Můj blog

Všechny příspěvky:


Dětské strázně I.

vloženo: 17. 06. 2019

Tímto článkem bych ráda navázala na články staršího data, v nich byla řeč o potížích, jež se vyskytují u dětí, a jejich nejčastější příčiny. Tak trošku, jak už jste asi poznali, se tady stavím do role advokátky či obhájkyně dětí. Má to svoje důvody, přičemž ten hlavní tkví v tom, že děti samy si pomoci nesvedou. Jsou až příliš často doslova vydané na pospas projevům neznalosti, necitlivosti a projekcím zoufalosti dospělých. Doufám tedy, že při čtení článků si někteří dospělí uvědomí věci s tématem souvisejícími a třeba si sami v sobě cosi přehodnotí.

Při své práci terapeutky slýchávám od lidí tak otřesné vzpomínky a popisy jejich dětství, že nad nimi někdy až rozum stojí a srdce usedá. A také proto, že s pár dětmi jsem pracovala a viděla, co na nich dospělí„svedou“ napáchat za škody, včetně mých vlastních vnoučat. To mám pak přímo z první ruky.

Rodiče něco podobného neradi přiznávají, avšak nelze popřít či zamést pod koberec, že problémy dětí jsou častou známkou toho, že v rodině není něco v pořádku a dítě „jenom“ reaguje. Problémy dětí bývají vyvolány například tím, že rodiče či jeden z nich, nebývají (nebývá) často doma. Dítě tím strádá, nevytváří si větší citový vztah k „věčně“ nepřítomnému rodiči. Anebo se stává, že dítě svým nevhodným chováním (reakcí na okolnost) vyvádí věci, jimiž se vlastně podvědomě rodičům (rodiči) mstí, aby na sebe upozornilo dle „pravidla“ cokoliv je lepší, než nic. Už jsme si v předešlých pojednáních řekli, že impulsem ke změně chování dítěte může vést trvalé psychické přetěžování, neúměrné nároky na dítě, jimiž si rodiče „vybíjejí“ svoji přílišnou ctižádost, již staví na první místo. Děti bývají pak trestány bez snahy jim porozumět, pochopit jednoduchou rovnici, totiž tu, že každá akce vzbuzuje reakci. Tvrdými tresty, například zákazy či dokonce bitím však dosáhnou dospělí pravého opaku toho, co zamýšleli. Dítě se zatvrdí, uzavře, všechny neprojevené emoce drží v sobě, anebo dělá ještě větší lotroviny rodičům na just. Je to dětský trest rodičům za to, jak se k nim chovají.

Nikdo z nás nemůže být bezchybným vychovatelem, ani my jsme nebyli vychováváni bezchybně, viďte. Jenomže zásadní přešlapy ve výchově a zanedbávání nebo podceňování dětských potíží mohou natolik poškodit psychiku dítěte, že náprava je později velmi těžká a zdlouhavá. Rány a bolesti zasazené rodiči se nezhojí vůbec snadno a velice často se obnažují v dospělosti, kdy se potom řeší například formou abreaktivní psychoterapie (regrese).

Velmi podstatné je uvědomit si, že ubližované malé dítě sice dospěje fyzicky, jenže (!) malé ublížené dítě v něm žije dál a člověk, byť dospělý“ se potom v některých situacích stále chová, a hlavně reaguje, jako malé dítě.

Když to potom takový dospělý člověk při terapii takzvaně rozbalí naplno, bývá velmi zřetelné, že ´nemocný´ byl (je) celý rodinný systém, celá rodina. Léčebný program by následně měli podstoupit všichni členové rodiny (otec, matka, případně i sourozenci), často i prarodiče…Už dlouho mám z práce odpozorované, že ti, kteří se vydají cestou očišťování se a osobního rozvoje, mají v rodině těžké, nezáviděníhodné postavení na straně jedné, na té druhé, a to ten lepší příklad, svým přístupem ukazují jako světlonoši jinou cestu, prošlapávají novou cestičku těm za sebou. A pionýři to nikdy neměli snadné.

Ale to jsem trošku odbočila. Samozřejmě, jsou situace, kdy musí při výchově následovat trest, aby dítě vědělo, že chybovalo, ale aby dostalo šanci se ze své chyby poučit. O takových situacích však mluvit nechci. Chci mluvit o tom, že dítě například plive kolem sebe, kope do sourozenců, kouše je, vzteká se vleže nebo dupe a ječí, prostě projevuje podobnými způsoby agresi. Agresi, která má svého spouštěče. A kde jinde, než v rodinném prostředí. Jestliže rodiče dítěti nabančí, přilijí jenom oleje do ohně. Je nutné přijít na důvod podobných projevů chování dítěte. Čím dříve, tím lépe pro všechny zúčastněné, hlavně pro dítě samo. Setkala jsem se s případem malého chlapce, u něhož jsem dopátrala, že se takto projevuje proto, že byl v rodinné hierarchii odsunutý na poslední místo, mezi jím a jeho starší sestrou byl značný věkový rozdíl a na něj zkrátka rodiče nějak pozapomínali. On se s takovým postavením v rodině nechtěl smířit, tak na sebe upozorňoval. Svými záchvaty vzteku a zuřivosti chtěl prosadit také svoji vůli. Dítě zvolí jakýkoliv prostředek, aby si ho dospělí ráčili všimnout a museli se jím zabývat.

Dále tu máme třeba krádeže a lhaní. U rodičů vzbuzují tyto prohřešky hrůzu, vztek i zklamání v jednom. Z obav se ptají, proč zrovna jejich dítě něco takového provádí a bojí se, že z něho vyroste kriminálník. Přesto však i za lhaním a krádežemi stojí většinou touha po získání rodičovské pozornosti. Odborníci v takových případech říkají, že tady je třeba dát velký pozor na trestání. Protože i potrestání je svým způsobem druh zájmu, může však tím za určitých podmínek vzniknout začarovaný kruh: lhaní, trest, krádež, trest a tak dokola. Lhaní a krádeže však mohou dítěti sloužit ke změření hranic dospělých: kam až dítě může zajít, kam ho dospělí nechají zajít. Potom bychom mohli mluvit o určitém experimentu – skoro každé dítě zkouší, kam až může zajít. Jako třeba u vlčích mláďat pak musí být rodiči jasné a zřetelné vyjeveno, kde ty hranice jsou.

Znám jednu dnes už dospělou ženu, která byla jako dívenka neúměrně trestána za každou malichernost, za každou blbost: rozlité mléko, například a jiné naprosto nepodstatné dětské nešikovnosti. Vypěstovali v ní pocit viny, že ať se stalo, co se stalo, mohla za to ona. Například se zaběhl mladší sourozenec, jehož měla takzvaně hlídat, a neuhlídala. Dostala nářez prostě za všechno. Celé dětství a velkou část dospělosti v sobě nosila tuhle sklíčenost apriorního viníka a její sebevědomí kulhalo na obě nohy.

Pro dnešek končím, příště si povíme o dalším rejstříku dětských problémů (s dospělými), jakými jsou například útěky z domova, potíže s jídlem (!) a jiných strázních.

Ivana I. Píhová


Psychické potíže dětí, část II. Koktání a komplex méněcennosti

vloženo: 1. 04. 2019

Zadrhávání v řeči, lidově zvané koktání, patří rovněž do skupiny psychických – nervových poruch a ve většině případů se základy pro tuto poruchu pokládají právě v dětství.

