Můj blog

Všechny příspěvky:


Na dně propasti osobního pekla

vloženo: 20. 10. 2019

Říká se, že největší ranou v lidském životě je dívat se dítěti do hrobu. Paní Andrea si právě takovou krajní mez zažívala. Pomoc pro ni se mnou vyjednal její tehdejší partner z čirého strachu o ni, a také ji za mnou musel doprovodit. Paní Andrea byla ve stavu, pro nějž by asi nejpřiléhavější slova byla, že se ocitla na dně propasti.

Není vyhnutí, musíme se vrátit ke dni, kdy se dozvěděla o dceřině úmrtí.

Čeká v nemocničním pokoji, až bude moci zavolat, jak dopadla operace její dcery. Je unavená, celou noc nespala a přeje si jediné, aby mohla být se svojí dcerou a držet ji za ruku. Nic strašného nepředpokládá.

Když se dovolá na oddělení, doktorka jí sdělí, že sice operace nádorů v břiše její dcery byla úspěšná, nicméně se dozví hrůznou zprávu: zemřela po operaci. Hodinu se jí snažili oživit. Bylo jí čerstvě teprve 16 let.

Spustí se obranné mechanismy, Andrea nevěří tomu, co právě vyslechla. Jenomže z  telefonu dále zazní, že se má přijít s dcerou rozloučit. V poplachu paní Andrea vyběhne ven, musí si zapálit cigaretu, poté běží na jednotku intenzivní péče. Její dcera je celá přikrytá prostěradlem, sestra ji upozorňuje, že nevypadá dobře, že má posmrtné skvrny všude po těle. Paní Andrea dceru odkrývá, lehá si k ní a dvě hodiny setrvá v loučení s milovanou bytostí.

V příběhu, který slyším, vidím rozdílnost od jiných, kdy maminky či otcové neměli tu šanci se s mrtvým dítětem rozloučit. Rozloučení je podstatné, když není, je to pro pozůstalé rodiče zlé. A nejen pro ně, také pro duši odcházejícího člověka. V tom smyslu podotknu několik slov, načež Andrea vydechne: „Jsem nesmírně vděčná, že jsem to mohla udělat. Vím, že šla do světla, jenomže já jsem sobec, nedovedu si představit život bez ní.“

Pláče. Není divu. Má právo být nešťastná a zoufalá, je namístě, aby si dovolila jakýkoliv projev smutku.

Andrea mladší byla vymodleným dítětem. Přišla na svět až po osmi letech manželství. V těhotenství otec dítěte matku opustil.  „Zůstaly jsme samy, sama jsem ji vychovala, vůbec to ale nebylo dobré časy. Dala jsem se na alkohol, byla jsem workoholička. Vyčítám si teď úplně všechno.“

Je jí mizerně, a je to na ní hodně patrné. „Byla jsem pořád v práci, dítě jsem nechávala hlídat, jak to šlo, babičky nefungovaly, sjednávala jsem si péči o dítě se studentkami, musela jsem platit nájem, uživit nás, měla jsem dvě i tři práce, bylo to strašně vysilující. Začala jsem pít. Musela jsem nás uživit, abychom přežily. Nešlo jenom o uživení a placení nájmu, chtěla jsem, abychom se měly dobře. Byla to moje naléhavá potřeba. Jenomže dcera byla víc s cizími lidmi než s mámou.“

Přijmout takovýto fakt je velice obtížné a bolestné. S ještě čerstvou a otevřenou ranou v srdci a za pronásledování výčitek svědomí téměř nemožné. Avšak taková byla situace, a protože už ji nelze změnit, zbývá jediné, přijmout ji. Nebo se o to aspoň pokusit. Andrea odmítá. „Ono by šlo, kdybych nebyla tak falešně hrdá a nemyslela si, že to zvládnu sama. Nechtěla jsem být nikde nikomu za nic vděčná. Chtěla jsem všechno dělat sama, byla jsem tak naučená. Neuměla jsem si říct o pomoc. Přítel by mi nejspíš pomohl, kdybych mu řekla, ale neudělala jsem to. Mohlo to být i jinak, mohla jsem situaci řešit jinak, kdybych si uměla říct o pomoc a přijmout ji.“

Trápilo a hryzalo ji svědomí, které zalévala alkoholem, přestože, jak sama říká, dobře věděla, tohle je špatná cesta. Pociťuje obrovskou lítost. Je nutné vyřknout nahlas, co se člověk bojí sám sobě v duchu přiznat. „Tenkrát jsem neviděla jiné východisko. Spadla jsem do závislosti na alkoholu, neustále jsem pracovala, nezvládala jsem to ani doma ani v práci, doma jsem se dvě hodiny prospala, abych mohla trošku fungovat a být s dcerou aspoň chvíli, a tak se to točilo pořád dokola. Vlastně to bylo to čím dál horší a neúnosnější.“

Paní Andrea tedy sem tam chvíli fungovala, dbala třeba na to, aby bylo doma uklizeno. Čas na dceru se ještě o to umenšil. A co mateřský kontakt, pohlazení, popovídání, zájem, byl nebo nebyl? „Nebyl. Nevím, jak dlouho to takhle trvalo, ale určitě dlouho, mně se čas smrskával na práci a pití a následné stavy částečného vystřízlivění.“

Andrea z vlastního rozhodnutí nastoupila léčení, jenomže po návratu začala pít znovu.

Ptám se, jak to má s pitím dnes? „Po smrti Andreji tohle už nikdy praktikovat nebudu.“ Chtěla tím něco významného naznačit, žádám ji, aby to rozvedla, přiblížila. „Chci říct, že jsem s malými časovými přestávkami pila pořád, pořád jsem se k alkoholu vracela, vždycky se vyskytla příležitost nebo podnět, abych se napila, a já jsem se nechala svést. Pila jsem do poslední chvíle. Smrt mojí dcery je můj trest za to všechno.“

Je zapotřebí nahlédnout více do rodinného zázemí, neboť z valné většiny případů se právě v něm odehrávají ta největší lidská dramata a právě v něm jsou zároveň skryté jejich příčiny.

Andrea mladší vůbec tátu nepoznala. Matka to ani nechtěla, protože otec své dítě nepřijal, což dal důrazně najevo tím, že matku v těhotenství opustil. Našel si jinou rodinu. Andrea mladší věděla, že ji otec jako svoje dítě odmítl. To je další velice zatěžující fakt pro dítě.

„Když Andrea zemřela, spojila jsem se s ní přes médium a mluvila s ní. Mezi prvními jejími větami bylo, že odpouští tátovi. Vzkazovala, jakou chce na pohřbu písničku. A mně vzkázala, abych nebyla nešťastná. Vlastně mi přišla říct, že nějaká jiná forma života po smrti existuje a že je jí už dobře, že ji nic netrápí, a abych se na ni nezlobila, že mě tady nechala, že by to stejně dopadlo špatně a že nám oběma zkrátila trápení. Jenže já jsem nechtěla, aby něco ukracovala, potřebovala jsem si to vyžrat až do dna,“ odhaluje svůj další stín paní Andrea.

