Můj blog

Všechny příspěvky:


Výstup na horu (i nahoru) dá zabrat

vloženo: 18. 06. 2020

Když přišla Martina, bylo hned patrné, že vstoupila silná osobnost. Nakrátko ostřihaná, temperamentní projev a výřečnost, budila dojem, že pro ni není nic nemožné a že rozhodně není žádná „ufňukaná Uršula“.

Před necelými třemi roky se stala maminkou. Potupně začala shledávat, že není tak v úplně v pohodě a v souladu se svým mateřstvím. Začaly na ni dotírat myšlenky, že není ten mateřský typ, jaký jí její maminka předala svým předobrazem a že se s ním konfrontuje. Její maminka byla zcela závislá na svém manželovi, dětem a rodině se úplně obětovala. Martina má spíš tendence chovat se nezávisle jako její otec, do nedávné doby ještě před mateřstvím si „jela“ v mužské části své energie. Nyní oba tyto protipóly začaly na sebe narážet jako pevninské desky. Martinu to zpočátku mátlo a nevěděla, co s tím. Protože je však člověkem vědomým si určitých zákonitostí, například přenosů vzorců chování a své pocity přijímá jako zprávy, jimž se snaží porozumět, pochopila, že si potřebuje vyřešit sebe samu a bez výčitek přijmout, že není tentýž mateřský typ jako její matka. Aby toho nebylo málo, obávala se, aby nebyla jako její otec, který si svoji nezávislost bezohledně a sobecky prosadil vůči své rodině, dětem a manželce. Užíval si svůj život jakoby se ani neoženil a neměl děti. Dával sám sobě všechen čas a rodině až co zbylo. Tenhle obraz chování druhého rodiče Martinu zneklidňoval, protože jasně vnímala, že k němu částečně tíhne.

„Plácám se v tom,“ řekla, „myslela jsem si, že se to samo nějak zlomí, ale nestalo se. Samo od sebe se nestane nic,“ dodala vědoucně a pokračovala. „Nechci lítat od jednoho extrému do druhého, kdy bych nebrala ohledy na nikoho jiného, než jenom na sebe a zároveň vím, že mám dost citlivosti na to, abych to nedělala jako můj otec. Jeho modelem bylo podnikání, jeho koníčky a volný čas, rodina ho nezajímala a na druhé straně se nechci pasovat do role domácí paní, která je závislá, celé dny jen čeká, co její manžel, jako to dělala moje maminka. Potřebuju se přijmout taková, jaká jsem, bez výčitek a být ve své přirozené energii.“

Ano, to znamená oprostit se od obou vzorových tendencí pro ni nepřijatelných – být jako matka nebo otec. Najít vyváženost, střed. Podle jejího zhodnocení právě nyní k tomu nastal správný čas, cítí, že přišel zásadní zlom. Oním zlomem byl odchod maminky. Nezastírala, že sama sebe blokuje a ví o tom, stejně jako si vědoma toho, že z nějakého důvodu, který nezná, si sama nedovoluje pustit se z opratí. Od manžela by nejraději odešla, ale zároveň ji pronásledují výčitky svědomí to udělat. Chtěla by jít aspoň na půl úvazku do práce, jen nebýt doma a posluhovat a obětovat se jako její matka. „Od své sestry slyším, jak bych měla být hodná, pokorná, mírná a smířená se vším tak, jak to je. Ona je můj úplný opak, odjakživa to bylo tak, že kam jí ráno postavili, tam jí večer našli,“ líčí Martina. To není nic pro mě.“

Je jasné, že před námi stojí úkol najít jejího vnitřního sabotéra, najít onu zatím neznámou překážku. Otevíráme přístup k tomu nejprve situací, v níž je Martina přímo konfrontovaná se svými výčitkami, pochybami a pocitem bezradnosti.

Líčí situaci, kdy ráno vypravuje malou dcerku do školky. Oblékne ji, obuje a jde obléci sebe. Mezitím si dcera botičky vyzuje a svléká se. Martina ji znovu obléká a obouvá a vysvětluje jí, že už musí odjet do školky. Jenže ouha, dcera zopakuje celý proces zouvání a svlékání. Konfliktní situace je na světě.

„V tu chvíli cítím, jak bych od toho nejraději utekla, zavřela za sebou dveře a nechala ji tam, nebo si najala někoho, aby tohle oddřel za mne. Cítím se frustrovaná. Potřebuji, aby to, co dělám, mělo výsledek, jenž tohle žádný nenese. Zvyšuji na dceru hlas, pak už začnu křičet, a tím víc cítím, že tohle nedávám a chci utéct.“

Podstatou věci je, že někdo, v tomto případě její dcerka, bourá její snahu a představu o tom, jak by to mělo být. To za prvé. Za druhé, je jisté, že malé, nezáludné dítě si počíná zcela instinktivně tak, aby svoji matku na něco upozornilo. Její dcera jako dítě je ten někdo venku, kdo Martině boří snahu oblečenou a obutou dcerku dovézt do školky, ale uvnitř ní samé počínání dcerky na něco naráží, co se nechce nechat situací přeprat.

Martinu dosud nenapadlo položit si otázku, proč dítě bojkotuje její snahu? Nyní se jí tedy ptám já: Co tím asi tak dítě vyjadřuje? Martina je dotazem udivená a chvíli tápe. Ukazuju jí, jak dítě celým svým postupem mění situaci, nechce jít do školky a od matky, projevuje dětskou snahu zůstat doma. Je to tedy forma dětského neuvědomělého protestu. Máme tedy „dvě holky“, které jsou v situaci protestu jedna proti druhé; dítě bojkotuje matčinu snahu, matka se vzteká, a nejraději by dítě bojkotovala útěkem. O čem to vypovídá? Že dítě něco nechce a že podprahově stanovuje nějaký limit, je jasné. Otázkou je, na co doopravdy dítě tak zvaně útočí svoji svéhlavostí, ptám se Martiny. „Reaguje tím na moji snahu od ní utéct?“ reaguje rovněž otázkou Martina. Přihořívá, je blízko, ale ještě nehoří. Je třeba se pro odpověď ponořit ještě více do hloubky. Dítě doslova zrcadlí (odpovídá po svém) děj, který se v matce odehrává! Jakoby svým jednáním říká: vadí ti to, chceš utéct, já to vím! Ale budu tě zdržovat tak dlouho, až si uvědomíš, že utéct nemůžeš, že se k tomu musíš postavit jinak. Musím říci, že podle Martiných slov chodí její dcerka do školy ráda a dosud byly tyhle ranní výpravy bez potíží. Až nyní začala s touto pro matku nepochopitelnou strategií. Nechová se tak tedy proto, že by do školky nechtěla.

Martina popisuje svůj absolutně nejvíce vnímanou emoci ve chvíli, kdy dcerka podruhé sundá boty a začne se svlékat. Je to hlavně vztek a pocit frustrace z toho, že její snahu někdo nabourává, že jí leze do cesty jako překážka.

Někdo (něco) se jí postavilo do cesty. Jenomže tu překážku (obrazně řečeno) si do života přivodila sama. Kdyby nechtěla, dcerka by se nenarodila. Jejím příchodem na svět si do života přivedla človíčka, který je na matce zcela závislý, zatímco maminka je ve svém nastavení nezávislá tak, že tyhle dvě polohy o sebe musí nutně dřít. Martina potřebuje ze své nezávislosti ubrat a přijmout fakt, že dcerku si přivedla do života dobrovolně a nyní by se měla o svoji nezávislost se s dcerkou podělit!

Ukážeme si, že její dcerka mámu něco učí, Martina zatím ne úplně vidí, co konkrétně.

Je zajímavé sledovat, jak v Martině slova o dělení se o něco ze sebe v ní vzbuzují napětí a vzdor: prostě nechci dávat (aby mně neubylo)! Až ve chvíli, kdy si uvědomí zásadní rozdíl, že: „Mám dost nezávislosti i síly pro obě, můžu dávat ze sebe a nevadí mi to, protože chci dávat,“ se dostaví velmi příjemný pocit a ochota toto tvrzení přijmout bez námitek.

Procítit si rozdíl v přístupu k situaci je naprosto rozhodující. Jestliže nemohu změnit situaci, která mě vytáčí do vzteku a chuti utéct, musím změnit přístup k ní. To je část té lekce, kterou Martině její malá dcerka ukazuje. Pak může dojít k závěru, že se nepotřebuje vztekat, protože má velký rezervoár toho, co může ze sebe dávat, aniž by jí ubylo.

Martina dobře ví, že tohle je hra jejího ega, které si ji chce podržet celou, vlastnit ji celou, nechce se dělit. A ona by mu tuhle návnadu málem „zbaštila“ i s navijákem.

Ještě to ukotvujeme vědomím, že dítě je část své matky, což se nedá rozporovat, tak proč by nemohla dát dceři z toho, čeho má sama přemíru. Všechno tohle rozhodování je o vůli a svobodném rozhodnutí. Jak si to nastaví, takové to bude.

Tak, to bychom měli umytý první schod. Čeká nás očista dalších. Vstupujeme do chvíle, kdy Martina zjistí, že je těhotná. Zkoumáme, jak se cítila, co to s ní udělalo a jestli své těhotenství přijala, či nikoliv?

Martina otěhotněla umělým odpáděním (ze zdravotních důvodů partnera). Přála si to doopravdy, nebo to podstoupila více pro něho? V tu chvíli Martina požádá o šátek přes oči, aby nemusela bojovat se snahou je otevírat a tím situaci kontrolovat! Její ego se cítí opět ohrožené tím, že by se mělo něco odhalit, něco, co nechce dát a nad čím by jeho majitelka neměla kontrolu. „Vím, s kým chodím,“ komentuje to Martina. Ví, že v jádru se hodně podobná svému otci.

„Moment rozhodnutí byl spíš otázkou, jestli chci zůstat bez rodiny, nebo mít rodinu,“ navazuje na předchozí otázky. „Na energii rodiny jsem nebyla úplně napojená, můžu to říct naprosto upřímně, nedovedla jsem se ani napojit na myšlenku, že budu mít dítě. Možná i proto se v tom teď tak plácám, protože až teď zjišťuju, co znamení mít dítě a starat se o ně.“

Na počátku tedy rozhodně nebyla ženská touha po dítěti, nýbrž rozumová úvaha, že když chceme rodinu, znamená to přijít do jiného stavu, jinak to nepůjde. Tak se partneři dohodli, říká Martina.

