Můj blog

Všechny příspěvky:


Dopis od Šárky

vloženo: 30. 11. 2018

Vážení a milí čtenáři mého webu,

tento týden jsem dostala e-mailem hřejivý dopis, který mě potěšil a udělal mi pochopitelně velkou radost. Na mojí práci (v podstatě na jakékoliv) je nejcennější tzv. zpětná vazba, a proto každý ohlas či reakce na ni činí člověka šťastným. Alespoň u mně to tak je. Ale zpátky k dopisu. Poslala mi ho Šárka Š.  a já jsem dopis s jejím laskavým svolením zkopírovala a vložila zde (viz odkaz). Chtěla jsem ho umístit do Referencí klientů, ale nepodařilo se mi kopii dopisu vložit, tak jsem volila tuto cestu. Kliknutím na název příspěvku se rozbalí odkaz, kde si jej budete moci přečíst.

Zdravím vás a přeji poklidné dny nadchzejícího adventu

Inšana

Dopis od Šárky

 


Zrcadlení času a událostí

vloženo: 13. 06. 2018

Dnešní zamyšlení související s čísly jsem nazvala Zrcadlení času a událostí. Chci zmínit několik příkladů, v nichž se scházejí jistá data se záměrem věcí a všechno to ukazuje na promyšlené, uvážlivé postupy s cílem vtisknout události takové souřadnice (energie), aby se docílilo co možná největší účinnosti sledovaných cílů.

Jdeme na to.

Nejprve krátký výlet do historie. Sáhnu v něm po příkladu, který všichni dobře známe, k založení Karlova mostu.  Obecně je přijato, že základní kámen k němu byl položen v roce 1357. Prameny uvádějí, že se tak stalo 9. 7. 1357 a další dokonce že to bylo v pět hodin třicet jedna minuta, tedy 5. 31 h. Tento přesný okamžik vypočítali astrologové.

V datu a hodině se nachází palindromická řada lichých čísel, která měla ochránit most před zbořením povodní, útoky zlých mocností a vůbec před vší zkázou. Všechny známé planety kromě Marsu byly tehdy v tento okamžik v astrologicky nejpříznivější poloze, totiž nad obzorem – Mars je symbolem velkých činů, ale též války Kromě Marsu a Měsíce byly tyto planety v Raku a v Rybách, tedy ve vodních znameních. Slunce se právě nacházelo v ascendentu znamení Lva, heraldického symbolu Království českého. A navíc byl Saturn v konjunkci se Sluncem, což bylo v té době chápáno jako šťastné znamení, protože nepříznivý vliv Saturnu byl překonán působením Slunce. Palindrom je slovo, skupina slov nebo čísel, která čtená oběma směry mají stejný srozumitelný význam. Zde se tedy jedná o tuto řadu: 1 3 5 7 /letopočet/, 9 7 /den a měsíc/ 5 3 1 /hodina a minuty/. A teď to zkuste přečíst pozpátku…

O Karlovi IV. se dobře ví, že byl zaníceně věřícím člověkem a navíc zasvěceným mystikem. Pakli-že si nechal od astrologů spočítat nejvhodnější okamžik k položení základního kamene, věděl, co a proč dělá. Z toho je také patrné, jaký zásadní význam události přikládal. A nic na tom nemění ani skutečnost, že Karlův most byl několikrát v historii pobořen povodněmi a musel být opravován, nicméně žádná pohroma ho nezdolala. Stojí dodnes.

Zůstane ještě další chvíli v Českém království a podíváme se na více než zajímavou shodu v osudech dvou význačných mužů, tak nebetyčně odlišných a rozdílných, přesto spojených osudově s osudem této země.

Přemysl Otakar II., zvaný též král železný a zlatý, a Jan Lucemburský, jak se traduje, hlava evropského rytířstva. Oba dva krále spojuje jisté tajemství…

Oba dva měli syny jménem Václav.

Tito synové byli v útlém věku vězněni na královských hradech společně se svými matkami. První na Bezdězu, druhý na Křivoklátě. První nastoupil na český trůn jako Václav II. a druhý (po biřmování) jako Karel I., pozdější císař římský Karel IV.

Oba synové měli syny jménem Václav, ale tehdy nebylo toto jméno žádnou výjimkou, spíš naopak.

Vraťme se k našim prvním Václavům. První byl vězněn svým poručníkem, druhý otcem. Oba dva ve věku sedmi let byli odvezeni mimo České království z téhož důvodu: jejich nároku na český trůn.

Oba dva princové se vrátili do Čech a museli se znovu učit rodnému jazyku. Oba se stali českými králi. Václav II. byl korunován 2. 6. 1297. Karel I. (Václav) byl korunován o 50 let později –  2. 9. 1347. Obrátíme-li devítku, získáme stejné číslo. Podobně jako rok 1938 rozpad Československa a stejný scénář v roce 1993, rok 1968 sovětská agrese, 1989 konec komunismu (oficiálního) v Čechách.

Jsou to zarážející podobnosti, viďte.

Václav II. byl zetěm krále Rudolfa Habsburského. A naopak, vévoda Rudolf IV. Habsburský byl zetěm Václava – Karla I.

Jejich otcové podnikli nákladné výpravy s cílem christianizace. Přemysl II. do Prus a Jan Lucemburský do Litvy.

Přemysl Otakar II. měl za manželku Kunhutu a Jan Lucemburský Elišku – tedy Elizabeth, což zašifrováno je totéž co Kunhuta Šifrováním se ale zabývat nebudeme. Uvedla jsem to jenom pro zajímavost.

Oba dva králové zahynuli v bitvě mimo České království. Přemysl Otakar II. zradou spojenců, Jan Lucemburský neschopností velení spojenců. Přemysl Otakar II. v bitvě u Suchých Krut (Moravské pole), Jan Lucemburský v bitvě u Crécy (Kreščak). Suché Kruty lze v zákrytu polyfonie i pozpátku číst jako Crécy.

Oba čeští králové věděli den předem, že bitva je ztracena. Přesto druhý den očekávali smrt v bitevní vřavě s mečem v ruce. Tehdy již osleplý Jan Lucemburský se nechal připoutat ke svým českým šlechticům, kteří jen pak vedli do bitvy.

Oba dva králové zahynuli ve stejný den – 26. Srpna. Přemysl 1278, Jan r. 1346. obě událostí dělí číslo 68 – magické číslo českého národa.

Nyní bych se ráda zastavila u notoricky známých příběhů a u podivných shod mezi atentátem na Abrahama Lincolna a atentátem na Johna F. Kennedyho. Jak uvádí ve své knížce Silnější než Da“niken Zdeněk Patrik, je nutné přiznat jeden z velkých rozporů, kterému se různí vykladači až úzkostlivě vyhýbají: Abraham Lincoln byl zavražděn a zemřel 14. 4. 1865 a John F. Kennedy byl zavražděn a zemřel 23. 11. 1963.

Obě události dělí časový interval 98 let, zrcadlení čísla 98 je 68 nebo 89. Je docela možné, že právě rozdíl v dataci je klíč k celé záhadě, která zatím zůstává z mnoha důvodů nevysvětlena a nevyřešena.

Abraham Lincoln byl zvolen prezidentem v r. 1860, John F. Kennedy v r. 1960. Obě událostí dělí časový interval 100 let.

Andreu Johnson – nástupce Abrahama Lincolna – se narodil v r. 1808, nástupce Kennedyho – Lyndon Johnson – se narodil v r. 1908. Obě události opět dělí interval 100 let.

Vrah a. Lincolna – John Wilkies Botha – se narodil v roce 1839, možný vrah J. Kennedyho – Lee Harvey Oswald – se narodil v r. 1939. Obě dvě historické události dělí, jak překvapivé, znovu časový interval 100 let. Oba dva vrazi byli zabiti dříve, než se k činu přiznali.

Lincoln měl sekretářku jménem Kennedyová. Sekretářka J. F. Kennedyho se jmenovala Lincolnová. Jméno Oswald prozrazuje místo atentátu – Dallas (obráceně).

Atentát na A. Lincolna byl spáchán ve Fordově divadle. Prezident Kennedy byl zastřelen v automobilu značky Ford Lincoln. Oba prezidenti byli střeleni do hlavy, když seděli vedle svých manželek. Oba byli zavražděni v pátek. Na tomto místě – pokud jde o pátky jako dny, kdy se něco zcela zásadního událo a mělo to dalekosáhlý vliv – se odkáži na svůj článek na mém webu s názvem Nápadně podivuhodné shody.

Tak by se dalo ve výčtu opravdu prapodivných shod a neuvěřitelností pokračovat. Máme snad o nich nabýt dojmu, že jsou jenom náhodné?! Ale kdeže…

S numerickými kombinacemi i astrologií se pracuje dodnes, jen to málokdo veřejně přizná asi z obav, že by se mu okolí vysmálo či ho dehonestovalo. Čísla však mluví sama za sebe, čísla mají svůj vnitřní život, který se přenáší na všechno, k čemu se vztahují. Při jejich symbolické m užití z pohledu numerologie jsou nositeli jisté energie, která svým způsobem ovlivňuje hmotu, tzn. objekty i lidi.

Už několikrát jsem zaznamenala, že sídla cestovních kanceláří se více, než by mohlo být nazváno náhodné, vyskytují na čísle, které přímo symbolizuje pohyb, cestování a dobrodružství. Je to číslo 5 a následně ta, která dávají součet 5, tzn. například 14 a 23. Také u sídelních míst různých bankovních domů lze vysledovat taková čísla, která se váží k akci (!) a na peníze.

Onehdy jsem si povšimla zajímavého data. Televize Barrandov začala vysílat 11. 1. 2009 v 11 hodin a 1 minutu! Datum i čas jsou jasně orientované na úspěch (a slávu)! Jsou to vlastně samé jedničky, protože i součet čísel v letopočtu dává 11. Někdo si očividně dal tu práci, aby stanice přesně takto – a ne jinak (!) začala vysílat.

Podívejte se kolem sebe a možná sami objevíte neobyčejnost skrytou za pláštíkem všednosti.

Ivana Inšana PÍHOVÁ


Jan a Tamara

vloženo: 7. 05. 2018

Jako řada jiných mužů, řešil Jan vztah s manželkou, o dvanáct let mladší. Po pěti letech soužití se vztah ocitl v krizi, na křižovatce, a vtírala se otázka, jak dál a jestli vůbec ještě společně? Obecně se má za to, že první krize v manželství nastává právě po oněch pěti letech. Rozdíl ve věku partnerů se však nezdál být hlavním důvodem, alespoň ne na první pohled.

Janovi bylo tehdy 45 let, byl tedy mužem v nejlepším věku a vidina rozpadu vztahu mu tak trochu naháněla husí kůži. Byl schopen vidět závažné rozkoly mezi sebou a partnerkou. Sám pocházel z neúplné rodiny. Rodiče se rozvedli, matka od rodiny odešla s jiným mužem, oba bratři zůstali s otcem jako ti „naši filmoví“ tři chlapi v chalupě. Byl tu tak příklad, který Jan rozhodně nehodlal následovat a hledal možnosti, jak vztah zachovat.

Situace mezi manželi si vynutila vážný rozhovor mezi nimi, který se nesl asi v tomto duchu. Manželka Janovi řekla, že tak, jak dosud žili, už žít nechce, že si sice rozumějí a podporují se, jenže ze vztahu se vytratila vášeň, vznět a touha. Hodnotila jej spíše jako přátelský, než milenecký a vyjádřila názor, že on se na ni nedívá jako milenku. Ani Jan na svoji ženu takto nepohlížel. Potvrdil, že se opravdu milování ze vztahu téměř vytratilo. Mluvil o tom, že se opravdu nedokáže uvolnit a žena říká, že jí to ubližuje a trápí. Doslova uvedla, že by přece měli bez zábran na sebe ´vlítnout, ´ zatímco kolem sebe jen opatrně krouží. Dále uvedla, že by si Jan zasloužil žít s někým jiným, než je ona, s někým, kdo ho nebude zlobit. „Ano, ona má opravdu pocit, že mě zlobí a musím přiznat, že to tak vidím i já. Vyčetla mi, že stojím pořád na značce, že neví, jak se má ke mně dostat přes moje emoční bloky a třeba mě i svést, protože jsem pořád jako zaťatý,“ popsal situaci charismatický architekt.

Svatbu měli v kostele, k čemuž Jan podotkl: „Nejspíš mi nedošlo, že jsem dal slib –  odevzdávám se ti. Ale naplnit tato slova se mi bohužel ne pokaždé dařilo. Spíš jsem měl a mám pocit, že svou ženu vychovávám, poučuji ji jako zlobivé dítě.“  Jak dál popisoval, vskutku to spíš nasvědčovalo soužití dcery s otcem.

Jan dával v podstatě náhledu své ženy na sebe a na příčiny rozkolu za pravdu a byl rozhodnutý s neuspokojivým vztahem něco dělat, bez ohledu na následky. Líbil se mi jeho rovný přístup podívat se pravdě do tváře, ať bude jakákoliv. Ve chvíli, kdy se k tak radikálnímu kroku rozhodl, už pocítil uvolnění. Spatřoval v tom náznak východiska a jistý malý posun. „Manželce jsem řekl, že jí miluju, že mi na ní velmi záleží, že jsme spolu už hodně přečkali a stojíme si na pevných základech. Řekl jsem jí i to, že dokážu pochopit, co jí trápí. Vyšel jsem tomu vstříc a myslím si, že jsem se před ní vysvlékl až do naha, protože si jí velmi vážím.“

Jeho paní následně vyjádřila názor, že přestala věřit, že by to mohlo mezi nimi fungovat, a navrhla dočasné odloučené bydlení. Pak se ukáže, jestli to bude ozdravující krok. Jan její návrh přijal.