Jdeme dál tímto tragickým příběhem a zkoumáme, jak se dcera projevovala, než se ocitla v nemocnici? Paní Andrea říká, že poslední dva měsíce před smrtí byla pořád hodně bledá, že chodila jako tělo bez duše. Hodně moc spala, třeba až do odpoledne, byla pořád unavená, nic se jí nechtělo dělat. „Ptala jsem se jí, jestli ji něco netrápí, nebo není, nikdy nic neřekla. Až jsem se na ni zlobila, že je líná. Bylo mi to ale divné, tak jsem ji vzala a šly jsme na krev. Zjistili, že má málo železa, že je chudokrevná. Já jsem to tak měla také kdysi, když jsem byla ještě vegetariánka, tak jsem řekla, neboj, to spravíme. Odšťavňovala jsem jí zeleninu a ovoce, krmila jí masem, kromě toho dostávala železo v pilulkách, snažila jsem se to vylepšit. Pak jsme šly kontrolně podruhé na krev. Andrea jít nechtěla, děsně se bála jehel a doktorů vůbec, a tam doktorka řekla, že se krevní obraz nelepší, že vůbec není dobrý, že dcera asi někde krvácí dovnitř. Odvezla jsem jí do nemocnice, hned ráno mi odtud volali, že mám okamžitě přijet, že má Andrea v břiše nějaké útvary, které tam nepatří a že ji musí převézt do motolské nemocnice v Praze. Tam potvrdili, že má v břiše tři útvary, ale říkali, že ji pomůžou, dodnes slyším ta slova: to dáme, bude to dobré. Byla jsem smířená s tím, že se z toho dostane. Obě jsme věděly, co má v břiše, ale ona to věděla mnohem dřív než já a trápila se tím sama. Mám strašné výčitky, že jsem to nepoznala dřív, že jsem ji ten krevní rozbor nevzala dřív, mohla jsem jí zachránit.“

Paní Andrea to tvrdí velice vehementně, takže je namístě otázka, jak si tím může být jistá? „Mohla jsem tomu předejít. Andrea často krvácela, pořád si kupovala tampony. Když jsem se jí ptala, jestli nemá menstruaci nějak moc často, odsekla, že nemá. Zatajovala mi to.“ Myslíte, že to dělala proto, aby vás ušetřila? „Ne, ona se hodně bála doktorů, proto nechtěla ani na tu krev. Měla jsem být důslednější, měla jsem být lepší matka. Všechno jsem měla udělat jinak, takhle to nemělo dopadnout.“

Ptám se jí, jestli ví, co bylo přímou příčinou úmrtí její dcery? „Řekli mi, že nádory utlačovaly funkce všech důležitých tělesných orgánů, v důsledku toho se v tříslu utrhla krevní sraženina, ta se dostala do plic a nastala embolie. To byla příčina smrti.“

Krevní sraženina tedy jako jakási zátka zastavila ve smyslu biologickém tento mladý život.

Napadají mně otázky, například jak vnímá posmrtný kontakt se svoji dcerou?  „Sama se rozhodla ukončit život a opustit tělo. Dala mi to najevo ve svém vzkazu, i můj pocit z toho byl velmi intenzivní, že to byla její volba. Už tady nechtěla být, už se nechtěla trápit, nechtěla trápit ani mě.“

Ptám se jí, jestli je tento vjem pro ni do nějaké míry aspoň trošku ulehčující, osvobozující? „Není, nijak mi to neulevuje, protože jsem jí nedala dost najevo, že bych při ní stála a že bychom na to byly dvě a zvládly to.“

Paní Andrea si má za zlé, že mohla věci zvrátit k lepšímu, kdyby si své dcery více všímala, kdyby ji víc vnímala. Netrávila s ní dost času, k tomu si našla nového partnera, toho předchozího dcera nepřijala, neměla ho ráda. „Oba o mne neustále mezi sebou bojovali. Hodně mě ten jejich nesmiřitelný boj unavoval a vyčerpával. Proto jsem po partnerovi žádala, aby odešel. Chtěla jsem být s dcerou raději sama.“

Posléze přišel do Andreina života jiný muž. Svitla naděje na lepší soužití všech tří. Andreina dcera muže přijala, jednal s ní narovinu jako se sobě rovnou. „Mohli jsme mít všichni konečně rodinu, měli jsme se přestěhovat k němu do domku, kde měla Andrea kolem sebe zvířata, která milovala, měli jsem plány. To se všechno mělo uskutečnit právě v těch dnech, než zemřela,“ říká paní Andrea.

Obnažuje svoji duši do ještě větší hloubky, když se rozhodne říct, že: „Cítila jsem, že někdo z nás zemře, ale nevěděla jsem, kdo. Vykládám karty, k tomu mám živé sny, v jednom jsem viděla, jak padl strom a tušila jsem, že se něco stane. Myslela jsem, že jde o tátu. Místo toho, abych si všímala dcery, jsem vodila po nemocnicích a vyšetřeních tátu, pomáhala mu, zatímco pomoc potřebovala Andrea.“

Vyčítá si svoji pomoc zaměřenou nesprávným směrem. I toto je další mezník na její očistné cestě. Po chvilce dodá: Nevěděla jsem, že je dcera nemocná, byla jsem zaměřená na tátu. Myslela jsem si, že jde o nějaký holčičí neduh, který se spraví.“

Rána po dítěti se nikdy zcela nezhojí, i když se s ní člověk časem nějakým způsobem vyrovná. Platí, že nejhorší, co se může rodičům stát, je dívat se do hrobu dítěte. Nicméně je důležité i toto přijmout jako fakt. Možnou berličkou může být, že s takovým plánem přišla duše na svět do těla a ten plán měl vyšší duchovní smysl. Ne, nic nezlehčuji, ale v tak šíleně vypjaté situaci je třeba toto dobrá opora pro to, aby se člověk pomalu dostával z propasti, do které byl vržen. Víra, že smrt mladé dívky nebyla zbytečná.

Shrnujeme její takzvaná provinění, načež paní Andrea vynese silnou kartu: VŽDYCKY JSEM BALA ŠPATNÁ MÁMA! Ihned zareaguji, a ptám se, proč použila právě nyní slovo vždycky.

„Protože jsem si vždycky našla řadu výmluv, proč si s ní právě teď nehrát, proč se jí nemůžu věnovat, proč nedělat to nebo ono. Byla jsem unavená, to je sice pravda, ale hlavně jsem se vymlouvala.“

Do děje vstoupila opět nová okolnost, kterou právě odkryla. Co ji vedlo k hledání výmluv?