Naštěstí ověřovací otázkou vyšlo najevo, že v sobě neměla v skrytu nevědoucí souhlas s tím, že když chce dítě partner, tak ona se holt (co se dá dělat) přizpůsobí. I takové případy se vyskytují a nesou později své natrpklé ovoce.

„Ne, byl v tom spíš strach z toho, že když nebudu mít rodinu, tak mi jednou zbude jen prázdnota. Pořád vidím soudržnost té rodinné jednotky, jak jsem to viděla doma, jak sedíme všichni u stolu jako smečka, že patříme k sobě (ať to bylo doma jakkoliv), že vyřešíme všechny problémy, že jsem prostě jako smečka silní. A já měla strach, že o tohle přijdu, když nevytvořím rodinu,“ líčí otevřeně Martina.

Postavila se tak do role, jaké? ptám se jí. „Až teď zjišťuju, pro co jsem se rozhodla. Pro roli převzít zodpovědnost za rodinu, i za cenu toho, že podstoupím umělé oplodnění a že se ocitnu v roli…“ vůdčí vlčice, doplním její větu. A je to tak. Martina souhlasí, vzápětí však sáhne opět do větší hloubky a pronese, že ji sice baví obraz soudržné rodiny sedící jako jeden muž kolem stolu, že smečka je silná a Martina jí „může šéfovat“, ovšem, a je tady háček. „Mně se soudržnost smečky líbila jenom tehdy, když jsem byla dítě, teď se mi to nelíbí. Nelíbí se mi, že nyní jsme já ta, která by měla být zodpovědná. Chci být v rodině, kde jsem mohla jenom přijímat a nic nemusela dávat!“ Pane jo, to jsou slova třeskutá jako led, jenže taková mají být, aby i výsledek byl pokud možno také jako led křišťálový.

Jdeme dál. Vynoří se vhled související s nedávno zemřelou maminkou. Je to příliš čerstvá událost a Martina s ní není vyrovnaná. Nebyla ani s modelem obětavé matky „až za hrob“. „Jenže maminka odešla a ta zeď se zhroutila a ty růžové brýle už nejsou růžové. „S jejím odchodem se mi zhroutila jistota, bezpečí, cítím se jakoby obnažená a do toho prázdna jsem si stoupla,“ říká.

Když se jí zeptám, co z maminčiny smrti se jí vůbec nejhůře snáší, pronese: „Že chci zůstat dítětem! Já i moje dcera jsme byly dvě děti mojí maminky, a mně se líbí, že jsem i přes své mateřství mohla být dál dítětem, přijímat, co maminka dávala, zatímco teď už jím nemohu být. Naopak, musím přijmout zodpovědnost.“ Jinými slovy řečeno, měla by dospět a starat se o dítě. Jak to má udělat, když vnitřně se cítí stále být dítětem?

Dobře, nechť je tedy v tuto chvíli nadále dítětem. Nahlížíme jejími dětskýma očima na rodinu, na rozložení sil „ve smečce“.

Martině se vnitřním zrakem promítne obraz, jak jsou obě sestry s maminkou, je s nimi ještě babička, tátova matka a jak jsou vlastně pořád samy. „Táta si cestuje s kamarády, hraje volejbal, je pryč, není s nimi. Maminka je s námi doslova zvřená doba. Neřídila ani auto, okruh její mobility a prostoru byl tak velký, co zvládla pěšky. Byla to vlastně malinká zahrádka, ohraničený prostor, kde se pohybovala. Měla potíže s dechem, to byla jedna z příčin jejího odchodu na věčnost,“ líčí Martina.

Jak vyplývá z řečeného, její maminka nemohla dost dobře dýchat v tom zúženém ohraničeném prostoru, měla kolem hrudníku jakoby krunýř, který ji svíral. Nebyla svobodná vůbec, zatímco jejím manžel byl svobodný naprosto. Rodiče žili své životy, které se vůbec a v ničem nepotkávaly.

Pokračujeme v nimravém pitvání oněch podmínek v jejím dětství. „My holky, já a ségra, jsme se taky obětovaly pro mamku. Byly jsme s ní a u ní každou chvilku, vnímaly jsme, že nás potřebuje.“ Proč jste to takto měly vůči ní nastavené? Proč jste ji nenechaly žít její vlastní život, ptám se.

„Protože ona vytvořila obraz, žiju jenom pro vás, pro svoje děti a my jsme to jako dospělé holky zopakovaly – nemůžeme ji přece nechat samotnou. Já jsem si byla vědoma toho, že to není vhodný přístup, ale beztak jsem s tím nedokázala něco udělat. Dokud maminka neodešla,“ zajíkl se jí hlas.

To je onen moment rozstřelu, který Martinu přiměl se tím vším zabývat. Ono se ani ne nadarmo říká, že přestaneme být dítětem, až když ztratíme matku. Něco na tom bude. Přispěchal můj vlastní pocit. Až když se dva roky po úmrtí mojí matky vdávala moje dcera, teprve tehdy jsem cítila, že jsem volná a dospělá, cítila jsem, jako by ze mě spadlo nějaké jho. Asi to zní dost hrozně, ale bylo to tak.

„Jsem taková jakoby ztracená, vlastně nevím, proč jsme si se sestrou myslely, že jsme povinny mamce vyplňovat její prázdnotu, její život. Snad jsme si myslely, že bude jinak nešťastná? Jenže ona byla i tak nešťastná, po celá svůj život.“

Tak vidíte. Jinak řečeno, její maminka si obě dcery připoutala k sobě, aby nebyla sama, a ony jí v tom ochotně z neznalosti věci podporovaly. Ač samy dospělé, dál hrály roli dětí, které se točí kolem máminy sukně. Veškerý smysl svého života dala jejich maminka do svých dcer, namísto toho, aby si svůj život zařídila samostatně a dcery propustila. Zřejmě to nebylo v jejích silách. Ještě uvidíme, jaký dopad mělo ono připoutání a nepropuštění dětí do dospělosti.

Pokud jde konkrétně o Martinu, ta si nalezla a pojmenovala, že mamince dávala svůj čas, svoji pozornost, svoji energii, sílu a ačkoliv si toho doteď nebyla vůbec vědoma, prohrávala tím i svoji nezávislost. Tím si vlastně nedovolila dospět a být sama sebou, zůstávala dítětem. V tom okamžiku Martina zakašle a ohlásí, že jí celou dobu, co o této oboustranné závislosti – dcer na matce a matky na dcerách – mluvíme, jí brní ruce! Dá se vcelku dobře určit, že brnění rukou souvisí se zablokovanou či potlačovanou energií, která nemže proudit ven, projevit se.

„Já jsem si vlastně nedovolila svoji sílu, nezávislost a moc (!) využít pro svůj život, ve svůj prospěch.“ Když zazní slovo veškerou svoji sílu, a já se zeptám, zda tomu tak doopravdy bylo (protože to tak obvykle není), vyjde najevo, že i přes protesty si Martina stále takzvaně trhala ze svých vkladů i pro sebe, ale jaksi tajně! „Konkrétně, když jsem si tajně udělala řidičák. Bylo to mířené proti tátovi a tajně proto, že nechtěl nikomu z nás dovolit, aby řídil auto!“

Nyní ovšem zazněla kardinální věc; řídit auto v symbolickém smyslu znamená řídit si svůj život. A co ty protesty, jaké protesty?  Martina rozpozná, že otec nechtěl připustit, aby někdo další v rodině řídil auto, protože by v tu chvíli nebyl na něm závislý a to by ho ohrožovalo. Chtěl zůstat tím svrchovaným egoistickým vládcem nad všemi.

Pokud by Martina nejednala tajně a šla rovnou s kůží na trh, co by se asi tak odehrávalo? „Dopadlo by to jako všechno ostatní, musela bych jít proti hádkám, vysvětlování, zdůvodňován a obhajování se, jako bych udělala něco špatného. Zákazy by se na mě už uplatnit nemohly, ve 22 letech mi ani nemohl vzít peníze, protože jsem si už vydělávala, ale musela bych absolvovat jako školáček řadu vysvětlování, konfrontací s jeho přesvědčením, námitkami a roztržek, které by nebraly konce. Chtěla jsem si řidičák udělat v klidu a hlavně chtěla jsem si tentokrát udělat, co chci já a nemuset se zpovídat z toho, proč to chci udělat,“ vykreslila zákulisí Martina. A dodala, že nechtěla ztrácet svou energii v konfrontacích a omezeních svých rodičů.

Takže taková skrytá forma tichého boje. Raději si to udělám tajně, abych nemusela prosazovat svou vůli proti odporu. To není dospělý přístup, to je přístup dítěte, které musí obejít rodiče, a protože to jinak nejde (s nimi), tak to udělá tajně za jejich zády. Znovu se ukazuje, že ze své dětské role Martina ještě nevyvázla. Není se zase až tak moc čemu divit, protože celé roky jí rodiče nedaly jinou možnost a jak známo, dítě si vytvoří vlastní strategii, je jedno, jakou, aby přežilo. Pitomé na tom je, že si tuhle polohu přeneseme do fyzické dospělosti, kdežto v té mentální zůstáváme na pozici dítěte.

Nahlíženo z toho úhlu pohledu, jak po sobě může Martina chtít přijmout svoje dítě a zodpovědnost za ně, když k němu sama přistupuje jako dítě? Co také jiného by se situací chtěla a mohla dělat jiného, než se také vztekat a utíkat od toho ve smyslu, když ty tak, tak já taky tak. V tomhle spočívá ono meritum věci.

Co tedy Martině brání skutečně dospět, nebo proč nechce dospět? Neví, jak to má udělat, jak se to dělá. Chce se jí plakat a taky se rozpláče, to pláče dítě v ní, které neví, kudy z toho cesta ven. Z nějakého důvodu je možná i ta varianta, že setrvávat v roli dítěte je pro ni možná stále výhodné, i když vnější okolnosti jasně promlouvají o opaku.