Než přejdu k samotnému koktání, musím zmínit citlivost, protože s tématem úzce souvisí. Všichni nejsme stejně citliví a nereagujeme stejně, i když se jedná třeba o stejné podněty. Senzitivitu máme každý nastavenou jinak a toto naladění je u každého člověka od dětství zcela individuální podle povahy a založení. Kromě toho se i citlivost od dětství vyvíjí a velmi ji ovlivňuje prostředí, v kterém žijeme. Dítě se učí vnímáním svého okolí, zpracováním informací, na jejichž základě reaguje. Znáte to sami, někdo je pak takzvaná citlivka, cíťa, rozruší ho sebemenší podnět, jiného se téměř nedotkne a někdo další má dokonce z pohledu okolí takzvanou hroší kůži. Chci tím říci, že způsobu reakce na podněty se kromě osobního nastavení citlivosti naučíme.

Proč dítě začne koktat?

Někteří odborníci se domnívají, že zde hraje určitou roli i dědičnost. Ze své praxe mám takový poznatek, že mohou koktat i děti, v jejichž příbuzenstvu nekoktal nikdo a začaly zadrhávat v řeči v souvislosti s narušeným rodinným prostředím, v důsledku nepěkného chování k nim ze strany dospělých, například ponižováním dítěte. Příklad z praxe: Jsi hloupý a nikam to nedovedeš. Budeš tak maximálně pást krávy na Šumavě. Ano, tento stokrát opakovaný výrok jednoho otce přivodil chlapci koktavost. Toto konkrétní dítě se otce navíc bálo a těžce neslo, že o něm otec takto smýšlí. „Táta mě nikdy neměl rád. Choval se ke mně, jako kdybych ani nebyl jeho syn. Přehlížel mě, v ničem mě nikdy nepodpořil, jen byl se mnou pořád nespokojený. Nadržoval sestře, protěžoval ji, byla pro něj bohyně. Ani já jsem ho neměl rád,“ zaznělo při terapii z úst tohoto muže.

K živné půdě koktání mohou vést i jiné vlivy, například se na dítě „děsně“ chvátá: dělej, jsi pomalý, nebudeme na tebe čekat, tak už se vymáčkni… a podobně, kdy se dítě ocitá v permanentním stresu. Dítě má samozřejmě snahu dospělým vyhovět, snaží se, seč mu síly stačí: dělat rychle, mluvit rychle. Opakováním takového a podobných bezohledných přístupů dospělých k dítěti může pak být spouštěcím mechanizmem, kdy se dítě pomalu stává neurotickým. Příčinou je duševní trauma – neustálá, nemístná kritika, nesplnitelné nároky a tlak na dítě, vysmívání se mu a ironizování jeho schopností si dítě vyhodnotí tak, že je „špatné“ pro své rodiče, že kdyby se víc snažilo, budou ho mít rádi, čímž vzniká další (vnitřní) tlak na dítě a věci se dál už jenom zhoršují. Také jsem nejednou při terapiích slyšela, jak rodič (rodiče) před dítětem říkali: Po kom je ten kluk tak blbej? Nebo: Po kom je ta holka tak nemožně tlustá? Tohle všechno jsou zničující afirmace, které nemohou přinést – a také nepřinášejí – dítěti nic dobrého. Naopak, jenom je víc a víc poškozují.

Ke koktavosti mohou vést tedy dlouhodobější duševní újmy a útrapy dítěte, například sem patří také příliš přísná a nesmlouvavá, autoritářská výchova, výchova na rozkaz a jeho splnění, nucení dítěte do náročného učení, i když na to dítě takzvaně nemá, zato je šikovné na ruce, ale to rodičům nestačí. Nevidí, že oni sami tímto nátlakem na dítě kompenzují svůj vlastní nedostatek – a pak mu tlučou do hlavy, že to nikam nedotáhne, když se neučí tak, jak chtějí. Nebo ho tlučou doopravdy, fyzicky ho trestají za nesplněné požadavky. Dítě tím pádem ještě víc o sobě pochybuje, ještě více znejistí a jeho sebevědomí je silně podkopané. Odtud je už jenom malý krůček ke komplexu méněcennosti, dítě se naučí nemít se rádo, což s ním poroste do dospělosti. Nemít se rád(a), žít v zajetí nelásky, přináší silné omezení sebe sama. Pojí se s tím až sebedestruktivní myšlenky o sobě, jako jsou: nezasloužím si, nemám nárok, nemohu přijmout…až po výsledné proč tady vlastně jsem? Toto už jsou velmi vážné, limitující faktory osobnosti, s nimiž je nutné pracovat, aby byl život takového člověka vůbec ke snesení.

Rizikovým faktorem zadrhávání v řeči může být také rozvod rodičů, ztráta jednoho z nich úmrtím, stejně jako úmrtí milované osoby, například babičky či dědečka. Koktavost může vyvolat i náhlý úlek a následný šok, například nehoda. Kdysi by do tohoto výčtu patřilo násilné převádění levorukosti na pravorukost za cenu strašných trestů. To se naštěstí dnes už neděje.

Tak to byly příklady, kdy se koktavost vyvinula z podmínek, v nichž dítě žije jako způsob jeho reakce na ony podmínky.

Jinou věcí je takzvané vývojové koktání, jež se objevuje jako nepravidelné mluvení u dětí kolem tří let. Děti (ne všechny) mívají v tomto věku velkou potřebu něco sdělovat, přitom mají ještě poměrně malou vyjadřovací schopnost a jak se chtějí honem rychle vyjádřit, myšlenky jsou rychlejší než slova, pak se zajíkají a koktají. Tento stav se však později s narůstající vyjadřovací schopností upraví, a ve většině případů koktání a zajíkání samo vymizí.

Odborníci radí, že s koktavým dítětem je nutné mít dostatek trpělivosti, vlastně až andělskou trpělivost. Nenaléhat na ně, když něco povídá, ale nechat ho vypovídat jeho tempem, i když to dlouho trvá, ba ani mu nebrat slova z úst, i když dospělí tuší, co chce dítě říci. Podporovat jeho sebevědomí, už tak narušené, anebo rovnou vyhledat pomoc odborníka – logopeda.

Koktání je totiž silný hendikep. Ostatní děti v kolektivu se koktavému posmívají, někdy bohužel i dospělí, což je zvlášť zavrženíhodné (!). Dítě tím zkrátka trpí. Trpí posléze i jako dospělý jedinec, kdy je omezený ve společenském styku, v povolání a bohužel ani jako dospělý člověk se ne vždy setkává s pochopením a tolerancí okolí. Léčení poruchy řeči je za určitých okolností nadějné, přitom je vlastně podstatné začít s léčením co nejdříve. Kromě tréninku pod vedením odborníka záleží velmi na tom, aby se odbourávaly duševní zábrany, to je v první řadě by měly být odstraněny stresující příčiny, které poruchu vyvolaly či při jejím vzniku působily. Ono ´by měly být odstraněny´se ovšem snadno řekne či napíše, jenže dítě se samo nepříznivým okolnostem neubrání, ani je nemůže odstranit či zvrátit ve svůj prospěch. Tudíž první „na tapetě“ by museli být dospělí, poučení dospělí, kteří by měli jít „do sebe“, měli by vstřícně zareagovat a začít se chovat tak, aby dítěti pomohli. Žel bohu, není to zdaleka pravidlem.

