Můj blog

Všechny příspěvky:


Nevlastní rodiče, nevlastní děti

vloženo: 11. 10. 2019

Jak už jsem naznačila v předchozím článku o problémech dětí po rozvodu rodičů, vzniká tím, že si rozvedení (nebo ovdovělí) partneři najdou nové protějšky, nová nevlastní rodina, ať už spolu noví partneři jsou či nejsou sezdáni.

Bohužel, nastává v takto nově založených rodinách dost často situace, kdy dospělí partneři si spolu rozumí, ale děti nevlastní matku nebo nevlastního otce jako nepřijmou. Navenek je sice rodina obnovená, úplná, ale uvnitř se vede neúprosný boj.

Určitě znáte sami ze svého okolí podobné případy. Já zase sáhnu po tom svém, který mám dlouhá léta na očích ve vlastní rodině a na němž jako na příkladu se pokusím demonstrovat, co se v takto „nové“ rodině může také odehrávat.

Zpočátku to vypadá idylicky. Děti rozvedených rodičů nějaký čas pějí chválu na matčina nového partnera, na otcovu novou partnerku. Na každém z nich vidí to pěkné, oni dospělí se k nim hezky chovají, sdílejí s nimi svého koníčka… Zdánlivě vládne idyla. Ale je to jako ve většině příběhů o macechách či otčímech: je to klid jenom zdánlivý, daný tím, že oba cizí dospělí se stavějí být lepšími, než jsou. Z jednoduchého a logického důvodu: aby si udrželi a nepohněvali hned záhy nového partnera. Za čas se začnou karty míchat a rozdávat jinak. Nový partner matky do dětí stále šije, že jsou lenivé, neustále pro mě vymýšlí práci, aby se náhodou minutu nenudily, a to práci dost těžkou, například musí vozit cihly, které před tím musely oklepat ze staré omítky, vůbec nezohledňuje jejich domácí přípravu do školy, o volném času ani nemluvě, a dělá to tak, že ne přímo dětem, jejich matce to vytýká! Rozumíte, to vždycky bolí víc, víc to zasáhne na citlivém místě. Matka jde do obrany svých ratolestí, to znamená proti partnerovi, což povětšinou vyústí v hysterický výstup partnera a hádku, nebo jeho úniku z domova s patřičně demonstrativním prásknutím dveří. Děti, takto“proškolené“, odmítají s ním stolovat, protože většinu těchto přímých narážek na ně vznáší právě u oběda či večeře. A je zase zle. A tak pořád dokolečka.

Otcova partnerka je bezdětná. Nemá zkušenost s výchovou dětí, nemá probuzený mateřský cit, takže nějaký čas bere děti partnera jako kamarády. Tak se k nim i chová a staví. Organizuje pro všechny výlety a jiné akce pro volný čas… Opět, zpočátku idylka, jakou aby člověk pohledal. Později se přiblíží stíny. Partnerce začne nejprve vadit jeho dcera. Začne žárlit na otcovu pozornost k dceři, na jeho upřednostňování dětí vůbec. Cítí se být šizená, odstrkovaná. Naříká si, že ji pro svoje děti její partner nevidí, nevnímá. Její reakci lze lidsky jistě pochopit. Jenomže ve chvíli, kdy zacílí svoji pozornost na to, aby starší dceru partnera vyštípala z domu, a že si k tomu důvody vždy najde, nastává rozkol jako Brno. K tomu se přidruží její záměrná otevřená kritika mladšího syna partnera, kdy na něm najednou nevidí nic dobrého. Sráží ho, uráží, mluví s ním jako s pohůnkem. Ten pak,zalezlý v koutku, brečí. Jeho sestra to nemůže snést, brání mladšího sourozence, staví se proti maceše. Mezi tím vším se pohybuje jako v minovém poli otec dětí. Jak to může skončit? A to ještě není všechno. Otcova partnerka začne mluvit o tom, že by si měli spolu pořídit vlastní dítě. Otec odmítá, má už svoje děti, necítí potřebu přivádět na svět další. Přijdou hádky, rozmíšky, urážky, pláč, vztek, celková rozmrzelost a napětí. Otec se časem začne tvářit, jako že neslyší, nevidí, nezastane se dětí jednou, dvakrát, třikrát. Jeho partnerka toho využije a osedlává svého koně, je to voda na její mlýn.