Musíme na to zaostřit pohled, abychom to rozlouskly.

Za maminčina života pro ni bylo velmi výhodné, že byla spolu se svou dcerkou v matčině péči. Mohla, jak říká, brát, brát, brát plnými hrstmi, materiální výhody, co sama neuměla, to za ní udělala maminka, i malou dcerku učila věci za ní samotnou, a tím ji zároveň umožňovala ponechat si značnou část své volnosti a svobody. Sama vidí, jak sobecký to byl postoj vůči matce, stejný jako u otce, jen v jiném gardu. Všechno si od mámy vzít, nepokoušet se ani ohradit vůči tomu či si prostě vzít rozhodování za sebe do svých rukou. A najednou, po maminčině odchodu, nemá malé dítě od koho brát, brát ze sebe se ještě nenaučilo, má vychovávat sama dítě a dávat ze sebe, což se jí nezamlouvá, a přitom se mučí obavami, aby nebyla takový sobec jako táta a za další, že sobě nedá nic.

Někde v tom svém dětství uvízla, zahnízděná v pohodlí a péči své matky, a nutno říci, tak trošku rozmazlená. Protože to bylo výhodné. Jenže nyní se po ní žádá, aby dospěla, což znamená, že musí svoji nedospělou Martinu najít a vyvést „na čerstvé povětří“, dovolit jí dospět! Opět hlásí, že brnění rukou zesílilo. Co vyjadřuje brnění rukou, už jsme řekli. Řeč těla je čitelná, energie nemůže ven z dlaní, ale ráda by se uvolnila! Co symbolizují dlaně? Tvořit, něco dělat. Hej, něco s tím už dělej! Je jisté, že ta zátka je utěsněná v nějakém konkrétním rozhodném období.

Martina cítí, že: „Bylo to v době, kdy jsem začala pociťovat svoji vůli a touhu být nezávislá, někde v období konec základní školy a začátku střední školy,“ uvědomuje si.

Jdeme tam. „Vstupuju do otevřené konfrontace vůči rodičům. Mamce vyčítám, že je na nás moc upnutá, že nás nenechá dýchat (!), že nemá žádné kamarádky, žádné koníčky. Mamka se staví do role oběti, brečí, kroutí se, je smutná, skleslá a reaguje tak, že ona je chudinka a my jí (já) nemáme rádi. Tátovi v této době písemně i slově vyčítám, že na nás nemá nikdy čas, nemá čas na maminku, nežijí spolu a nedávají nám prostor k samostatnosti. Taky že ji nikdy nevzal na dovolenou, tu si užíval vždycky sám, nebo na večeři, že nám nikdy nevytvoří prostor, abychom mohli dospět. Ano, moji rodiče k nám přistupovali tak, že si nás podmanili do závislosti na nich a nedovolili nám dospět,“ rozpláče se Martina tentokrát opravdu z hloubi duše. „Prosila jsem je, ať nás nechají žít. Ať si své životy řeší sami a nás nechají být, ať nás do toho netahají. Pro každého z nich jinak bylo výhodné takové chování vůči nám. Nemuseli se zaobírat vlastním vyprázdněným a nenaplněným vztahem, protože by museli vidět tu propast mezi sebou. Zatímco takhle jsme tu propast vyplňovaly my děti.“

Martina si od plic oddechne. „Vlastně když to tak vidím, tak já jsem celou tuhle dobu je prosila, aby svůj život zvládli sami, jenže oni ho nezvládli, nezvládli svoji lekci, aby šli k sobě a já abych si mohla vzít k sobě samu sebe. Bylo to rozjitřené období v té mojí pubertě, snažila jsem se udělat něco pro rodinu, pro ozdravění vztahů, nasazovala do toho svoji energii, a stavěla se do role dospělejší, než byli moji rodiče.“

Tady někde se v tom Martina ztratila, protože s rodiči nepohnula. Snažila se jim ukázat jiný model, avšak rodiče ji i její sestru drželi v šachu svým majetnickým přístupem, zakrývající jejich vlastní nedospělost. Martina zaplatila. Zaplatila tím, že se usnesla sama se sebou, že být dítětem je snazší, než být dospělá, a že než aby dělala stejné chyby, jako rodiče, zůstane raději dítětem. Nechci dospět, zní ono podvědomé zaklínací naprogramování.

Jak se v tom labyrintu má šestnáctiletá dívka zorientovat? Stojí mezi dvěma extrémy zcela rozpačitá; na jedné straně rodiče nechtějí slyšet, já jim oči neotevřu, protože nechtějí, na druhé straně účtu je přesvědčení, raději nedospěju a polibte mi všichni šos.

Brnění v jejích rukách začne výrazně polevovat v momentě, kdy vstoupíme do aktivního děje v tady a teď (jdi, a něco dělej!) a Martina starší, dospělá, se chystá vyrazit pro Martinu šestnáctiletou, aby jí doslova osvobodila, protože ta zapustila kořeny v minulosti a nechce se z ní pohnout.

„Ještě stojím a rozhlížím se, chci ještě chvílí stát a koukat a vstřebávat to, že už rodiče nebudu prosit, aby to pochopili. Nechci za sebou vléct jejich zodpovědnost, potřebuju se rozloučit (nejprve) s představou, že s nimi nic nesvedu a že to ani není můj úkol! Moment, aha, co s tím ale dál? Prosby, ne, tudy cesta nevede. Brnění rukou se dává na ústup. Opakuji, nechci s sebou dál vléct jejich zodpovědnost. Brnění rukou vymizí zcela.“ Co z rukou pustila, ptám se. Chvilku to trvá, než řekne: „Ty opratě, které jsem držela za ně. To mně vůbec nepříslušelo! A teď mi nabíhá to řízení auta, já moc ráda řídím auto. Pouštím opratě (řízení) směrem k nim. Pouštím nazpátek energii k rodičům Už jděte sami, já vás propouštím, jděte si svou cestou. Jo, je to tak, ale…“ odmlčí se. Co se děje, jaké ale? „Já to zároveň pustit tak docela nechci, vyhovuje mi někoho ovládat, protože nevím, když to pustím z rukou, co si se sebou počnu? Když jsem se zaobírala jejich vztahem, nezaobírala jsem se sama sebou. Teď budu muset?!“

Martina stojí na křižovatce, a dobře to ví. Zde se odehraje její osobní transformace, až když pohledem z druhé strany zjistí, co získá, když rodičovskou otázku nechá takzvaně už plavat. „Že mě nepotřebují. Já je taky už nepotřebuju. Možná, možná potřebuju já víc hrát tu roli než oni mně…co je to za roli?“

Otázkou na místě je, proč potřebuje vůbec hrát nějakou roli?

Najednou se Martina vnitřní vizí ocitne v dolíku, v jakési propasti (!) a cítí, že když se otočí od rodičů a propustí je, měla by vylézt nahoru na kopec a neví, jak ho vyleze. Stojí na nižší úrovni než rodiče, což je samo o sobě dost průkazné podřízené (dětské) postavení vůči nim. Vidí sebe ve věku zhruba těch šestnácti let.

Přicházíte nabídnout řešení, povzbudím ji. Nyní je v roli starší Martiny, svého dospělého já, a říká směrem k dolíku: „Proč stát dole, když můžeme stát na kopci a mít rozhled, svobodu a volnost?“  Tahle věta je odpovědí i spouštěčem emoce. Pláče. Poté podotkne, že moc ráda chodí do hor si připomínat, co vlastně ? „Miluju hory a chodím si do nich odžívat to, co jsem vnitřně nedokázala. Chodím si plnit duši.“  A je to venku. Musí se vyplakat z emoce, dokud neodejde.

Ještě to chvíli trvá, než najde Martina starší účinnou taktiku, jak dostat své mladší já z hloubky dolíku, jak ho pohnout k výstupu nahoru. „Je tam tak zabetonovaná, beru jí za ruku a ona je ráda, ale pořád se otáčí dozadu (do dětství), jakoby něco očekávala.“ Co by to mělo být? „Očekává, aby jí rodiče tu cestu požehnali, tím by ji propustili ze své rodičovského sevření a manipulativního chování. Očekává, že jí řeknou, co nikdy neřekli: už jdi sama!“

Martina potřebuje uplatnit svoje danosti. Svoji rozhodnost, sílu i moc a touhu po svobodě. Jinými slovy, uplatnit svou autoritu, aby přesvědčila své mladší já k akci. Ona je nyní pro ně autorita a má zavelet. Vždyť řekla, že se jí líbí velet. Teď je k tomu pravá chvíle a je to namístě. Její mladší se stále vzpouzí, fňuká v dolíku, manipuluje své starší Já výmluvami, že to nedá, že to nepůjde. Chce starší Martinu přeprat. Starší Martina říká, že ji tedy bude postrkovat za zadek nahoru. Já na to, že to bych rozhodně nedoporučila, protože když jí bude postrkovat, nikdy nedospěje. Je to jako maturita, nechte jí tu maturitu samostatně udělat, nechtějte ji udělat za ni, říkám a dodávám. Vy nemáte za ní odpracovat její úkol, měla byste být chytřejší a vyvinout takovou strategii, aby musela sama. Nepodlehněte její manipulaci, zkouší to na vás. Nedejte se.

Ještě chvíli se takto hraje pink ponk, než Martina starší vybere jednu z variant řešení. Ta je už na úrovni uvědomělého rozhodnutí; buď teď, nebo nikdy. Buď zavelíš, nebo ustoupíš. Prosadit vůli staršího (uč se tomu!) je jediným klíčem, jak si přiznat právo na projevení vlastní vůle!

Nakonec obě na tu horu vylezou, i když to trvá. Martina například dává svému mladšímu já limit: máš na to dvě minuty, pokud nevylezeš, odcházím. To zapůsobí a mladší Já se fofrem škrábe nahoru (i na horu). Stanou nahoře a po kochání se tím úchvatným pohledem shora a vychutnání si svobody, zbývá dokončit integrační proces – obě jsme strádaly jedna bez druhé, teď už půjdeme dál spolu a nic nás nerozdělí.

