. Naivně jsem si myslela, že si tím dodám sebevědomí.  Což nenastalo, bylo mi potom ještě hůře, propadala jsem se do stavů marnosti.“

V této chvíli vyprávění se začaly bouřit její potlačené emoce a objevily se první slzy. „Ne až na vysoké, už na střední škole jsme dělali mejdany, pařívali až do rána,“ říká. Když se jí zeptám, co konkrétně vyvolalo její pohnutí, řekne: „Naprostá bezradnost. Utíkala jsem k alkoholu, ke kouření trávy, ale i do náručí kluků jako k ochraně. Na chvíli jsem se cítila v bezpečí, abych po procitnutí spadla v té beznaději a bezradnosti ještě hlouběji.“

Zeptala jsem se jí, před čím konkrétně potřebovala ochránit. „Před světem. Vůbec jsem jej nechápala, ničemu nerozuměla, včetně sebe. Svět mi připadal jako nepřátelské území, neměla jsem mámu …“ vzlykne. To se přihlásila ta část dětství, kdy malá Alenka žila opuštěná od rodičů u babičky, nechápající, proč je odloučená od rodiny bez mateřského obejmutí a tátovy podpory.

Tady v tom momentě, kdy velká a nebojácná Alena se vlastními slovy dotkla svého zarmouceného vnitřního dítěte, bylo zapotřebí udělat první hojivý zásah. Potom jsme pokračovaly dál dětstvím. Vzpomínka na dobu, kdy jí bylo pět let, taky nebyla nijak utěšeným obrazem rodinného zázemí, v němž by dítě nestrádalo. Ne fyzicky nebo materiálně, to bylo v pořádku, strádalo duševně, psychicky. „Pořád se cítím trošku odstrčená, jiná, jako bych sem nepatřila.“ Pátráme po dalších příčinách tohoto její pocitu, který se jí drží zuby nehty. Objevuje se konkrétní vzpomínka v jasném obrazu: „Táta přichází domů, nese nové hodiny. Když je pověsí, vyzve nás holky, abychom mu daly pusu. Jsem už ospalá, nechce se mi k němu jít, nedám mu pusu. Táta se asi urazil, nebo co, cítím z něj, že je nějaký naštvaný. Když mě dali spát, ani za mnou nikdo z rodičů nepřišel, jako jindy.  Asi mě chtějí potrestat. Nechápu to, nerozumím tomu, proč je táta uražený. Co jsem udělala hrozného?“

Alena se opět cítí sama, třebaže obklopena lidmi. Opakuje se podobná situace, jakou už zažila. Když se ptám po dalších takových, Alena si vybaví vztah se sestrou. „My dvě jsme každá tak jiná…já jsem byla vždycky taková hodná až blbá, všechno jsem jen odkývala, podřídila se. Sestra si ze mě udělala otloukánka, mlátila mě, nadávala mi. Tohle trvalo asi tak do mých dvanácti let,“ přibližuje Alena. V tu chvíli se opět ozvou potlačené emoce, restimulované vzpomínkou na konkrétní událost. V břiše jí bije jako na poplach a na moji výzvu, aby to blíže popsala, připodobní to k bubnu, do něhož někdo silně mlátí. Zeptám se jí, co se tam konkrétně plaší, a ona na to, že potřebuje něco vykřičet, něco ´vybubnovat´. Co to je? „Potřebuju vyřvat na ségru, že je hnusná, když mi ubližuje, že zlá, sobecká, že manipuluje celou rodinu, dělá jen zle…“ Po chvíli, kdy vysloví nahlas, co chtělo být ´vytroubeno´ ven, se jí uleví a dodává: „Já vím, že je uvnitř taky nešťastná, že netrápí jenom druhé, ale i sama sebe, ale v jádru je hodná, vím to…“ O další kousek dál potřebuje říct: „Mám ji ráda i přes to, že nesouhlasím s tím, jak se projevuje. Chápu, že to jinak neumí. Byla bych ráda, kdyby se ke svému synovi chovala jako ke svému dítěti, vychovává ho babička a dědou, pro ni je jako cizí člověk…“ a v tom si uvědomí, jak se model v rodině opakuje. „Je to stejné, jako když mně vychovávala babička.“