„Bývalo mi únavou tak těžko, že jsem sotva zvedla ruku nebo nohu. Měla jsem, a mám stále, syndrom chronické únavy, panickou psychózu, syndrom sociální fobie, deprese. Často jsem ani vyjít ven nemohla. Docházela jsem do nemocnice, vlastně docházím pořád, doteď se ambulantně léčím.“

Z jejího shrnutí a hodnocení vyplyne závěr. Uznává, že si potíže přivodila sama svým stylem života. “Pracovala jsem třeba půl roku v jednom kuse bez minuty volna, pořád jsem byla ve stresu. Dělala jsem všechno pro to, abych si život zničila, sama sobě jsem podřezávala větev. Abych něco někomu dokázala.“

Komu a co chtěla dokazovat? „Tátovi!“ Proč? „Protože jsem s ním vyrůstala sama a on ze mě vychovával chlapečka.“  Kde byla máma? „Odešla s mojí sestrou. Bylo mi pět let. Táta taky jenom dřel, na mně neměl čas, pak si našel přítelkyni, alkoholičku. S tou jsem vyrůstala.“

Tady se před námi rozvírá ukázkový příklad zkopírovaného vzorce života determinovaného rodinnou a generační disharmonií. Neboli přenos starých rodinných břemen z jedné generace na druhou.

Třebaže Andrea nechtěla pracovat jako otec v pohostinství, chtěla být kadeřnicí, a jak říká, mohla jsem všechno změnit, nestačilo to. Nechtěla, aby její dcera dopadla jako ona, nechala ji studovat, co sama chtěla. Nezdravá generační linie se i tak projevila. Sice rafinovanějším způsobem, nicméně stejně patologickým.

Dozvídám se, že už jako malou, jedenáctiletou dívku nutil otec pracovat v hospodě. I to je obrázek pozadí, z kterého vzešla. Nabízí odpovědi na několik věcí, a já žádám Andreu, aby je zkusila vyhledat sama.

„Posadila jsem si výdělek a peníze nad všechno ostatní, jako můj táta. Žila jsem jako on. Hlavně vydělat a ukázat, že nejsem žádná obyčejná baba, jak říkával. Táta tvrdil, že se musí pořád makat, nehekat, nemarodit, i když má člověk horečku“. Neboli se sebeobětovat pro peníze, podotknu. „On to tak měl a naučila jsem se to i já. Nakonec, co jsem nechtěla, se beztak stalo. Jeho model jsem přejala i já jako životní styl.“ A jak už jsme naznačili, dopracovala se k poznání, že jde o veskrze špatný a ničivý styl, že jej chtěla změnit, ale už neměla sílu a energii. Podíváme se znovu na funkci matky a péči o dítě v propojení s touto rodinnou situací a zázemím. Jako malá byla vhozena do situace, kdy se musela přizpůsobit, nebylo vyhnutí, a jako nechtěný balíček si toto kompletně přenesla do svého života. „A neměla jsem se nikdy ráda,“ připojí Andrea.  Není divu. Od koho a jak by se to měla naučit, když s ní odmala zacházeli jako s pracovní silou, jako s koněm, který musí dřít od souvrati k souvrati, bez špetky ohledů a úcty k sobě. Patří sem i to, že neuměla odmítat, říkat ne. Což má zase trošku jinou konotaci v tom, že byla tlustá a ošklivá. Bylo to tak, nebo toto hodnocení „jen“ slyšela a přijala je fakt o sobě? Ne, říká, byla to pravda.

Ptám se jí na matku, co odešla se sestrou, scházela jí? „Moc. Stýskalo se mi po ní. Chodila jsem k nim jednou za 14 dní, máma měla další tři děti, syny, které vyvdala.“ Jak to vlastně bylo, nařídil rozdělení sourozenců soud, nebo se její rodiči tak dohodli? „Máma nechtěla ani jednu z nás, rozhodl to soud. Matka ještě žije, já jsem ji už dávno odpustila.“ Nahrazoval vám někdo matku, nějaká jiná žena? “ Ne, nahrazovala jsem ten nedostatek jídlem, cpala jsem se. (Doslova zajídala těžkou nepohodu života. Později, jako starší, i zapíjela.)  „Byla jsem dvakrát na ozdravném režimu hubnutí, protože byla fakt hrozně tlustá. Andrejka byla později taky.“

V tu chvíli, kdy padnou její poslední věty, mám velice silný intuitivní pocit a musím ho zmínit. Její dcera Andrea svou smrtí, svým odchodem, zlomila jakousi rodinnou pečeť, a zamezila dalšímu šíření devastujícího vzorce chování svých předků. Přinesla oběť nejvyšší, aby na tu deformaci posvítila, aby bylo tu rodinnou destrukci vidět!

Čekám, co na to poví Andrea. Dává mi za pravdu a dodává, že táta se i doteď dře jako mezek. „Neustále se vymlouvá na to, že to dělá pro nás, což jsem já dělala taky, jenomže teď, kdy Andrejka zemřela, já vypnu, protože už nebude pro koho dělat (!). Tím se to všechno rozláme na kousíčky, systém falešných výmluv a bezohledného vydělávání peněz a klanění se jim jako nejvyšší prioritě,“ chrlí ze sebe.

Shodujeme se tedy na tom, že duše její dcery udělala službu rodině, aby jakýmsi imaginárním symbolickým mečem přeťala pouto se starým, fatálním výsledky přinášejícím jednáním členů rodiny. Věděla, že matka to pochopí, že jejímu poselství porozumí. A tak se taky stalo.

Dcera ukázala, kam až může takovéto nevědomé počínání zajít, k jakým koncům. Přes médium matce vzkázala, že si nepřeje, aby se trápila. Určitě by tedy nechtěla, aby Andrea teď všechno ve svém životě zahodila, aby na svůj vlastní život rezignovala. Její poselství nezahrnovalo, že by měla život položit, když nyní nemá takzvaně důvod a motivaci, protože dcera už tu není. Jinak by to celé vůbec nedávalo smysl a onen vyšší duchovní přesah.

Andrea by se měla učit být k sobě milosrdnější, projevovat si větší úctu a dovolit si držet tryznu za sebe i za dcerku, protože nyní pohřbívá zároveň i tyhle staré ničivé projevy vůči sobě. Smrtí vaší dcerky se tohle všechno přetransformuje ve vyšší kvalitu. „Dneska ráno, než jsem za vámi přišla, jsem měla pocit, jakoby mě osvobodila a úplně jsem se zděsila a hlavou mi běžela otázka: Ježíšmarjá, co to je, ptala jsem se?“

Tak vidíte. Dcera osvobodila svoji mámu od toho šíleného údělu a jeho konců. Ona nejspíš už jako malá vnímala, v čem její máma lítá. Děti mají tu schopnost, než je pohltí nastavený systém věcí, zpracuje je a ony tyto vynikající schopnosti ztratí.