„Teď jsem teprve schopná jí říct, kukej, co tady nahoře všechno můžeš vidět! Z dolíku nebylo vidět nic, viď?“

Hluboké oddechnutí. „Mám pocit, jako bych právě teď na tu horu doopravdy vylezla. Brnění rukou je pryč, dokonce (sic) mám teplé ruce, před tím jsem je měla jako led (to mi neřekla, ale už na tom nesejde).“ Ještě pořád se však obě Já dívají do propasti pod sebou. Něco je třeba udělat, tohle není dobré postavení. Potřebují se otočit, jít od propasti pryč. Spolu, silnější, otužilejší a zralejší, vyrovnanější a úplnější. Bez potíží se tak záhy i stane.

Ukládáme do paměti změny, z nichž pro Martinu ty nejcennější jsou tyto: Moje dospělá část si dala právo prosadit svoji vůli, protože jsem měla pocit viny za to, že bych si ji měla nárokovat. Moje mladší Já vylezlo konečně nahoru, vyzrálo, převzalo zodpovědnost za sebe, přestalo čekat na něčí souhlas k akci a hlavně, ta svobodná vůle je tak silná! Nepotřebuji chodit oklikou, nepotřebuji se stydět a prosadit se a už vůbec ne ustupovat dcerce nebo se nechat rozčilovat. To mě hodně drželo v šachu.“

Poslední část, už mimo přímou terapii, je nechat věci do sebe zapadnout a usadit.


Truchlivá cesta k nalezení síly a vlastní hodnoty

vloženo: 1. 06. 2020

Než se pustím do vyprávění následujícího příběhu, chvilku vás zdržím u numerologie. Třebaže se jí zabývám už hodně dlouho, občas přicházejí chvíle, kdy sama stanu v opětném údivu nad dokonalou synchronicitou vesmíru. Úvodem tak můžete krátce nahlédnout  na to, jak funguje přitažlivost čísel.

Monika ke mně zavítala na terapii 8. 11. 2019. Toto konkrétní načasování vzbudilo moji pozornost vzhledem ke shodám s mými osobními čísly. Proto než jsem se pustila do vlastní terapeutické práce, udělala jsem s jejím souhlasem stručný numerologický náhled osobnosti. Monika se narodila v takový den a měsíc, které po vykrácení na jednoduchá čísla daly den a měsíc (také) mého narození. Obě data tím pádem pojí součet  čísel dne a měsíce, jehož hodnotu jsme opět měly společnou. A čísla dne a měsíce její návštěvy nám zcela zapadaly do této číselné konstelace. Magie čísel a metafyzické projevy vůbec si zase jednou zhuštěně „ zařádily“.

Potom jsme objevily, že nás mimo čísla navíc pojí jisté konkrétní místo, kde jsem já po mnoho let od dětství do dospělosti trávila hodně času a Monika o nějakou dobu později taktéž. Znaly jsme navíc i stejné lidi. Snadno jsme došly k tomu, že jsme se na onom místě míjely vlastně jen o chvíli. Musela jsem opět konstatovat, že život sám nám přináší ´úřední potvrzenky s kulatým razítkem´ o tom, že na světě je všechno jistým způsobem předurčeno, obecně i individuálně synchronizované a propojené. Nic není odděleno jedno od druhého, všechno se vším souvisí. I naše vztahy, ty současné i minulé, kdy koho potkáme, za jakých okolností se tak stane a jaké informace nám takové události přinášejí.

A nyní už k příběhu Moniky samotné.

Je adoptovaným dítětem, stejně jako její bratr. Byly jí čtyři roky, když se tak stalo. Adoptivní matka se více viděla v bratrovi a výrazně mu stranila.

Monika se v dětství necítila moc dobře. Ve škole ji děti i třídní učitelka šikanovaly pro její barvu pleti, pro její odlišnost. Učení Monice moc nešlo, hlavně matematika. Táhlo ji to k uměleckým disciplinám, ráda tančila, zpívala, chtěla hrát na housle. Okolí pro ni nemělo valné pochopení, spíš nevalné. Hlavně v rodině neměla podporu a důvěru, kterou dítě pro rozvoj svých talentů tolik potřebuje. „Oba rodiče mě shazovali i před lidmi, že jsem marná, že nic neumím a že ze mě nic nebude.“

Nevědomí by mělo být trestným činem, neboť způsobuje nejvíc utrpení, dodávám k Moničiným slovům. Následky bývají až příliš často na úrovni ponížení lidských hodnot a emočních zranění. Věřte mi, ještě hůře se to jeví zdola, z praxe, jak tyhle machiavelistické choutky praktikují i vlastní rodiče na vlastních dětech, a tím je ´pohřbívají zaživa, ´aniž to vůbec tuší.  Jsou prostě hloupí, nevědomí, slepí, nepoužívají vlastní myšlení, o srdci nemluvě. Jedou takzvaně na autopilota, naučené programy. Vidím osobní rozvoj, vývoj a posun k vyššímu vědomí u klientů, žel bohu ne už u jejich rodičů, kteří jsou mladší ročníky (mohli by vědět, kdyby chtěli) a přesto totálně nevědomí. Jednají podle nastavených automatismů, bez špetky použití vlastního rozumu a citu. Někdy mívám sžíravý pocit beznadějnosti. Vidím, jak onen vlak míří do stejných pekel mrzačení lidské psychiky.

Moničino zadání pro terapii znělo; ztroskotaly jí oba předešlé vztahy s partnery a ona se nyní obává, aby se tak nestalo i tentokrát. Její obavy jsou podložené zkušenostmi, mužům Monika nevěří, hledá odpověď na otázku, proč to tak je. Aby toho nebylo málo, obává se opakování svých vlastních minulých chyb, z nichž mnohých si je vědoma. Od mužů vnímá vůči sobě dusivou (ne)lásku. Muži ji chtějí ovládat, chtějí ji manipulovat, aby dosáhli svého, aby se musela podvolit jejich vůli.

Někde však tyto jasné opakující se tendence musely mít spouštěč. Který z mužů v jejím životě se k ní takto choval? Nejprve se vynoří druhý manžel. Monika říká, že se mu nebránila, nechala si všechno líbit, smířlivě jako nevyhnutelnost přijímala jeho despotické chování. „I jeho nevěry jsem tolerovala a přijímala“.

Tím mu umožňovala, že si s ní dělal, co chtěl, zatímco ona? „Nevážila jsem si sama sebe. Dovolila jsem mu, aby si dělal, co se mu zlíbilo, a ničila jsem se.“

Avšak bývalý Moničin manžel není oním ´prvním pachatelem´manipulativního chování k ní, které zašlo tak daleko, že: „Chtěla jsem se s ním rozvést, a on mi ze strachu, že ho opustím, udělal dítě, aby si mě pojistil, abych od něho nemohla odejít. Takhle to početí nemělo vypadat, bez mého vědomí, podvodnou cestou, říká.“

Jeho podloudný plán s dítětem mu stejně nevyšel. Monika se s ním rozvedla a zůstala už podruhé na výchovu dítěte i na život sama.

Nyní žije v partnerství, které má zatím ze všech dosavadních nejvyšší šanci obstát a vydržet, takže je pochopitelné, že Monice záleží na tom, aby se vyvarovala jak opakování svých předchozích omylů a pochybení.  Právě nyní aktivovaná a zesílená nedůvěra k mužům jakoby na Moniku ´křičí ze všech stran´a ukazuje, že nastala chvíle tuto zátěž dešifrovat, neboli zjistit, proč se to děje, a proč v takové intenzitě a s takovou naléhavostí? Kde je základ toho, že pokud jde o vztahy k mužům, blikají v Monice poplašná světýlka? „Jakoby mi říkaly stop! Nevěř, zase naletíš!“

První slovo, které ji připadne v odpověď na otázku, od koho z mužů ve svém životě pociťuje nejsilnější manipulaci, je slovo otec. Tušila jsem to, tušila to i Monika. Něco se v jejím dětství událo, co později ´udalo tón´ všem těmto jejím nemalým trampotám.

Sestupujeme do dětství.

Její adoptivní otec se k ní choval hezky do doby, než dosáhla školního věku. Začal jí mlátit, bil ji za známky ve škole, jak už zaznělo, učení jí moc nešlo. Dostavila se reakce těla, specifická bolest na vyřčená slova. Co chce bolest vyjádřit? „Už nejsi ta malá poslušná a hodná holčička (ale já chci, abys byla!)!“ zazní z jejích úst. Otec se na Monice dopouštěl hodně fyzického násilí, mlátil jí řemenem, vším možným, co mu přišlo do ruky. K tomu i máma jí třískala, ale táta se v těch exekucích vysloveně vyžíval. Bratr si vymýšlel, hodil své výmysly na Moniku, ta za něj schytala nářez, protože se věřilo víc bratrovi. „Není v tom ale jen to bití pro známky, cítím, že hlavně jim vadí, že nejsem poslušná. Ano, odmlouvala jsem, byla jsem svá, to oni nechtěli. Chtěli mít ze mě loutku. Taky se jim to částečně povedlo,“ líčí Monika. Čemu jim třískáním chtěli donutit? „Abych to přijala jako normu, abych přijala jejich svrchovanou vůli a tu svou úplně zavrhla,“ odtuší Monika. Hruď jí v ten moment zalehne balvan. Těžce nabírá dech. Také v minulosti měla potíže s dýcháním. Mívala také bolestivé křečovité stavy v zažívacím traktu, jak říká autenticky, něco se mi tam zakouslo. Hledáme, co to může konkrétně být. „Nedokážu přijmout stravu, kterou musím jíst, hlavně maso. Bijí mě, když nejím, co mám na talíři. Musím u jídla sedět tak dlouho, dokud je nesním. Pak jdu zvracet.“

Co všechno jako dítě musela polykat, kromě jídla? „Strašili mě, nutili násilím k něčemu, co jsem odmítala, manipulovali se mnou. Chtěla jsem lásku a zájem a měla jsem pocit, že si ji musím napřed zasloužit.“

Otřesné, nicméně bohužel časté. Třebaže takové děti se snaží ze všech svých sil rodičům zavděčit, nevychází to. I kdyby to byli andílci, rodiče spokojeni nebudou, protože jejich nespokojenost (s dítětem, dětmi) je jenom kouřová clona zastírající jejich vlastní nespokojenost se sebou samými. Už jsem to tady na mém webu psala několikrát; frustrovaní rodiče vychovávají frustrované děti.