Koktání jedinců zhoršuje okolnost, že okolí je na jejich vadu neustále upozorňuje. Dospělí vyzývají děti, aby správně mluvily, aby mluvily pomalu. Děti v tom pádě obrátí ještě větší pozornost na svoje zadrhávání, což následně koktání ještě zhoršuje. Jak jsem se dočetla, existují spolehlivá vědecká pojednání, která prokazují na podkladě vyšetření, že takovéto „výchovné“ metody a snahy mohou udělat i z nepatrného „vývojového“ zadrhávání velmi těžkou koktavost.

Prosím, myslete na svoje děti, a teprve až potom na sebe. Ne obráceně.

Ivana I. PÍHOVÁ

 

 


Psychické potíže dětí, část I. Cumlání palce, okusování nehtů

vloženo: 20. 03. 2019

V praxi psychoterapeuta se samozřejmě ve velké většině ocitají dospělí lidé, i když za sebe mohu říci, že s několika dětmi (jejich příběhy jsou publikované na tomto webu) jsem měla co do činění včetně vlastních vnoučat. Dospělí si najdou cestu, když potřebují pomoci, od toho jsou dospělí. Jenže jsou to právě děti, které společně s dospělými sdílejí život i prostor, a často by samy naléhavě potřebovaly pomoci, protože problémy dospělých dopadají i na ně. Jenže ty, bohužel, až příliš často, zůstávají stranou jejich pozornosti.

Proto jsem se rozhodla, že následných několik článků tematicky věnuji potížím dětí – s námi dospělými. Obráceně to většinou není pravda. Tvrdí-li někdo, že má potíže s dětmi, pak tomu ovšem předcházelo, že primárně měly děti potíže s dospělými.  To my, dospělci, je do nich zaséváme, bohužel často nevědomě, což však není pro nás omluva.

Dospělí bývají při řešení svých trablů zahleděni až příliš moc do sebe, takže často malé i větší děti nevnímají, čímž jim uniká, že dítě vedle nich trpí stejně, ne-li ještě intenzivněji. Děti jsou mnohem senzitivnější a mají to, co dospělí už nemají: bezpečně rozeznají ´kukaččí mládě v hnízdě ještě dříve, než se z něho vylíhne kukačka“. Neobelhávají se, jako my dospělí. Děti umí číst mezi řádky a z řeči těla, z gest, postojů, hlasové intonace, dikce. Neomylně postřehnou sebemenší neupřímnost a lež. Teď právě jsem si vzpomněla na to, jak se mne kdysi před lety vnučka zeptala: „A babi, myslíš, že se naši rozvedou?“ Na moji otázku, proč ji vůbec napadlo se takto ptát, snesla celou řadu postřehů, které ji k položení otázky vedly. To bylo dávno před tím, než se pak její rodiče skutečně rozvedli, protože krize došla už příliš daleko, spíše hluboko. Dítě znaky předcházející krizi dokázalo vnímat mnohem dřív. Tak bych mohla pokračovat, tohle téma však ponechám na jiný článek.

Jak poznáme, že něco není v pořádku? Samy děti nám to signalizují různými způsoby. Prvním může být:

CUMLÁNÍ PALCE

Cumlání palce či jiného prstu je bezděčná činnost vlastního těla. Dítě si jí vůbec není vědomo. Je běžná u kojenců a malých dětí a odborníci mají za to, že spíše než psychologicky závažný zlozvyk odpovídá sacímu reflexu. Když se děje něco napínavého, strkají si děti do pusy prstíky, protože to u nich vyvolává větší pocit bezpečí. Mimo to cucání palce či jiného prstu (to ale bývá málokdy) navozuje v dítěti požitek a uspokojení. Patří to jaksi k věku.

Jinou věcí už ale je, když si dítě cumlá palec dejme tomu ještě ve čtyřech, pěti letech, neřkuli ještě déle, a velice intenzivně. Znám jeden konkrétní příklad, kdy si chlapec cumlal palec ještě v první třídě základní školy, později přešel na cumlání chobotu plyšového slona. To už by dospělí měli být skutečně ve střehu a pořádně pohnout „zadkem“, neboť tím dítě signalizuje psychické problémy, jež má ke svému a se svým okolím. Dítě, které si často a intenzivně cumlá palec, dokonce někdy až do živého masa, tím nevědomky upozorňuje, že se mu nedostává dost pozornosti a tělesných projevů lásky (mazlení) rodičů a že se cítí zanedbáváno a odstrkováno.

Problémy s cumláním palce lze odvodit (většinou) z toho, že určité vnitřní důležité potřeby dítěte nejsou v jednotlivých fázích vývoje dostatečně uspokojovány. Pohled do říše zvířat nám poskytne obraz, kdy rodiče o potomky neustále pečují nejen krmením mláďat, ale také častým olizováním a vůbec intenzivním kontaktem – dotyky s mláďaty (u savců).

U lidských mláďat může jít také o projev vnitřních konfliktů či o celkový pocit nepochopení a nelibosti, jenž může primárně pramenit z výše uvedených důvodů. To způsobí, že se dítě nevědomě vrátí zpět na dřívější stupeň svého vývoje (regrese), aby si cumláním palce opět vytvořilo libý pocit.

Co mohou udělat rodiče? Přemýšlet o příčinách. Vědět, že cumlání palce se vyvinulo z prvních automatických potřeb malého dítěte – přijímání potravy sáním. Později se však tento automatický úkon zabuduje do usínacího rituálu, a tak když se rodiče na dítě zlobí a vyžadují odvykání cumlání palce, mohou nastat až poruchy usínání. Viz výše zmíněný chlapec, který se bál chodit spát, protože si nesměl cumlat palec a nedej bože, když nebyl po ruce jeho plyšák s chobotem. Ještě teď, a už chodí do páté třídy, má dva identické slony: jednoho u mámy, druhého u táty. Chci říci, že jednostranná „odvykací kúra“ může vyústit až do zhoršení vztahů mezi rodiči a dítětem.

Takže si znovu položme otázku, co mohou udělat rodiče? Nezůstávat jenom u „terapie“ odvykání, zaměřené na potření zevního projevu tohoto „zlozvyku“, nýbrž důsledně zapátrat po jeho vlastních příčinách, tj. nedostatek lásky, pozornosti, pocitu osamělosti, vnitřní nevyrovnanosti. Uvědomit si, že cumlání palce je dětská berlička, která něco nahrazuje. Podobně jako si něco nahrazují dospělí lidé pitím alkoholu nebo kouřením. Když se současně neřeší primární příčiny, které vedly ke zlozvyku cumlání palce, dítě si sice časem odvykne palec cumlat, ale vyhledá si náhradní řešení (například cumlá plyšovou hračku). Rodiče by také měli vědět, že si dítě necumlá palec ze zlomyslnosti, aby je zlobilo, ale že se potýká se skrytými konflikty (třeba právě mezi rodiči, které neomylně vyciťuje), anebo mu chybí příchylnost a zájem o ně samotné. Rozhodně by se dítěti neměli posmívat a hodnotit jeho chování ponižováním, nebo na ně křičet, a vůbec už ne dítě bít!

Jestliže cumlání palce přetrvává, pak je to vážný důvod a podnět k tomu zapátrat po příčinách, které z většiny pramení ve světě dospělých.