Děti si začnou „doma u mámy“ na tátu i jeho partnerku stěžovat, k babičce si chodí pro útěchu a poplakat si… A protože jejich otec je babiččin syn, rozhodne se babička zakročit, i když ví, že by se do toho plést neměla, jenomže se nemůže dívat na to, jak děti trpí a jak její syn zpohodlněl a vede to od desíti k pěti. Smluví si s ním schůzku,ten už z jejího hlasu vytuší, že to nebude rozhovor o veselém filmu. Mimo jiné mu řekne, že by měl stát za svými dětmi, to jednoznačně, nenechat je komandovat a ponižovat cizí ženou, která do „rodiny“ nota bene přišla jako poslední (!) a tudíž z pohledu rodinného systému nemá nárok přeskočit hlavně starší dceru, a vůbec, aby si udělal v rodině pořádek a byl tím chlapem, protože by se nerada dočkala toho, že od něho děti jednou utečou a jemu zbudou jen oči pro pláč. Napětí mezi dětmi a jejich „macechou“ bude narůstat, pokud se v tom něco konstruktivního nepodnikne.

Chvíli je pokoj, necelý rok. Poté všechno sklouzne ještě větším sešupem. Starší dcera od otce odchází formou žádostí k soudu, soud jí dá za pravdu, k malému upravuje styk s otcem. Prohra přesně do roka od onoho rozhovoru.

Vlak chvíli ještě jede setrvačností, než si otec najde opět novou partnerku. Tady tento konkrétní příběh ukončím. Takových a podobných je celá řada a ukazuje názorně, jaké skryté síly a energie v systému rodiny působí. V podstatě jde, jako kdysi pradávno v ještě zvířecí tlupě, o boj o moc. K tomu, po našem lidském, o pocit bezpečí, spravedlivé ohodnocení schopností každého člena a o uznání.

Jak takovým pohromám přejít? Je to vůbec možné? Odborníci říkají, že podmínkou je, aby si všichni zúčastnění nejdříve vyřešili všechny problémy soužití s ostatními členy nové rodiny, že se nemají obcházet, přehlížet – ty problémy. Jenomže, jak se to říká, šedá je teorie, zelený strom života, viďte.  Trvalé napětí mezi dětmi a novými partnery rodičů se odráží zákonem rezonance do vztahu partnerů. Jestliže nabude nevlastní rodič dojmu, či přímo očekává, že převezme funkci rodiče nevlastních dětí, i když u nich nemá autoritu nebo si ji vynucuje a chová se autoritářsky, dočká se toho, že mu děti řeknou: „Ty nejsi vůbec můj táta, moje máma, co mi budeš poroučet.“ Nebo se stává, že děti prostě bojkotují rozhodnutí nevlastního rodiče, jako to posléze dělaly moje vnoučata i za cenu toho, že z toho bylo zase pozdvižení. Ona je to psychická zátěž i pro nevlastní rodiče, pochopitelně, nemůže to být jinak. Časem se může stát tak neúnosnou, že vyústí ve snahu či naléhání na partnera, aby nevlastní děti opustily domov. Z podobných nátlaků se ovšem zase urodí jenom dračí semínko, protože vlastní rodič bere podobné pokusy jako snahu na odstranění jeho dítěte – dětí.

To byl příklad toho, kdy nevlastní děti nejsou novým partnerem rodiče opravdu přijaty. Mnohé děti nejsou schopny tento stav duševně zvládnout (a jak by také mohly, když je v tom dospělí nechají). Mění se k horšímu jejich chování, klesá školní prospěch a nastávají často až těžké psychické potíže.

Mnoho nevlastních dětí se nedokáže vyrovnat s novou rodinnou situací a potíže mají hlavně děti s nevlastní matkou. Není-li vlastní máma přítomná, ať již zemřela nebo rodinu opustila, děti si ji ve svých představách a vzpomínkách idealizují. Nevlastní matka nebo nevlastní otec se ztracenému vlastnímu rodiči nikdy (!) nemohou vyrovnat. Dítě se beztak cítí zanedbáváno nebo nemilováno, i když to ve skutečnosti tak být vůbec nemusí.

Je tedy otázkou: existuje vůbec šťastná nevlastní rodina? Odborníci sice mají za to, že se dá taková šťastná rodina vybudovat, v níž je soužití poměrně bezproblémové, kde dostaly děti dost času a prostoru k tomu, aby si k nevlastnímu rodiči vybudovaly vztah, a kde panuje vysoká míra tolerance. Možná někde nějaká taková rodina existuje, ráda bych tomu věřila. Já o takové nevím, já se spíš setkávám s lidmi z těch rozvrácených a neúplných rodin, v nichž trpí děti i dospělí. Klidné klima rodinného zázemí i bez cizích partnerů a nevlastních dětí vyžaduje i tak vysokou míru taktu, tolerance, ohleduplnosti, lásky a pochopení, kde si nikdo nic nepotřebuje dokazovat či dokonce vynucovat a kde není důvod bojovat o moc. Je hezké číst o tom, jak se nevlastní rodina musí sžít, jak by se to mělo dělat a že by se rodiče měli snažit o to, aby dítě vědělo, že jeho rodiče je stále mají rádi, i když založili novou rodinu a že tento stav je pro dítě nejlepší. Rady jsou to jistě prospěšné a dobře míněné, jenom mám velké pochybnosti, že se jimi dospělí řídí. Život přináší spíš jiný obrázek. Jak kdysi prohlásila na podkladě svých vlastních zkušeností na adresu dospělých moje vnučka: „Dospělí jsou totální sobci, myslí jenom na sebe. Nechci být dospělá, nechci být jako oni.“