Procházíme dál jejím dětstvím, obdobím, které nás všechny bez výjimky formuje a ovlivňuje a z něhož si odnášíme nechtěné otisky vzorů chování dospělých. Hledáme další věci, kterým malá Alena nerozumí. Například: „Nechápu, proč je táta pořád naštvaný, zakaboněný. S mámou se nebaví, dokonce cítím, jak ji odmítá (!), není mezi nimi láska. Jsme se sestrou zase u té babičky, teď obě, rodiče vídáme málo… O kousek dál: „Přichází máma a říká, tak holky můžete jít ven, ale nesmí to vědět táta…Proč by to nesměl vědět? ptám se mámy. Protože by nám to zakázal. Máma nám něco dovolí, on to zakáže, a naopak. Oni se mezi sebou nedomluví, neshodnou se, nehledají kompromis.“

Po té se Alena cítí mizerně. Vadí jí, že musí tátovi lhát, vadí jí, že ji k tomu máma nutí, přitom by mu nejraději řekla, jak to je. „Nejvíc mi vadí ta hrozná přetvářka a lhaní.“ Dostaví se silná emoční odezva, vystupující na povrch z břicha. Nyní má konečně volný průchod k projevení se. Když odezní, děláme rekapitulaci. „Připadá mi, že mi právě ty přetvářky a lhaní mi ničily život, že mě to poskvrnilo. Nic nešlo říct na rovinu, všechno tajně a postranně, aby druhý z rodičů nevěděl…máma nás hlavně nutila lhát, asi se táty bála, bála se přímého střetu s ním. Naši spolu tiše válčili a používali k tomu nás děti,“ odhaluje. Pojednou vidí ´úděl dětí´ v takové rodině, kde jsou jen šachovými figurkami v rozehrané rodičovské při i to, jak taková pokrytecká hra poznamenává každého ze sourozenců jinak. „Zatímco já jsem to nosila v sobě a skrývala to, moje sestra to svým chováním dávala hodně hlasitě najevo, i když hrozným způsobem. Byla to ona, kdo jim jasně ukazoval odraz jejich jednání.“

Tato pojmenovaná hra rodičů ji do hloubky zasáhla. Když se přes toto další „zaminované“ území přetvářek přeneseme – naštěstí jen s výbuchem emočním – dostáváme se k Aleninu partnerství. Společný jmenovatel –  přetvářka, neupřímnost, obavy se projevit, vyjevit svůj postoj, svůj názor. „Je tady tolik společných bodů.  Hlavně v začátku našeho vztahu vidím vzorec táta – máma. Opravdu jsem se podle toho, co bylo doma, chovala ke svému partnerovi. Místo upřímnosti jsem uhýbala, místo toho, abych hlavně k sobě byla upřímná a řekla, jsem unavená, nikam nepůjdu, tohle dělat nebudu, tak jsem mu vyhověla, i jako chlapovi v jeho potřebách. Popírala jsem se, jen aby on byl spokojený, zatímco já jsem se cítila bídně a pod obraz. Tak to měli naši mezi sebou. Dodnes mají, ještě o mnohem víc to poslední roky mezi nimi graduje. Hlavně u mamky je ta snaha posloužit, aby byl klid, hodně patrná. Partnerství v tom žádné není. A táta jí naproti nejde, asi neví, jak.“

Alena shledává, že její maminka dělala doma spíš služku, než cokoliv jiného. Nechtěla otce asi dráždit, takže vlastně neprosazovala žádné svoje potřeby, zapírala i ty dětské, táta se na ni nejspíš kvůli tomu zlobil, jenže si to nedokázali říct, protože nikdo nechtěl promluvit první, pokud si vůbec uvědomovali, co se mezi nimi skrytě na energetické úrovni děje. Takže Alena měla doma na očích vzorec ženy a muže, jak nemá vypadat.

Reaguje opět bříško, odtud stoupá energie do hrudníku a vyloupne se další vzpomínka. „V páté třídě jsem dostala první menstruaci. Byla jsem hodně vyspělá na svůj věk. Nevěděla jsem, o co jde, tajila jsem to možná několik let, neřekla nikomu, ani mámě ne.“ Pro slzy nemůže ani mluvit, a tak pokračujeme až za notnou chvíli otázkou, co dalšího v ní vyvolává fakt, že nikomu ani nemukla o tom, co se s ní ´děje´. „Zůstala jsem sama se svým tajemstvím. Myslela jsem si, že jsem nemocná a neměla jsem se komu svěřit. Ani babičce. Bála jsem se.“