Zeptala jsem se ho, jestli jej přijal opravdu bezvýhradně. „Nechci jí tlačit, když je rozhodnutá, třeba by to byla cesta. Chci tomu nechat volný průběh. Ale zároveň si to nepřeji. Hlava mi říká něco jiného, srdce taky něco jiného. Srdce si přeje, aby zůstala, rozum říká, nech ji jít, uvidí se.“

Hlas se mu mírně zachvíval, když dodal, že i jeho paní má v hlavně patrný zmatek. „Chce bydlet odděleně, být sama, a přitom mně rozmazluje samými dobrotami a nejrůznějšími pozornostmi. Nerozumím tomu. Jako by se každý z nás obával udělat první krok.“

K intimním chvílím s manželkou následně Jan uvádí:  „Chci to rozbalit, ale nejde to. Něco mě brzdí.“ Ptám se ho, kdo má ruku na brzdě?  „Já sám. Bojím se, že zase nebudu přijatý…tak jako když jsem byl dítě…“

Jan se vydal pro radu za svým otcem a okamžik rozhodnutí popsal následovně. „Manželka odjela do Prahy. Jsem doma sám, čtu si na internetu stránky o psychologii, nacházím i vaše webovky, dělám si výpisky. Najednou se rozhoduji. Sedám na skútr a jedu za tátou. Řežeme spolu dřevo, pak mu říkám, co se děje mezi mnou a ženou. Táta mi otevřeně říká, že moje žena je příliš extravagantní (módní výtvarnice), že on by s ní žít nemohl. Říká, že už si na ni zvykl, má ji rád, vidí i její hodnoty, ale že dává za pravdu jí, i když by jako otec měl stát za mnou. Za pravdu v tom, že rozkol mezi námi se mu jeví už hluboký a že by bylo asi lepší pro nás oba toho nechat. A konečně, že by si rád poslechl i druhou stranu. Rozhovor ho podnítil k tomu, aby konečně promluvil o tom, jak nevyrovnaný vztah měli s matkou.“

Jan si dobře vybavuje jejich hádky.

„Je mi čtrnáct, jsem doma, rodiče se zase hádají, každý bydlí v jiném pokoji, nejsou spolu. Je mi z toho nanic, padají mezi nimi silná slova, nechci to, nelíbí se mi to. Krátce na to od nás máma odchází a už se nevrátí. Já s otcem zůstáváme v prázdném bytě sami.“

Situaci tehdy v jinošském věku vnímal jako podraz od matky, nicméně věřil, že to s tátou zvládnou, že táta je přísný, ale spravedlivý. „Pociťuju zradu z celé matčiny strany, od jejích rodičů, že jí v tom pomáhali. Při vystěhování věcí z bytu, všechno si odvezla, nic nám tam nenechala, babi a děda jednou prostě vletěli do bytu a všechno odvezli, ještě mě osočili, že mámu biju! Odstěhovala se do Prahy, táta krátce na to vypátral její adresu a jel si tam pro bratra, jehož si odvezla a přivezl ho zpátky.“

Malý Jeník se od malička odlišoval. Měl nápadně zrzavé až červené vlasy, pihy, děti se mu smály a pošklebovaly, učitelé ho neměli rádi. Podle nich byl nezvladatelný, neposlouchal, projevoval se příliš temperamentně. „ Ochočovali mě, ochočovali, až jsem se zaseknul, popřel sám sebe, svou přirozenost.“ Jeho vjemy z té doby jsou hodně silné a emočně podbarvené. Po chvilce přichází takzvaný aha moment, když dodává: „ Aha, tak odtud pramení to moje-  chci to rozbalit, ale nejde to, a nevím proč. Teď už tomu rozumím. Zabalil jsem to, abych měl klid od okolí, a to mi zůstalo dodnes.“ Jistě, mínil ono sevření (zabalil jsem to – zabalil jsem sebe), kvůli němuž se neuměl ani v těch nejintimnějších chvilkách projevit spontánně.

Další věcí, na kterou jsme zaměřili pozornost, byla vtištěná projekce a nechtěně převzatý vzor, který viděl doma. Ukázalo se, že to, jak matka odešla od rodiny, si malý Jeník přebral jako že je normální, když žena odchází od muže. Najednou uviděl, že prožívá nyní se svojí ženou něco velmi obdobného. „Je to ona, kdo navrhuje, abychom se přinejmenším rozdělili. Prý že jen na čas, ale já cítím, že to nebude jenom na čas, že je za tím skryté definitivní řešení, a tím je náš rozchod.“ Jan už jednu podobnou zkušenost prožil. Jeho předchozí partnerka od něho také odešla. Prý nemohla unést jeho energii, byla pro ni přímo dusivá.

Jan tuto okolnost zhodnotil sám: „Jak jsem to měl naprogramované v hlavě, tak se i dělo.“

Objevujeme a pitváme další okolnosti jejich soužití. Jan přiznává, že má potřebu ponechat si do jisté míry kontrolu a vyhovuje mu, že by manželka byla ně něm finančně závislá. Nepřeje si ani společný účet, manželce se to nelíbí, ale on ví, co dělá, protože žena dovede utratit vysoké částky například za pár luxusních bot, které pak stejně nenosí. Ne že by jí nechtěl dopřát. Považuje to však za nezodpovědné. V zásadě je hospodárný a peníze vydává rozvážně. Nachází svoji určitou nepružnost a usedlost. Usedlost ve srovnání se svou temperamentní a flexibilní manželkou, trošku i lehkovážnou. „Já se neumím tak odvázat jako ona, všechno beru moc vážně, asi ji nejspíš fakt brzdím. Mám tendence ji přimět, aby se chovala více zodpovědně, a ona mi říká, že se jí snažím přistřihnout křídla v jejím rozletu.“

Ještě jsme se zastavili u jeho operovaných kolenou. Kolena jsou symbolem pokory, neodpuštění a viny, a také nepružnosti – nepružnosti kroku. Neschopnosti vyjít a udělat kroky k něčemu jinému, jiným směrem.

Když odcházel, pravil, že to pro něho byly velmi náročné dvě hodiny a odjíždí na svém skútru relaxovat.

Za čas po něm se na terapii přihlásila jeho žena. Atraktivně a nápadně oblečená i učesaná, s výraznou barvou na vlasech a nevídaným, až extravagantním účesem, prostě nepřehlédnutelná. Na první pohled Janův naprostý protiklad. Rozdíl v jejich temperamentu bil do očí. Zatímco on budil dojem usedlejšího, rozvážného a opatrného muže, ona působila až divoce, nespoutaně, a nutno říci, z jejího zevnějšku vyzařovala snaha na sebe upozornit. Něco ve smyslu: Hej, vidíte mě? Tady jsem!

Hned v prvních větách zaznělo, proč přišla. „Nechci za sebou jednoduše prásknout dveřmi, jako to udělala kdysi Janova matka. Jana si příliš vážím, než abych od něho takto zdrhla. Nebylo by to vůči němu férové. Moc mi pomohl, vlastně mě postavil na nohy, když jsem začínala v oboru a neměla jsem žádné peníze, abych si zřídila vlastní výtvarné studio k práci, neměla jsem kontakty.  Jenže teď mám neodbytný pocit, že se náš vztah vyčerpal, vyhořel, došel na konec svých dnů.“

Pustily jsme se do práce, začaly jsme, jak jinak, v dětství.  Právě do období našeho dětství spadá většina ublížení, která si neseme s sebou do dospělého věku. V dětství se učíme hlavně příkladem, který máme denně na očích. Vštěpuje se nám to do paměti i do emoční části mozku jako nahrávka. Posléze podle tohoto nahraného záznamu jedeme na tak zvaného autopilota.

Tamara od malička slýchala na sebe převážně jen samou kritiku. Neumíš se bavit s lidmi, měla by ses změnit, podívej se na sebe, jak vypadáš, jak se chováš. Nezapadala do davu, tak na ni dav útočil. I vlastní rodina se k ní chovala podle hlavního nepsaného zákona stáda, totiž že odlišnosti se musí odvrhnout a zavrhnout. Potrestat za troufalost se lišit.

„To se odráželo i v mých vztazích. Pokaždé byly o tom, co partnerovi na mě vadí. Mně na tobě vadí, že se …vadí mi, že tohle a tamto…a to se pořád opakovalo. Ani jeden mě nepřijal takovou, jaká jsem. A pokaždé jsem nakonec volila ústup.  Říkala jsem si, třeba mají pravdu, že kdybych se uměla přizpůsobit, změnit se, že bych pak pro ně byla přijatelnější. Jenže jsem si ničím nebyla jistá, nejméně sama sebou. Trpěla jsem pochybnostmi. Bolestně jsem se prokousávala ve svých vztazích metodou pokus omyl, pokus omyl. Uvědomuji si, že jsem výrazná a koketní, to je asi vražedná kombinace. Až teprve Honza dovedl vidět i to, co je na mě a ve mně dobrého a dal mi pocítit, že si mě jako člověka i váží.“

Idylka po svatbě minula a časem se začaly rojit různé neduhy. Například ten, že Tamara naprosto nesnášela, když se jí Jan pokoušel umravňovat, jak by se měla chovat, když ji napomínal, vychovával a poučoval. To naprosto nesnášela.

A právě v době, kdy jejich partnerská krize vrcholila, potkala Tamara vysokého, hnědookého muže, na pohled jasně originálního. Okamžitě ho měla plnou hlavu. Nazvala ho Velkým impulzem zvenčí. „Když jsme se potkali, proběhla mezi námi zvláštní komunikace beze slov. Stáli jsme a civěli na sebe jako uhranutí. Jakoby zahřmělo z čistého nebe. Pěkně to se mnou zacloumalo. Nic podobného jsem totiž ještě nezažila. Tamara dál líčila tento velmi zvláštní kontakt a připustila, že je z onoho muže ´tak vyklepaná´, jak nebyla ni před maturitou. „Třesu se, když máme před schůzku. Zase mě napadají pochybnosti, že se mu nebude na mě něco líbit. Že bude něco proti mně mít, že mě nepřijme. Že se to všechno bude zase opakovat.“

I ona má hluboko v sobě vepsanou svoji osobní specifickou reakci na okolní hodnocení a souzení.

Vracíme se k setkání s ´impulsem´ zvenčí, jak nazývá onoho muže, protože si jeho náhlou přítomnost ve svém životě vyložila opravdu tak, že je to pro ni impulsem, aby konala, aby se rozhoupala. Tamara nyní vidí víc, než před chvílí. Rozvzpomíná se na detaily, vidí, jak byl oblečený a také vidí tohle: „Vůbec nic mě na něm nezaujalo, jen jsem na něho zírala a nemohla přestat. Byl jako zjevení. Najednou tam stál. Nechtěla jsem od něho ani doprovodit, vždycky jsem se cítila mnohem více ohrožená, když mě někdo chtěl doprovázet. To se pokaždé ve mně rozsvítil varovný majáček.  Mne nikdo doprovázet nebude! Já to prostě nedovolím!“

Není se pak co divit, že narážela na svou myslí vybudované mantinely a hranice. Něco jako zákaz vjezdu do jednosměrné ulice.

Přitom si Tamara na druhé straně představuje, jak by tento nový vztah měl vypadat, pokud by nastal. Má jasno. „Chtěla bych, abychom spolu chodili, randili, randění jsem si neužila. Vlastně jsem jen pořád utíkala z domova, jak se dalo. Protože jsem byla vždycky výrazná až výstřední, například nosím tuhle barvu na vlasech, vždycky se na mě někdo chytil. Každý ten začatý vztah byl mým pokusem utéci od předchozího. Jak už jsem řekla, metoda pokus omyl, pokus omyl. Vidím i tu hru o neverbální komunikaci. Mně to baví, a nemusí to nutně pokaždé skočit v posteli, z mého pohledu ne, z pohledu těch partnerů však ano. Oni vidí ten vnějšek, nevidí mě.“

Tamara si nachází, čemu už beztak byla na stopě. Ano, snaží se na sebe upozornit, chce poutat pozornost, kterou jí doma ani jinde nedávali. Ne tak, jak chtěla a jak by potřebovala. Každý jenom viděl její odlišnost, považoval ji za provokaci. Ona to však i provokace byla. Tamara nevědomě dráždila své okolí, které povětšinou reagovalo až hystericky. Nemohlo vystát její postoj, kterým jasně vysílala informaci, že ona má na to, takto se odvážně oblékat, právě takhle a ne jinak si barvit a stříhat vlasy.

Pokročily jsme ke vztahu s manželem. Samozřejmě jsem se jí zeptala, proč si svého manžela vzala? Co ji na něm zaujalo, co jí imponovalo?

„Přišel ve chvíli, kdy mi bylo hodně zle, přišel mi na pomoc. Bavil se se mnou jako s kámošem, žádné svádění, žádné koketování. V té době jsem málo vydělávala. Když to viděl, hodně moc mi chtěl ukázat jinou cestu. Byl přítel, kamarád, a já jsem si začala uvědomovat, že kromě toho je to taky muž! Když přišel s návrhem, abychom začali žít spolu, neviděla jsem v té chvíli důvod ho odmítnout. Řekla jsem si, proč ne? Přesto si musím přiznat, že pochybnosti byly, například proto, že je o hodně starší než já. Nikdy jsem neměla staršího partnera. Přišlo mi zvláštní, že někdo takový jako on si mě všiml, chtěl se se mnou bavit a dokonce se mnou bydlet, tedy žít. Jan byl pro mě sázkou na jistotu po všech těch rozchodech, co mám za sebou, zvlášť po tom posledním před ním, dramatickém, kdy došlo i na fyzické napadání. Janovu nabídku jsem rozumem přijala. Je to starší, rozumný muž, říkala jsem si. To bude dobré. “

Zazní nezbytná otázka, zda se chce s manželem rozvést? Tamara upřímně vyznává, že si tím právě není jistá, ale určitě se od něho chce dočasně odloučit. Potřebuje být sama. Má pocit, že ji vlastně vychovává, až ji to chvílemi děsně štve. „Nechápu ho, jakoby šlo o nějaký boj mezi námi o uznání, o místo na slunci. Pochopila jsem však jednu věc, po jeho boku to byla nějaká cesta za poznáním, uvědomila jsem víc sama sebe, že je to také o pokoře, o víře, o odpoutávání se od modelu, který mi nevyhovuje. Nesžila jsem se tím, že jsem vdaná žena, ani s příjmením manžela, proto jsem si po svatbě nechala i své dívčí příjmení.