Problémy dětí po rozvodu rodičů

vloženo: 11. 10. 2019

Tímto článkem se ještě budu věnovat dětem z důvodů, které jsem již v sérii o dětských strázních a potížích uvedla: děti jsou vydané doslova napospas dospělým, nemají obranné prostředky a často ani zastání od těch, kteří by pro ně měli mít cit a porozumění. Dospělí, často zahleděni do svých zpěněných dní a situací, nevidí a neslyší ty malé a zranitelné vedle sebe.

Jedním z vůbec nejtěžších životních období je pro dítě rozvod rodičů. Ví se, že dítě – děti jsou často přesvědčeny o tom, že se rodiče rozvádějí proto, že ony dělaly chyby nebo že nebyly dost hodné! Děti se cítí vinny za rozluku rodičů a ve svém dětském myšlení a psychice se obviňují a vnitřně trápí ještě i dlouho po rozvodu rodičů.

Pro příklad nemusím daleko. Rodiče mého vnuka se rozvedli, když mu byli čtyři roky. Malý kluk byl postavený před hotovou věc ve chvíli, kdy mu bylo sděleno, že od teď tady s námi bude bydlet „tenhle strejda“ místo táty. Dneska je vnukovi 11 let a dosud mu nikdo z rodičů nevysvětlil, proč se tak stalo. Prostě, nějak se s tím vyrovnej. Mezitím, každých čtrnáct dní, s batůžkem na zádech, měnily děti po mnoho let – vnuk a o sedm let starší vnučka – domov: od mámy k tátovi a jeho nové partnerce, a obráceně. Baťúžkáři, děti na „pochodu“ které za nějaký čas ani nevěděly, kde jsou vlastně doma. Střídavá péče je zatěžovala do té míry, že časem ztratily docela přehled o tom, u kterého z rodičů mají jaké věci, oblečení a učení do školy. Zmatek v jejich hlavách narůstal o fakt, že u každého z nich se vzhledem k novému partnerovi musely nějak chovat. Neboli se stylizovat, přetvařovat, neprojevovat se přirozeně. Tohle jsou věci, které se vtisknou hluboko do duše.

Jednou se naskytla příležitost, při níž jsem zvěděla, že vnouček stále věří, že se rodiče zase dají dohromady. Moc si to přál! Byla to taková prchavá chvilička, kdy tenhle introvertní kluk pootevřel vrátka své „třinácté“ komnaty. Vnučka, vzhledem k věku a své duševní a duchovní vyspělosti pochopitelně moudřejší, vyhodnotila soužití jak u mámy s jejím partnerem, tak u táty s jeho partnerkou slovy: „Nejde to, jsou to cizí lidi. Rodiče, ať jsou protivní, nerudní, náladoví nebo jací chtějí, pořád jsme jejich děti a nejsme děti těch druhých.“ Což jim ti druzí partneři dávali „pěkně sežrat.“

Čímž jsem naznačila, že řeč bude v dalším článku o nevlastní rodině – nevlastních rodičích a nevlastních dětech.

Rozvod rodičů se na dětech podepíše vždy a bez ohledu na věk dětí. Rozvodem rodičů nabyly děti určitých zkušeností. Jednou z nich je ta, že v dospívání začínají mít pochybnosti o tom, jestli ony samy jsou vůbec schopny udržet trvalý vztah. Jejich důvěra v rodičovské, rodinné hnízdo je narušena, pocit bezpečí a ochrany je zeslaben tím víc, čím více nepohody do „nových rodin“ těchto rozvodových sirotků vnášejí noví partneři rodičů. Tuto zkušenost děti vyhodnotí buď tak, že by je podobná pohroma rozpadu rodiny mohla jednou také potkat, takže raději v dospělosti  z obav žádné trvalé vztahy nenavazují, nebo se zcela vědomě rozhodnou nemít vlastní děti, aby jim ušetřili traumatické zážitky případného rozvodu. A také může nastat situace, a tu znám ze své praxe psychoterapeutky taky hodně zblízka, že se i přes rozvodovou zkušenost od svých rodičů ožení – vdají a stejně ona neblahá a nechtěná katastrofa nastane. Přenos, neboli také vliv událostí v generačních liniích na náš život se tak dál nese jako nechtěná pochodeň. Ale to bychom byli u zcela jiného tématu.