Když přikročíme k rekapitulaci, řekne, že je to další moment, kdy jí chyběla máma, kdy se cítila jakoby vyloučená, sama, protože …´s holkama ve třídě se o těchto ženských věcech nemluvilo´ a v místě, kde žili, se kamarádila víc s klukama. „Byla jsem spíš kluk v sukních. Tím spíš jsem to v sobě dusila.“

Řetěz příčin a následků pokračuje. Tato vzpomínka je tak tíživá, že ji musíme věnovat dost času, abychom ji vyčistily a zanechaly v dětství, kam časově spadá. Následně na to se proces posune do oblasti spodní části břicha a setkáváme se s Aleniným potlačeným ženstvím, s popřenou vnitřní ženou. Stalo se to v čase, kdy začala být (trošku předčasně) ženou v jedenácti letech. Projev svého ženství popřela a dlouho nechtěla přijmout, protože nechápala a po ruce nebyl nikdo, kdo by vyjukané dívence věc vyložil. Nyní, kdy se souvislosti jasně vyjevily a poskytly odpověď (mimo jiné) na otázku, co dělá ve vztazích s muži špatně, neboť primárně to dělá špatně k sobě – sama sobě podrážela (nevědomě) nohy.

Z břicha se vzedmutá vlna potlačení rychle přetransformovala, odešla a jak s ní odcházely ty staré, zažité a neperspektivní strategie, udělalo se místo pro velikou úlevu. Vyžehlily jsme společně další tíživé období malé Aleny.

Na další cestě nás ještě zastavilo citlivé téma osamělosti, nyní už ale v jiném světle. „Měla jsem kamarádky, ale mnohem víc kamarádů. Jenže věci mě trápily a nedokázala jsem o nich mluvit, protože jsem si myslela, že by mě lidi kolem nepochopili, nebo by se mi vysmáli.“ Z čeho to odvodila, proč si to myslela? „Protože ani doma se otevřeně a přímo nikdy nemluvilo, vlastně se mně nikdo na nic neptal, nezajímal se…to mlčení mám naučené. Ušla jsem dlouhou cestu přes ty výmoly, kdy mi říkali, že jsem tlustá, škaredá, byla jsem i ve škole otloukánek, na kterého si každý dovolil. Ale našla jsem v tom po čase svoji sílu (!) a za to jsem vděčná.“

A úplně nakonec se natěsno dotkneme znovu tématu žena. Žena jako bytost, která má ze své podstaty ženství dáno tvořit. Souvislost s kreativitou a Aleninou vleklou nespokojeností z toho, kdy opustila fotografickou školu a od té doby netvořila vůbec nic. Souvislost, která pojí dvě události jejího života, totiž malé opuštěné dítě v postýlce se síťkou a její sexuální chování 18 – 20 lety včetně kouření marihuany a pití alkoholu, vidí hned.

Jak o tom mluvíme, tady (ukazuje na podbřišek) ji to citelně zasahuje. „Cítím, jak moc jsem potřebovala náruč, cítím potřebu obejmout a jde to přes ženskost, kdy jak malá, tak velká Alena potřebuje pochovat. Kouřila jsem marijánku, pila alkohol, abych ztratila zábrany. Byla jsem nadšená fotografka, opustila jsem něco, co jsem milovala. Ale příčinu nevím.“

Pojďme tomu dát přiléhavé názvy. Čím vším si ubližovala? Alkoholem, trávou, dokud byla na fotografické škole, byla ještě potřeba tvořit jakž tak naplněna. Když tohle hodila za hlavu, všechno dobré od slovesa tvořit se z jejího života vytratilo.

Vyzvu ji, aby zkusila najít všechny motivace, které ji vedly ke zběhnutí od fotografování. „Zodpovědnost,“ vyhrkne.  Jakou to má souvislost? Nerozumím. „Nedokázala jsem dodat fotky včas, nebyla jsem zodpovědná. Nechtěla jsem tak zvaně vyrábět další lidi, kteří by na mě tlačili, abych dodala práci. Měla jsem ji moc ráda, jenomže jsem nedokázala říct, ani sobě to přiznat, že prostě práci nemám hotovou. Neuměla jsem říct, že to dělám pro radost, že mě to baví, že z toho mám krásný pocit a obrázek, ale netlačte na mě, nechtějte po mně termíny. Tím, že jsem jim to nevysvětlila, tak oni si vtvořili domněnku, že jsem nezodpovědná. To byl hlavní důvod, proč jsem to opustila. Pak jsem se ani nechtěla vracet do té vsi, protože mě měli lidi spojenou s tím focením, a všichni by se mě na to ptali, všichni by ode mě něco očekávali. To mi bylo nepříjemné. Potíž byla v tom, že jsem z toho pak byla celá divoká, že nedokážu vyjádřit, co v sobě mám, co cítím…“