OKUSOVÁNÍ NEHTŮ

Další dětskou poruchou chování je okusování nehtů. I tady bývají častou příčinou psychické poruchy a napětí v rodině (hádky rodičů, násilí, urážky, křik, přemrštěné požadavky na výkon dítěte a jeho povinnosti, vyhrůžky, podmiňování, manipulace atd.)

Okusování nehtů je příznakem potlačovaných konfliktů a také nevědomou reakcí na agresivnější autoritu v blízkosti dítěte, na niž dítě tzv. nestačí. Začíná často mezi 4. a 5. rokem života, často po nástupu do školy. Postiženy bývají všechny nehty na rukou, nebo jen nehet určitého prstu. Někdy si děti (ovšem i dospělí) okusují nehty až do krve nebo si okusují i bříška prstů, neustále své nehty kontrolují, zda jsou dokonale okousány a opět okusují. Okusovat si nehty je přeneseně znamením vzdávání se vlastní síly (drápů k účinné obraně) ve prospěch silnějšího a agresivnějšího člověka – většinou otce či matky, někdy učitele.

Ukazuje to jasně na poruchu chování. Porucha může být přechodná a spojená s určitým vývojovým stadiem psychiky člověka. Když u dítěte přetrvává psychické napětí delší dobu, například mezi ním a rodiči, mezi ním a sourozencem, může se z toho vyvinout až taková zátěž, která přejde do dospívání a dospělosti, kdy je tento jev už hodnocen jako symptom neurotického vývoje.

Okusování nehtů není jen psychický problémem, stává se i kosmetickou záležitostí, nehty jsou zdeformované a bříška prstů obnažená na maso. Zase jedna vzpomínka na dokreslení. Měla jsem na druhém stupni základní školy spolužačku, která měla tak okousané nehty, že je skoro už vůbec nebylo vidět. Měla jen takové mrňavé půlměsíčky…Její prsty na rukou byly spíš „paličky“.  Situace v její rodině byla následující: otec byl voják z povolání a všechny své tři děti vedl jako své podřízené vojáky. Rozkazy střídaly tresty za jejich nesplnění, kdy je řezal hlava nehlava. Moje spolužačka vstávala denně ve čtyři hodiny ráno, protože z ní chtěli mít krasobruslařku – v té době zářila na ledě naše reprezentantka Hana Mašková a v tanečních párech Eva a Pavel Romanovi. Takže chodila takto brzy ráno na stadion, pak šla do školy, odpoledne na gymnastiku, dvakrát do týdne volejbalový trénink…na učení čas ani její síly už prostě nezbývaly, takže se i hůře učila a měla všelijaký prospěch. I tak se dostala na střední školu ekonomickou (vlivem tatínkovy tlačenky), kde ve druhém ročníku propadla a musela opakovat. Se štíhlou a pohlednou postavou Aleny se začaly dít věci. Začala se zakulacovat, přibírat, až dospěla k dramatické obezitě. A tahle uměle vytvořená obranná bariéra už jí zůstala.

Zpátky k okusování nehtů. Často je to následek konfliktních situací, jak vyplývá i z příkladů výše uvedených, nebo se rozvine tam, kde rodiče ustrašeně a nadměrně potlačují dětský vrozený expanzivní pud. A jak už jsem naznačila, okusování nehtů může být projeven náhradního uspokojování potlačované agrese proti jiným – dítě se nemůže postavit agresivitě rodiče – rodičů přímo, tak si „raději“ okouše své drápky, čímž obrací agresivitu dovnitř sebe a proti sobě. Někde a nějak se přece agresivita projevit musí (ostatně jako všechny jiné emoce = energie). Kousání si bříšek prstů až do krve je už extrémní případ hraničící s formou masochismu.

Manipulace vedoucí k poškozování vlastního těla, jakou je například okusování nehtů a prstů, ukazuje vždycky na nejistotu ve styku s ostatními. Je dokázáno, že děti, které jsou „jako pytel blech“, nevydrží chvíli v klidu, a přitom jsou okolím nuceny v klidu setrvat, jsou neustále v neklidném napětí a okusováním nehtů si kompenzují vnitřní vzrušení.

Odvykání okusování nehtů drastickými domácími prostředky (natíráním rukou hořkými tinkturami, zavazování prstů nebo hrozbou tresty), nemůže účinně působit na odbourání této poruchy. Stejně jako u jiných psychických poruch je bezpodmínečně nutné přijít na příčiny, nikoliv jenom tlumit následky. Průzkumy i praxe říkají jedno a totéž: i když se podaří kousání nehtů omezit, dítě (i dospělý člověk) je brzy nahradí jiným zlozvykem, například stáčením si vlasů v jednom místě až do jejich úplného vypadání vlasů a vytváření lysin, vyškubávání si vousů, kouřením…začarovaný kruh. Proto se léčení nemůže omezit na potlačování příznaků, musí být léčen celý člověk, jak báječně pojímá léčení celostní medicína, například tradiční čínská nebo jak jsou zaměřeny postupy regresní terapie či koučinku, jež sledují právě odhalení příčin našeho chování.

V příštím článku se zaměřím na koktavost a vzniku komplexů méněcennosti.

Ivana Píhová, terapeutka


Cesta k osvícení žen

vloženo: 20. 03. 2019

Tentokrát nepřináším následující řádky psané mnou jako příběh některého z mých klientů. Dostal se mi do rukou úryvek z knížky, který mě natolik zaujal a oslovil, že jsem si jej nechtěla a nemohla nechat jen pro sebe. Kromě jiného i proto, nebo hlavně proto, že s velikou znalostí a empatií vystihuje potíže, s nimiž ještě i dnes ženy stále zápolí, jak ostatně dokreslují mnohé terapie. Princip patriarchátu je ve společnosti stále přítomen. Začtěte se pozorně do úryvku. Je možné, že vás při tom budou napadat nejrůznější žhavé otázky, možná některé věci najednou uvidíte jinak, s některými výroky budete souhlasit, s jiným polemizovat, jiná vás třeba i popudí. Troufám si tvrdit, že každopádně čas, který čtení věnujete, nebude zmarněný čas a že si každý v tomto textu něco pro sebe objeví. Knížka byla vydaná v roce 2009.

Úryvek z knihy Lucii René: Unplugging, the Patriarchy: A Mystical Journey into the Heart of a New Age (Crown Chakra Publisching r. 2009)

Kapitola Spiritual Teaching on Women, (Duchovní učení pro ženy) str. 315 – 321.

Po celých sedmnáct let, kdy jsem studovala se svým duchovním učitelem, byla jeho prioritou podpora studentek. V 80. letech na toto téma přednášel prakticky neustále. Říkal: „Když se osvícená bytost nachází ve fyzickém světě, v konkrétním čase a prostoru, rozhlédne se a zeptá se: Co je nejvíc potřeba? Když jsem se sám sebe na toto zeptal. Odpověď byla jasná: osvícení žen.

Jednoho večera v zimě roku 1983 vystoupil na jeviště (ze kterého vyučoval své studenty), sedl si a s velkou vážností začal mluvit. „Pokud dnes budeme mluvit o ženském osvícení, budeme mluvit o všem podstatném. Jestliže správně pochopíme toto téma, porozumíme všemu důležitému. Jestliže téma nepochopíme, nepochopíme nic. Vše, co se děje v našem světě, závisí na tomto tématu. Tak je důležité.