Nejnovější výzkumy psychiky dětí z rozvedených manželství, jak jsem se dočetla, prokázaly, že pomanželské vztahy (tak se jim říká) rozvedených rodičů mají i přes to všechno pro další vývoj dětí mimořádný význam. Za sebe a svoje vnoučata mohu potvrdit, že i od těch „cizích“ lidí vedle svých rodičů si děti dokážou vzít cosi užitečného a případnou nelibost proti nim vyvíjenou stran pomanželských partnerů nějak pro sebe zužitkovat. Jak, to by bylo na dlouhé psaní, nicméně i tady platí, že i špatné příklady jsou jistou měrou výukové. Jenže co naplat, když si mnohdy děti procházejí po několik let velmi nebezpečnou soutěskou a nástrahami v ní ukrytými. Jednou, jednou to možná uvidí a vyhodnotí jinak, ale prozatím mají otrávené dětství.

Pokud mají děti rozvedených rodičů kontakt s oběma z nich, a tento styk má jasná pravidla, která vyhovují (spíše opět dospělým, než dětem)je to ještě ze dvou zel to menší. Mnohem horší se dětem po rozvodu rodičů stává život tehdy, když děti s jedním z rodičů styk nemají, většinou s otcem. Statisticky je podchyceno, že takové děti v mnoha případech trpí psychosociálními poruchami či mají nápadné a vyhraněné chování. Jedno nevylučuje druhé.

Pak je ještě další varianta, nebo bývá přidružená k těm předešlým, že rozvedení rodiče štvou a pomlouvají jeden druhého před dětmi a používají je jako beranidlo ve svém vzájemném boji. Dospělí si vůbec neuvědomují (bohužel!), že ve své zášti v této nenávistné hře vytvářejí v dětech pocit zneužívání, jež později jako dospělí definují například slovy: „Moji rodiče mně zneužívali v boji, který nebyl můj vlastní.“

Každý rozvod je sice pro partnery zatěžujícím duševním traumatem, ale nejvíce postihuje děti! Proč? Protože se v této „hře dospělých“ s dětmi vůbec nepočítá! Nikdo se ně neohlíží, na nic se neptá, nikdo jim nic nevysvětlí – úměrně k věku a jejich rozumovým schopnostem-  nebo se do posledních chvíle mlží či přímo lže. Děti přirozeně lpí na své matce a na svém otci a duševně trpí, když jednoho z nich vidí jen zřídka, nebo vůbec ne. Nebo když seznají, že nejsou v „nové rodině“ partnerem své matky či otce ne že vítány, ale tak nějak trpěny, přehlíženy anebo i přímo napadány slovními útoky na svoje povahové vlastnosti či dovednosti. Problematika se ještě více zhoršuje, když si rodiče své spory vyřizují přes děti. Děti-  jak vím od svých vnoučat i od dospělých, kteří prošli v dětském věku rozpadem rodiny, nechtějí být na straně matky nebo otce. Milují je oba a oba také ke svému životu potřebují. Podtrženo a sečteno: děti prožívají rozvod rodičů jako velké duševní trauma, které nevytvořily, ale do něhož byly vtaženy. Původní negativní emoce z toho plynoucí včetně úzkosti a pocitu nenahraditelné ztráty nejsou téměř nikdy schopny zvládnout.

Vím, teď mi chcete nejspíš namítnout, že udržovat nefunkční a nefungující manželství „jen“ kvůli dětem je nerozum a nesmysl. Pravda, například dlouhodobé hádky rodičů, alkoholismus v rodině, nebo i manželské bitky snášejí děti ještě mnohem hůře, než rozvod s jasně danými pravidly, ve slušnosti a v míře tolerance, jaká je možná. Patří sem i výše zmíněné, že děti nejsou využívány zneužívání v rodičovském sporu.

Opět se nyní opřu o výzkumy v oblasti následků rozvodu a vlivu na děti, jak je zaznamenávají dětští psychologové. Většina dětí reaguje na rozluku rodičů depresemi, které se projevují až agresí, totálním uzavřením se do sebe či zcela nesplnitelnými vývody typu: „Budu s nimi mluvit tak dlouho, až budou chtít zase žít spolu.“ Protože žádná z těchto dětských reakcí, třebaže je tím nejupřímnějším jejich přáním, nedá rodiče dohromady, projevují se následky rozvodu na psychice dětí po dlouhé roky a mají na jejich vlastní život velmi zatěžující vliv. Ovšem musím ještě poznamenat jednu věc. Jak vím z vlastního života a více než bych chtěla i slýchávám při terapiích, zaznívají i takovéto či podobné věty: „Neměl (a) jsem vás (směřované k dětem) nechat tak dlouho žít v té hrůze, měl (a) jsem se rozvést dřív.“ Nebo výčitka k rodičům: „Kdyby ses rozvedl (a) dřív, mohly jsme být ušetřeny mnohých trápení…“ Což je vlastně obdoba téhož.