„Nejvíc mi vadilo maso a největší potupa, to bylo fakt hrozné, že jsem musela jíst uzený kravský jazyk. Cítím se nesmírně ponížená…“ pokračuje Monika a vzlykne. Čím konkrétně se cítíš ponížená? „Že musím jíst ten hnus, jazyk zvířete. Cítím, jak se odpoutávám od těla.“

Duše nechce znovu zažívat hnusné pocity vyvolané donucovacími prostředky. Viděla jsem to v nejednom případě, zažila jsem to kdysi i u sebe.

Kam by nejraději odešla? „Pryč, kamkoliv, ale nemám kam, musím zůstat v těle. Často myslím na útěk, ale pokaždé dostanu strach to udělat. Drhne mi jazyk, jen to vyslovím.“

Je tady souvislost. Jaká? „Cítím ponížení, chci to odmítnout, ale nemůžu. Bojím se výprasku. Máma je zuřivá, křičí na mě, že to musím sníst. Nakonec to do sebe nasoukám.“

Monika pociťuje zvýšený tlak v nohou, rukou, prsou, celá je jakoby ´natlakovaná´ napětím.  „Chci…“ hlesne a odmlčí se. Co? „Umřít. Nechci být. Nechci s nimi být, s těmito lidmi, nemůžu s nimi vydržet žít tenhle život. Pořád mě nutí dělat něco, co nechci. Proč jsou takoví? Je to břemeno, mám pocit, že ho už neunesu.“ V mžiku se jí propojí pocity z dětství se současností. „Často myslívám na smrt i teď,“ přiznává.

Bezmoc, stav bez své vlastní moci, který pociťuje, se vztahuje k tomu, že se Monika necítí ve svém těle dobře. Bezmoc se vynoří  a zesílí vždy v přítomnosti mužů. „Dusí mě to.“

Vjemy a vize přicházejí rychle, jedna za druhou.

V jedné z nich se dostane se do svého někdejšího vtělení. Je ve Skotsku. Ocitne se u moře, je tam klid, liduprázdno, uleví se jí, cítí svobodu, štěstí. Má na sobě béžovou, volnou dlouhou halenu. Cítí slanou vodu moře, vítr ve vlasech. Procházíme touto její dávnou existencí. Vidí se a vnímá sebe jako vnitřně hodně silnou ženu, komunikující s přírodními živly. Někomu se to ale nezamlouvá, někdo nevidí rád její jinakost, její sílu. Ten někdo jakoby jí stál za zády a přál si, aby skočila z útesu, na němž sedí.

Ukáže se, že však nejde o fyzický skok do hlubiny, jako spíš o to, že by neměla stát tak vysoko ve smyslu své energické vibrace, výše svého vědění a vědomí. Jde o to svrhnout ji z tohoto postu-  trůnu  dolů, tím ji zbavit její síly a podmanit si ji. Je to kdosi v pozadí, za jejími zády.

Monika se obává otočit a pohlédnout na toho, kdo že to stojí za jejími zády, zároveň však pociťuje sílící vliv objímajícího světla, jakoby ji podporovalo a pomáhalo. Otočí se tedy a uvidí svou (adoptivní) matku.  O co jí jde? „Chce mi vyrazit moje zbraně z ruky, chce mě mít jinou, aha, (propojení současnosti) a bije mě, protože mě chce zbavit mojí síly, žárlí, protože ona tak silná není. Sice mě adoptovala, ale nikdy mě nepřijala. O chvíli později se vyjeví další obraz: „Vidím se na zemi, prosím o milost, plazím se před matkou po kolenou, ona si vzala moji sílu a já jsem malá, bezmocná, ona se pase mým ponížením…“

Jak se mohlo stát, že si Monika nechala vzít svoji sílu a tím i moc nad svým životem? Co udělala, nebo spíše naopak, co neudělala? A zase ten strach, strach, strach jako všudypřítomný činitel, limitující všechno. „Neuměla jsem použít účinně svoji sílu i moc, proto jsem o ní přišla. Matka je tady jenom symbol.

Vidím se znovu stát na té skále, rovně, hrdě, vzpřímeně, snad používám nějakou zakázanou moc, teď jsem se rozsypala úplně na prášek a padám z té skály dolů, ne ne,“ opraví se vzápětí, „to nejsem já, to je onen symbol matky, který se rozsypal, ona byla tím symbolem temnoty, cítím zase v sobě to světlo, díky jeho přítomnosti se její energie ztratila.“ Jak přečíst tuhle vizi? Co jí chce říct?„Že jsem nad ní zvítězila. I nad sebou, nad svým strachem se projevit. Mám pojednou křídla, vznáším se. Jsem světlo, to je moje podstata, temné síly nade mnou nemají žádnou převahu. Blaženost.“

Záhy ji proces zavede k jejímu vlastnímu zrození se. Není pochyb o tom, že její vědomí dobře ví, jakou cestou jít, kam ji vést, aby se věci vyjevily a objasnily. Stále musíme mít na zřeteli, a to platí obecně, že Vesmír se vyjadřuje v obrazech, symbolech a v pocitech. To všechno je jazyk univerzálního vědomí, Vesmíru, Boha, je to jazyk světla.

Takže, jsme v situaci, kdy Monika zrovna přišla na svět, bezmocně leží. „Vnímám děsnou temnotu kolem sebe, v celém prostoru, jsem jí obalená, je to děsivé, temné místo, kam jsem přišla. Je tam matka, ta, která mě porodila, ale jsem sama. Všechno mi připadá mrtvé a bezútěšné.“

Posouváme se dál. „Chci odlézt, snažím se vzdálit se od ní co nejdál, svazuje mě hrozná tíha, ale musím pryč! Cesta na tenhle svět byla hrozná, těžký porod…“ Po chvilce pokračuje. „Jsem batole, pořád je na mě nalepená ta temná hmota, těžká, ulpívá na mě, brání mi v rychlém pohybu odlézt pryč od toho všeho… Nějak to souvisí s tou jizvou, co mám na hýždi, o jejím původu nic nevím, nikdo mi nic nevysvětlil, jen to, že jsem měla otevřenou ránu…“ Naskočí jí husí kůže. Položí sama sobě otázku:  „Někdo mi ji způsobil? Jako že úmyslně, cítím za tím nekalý úmysl. Ano, úmyslně! Byl to porodník! Jsem z té tíhy vyřízená, nevím, jak s ní naložit. Jako bych nebyla ani odsud.“ Jak to, nebyla odsud? „Sama tomu moc nerozumím, jen mám intenzivní pocit, že sem nepatřím…Jo, aha, potřebovala jsem jít sem, a tuhle ženu jsem si vybrala, aby mě porodila, byla to nejrychlejší cesta, jak sem přijít.“  K čemu potřebuješ rychlost, proč na ní záleží? „Je to jinak, byla to ta nejsnadnější cesta, jak se sem dostat. Vnímám, jak právě k něčemu dochází, moje neznámá matka se s někým miluje a já vím, že budu na světě rychle, když si vlezu do těla.“ Po chvíli. „Vím, že mě něco těžkého čeká, cítím i fyzicky tíhu v břiše, bude to těžké tenhle život unést…vím, že to nakonec překonám, že to zvládnu, já jsem si to takto zvolila.“

Máš k tomu, co potřebuješ? Víš, co to je? „Moje síla, kterou jsem pozbyla, chci ji najít, najít zase cestu k sobě samé.“

Rozhostí se ticho.

Další její vize a dění se odehrávají opět v symbolech, kdy Monika svojí silou (symbolizovanou povahou č. 11 jako symbolu dvou mocných mečů, které má ve své číselné konstelaci,) roztíná své okovy (tlak v zápěstích pojmenovala jako okovy na rukách) , osvobozuje se svými danými nástroji (zbraněmi) a bere si svoji někdejší sílu zpátky. Temnota bledne a vytrácí se. Monika úlevně vydechuje.

Následující krok hned poté ji zavede k silnému stromu. Ví, že do něj má vejít. Vstupuje tedy a hle, stojí tady trůn jako symbol vládnutí a moci. Čeká na ni. Nad sebou cítí Monika jakousi vyšší vlídnou moc, vidí celou scénu v bílém, zářivém světle. „Vidím shůry světlo a vnímám více bytostí, jdou ke mně, celý výjev vidím v bílém světle. Usedám na trůn, meč pokládám vedle sebe, přijímám proud silné energie svými dlaněmi.“

Je to zřejmé. Má se stát královnou svého života.

Velice silný prožitek. Údiv, slzy, dojetí. Přijímej, že jsi opět vládkyní svého života a že je to už bezpečné, a užívej si to, vyzvu ji.

Mezitím zaznamenám, že si přiložila obě ruce na břicho. Bezděčná řeč duše skrze tělo napovídá, že v břiše se asi něco děje. Možná není ještě uklizeno, cosi tam asi tíží, co se dosud neprojevilo, co se skrývá, možná nějaký myšlenkový nevyjevený útvar, může to být cokoliv. Proto se jí na to zeptám.

Monika uvidí trojúhelník, na jednom jeho vrcholu vidí sebe se současným partnerem, na druhém vrcholu jeho děti z předchozího manželství a jeho bývalou ženu, a na třetím svého bývalého manžela. Celý ten trojúhelník se točí dokola jako káča, která se nechce zastavit, jakoby nebylo cesty ven.

Poté, co si pojmenuje charakterové obsazení na jednotlivých špicích trojúhelníku a co symbolizují, začne tušit, co by měla udělat. Trošku jí naznačím, aby se její tušení zkonkretizovalo. Přijde na to, že jedině ona může s nevyrovnanými a protichůdnými silami v trojúhelníku něco udělat a že k tomu musí použit… Co?  Sílu a moc svého imaginárního meče, svoji znovunabytou sílu a moc nad svým životem. Je třeba přerušit spojení s těmi, s nimiž už spojená není a nemá být (!), co je minulostí a co se nemá co vkrádat potměšile do současnosti.