Když byl manžel v Indii, stýskalo se mi po něm. Bulela jsem nad jeho pohlednicí, posílali jsme si mejlíky. Po návratu mě požádal o ruku. Nekřičel a nekřičí na mě, neubližuje mi, zajistí mě. Tři týdny poté, kdy mě požádal o ruku, mě vyhodil z bytu a se slovy, že mám jít na převýchovu k mamince. Šla jsem. On si tam pro mě přišel, omluvil se a já se vrátila. Podobná situace se opakovala ještě jednou – vyhazov, návrat. Ne, nic mu nezazlívám, odpovídá na moji otázku. „Jen mu opakuji, že přece nemůžeme dýchat jedněmi plícemi, ať mě nechá trochu žít!

První rok po svatbě jsem si psala takový deník, nebo kalendář, kdy a jak dlouho jsem s kým kde byla, abych mu dokázala, že netrávím s jinými lidmi zbytečně víc času, jak mi říkal. Pořád mě kontroloval, pořád chtěl víc mého času pro sebe, a já jsem měla pocit, že mu ho dávám dost, ale on ten pocit neměl. Nedokázali jsme se v tom shodnout. Neměli jsme stejný pohled na věc. Já potřebuju družnost, kamarády, občas si vyjít, bavit se, chtěla jsem mu ukázat, že jde žít i jinak, spontánně a s větší lehkostí.“

Podstata tohoto příběhu, kdy Tamara se staví na zadní, když jí její manžel vychovává, dělá si nároky na bezmála její všechen čas, kontroluje ji, chce po ní, aby se takzvaně chovala slušně, přeloženo víc zodpovědně, a Jan k ní má postoj jako otec, který nechce mít marnotratnou dceru, nás zavedla k biologickému otci Tamary, protože se tato vazba přímo logicky nabízela.

Prošly jsme regresně tuhle část jejího života a ukázalo se, že otce vlastně nepoznala. Od jejích devíti let se doma nevyskytoval, nebyl, a jak bez příkras uvedla, někde chlastal. Matka byla na dvě děti sama, prala se se životem a s nedostatkem hmotného zajištění pro ně jak jen uměla. Tamary představa o otci byla, že je to pán, který ji má rád, je na ni hodný a pyšný a podporuje ji. Tak by to mělo ve skutečnosti i být.

„Záviděla jsem kamarádkám, že mají tátu, i když o něm mluvily hanlivě, byl to někdo, kdo se stará. Chtěla jsem mít šťastnou mámu, jenže ta byla jen usoužená a uplakaná. Neměli jsme skoro žádné peníze, všude jen samé dluhy, nebylo o koho se opřít. Hodně jsme oba zlobili, já zejména, byla jsem hyperaktivní dítě. Máma nás občas seřezala vařečkou. Říkala, teď dělám tátu, pak se rozplakala a řekla, teď jsem máma a jdu vás ukonejšit…Nenáviděla jsem svého biologického zploditele za to, co způsobil.

Když mě otec jako dospělou před třeni lety kontaktoval, byla z něj troska. Volal mi, byl namol opilý, to jsem úplně nesnášela. Nebylo mu skoro rozumět, co říká. Pochopila jsem, že je bez peněz a chce pomoc. Řekla jsem mu, že si to musí vyřešit sám a aby mi už nevolal. Od té chvíle jsem ho přestala řešit a spadl mi balvan ze srdce. Chvíli mi trvalo, než jsem se na něj přestala zlobit. Jsem ráda, že jsem ho k sobě nepustila, nechtěla jsem tím dál trpět. Ubližovalo by mi to. Protože když jsem byla holka, moc jsem s ním chtěla být, brácha taky, říkali mu, jaký je chudáček, když nemá tatínka. Otec za námi mohl kdykoliv přijít, moc jsme si to oba přáli. Nikdy to neudělal. Několikrát se léčil ze závislosti, ale nikdy nevydržel. Už jsem si to s ním vyřešila, odpustila mu. Prostě to lépe neuměl.“

Tamara vidí ještě dál. Svému biologickému otci by nakonec i poděkovala. Za co? Za to, že si na všechno musela přijít sama, že kvůli tomu, jak bídně rodina žila, se jí otevřely oči a nabídl se jiný způsob vnímání. Dále také jiný náhled na příbuzné. Proč na ně? Protože část rodiny z otcovy strany úplně vypustila. „Tehdy nás nechali v kaši. Máma neměla ani na chleba a je to vůbec nezajímalo. Jsem ráda, že jsem je vypustila. Oni žijí v jiném světě než já.“

Bouře ve vztahu mezi Janem a Tamarou vyplavila staré bolesti. Ukázala na jejich počátek, příčinu a potom život sám, ten velký scenárista, poslal Tereze do života muže, jakého v právě daném čase potřebovala a který měl zacelit prázdno po biologickém otci. Muže, který se staral, zabezpečil ji, podpořil v její práci, a tak trochu taky vychovával, když to její biologický otec nedělal. Předal jí hodnoty, jaké má předávat otec své dceři. V rámci zákona o rovnováze jeho úloha v jejím životě skončila tím, že jí pět let dělal tátu. Jan dostal od Tamary příklad, jak žít mnohem spontánněji, odvážněji, volněji a otevřeněji. Zdá se být jasné, že oba si dali, co si měli odevzdat a že dál pravděpodobně půjde každý z nich svou vlastní cestou. Každý z nich už totiž potřebuje mít vedle sebe někoho jiného.

S oběma protagonisty jsem se měla příležitost znovu setkávat. Jan si řekl ještě o druhou terapii, při níž jsme dolaďovali, co pociťoval jako nutné a potřebné. Při té příležitosti mi řekl, že zkusili bydlet každý sám. Jan Tamaře pomáhal s uhrazením nákladů na bydlení, ale stejně to nevedlo k opětovnému soužití. Během doby odloučení si oba uvědomili mnoho dalších věcí o sobě a svém vztahu. Rozvedli se bez hořkosti.

S Tamarou jsem se viděla několikrát. Pokaždé vypadala jinak, měla jinou image, takže jsem ji třeba ani hned nepoznala a přihlásila ona ke mně. Bylo na ní patrné, jakými fázemi svého osobního růstu a vývoje prochází. Už neměla divokou barvu na vlasech, měla jiný sestřih vlasů, docela jiné oblečení. I když, stejně odlišující se od všech ostatních. Originální, vlastnoručně zhotovené. Ona prostě nikdy nebude stádní, nikdy nezapadne do davu. Naštěstí pro ni. Svoji návrhářskou oděvní tvorbu rozvíjela docela úspěšně, ukazovala mi některé ze svých návrhů.

Minulý rok (2017) zjara mi zavolal Jan a oznámil mi, že se svoji novou partnerkou čekají dítě. Rád by, abych jim pomohla s výběrem jména pro děvčátko, tedy prověřila numerologicky jejich návrhy.

Sešli jsme se za tím účelem všichni tři, já, on a jeho partnerka. Když jsem ji spatřila, myslí mi v mžiku proběhlo, ano, tohle je žena pro něho. Tvořili nádhernou, vyváženou dvojici. Byla radost na ně pohledět. Paní už byla ve vysokém stupni těhotenství a Jan z ní nespouštěl oči. Moc se těšil na dítě a dával to spontánně najevo stejně jako hrdost ke své rodině.

Někdy ve druhé polovině dubna téhož roku mi Jan poslal zprávu, že Adélka je na světě a že obě jeho zlatíčka jsou v pořádku.

Těsně před Vánocemi jsme se s Janem potkali v obchodě. Nepoznala jsem ho, až když mě oslovil a uchopil za paži. Zírala jsem v údivu na muže, který byl sice tím samým mužem, kterého jsem znala, měl však mladistvější vzhled, jakoby omládl, prozářil se, zkrátka vypadal naprosto jinak a vyzařoval úplně jiné energie. Byl očividně šťastný. Zářil. Ten tam byl usedlý, vážný pán s ustaranou tváří. Slovo dalo slovo, dostala jsem pozvání k nim domů, prý pojď na návštěvu, holky budou mít radost. Tak prostě a vřele to znělo, nedalo se odmítnout.

Zdržela jsem se u nich sotva tři čtvrtě hodinky, ale to, čeho jsem se stala svědkem, bez rozpaků nazvu zázrakem. Táta si vzal malou dcerušku do náruče, rukou objímal ženu a obě střídavě pusinkoval a tiskl k sobě. Láska z něj vyzařovala takovou intenzitou, že mě napadlo jediné přirovnání (a můžete se smát, jak chcete): Měla jsem před sebou živý obraz svaté rodiny – Madonu s dítětem a jeho otcem. Obraz dokonalého lidského štěstí mě zasáhl do hloubi mojí duše, až mi slzičky vytryskly. Možná to bylo i tím, že bylo těsně před Vánocemi. Kdo ví. Byla to bezesporu požehnaná chvíle. Každopádně jsem si odraz štěstí této rodinky odnesla jako světelný paprsek ve svém srdci. Cítila jsem se posvátně. Tenhle prožitek patří k těm, které se nezapomínají. Stejně jako nezapomínám na všechny hlavní osoby tohoto příběhu.

Ivana Inšana  PÍHOVÁ

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Česká se, až porodí samu sebe

vloženo: 30. 04. 2018

Se sedmnáctiletou studentkou gymnázia Janou jsem se poprvé setkala před třemi roky, kdy chodila ještě na základní školu. Tehdy mě její spolužačka a shodou okolností moje vnučka upozornila, že s Janou není něco v pořádku, že se trápí, stále je smutná a plačtivá. Ukazovalo to na okolnost, kdy její maminka po smrti Janina otce přestala s dcerou komunikovat. Uzavřela se před světem do sebe a do toho těsného prostoru nevpustila ani svoji jedinou dcerku. Jana nerozuměla, nechápala, co se děje, matka jí nic nevysvětlila. Jen ji prostě odstřihla. Jana to nemohla unést. Cítila se odstrčená, nepochopená, sama. Nebylo se co divit.

Prošla jsem s ní tehdy tou její truchlivou situací, nacházela pro ni odpovědi a vysvětlení, aby si nemyslela, že jí matka odvrhla, přestala mít ráda, aby její změnu chování viděla v jiném světle a přestala mít za to, že je matčin přístup namířený proti ní samé.

Zabralo to, Jana se zase mohla napřímit a trošku volněji se nadýchnout. I komunikace s maminkou doznala mírného zlepšení aspoň v tom smyslu, že se Jana přestala cítit doma jako páté kolo u vozu. Trošičku se v rámci možností svého věku přiblížila světu své matky, udělala k ní vstřícný krok na základně porozumění, co se s její matkou děje. Pro náctiletou školačku je to safra obtížný úkol.

Uběhly právě ty tři roky, děvčata studují ve druhém ročníku gymnázia. Byla to opět moje vnučka, kdo přišel s tím, že se Jana opět v něčem zase zmítá, že vede podivné řeči, které se vnučce pranic nelíbí, nebo že Jana nemluví vůbec, zkrátka že svoji nejlepší kamarádku zase nepoznává a má o ni obavy. Za školním psychologem Jana prý jít nechce. Jde o delikátní věc, a tak se obrací o pomoc na mě. „Jana je ochotna jít na terapii k tobě. Nikomu jinému nedůvěřuje,“ řekla vnučka s odkazem na to, že toto možnost mezi sebou děvčata probírala.

Když Jana dorazila, skočily jsme do vody rovnýma nohama. Popsala mi, co se s ní děje.  Třeba hraje na piano a najednou se hystericky rozpláče. Všechno pro ni v tu chvíli zčerná. Upadne do deprese. „Přijde mi, že žiju zbytečně, že život je zbytečný, já jsem zbytečná.“

Když mi své stavy líčí, chrlí je ze sebe téměř bez nadýchnutí, jako kdyby se všeho chtěla zbavit na jeden ráz. „Přes den to v sobě dusím, nejhorší jsou večery,“ pokračuje zajíkavě. „Jak o tom mluvím, chce se mi brečet, ale teď mě ten nejhorší tlak trošku přešel.“

Ne, jenom povolilo nesnesitelné napětí. Příčina je schovaná, říkám. „To si taky myslím, že někde ve mně je to pořád,“ odvětí. Pokračujeme. „ Nemohu dělat věci, které mě těší a baví, jako je hraní na piano a na housle.“

Potřebuje se hlavně uvolnit, nepospíchat, nechtít po sobě něco, co si momentálně nemůže dát. Potřebuje mluvit pomalu, mezitím taky pořádně dýchat, vyhovět si a nechat své pocity a emoce, aby mohly naplno přijít a vyjevit se. V opačném případě by sama sobě dělala špatnou službu. Úměrně s tím, jak by se dál potlačovala, o to s větší intenzitou se všechno skrývané nečekaně přihlásí znovu a znovu.