Jak tedy omezit negativní vliv rozvodu rodičů, aby škody,které rozvod na psychice dětí způsobil, byly alespoň ve snesitelných mezích?

Vést shodný názor na výchovné cíle a působení na děti. Zachovat velkorysost při uznání práva na styk a návštěvy dítěte u druhého partnera a případně i jeho rodičů. Rozvedeného partnera nepomlouvat, naopak vzbuzovat u dítěte důvěru a porozumění k němu. Pomáhat dětem zvládat bolest, kterou prožívají tím, že s nimi budou rodiče otevřeně hovořit. Nepokoušet se o ospravedlnění toho, co se stalo, nýbrž vysvětlit dítěti příčiny rozvodu podle možnosti chápání v jeho věku. Nenutit děti, aby se rozhodovaly pro jednoho z rodičů.


Dětské strázně II. Útěk z domova je vždy znamením chybějící důvěry

vloženo: 31. 08. 2019

Potíže s dětmi (spíše dětí samotných) se vyskytují v každém věku, v každé etapě dětského vývoje.

Do výčtu nežádoucích projevů chování dítěte patří útěky z domova, kdy dítě reaguje na situaci v rodině tímto negativním postojem. Dětští psychologové se shodují, že tím dítě reaguje na nedostatek pozornosti a lásky, nebo na nesnesitelné podmínky doma. Některé z těchto podmínek pro dítě nesnesitelných jsem už popsala v předchozích dílech článků o dětech. Útěk je demonstrace odporu, nesouhlasu, útěkem dítě vyjadřuje krajní nespokojenost s tím, v čem žije. Mám v tomto ohledu svoje vlastní zkušenosti z dětství. Já i můj bratr jsme utíkali z domova hodně často a po příchodu domů jsme pak za útěk bývali biti. Nikdo nezkoumal příčinu našich útěků. Příčiny jsou mi dnes dávno známy: nemohli jsme unést dusnou atmosféru doma, hysterické výstupy naší matky a její náladovost a snahy držet nás jen v mezích absolutní poslušnosti a oddanosti jí. Neměly jsme zastání, nebyla důvěra. Důvěra je totiž pro dítě jedna z nejpodstatnějších hodnot k životu. Pokud ji dítě nemá, je na světě obrovská potíž, s kterou se děti neumějí vyrovnat, není to v jejich silách. A tak to dělají po svém některou formou demonstrace. Hledání ztracené důvěry k rodičům, k domovu se záhy překlene do ztracené důvěry sama v sebe. V těsném závěsu za ztracenou důvěrou v sebe jde pošramocené sebevědomí. Je to uzavřený, bludný kruh.

Moje vnučka jako malé dítě svého času často utíkávala z domova, už tenkrát jasně cítila neustálé napětí mezi rodiči, jejich sebestřednost, sobecké projevy, to, že se v podstatě nemají rádi. Utíkala do přírody si na chvíli oddychnout od přílišné odpovědnosti vložené jí na záda za mnohem mladšího bratra, od přílišných povinností na ni doma kladených atd., bylo toho hodně. Ani v jejím případě se žádný z rodičů nepídil po příčinách jejích útěků. Útěky dítěte jsou každopádně alarmujícím jevem mířeným k dospělým.

K dalším projevům, jež by měli být pro rodiče alarmující, je odmítání potravy. Tím, že dítě nechce jíst, má také psychické příčiny. Dítě vyrovnává nedostatečný zájem a kontakt s rodiči tím, že je nevědomě nutí s ním sedět doma u stolu a zabývat se jím. Padají otázky, proč nejíš, proč nechceš jíst, tobě to nechutná a podobně, otázky sice pokládány správně, jenže málokdy se ve skutečnosti dospělí zajímají o opravdové odpovědi na to své proč? Museli by se ptát (ne dítěte, to jim to nepoví), ale sebe! Proč naše dítě nejí? Co tím chce vyjádřit? Nebo, to už je pak vyšší poschodí, co děláme špatně? Nezřídka se stává, že děti odmítají jíst z toho důvodu, když se situace u společného stolu využívá k neustálému kárání, kritizování a kázání, také k trestání podmíněného tímto: když nebudeš jíst, nepůjdeš ven, nedostaneš (cokoliv). Dítě pak ztratí chuť k jídlu velmi brzy, zhořkne mu každé sousto, takže raději nejí vůbec.