Oběť vlastního života ve jméno života někoho jiného je ta nejvyšší. Ujímají se jí, nebo přijímají takový úděl vyzrále, vědomé bytosti, duše. Andrea drží tryznu, neví zatím, jak naloží se svým životem. Měla by – a snad to i udělala – nechat věci plout a zapadnout do sebe. Netlačit se do nějakého unáhleného rozhodování. Až odejde tryzna, může přijít něco dalšího, hodnotnějšího než bylo to dosavadní.

Naťukly jsme ještě téma odpouštění sama sobě. Andrea tak daleko zatím nedohlédne, neví, jestli to kdy vůbec dokáže. Protože zatím si prožívá své osobní peklo výčitek, s nimiž vstává a s nimiž uléhá. Říká: „Pochopila jsem, co je peklo. Jsou to pocity a myšlenky a emoce, v kterých se zmítám.“

Do košíku důvodů jejích sebeobviňování patří ten nejtěžší kalibr, a tím je: „Celá výchova Andrei, protože jsem jí vtiskla do života program destrukce, který jsem se i já naučila doma, všechno se stalo kvůli mně, i když jsem o tom neměla ani zdání.“

Musím se nyní postavit trošku do role mírného obhájce a na její obhajobu ji musím říct, že v té době to jinak neuměla a nevěděla věci, které ví a vidí až teď. Dělala věci a jednala tak, na co v daném období svým vědomím stačila. Neměla jiné nástroje. I na to smrt její dcery výrazně poukázala, jakoby řekla: mami dělej to jinak, tohle je cesta do pekel.

„Byla jsem totálně slepá, nevědomá, neuvědomovala jsem si, jaké následky přinese tohle chování, protože jsem si ho přezvala od svých rodičů a prarodičů. I to byli dříči, praděda se upil k smrti…“

Tak to vidíte, celá rodina tím byla postižená jako rodovou nemocí. Andrejka tomuhle udělala konec, smyla to a vykoupila svým životem. Už se nikdo nebude ničit sebeobětováním, workoholismem, bezohledností k sobě, jídlem, alkoholem, drogami.

Je citelně vnímatelné obloukové přemostění mezi tím, jak Andrea vychovávala svoji dceru a tím, co nacítila, až ji to vyděsilo, v nemocničním pokoji, když se s dcerou loučila. Klíčovým k tomu je slovo osvobození. Dozajista se i duše její dcera osvobodila od dlouhých let útrap, kdy matka unavená, opilá, neměla na dcerku čas a jenom dřela, aby vydělala. Řekněme si to otevřeně, takový citový úhor musí nutně přinést své trpké ovoce. Malou Andreu to určitě trápilo, jako se malým zájmem rodičů trápí bohužel početná řada dalších dětí.

Snažím se ji proto přimět k přehodnocení jejího chování, k jinému pohledu na sebe a k  myšlence, aby na sebe přestala pohlížet oním opět destruktivním způsobem totální viny a kritickým pohledem nemožné matky, která selhala. Znovu opakuji, tehdy nemohla jinak, protože neuměla jinak. Není tedy prozíravé kapat si do pusy jed s tím, že si zaslouží ten největší trest. Trestem je to její peklo, které v pochybnostech prožívá, ale zároveň je v něm očista na úrovni spasení. Má na vybranou, buď bude dál sebe přibíjet na kříž, nebo z něj sleze ve jménu života!

Když tohle probereme, dozná se paní Andrea, že první dva dny po dceřině smrti se chtěla taky zabít. Ono médium, její známá, ji držela při tom, že Andrea by si to nepřála, že pak by její poselství bylo zbytečné a hlavně její oběť by se míjela účinkem.

A proč na sebe nakonec ruku nevztáhla? „Protože jsem věřící.“ V co věříte? „Věřím v Universum, nemusím chodit do kostela, abych věřila v něco vyššího, můžu mít svého boha v srdci.“

Dceřina smrt byla dobrovolnou obětí a dobrovolná oběť dynamizuje každou změnu, každý přerod, chcete-li transformaci. Ta má –  na rozdíl od změny –  trvalý charakter. O ten patrně šlo.

Končíme sezení s tím, že přede mnou sama sobě slíbí, že se pokusí přestat se týrat děsivou kritičností, protože i ta je destrukcí proti sobě, a ta by ji taky mohla dohnat. Živit v sobě vinu znamená vytvářet umělou myšlenkovou formu, která je nebezpečná, protože má tendence se projevit ve hmotě a konat dle myšlenkového zadání – samozřejmě a logicky proti tomu, kdo ji stvořil. Neboť je zákonitostí, že kde je vina, musí následovat i trest. Bylo by to nebezpečné počínání.

Došly jsme k tomu, že se paní Andrea cítí celkově uklidněná, pociťuje klid v duši a bezmyšlenkový stav v hlavě, což je podle jejích slov, vítaný stav po všem tom vyhroceném a vypjatém období.

Ivana Píhová


Nevlastní rodiče, nevlastní děti

vloženo: 11. 10. 2019

Jak už jsem naznačila v předchozím článku o problémech dětí po rozvodu rodičů, vzniká tím, že si rozvedení (nebo ovdovělí) partneři najdou nové protějšky, nová nevlastní rodina, ať už spolu noví partneři jsou či nejsou sezdáni.

Bohužel, nastává v takto nově založených rodinách dost často situace, kdy dospělí partneři si spolu rozumí, ale děti nevlastní matku nebo nevlastního otce jako nepřijmou. Navenek je sice rodina obnovená, úplná, ale uvnitř se vede neúprosný boj.

Určitě znáte sami ze svého okolí podobné případy. Já zase sáhnu po tom svém, který mám dlouhá léta na očích ve vlastní rodině a na němž jako na příkladu se pokusím demonstrovat, co se v takto „nové“ rodině může také odehrávat.