Cítí se utlačovaná okolnostmi od chvíle, kdy se rodinná situace tak zvrtla. I když s ní matka trošku mluví, aspoň o věcech organizačních, nemůže k ní přijít, schoulit se, postěžovat si, vypovídat, ulevit si, přijít k ní pro útěchu, pohlazení. Ani v širší rodině příbuzných nikdo takový není. Ani nejlepší kamarádka jí nemůže nahradit chybějící roli maminky. Člověka v depresi pronásledují právě takové otázky, jako Janu. Jsem marná, všechno je marné. Nevím, proč tu jsem. Dokáže přemýšlet jen nad tím, že je všechno špatným navrch. Nepoznané věci jsou bubáci a my se jich bojíme. „Přemýšlela jsem nad tím, že…že…jak …“ souká ze sebe a evidentně jí nejde z pusy, co se jí honí hlavou. Vložím se do toho: že to tady zabalíš, viď. Jen to řekni, nebudeš první, od koho to uslyším.

Přitaká. Jak jsi to chtěla provést? Nadechni se a opři se do toho. „Že bych se zamkla v pokoji a předávkovala se prášky, nebo si podřezala žíly. Jednou, když jsem se koupala, ponořila jsem se ve vaně celá pod vodu a uvažovala o tom, že bych z té vany už nevstala.“ Jakmile to vyslovila nahlas, zmocnila se jí panika, chtěla od toho rychle utéct. Ne Jani, nikam neprchej, prodýchej panický atak a zůstaň v tom okamžiku. Co dál ti táhne hlavou? „Že by to možná bylo lepší, kdybych se nikdy nevynořila a nemusel snášet bolest, kterou mám.“

Vyřkla klíčové slovo bolest. Odkývala, že bolest ji děsí. Vysvětlila jsem jí, že bolest je nástroj duše, kterým k nám vysílá zprávu, že je něco velmi v nepořádku. Díky Bohu za bolest. Kdybychom jí neměli, nepoznali bychom například, jak moc je naše duše trýzněná, potažmo naše niterné potřeby.

Procházíme znovu a znovu ty chvíle, kdy leží ve vaně a napadají jí myšlenky na odchod z tohoto světa. Popisuje svůj stav. Cítí bolest, prázdnotu, beznaděj, že to nebude lepší, trochu naděje, že až to skončí, nebude už bolest a bude to pro ni lepší.

Je to pokus o tvůj únik, viď?  „Ano. Chci pryč od toho všeho. Mít už klid a pokoj od trápení.“

Ležíš ve vaně, voda je příjemně teplá, nic se ti nemůže stát, tady a teď jsi v bezpečí. Můžeš v klidu povědět, co ti v tvém životě nevyhovuje? Co tě souží?

Určitě rodina, odpoví okamžitě bez rozmýšlení. „Matka se mi nevěnuje, nic o mně neví, ani jí to nezajímá, nikdy se mě nezeptá, a když sama o něčem zkusím začít, neposlouchá mě. Nedokážeme se o ničem bavit.  Je úplně jiná než já, nebo obráceně, jsem úplně jiná než ona, ale to bych snad ještě pochopila, jenže…“

Máš pocit, že o tebe nemá zájem? „Myslím si, že mě nějak má ráda, to jo. Hodně mě podporuje ve věcech, které dělám ráda, platí mi hru na piano a na housle, i doučování z matiky. Asi se snaží těmi penězi přebít nedostatek pozornosti a zájmu o mě. Asi myslí, že to tím spraví, když podpoří ty materiální věci. Jenže není schopná mě pochopit. Když něco začnu, tak mi řekne, že mě vůbec nechápe, že neví, co mi má na to říct.“

Zastavujeme se. Ptám se Jany, zdali ji někdy napadlo, že její maminka nemá v sobě tyhle kvality, nemá je s sebou, jak se tomu říká, takže není v jejích možnostech věci dělat jinak a projevovat jinak, než to dělá? Že po ní Jana chce něco, co nedostala od matky jako malé dítě, tudíž jako téměř dospělá to nemůže očekávat, už jí je matka prostě neposkytne.  Na lízátko a bonbony je pozdě. A že je opravdu asi nad její možnosti a schopnosti svou dceru pochopit?

Jana odpoví, že jí to doopravdy už napadlo. Fajn. Dodávám, že její maminka je z celé situace mezi nimi nejspíš sama nešťastná. Z toho, že ti nerozumí, že si nerozumíte. I když neřešíme přímo maminku, ale tvoje trápení, je nutné i tohle vidět. Tím, že pochopíš, se vyhneš sebeobviňování a obviňování toho druhého. Tvojí mamku to v klidu určitě nenechává. Jenže neví, že sama lepší stav taky nenastolí právě proto, že je s ním také sama a neví, jak z toho ven, jak to zlepšit. Proto dělá to, co dělá a jak to dělá. Zahrnuje tě vším, čím může. Jezdila pro tebe do tanečních, jak jsi říkala, abys neměla nepohodlí a starosti, jak se dostaneš pozdě v noci domů. To je výraz jejího zájmu o tebe. Ale byla by naivita čekat od ní něco víc. Ona to zkrátka jinak neumí vyjádřit. Je zbytečné se tím trápit. Napřed by se to musela sama naučit. Možná, kdo ví, třeba jí to jednou ukážeš.

„Už jsem s tím asi i smířená, ale je mi to líto,“ hlesne Jana.  Jistě, komu by nebylo líto, že holky žijí jen vedle sebe, ale ne spolu. Že je mezi nimi citové odcizení, propast nepochopení, kterou nemohou překlenout a nahradit hmotné výhody.

Jana vykresluje obrázek v širší rodině. Vychovávala ji a starala se o ni babička, matky maminka, protože máma a táta pořád pracovali a neměli na své jediné dítě čas. „Prakticky jsem měla jenom babičku. Mám jí ráda, ale moc se nevídáme. Už u ní taky nenacházím nějaké hlubší porozumění, je už starší. Nechápe mě, jako dřív a taky vím, že by hned letěla za mámou a všechno by jí vyzvonila. To nechci,“ popisuje Jana s tím, že to už vyzkoušela a se zlou se potázala. Matka to pak při nejbližší možnosti použila proti ní a ironicky si jí dobírala. Jana vlastně nemá, komu by jako do vrby našeptala své bolístky a svěřila svoje pocity. A kdyby mohla a bylo komu, co by to bylo?

Cítí se nenaplněná, prázdná, neví, co tady dělá, proč tady je, nemůže najít odpovědi. Uvědomuje si odlišnost od ostatních, v rodině je sama a nepochopená. „Jsem černá ovce rodiny,“ udělá závěr.

Moje milá, takové nálepkování může být až zničující. Proč černá ovce rodiny? Černou ovcí je někdo, kdo dělá rodině ostudu a hanbu, ale ty nic takového přece neděláš! Ty se „jenom“ odlišuješ od svého okolí tím, jak jsi nastavená, jaká je tvoje osobnost, tvoje kvality a způsob myšlení a vnímání.  V tom se od nich odlišuješ, vykládám jí. „Oni mě asi tak vnímají…“ Jana na to. „Může to tak být, a nemusí. Třeba je to jenom tvoje domněnka, že tě takhle vidí. Můžeš pro ně být záhada, to ano, ale bylo by dobré vzít v potaz, že vaše generace je vcelku jiná, tolik se odlišující od těch předešlých generací, že pro ně opravdu můžeš být nepochopitelná. Prvňák do páté třídy taky nepatří. A přesvědčení o tom, že jsi černá ovce rodiny, ti může hodně okopávat kotníky, pokud mu sama uvěříš.

Jdeme dál ve vykreslování Janina rodinného zázemí. Baví mě, když vidím, jak jedinci této nové generace, narozeni okolo roku 2000 a po něm, vidí do hrátek dospělých, do těch přetvářek, pokryteckých tenat, závisti plných klecí, lpění na majetku a vzájemné podrazy při jeho dělení, falešné vkrádání se do přízně za účelem získání osobního prospěchu a následného vbodnutí kudly do zad. Baví mě a naplňuje radostí, že tyhle děti na prahu dospělosti vidí s tak jasným uvědoměním do toho stále převládajícího středověkého schématu chování a myšlení. Takové lidi kolem sebe Jana mít nechce. Vůbec se jí nedivím.

Obraz rodiny není utěšený. Opravdu se v ní Jana vyjímá jako bílá vrána mezi černými. Tady nemá cenu se vůbec zdržovat. Tito lidé nestojí za ztrátu času a energie. K ničemu užitečnému by nám to neposloužilo. Cenné na tom je, co jsem uvedla v předchozích řádkách. Ono poznání, jsem jiná, mezi ně nepatřím.  A to zase souvisí s tím, že Jana hledá, kým uprostřed toho všeho je ona. A proč se narodila právě do takové rodiny. Kdo z nás si kdy nekladl, či neklade podobné otázky, viďte.

Ten, koho hledá, je ona sama, protože ona sama může být sobě rádcem i oporou. Hledat to venku je nesmysl. Je ještě moc mladá na to, aby to věděla, avšak výborné na tom je, že to cítí, tuší a hledá. Zaměřujeme se do jejího nitra. Její situace je nyní taková, že jakoby ztratila pevnou půdu pod nohama, kterou má poskytovat rodina, ale nedělá to. O to má Jana složitější a těžší pozici. Má pocit, že se jí bortí svět. Dostáváme se ke kamarádství. Kamarádi jsou v našich životech velmi důležití. Jsou to bytosti, které si volíme, vybíráme mezi všemi, a jsou těmi, kteří nás podporují, a my je. Jsou to spolupracující, nápomocné bytosti. Jejich role je nesmírně důležitá. Jak to má Jana? Má dvě velmi blízké kamarádky, tak blízké, jak jen je to možné. Potud je všechno v pořádku. Jenže, ouha, obě už mají kluky. A jak se záhy ukáže, dostáváme se na Janin tenký led.

A teď upřímně, není to jedna z věcí, která ti vadí? A neobelhávej se, nalij si čistého vína, vybízím ji.

„Nezávidím jim, že mají známost. Závidím jim, že jim někdo dává lásku,“ přiznává narovinu a záhy se jí zmocní lítost. Je moc těžké si něco takového přiznat, ale nutné, nemůžeme to obcházet. Je to klíčová věc. Pro člověka jejího věku velmi citlivá, jež ho může pěkně pocuchat. Zvlášť, když má v dodávce lásky tak velký schodek, jaký má Jana. Holky mají lásku, já ne, je někdo miluje, mně nikdo.

Právě teď potřebuje slyšet třeba tohle: Představ si, a teď ti to možná připadne nepochopitelné, co řeknu, že člověk, který ti může dát lásku, jsi opět ty sama. Člověk, který lásku může dát, je v tobě. Všechno, co chceme, můžeme dostat od sebe a ze sebe. Když to budeš hledat vně, bude to zapáchat a stejně se to brzy zkazí. Čím více lásky dáš sama sobě, tím lépe. Na tom není vůbec nic špatného. Naopak. Člověk, který se má rád, může lásku dávat. Obráceně to nefunguje. Dovol si přijmout, a od někoho výrazně staršího, jako jsem já, by to neměl být problém, že jsi krásná holka. Hezky vypadáš, jsi inteligentní, bystrá, máš velký potenciál. Pokud jde o kluky, všechno má svůj čas, a bez kluka nebudeš. Zatím pro tebe nepřišel ten správný čas. Nic ti neuteklo, nic nemáš zmeškáno.

Pro začátek je dobré najít láskyplný přístup k sobě. Když ty sama sobě projevíš lásku, budeš jí vyzařovat a následně v duchu zákona přitažlivosti přistoupí jednou ten, kdo bude na tvoje vibrace reagovat. Zatím je z tebe cítit pořádný zmatek.

Co myslíš, je dobré mít se ráda, nebo je to sobectví? „Myslím, že je to dobře,“ Jana na to. A máš se ráda? Pokrčí rameny a rozpláče se. Jeden z úkazů, že se má člověk rád, je ten, že si dovolí projevit se právě teď, v autentickém pocitu a potřebě plakat. S každou tvojí slzou odtéká z tebe to, co v sobě a s sebou nosíš. Pro teď například lítost.

Takže se nemáš ráda? Něco si vytýkáš, něco si zazlíváš? „Nepřipadá mi spravedlivé, (zadýchává se a lapá po dechu), že zraňuju lidi kolem sebe, protože jsem na ně protivná.“  Jak protivná, objasni mi to na nějakém příkladu.

„No třeba jsem se cítila hodně špatně, když jsem svojí nejbližší kamarádce musela říct, jak se cítím…“ zase nasadila vysoký rychlostní stupeň. Nepokračuj, zabrzdi, dýchej a počkej. „Když jsem jí musela říct, jak se cítím, co jsem chtěla udělat, třeba v té vaně. Už jsem nemohla jinak.“  Proč ti bylo nepříjemné o tom mluvit? „Protože vím, že jí to zaskočí, možná i vyděsí.“  Nechtěla jsi být svým trápením někomu přítěží, viď. O čem svědčí to, co jsi vyslovila?  Pramení to z toho, že ses nenaučila dělit se o svoje trápení a bolesti. Připadáš si nepatřičně, když se máš někomu svěřit. Myslíš si, že ho tím obtěžuješ. Jsi tak naučená z rodiny, v níž jsi viděla tento model chování, kdy nikoho nezajímá, čím se obírá ten druhý, co prožívá, nikoho nezajímají tvá trápení. Avšak přes tohle osobní peklo zábran ses dokázala přenést a svěřit se kamarádce. Tu to sice trošku vyděsilo, ale věděla si rady. Svěřila se mi, jaké má o tebe obavy. Jak jsem už uvedla, kamarádi jsou lidé k nezaplacení. Kdybys to neudělala, a byla s tím dál sama, kdo ví, kam by to vedlo.