Monika se chopí svého meče (rozuměj obrazně), pozvedne jej, máchne, tne, odděluje části, které nemají v jejím životě co pohledávat. „Jsou to nepřejícní škůdci, intrikují, pomlouvají, stahují mne, nás oba, do temnoty…“ vykresluje. Břicho se uvolňuje, přichází ztišení, klid, mír. Byl to mocný okamžik energetického vyřazení toho, co už nehodlá tolerovat, žít a trpět.

Z tohoto místa ještě prozkoumáváme jiné možné skryté bažiny, je nutné mít jistotu, že byly opravdu všechny „vysušeny“. Přes její pochybnosti, že není dobrá matka, rozkrýváme vztah jejích dětí k ní, co se v něm po prožitých vizích zrcadlí. Objevujeme spojitost mezi tím, jak její biologická matka rodila jedno dítě za druhým jako kočka koťata, na rozdíl od kočky se o ně nestarala a odkládala je k adopci…a tím, jak ani početí dětí Moniky nebyla plánovaná, jak by to mělo být, třebaže děti vždycky chtěla, s láskou je přijala a obě miluje. Vidí, jak se zcela spoléhala i v tomto intimním a citlivém aspektu jen na partnera místo na sebe. Vydávala se všanc a s nemístnou (!) důvěrou k počínání svých mužských protějšků (a početí)… a z toho se jako odnož zrodila její následná nedůvěra v sebe, že nezvládne být dobrou matkou. Ostatně ani biologická, ani náhradní matka jí nepředaly vzor, jak být dobrou matkou. Celé to bylo jako klubko jedovatých hadů.

Tento introspektivní náhled do podvědomí na nechtěně pěstované vlastní vnitřní sabotéry nás přivedl znovu k jejímu adoptivnímu otci. Dalo se odhadnout, že se k němu znovu vrátí. Nebylo to poprvé, co jsem uviděla, k čemu podobné mechanismy směřují. Tušení souvislostí bylo velice silné.

Její adoptivní otec se několikrát pokusil o její zneužití. Říkal jí bosorko (slovensky čarodějnice), osahával jí, několikrát ho odkopla nohama. „Zneužíval toho, že si se mnou jakoby hraje, laškuje, ale byla to jen zástěrka, aby si na mě mohl dovolovat. Mně se to nelíbilo, bránila jsem se, naštěstí se vždycky nějak záhadně objevila máma a překazila mu to. Jednou jsem jí v jeho nepřítomnosti řekla, co mi dělá. Nevěřila mi. Nebyl agresivní, šel na to chytře, přes tu jakoby hru. Nějakou dobu byl klid. Asi po půl roce to zkusil znovu, tentokrát to mámě už bylo divný, ale asi nevěděla, co s tím má dělat. Vím, že mu pak něco řekla, od té doby mi dal pokoj. Jenomže já jsem se s ním bála zůstat o samotě. Už jsem mu nemohla věřit! Zničil moji důvěru dítěte k otci, když mi tohle dělal. V přítomnosti matky se mnou vůbec nepromluvil. Máma byla generál v sukních, on se jí bál. Jenže mě zlomilo, že jsem neměla v nikom zastání. Bratr, když povyrostl, mi tahy sahal na prsa, jednou na mě vytáhl penis a chtěl, abych se ho dotýkala, to mi bylo asi dvanáct let. Nevěděla jsem, jak mám reagovat, jak se mám zachovat. Taky mě mlátil, kdy mohl a plival po mně.“

Kontrolujeme všechny části těla, které se v procesu projevily. Monika se cítí sice trochu ztuhle, ale jinak úlevně. „ Cítím, že to nejhorší v životě mám už za sebou.  Teď už to bude snesitelnější.“

Když se už žádné další vhledy nehlásí, je třeba si ve světle všeho, co bylo vyneseno na povrch a pojmenováno, posvítit na jinou okolnost. Monika by si se současným partnerem ráda pořídila dítě. Proti jejich záměru a chtění se však staví zásadní překážka. Monice se rozházel menstruační cyklus, je nevyzpytatelný, čímž oplodnění nemůže nastat.

Vysvětlení pro znesnadnění početí dalšího člověka ( a vtělení duše) se přímo nabízí. Není to v dané chvíli žádoucí (neznamená napořád). Rozházený cyklus mluví o rozházeném životě, neujasněných prioritách, a hlavně, směřuje jasně ke stěžejnímu tématu nedůvěry k mužům.

Jdeme na to. Monika se napřed domnívá, že se po ní chce, aby zůstala volná, nezatížená dalším mateřstvím. Může být. Důvod je však mnohem hlubší povahy. Nechávám ji hledat, aby si na něj přišla sama. „Už to mám! Nemůžu se už spoléhat na muže, nebudu na ně spoléhat! Mám se spoléhat sama na sebe, já mám určit, co bude a nebude, kdy to bude nebo nebude. Nemám to nechat na něm, ale řídit si to sama. Je to moje tělo! Nemám už dopustit, ani oni panovali nad mým životem, včetně dělání dětí!“ Muži ji vždycky vyšplouchli, udělali si své a podle svého, jako otec a druhý manžel…a jako… Naskočí jí další vize. Jako co, nebo kdo? Je otřesné, co zazní, ani se mi věřit nechce. Jedno z jejích někdejších těhotenství svévolně ukončil porodník, vlastně zavraždil živé dítě v ní! „Měla jsem tenkrát nějaké drobné potíže během jiného stavu. V nemocnici mě doktor prohlédl a řekl, že je všechno v pořádku, že se nic zlého neděje. Mám se více šetřit. S tím odešel. Pak přišel jiný doktor a se slovy, já sám se ještě na paní podívám, přišel ke mně. I když mu sestra přetlumočila slova jeho kolegy a řekla, paní je už po prohlídce a je v pořádku, může odejít domů, začal mě brutálně prohlížet zevnitř. V tu chvíli jsem ho vnímala jako kata, cítila jsem, že vědomě dělá něco zlého. Dopadlo to tak, že jsem záhy poté potratila. Měla jsem se hned sebrat a odejít, neměla jsem si druhou prohlídku nechat líbit,“ líčí Monika a popisuje, jak onen samozvaný potratář vypadal. Hrůzný obraz. Fakt děsivý, nemohu to po ní ani opakovat. Vyděsila bych vás. Temnota a zlo mají všude a na všech úrovních své ochotné služebníky schopné všeho. I tam, kde by je člověk nečekal.

Závěrem shrnujeme, k jakému poznání jsme došli a s jakými výstupy. „To nejvíc je nalezení cesty k sobě, uvědomuju si, že převzetí moci nad mým životem je pro mě zásadní. Nenechat se sebou orat.“

Je tomu tak, a tento závěr platí naprosto pro každého bez výjimky. Když už se Moničina duše ´rozhodla´ vtělit a čelit tady takovým těžkým výzvám, byly ji zároveň dány k dispozici nástroje (dary) k tomu, aby je a) objevila), b) uchopila, c) používala!

Pochopení souvislostí výrazně ulehčuje život a snižuje možnost opakování stejných přešlapů.


Jak přežít vztahovou post virovou dobu aneb Nevěšte hlavu

vloženo: 10. 05. 2020

Bez obav, vážení čtenáři, nebudu do vás hustit už tak do nekonečna omílané přitroublé návody typu jak zacházet s rouškou či jak si správně mít ruce. Návody jsou to jako pro nesvéprávné pitomce, pronášené někdy jedinci, jejichž projev jako nesvéprávných i působí.

Nehodlám psát ani o tom naprosto obdivuhodném sepětí národa (ve své podstatě), o jeho vynalézavosti a kreativitě, ohledech a vzájemné výpomoci. Snad jen krátce; je dost důvodů být na sebe hrdí!

Záměrně nepíšu ani název onoho stvoření, které je skloňováno ve všech pádech taktéž do úplného zblbnutí a nechuti jako zaklínací mantra na vymývání mozků. Jako studenti jsme tomu trefně říkali ´nalejvárna´.

Mám v úmyslu pojmout věc docela jinak.

Začnu tím, že člověk je tvor společenský, to dozajista každý ví. Odjakživa žil náš druh v tlupách, později nahrazených slovem společenstvo, dnes těm původních houfům říkáme spíš komunity. Člověku tudíž nesvědčí samota a izolace. Být příslušníky tlupy či houfu nebo stáda, jakkoliv to nazveme, jsou pro nás hodně podstatné, ne-li zcela rozhodující.  A pojednou si „přifčí“ odněkud někým vyrobený či uměle zmutovaný mrňavý organismus a bum prásk, všechno je jinak. Vyhlásí se karanténa a ocitáme se naprosto nepřipravení v omezení kontaktů, v částečné, i když dost citelné, polo izolaci. Někteří v úplné.

Přišla chvíle, kdy mám na jazyku vám sdělit, že (mimo náš národ) mám taky moc ráda český humor. Dovede totiž hbitě zareagovat i na tu nejméně příjemnou, v historii tolikrát až tragickou situaci stylem sobě vlastním; ulomit její ostrý hrot tím, že ji shodí, přidá se kapka sarkazmu či přehánění a nadhledu. I historikové, o filozofech nemluvě, připouštějí, že to byl právě humor, který český národ držel nad vodou v dobách, kdy nám šlo doslova o krk. Jakoby se v tom humoru vždy znovu a znovu zobrazoval či až zjevoval duch národa. K tomu i velká míra slovesné tvořivosti a fantazie taky patří k věci.

Záhy po vyhlášení karantény se začaly objevovat vtípky. Některé zde uvedu, protože jsou jedinečné, jako třeba tento.

Psychiatři vzkazují národu. Pokud doma mluvíte s věcmi a zvířaty, je to v pořádku Kvůli tomu nás nevolejte. Volejte až v případě, kdy vám začnou odpovídat.

Nebo tenhle.

Pokud budou ještě dlouho zavřené školy, tak rodiče najedou vakcínu dřív, než vědci.

Další.

Včera jsem si pověsil vyprané povlečení na balkón. Dnes ho má půlka města na hubě.