Utekla od toho, co ji těšilo. Utekla před pohledy lidí a jejich očekáváním, protože neuměla říct, jak to má vůči fotografii nastavené. Tím svému okolí bezděčně poskytla záminku, aby si na ni vytvořilo názor nezodpovědného člověka a následně před tímto jejich pohledem nakonec vycouvala od fotografování. S vaničkou vylila i dítě, tak se tomu říká.

Vyšla z toho poznáním, že: „Vím, že jsem svoji dušičku oloupila. Udělala jsem obrovskou chybu, sama sebe i svoji duši vyvedla z rovnováhy a z té krásy, která mě těšila. Ranila jsem sama sebe, svou duši. Ale něco vám musím říct. Poslední dobou hodně myslím na to, že se k focení vrátím. Mám takové vnitřní nutkání, jakoby mě k tomu cosi přitahovalo. Chci fotit krajinu, zvířata, portréty. Už ne svatby na zakázku. Chci fotit pro svoji radost a pro tu krásu, kterou vidím kolem sebe. Pak se uvidí.“

Každé proč má své protože, a tak se musím poptat, kde že se vzala její averze k zodpovědnosti. Jestli na ni někdo někdy vyvíjel nějaký nátlak. Může to mít spojení s požadavky na ni kladenými, které nemohla splnit. Znovu nahlédneme do období, kdy jako dítě pobývala u babičky. „Babička mi často opakovala, musíš být zodpovědná! Já ti věřím, že budeš! Jak to vidím dneska, nejspíš mi to opakovala proto, že moje matka v jejích očích zodpovědná nebyla, když mně strčila k ní. Tomu slovu jsem nerozuměla a neměla jsem je ráda. Bylo pro mě bubákem. Jakmile je babička řekla, začala jsem se bát čehosi neznámého a protože jsem nerozuměla, stavěla jsem se proti tomu na zadní.“

Na časové přímce se celý projekt Aleniných motivací obnažuje. Zahází ještě dál a hlouběji, když Alena najde další souvislosti. Třeba tu se studiem, kdy těsně před poslední zkouškou studium opustila.

„Chtěla jsem odejít ze školy už v prváku, i ve druháku, který jsem opakovala, protože jsem se neučila. Obor mě nebavil, věděla jsem, že se mu nebudu věnovat. Jenže ostatní do mě hučeli jako do dubu, abych ze školy neodcházela. A já jsem ustupovala. Zase jsem se rozhodovala pod nátlakem a podle mínění druhých. Vůbec mi to tehdy nedocházelo. Když jsem se konečně rozhodla, že studium ukončím, nesmírně mi odlehlo. Cítila jsem tak svobodná. Vidím to teď tak, že tehdy konečně vygradovala moje vnitřní síla a vůle si dupnout a prosadit si svou. Rodiče moje rozhodnutí kupodivu perfektně přijali, já sama jsem nikdy nelitovala. Nepotřebuju mít vysokou školu, abych byla spokojená.“

Tak to byly ponory do hlubin Aleniny duše. Nakonec vyjádřila údiv nad tím, jak rychle se věci obnažily a vyčistily.

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Nechci na svět. Schovám se a zamknu pusu na zámek.

vloženo: 29. 01. 2019

Lukáš pracuje jako fyzioterapeut v jednom zdravotnickém zařízení. Během praxe přišel na to, že zablokovaná místa na tělech jeho klientů se nejen stále opakují, ale že mají nejspíš jinou příčinu, příčinu, která vychází z jejich psychiky, z jejich životních postojů a reakcí na ně. Že mezi jedním a druhým je spojitost. Uvědomil si, že totéž se týká i jeho samotného a začal se o tento jev stavu psychiky a jeho manifestace na těle hlouběji zajímat.