V rytmické shodně s dechem opakuje mantru o přijetí toho, že se neumí dělit o bolest a trápení tak dlouho, dokut to opravdu nepřijme a nezazní to čistě bez zámlk a polykání slz. Přidáváme k tomu: škodím sama sobě. To se Janě vůbec nechce vyslovit, má knedlík v krku. Nemůže dýchat. Musím ji vyzvat, aby se posadila. Pokračujeme až pochvíli, kdy se jí dýchací cesty uvolní a je schopna mluvit. Vsedě jí to jde sice o chlup lépe, nicméně stejně jí slova v krku drhnout a škrábou, když má opakovat  – neumím se dělit o svá trápení a starosti a připadám si nepatřičně. Tak to prostě chodí. Porušit naučené tabu je vždycky hodně svízelné. Jenže jinak to nejde. Sama musí přijít na to, třeba právě při terapii, že svěřená bolest je poloviční bolest.

Když dokončíme proces přijímání (něčeho, o čem se obvykle bojíme pípnout nahlas), ptám se Jany: Zkus mi nyní říct, v čem spočívá to tvoje škůdcovství sama sobě, a jaký to má důsledek? Čím se to obrací proti tobě?

„Protože to v sobě nechávám a jen to potlačuju.“ Ano, a to je co? Pojmenuj to.   „Nevím, jak to mám nazvat.“ Popíráš něco, o čem nechceš vědět, že máš. Vzdáváš se tomu a zároveň s tím bojuješ. Tímto způsobem nemůžeš vyhrát. Takže co se stane, když to opakovaně popřeš? „Stlačí se to ve mně někam, ale stejně to někde je.“ Výborně. V které části těla to něco nejvíc vnímáš, kde to má největší intenzitu? „ Na srdci. Mám něco tíživého na srdci, nemůžu to unést.“  Znovu jí nechám tuhle větu opakovat kolem dokola, aby se její obsah zvědoměl, neboli pronikl k jejímu plnému vědomí. Sledujeme reakci na těle. Tíha na srdci trošku otupěla, nicméně je tam pořád. Přidávám k již citované mantře …a proto se o ni podělím. Je pro mě bezpečné se svěřit! Do vědomí musí proniknout i ono důležité sdělení, že je to bezpečné. Neboli když se svěřím, nejsem tím ohrožena. Musí být vyřčena a přijata návaznost. Výstupem je tady jasné sdělení: Je bezpečné a přirozené dělit se o tíhu na srdci.

Pokračujeme dále propíráním Janiných bolestí. Jenda z nejkřiklavějších je její pocit, že sem nepatří, do tohoto světa. Spustí se pláč a dusivé štkaní.  A mezi tím zazní: „A taky pořád nemůžu najít svou cestu. Něco, co by mě naplnilo a udělalo šťastnou. “ V sedmnácti či osmnácti letech jí nezná nikdo. Oni svou cestu neznají mnozí mnohem starší a životem zkušenější lidé, než je tato studentka. A mnohé z nich ani nenapadne se po ní ptát. Je vlastně úžasné, že ji hledá tahle holčina na prahu dospělosti!

Podívejme se. Takže mezi nejkřiklavějšími bolestmi není už ta láska, kterou nedostává, zato se nám okotilo téma cesty a osobního směřování po ní.

„Mám intenzivní pocit, že nepatřím mezi tyhle všechny lidi, protože nejsou schopní mi porozumět, jsou jiní než já, myslím, že necítí, co cítím já, prostě mi nevyhovují. Připadá mi, že se chovají všichni jako roboti. Když se chce někdo projevit, tak ho hned zadupou, je tak těžké v tomhle světě být…vyhrkne ze sebe celou plejádu slov zase na jedno nadýchnutí a dokončí ji slovy: „Je tak těžké být v tomhle světě sám sebou, hned ho chce společnost udusit… Ve škole, doma, všude na to narážím.“

A zraňuje tě to, viď? „Jo, je to děsný klopýtání.“

Proč jsi přišla na svět, Jano? Při své hloubavosti máš nějakou svoji odpověď. „Abych jim pomohla zase vidět? Ukázala cestu? Posvítila? ptá se nahlas sama sebe, čímž dává najevo, jak hluboce se těmito tématy zaobírá a taky zná, aspoň z části, odpovědi.

Řekla bys to tak, že tady máš nějaké poslání, určení? „Ano, asi ano. Jenže …nevím, jestli to vůbec dokážu.“

Protože to nejde tak rychle, jak bys chtěla? Protože stojíš na úplném začátku, protože takové plnění chce pořádný výcvik, který právě začínáš? A že ti to teď připadá jako neuskutečnitelné, je právě proto, že jsi tak mladá, příliš mladá, a už bys od sebe tolik chtěla. Nějaké plnění na plný úvazek!? Zase na sebe tlačíš. Nejprve se na to musíš připravit, abys to mohla vykonávat, ať bude tou cestou cokoliv. A vůbec, nejdříve ze všeho musíš napřed sama sobě rozumět, musíš se poznat i své stíny, to je podmínka, základ ke všemu konání.  Jinak bys neměla čím otevírat oči těm druhým. Teď ti to připadá beznadějné a zoufalé, ale věř mi, i tady platí, všechno má svůj čas. Jak mluvím, tečou jí slzy a bezděčně se tím čistí ta její zoufalství a beznaděj, její zmítání se v tom, v čem se nemůže při svém věku vyznat. A taky proto, že dosud neměla s kým o tom promluvit. Nebyl nikdo, komu se mohla naplno otevřít, kdo by nasvítil zatím tohle do tmy ponořené jeviště jejího života.

Jana je zatím ve stádiu metamorfózy, procesu pomalé, zato dokonalé proměny, kdy na počátku byla housenka, pak kukla a nakonec bude motýl, jenž se z tvrdé skořápky kukly musí svou vlastní silou těžce dostat, aby mohl ukázat světu svou krásu.

Všechny ty ústrky a poznané bolesti budou jednou jejím aktivem, aby mohla být lidem prospěšná, protože bude vědět, jak chutná život bez porozumění nejbližších, co stojí, když si musí vším tím protivenstvím projít a poprat se s tím, přijmout to (!) a zúročit jako někdo, kdo prošel těžkým výcvikem, aby mu bylo lehčeji na bojišti. Protože bude vědět, co je beznaděj, pocit zbytečnosti a odkud se to bere, z čeho to vzniká a na základně toho všechno postaví jednou svoji základnu. Je to hodně náročné mise, a stojí za ní odvážná a odhodlaná duše všechno toto podstoupit za cílem vyššího dobra pro sebe a následně pro lidi. Je ještě příliš brzy, zatím je nutné pracovat sama se sebou. Zatím se potácí ve svých vlastních porodních bolestech. Nabírá sílu, aby porodila samu sebe. Člověk, který nepoznal odvrácenou stranu života, a nevynaložil úsilí to změnit, nestojí za nic. Kladu jí na srdce: Ber to tedy jako cestu poznání a nabírání sil a osvojování si určitých dovednosti.

Na čele, v místě třetího oka, se jí objevila vráska. „Třeba na to nebudu úplně stačit.“  Máš o sobě pohyby?  „Hm. A mám i pochyby, že by ti druzí chtěli s tím něco dělat.“ Pochyby jsou přirozené, patří k tomu. Ale je zbytečné a hlavně předčasné se jimi zabývat, ba co víc, obtěžovat se jimi. Nejsou aktuální. Zabývej se nejprve a hlavně sama sebou. Tím, co ovlivnit můžeš už teď. Na základě čeho bys, prosím tě, chtěla a mohla mít v 17 letech nalajnovaný život?  Máš na sebe přemrštěné nároky a šviháš se zbytečně vlastním bičem.

„Odjakživa jsem všechno řešila sama, nikdo mi s ničím nepomáhal. Všechno jsem musela rozřešit, nebylo s kým se poradit, ani o výběru školy. Na druhé straně, od raných dětských let se dokážu motivovat k výkonu, ke ctižádosti…ale takhle jsem to neviděla.“

Jsou to tvé dary, tak je přijmi. Přijmi, že jsi rozhodná, samostatná, dílem i soběstačná a schopná života. Je důležité vidět svá pozitiva, ne se na sebe dívat a hodnotit se, že je všechno špatně, protože když to uvidíš jako špatné, špatné ti bude i odpovídat a ty by ses v tom pomýleném náhledu na sebe jenom utvrzovala. Máš nástroje, jak to udělat mnohem lépe. Postupně se s nimi učíš zacházet. Měj k sobě trošku úcty a lásky v tom, že zvolníš a budeš k sobě ohleduplnější. Řekni si nahlas, chci toho od sebe moc. Jsem na sebe moc přísná. Sama jsi řekla, že to tak je. Mně spíš zajímá, co je tím spodním proudem, co tě k tomu žene?

„Možná to, že když budu po sobě ještě víc dupat, budu mít víc štěstí.“ Jinak řečeno, že s větším výkonem přijde více lásky, že tím se staneš více lásky hodná? „Tak nějak, asi ano. Že když budu více usilovat…“ tak to přijde, viď, musí přijít. Takhle to asi myslíš. Jenže to se mýlíš. Láska nemá s výkonem co dělat. Naopak, čím víc budeš na sebe tlačit a prosazovat svoje chtění tím usilováním, tím méně průchozí to bude. Chce to povolit, pustit ty opratě, kterými ženeš koně do výkonu. Dovol si polevit, ne tak po sobě dupat, jak říkáš. „Ještě jinak bych to řekla. Třeba by se tím svět dřív uzdravil.“

Aha. Takže podle této tvojí teorie je to tak, že když se budeš sebemrskat ke stále většímu výkonu, svět se dříve uzdraví, zatímco ty padneš na ústa, takzvaně položíš svůj život na oltář, ano? Chápu, ve tvém věku nejeden z nás chtěl předělat svět. Omyl, takhle to nefunguje. Napřed musí člověk sám sebe „předělat“, máme-li zůstat u tohoto výrazu, teprve pak může skrze sebe působit („předělávat“) druhé.  Znáš to, jak jeden kamínek může strhnout celou lavinu? No tak vidíš, a přesně takhle je to s tím „předěláváním“ druhých. Tím, jak se odlišuješ od ostatních, čím se od nich lišíš, je vidět, že se už teď odlišuješ od davu, a s davem patrně kráčet nebudeš. Jsi originální, a jedinou proměnou  součástí  tebe samé je tvoje vlastní práce na sobě. Vědomá práce. Buď tím kamínkem, který jednou strhne lavinu. Znovu říkám, ostatní neřeš. Každý musí začít u sebe, pokud chce. Pokud ne, je to jeho volba a jeho zodpovědnost.

Říkáš, že bys ráda našla svoji budoucnost. Hledáš něco, co neznáš a poznat nemůžeš. Nikdo neznáme svoji budoucnost. Potřebuješ žít, víš, kde? „Ano, tady a teď. Když nebudu žít v přítomnosti, tak budu mít akorát strach z budoucnosti.“ Vidíš, jak to znáš. Jisté máme jenom to teď, přítomný okamžik, ten je třeba vychutnat. Trápit se v sedmnácti letech tím, co mi přinese budoucnost, je zbytečný balast, kterým si zanášíš hlavu.

Tvoje další otázka, nevím, co mám dělat, aby lidi nebyli těmi roboty, jimiž jsou, abys jim pomohla k prozření, na tu jsme už přece odpověděli. Každý z nás potřebuje projít školou života, než se dostane k tomu, co je mu určeno či souzeno, prostě k tomu svému úkolu. Nemůžeš přeskočit učednická a tovaryšská léta a rovnou se stát mistrem. Jsi ve fázi, kdy se učíš poznávat sama sebe, kdo jsi, jaká jsi, co prožíváš, jaké máš emoce a proč je máš. Učíš se na ně reagovat, to jsou základy. Tam je tvá základna, a opakuji, nehledej venku, všechno máš uvnitř sebe.

S tím přece úzce souvisí i další tvoje otázka, kdo jsi? Jsi především člověk, je to tak?  S Janou to mírně zavibruje, a tak se zeptám:  Máš potíž přijmout, že jsi především člověkem? Překvapivě rychle odvětí:  „Jsem bytost, která cítí.“ Co tedy cítíš? „Cítím, že jsem sem přišla, abych se ujala nějakého svého úkolu, ukazovat lidem cestu.“ Být příkladem a inspirací? Ano? Ano. Co bys chtěla víc? Jak víš, příklady táhnou, jsou tou nejúčinnější výukovou metodou. A přesně na tohle tě už život připravuje. K otázkám, kdo jsi, jaká jsi, jaký duch v tobě sídlí, patří poznat sebe sama, nejen v tom dobrém, ale i s těmi odvrácenými tvářemi svého Já, které má každý člověk v sobě. Takzvané stíny jsou jenom rub a líc jedné mince. Když je budeš popírat, například –  závidím holkám, že mají kluky, a já ne, pak je třeba přijmout i to, že jsi schopná závidět. Je to tvoje a popírat to by bylo hodně pošetilé. Jak se k tomu postavit už víš: přijmout to. Nebojovat. Lehnout si na hladinu a přestat kopat.


Příběh rytíře IV. Mám něco společného s válkou?

vloženo: 26. 04. 2018

S Toníkem se známe dlouho. Prošli jsme společně několika terapiemi a měli tu báječnou možnost nahlédnout na jeho trápení prožitá v minulých vtěleních, dostat se jim na kobylku a porozumět jejich odrazu pro současnost. Nepřeháním, když řeknu, hodně jsme toho spolu už vyřešili. Náš vztah dostal díky těmto sestupům do minulosti punc přátelství. Ono to ani jinak fungovat nemůže. Jestliže vás někdo nechá opakovaně nahlédnout do takových hlubin své duše, kam se sám nikdy neodvážil podívat ani letmo, už nikdy nemůžete zůstat vůči sobě cizími lidmi.  Zejména, když jste se spolu už kdysi dávno potkali, v jednom ze svých minulých vtělení, jak se můžete dočíst v předchozích dílech o příbězích rytíře v rubrice Vaše příběhy. Vlastně jsme pradávní známí. Zatím všemi jeho existencemi se jako společný jmenovatel prolínají témata: cesty za splněním zadaného (ných) úkolů, pověření či rozkaz k nim, v nichž silnou roli hraje čest, dané sliby a přísahy a poškození jeho samého z takových závazků vyplývající.