A jeden z kreslených.

Žena sedí v koupelně na vaně, s výrazem na pokraji zhroucení. Otevřenými dveřmi je průhled na manžela, rovněž schlíple sedícímu na gauči. Žena si v duchu říká: Ještě jednou mrkne tak nahlas, tak ho vážně asi zabiju!

Až na dřeň vystižená ponorková nemoc.

Izolace v mikrosvětě rodiny, kde není už kam uhnout, kam se ztratit, kam zalézt a mít chvíli jen pro sebe, jistě vztahům moc neprospívá. Třeba v takovém tři plus jedna v paneláku se dvěma, třemi dětmi, které nechodí do školy, to musí být fakt náročné. Nikdy v našich rodinách podobná atmosféra nepanovala, protože jsme neprožívali situace, aby k ní byly důvody. Počátek karantény mnozí z nás proměnili čas trávený doma v alternativní programy, například odkládaného úklidu všeho, vnořením se do odsouvaných zálib, čtení nepřečtených knížek, uchýlení se pro mnohé k tak potřebnému odpočinku (!) a tak dále. Zkrátka lidé využívali čas nařízeného domácího vězení produktivně, hlavně však jinak než zaběhlým, naučeným schématem a rutinou. Chvíli to šlo, jenomže karanténa už trvá v tuto chvíli, kdy píši tento článek, druhý měsíc, a ukazuje se, že čeho je moc, toho je příliš. Lidé čím dál intenzivněji pociťují potřebu uletět z klece. Není se co divit, že si určité kumulované napětí a nepohodu předáváme navzájem a už nevíme, kudy z konopí, jak se říká. Už nevíme, jak čas nuceně trávený doma pohromadě odlehčit. Sotva kdo by mohl přesvědčivě tvrdit, že u něho doma v době karantény vládne úplná pohoda. Potřeba ´vypadnout´ ven byla vidět nedávno při prvních slunečných dnech, kdy národ vyrazil do přírody. Všude jsem potkávala procházející se lidi, lidi na kolech, lidi s kočárky, viděla jsem je sedící v parcích na lavičkách i na zeleném pažitu na dekách, houfující se a popíjející nápoje. Lidé potřebovali dobití slunečnou energií, vidět zelené stromy, dýchat čerstvé povětří, prohodit mezi sebou pár slov, prostě se družit a sdílet. Tak jsme nastaveni Matkou Přírodou a nikdo tuto základní instinktivní SEBEZÁCHOVNOU potřebu nemůže přechytračit žádnými omezeními!!!

Vším tím, co píši k této době a situaci, v níž jsme všichni po uši, chci říci, nevěšte hlavu, i kdybyste z té situace vyšli s pošramocenými vztahy dokonce víc pošramocenými, než byly kdy před ní. Vždycky se s tím dá něco dělat, především se zbavit nahromaděných emocí, emočně se vyčisti, osvobodit od stresu z omezeného prostoru i pohybu, ulevit si i od nevyřčených slov. S každým z nás tohle dějství nějak zamávalo a není důvod se stydět přiznat si, že potřebujeme pomoci. Třeba ´jen pouhou konzultací´, co si teď s tím vším počít, jak to uchopit, nebo nějakou hloubkovou terapií.

Zdraví vás všechny

Ivana Inšana PÍHOVÁ, terapeutka

 


Moudrost čísel a význam slov

vloženo: 3. 05. 2020

Na téma tajuplnosti čísel byla napsána spousta knih. Čísly a jejich významem se zabývaly už starověké civilizace, mnohé z nich měly propracovanou velmi sofistikovanou metodu o vztahu a významu čísel k vesmíru, hvězdám, stavbám, potažmo ke všemu, co lidé tvořili, co vzešlo z jejich ducha. Lidé ke všemu potřebovali čísla, matematika, geometrie, astronomie, astrologie, architektura, botanika, biologie, medicína, všechny obory a řada dalších mimo ty vyjmenované vlastně stojí na číslech, jejich poměrech vůči sobě, kombinacích, permutacích, vzájemné slučitelnosti, dělitelnosti, násobkům, čili vztahům. A tak dále. Podle mnohých zdrojů byla čísla objektem zájmu lidí odjakživa, což mimo jiné dokládají mnohé prehistorické nálezy. Člověk zkrátka potřeboval počítat, aby věděl, aby měl přehled, aby porozuměl.

Autor knížky Posvátné číslo a původ civilizace Richard Heath například uvádí, že pokud se podíváme na čísla starověkým pohledem, – tedy jako na určitou energii světa – je to právě vzorec prvočísel a (ne) prvočísel v rámci kontinuity celých čísel, který určuje jakýsi hlavní řídící program světa i úlohu každého jednotlivého síla jako jeho části.

S pojmem energie (vibrace) čísel pracuje i prastará nauka numerologie. Kdo byl zasvěcen do hloubky jejích tajů, a nejen jejích, býval vázán mlčenlivostí z bezpečnostních důvodů, protože lidé mají snad nějakou vrozenou agresivní vlastnost všechno a všeho zneužít či použít výhradě k sobeckým cílům proti těm ostatním. Znalosti byly a jsou vždycky největší mocí. Proto bývaly, a jsou stále, nemyslete si, že ne, skrývané a chráněné uvnitř nepočetných komunit.

Moc, jak známo a vidno denně, lze zneužít.

Podívejme se například,  jak na číslo osm, potažmo sedmnáct, pohlíželi lidé nejrůznějších filozofických směrů a učení.

V buddhistické tradici existuje osm šťastných znamení, osm radostí lidské existence, v Tarotu je karta s číslem sedmnáct (8) šťastnou kartou naděje a budoucího štěstí. Číňané věřili, že osmička je projevem celku, materializací všech možností a náznakem štěstí- téměř identický význam má opět karta Hvězda s číslem 17. V taoismu je osmička taktéž číslem všech projevených možností ve světě jevů, Taoisté znají osm taoistických géniu čili nesmrtelných. Osmička v našem pojetí numerologie skrývá – mimo jiné – nekonečnost a princip neustálé obnovy – koloběhu života ve smyslu: život = smrt = život.  Japonsko má na nebesích osm bohů. Hermetismus měl osmičku za magické číslo Hermovo (Hermes Trismegistos =  významově trojnásobně silný – mocný). V hinduismu je 8×8 řádem nebeského světa nastoleného na Zemi, což je velice blízké numerologickému znovuzískanému ráji skrytém v čísle sedmnáct. V I ťingu je osmička spojením vody a země, což může být velice životodárné a život probouzející spojení.

V pythagorovské teorii čísel je osmička, čili v přeneseném smyslu i sedmnáctka, jedním z čísel geometrické posloupnosti, tvořící kosmickou harmonii. A když už jsem u těch pythagorejců. Pythagorovým krédem, tudíž i jeho žákům a pokračovatelům, bylo toto krédo: „Všechno rovná se číslu.“ Pythagorejci mínili, že Kosmos je utvářen harmonií čísel, nebo že věci vznikají napodobováním čísel. Orfeus prý prohlásil, že: „Věčná bytost čísla je počátkem, který vše vymýšlí předem –  původ nebeské oblohy, země a mezi tím ležící přírody.“ Lze najít i prameny tvrdící, že Pythagoras pečlivě chránil nějaké tajemství. Podobě také Nikola Tesla, nakonec se to ví i o Albertu Einsteinovi, který své poslední objevy  a výpočty spálil, než aby je po sobě zanechal napospas nepovolaným lidem! Ať spálil cokoliv převratného, věděl dobře, že opicím do rukou zapalovač nepatří!!! Čím samozřejmě mínil nedospělé, hloupé, zaslepené a egoistické lidstvo.

Ve vynikajících knížkách našeho českého badatele a spisovatele Jiřího Wojnara (osobně ho považuji za českého Da“nikena, ba přímo za jeho ještě o něco víc než následovníka), je celá plejáda odkazů na čísla, i když nejsou tak docela primárním tématem jeho knížek, hodně se k nim vrací často v překvapivé podobě a souvislostech. I on zastává názor, že čísla nejsou jen jakousi směsicí tvarovaných čar a křivek. V jednom  dílu jeho Bestseleru v kameni jsem se dočetla, že Pythagorejci využívali čísla k vyjádření kvantit jen okrajově. Pojem množství, vyjádřený čísly, pro ně nebyl prvořadý, i když čísla samozřejmě používali i za tímto účelem, ale: čísla jim sloužila především ke znázornění kvality struktur duchovního i materiálního světa. A v tom je zásadní rozdíl, píše Jiří Wojnar. Zatímco pro nás jsou čísla pouze pomůckou sloužící k vyjádření množství a porovnávání veličin,  v učení pythagorejců DEFINUJÍ STAV!    

Co byste například řekli na tento příklad? Skrytý význam definování stavu z něj přímo čiší.

Trojka v životě Bismarkově

Nejprve odpověď na otázku, kdo byl Bismark? Jeden z nejvýznamnějších politiků 19. století (německy psáno Bismarck), budovatel sjednocení Německa, první ministr Pruska a první v řadě německých kancléřů. Byla po něm pojmenovaná německá bitevní loď za II. světové války.

„Trojka v jeho životě hrála velikou úlohu. Ve svém rodinném erbu má Bismark heslo: In trinitate robur, tři lístky jetelinové a tři lístky dubové; jeho karikaturu malují s třemi vlasy; má tři děti, tři statky. Je doktorem tří fakult, vedl tři války, třikrát uzavřel mír, zprostředkoval tři schůzky císařů a uzavřel Trojspolek, musel vydržet se třemi politickými stranami – konzervativci, národními liberály a ultramontány. Sloužil třem německým císařům a po celý život bojoval za tři myšlenky: pruskou, německou a myšlenku světového míru.“

Uveřejněno v Opavském Týdeníku 23. 8. 1890.