Do výčtu podobných psychických poškození patří i jev, když má dítě potíže s navazováním kontaktů. Nemá žádné kamarády, nestojí o ně, i když se nabízejí, nejraději se zabaví samo, nebo si to vyžaduje od dospělých. Věta typu: Co budeme dělat? směřované od dítěte k dospělým je vlastně ve skrytu větou: Co mám dělat (s vámi)? Rodiče pak buď neustále vymýšlejí, čím a jak dítě zabavit, nebo ho odeženou s tím, dej nám pokoj, nezlob, zalez a podobně. Opět začarovaný bludný kruh.

Děti si také mohou stěžovat na různé tělesné potíže, například bolesti břicha, hlavy, krku, zad. Lékaři na nich však neshledají žádné onemocnění, přesto potíže dále přetrvávají, třeba je to zvracení či nutkání k němu. Za pociťováním takových příznaků jsou ukryté psychické příčiny, protože i ty, neřešené, přetrvávají.

Někteří rodiče jsou naopak tak přemrštěně úzkostliví, že z jejich dítěte se může stát úplný malý hypochondr, který přehání i tu nejmenší bolístku a onemocnění a vychutnává si takto získanou „nadměrnou péči“, již od rodičů přednostně dostává. Nebo se takto přeháněné úzkostlivá péče „zvrhne“ u dítěte třeba v úpornou vyrážku, jak jsem například řešila podobný případ jedné svojí klientky. Její úzkostlivá matka jí jako dítěti prakticky nic nedovolila, neustále ji měla pod kontrolou, dítě sedělo u okna a dívalo se ven na svoje kamarády, jak si hrají, za nimiž ho matka nepustila v obavě, aby od nich něco nechytilo. Byl to děsivý obrázek dětství. Vyrážka zobrazovala (vyrážela navenek) napovrch to, co dívenka nemohla žít, co musela ukrývat v sobě, tu spoutanou, neprojevenou potlačenou svobodu ve všech směrech. Tak, jak byla její vyrážka svědivě úporná, v takové míře byl i svědivý a úporný důvod k ní. Při terapii se ukázalo, že její maminka, učitelka, chtěla mít všechen život své dcery pod kontrolou tak, jako měla pod kontrolou žáky ve škole, ale také proto, že kdysi přišla o první dítě a aby něco takového nenastalo znovu, „týrala“ svoji dceru tímto nesnesitelným omezováním v nevědomé snaze ji uchránit všech možných nebezpečí. Vyrážka její dcery byla také nesnesitelná.

Příště si povíme o problémech dětí při a po rozvodu rodičů.


Malé velké radosti

vloženo: 14. 07. 2019

V poště jsem měla dva dopisy, o jejichž obsah bych se nyní s vámi ráda podělila.

První je z Prahy od paní Alice. Byla jsem překvapená a potěšená zároveň. Kdo by nebyl rád, když se k němu někdejší klienti hlásí, a ještě po takové době! Abyste rozuměli, v roce 2013 jsem pro ni dělala numerologický rozbor osobnosti (číselnou konstelaci). Následně projevila zájem o změnu příjmení, které už měla vymyšlené, uvážené a moc se jí zamlouvalo. V zásadě šlo vlastně o přepis českého tvaru jejího dosavadního příjmení do cizojazyčného. Paní Alice mě žádala o radu, co na to čísla? Čísla „byla pro“, Alice neváhala, došla na matriku a příjmení si změnila.

„Píši Vám po 6 ti letech. Několikrát za ty roky jsme si na Vás vzpomněla, ale teprve dnes jsem objevila naši komunikaci. Mám z nalezení kontaktu opravdu radost, tak hned píši. Doufám, že se máte dobře a vše je ve Vašem životě tak, jak si přejete. Já jsem si nakonec jméno po Vašem e mailu změnila a už jsme to s nikým jiným nekonzultovala.Takže mám od roku 2013 i nový rodný list. Nacítila jste to naprosto přesně. Je mi s tímto jménem moc fajn a myslím, že mě i posouvá více ke svobodě, kreativitě a určité úrovni.

Syn přišel minulý rok sám s tím, že by chtěl mít jméno jako já. Nemám s tím problém a myslím, že nás to také ještě více spojí jako rodinu. Jsem Vám i po tolika letech velice vděčná za Váš čas a názor na změnu jména. Nemusela jste se mi věnovat, ani říkat zdarma názor, a přesto jste to udělala. Ještě jednou Vám moc děkuji.