Chci vám nyní nabídnout další pokračování příběhů rytíře. I tento díl je neobyčejný, překvapivý a jak se dalo u Toníka tušit předem, i vzrušující tak, že člověk maně místy lapá po dechu.

Nejprve však malá vsuvka, která je pro příběh podstatná a předznamenává jeho počátek.

Vikingové (vikingr-muži Fjordů, přídavné jméno vikinský spíše než vikingský) byli skandinávští mořeplavci, kteří se v 8. – 11. století vydávali na „viking“ – loupeživé výpravy do jižní a západní Evropy. Pro konsolidující se evropské státy tehdy představovali hrozivé nebezpečí. Z hlediska etnického původu představovali severní větev Germánů

„Jako bodající sršňové se rozlétli po celé zemi, řádili jako zuřiví vlci, drancující, trhající a zabíjející nejenom ovce a voly, ale i kněží a jáhny a taktéž sbory mnichů a jeptišek…

Šimon z Durhamu, citace z knížky Ohněm a mečem, která líčí vikinské výpravy, nájezdy a ukrutnosti a zvěrstva středověkého válečnictví. Zdroj: Wikipedie

A nyní se už ponořme do děje. Toník celý život rád chodí oblečený do černého. Má rád II. světovou válku jako dějinnou událost.  S filmy z té doby usíná, i se s nimi vzbouzí.  Často se mu i zdají sny takové povahy, jako by s tím obdobím měl cosi společného. Onehdy mu kamarád doporučil film Má čest je má loajalita, což je snímek natočený podle skutečné události a podle Toníka naprosto špičkový film. „Úplně mě dostal, naprosto jsem se s ním ztotožnil. Jde o příběh člověka, který prošel tím válečným peklem, kde se na obou stranách nesmyslně zabíjelo,“ řekl k tomu. Za mnou přišel s tím, že má čím dál intenzivnější pocit, že má asi cosi společného s II. světovou válkou. Jenže… ta ho nikdy nezajímala z pohledu osvoboditelů, ale z té druhé strany.

A jakoby k tomu, aby mě znovu vyhledal, dostal pokyn. To když se mu před nedávnem zdál krásný sen, nikoliv v souvislosti s válkou. V něm přišel domů a kouká, z koberce rostou trsy zelené trávy. Týden na to, to byl však v bdělém stavu, umýval nádobí, odkládal je na odkapávač a jak jí pořád nějaká semínka a sem tam některé někde uvízne, tak ze žlábku, kudy voda z odkapávače odtéká, vyrážely z těch roztroušených semínek zelené výhonky. Přišlo mu to pozoruhodné a líčil mi při tom, jak při tom husí kůži po celém těle. Uvědomil si, že zelená je barva naděje a symbolizuje příchod něčeho nového. Měl intenzivní pocit, že mu do života přichází nějaká změna. Nahlédl do snáře, kde se píše, že když jde to rostoucí zeleň, značí to štěstí, trs čehosi zeleného prý znamená touhu po něčem nedosažitelném.  Jak následně uvidíte, nebylo to vůbec od věci.

V momentě, kdy jsem přitemňovala osvětlení v místnosti, aby ho při terapii nerušilo ostré denní světlo, pronesla jsem nahlas, že jsem možná „udělala“ až moc velkou tmu. Toník opáčil, že mu to nevadí, že má tmu rád. Ke shora řečeným indiciím tím přibyla další. Tentokrát se husí kůže prošla po mém těle a nějak jsem věděla, že to zase bude ´nářez´.

Na první otázku, co ho na válce přitahuje či snad až fascinuje, odvětil bez zaváhání, že dobrodružství, svoboda, volnost. Protože mi to přišlo přinejmenším jako protimluv, požádala jsem ho, aby mi vyložil, jak to přesně míní. Objasnil mi, že prý když člověk prožívá dobrodružství, svobodu, volnost, není s ničím spjatý a stále se posouvá. Mínil tím posun dopředu. Namítla jsem, že ve válce se přece vždycky stojí na jedné ze dvou stran, a jestli tím tedy chce říci, že člověk nemá na starosti nic jiného, než plnit rozkazy. „Ano. Má se někam posunout a docílit vítězství.“ „To by ovšem znamenalo stát na vítězné straně,“ podotkla jsem. „Tak. Člověk asi jinak neuvažuje, než že stojí na vítězné straně.“

Chtěla jsem, aby mi přiblížil svoje pocity a vjemy, které má, když se dívá na válečné filmy, co se v něm odehrává. Odvětil, že má sakra silný pocit, že je vojákem. Viděl jsem sám sebe v uniformě a zároveň cítil, byl si jist, že má (opět)zadaný nějaký úkol, jakési pověření.

Ta uniforma byla černá (!) a on cítil hrdost, že ji nosí a taky k tomu, že může válčit. Na další otázku, jestli se slovo válečník týká nějakého jiného dějinného mezníku nebo doby ve smyslu on a válka odpověděl, že ano a že se k tomuto tématu váže celý jeho život. Nejen ten současný, ale všechny, co byly před tím a před tím…“Pořád jsem to já, pokaždé někde jinde. Cítím to velmi intenzivně.“

To, co právě uvedl, zapadalo do všeho, co jsme kdy u něho už rozkryli.

Dobře, takže válečník. Vyzvala jsem ho, aby se zcela ponořil do vědomí válečníka. Šlo mu raz dva. „Něčemu sloužím. Nemusím na nic jiného myslet než na to, abych plnil rozkazy. Je v tom určitá svoboda, k ničemu mě to nezavazuje…“ zaváhal a po chvilce připojil: „Vlastně zavazuje.“ Na pochopitelnou otázku k čemu že ho to zavazuje, odpověděl: „Ke cti.“ Osvětlil, že jde o jeho osobní čest, protože bojuje za vyšší cíl. Tím vyšším cílem mínil lepší společnost. Dále jsme ještě podrobněji zkoumali jeho pocity z černé uniformy, a zda se jedná o uniformu německou. Ano, jednalo. Vyvolávalo to v něm smíšené pocity, cítil se celý nesvůj. Jakoby jí na jedné straně přitakával, na druhé ji odmítal.

Z jeho smíšených pocitů vyplynulo, že je vyvolává jakési zatím blíže neurčené scházení z cesty – ve smyslu množného čísla: my scházíme s cesty. „Jde o změnu filozofie.  Nevím, jak to říct, ale ta cesta, po které jdeme, se vzdaluje od skutečného cíle. Není mi v tom dobře. Je v tom cosi zlověstného.“

Jeho zlověstný vjem vyvěral ze skutečnosti, že se změnil záměr (zadání) od původního k jinému.  A že by musel jít proti proudu, kdyby to chtěl změnit, což mu ovšem nedovoluje slib válečníka.

Slovo válečník bylo klíčové. Ve smyslu svého významu se stalo klíčem, jímž se odemkly jiné dveře. V okamžiku Toník opustil kulisy II. světové války a ocitl se v raném středověku, v době Vikingů, jak popsal. Předehra přešla k hlavnímu jednání.

Toník se viděl skládat slib jakémusi blíže nepojmenovatelnému severskému bohovi. Zeptala jsem se, kým tam je. Odpověď mě ani moc nepřekvapila. „Přece vojákem, válečníkem,“ pronesl tónem naprosté samozřejmosti.

Shrnula jsem to. Je vojákem, patrně vikingským válečníkem, dal slib věrnosti. Jeho tělo odpovídalo pocity. „Hřeje mě to. Je mi dobře.“ Na někoho čekám. Někdo si má pro mě přijít. Bylo mi to tak určeno, někdo určil, někdo rozhodl.“

Jak hned záhy vysvitlo, byla to rodina, kdo rozhodl, že byl jako malý chlapec dán na výchovu do komunity, která z něj měla udělat bojovníka, válečníka.

V onom rozpoložení, kdy byl vytržen z rodiny a dán na výchovu k jiným lidem, aby z něho udělali válečníka, pocítil ostrý trn odloučenosti. Dalšími vjemy byly strach, únava, ale i narůstající síla, hrdost a oddanost. Tahle různorodá směsice se v něm opět prala.

Nejsilnější byl ovšem strach. „Nebyla to moje volba. Nechtěl jsem jít pryč. Musel jsem odejít od rodiny, jsem teď sám, mezi samými cizími lidmi. Bojím se toho prostředí. Nevím, co se mnou bude. Nevím, proč mě sem strčili? Nikdo mi nic neřekl.“

Posunuli jsme se k síle a jejímu vztahu. To už nebyl dítětem, ale dospívajícím mužem.

„Síla jednoznačně míří ke mně, ke mně se vztahuje. K nějakému mému zocelení se.“ Jeho vnitřní obrazy ukázaly výcvik, boj, zápasy, tvrdou, nesmlouvavou drezúru. Žádné rukavičky. Toníkovi se to zamlouvalo, dokonce hodně.  Stesk po rodině, matce a otci, eventuálně sourozencích, nepociťoval. „Nemám už rodinu. Mou rodinou začíná být komunita, v které jsem. Sourozence také žádné nemám. Jsem na sebe pyšný. Cítím hrdost.“ Blíže a konkrétněji se cítil hrdý na to, jak se zoceluje, jak se ve výcviku posouvá dopředu.“ Baví mě to. Mám cíl.“ Ten spatřoval v možnosti dostat se nahoru. Být nejlepším mezi všemi válečníky. Cítil zároveň hrdost k příslušnosti k té komunitě.

Ukázalo se, že i ona síla souvisí s narůstajícím pocitem hrdosti.  „Jak roste moje vnější i vnitřní síla, zvyšuje se i moje hrdost. A taky odvaha,“ připojil.

Jako společného jmenovatele máme tedy bojovníka – válečníka, sílu, hrdost, odvahu, fyzickou i psychická sílu. Nezbytně zapátráme dál do minulosti, jestli se k těmto pojmům váže nějaký starší počátek. Nic se neobjevuje. Můžeme tedy považovat tento jeho život mezi Vikingy jako výchozí a patrně nejpodstatnější pro téma, které máme před sebou k řešení.

Situace je tedy následující. Toník je ve stavu, kdy je úplně spokojený se svým životem, se svojí existencí. Líbí se mu být odvážným, hrdým, silným válečníkem. Chce se stále zdokonalovat ve válečnickém umění a být nejlepším mezi všemi. Je cílevědomý, chce vyniknout.

Vybízím ho, aby uchopil tento svůj raneček nasbíraných vlastností a dovedností a našel další mezník svého života, který následuje bezprostředně po tomto a navazuje na něj.

Znovu se přenášíme do období 2. světové války, přičemž mám silné intuitivní vnuknutí se ho zeptat, co se mu vybaví jako první, když řeknu slovo smrt? „Uvolnění.  Jenom blažené pocity.“ Vciť se do blaženého pocitu uvolnění a hledej informaci o tom, co se s tebou ve válce, nebo po ní stalo? „Vypařil jsem se.“ Vypařil? Jak tomu mám rozumět? „Zmizel jsem. Prostě jsem přestal existovat.“ Dožil ses konce války? „Nic nevidím, kromě uvolnění a radosti nic jiného nevnímám.“

Vracím ho ke křižovatce, kde nastal onen zmíněný obrat na cestě, obrat ve filozofii cesty a cíle, změna záměru. Zdá se to být hodně důležité.

„Není to naše rozhodnutí.  Je to rozkaz.  Celá naše skupina jde jinou cestou,“ líčí. Ve skupině jsou samí vybraní muži, včetně Toníka, posílají je jinam, než měli původně jít, zadali jim úkol? „Jo, přísahali jsme, musíme poslouchat.“ Kam jdete? „Do pekla.“  Co tím chceš říct? „Budeme dělat hrozné věci.“ Posílají vás někam, kde máte dělat hrozné věci? „Ano.“  Co to s tebou dělá, jakou to u tebe vyvolává odezvu? „Odpor, silný odpor. Nemůžu to přijmout.“ Víš, co po vás chtějí? „Ano.“ Co to je? „Nechovat se jako vojáci.“ Nýbrž jako co? „Banditi, lupiči, vrazi, násilníci.“

Změna té cesty, její zadání, vede tedy jednoznačně k horšímu, jak vyplývá z řečeného. Původně byli v té skupině ti nejlepší z nejlepších. Nejodolnější válečníci.  „A teď máme být ti nejhorší a páchat zvěrstva. Jsme ti nejhorší.“ Kritériem pro výraz nejhorší byla právě změna záměru. „Je nám přikázáno, abychom se chovali jako nejhorší z nejhorších. Máme zabíjet lidi. Vraždit na příkaz.“ Ptám se, jestli je s tím rozkazem v rozporu? „Jsem. Voják nemá zabíjet civilisty. Ale jsem voják, nemůžu neposlechnout.“ Říkám, něco s tím udělat musíš, je to nevyhnutelné. Pro jaký postoj se rozhoduješ? „Jsem voják, musím poslouchat rozkazy, opakuje.“ Ačkoliv víš, že se z tebe stane vrah a násilník, jdeš přes sebe? Jdeš přes svoje svědomí, přes svoji hrdost? „Ano. Čest je víc než svědomí.“ Co je na tom čestného zabíjet civilisty? „Váže mě ta přísaha.“ Je vázáný přísahami, jsou pro něho hodně limitující. Různé přísahy a sliby byly a doteď jsou alfou a omegou jeho životů. Posunujeme se dál a ptám se, co děje? „Nic. Už neexistuju. Nejsem. Má duše umřela. Umřela protože… se ze mě stala zrůda.“ Tím, že jsi vražděním zabil svojí duši, se z tebe stala zrůda? „Ano.“  Má čest zabila mou duši.“

Je mu těžko, pociťuje velkou tíhu.  Cítí ji pod žebry, na levé straně u srdce. Tíha se váže k ´ztracené´ duši? pokládám další otázku, aby bylo jasné, že právě tak je to myšleno. Trpce přitaká. „Ano. Byli jsme zrazeni, byl jsem zrazen,“ vybavuje si další vzpomínku. Kým jsi byl zrazen? „Těmi, kdo vydali takový rozkaz. Napřed jsme byli nejlepší vojáci, elitní, a potom nás poslali dělat jatka na civilních obyvatelích. Zradili nás, podvedli.“ Posílám ho znovu k momentu, kdy si uvědomuje, že svou duši ztratil, zatratil a ptám se po pocitech. „Jsem úplně prázdný.“ Jako že vůbec nic nevnímáš, necítíš? „Nic, jsem jen schránka, obálka, stroj.“ Je to o tom, že jako schránka, obal, stroj, můžeš snáze vykonávat takový rozkaz? „Ano, je.“ A plníš jej? „Ano.“ Co je dál? „Nic. Prázdno. Tma.“(!) Co se děje poté, když dokončíte rozkaz? „Měli jsme to místo vyčistit. Všechno, co tam žilo, zabít. Každého.“

Posunujeme se ještě dál za událost. Toník cítí otupělost, prázdnotu a říká: je mi všechno jedno. „Má duše zmizela, umřela, jsem jenom schránka.“

Shrnujeme děj. Byl zrazen a podveden, jeho duše v důsledku vyplněného rozkazu ´umřela´. Ať ten rozkaz vyřkl kdokoliv, ve jménu vojenské cti Toník rozkaz vyplnil a v důsledku toho jeho podstata ´umřela´.