Zpočátku to vypadá idylicky. Děti rozvedených rodičů nějaký čas pějí chválu na matčina nového partnera, na otcovu novou partnerku. Na každém z nich vidí to pěkné, oni dospělí se k nim hezky chovají, sdílejí s nimi svého koníčka… Zdánlivě vládne idyla. Ale je to jako ve většině příběhů o macechách či otčímech: je to klid jenom zdánlivý, daný tím, že oba cizí dospělí se stavějí být lepšími, než jsou. Z jednoduchého a logického důvodu: aby si udrželi a nepohněvali hned záhy nového partnera. Za čas se začnou karty míchat a rozdávat jinak. Nový partner matky do dětí stále šije, že jsou lenivé, neustále pro mě vymýšlí práci, aby se náhodou minutu nenudily, a to práci dost těžkou, například musí vozit cihly, které před tím musely oklepat ze staré omítky, vůbec nezohledňuje jejich domácí přípravu do školy, o volném času ani nemluvě, a dělá to tak, že ne přímo dětem, jejich matce to vytýká! Rozumíte, to vždycky bolí víc, víc to zasáhne na citlivém místě. Matka jde do obrany svých ratolestí, to znamená proti partnerovi, což povětšinou vyústí v hysterický výstup partnera a hádku, nebo jeho úniku z domova s patřičně demonstrativním prásknutím dveří. Děti, takto“proškolené“, odmítají s ním stolovat, protože většinu těchto přímých narážek na ně vznáší právě u oběda či večeře. A je zase zle. A tak pořád dokolečka.

Otcova partnerka je bezdětná. Nemá zkušenost s výchovou dětí, nemá probuzený mateřský cit, takže nějaký čas bere děti partnera jako kamarády. Tak se k nim i chová a staví. Organizuje pro všechny výlety a jiné akce pro volný čas… Opět, zpočátku idylka, jakou aby člověk pohledal. Později se přiblíží stíny. Partnerce začne nejprve vadit jeho dcera. Začne žárlit na otcovu pozornost k dceři, na jeho upřednostňování dětí vůbec. Cítí se být šizená, odstrkovaná. Naříká si, že ji pro svoje děti její partner nevidí, nevnímá. Její reakci lze lidsky jistě pochopit. Jenomže ve chvíli, kdy zacílí svoji pozornost na to, aby starší dceru partnera vyštípala z domu, a že si k tomu důvody vždy najde, nastává rozkol jako Brno. K tomu se přidruží její záměrná otevřená kritika mladšího syna partnera, kdy na něm najednou nevidí nic dobrého. Sráží ho, uráží, mluví s ním jako s pohůnkem. Ten pak,zalezlý v koutku, brečí. Jeho sestra to nemůže snést, brání mladšího sourozence, staví se proti maceše. Mezi tím vším se pohybuje jako v minovém poli otec dětí. Jak to může skončit? A to ještě není všechno. Otcova partnerka začne mluvit o tom, že by si měli spolu pořídit vlastní dítě. Otec odmítá, má už svoje děti, necítí potřebu přivádět na svět další. Přijdou hádky, rozmíšky, urážky, pláč, vztek, celková rozmrzelost a napětí. Otec se časem začne tvářit, jako že neslyší, nevidí, nezastane se dětí jednou, dvakrát, třikrát. Jeho partnerka toho využije a osedlává svého koně, je to voda na její mlýn.

Děti si začnou „doma u mámy“ na tátu i jeho partnerku stěžovat, k babičce si chodí pro útěchu a poplakat si… A protože jejich otec je babiččin syn, rozhodne se babička zakročit, i když ví, že by se do toho plést neměla, jenomže se nemůže dívat na to, jak děti trpí a jak její syn zpohodlněl a vede to od desíti k pěti. Smluví si s ním schůzku,ten už z jejího hlasu vytuší, že to nebude rozhovor o veselém filmu. Mimo jiné mu řekne, že by měl stát za svými dětmi, to jednoznačně, nenechat je komandovat a ponižovat cizí ženou, která do „rodiny“ nota bene přišla jako poslední (!) a tudíž z pohledu rodinného systému nemá nárok přeskočit hlavně starší dceru, a vůbec, aby si udělal v rodině pořádek a byl tím chlapem, protože by se nerada dočkala toho, že od něho děti jednou utečou a jemu zbudou jen oči pro pláč. Napětí mezi dětmi a jejich „macechou“ bude narůstat, pokud se v tom něco konstruktivního nepodnikne.

Chvíli je pokoj, necelý rok. Poté všechno sklouzne ještě větším sešupem. Starší dcera od otce odchází formou žádostí k soudu, soud jí dá za pravdu, k malému upravuje styk s otcem. Prohra přesně do roka od onoho rozhovoru.

Vlak chvíli ještě jede setrvačností, než si otec najde opět novou partnerku. Tady tento konkrétní příběh ukončím. Takových a podobných je celá řada a ukazuje názorně, jaké skryté síly a energie v systému rodiny působí. V podstatě jde, jako kdysi pradávno v ještě zvířecí tlupě, o boj o moc. K tomu, po našem lidském, o pocit bezpečí, spravedlivé ohodnocení schopností každého člena a o uznání.

Jak takovým pohromám přejít? Je to vůbec možné? Odborníci říkají, že podmínkou je, aby si všichni zúčastnění nejdříve vyřešili všechny problémy soužití s ostatními členy nové rodiny, že se nemají obcházet, přehlížet – ty problémy. Jenomže, jak se to říká, šedá je teorie, zelený strom života, viďte.  Trvalé napětí mezi dětmi a novými partnery rodičů se odráží zákonem rezonance do vztahu partnerů. Jestliže nabude nevlastní rodič dojmu, či přímo očekává, že převezme funkci rodiče nevlastních dětí, i když u nich nemá autoritu nebo si ji vynucuje a chová se autoritářsky, dočká se toho, že mu děti řeknou: „Ty nejsi vůbec můj táta, moje máma, co mi budeš poroučet.“ Nebo se stává, že děti prostě bojkotují rozhodnutí nevlastního rodiče, jako to posléze dělaly moje vnoučata i za cenu toho, že z toho bylo zase pozdvižení. Ona je to psychická zátěž i pro nevlastní rodiče, pochopitelně, nemůže to být jinak. Časem se může stát tak neúnosnou, že vyústí ve snahu či naléhání na partnera, aby nevlastní děti opustily domov. Z podobných nátlaků se ovšem zase urodí jenom dračí semínko, protože vlastní rodič bere podobné pokusy jako snahu na odstranění jeho dítěte – dětí.

To byl příklad toho, kdy nevlastní děti nejsou novým partnerem rodiče opravdu přijaty. Mnohé děti nejsou schopny tento stav duševně zvládnout (a jak by také mohly, když je v tom dospělí nechají). Mění se k horšímu jejich chování, klesá školní prospěch a nastávají často až těžké psychické potíže.

Mnoho nevlastních dětí se nedokáže vyrovnat s novou rodinnou situací a potíže mají hlavně děti s nevlastní matkou. Není-li vlastní máma přítomná, ať již zemřela nebo rodinu opustila, děti si ji ve svých představách a vzpomínkách idealizují. Nevlastní matka nebo nevlastní otec se ztracenému vlastnímu rodiči nikdy (!) nemohou vyrovnat. Dítě se beztak cítí zanedbáváno nebo nemilováno, i když to ve skutečnosti tak být vůbec nemusí.