Mám pocit, že se svět zbláznil. Nikdo už se zadarmo ani neusměje- nechci křivdit všem. Jsou i lidé, kteří jednají podle intuice a ne marketingově. Vím, že se musí platit nájem a vše kolem, ale občas dobrý skutek nikoho nezabije. Ten  se stejně mnohokrát vrátí.

Třeba bude jednou příležitost, poznáme se osobně a já Vám budu moci Vaši laskavost oplatit. Kdybyste cokoliv potřebovala v Praze, tak se ozvěte. Jsem a budu tady ráda pro Vás.

Vaše Alice

 

Druhý dopis připutoval od paní Šárky z Bystřice pod Hostýnem a ku podivu, i v tomto případě začala korespondence mezi námi už v roce 2013. Šárka také chtěla rozbor osobnosti. Když jsme vyřídily, co bylo kolem toho zapotřebí, odmlčela se. Ozvala se asi před dvěma měsíci s tím, že čeká miminko a chtěla poradit s výběrem křestního jména pro chlapečka, připojila varianty jmen, na nichž se s manželem shodli. Bylo jich asi osm nebo devět. Počítala jsem jako „divá“, s daným příjmením však návrhy jako na potvoru ne a ne vyjít tak, abych některý mohla s čistým svědomím doporučit. A tak se hledalo dál a znovu počítalo, a ještě znovu, než se dvě z variant vyjevily jako schůdné jak pro dítě (to hlavně!), tak pro spokojenost rodičů.  Odeslala jsem výsledky. Dopis jsem po kontrole jmen končila slovy, aby se mi ozvali, až se jim klučík narodí. Odvětili:

„Děkujeme za kontrolu a také za milé přání. Moc rádi Vám dáme vědět, až bude děťátko na světě. Také Vám přejeme jen to nejlepší. Ať Vás Boží Požehnání stále provází.“

Včera přišla zpráva:

„ Milá paní Ivano,

tak se nám v sobotu 6. 7. 2019 v 7.23 narodil chlapeček Daniel. Posílá Vám pozdravení – viz přílohy.“ Připojené byly tři fotografie miminka.

S velkou radostí jsem pogratulovala. Je to moc prima pocit a radost, když práce přináší druhým lidem užitek i radost. Říká se: sdílená radost, dvojnásobná radost. I ty malé radosti se pak stávají velkými.

Inšana


Dětské strázně I.

vloženo: 17. 06. 2019

Tímto článkem bych ráda navázala na články staršího data, v nich byla řeč o potížích, jež se vyskytují u dětí, a jejich nejčastější příčiny. Tak trošku, jak už jste asi poznali, se tady stavím do role advokátky či obhájkyně dětí. Má to svoje důvody, přičemž ten hlavní tkví v tom, že děti samy si pomoci nesvedou. Jsou až příliš často doslova vydané na pospas projevům neznalosti, necitlivosti a projekcím zoufalosti dospělých. Doufám tedy, že při čtení článků si někteří dospělí uvědomí věci s tématem souvisejícími a třeba si sami v sobě cosi přehodnotí.

Při své práci terapeutky slýchávám od lidí tak otřesné vzpomínky a popisy jejich dětství, že nad nimi někdy až rozum stojí a srdce usedá. A také proto, že s pár dětmi jsem pracovala a viděla, co na nich dospělí„svedou“ napáchat za škody, včetně mých vlastních vnoučat. To mám pak přímo z první ruky.

Rodiče něco podobného neradi přiznávají, avšak nelze popřít či zamést pod koberec, že problémy dětí jsou častou známkou toho, že v rodině není něco v pořádku a dítě „jenom“ reaguje. Problémy dětí bývají vyvolány například tím, že rodiče či jeden z nich, nebývají (nebývá) často doma. Dítě tím strádá, nevytváří si větší citový vztah k „věčně“ nepřítomnému rodiči. Anebo se stává, že dítě svým nevhodným chováním (reakcí na okolnost) vyvádí věci, jimiž se vlastně podvědomě rodičům (rodiči) mstí, aby na sebe upozornilo dle „pravidla“ cokoliv je lepší, než nic. Už jsme si v předešlých pojednáních řekli, že impulsem ke změně chování dítěte může vést trvalé psychické přetěžování, neúměrné nároky na dítě, jimiž si rodiče „vybíjejí“ svoji přílišnou ctižádost, již staví na první místo. Děti bývají pak trestány bez snahy jim porozumět, pochopit jednoduchou rovnici, totiž tu, že každá akce vzbuzuje reakci. Tvrdými tresty, například zákazy či dokonce bitím však dosáhnou dospělí pravého opaku toho, co zamýšleli. Dítě se zatvrdí, uzavře, všechny neprojevené emoce drží v sobě, anebo dělá ještě větší lotroviny rodičům na just. Je to dětský trest rodičům za to, jak se k nim chovají.