Ukázala se, vyšla na světlo velmi podstatná, ne-li úplně rozhodující věc, a to…doplň sám, vyzvala jsem ho. „Že skládat přísahy je proti mně.“ Ano, a tím dělat co? „Co chce někdo jiný. Co je proti mému svědomí.“

Jinými slovy, co chce cizí vůle a co z toho pro něho vzejde, když vyhoví, když uposlechne. Důsledek takového počínání viděl sám. „Nikomu neskládat přísahy. Pokaždé se mi to vymstilo.“ Když se necháváš ovládat cizí vůlí, jaké to pro tebe tedy je? „Zničující. Likviduje to mojí duši, moje lidství.“

Ačkoliv toužil stanout mezi těmi nejlepšími, vyniknout, a kráčet k nějakému cíli, v každém ze svých životů, do nichž jsme spolu nahlédli, na to doplatil. Takže pokládám Toníkovi otázku: Co zbylo z cíle kráčet pořád výš, posunovat se, jak říkáš? „Bolest v srdci.“ Vyzývám ho, aby zůstal ve své bolesti. Už ji nejde přehlížet. Teď, nebo nikdy, Toníku, říkám. Nech ji přijít k sobě, úplně na dřeň. Nemůže ti ublížit víc, než sis ublížil sám. Dovol si cítit bolest svého srdce. Až to bude nejintenzivnější, dovol si ten proces prožít. (Po chvíli).  Něco se v tobě odehrává, vidím to na tobě. O co jde?

„Pálí to.“ Výborně, máme konkrétní odpověď. Znovu ho mám k tomu, aby zůstal ve své pálivé bolesti, dokud se neodhalí, co to je! Mlčí několik dlouhých vteřin. Vkládám se do toho, abych mu pomohla. Bolest srdce je tvoje, nech ji bez obav přijít, ať se s ní konečně seznámíš. Hledej odpověď na otázku, proč tě pálí na srdci? „Pořádně mě to pálí.“ Intenzivněji? „Ano“.  Děje se to z nějakého důvodu. Ten hledáme. „Je to jako kdybych neměl spojení se svým srdcem, kontakt s ním.“ Není se co divit, když v něm sídlí pálivá bolest. Dokud tam bude, nebude mít kontakt se svým srdcem. Pálivá bolest něco symbolizuje, je pod ní ukryta skutečná příčina. Co ho spaluje v jeho srdci? K té pálivé či palčivé bolesti jsme se dostali přes zradu nadřízených, která vedla k masakru a následnému vyhoření všeho lidského po vykonání rozkazu. Má dozajista spojitost s kvalitou jeho života. Například potřebuje něco spálit, ze své minulosti? Ne, to není důvod. Nebo se jedná o jeho nějakou jinou niternou, nenaplněnou potřebu? Zcela určitě je to srdeční záležitost. Ptám se ho, jakou potřebu si nenaplnil a Toník odpovídá, že svobodu. Že se necítí být svobodný, protože je zase svázaný se systémem, v jehož jménu kdysi bral životy jiným lidem, protože to tak systém po něm chtěl.

V podstatě má pravdu a rozumím tomu.  Ale v danou chvíli neřešíme systémové ovládání lidí, to bychom vykolejili z podstaty a dostali se někam jinam. Předmětem našeho zkoumání není žití v současném systému a řešení následků. Zajímá nás osobní rovina, a to ta, proč má Toník v srdci pálivou bolest (třebaže v jistém smyslu se systémem souvisí, neboť systémy plodí zrůdné rozkazy a jejich plnění je důsledkem zrůdnosti systému). Jak už jsem řekla, týká-li se to srdce, týká se to kvality života, protože bolest či pálení srdce souvisí s láskou. Je to něco palčivého. Může to být něco neprojeveného. Nahlas říkám, třeba podléháš pořád nějakému falešnému rozkazu, i kdyby vycházel z tebe samého? Napadá mě spousta dalších věcí. Jedna z nich to může být.

„Rodina,“ vyřkne okamžitě. Chci, aby to rozvedl a přiblížil. „Neodpouštění rodině.“ Komu z rodiny jsi co neodpustil? „Rodičům.“ Co ti brání? Co tak strašného, co jsi ještě nikdy nevyslovil, ti provedli, že jim nedokážeš odpustit? Vybal to už konečně naplno, aby tyhle věci vylezly na světlo. Buď autentický a řekni to. „Nějaké tajemství.“ Spočívající v čem? „V minulosti naší rodiny.“ Co máš na mysli? „Absolutní nedostatek komunikace mezi námi, který vedl ke kolizím.“

Jistě, nedostatek komunikace v rodině vede dříve či později ke kolizím, ale tohle je zase pokus odvést pozornost od merita věci na falešnou stopu. Nedostatek komunikace sám o sobě není příčinou. Příčina leží jinde. Intuitivně tuším, spíš jsem si zcela jistá, co je za tím doopravdy. Ještě chvíli čekám, až vstřebá, co jsem právě řekla, a když mlčí, zeptám přímo na to, co se nabízí jako na talíři.

Mají tvoji současní rodiče, kteří tě zplodili, co společného s nějakým tvým minulým životem, kdy někdo něco přikazoval, rozkazoval, rozhodoval, a ty jsi plnil cizí vůli? Možná to, co jim nemůžeš odpustit, nepochází ze současného života.

„No jo no,“ povzdechl si, „jenže pořád jsou to moji rodiče.“ Ano, a dál? „Jsou to pořád přeci rodiče…“ zajíkl se a nedopověděl. Dopověděla jsem jeho načatou větu. A ty je musíš ctít za každou cenu, viď. Tvoje úcta a tvá loajalita a čest ti brání něco o nich vyslovit …nadhodila jsem. „Dali mi život… „ odmlčel se a zdálo se, že bude mlčet celou věčnost. Pak ale dodal…“ale taky mě dali od sebe pryč.“ Co tím říkáš, Toníku? Že jsou to ti samí rodiče, co tě dali kdysi vojákům na vychování, na výcvik? „Ano, cítím to tak. Cítím to na srdci.“ Protože na něm vidím pohnutí, ptám se: co ti přinesla tahle vteřina? „Pálí a bolí to ještě víc.“

Oživili jsme paměťový záznam. Tihle dva lidé, dnes i tenkrát jeho rodiče, ho dali na vychování do komunity, kde z něho udělali vojáka, válečníka, bojovníka, a on jim to nemůžeš odpustit. Hned zpočátku našeho sezení řekl, že to možná tehdy byla zvyklost, dokonce možná příkaz odebírat rodičům malé chlapce na výchovu a pak je vést do válek. Víme z historie, že tomu tak leckde opravdu bývalo.

Proč tedy své rodiče z toho tak moc viníš? Kdyby byli neposlechli, kdo ví, coby z toho měli za následky. Jenže ty si přesto myslíš, že tě neměli vydat, viď že?

„Měli mě chránit. Neměli dopustit nechat mě od nich odvést.“

V krátké rekapitulaci shrnuje dosažené poznání. „Pálení a bolest v mém srdci má co dělat s mými rodiči, protože mě neochránili. Nechali mě jim napospas.“ Tvé vyjádření – nechali mě jim napospas, neochránili mě –  směřuje k tomu, že následně došlo až k tupému plnění zrůdných rozkazů?  Ptám se, abychom v tom měli zcela jasno. Toník přisvědčuje.

Ptám se dál. Je nutné tít do živého. Neobejdeme se bez hloubkové analýzy, ať to bolí sebevíc. Pořád si myslíš, že je namístě zaujímat vůči rodičům tak nekompromisní postoj? Nemohu si pomoci, mám z tebe i z toho, co tady říkáš, pocit, že ty svými rodiči vlastně pohrdáš, že je přezíráš? V odpověď zazní důrazné ano. Zazlíváš jim, že neochránili svého jediného syna před tím vším, co se následně přihodilo. Co by se muselo stát, abys vůči nim tento svůj vyhraněně nesmiřitelný postoj změnil?

„Nemám ponětí.“ Myslíš, že je to vůbec možné? „Asi ne.“ Proč ne? Ty to nechceš, viď. Pletu se, nebo ne? „Nedokážu to.“ Co ti brání? Pálí tě tvoje srdce, ne jejich. Tebe to zatěžuje, tebe to ničí, tobě to brání, aby do něj mohlo vstoupit něco kvalitnější, než je dopal na rodiče. Tak u všech čertů, proč to potřebuješ pořád nosit a živit? K čemu ti to je? Toníku, je načase přestat chtít přelstít pravdu o sobě, o celé tě zapeklité věci. Řeknu ti, co je důvodem tvého postoje, důvodem je, že tě nějak něčím uspokojuje. Možná cítíš zadostiučinění, že se k nim takto stavíš. Je to forma tvé odplaty! Teď fakt dochází na dřeň toho problému, nalij si čistého vína a odpověz si na tyhle otázky. Po chvilce se ozve mrazivé: „Nenávist.“ Ty je za to nenávidíš?  „Já nenávidím sám sebe, protože mě stvořili.“ Nerozumím smyslu. Jak můžeš nenávidět sám sebe, když ses na svém stvoření nepodílel? Snad oni se podíleli, oni tě stvořili, tvé tělo, a tím umožnili tvé duši se znovu vtělit. To má asi důvod! Co se na to podívat z tohoto pohledu?

„Jenže…má duše je pořád stejná, prázdná.“ Mám tomu rozumět tak, že nenávist pramení z toho, to oni zabili moji duši a ještě mi umožnili znovu s tou vší hrůzou žít? Že na tom mají podíl? „Ne, já to mám spojené do toho pradávna.“ No ano, vždyť o tom mluvíme dokola. Ty je máš spojené se zradou, když tě dali pryč, a viníš je, že tím zničili tvoji duši. „Jo, tak to cítím.“ A odpustit jim nechceš, nechceš se o to pokusit. „Ne.“ Chceš tedy dál žít s touhle nenávistí vůči rodičům ve svém srdci? „Už s tím žiju spousty let.“ Nevyhýbej se odpovědi. Otázka byla jasná. Proč to chceš takto mít, k čemu je ti to dobré?  Proč to potřebuješ s sebou nosit? Tím bráníš tomu, aby do tvého srdce mohl vstoupit někdo, třeba nějaká žena, ale nepůjde to, protože by se o tu nenávist spálila, jakmile by se přiblížila. Tak mi, kurňa, řekni, proč s tímhle chceš žít? Na co to potřebuješ? Proč nechceš hledat nový postoj, nový život pro sebe? Má to nějakým způsobem lichotit nějaké tvé vlastnosti, nebo tě utvrzovat v tom, že máš nad nimi navrch, a že jsou něco méně než ty? Ve mně to tento vjem vyvolává. Jestli to máš takhle, tak je to zrůdné a scestné stejně jako ty zrůdné rozkazy.

„Máš pravdu. Dá se říct, že jimi opovrhuju.“ Za co? Za tu zradu, že tě vydali, neochránili? „Ano a za to, že mě znovu zplodili.“

Musela jsem si v duchu zhluboka odfrknout. Uvědomuješ si, že tohle je tvoje osobní peklo, v kterém žiješ a do kterého ses sám uvrhl? „Uvědomuju. Vždyť jsem říkal, že jsem vlezl do pekla.“ A víš, že sám sebe můžeš z toho pekla vysvobodit? „Nevím jak.“ Teď máš možnost z něj vylézt. Odpustit sám sobě. Odpustit, že se nemáš se rád, nenávidíš se za to, cos kdysi provedl. Je to tak? „Ano.“

Vybídla jsem ho, aby udělal rekapitulaci. Nešetři se při ní. S každým slovem vylézáš z osobního pekla. Neboj se toho. Nevyhýbej se ani příkrým slovům, která ti polezou do pusy. Teď jsou na místě. Dej už tomu konečně všemu jméno.