Je tedy otázkou: existuje vůbec šťastná nevlastní rodina? Odborníci sice mají za to, že se dá taková šťastná rodina vybudovat, v níž je soužití poměrně bezproblémové, kde dostaly děti dost času a prostoru k tomu, aby si k nevlastnímu rodiči vybudovaly vztah, a kde panuje vysoká míra tolerance. Možná někde nějaká taková rodina existuje, ráda bych tomu věřila. Já o takové nevím, já se spíš setkávám s lidmi z těch rozvrácených a neúplných rodin, v nichž trpí děti i dospělí. Klidné klima rodinného zázemí i bez cizích partnerů a nevlastních dětí vyžaduje i tak vysokou míru taktu, tolerance, ohleduplnosti, lásky a pochopení, kde si nikdo nic nepotřebuje dokazovat či dokonce vynucovat a kde není důvod bojovat o moc. Je hezké číst o tom, jak se nevlastní rodina musí sžít, jak by se to mělo dělat a že by se rodiče měli snažit o to, aby dítě vědělo, že jeho rodiče je stále mají rádi, i když založili novou rodinu a že tento stav je pro dítě nejlepší. Rady jsou to jistě prospěšné a dobře míněné, jenom mám velké pochybnosti, že se jimi dospělí řídí. Život přináší spíš jiný obrázek. Jak kdysi prohlásila na podkladě svých vlastních zkušeností na adresu dospělých moje vnučka: „Dospělí jsou totální sobci, myslí jenom na sebe. Nechci být dospělá, nechci být jako oni.“


Problémy dětí po rozvodu rodičů

vloženo: 11. 10. 2019

Tímto článkem se ještě budu věnovat dětem z důvodů, které jsem již v sérii o dětských strázních a potížích uvedla: děti jsou vydané doslova napospas dospělým, nemají obranné prostředky a často ani zastání od těch, kteří by pro ně měli mít cit a porozumění. Dospělí, často zahleděni do svých zpěněných dní a situací, nevidí a neslyší ty malé a zranitelné vedle sebe.

Jedním z vůbec nejtěžších životních období je pro dítě rozvod rodičů. Ví se, že dítě – děti jsou často přesvědčeny o tom, že se rodiče rozvádějí proto, že ony dělaly chyby nebo že nebyly dost hodné! Děti se cítí vinny za rozluku rodičů a ve svém dětském myšlení a psychice se obviňují a vnitřně trápí ještě i dlouho po rozvodu rodičů.

Pro příklad nemusím daleko. Rodiče mého vnuka se rozvedli, když mu byli čtyři roky. Malý kluk byl postavený před hotovou věc ve chvíli, kdy mu bylo sděleno, že od teď tady s námi bude bydlet „tenhle strejda“ místo táty. Dneska je vnukovi 11 let a dosud mu nikdo z rodičů nevysvětlil, proč se tak stalo. Prostě, nějak se s tím vyrovnej. Mezitím, každých čtrnáct dní, s batůžkem na zádech, měnily děti po mnoho let – vnuk a o sedm let starší vnučka – domov: od mámy k tátovi a jeho nové partnerce, a obráceně. Baťúžkáři, děti na „pochodu“ které za nějaký čas ani nevěděly, kde jsou vlastně doma. Střídavá péče je zatěžovala do té míry, že časem ztratily docela přehled o tom, u kterého z rodičů mají jaké věci, oblečení a učení do školy. Zmatek v jejich hlavách narůstal o fakt, že u každého z nich se vzhledem k novému partnerovi musely nějak chovat. Neboli se stylizovat, přetvařovat, neprojevovat se přirozeně. Tohle jsou věci, které se vtisknou hluboko do duše.

Jednou se naskytla příležitost, při níž jsem zvěděla, že vnouček stále věří, že se rodiče zase dají dohromady. Moc si to přál! Byla to taková prchavá chvilička, kdy tenhle introvertní kluk pootevřel vrátka své „třinácté“ komnaty. Vnučka, vzhledem k věku a své duševní a duchovní vyspělosti pochopitelně moudřejší, vyhodnotila soužití jak u mámy s jejím partnerem, tak u táty s jeho partnerkou slovy: „Nejde to, jsou to cizí lidi. Rodiče, ať jsou protivní, nerudní, náladoví nebo jací chtějí, pořád jsme jejich děti a nejsme děti těch druhých.“ Což jim ti druzí partneři dávali „pěkně sežrat.“

Čímž jsem naznačila, že řeč bude v dalším článku o nevlastní rodině – nevlastních rodičích a nevlastních dětech.

Rozvod rodičů se na dětech podepíše vždy a bez ohledu na věk dětí. Rozvodem rodičů nabyly děti určitých zkušeností. Jednou z nich je ta, že v dospívání začínají mít pochybnosti o tom, jestli ony samy jsou vůbec schopny udržet trvalý vztah. Jejich důvěra v rodičovské, rodinné hnízdo je narušena, pocit bezpečí a ochrany je zeslaben tím víc, čím více nepohody do „nových rodin“ těchto rozvodových sirotků vnášejí noví partneři rodičů. Tuto zkušenost děti vyhodnotí buď tak, že by je podobná pohroma rozpadu rodiny mohla jednou také potkat, takže raději v dospělosti  z obav žádné trvalé vztahy nenavazují, nebo se zcela vědomě rozhodnou nemít vlastní děti, aby jim ušetřili traumatické zážitky případného rozvodu. A také může nastat situace, a tu znám ze své praxe psychoterapeutky taky hodně zblízka, že se i přes rozvodovou zkušenost od svých rodičů ožení – vdají a stejně ona neblahá a nechtěná katastrofa nastane. Přenos, neboli také vliv událostí v generačních liniích na náš život se tak dál nese jako nechtěná pochodeň. Ale to bychom byli u zcela jiného tématu.

Nejnovější výzkumy psychiky dětí z rozvedených manželství, jak jsem se dočetla, prokázaly, že pomanželské vztahy (tak se jim říká) rozvedených rodičů mají i přes to všechno pro další vývoj dětí mimořádný význam. Za sebe a svoje vnoučata mohu potvrdit, že i od těch „cizích“ lidí vedle svých rodičů si děti dokážou vzít cosi užitečného a případnou nelibost proti nim vyvíjenou stran pomanželských partnerů nějak pro sebe zužitkovat. Jak, to by bylo na dlouhé psaní, nicméně i tady platí, že i špatné příklady jsou jistou měrou výukové. Jenže co naplat, když si mnohdy děti procházejí po několik let velmi nebezpečnou soutěskou a nástrahami v ní ukrytými. Jednou, jednou to možná uvidí a vyhodnotí jinak, ale prozatím mají otrávené dětství.