Nikdo z nás nemůže být bezchybným vychovatelem, ani my jsme nebyli vychováváni bezchybně, viďte. Jenomže zásadní přešlapy ve výchově a zanedbávání nebo podceňování dětských potíží mohou natolik poškodit psychiku dítěte, že náprava je později velmi těžká a zdlouhavá. Rány a bolesti zasazené rodiči se nezhojí vůbec snadno a velice často se obnažují v dospělosti, kdy se potom řeší například formou abreaktivní psychoterapie (regrese).

Velmi podstatné je uvědomit si, že ubližované malé dítě sice dospěje fyzicky, jenže (!) malé ublížené dítě v něm žije dál a člověk, byť dospělý“ se potom v některých situacích stále chová, a hlavně reaguje, jako malé dítě.

Když to potom takový dospělý člověk při terapii takzvaně rozbalí naplno, bývá velmi zřetelné, že ´nemocný´ byl (je) celý rodinný systém, celá rodina. Léčebný program by následně měli podstoupit všichni členové rodiny (otec, matka, případně i sourozenci), často i prarodiče…Už dlouho mám z práce odpozorované, že ti, kteří se vydají cestou očišťování se a osobního rozvoje, mají v rodině těžké, nezáviděníhodné postavení na straně jedné, na té druhé, a to ten lepší příklad, svým přístupem ukazují jako světlonoši jinou cestu, prošlapávají novou cestičku těm za sebou. A pionýři to nikdy neměli snadné.

Ale to jsem trošku odbočila. Samozřejmě, jsou situace, kdy musí při výchově následovat trest, aby dítě vědělo, že chybovalo, ale aby dostalo šanci se ze své chyby poučit. O takových situacích však mluvit nechci. Chci mluvit o tom, že dítě například plive kolem sebe, kope do sourozenců, kouše je, vzteká se vleže nebo dupe a ječí, prostě projevuje podobnými způsoby agresi. Agresi, která má svého spouštěče. A kde jinde, než v rodinném prostředí. Jestliže rodiče dítěti nabančí, přilijí jenom oleje do ohně. Je nutné přijít na důvod podobných projevů chování dítěte. Čím dříve, tím lépe pro všechny zúčastněné, hlavně pro dítě samo. Setkala jsem se s případem malého chlapce, u něhož jsem dopátrala, že se takto projevuje proto, že byl v rodinné hierarchii odsunutý na poslední místo, mezi jím a jeho starší sestrou byl značný věkový rozdíl a na něj zkrátka rodiče nějak pozapomínali. On se s takovým postavením v rodině nechtěl smířit, tak na sebe upozorňoval. Svými záchvaty vzteku a zuřivosti chtěl prosadit také svoji vůli. Dítě zvolí jakýkoliv prostředek, aby si ho dospělí ráčili všimnout a museli se jím zabývat.

Dále tu máme třeba krádeže a lhaní. U rodičů vzbuzují tyto prohřešky hrůzu, vztek i zklamání v jednom. Z obav se ptají, proč zrovna jejich dítě něco takového provádí a bojí se, že z něho vyroste kriminálník. Přesto však i za lhaním a krádežemi stojí většinou touha po získání rodičovské pozornosti. Odborníci v takových případech říkají, že tady je třeba dát velký pozor na trestání. Protože i potrestání je svým způsobem druh zájmu, může však tím za určitých podmínek vzniknout začarovaný kruh: lhaní, trest, krádež, trest a tak dokola. Lhaní a krádeže však mohou dítěti sloužit ke změření hranic dospělých: kam až dítě může zajít, kam ho dospělí nechají zajít. Potom bychom mohli mluvit o určitém experimentu – skoro každé dítě zkouší, kam až může zajít. Jako třeba u vlčích mláďat pak musí být rodiči jasné a zřetelné vyjeveno, kde ty hranice jsou.

Znám jednu dnes už dospělou ženu, která byla jako dívenka neúměrně trestána za každou malichernost, za každou blbost: rozlité mléko, například a jiné naprosto nepodstatné dětské nešikovnosti. Vypěstovali v ní pocit viny, že ať se stalo, co se stalo, mohla za to ona. Například se zaběhl mladší sourozenec, jehož měla takzvaně hlídat, a neuhlídala. Dostala nářez prostě za všechno. Celé dětství a velkou část dospělosti v sobě nosila tuhle sklíčenost apriorního viníka a její sebevědomí kulhalo na obě nohy.

Pro dnešek končím, příště si povíme o dalším rejstříku dětských problémů (s dospělými), jakými jsou například útěky z domova, potíže s jídlem (!) a jiných strázních.

Ivana I. Píhová