Přišel za mnou s tímto svým poznáním, čímž mi připomenul mně samotnou kdysi před lety, kdy jsem došla praxí ke stejnému závěru: lidé mají bloky (bolavá místa) na zádech, protože jsou zablokovaní uvnitř. Dále mi Lukáš svěřil, že má mírnou sociální fobii, která se u něho projevuje ne při práci s lidmi individuálně, ale rozjede se, když se ocitne v početnější společnosti, kterou navíc nezná. „Nechci jen stát a koukat, jak mi život utíká skrze prsty,“ řekl tento mladý muž. Z jakého konce máme začít rozmotávat tohle jeho upředené klubíčko „z hadích“ nití? Co by chtěl vyřešit nejdříve, co potom? Co ho víc trápí, rozchod s ženou, nebo jeho sociální fobie? Z jakých situací se citlivý a intuitivní zrozenec ve znamení Raka takzvaně nevidí?

„Když přijde výzva, abych promluvil před lidmi. Ve chvíli mám potíže říct tři věty. Cítím rozechvění, napětí, v hlavě se mi zatmí. Mamka říkala, že jsem do pěti let vůbec nemluvil.“

Takže máme malého Lukáše nemluvu. Nechtěl, nebo se bál mluvit? Co mu bránilo se vyjadřovat? V pěti letech přece děti už normálně se okolím komunikují. Když to Lukáš nedělal, nejspíš měl k mlčenlivosti hodně pádný důvod. Ten budeme hledat.

Začínáme pátrat po situacích v jeho životě, v nichž bychom mohli objevit byť třeba zatím jen sekundární důvod jeho mlčenlivosti, nejistoty a plachosti.

„Nemohu lidem nic říkat, nemohu se s nimi volně a přirozeně bavit. Pokaždé se mi zaškrtí v krku, ztrácím myšlenky, příšerně znejistím. Tak raději neříkám nic,“ popisuje Lukáš svoje niterné pocity. Patří k nim i obavy, že ho budou lidi posuzovat a kritizovat.

Mapujeme situace. Ocitáme se na setkání s jeho přáteli, zhruba před týdnem.

Pociťuje sevření v břiše, na třetí čakře cítí jakoby zaťatou pěst. Také v krku má „typický“ knedlík. „Nemůžu ani polknout, jak mám sucho v ústech. Úplně mi to blokuje myšlení,“ říká.

Jdeme k dalšímu prožitku se společným jmenovatelem: mám něco říci před lidmi a jsem úplně vykolejený, nejspíš to nesvedu.

„Jsem na semináři. Každý má o sobě něco krátce říci. Už vím, jak to chodí, nevím, co budu říkat, potím se tím víc, čím víc se na mně blíží řada. Když se tak stane, řeknu sotva jednu větu, všichni na mně zírají a čekají, co ze mě ještě vypadne. Nejsem schopen pokračovat.“

Brání mu pocit studu a obav, že se zesměšní. A navíc, což je nové zjištění, že se vlastně ani vyjadřovat nechce. Zatím z ne příliš jasného důvodu se v tu chvíli postaví na tuhý odpor a odmítá odpovědi na moje další otázky. Je stažený, škube mu v celém těle, rychle mrká víčky a jediné, co z něho „vydoluju“ je, že se cítí mizerně. Registruji nápadnou proměnu v zabarvení hlasu…

Něco mu děsně urputně brání, abychom mohli pokračovat. Zatnuté zuby, sevřené rty, pusa zamčená na zámek…

Zkouším ho opakovaně navést. Vzdoruje, je to silnější než on. Je jisté, že čím víc míříme do hlubin jeho osobnosti, tím víc narážíme na tužší odpor. Zkušenosti říkají, že je to neklamná známka toho, že máme zacíleno správným směrem. Jenže pokud nepovolí, nikam se nepohneme. Je z něho cítit i vidět přímo obrovské napětí. Zabere až na otázku, proč se cítí v takové nepohodě? „Protože po mně chcete něco, o čem nerad mluvím.“ Následuje další proč…o tom nerad mluví? Že prý mu to přijde hloupé. Je to zřetelný manévr se vyhnout přímé odpovědi, podvědomá snaha odvést pozornost na falešnou stopu. Opakuji otázku s důrazem na to, že když bude dál zaujímat sveřepý postoj, nemůže očekávat ozdravění a svým způsobem vysvobození.