Pro ženy je mnohem snazší dosáhnout osvícení než pro muže. Ženino jemnohmotné tělo přijímá v tomto světě světlo mnohem snadněji než mužovo. Proto je zvláštní, že v dějinách spirituality na této planetě bylo tak málo osvícených žen. Má to mnoho důvodů a je potřeba, abychom je pochopili bez ohledu na to, zde jsme muži či ženy. Na hlubší úrovni mezi muži a ženami není rozdíl. Každá bytost má duši i ducha. Duše není ani mužská, ani ženská, je obojí. Ale v našem určitém životě jsme buď muži, nebo ženami.

Fyzická těla mužů a žen jsou rozdílná a stejně tak jemnohmotná těla. Je důležité, aby ženy pochopily tyto rozdíly, protože je to ovlivňuje více, než si uvědomují. Všechna jemnohomotná těla jsou tvořena zářivými vlákny světla. Jemnohmotné tělo muže je hustší, pevnější, kompaktnější. Jemnohmotné tělo ženy je pružnější, tvárnější. Rozvádí světlo či vibruje světlem jiným způsobem. Ženy jsou v zásadě mocnější než muži. Jejich energie kundaliny proudí skrze ně snadněji, takže je pro ně jednodušší přijímat světlo, proměňovat se růst.“

Povzdechl si a potřásl hlavou. „Abyste porozuměli důležitosti jemnohmotného těla, potřebujete pochopit, že ženskou esencí je síla.“ Odmlčel se. „Primárním důvodem, proč tak málo žen dosáhlo osvícení, je skutečnost, že ženy nechápou svůj účel, důvod své existence. Přemýšlejí o sobě jako o …“odmlčel se, hledal správné slovo a pak udělal bezmocné gesto. „…prostě o ženách. Vy, ženy, jste v zajetí zaujatého předsudku, co to znamená být ženou. Tento názor není pravdivý. Byl vám vtištěn společností, historií, muži a jinými ženami.

Všechno je v této době převrácené. Muži vypadají silnější než ženy, ale ve skutečnosti je opak pravdou. Jako žena si musíte uvědomit, že máte vše, co potřebujete, uvnitř sebe. Ženy se staly závislými na mužích. Mají pocit, že musí sílu získávat od mužů. Svoji identitu staví na mužích a dětech. Tím ale páchají na sobě, jiných ženách a všech mužích křivdu. Ženy, musíte si uvědomit, že vaší pravdivou podstatou je síla. Jestliže se vnímáte jako ženy slabé, zdvořilé, sebepopírající, vždy uklízející po druhých. potom jste nepochopily svoji moc a svůj účel.

Tvárné a pružné jemnohmotné tělo žen je jak její silou, tak jejím největším problémem. V této době jsou destruktivní energie velmi silné. Jestliže je energie dobrá, duchovně orientovaná žena se velmi rychle vyvíjí. Jestliže je energie špatná, je tomu právě naopak. Muži nejsou tak ovlivněni silami vibrací tohoto světa. Pro ženy jsou tyto destruktivní energie velkým problémem.

Škoda, kterou napáchají na jemnohmotných tělech žen, se projevuje několika způsoby a většina z nich je spojena se sexualitou. Většina žen ztrácí svoji sílu v sexuálních vztazích nebo v potýkání se s nižšími sexuálními energiemi mužů. Sexualita není ani dobrá, ani špatná. Záleží na tom, jak k ní přistupujeme. Ale pro většinu mužů je sexualita naplněna násilím. V průběhu sexuálního aktu se mnoho mužů rozzlobí. Často začnou nenávidět ženy, se kterými mají sex. Propadnou touze ženu dobýt, pokořit její identitu. Je to proto, že muži se bojí síly žen. Cítí tuto obrovskou sílu a než aby ji ochraňovali či k ní přistupovali s úctou, chtějí ji spíše kontrolovat. Bojí se své vlastní nemohoucnosti, bojí se lůna, jež je porodilo.

Tento druh nekultivované mužské energie snadno vstoupí do ženy při sexuálním aktu, neboť ženy mají sklon se mužům odevzdat. Když se žena zamiluje, stále myslí na milovaného muže. Tak psychicky přilne k jeho vědomí. Cokoliv je v jeho vědomí, vstoupí do jejího vědomí. Jestliže je v mužově vědomí mnoho destruktivity nebo rychlých, nestálých sil, sil, se kterými si mužovo jemnohmotné tělo umí poradit, potom si žena tyto síly přitáhne sama do sebe. A zatímco tyto síly nemusí zničit mužův duchovní potenciál, zničí potenciál její.“

Učitel se rozhlédl po publiku, v němž seděli jak muži, tak ženy. Několik lidí povzdechlo. Sál naplňovalo tiché šumění, jak se lidé vrtěli na sedadlech. Zaslechla jsem ženu za sebou, jak šeptá sousedce: “Kdo si myslí, že je? Muž, který nám káže o roli žen…“ Muži okolo mně vypadli tématem ještě méně potěšeni.

„ Musíte pochopit,“ pokračoval po chvíli,“ že není dobré ani špatné. Muži nejsou lepší. Ženy nejsou lepší. Všichni jsme dětmi božími a všichni jdeme po cestě ke Světlu. Není to tak, že by muži měli být více odsuzováni než ženy. Jak muži, tak ženy dopustili, že se toto stalo. Ale musíme pochopit, jak funguje svět. Jsou to muži, kdo vede války, nenávidí a zabíjí. A tyto druhy nestabilních energií se mohou zhmotňovat a manifestovat proto, že se muži bojí své ženské stránky. Kdyby přijali své vlastní vnitřní ženství, byla by nastolena rovnováha.

Na druhou stranu ženy dopustily, že se to stalo. Podporují svoji image slabších. Chtějí být do značné míry opečovány. Chtějí tatínka. Chtějí, aby někdo za ně činil rozhodnutí. Nechtějí hrdě vyhlásit a žít svoji moc a sílu. Daly přednost péči o rodinu před nároky osvícení. A ženy nepodporují jiné ženy – jsou žárlivé, pomstychtivé. Neuvědomují si, že mají dostatek moci uvnitř sebe. Kdyby si to uvědomily, mohly by se radovat ze spojení s ostatními ženami. Pochopily by, že není nutné soutěžit s jinými ženami o muže.“

Učitel vysvětloval, co potřebují ženy k tomu, aby byly osvíceny. Nejprve poukázal na to, jak je důležité zrušit staré vzory. Tomu nejlépe napomůže meditace. Každodenní meditací se staneme silnějšími, průzračnějšími, čistšími. Dále řekl, že existují druhy jógy pro ženy: karma jóga a mystika. „V karma józe žena skrze nezištné dávání přistupuje ke své síle. Jak její síla roste, otevírají se jí brány mystiky. Pro muže je nejlepší bhakti jóga, jóga lásky a oddanosti. Stabilizuje jejich energii. Poté mohou začít praktikovat jnana jógu, jógu absolutního poznání, skrze kterou se naučí vzdát dokonce i lásky, aby se dostali k Prázdnotě. Můžete se učit všechny čtyři druhy jógy, ale mějte na mysli, že jsou cesty snadnější pro muže a jiné pro ženy. Jako žena byste také měla překonat pocit, že musíte být hodná a že je v pořádku, aby po vás lidé stále něco vyžadovali. Neudržujte tím muže v této představě. Ve skutečnosti jim pomáháte udržet špatný náhled vědomí. Kdykoliv někomu dovolíte, aby vás zneužil, nepomáháte mu, naopak, posilujte jeho špatnou karmu.