Pokud mají děti rozvedených rodičů kontakt s oběma z nich, a tento styk má jasná pravidla, která vyhovují (spíše opět dospělým, než dětem)je to ještě ze dvou zel to menší. Mnohem horší se dětem po rozvodu rodičů stává život tehdy, když děti s jedním z rodičů styk nemají, většinou s otcem. Statisticky je podchyceno, že takové děti v mnoha případech trpí psychosociálními poruchami či mají nápadné a vyhraněné chování. Jedno nevylučuje druhé.

Pak je ještě další varianta, nebo bývá přidružená k těm předešlým, že rozvedení rodiče štvou a pomlouvají jeden druhého před dětmi a používají je jako beranidlo ve svém vzájemném boji. Dospělí si vůbec neuvědomují (bohužel!), že ve své zášti v této nenávistné hře vytvářejí v dětech pocit zneužívání, jež později jako dospělí definují například slovy: „Moji rodiče mně zneužívali v boji, který nebyl můj vlastní.“

Každý rozvod je sice pro partnery zatěžujícím duševním traumatem, ale nejvíce postihuje děti! Proč? Protože se v této „hře dospělých“ s dětmi vůbec nepočítá! Nikdo se ně neohlíží, na nic se neptá, nikdo jim nic nevysvětlí – úměrně k věku a jejich rozumovým schopnostem-  nebo se do posledních chvíle mlží či přímo lže. Děti přirozeně lpí na své matce a na svém otci a duševně trpí, když jednoho z nich vidí jen zřídka, nebo vůbec ne. Nebo když seznají, že nejsou v „nové rodině“ partnerem své matky či otce ne že vítány, ale tak nějak trpěny, přehlíženy anebo i přímo napadány slovními útoky na svoje povahové vlastnosti či dovednosti. Problematika se ještě více zhoršuje, když si rodiče své spory vyřizují přes děti. Děti-  jak vím od svých vnoučat i od dospělých, kteří prošli v dětském věku rozpadem rodiny, nechtějí být na straně matky nebo otce. Milují je oba a oba také ke svému životu potřebují. Podtrženo a sečteno: děti prožívají rozvod rodičů jako velké duševní trauma, které nevytvořily, ale do něhož byly vtaženy. Původní negativní emoce z toho plynoucí včetně úzkosti a pocitu nenahraditelné ztráty nejsou téměř nikdy schopny zvládnout.

Vím, teď mi chcete nejspíš namítnout, že udržovat nefunkční a nefungující manželství „jen“ kvůli dětem je nerozum a nesmysl. Pravda, například dlouhodobé hádky rodičů, alkoholismus v rodině, nebo i manželské bitky snášejí děti ještě mnohem hůře, než rozvod s jasně danými pravidly, ve slušnosti a v míře tolerance, jaká je možná. Patří sem i výše zmíněné, že děti nejsou využívány zneužívání v rodičovském sporu.

Opět se nyní opřu o výzkumy v oblasti následků rozvodu a vlivu na děti, jak je zaznamenávají dětští psychologové. Většina dětí reaguje na rozluku rodičů depresemi, které se projevují až agresí, totálním uzavřením se do sebe či zcela nesplnitelnými vývody typu: „Budu s nimi mluvit tak dlouho, až budou chtít zase žít spolu.“ Protože žádná z těchto dětských reakcí, třebaže je tím nejupřímnějším jejich přáním, nedá rodiče dohromady, projevují se následky rozvodu na psychice dětí po dlouhé roky a mají na jejich vlastní život velmi zatěžující vliv. Ovšem musím ještě poznamenat jednu věc. Jak vím z vlastního života a více než bych chtěla i slýchávám při terapiích, zaznívají i takovéto či podobné věty: „Neměl (a) jsem vás (směřované k dětem) nechat tak dlouho žít v té hrůze, měl (a) jsem se rozvést dřív.“ Nebo výčitka k rodičům: „Kdyby ses rozvedl (a) dřív, mohly jsme být ušetřeny mnohých trápení…“ Což je vlastně obdoba téhož.

Jak tedy omezit negativní vliv rozvodu rodičů, aby škody,které rozvod na psychice dětí způsobil, byly alespoň ve snesitelných mezích?

Vést shodný názor na výchovné cíle a působení na děti. Zachovat velkorysost při uznání práva na styk a návštěvy dítěte u druhého partnera a případně i jeho rodičů. Rozvedeného partnera nepomlouvat, naopak vzbuzovat u dítěte důvěru a porozumění k němu. Pomáhat dětem zvládat bolest, kterou prožívají tím, že s nimi budou rodiče otevřeně hovořit. Nepokoušet se o ospravedlnění toho, co se stalo, nýbrž vysvětlit dítěti příčiny rozvodu podle možnosti chápání v jeho věku. Nenutit děti, aby se rozhodovaly pro jednoho z rodičů.


Dětské strázně II. Útěk z domova je vždy znamením chybějící důvěry

vloženo: 31. 08. 2019

Potíže s dětmi (spíše dětí samotných) se vyskytují v každém věku, v každé etapě dětského vývoje.

Do výčtu nežádoucích projevů chování dítěte patří útěky z domova, kdy dítě reaguje na situaci v rodině tímto negativním postojem. Dětští psychologové se shodují, že tím dítě reaguje na nedostatek pozornosti a lásky, nebo na nesnesitelné podmínky doma. Některé z těchto podmínek pro dítě nesnesitelných jsem už popsala v předchozích dílech článků o dětech. Útěk je demonstrace odporu, nesouhlasu, útěkem dítě vyjadřuje krajní nespokojenost s tím, v čem žije. Mám v tomto ohledu svoje vlastní zkušenosti z dětství. Já i můj bratr jsme utíkali z domova hodně často a po příchodu domů jsme pak za útěk bývali biti. Nikdo nezkoumal příčinu našich útěků. Příčiny jsou mi dnes dávno známy: nemohli jsme unést dusnou atmosféru doma, hysterické výstupy naší matky a její náladovost a snahy držet nás jen v mezích absolutní poslušnosti a oddanosti jí. Neměly jsme zastání, nebyla důvěra. Důvěra je totiž pro dítě jedna z nejpodstatnějších hodnot k životu. Pokud ji dítě nemá, je na světě obrovská potíž, s kterou se děti neumějí vyrovnat, není to v jejich silách. A tak to dělají po svém některou formou demonstrace. Hledání ztracené důvěry k rodičům, k domovu se záhy překlene do ztracené důvěry sama v sebe. V těsném závěsu za ztracenou důvěrou v sebe jde pošramocené sebevědomí. Je to uzavřený, bludný kruh.