Lukáš reaguje tím, že se za to stydí, že se stydí i tady přede mnou o svém trápení mluvit. Proč se stydíte? Vybalte to konečně, kvůli tomu jste přece přišel, sám jste to říkal. Ještě notnou chvíli do něho musím „rýpat“. Vím, že cosi ukrývá, jakési tajemství a nechce se k němu za živého boha dostat. Obává se, čeho vlastně? Ptám se ho na to. Co se stane? Klekne si nebe na zem, zřítí se zeměkoule z oběžné dráhy, nebo co?

„Myslím, že by se měl člověk chovat jako suverén, což já nejsem, a ne mluvit o svých slabých stránkách. Mám kamaráda, který má stejnou potíž jako já, akorát o ní vykládá. Zato já mu o té svojí neřekl nic.“ Jeho kamarád je na to ovšem mnohem lépe, než on. Ten se k tomu zná. Kdežto Lukáš to v sobě dál zazdívá, čímž si nesmírně celou věc ztěžuje. Ztěžuje si život. Říkám mu to, a přidávám: Nedivte se, že po rozchodu s vaší partnerkou nemůžete k sobě najít ženu. Nedokážu si představit takovou, kterou by bavilo s vámi mlčet nebo z vás každé vyjádření dolovat jako uhlí.“ Vím, je to tvrdé, ale s ním to jinak prostě nepůjde. Znovu opakuje, že se bojí trapnosti a zesměšnění.

Dobře, takže pojďme k situaci, kdy jste zesměšněn a ztrapněn a ocitáte se v tvrdé nepohodě. Živě si připomene zážitek ze základní školy. Je mu osm nebo devět let. Učitelka jej vyzve, aby zpíval, což tedy neochotně udělá, aby v mžiku za svůj pěvecký „výkon“ sklidil její tvrdý odsudek a následný výsměch dětí. (Už je to tady zase. Kolikrát jsem tento příběh jen s drobnými odlišnosti už slyšela!) Nezůstalo jen u toho. Tatáž učitelka jej nechala při hodině českého jazyka recitovat básničku. Vytkla mu špatný přednes i formulování slov. „Chytala mě za slova a dělala si ze mne legraci. Děti se mi vysmívaly.“

A tak s každou podobnou situací v životě se mu restimuluje (oživuje) tento starý školní záznam včetně pocitů a emocí.

Nechám ho opakovat, co právě vyslovil a popsat, jak se při tom cítil ponížený, zostuzený. „Byla to hrozná ostuda,“ říká. Jeho reakcí na vyřčená slova je úporné svírání na 3. čakře. Čí ostuda? Vaše? „Ano, moje.“ Vážně to takto vidíte? Ticho. Kdo nebo co vás do té nepohody uvrhlo? Byl jste to vy sám? „Ne. Byla to učitelka.“ Jistě. Vy sám jste si ostudu nezpůsobil. Bylo to její selhání, její ostuda. Opakuje to několikrát (což má svůj hluboký smysl). Poté pronese: „Ona to takto dělala i jiným dětem a vždycky se všechny smály.“ Tak vidíte, nebylo to namířené jen proti vám. Byla to její opakovaná chyba, její ostuda, kterou vy jste si přisvojil za vlastní. (Takovým tzv. pedagogům bych nejraději omlátila učebnici o hlavu a nenechala je dál tzv. učit a ničit děti!)

Když vzápětí řekl, že se mu ulevilo, protože to konečně ze sebe vysoukal, věděla jsem, že trošku roztál, neboť pocítil úlevu (částečně se prolomila hradba obrany).

Pokračujeme zadáním: kdy jindy se cítíte ztrémovaný, nesvůj, znevýhodněný, rozpačitý?

Ocitáme se v Lukášově předškolním věku. „Je mi pět let. Špatně mluvím, nikdo kromě mamky mi nerozumí. Pokaždé, když něco řeknu, okolí se mi směje. Mamka to raději říká rovnou za mě. Mám vadu řeči, chodím na logopedii.“

Doma ho za vadu nebili, ani jinak netrestali. Je zapotřebí, aby tyto odhalené skutečnosti přijal jako fakt o sobě, který je ovšem už minulostí, kam taky patří. V tady a teď nemá co pohledávat, je načase jej propustit.

Posouváme se ještě níže, hledáme stále společného jmenovatele. Kde to všechno začalo, kde se nachází pravá příčina?