Ženy často muži manipulují. Je to pochopitelné ve světě, kde ženám bylo dlouho odpíráno práv o na vzdělání, duchovní vývoj, volební právo, vlastnění majetku…Ve světě, kde ženy JSOU majetkem, závisí vše na tom ´ulovit´ nejlepšího manžela. Bezpečnost a dobré životní podmínky ženy závisí na jejím manželovi. Stejně tak podpora jejích dětí. Tak byly ženy po celá staletí programovány k manipulaci s muži. Zneužívaly svých mystických schopností, aby se jim to dařilo. Psychicky muže, o kterého měly zájem, si „omotaly“. Tato „dovednost“ se předávala z generace po generaci. Už malé děvče se učí, jak se obléknout, jak chodit, jak dělat oči, když chce toho pravého polapit. A z mého úhlu pohledu to není problém. Ve světě, kde ženy závisejí na mužích, je to dobrý způsob, jak užít ženskou energii. Ale není to dobrý způsob užití ženské energie pro ženy, které touží po osvícení. Proč? Protože energie osvícení vylučuje energii manipulace. Jestliže používáte svoji energii na manipulaci mužů, nebudete mít energii nutnou k probuzení. Osvícení vyžaduje obrovské množství energie. Proto je nezbytné, abyste jako ženy zpracovaly svůj sklon k manipulaci muži a odstranily ho.

Ženy se mají dále učit být více svobodné, nezaujaté. Existuje názor, že ženy jsou emocionálnější než muži, možná i proto se tak chovají, ale není to pravda. Ve skutečnosti je to právě naopak. Muži jsou mnohem více emocionální. Milují rychleji než ženy. Jsou zdrcenější, když vztah končí.

Zkrátka, způsob, jakým nahlížíme zvenčí na muže a ženy, způsob, jakým se chovají ve společnosti, není jejich skutečné nastavení. Všechno v této době je převrácené a je to je důvod, proč mnoho lidí v tomto světě nemůže dosáhnout osvícení.“

Odmlčel se, chvíli zkoumal podlahu před sebou a potom opět vzhlédl ke svému publiku. „Jako muž byste v této době mohl dosáhnout osvícení snadno, neboť stále žijeme ve věku mužů. Avšak co nevidět začne věk žen.“

Napřímila jsem se v sedadle. On viděl budoucnost, viděl věk žen. Zavřela jsem oči a vnímala své pocity. Jaké to bude?

„Nebojte se změny. Největší a nejdůležitější změna, kterou každý z vás musí udělat v této inkarnaci, souvisí s jeho sexuální identitou.“

Učitel se s těmito kontroverzními přednáškami na začátku 80. let neúnavně podporoval osvícení žen. Výukou svých studentek trávil mnoho času, pomáhal jim ve všech aspektech života od oblékání přes vnímání vlastní síly až po rady, jak postupovat v pracovní kariéře. Nic neponechával náhodě. Jeho úkolem bylo pomoci jim vzít si zpět svoji sílu. 


Lež a přetvářka mi ničily život

vloženo: 11. 02. 2019

Osmadvacetiletá Alena si v životě prošla těžkým obdobím s následnými šrámy na duši. S nahromaděnými bolestmi už odmítala dál žít a věděla, že pomoc nepřijde sama od sebe. Hledala tedy způsoby, jak na to. A tak se naše cesty protnuly na právě tak dlouhý čas, jaký byl zapotřebí, aby se Alena vymanila ze svých stínů a aby se její duše ozdravila.

Když byly Aleně dva roky, její maminka jezdila za prací do zahraničí a malou Alenku dostala do péče babička. Babička byla sice hodná, jenže co naplat, mámu nemůže nikdo nahradit.

„Měla jsem tam postýlku se stahovací síťkou. Často jsem se u babičky budívala a do tmy volala po mámě. Místo ní přišla babička a řekla, maminka tady není, musíš zůstat u mne. Často jsem plakala a nechtěla vůbec chodit spát,“ vybavuje si Alena své rané dětství. Její starší sestra zůstávala doma s otcem, k babičce nemusela a malé Aleně nikdo nevysvětlil, proč to takto je. Chtěla být taky doma s tátou a sestrou. Cítila se osaměle a opuštěně.

O něco později se situace změnila a rodina byla zase pohromadě. Alena si však pocit opuštěnosti, odstrčenosti a osamělosti přenesla s sebou. Tento vnitřní stav duše se pak promítal do všech oblastí jejího života: do kamarádství, do vztahu se sestrou, do partnerství.

Ze středí fotografické školy Alena odešla na vysokou školu do Ostravy, ale obor, který začala studovat, neměl s fotografováním nic společného. Cítila, že to není ono, že jí to neuspokojuje.  „V té době se mi začaly dít hrozné věci. Připadala jsem i škaredá, cítila jsem úplně ztracená, nic jsem nezvládala, ani studium, ani život. Pomýšlela jsem na to, že se nebudu dál trápit, že prostě nebudu,“ popisuje otevřeně myšlenky na dobrovolný odchod ze života. Tenkrát nevěděla, co tento krajní stav způsobilo, přičítala to odchodu z fotografické školy. Jak se později ukázalo, nebyla tak daleka od pravdy. „Měla jsem tam přátele, kteří byli mojí rodinou. V Ostravě nikdo takový nebyl.“ K tomu ji za čas začalo soužit, že ostatní dívky mají kluka, ona nemá, a pak, když nějací sem tam přišli, ji trápilo, že s žádným nevydrží. Přidaly se další pochybnosti o ní samotné. „Říkala jsem si, jestli jsem vůbec normální. Do toho ještě začal zasahovat alkohol, abych se uvolnila, a taky jsem kouřila trávu. Naivně jsem si myslela, že si tím dodám sebevědomí.  Což nenastalo, bylo mi potom ještě hůře, propadala jsem se do stavů marnosti.“

V této chvíli vyprávění se začaly bouřit její potlačené emoce a objevily se první slzy. „Ne až na vysoké, už na střední škole jsme dělali mejdany, pařívali až do rána,“ říká. Když se jí zeptám, co konkrétně vyvolalo její pohnutí, řekne: „Naprostá bezradnost. Utíkala jsem k alkoholu, ke kouření trávy, ale i do náručí kluků jako k ochraně. Na chvíli jsem se cítila v bezpečí, abych po procitnutí spadla v té beznaději a bezradnosti ještě hlouběji.“

Zeptala jsem se jí, před čím konkrétně potřebovala ochránit. „Před světem. Vůbec jsem jej nechápala, ničemu nerozuměla, včetně sebe. Svět mi připadal jako nepřátelské území, neměla jsem mámu …“ vzlykne. To se přihlásila ta část dětství, kdy malá Alenka žila opuštěná od rodičů u babičky, nechápající, proč je odloučená od rodiny bez mateřského obejmutí a tátovy podpory.