„Jsem zrůda.“ Bum. Bylo to, jako když zahřmí z čistého nebe. Jakže? Jak na tohle přišel? V tomto životě jsi, jak tě znám, nikomu nezkřivil ani vlas na hlavě. Udělal jsi snad v tomto životě někomu něco takového, aby ses nazýval zrůdou? Když nereaguje, říkám: Haló, mluvím s tebou! Proč sám sebe nazýváš zrůdou? „Jsem slabý.“ Zase je tady obrana jeho ego, pokouší se mlžit, otázky jsou mu nepříjemné. Zpátky ke zrůdě, říkám. Váže nebo neváže se slovo zrůda k tvému současnému životu? „Ne.“ Tak vidíš.  K čemu má tedy slovo zrůda vazbu? „K mé účasti ve II. světové válce, k člověku, který plnil zrůdné rozkazy, a pak si připadal jako zrůda.“

Sám říkáš, k člověku, který…to už nejsi ty, přece. Už je to pryč, je to tak? „Jo, je.“

Potíž je v tom, že tohle všechno je v tom balíčku, který si neseš ze života do života. A vlečeš to harampádí proto, že jsi sám sebe ještě neosvobodil. „Neodkážu se vzdát starých pravidel. A spousty dalších věcí.“ Jako například čeho? Poslouchat cizí rozkazy a cizí vůli, na kterou si pokaždé doplatil? Přinesl sis to do současné existence, a aby toho nebylo málo, tak ke všemu vláčíš živenou nenávist k vlastním rodičům, kteří tě kdysi pradávno v tvých očích zradili (ano, dítě to tak vidí, nemůže jinak). Strčili tě někam na výchovu.  A znovu způsobili, že ses narodil. Říkám to dobře, je to tak? „Ano.“

Vracím ho zpátky. Jaký je opravdový pravý důvod toho, že tak lpíš na této pozici? „Strach.“ Máš strach. Z čeho? „Z prázdnoty.“ Z prázdnoty? Jako že se znovu dostaví ona prázdnota, kterou jsi kdysi pocítil? „Jo, přesně tak.“ Jak a co by muselo nastat, aby se opakovalo něco, co je pradávnou minulostí? Stejná situace hromadného vraždění na rozkaz? Nemůže se zopakovat, co se jednou odehrálo. Ne v té míře, ne v té kvalitě a intenzitě. Nemůže se opakovat naplno to, co se dávno uzavřelo. To, co cítíš, je energetický otisk v tvé duši, který s sebou vlečeš, povědomí o tom. Znovu se ptám, a ty to víš (!), proč v sobě potřebuješ nosit tuto, říkejme ´kvalitu´, když evidentně znehodnocuje tvůj život, když si ho tím sám znehodnocuješ? Řekl jsi, že máš strach z prázdnoty. Co potřebuješ k tomu, abys tenhle svůj strach změnil a vystoupil ze svého osobního pekla? Potřebuješ se nadechnout a podívat tomu stínu (strachu) přímo do očí! Potřebuješ přijmout, že změna postoje k tomu je nutnost. Ostatně sama se ti ohlásila.

„Potřebuju vzor.“ Jaký vzor? „Vzor, jak to udělat. Jak se k tomu jinak postavit.“ Neboli, zase nějakého velitele, který ti ukáže, jak to udělat? Ještě než stihnu otázku doříci, ozve se: „Ano, to je ono.“ Potřebuješ chlapskou autoritu, kterou v tátovi nemáš? „Ano.“ Je tvojí potřebou, dosud nevyslovenou, chlapská autorita, přeneseně otcovská autorita? „Ano.“ Byla to tvoje potřeba po celý tvůj současný život? „Ano.“ A teď ses narodil do rodiny, kde není, a ty to tátovi zazlíváš, viď… „Ano.“ Jak se při tom cítíš? „Provinile i naštvaně!“

Hurá! Konečně to z něho leze ven. Říkám mu, teď chvilku jenom poslouchej, povím ti takový příměr. Ve vlčí smečce jednou zákonitě musí dojít ke střetu vůdčího vlka, alfa samce, s mladým vlkem, který aspiruje na vůdčí postavení.  Je to přírodní zákonitost. Musí se střetnout a poměřit starší a mladá energie o nástupnictví. Ty dvě se musí nutně utkat, a přitom zůstat zachovány tak, aby zůstala zachována i úcta k protivníkovi, řečeno po našem, uznání. A teď si tento příměr přenes na svojí rodinu, a řekni, co z ní se mezi vámi nestalo?

„Nebyla tam ta výzva, ten střet. Já už rodiče ovládám de facto od svých patnácti let.“ Aha, ty je ovládáš, bez toho střetu, bez té výzvy, převzal jsi vůdčí úlohu, aniž bys s tátou poměřil síly?  „Přesně tak. Záleží na tom, co chci já. Co chci já, to se děje, nebo neděje.“ Takže ty velíš, ty rozhoduješ a tví rodiče jsou vůči tobě submisivní. Ty jsi velící důstojník, ano?  „V mé přítomnosti to takto funguje.“  Vyhovuje ti to? „Ne.“ Tobě se nezamlouvá velet? „Ne, není to přirozené.“ Proč děláš něco, co ti nevyhovuje? „Protože bychom se jinak nikam nedostali. Kdybych nerozhodl, nebude nic.“ Už jednou jsme na tohle narazili, že tví rodiče jsou pohodlní, dokonce jsi tehdy řekl líní. Je tak? „Ano.“ A to nikam se nedostaneme je co, co si mám představit? Ty se chceš někam s nimi dostat? „Ne, tam už je to jenom o tom zajišťování základních věcí pro život!“ Oni nejsou schopni si je zajistit? „Ne, tak bych to neřekl, ale oni se nedokáží k ničemu rozhodnout, tak jsem to musel udělat a dělám za ně já.“ Proč jsi s tím v rozporu? „Protože od nich ke mně žádná autorita nikdy nebyla.“

Na kterou ty jsi byl zvyklý od svých velitelů. Můžu ti teď prozradit jedno tajemství? Tvoji rodiče se bojí vůči tobě o čemkoliv rozhodovat. A víš proč? „Nevím, nic mě nenapadá.“ Oni si nesou s sebou v tom svém ranečku tu vinu, tu bázeň, to provinění, že kdysi něco rozhodli za tebe a o tobě, nebo nezabránili rozhodnutí někoho jiného, neochránili tě. Takže, v tomto životě ti raději přenechali velení. Kdyby to byli jiní rodiče, tak by patnáctiletému puberťákovi nedovolili, aby jim pískal a rozhodoval za ně. Oni v sobě popřeli rodičovskou autoritu, kterou by na tebe mohli právem vyvíjet. Neudělali to, proto nenastala ani ona výzva k souboji v poměřování mezi mladým a starým vlkem. Jinak řečeno, aby si na jejím základě syn otce mohl dál vážit a aby otec uznal synovu dospělost a způsobilost. Tví rodiče udělali radikální ústup vůči tobě. Nechali ti velení, samozřejmě na nevědomé úrovni.  Z duchovního hlediska příčin a následků je v tom jisté poučení: raději se popřeli, než aby zase něco pokazili vůči tobě a provinili se na tobě, raději ti nechali veškeré rozhodování. I za sebe samé. Takže otázka zní, kdo z vás je na tom hůř? Čí zátěž je těžší, jejich, nebo tvoje?

Toník uznal, že tohle je tedy zásadně jiný pohled na věc, jehož by se sám nedobral. A k nenastalému poměřování sil mezi sebou a otcem o uznání autority, podotkl: „Napadá mě slovo respekt, aby si zachovali vzájemný respekt. To u nás nebylo a není.“

Situace a rozložení sil v jeho rodině se z jednoho dávného extrému překlenula v současném soužití do druhého extrému. Jeho rodiče mu tím nezájmem, liknavostí, neschopností rozhodovat a uplatňovat rodičovskou autoritu jakoby říkali: dělej si, co chceš, jsme ti dlužni svobodu rozhodování. Kdysi jsme o tobě rozhodli špatně. Pro tento život volíme ústup, než abychom opakovali stejnou chybu.

Toníka tyto myšlenky přiměly k nedočkavé odpovědi: „Hm. Dává to dokonalý smysl o mojí výchově, spíš (ne)výchově. Často jsem jim měl za zlé, že mě nechávali růst jako dříví v lese. Nezajímali se o mne, byl jsem jim ukradený. Tak jsem to aspoň vnímal.“ Promítla jsem si, co jsme kdy spolu už řešili v jeho životě a že toto všechno nyní dokresluje rámec a zapadá do něj jako díly skládačky. Rekapitulace se tak jeví následovně. Jeho rodiče totálně vyklidili pole.  Avšak je to pro ně snesitelnější postavení, než aby se dopustili, nedej bože, stejné chyby. Když to vezmeme z tohoto úhlu pohledu, není důvod k žádné nenávisti. Oni de facto v tomto životě platí ze svoje někdejší pochybení – a kdo ví, jestli nebylo pod nátlakem – tím, že od jeho patnácti let žádné rodičovské postavení nemají. Kdysi je měli, a neuplatnili, ne správně, tudíž jim toto pověření bylo jaksi pro tento život ´odejmuto´.  Jakoby ve smyslu nyní jste rodiče bez oprávnění vykonávat rodičovskou autoritu. Syn bude vládnout vám. Vy jemu budete nyní vydáni napospas. Abyste si zkusili, jaké to je a nalezli v tom poučení. To už byl ale docela jiný příběh.

Všechno se dříve či později musí vyrovnat. Účty se musejí vyrovnat. Jazýčky vah se musejí dostat z vychýlené pozice do rovnováhy. Extrémy slouží k tomu, abychom hledali vyvážený střed. Příště bude třeba najít území někde mezi oběma krajnostmi. A o tom celý tento příběh je. O vyrovnání.

„Je to o nedorozumění, řekl bych.“  Já bych spíš řekla, že o nepochopení souvislostí, z nichž se zrodilo nedorozumění. To, co jsme tady odkryli, má jedinečnou výhodu v tom, že se vyjevily informace, aby právě mohlo nastat pochopení, abys porozuměl chování svých rodičů a došel k tomu, že nenávidět a pohrdat je scestné a člověka to ničí. „Vyčerpává to. Bere to radost ze života. Pořád jsem toho měl plnou hlavu.“ Tak vidíš. Bránil jsi sám sobě v tom, aby sis mohl d o v o l i t nechat přijít do svého srdce něco mnohem kvalitnějšího, než je tichá nenávist a pohrdání. Proto se tato tvoje věc tak palčivě přihlásila, byl to palčivý problém. A co je palčivé, je stravující jako oheň.

Zbývalo vyřešit, co s jedovatým odpadem udělat, co by on s ním rád udělal, aby se mu odlehčilo a mohl se osvobodit. Dohodli jsme si postup. Udělali jsme proces oproštění – ve světle nových informací – od jeho dosavadních náhledů a postojů neboli schémat, aby pak následně, až bude připraven, mohl i odpustit sám sobě i svým rodičům. Když svoji afirmaci poskládal a dokončil, a udělali jsme s ní, co bylo zapotřebí, pronesl:  „Pouštím to do vesmíru.“ Ve stejném okamžiku začal odvedle trylkovat papoušek. Toník komentoval: „On mi pomáhá, hraje se mnou!“

Zmizela mu vráska mezi očima, zmizelo napětí z tváře. Něco se očividně odehrálo. Řekni, co cítíš a jak na tom tvé srdce a jestli něco svým rodičům stále zazlíváš, vyzvala jsem ho. „Cítím veliké uvolnění, fakt velké. Horká kudla ze srdce jde pryč.“ (Tak vida, dokonce to byla horká kudla.) Myslím, že jsem si tu převahu nad rodiči dostatečně vybral, od svých patnácti let doteď a že už jí nebude zapotřebí.“

Toník nyní může opustit pozice velitele rodiny, jeho rodiče by mohli opustit pozici podřízených. Přesto cítím, že už asi jinou pozici nezaujmou, což mi sám potvrdí. „To neudělají ani náhodou, protože jsou pohodlní.“ No ano, jsou, protože už si na pohodlnost zvykli.  Je totiž snazší poslouchat (!), než prosazovat svůj názor. Takže v další informační linii Toníkovi rodiče sdělují, že je mnohem snazší, a tady to navazuje přímo na jeho vlastní příběh, poslouchat, než velet. Zpráva k němu nesená jeho rodiči zrcadlí, jak to dopadá, když člověk slepě podléhá rozkazům, když odevzdá svoji moc nad životem do rukou někomu jinému. Vždyť ani jemu samému se nezamlouvalo jim velet, čehož následkem bylo pohrdání jimi!

„Nesnáším, když mi někdo chce velet a říkat, co bych měl udělat, jak bych to měl udělat,“ opáčil na to. Bodejť bys snášel, když tě velení druhých pokaždé vehnalo na pokraj života. Nejlépe bude, když…„Budu sám sobě velitelem.“ Přesně tak. Jen ty nejlépe víš, co a jak potřebuješ.

„Takhle ´vyflusaný´ už jsem dlouho nebyl. To sis se mnou dala, viď. Dneska asi hodně prospím.“

O čtrnáct dní později se setkáváme u jiné příležitosti. Přirozeně mě zajímá, jak se cítí a co se eventuálně pohnulo, jeho slovníkem řečeno, co se posunulo dopředu. „Po dlouhé době jsem usínal s úlevou…tři dny jsem spal, jako když mě do vody hodí. Žádné pálení na srdci, žádné zlé myšlenky vůči rodičům, žádná nenávist. Dívám se na ně nějak jinak.“ A po chvilce: „Necítím vůči nim pohrdání.“

Zbývá dodat, že na nějakou dodatečnou výzvu k poměření sil mezi otcem a synem nejspíš už nedojde. Ten správný čas, kdy se tak má stát, aby to splnilo účel, minul a už nevrátí. Podstatný je přínos pro Toníka a jeho život. O to šlo. A je- li něco dobré pro něho, je to zároveň prospěšné jeho rodičům.