Přes různé eskapády se dobíráme faktu, že stále „bojuje“ se svou maminkou, přesněji s jejími radami, které mu uděluje i v jeho dospělosti. Má k nim averzi, třebaže většinou musí následně uznat, že má maminka pravdu. Maminka je zacyklená vůči němu z dob jeho potíží v dětství, kdy si vyžadoval její enormní péči a starostlivost. Pro maminku je Lukáš stále malý chlapeček, který se bez jejích rad a postrkování neobejde. Lukáš na to neumí jinak reagovat, než že vnitřně vzdoruje, aby následně „poníženě“ uznal, že měla pravdu. Bojuje tak marný boj s ní i sám se sebou. Nikdy nenašel kuráž se vzepřít a říci, že si chce věci dělat po svém. Následně se obviňoval ze slabošství, o to víc se uzavíral a téměř nekomunikoval.

Uvědomuje si sílící tlak na hrudi kolem srdce a ozvalo se také levé tříslo (slabina). Je na něm znovu vidět velké vnitřní napětí a zápolení. Ačkoliv má něco na srdci, nechce si dovolit ten „luxus“ to cosi vyjádřit, vyndat to na světlo. Opět staneme před nějakou jeho osobní hradbou. Vzdoruje i mým otázkám, musím na něho zase „zatlačit“, aby ta jeho obrana povolila. Začne mu být zima (dobré znamení). Posílám ho, aby se ve svém srdci pokusil najít, co je tíží. Vidí jen tmu. Na otázku, co chybí, aby tma nebyla, naštěstí celkem bez zaváhání odpoví, že světlo a radost. Přehoupne se to do konkrétní potřeby lásky. Chybí mu láska. Právě toho se obával, obával si přiznat, že má tuhle lidskou potřebu a styděl se za ni! Ovšem musím říci, že jsem za něj všechny odpovědi na základě jeho nemnoha slov musela sestavovat do vět a souvislostí, poté je nechat ho opakovat, mimo jiné i proto, aby to mělo terapeutický účinek. Tak moc byl ztrémovaný. Čím víc jsme mířili k podstatě, tím hůře artikuloval a mluvil tak potichu, že mu nebylo téměř rozumět. Bylo třeba ho nasměrovat na to, že mu nic nehrozí, když bude mluvit nahlas, že se může beztrestně „dopustit“ hlasitého a jasného projevu!

Prodíráme se (doslova) k jeho dalším stinným místům. Jedním z těch zásadních je jeho poslední vztah se ženou, kterou měl rád a chtěl s ní založit rodinu. Ona však děti nechtěla, nenašli v tom názorovou shodu. Lukáš uvedl, že měla jeho partnerka nějaké problémy, o nichž s ním odmítala mluvit, až nakonec přestala komunikovat úplně. Věděl, že pro něho je tím pádem vztah bez perspektivy. Mrzelo ho to, avšak ve chvíli, kdy si uvědomil, že s touhle ženou rodinu nezaloží, spadl mu kámen (!) ze srdce. Odvážil se totiž navrhnout, že by bylo lépe se rozejít, což se poté také stalo a Lukáš pocítil velikou úlevu.

Procítil si ji zároveň ve chvilce, kdy o všech těchto okolnost jedné etapy svého života promluvil nahlas. Doplnil ji o své přání mít ženu, děti, zázemí a rodinný krb, kam by se mohl vracet. Dodal k tomu ještě, že maminka se tehdy vehementně snažila zorganizovat těm dvěma svatbu, čímž asi, jak se Lukáš domníval, partnerku odradila. „Dneska ale vím, že to tak mělo být. Neměli jsme být spolu, nedělalo by to dobrotu.“

Zaregistroval reakci ve slabině. Když jsem se otázala, co tím jeho slabina chce tak zvaně říci, uvedl: „Jsem nesmělý, příliš uzavřený a přecitlivělý, některé věci se mě snadno dotknou.“

Které to jsou, co se vás tak dotýkají? Nechala jsem ho je vyjmenovat. Kdy jsem viděla, jak se kouše do rtu a svírá pusu, dodala jsem: Nalijte si čistého vína, nesnažte se sám balamutit! Vidíte přece, že tahle „taktika“ se obrací celý život proti vám!