Tady v tom momentě, kdy velká a nebojácná Alena se vlastními slovy dotkla svého zarmouceného vnitřního dítěte, bylo zapotřebí udělat první hojivý zásah. Potom jsme pokračovaly dál dětstvím. Vzpomínka na dobu, kdy jí bylo pět let, taky nebyla nijak utěšeným obrazem rodinného zázemí, v němž by dítě nestrádalo. Ne fyzicky nebo materiálně, to bylo v pořádku, strádalo duševně, psychicky. „Pořád se cítím trošku odstrčená, jiná, jako bych sem nepatřila.“ Pátráme po dalších příčinách tohoto její pocitu, který se jí drží zuby nehty. Objevuje se konkrétní vzpomínka v jasném obrazu: „Táta přichází domů, nese nové hodiny. Když je pověsí, vyzve nás holky, abychom mu daly pusu. Jsem už ospalá, nechce se mi k němu jít, nedám mu pusu. Táta se asi urazil, nebo co, cítím z něj, že je nějaký naštvaný. Když mě dali spát, ani za mnou nikdo z rodičů nepřišel, jako jindy.  Asi mě chtějí potrestat. Nechápu to, nerozumím tomu, proč je táta uražený. Co jsem udělala hrozného?“

Alena se opět cítí sama, třebaže obklopena lidmi. Opakuje se podobná situace, jakou už zažila. Když se ptám po dalších takových, Alena si vybaví vztah se sestrou. „My dvě jsme každá tak jiná…já jsem byla vždycky taková hodná až blbá, všechno jsem jen odkývala, podřídila se. Sestra si ze mě udělala otloukánka, mlátila mě, nadávala mi. Tohle trvalo asi tak do mých dvanácti let,“ přibližuje Alena. V tu chvíli se opět ozvou potlačené emoce, restimulované vzpomínkou na konkrétní událost. V břiše jí bije jako na poplach a na moji výzvu, aby to blíže popsala, připodobní to k bubnu, do něhož někdo silně mlátí. Zeptám se jí, co se tam konkrétně plaší, a ona na to, že potřebuje něco vykřičet, něco ´vybubnovat´. Co to je? „Potřebuju vyřvat na ségru, že je hnusná, když mi ubližuje, že zlá, sobecká, že manipuluje celou rodinu, dělá jen zle…“ Po chvíli, kdy vysloví nahlas, co chtělo být ´vytroubeno´ ven, se jí uleví a dodává: „Já vím, že je uvnitř taky nešťastná, že netrápí jenom druhé, ale i sama sebe, ale v jádru je hodná, vím to…“ O další kousek dál potřebuje říct: „Mám ji ráda i přes to, že nesouhlasím s tím, jak se projevuje. Chápu, že to jinak neumí. Byla bych ráda, kdyby se ke svému synovi chovala jako ke svému dítěti, vychovává ho babička a dědou, pro ni je jako cizí člověk…“ a v tom si uvědomí, jak se model v rodině opakuje. „Je to stejné, jako když mně vychovávala babička.“

Procházíme dál jejím dětstvím, obdobím, které nás všechny bez výjimky formuje a ovlivňuje a z něhož si odnášíme nechtěné otisky vzorů chování dospělých. Hledáme další věci, kterým malá Alena nerozumí. Například: „Nechápu, proč je táta pořád naštvaný, zakaboněný. S mámou se nebaví, dokonce cítím, jak ji odmítá (!), není mezi nimi láska. Jsme se sestrou zase u té babičky, teď obě, rodiče vídáme málo… O kousek dál: „Přichází máma a říká, tak holky můžete jít ven, ale nesmí to vědět táta…Proč by to nesměl vědět? ptám se mámy. Protože by nám to zakázal. Máma nám něco dovolí, on to zakáže, a naopak. Oni se mezi sebou nedomluví, neshodnou se, nehledají kompromis.“

Po té se Alena cítí mizerně. Vadí jí, že musí tátovi lhát, vadí jí, že ji k tomu máma nutí, přitom by mu nejraději řekla, jak to je. „Nejvíc mi vadí ta hrozná přetvářka a lhaní.“ Dostaví se silná emoční odezva, vystupující na povrch z břicha. Nyní má konečně volný průchod k projevení se. Když odezní, děláme rekapitulaci. „Připadá mi, že mi právě ty přetvářky a lhaní mi ničily život, že mě to poskvrnilo. Nic nešlo říct na rovinu, všechno tajně a postranně, aby druhý z rodičů nevěděl…máma nás hlavně nutila lhát, asi se táty bála, bála se přímého střetu s ním. Naši spolu tiše válčili a používali k tomu nás děti,“ odhaluje. Pojednou vidí ´úděl dětí´ v takové rodině, kde jsou jen šachovými figurkami v rozehrané rodičovské při i to, jak taková pokrytecká hra poznamenává každého ze sourozenců jinak. „Zatímco já jsem to nosila v sobě a skrývala to, moje sestra to svým chováním dávala hodně hlasitě najevo, i když hrozným způsobem. Byla to ona, kdo jim jasně ukazoval odraz jejich jednání.“

Tato pojmenovaná hra rodičů ji do hloubky zasáhla. Když se přes toto další „zaminované“ území přetvářek přeneseme – naštěstí jen s výbuchem emočním – dostáváme se k Aleninu partnerství. Společný jmenovatel –  přetvářka, neupřímnost, obavy se projevit, vyjevit svůj postoj, svůj názor. „Je tady tolik společných bodů.  Hlavně v začátku našeho vztahu vidím vzorec táta – máma. Opravdu jsem se podle toho, co bylo doma, chovala ke svému partnerovi. Místo upřímnosti jsem uhýbala, místo toho, abych hlavně k sobě byla upřímná a řekla, jsem unavená, nikam nepůjdu, tohle dělat nebudu, tak jsem mu vyhověla, i jako chlapovi v jeho potřebách. Popírala jsem se, jen aby on byl spokojený, zatímco já jsem se cítila bídně a pod obraz. Tak to měli naši mezi sebou. Dodnes mají, ještě o mnohem víc to poslední roky mezi nimi graduje. Hlavně u mamky je ta snaha posloužit, aby byl klid, hodně patrná. Partnerství v tom žádné není. A táta jí naproti nejde, asi neví, jak.“

Alena shledává, že její maminka dělala doma spíš služku, než cokoliv jiného. Nechtěla otce asi dráždit, takže vlastně neprosazovala žádné svoje potřeby, zapírala i ty dětské, táta se na ni nejspíš kvůli tomu zlobil, jenže si to nedokázali říct, protože nikdo nechtěl promluvit první, pokud si vůbec uvědomovali, co se mezi nimi skrytě na energetické úrovni děje. Takže Alena měla doma na očích vzorec ženy a muže, jak nemá vypadat.

Reaguje opět bříško, odtud stoupá energie do hrudníku a vyloupne se další vzpomínka. „V páté třídě jsem dostala první menstruaci. Byla jsem hodně vyspělá na svůj věk. Nevěděla jsem, o co jde, tajila jsem to možná několik let, neřekla nikomu, ani mámě ne.“ Pro slzy nemůže ani mluvit, a tak pokračujeme až za notnou chvíli otázkou, co dalšího v ní vyvolává fakt, že nikomu ani nemukla o tom, co se s ní ´děje´. „Zůstala jsem sama se svým tajemstvím. Myslela jsem si, že jsem nemocná a neměla jsem se komu svěřit. Ani babičce. Bála jsem se.“

Když přikročíme k rekapitulaci, řekne, že je to další moment, kdy jí chyběla máma, kdy se cítila jakoby vyloučená, sama, protože …´s holkama ve třídě se o těchto ženských věcech nemluvilo´ a v místě, kde žili, se kamarádila víc s klukama. „Byla jsem spíš kluk v sukních. Tím spíš jsem to v sobě dusila.“

Řetěz příčin a následků pokračuje. Tato vzpomínka je tak tíživá, že ji musíme věnovat dost času, abychom ji vyčistily a zanechaly v dětství, kam časově spadá. Následně na to se proces posune do oblasti spodní části břicha a setkáváme se s Aleniným potlačeným ženstvím, s popřenou vnitřní ženou. Stalo se to v čase, kdy začala být (trošku předčasně) ženou v jedenácti letech. Projev svého ženství popřela a dlouho nechtěla přijmout, protože nechápala a po ruce nebyl nikdo, kdo by vyjukané dívence věc vyložil. Nyní, kdy se souvislosti jasně vyjevily a poskytly odpověď (mimo jiné) na otázku, co dělá ve vztazích s muži špatně, neboť primárně to dělá špatně k sobě – sama sobě podrážela (nevědomě) nohy.