Bismark se narodil se 1. 4. 1815, den a měsíc součtem dají pětku, letopočet 25, což je sedmička, součtem pětky a sedmičky dojdeme k číslu 12, po vykrácení dostaneme trojku! Dnes bychom řekli, že jeho osudovým číslem byla trojka! Nedivím se, že byl takový vzdělanec (tři fakulty), stratég také asi úspěšný, když vyhrál tři války a třikrát dokázal uzavřít mír, což svědčí o jeho vyjednávacích schopnostech, výmluvnosti a pohotovosti. To všechno se do trojky hodí jako ventil na Pappinův hrnec. Tak to byl jeden z příkladů nahlédnutí tak trošku pod pokličku.

Skvělá zpráva. České slovo ABECEDA, jejíž znalost je základním kamenem ke vzdělanosti, má hodnotu 21 (!), potažmo 3!  Číslo 21 =tři nádherné mystické sedmičky, nádherný příklad dynamiky a růstu skrytého čísla 3. Český jazyk má mnoho slov a názvů a jmen, která byla skvěle zvolena nejspíše na vyšší úrovni bytí (vědomí) autora – autorů! Například Vltava, taktéž 21/3! Tyhle věci vůbec nejsou podružné či zanedbatelné, jak by se leckdo mohl z nevědomosti domnívat. Naopak, jsou velice důležité. Zejména tehdy, když označují věci pro národ a jeho ducha velmi podstatné, tehdy získávají ještě více na síle. stejně tak, když se názvy opakují!

Příkladů zneužití čísel, znalosti o jejich energetickém potenciálu a co vznikne vzájemným kombinováním některých z nich, je ovšem také bezpočet. Žel bohu, jsou to příklady alarmující, protože se za nimi skrývá ničivý úmysl, a čísla jsou k tomu zneužita jako jakási nálož určená k výbuchu, v současnost přečasto také k vyvolání strachu a nenávisti.

O takových příkladech raději mluvit nebudeme – jde z nich děs a někomu by mohly posloužit jako návod k nějaké šílenosti. Šlo mi o něco jiného; chtěla jsem nasměrovat vaše oči a vnímání po povrch věcí, které máte denně na očích. Je to jenom taková malá ochutnávka z velkého dortu.

Moudrost čísel a jejich význam je stejný jako význam slov. Jedno je totiž obsahem druhého.

Inšana


Slova a čísla jsou klíčem k tajemství

vloženo: 3. 05. 2020

Asi jako leckdo z vás, využila jsem nucené přestávky v práci k úklidu všeho možného, včetně uspořádání věcí ve svém archivu, jeho zjednodušení a přehlednosti. A ejhle, mezi svými poklady jsem našla výpisky a výstřižky o geniálním architektovi italsko – českého původu Janu Blažeji Santinim-Aichlovi. Ne že bych o nich nevěděla, ale běžně je do ruky neberu, i když musím říci, že Santini je z pohledu numeroložky můj favorit. A taky proto, že mám ráda tajemno, které inspiruje k přemýšlení a hledání i takzvaně mezioborových souvislostí. Jsem proto zajedno s vyjádřením, že skrytá věc je mnohdy víc než křičená pravda. To není moje myšlenka, tu jsem si vypůjčila.

Zkrátka v tu chvíli jsem pocítila, že je to báječná příhra k napsání článku na téma tajemství čísel, neboť právě Jan Blažej Santini s nimi měl při realizaci zakázek hodně co do činění. Ne nadarmo jsou jeho činnost a výsledky práce stále středem neutuchající pozornosti a zájmu jak odborníků, tak i laické veřejnosti. Všechny láká ´skryté tajemství´vetknuté do kamene. Pozoruhodný charakter vnějších tvarů objektů i zvláštnosti využití vnitřních prostorů stejně jako odvážná technická řešení jsou tak charakteristická pro Santiniho klášterní komplexy, chrámy, kaple, kostely, malé i velké palácové stavby, na nichž se svérázným způsobem tento velikán barokně gotických staveb a přestaveb podepsal.

Ve všech Santiniho stavbách jsou skryté taje, jakoby psané jeho vlastním jazykem, o němž tak poutavě píše Miloš Urban v knížce Santiniho jazyk. Ví se, že geniální umělec Santini uplatňoval svoje hluboké znalosti matematiky, geometrie, numerologie, užíval znalosti židovské kabaly, křesťanskou mystiku a do všeho vetkl silné smyslové i duchovní naplnění prožitků.

Mezi všemi jeho stavbami – všechny by stály za samostatnou zmínku – leč je jich tolik, že jako s příkladem si nyní vystačíme s jedinou, patrně tou nejznámější stavbou vrcholné barokní gotiky; poutním kostelem Zelená Hora nedaleko Žďáru nad Sázavou.

Veřejně přístupné prameny informací popisují konstrukci kostela takto: vychází z geometrie kruhu, přičemž mnohonásobně opakuje číslo pět jako odkaz na pět hvězd Jana Nepomuckého, které se podle legendy objevily nad tělem mrtvého světce. Santini používal určitých číslic, majících ikonografický význam. V jeho stavbách se objevují čísla tři, pět, šest, sedm, dvanáct apod. Na zelené Hoře dominuje pětka a vedle ní ještě trojka, která je bezesporu odkazem na svatou boží trojici- otce, syna, Ducha svatého, jinak řečeno představuje trojjedinost člověka – tělo, duši a ducha. Trojka má mezi čísly zásadní význam, představuje univerzální vesmírný (kosmický kód), neboli princip (základní kámen) všeho stvoření. Tři body lze spojit do rovnostranného trojúhelníku, tři body, kolem nichž lze opsat tři soustředné kružnice a „uzavřít“ je rovněž trojúhelníkem.

Dále máme na Zelené Hoře co dělat se šestkou, ta zase nejspíš odkazuje k mariánskému kultu (Panně Marii). Patrně o tom netřeba pochybovat, neboť číslo 6 náleží k planetě Venuši. Co může zřetelněji vystihovat ženský princip.

V popisu poutního kostela se také dozvíme, že je postaven na půdorysu pěticípé hvězdy. Po jeho obvodu se střídá pět hrotitých kaplí s trojúhelníkovým půdorysem a pět kaplí oválných. V interiéru kostela je kolem hlavního oltáře umístěno pět andělů. Tři z nich nesou kouli (nebeskou klenbu) ozdobenou opět pěti hvězdami! Kolem kostela je vybudován na půdorysu složeném z deseti úseků kružnic prstenec ambitů (krytých ochozů) a ten je pročleněn pěti pětiúhelnými kaplemi a pěti branami! Magická symbolika čísla pět je provokující. Její výskyt na jedné jediné stavbě lze nahlížet – mimo již řečené, i jinak. Podívejme se, jak by to také šlo.

Pětka je v numerologii číslem komunikace a přirozené inteligence. Pětka náleží k planetě Merkur (poslovi zpráv!). Kostel je zasvěcen – je zde vzdáván hold – sv. Janu Nepomuckému, jehož nařídil (podle pověsti ) král Václav IV. mučit, aby Jan Nepomucký prozradil zpovědní tajemství královny Žofie, jejímž byl Nepomucký zpovědníkem. Jestli král Václav IV. snad na tento vztah žárlil či se domníval, že královna Žofie na něho svěřuje ve zpovědnici nepěkné věci, či jakou jinou pohnutkou byl veden k rozkazu mučení Nepomuckého, se už asi nedozvíme. Jisté je, že Nepomucký mučen byl, byl mu vyříznut jazyk (!) a poté shozen do Vltavy. Zpovědní tajemství neprozradil. Udržel JAZYK ZA ZUBY. Ten byl (údajně) později mezi jeho ostatky nalezen zcela neporušený!

Nás však zajímá, jak to všechno souvisí. Bez jazyku bychom nemohli komunikovat! Mohli bychom tedy říci, že jazyk jak v pravém, tak v přeneseném významu je pro komunikaci nezbytný. Komunikaci v numerologii symbolizuje číslo pět. V kostele tedy můžeme spatřovat hold mlčenlivosti slibu zpovědníka. Stejně jako na jiných stavbách použil Santini k budování prostoru světla. Vycházel přitom z barokní interpretace světla jako symbolu boží přítomnosti. Světla jako komunikace s bohem?! Je i v tomto jinotajném aspektu poukaz na jakousi vyšší sílu (univerzální), v níž Santini věřil (bezesporu) a věděl?

Máme po ruce ještě další číselnou nepřehlédnutelnou zajímavůstku. Jan Blažej Santini se narodil 3. 2. 1677, tedy ve slunečním znamení Vodnáře. A vskutku, byl to veliký vizionář s ohromující představivostí, viděl daleko a vysoko. Píše se o něm, že překročil horizont své doby! Den a měsíc jeho data narození nám dají číslo pět! Svojí vnitřní karmou tedy vibračně tíhl k energii pětky (!), která dále vyjadřuje symboliku pohybu, všestrannost a vyjadřování (jehož formy mohou být, kromě psaní a mluvení různé, například řeč  – jazyk skrytá(ý) v kameni…Je to vpravdě  fascinující!

Součtem letopočtu Santiniho narození dojdeme k číslu 21, následným součtem dostaneme číslo 3. Jedenadvacítka je Korunou mágů, v jiném systému Svět. Bez ohledu na systémy představuje 21 úspěchy v materiální i spirituální oblasti, je symbolem dosažení cíle, celku a sjednocení s Božím Duchem, se Stvořitelem. Vystihuje jakousi syntézu úspěšného životního působení.

Trojka pak symbolizuje toto sjednocení – jak už jsem uvedla výše, všech složek jednoty (chcete-li trojjediného boha). I člověk je nositelem této trojjedinosti, úplnonsti. Máme tělo, duši i ducha. Jan Blažej Santini svůj veliký dar talentu a na „tělo mu ušitý“ vesmírný kód narození promítl do světa ve svých dílech rukopisem – vyjádřením (!) ryze osobitým a proto ojedinělým!

Santini měl obrovský potenciál architektonické a tvůrčí potence. Od začátku svého působení pracoval pro významné klienty a byl u zákazníků velmi uznávaný, vážený a obdivovaný.

Není divu. Zanechal po sobě dílo nemající v Evropě obdoby. A spousty šifer, které ještě čekají na své vyluštění, rozuměj poselství. Slova a čísla jsou klíčem k tajemství. Tahle věta naprosto vystihuje Santiniho díla.

Inšana