Následně se řeč stočila k tomu, jak by byl rád rozhodný, jenže stále podléhá názorům druhých a jejich radám, které přímo nesnáší. Maminka i otec, o němž mimochodem neztratil ani slovo, jsou prý oba dominantní a pořád se dohadují. On se mezi ně nevnáší, zaleze si do své ulity a má vystaráno. Ne, nebydlí už s nimi, ale i tak to jejich dohadování o návštěvách nesnáší.

Vyjde najevo, že mezi jeho základní instinkty patří být uzavřený a schovaný, neukazovat svoje nitro! Že se to nedělá, projevovat se! Proč? Protože je to nebezpečné. Ohrožující. Že bude opět zraněný a zneužitý, protože… proč? Protože zvenčí ho něco ohrožuje!

A pak to přišlo a bouchlo to jako saze v komíně, když jsem začala intenzivně vnímat, kam to všechno míří. Zeptala jsem se, zda jsou mu známa nějaká fakta o jeho narození, porodu?

„Byl jsem přidušený a porod měla mamka hrozný. Nebyl plynulý, trval dlouho, už jsem neměl kyslík a dusil jsem se.“

Mamka přišla do porodnice, ale kontrakce neměla. Porodníkům se nechtělo čekat, byl víkend, takže jí porod vyvolali injekcemi. Byl by se narodil o den později. „Dusím se a zadržuji dech. Cítím obrovské napětí. Chtějí mě vypudit násilím, ještě se nechci narodit. Chci zůstat tady, schovaný (!) v bezpečí, tady je mi dobře. Nechci do toho nebezpečného světa…nemůžu projevit svou vůli ještě zůstat, kde jsem…“

Nemohu projevit svoji vůli, vypuzují mě násilím z bezpečného místa, je nebezpečné se projevit. Příchod na svět malého Lukáše byl poznamenán touto neblahou, traumatizující událostí. Jakoby to nestačilo, maminka svoje miminko spatřila až desítky hodin po porodu a personál se k ní nechoval právě vybraně, mírně řečeno. Lukáš si přidušení přinesl s sebou, stejně tak pocit ohrožení zvenčí (jsou tam nebezpečné síly), přeneseně společnost cizích lidí mě ohrožuje, raději se neprojevím. Vada řeči, nesmělost, přecitlivělost, nedůvěra, bezpečí je jenom uvnitř (kdysi v těle matky), následně celé roky v jeho nitru. Vytvořil si tak nevědomě svůj vlastní obranný a ochranný mechanismus (bezpečný prostor) k přežití. Do tohoto scénáře k filmu jeho života patřilo i zadání: Neukážu se jim, všechno si nechám pro sebe, a nebudu se projevovat, nebudu ani mluvit.

Všechny další události v jeho životě, které byť jen minimálně souzněly s touto ranou zkušeností a s energiemi, jež se k ní pojily, v něm pochopitelně vyvolávaly stejné pocity a postoje.

Co ovšem platilo tenkrát a co mu pomohlo přežít, neplatí dnes. Je zapotřebí starou nahrávku přepsat. Je potřeba projít transformačním procesem až do konce.

Výstup z něj je příznivý, více, než jsem během procesu snad i já sama očekávala vzhledem k Lukášově tvrdošíjnému nastavení. Nacházel se v dobrém rozpoložení, hovořil velice úlevně, když popisoval, jak se mu roztáhl hrudník, jak se mu konečně dobře dýchá. „Jakoby na mě praskla nějaká obruč, co mě svírala,“ řekl, a dodal: „Takhle dobře jsem se v životě nikdy necítil.“

Přesto, že jsem na něho po celou dobu terapie zblízka viděla, pohled na jeho tvář mě najednou fascinoval. Je možné, aby během těch tří hodin mu o tolik vyrostly vousy, aby byly tak patrné, když před tím vůbec nebyly vidět? V odpověď mi přišlo vysvětlení, jako by teprve během terapie dorostl – dospěl v muže, když si prošel všemi těmi svízelnými a bolavými okamžiky svého narození, a oprostil se od nich.

Když jsem se o jeho vousech zmínila nahlas, okomentoval to slovy: „Dneska jsem objevil příčinu svých slabin a ta nejhlavnější byla v těžkém přicházení na svět. Je to ta největší změna, vlastně jsem ani nedoufal, že s tím pohnu, protože už kdysi jsem jednou těžký porod procházel při jiné terapii a nepřineslo mi to žádnou změnu.“

Pak se šel do koupelny podívat do zrcadla a uznal, že má minimálně dvoudenní strniště.