Z břicha se vzedmutá vlna potlačení rychle přetransformovala, odešla a jak s ní odcházely ty staré, zažité a neperspektivní strategie, udělalo se místo pro velikou úlevu. Vyžehlily jsme společně další tíživé období malé Aleny.

Na další cestě nás ještě zastavilo citlivé téma osamělosti, nyní už ale v jiném světle. „Měla jsem kamarádky, ale mnohem víc kamarádů. Jenže věci mě trápily a nedokázala jsem o nich mluvit, protože jsem si myslela, že by mě lidi kolem nepochopili, nebo by se mi vysmáli.“ Z čeho to odvodila, proč si to myslela? „Protože ani doma se otevřeně a přímo nikdy nemluvilo, vlastně se mně nikdo na nic neptal, nezajímal se…to mlčení mám naučené. Ušla jsem dlouhou cestu přes ty výmoly, kdy mi říkali, že jsem tlustá, škaredá, byla jsem i ve škole otloukánek, na kterého si každý dovolil. Ale našla jsem v tom po čase svoji sílu (!) a za to jsem vděčná.“

A úplně nakonec se natěsno dotkneme znovu tématu žena. Žena jako bytost, která má ze své podstaty ženství dáno tvořit. Souvislost s kreativitou a Aleninou vleklou nespokojeností z toho, kdy opustila fotografickou školu a od té doby netvořila vůbec nic. Souvislost, která pojí dvě události jejího života, totiž malé opuštěné dítě v postýlce se síťkou a její sexuální chování 18 – 20 lety včetně kouření marihuany a pití alkoholu, vidí hned.

Jak o tom mluvíme, tady (ukazuje na podbřišek) ji to citelně zasahuje. „Cítím, jak moc jsem potřebovala náruč, cítím potřebu obejmout a jde to přes ženskost, kdy jak malá, tak velká Alena potřebuje pochovat. Kouřila jsem marijánku, pila alkohol, abych ztratila zábrany. Byla jsem nadšená fotografka, opustila jsem něco, co jsem milovala. Ale příčinu nevím.“

Pojďme tomu dát přiléhavé názvy. Čím vším si ubližovala? Alkoholem, trávou, dokud byla na fotografické škole, byla ještě potřeba tvořit jakž tak naplněna. Když tohle hodila za hlavu, všechno dobré od slovesa tvořit se z jejího života vytratilo.

Vyzvu ji, aby zkusila najít všechny motivace, které ji vedly ke zběhnutí od fotografování. „Zodpovědnost,“ vyhrkne.  Jakou to má souvislost? Nerozumím. „Nedokázala jsem dodat fotky včas, nebyla jsem zodpovědná. Nechtěla jsem tak zvaně vyrábět další lidi, kteří by na mě tlačili, abych dodala práci. Měla jsem ji moc ráda, jenomže jsem nedokázala říct, ani sobě to přiznat, že prostě práci nemám hotovou. Neuměla jsem říct, že to dělám pro radost, že mě to baví, že z toho mám krásný pocit a obrázek, ale netlačte na mě, nechtějte po mně termíny. Tím, že jsem jim to nevysvětlila, tak oni si vtvořili domněnku, že jsem nezodpovědná. To byl hlavní důvod, proč jsem to opustila. Pak jsem se ani nechtěla vracet do té vsi, protože mě měli lidi spojenou s tím focením, a všichni by se mě na to ptali, všichni by ode mě něco očekávali. To mi bylo nepříjemné. Potíž byla v tom, že jsem z toho pak byla celá divoká, že nedokážu vyjádřit, co v sobě mám, co cítím…“

Utekla od toho, co ji těšilo. Utekla před pohledy lidí a jejich očekáváním, protože neuměla říct, jak to má vůči fotografii nastavené. Tím svému okolí bezděčně poskytla záminku, aby si na ni vytvořilo názor nezodpovědného člověka a následně před tímto jejich pohledem nakonec vycouvala od fotografování. S vaničkou vylila i dítě, tak se tomu říká.

Vyšla z toho poznáním, že: „Vím, že jsem svoji dušičku oloupila. Udělala jsem obrovskou chybu, sama sebe i svoji duši vyvedla z rovnováhy a z té krásy, která mě těšila. Ranila jsem sama sebe, svou duši. Ale něco vám musím říct. Poslední dobou hodně myslím na to, že se k focení vrátím. Mám takové vnitřní nutkání, jakoby mě k tomu cosi přitahovalo. Chci fotit krajinu, zvířata, portréty. Už ne svatby na zakázku. Chci fotit pro svoji radost a pro tu krásu, kterou vidím kolem sebe. Pak se uvidí.“

Každé proč má své protože, a tak se musím poptat, kde že se vzala její averze k zodpovědnosti. Jestli na ni někdo někdy vyvíjel nějaký nátlak. Může to mít spojení s požadavky na ni kladenými, které nemohla splnit. Znovu nahlédneme do období, kdy jako dítě pobývala u babičky. „Babička mi často opakovala, musíš být zodpovědná! Já ti věřím, že budeš! Jak to vidím dneska, nejspíš mi to opakovala proto, že moje matka v jejích očích zodpovědná nebyla, když mně strčila k ní. Tomu slovu jsem nerozuměla a neměla jsem je ráda. Bylo pro mě bubákem. Jakmile je babička řekla, začala jsem se bát čehosi neznámého a protože jsem nerozuměla, stavěla jsem se proti tomu na zadní.“

Na časové přímce se celý projekt Aleniných motivací obnažuje. Zahází ještě dál a hlouběji, když Alena najde další souvislosti. Třeba tu se studiem, kdy těsně před poslední zkouškou studium opustila.

„Chtěla jsem odejít ze školy už v prváku, i ve druháku, který jsem opakovala, protože jsem se neučila. Obor mě nebavil, věděla jsem, že se mu nebudu věnovat. Jenže ostatní do mě hučeli jako do dubu, abych ze školy neodcházela. A já jsem ustupovala. Zase jsem se rozhodovala pod nátlakem a podle mínění druhých. Vůbec mi to tehdy nedocházelo. Když jsem se konečně rozhodla, že studium ukončím, nesmírně mi odlehlo. Cítila jsem tak svobodná. Vidím to teď tak, že tehdy konečně vygradovala moje vnitřní síla a vůle si dupnout a prosadit si svou. Rodiče moje rozhodnutí kupodivu perfektně přijali, já sama jsem nikdy nelitovala. Nepotřebuju mít vysokou školu, abych byla spokojená.“

Tak to byly ponory do hlubin Aleniny duše. Nakonec vyjádřila údiv nad tím, jak rychle se věci obnažily a vyčistily.