Moje vnučka jako malé dítě svého času často utíkávala z domova, už tenkrát jasně cítila neustálé napětí mezi rodiči, jejich sebestřednost, sobecké projevy, to, že se v podstatě nemají rádi. Utíkala do přírody si na chvíli oddychnout od přílišné odpovědnosti vložené jí na záda za mnohem mladšího bratra, od přílišných povinností na ni doma kladených atd., bylo toho hodně. Ani v jejím případě se žádný z rodičů nepídil po příčinách jejích útěků. Útěky dítěte jsou každopádně alarmujícím jevem mířeným k dospělým.

K dalším projevům, jež by měli být pro rodiče alarmující, je odmítání potravy. Tím, že dítě nechce jíst, má také psychické příčiny. Dítě vyrovnává nedostatečný zájem a kontakt s rodiči tím, že je nevědomě nutí s ním sedět doma u stolu a zabývat se jím. Padají otázky, proč nejíš, proč nechceš jíst, tobě to nechutná a podobně, otázky sice pokládány správně, jenže málokdy se ve skutečnosti dospělí zajímají o opravdové odpovědi na to své proč? Museli by se ptát (ne dítěte, to jim to nepoví), ale sebe! Proč naše dítě nejí? Co tím chce vyjádřit? Nebo, to už je pak vyšší poschodí, co děláme špatně? Nezřídka se stává, že děti odmítají jíst z toho důvodu, když se situace u společného stolu využívá k neustálému kárání, kritizování a kázání, také k trestání podmíněného tímto: když nebudeš jíst, nepůjdeš ven, nedostaneš (cokoliv). Dítě pak ztratí chuť k jídlu velmi brzy, zhořkne mu každé sousto, takže raději nejí vůbec.

Do výčtu podobných psychických poškození patří i jev, když má dítě potíže s navazováním kontaktů. Nemá žádné kamarády, nestojí o ně, i když se nabízejí, nejraději se zabaví samo, nebo si to vyžaduje od dospělých. Věta typu: Co budeme dělat? směřované od dítěte k dospělým je vlastně ve skrytu větou: Co mám dělat (s vámi)? Rodiče pak buď neustále vymýšlejí, čím a jak dítě zabavit, nebo ho odeženou s tím, dej nám pokoj, nezlob, zalez a podobně. Opět začarovaný bludný kruh.

Děti si také mohou stěžovat na různé tělesné potíže, například bolesti břicha, hlavy, krku, zad. Lékaři na nich však neshledají žádné onemocnění, přesto potíže dále přetrvávají, třeba je to zvracení či nutkání k němu. Za pociťováním takových příznaků jsou ukryté psychické příčiny, protože i ty, neřešené, přetrvávají.

Někteří rodiče jsou naopak tak přemrštěně úzkostliví, že z jejich dítěte se může stát úplný malý hypochondr, který přehání i tu nejmenší bolístku a onemocnění a vychutnává si takto získanou „nadměrnou péči“, již od rodičů přednostně dostává. Nebo se takto přeháněné úzkostlivá péče „zvrhne“ u dítěte třeba v úpornou vyrážku, jak jsem například řešila podobný případ jedné svojí klientky. Její úzkostlivá matka jí jako dítěti prakticky nic nedovolila, neustále ji měla pod kontrolou, dítě sedělo u okna a dívalo se ven na svoje kamarády, jak si hrají, za nimiž ho matka nepustila v obavě, aby od nich něco nechytilo. Byl to děsivý obrázek dětství. Vyrážka zobrazovala (vyrážela navenek) napovrch to, co dívenka nemohla žít, co musela ukrývat v sobě, tu spoutanou, neprojevenou potlačenou svobodu ve všech směrech. Tak, jak byla její vyrážka svědivě úporná, v takové míře byl i svědivý a úporný důvod k ní. Při terapii se ukázalo, že její maminka, učitelka, chtěla mít všechen život své dcery pod kontrolou tak, jako měla pod kontrolou žáky ve škole, ale také proto, že kdysi přišla o první dítě a aby něco takového nenastalo znovu, „týrala“ svoji dceru tímto nesnesitelným omezováním v nevědomé snaze ji uchránit všech možných nebezpečí. Vyrážka její dcery byla také nesnesitelná.

Příště si povíme o problémech dětí při a po rozvodu rodičů.


Malé velké radosti

vloženo: 14. 07. 2019

V poště jsem měla dva dopisy, o jejichž obsah bych se nyní s vámi ráda podělila.

První je z Prahy od paní Alice. Byla jsem překvapená a potěšená zároveň. Kdo by nebyl rád, když se k němu někdejší klienti hlásí, a ještě po takové době! Abyste rozuměli, v roce 2013 jsem pro ni dělala numerologický rozbor osobnosti (číselnou konstelaci). Následně projevila zájem o změnu příjmení, které už měla vymyšlené, uvážené a moc se jí zamlouvalo. V zásadě šlo vlastně o přepis českého tvaru jejího dosavadního příjmení do cizojazyčného. Paní Alice mě žádala o radu, co na to čísla? Čísla „byla pro“, Alice neváhala, došla na matriku a příjmení si změnila.

„Píši Vám po 6 ti letech. Několikrát za ty roky jsme si na Vás vzpomněla, ale teprve dnes jsem objevila naši komunikaci. Mám z nalezení kontaktu opravdu radost, tak hned píši. Doufám, že se máte dobře a vše je ve Vašem životě tak, jak si přejete. Já jsem si nakonec jméno po Vašem e mailu změnila a už jsme to s nikým jiným nekonzultovala.Takže mám od roku 2013 i nový rodný list. Nacítila jste to naprosto přesně. Je mi s tímto jménem moc fajn a myslím, že mě i posouvá více ke svobodě, kreativitě a určité úrovni.

Syn přišel minulý rok sám s tím, že by chtěl mít jméno jako já. Nemám s tím problém a myslím, že nás to také ještě více spojí jako rodinu. Jsem Vám i po tolika letech velice vděčná za Váš čas a názor na změnu jména. Nemusela jste se mi věnovat, ani říkat zdarma názor, a přesto jste to udělala. Ještě jednou Vám moc děkuji.

Mám pocit, že se svět zbláznil. Nikdo už se zadarmo ani neusměje- nechci křivdit všem. Jsou i lidé, kteří jednají podle intuice a ne marketingově. Vím, že se musí platit nájem a vše kolem, ale občas dobrý skutek nikoho nezabije. Ten  se stejně mnohokrát vrátí.

Třeba bude jednou příležitost, poznáme se osobně a já Vám budu moci Vaši laskavost oplatit. Kdybyste cokoliv potřebovala v Praze, tak se ozvěte. Jsem a budu tady ráda pro Vás.

Vaše Alice

 

Druhý dopis připutoval od paní Šárky z Bystřice pod Hostýnem a ku podivu, i v tomto případě začala korespondence mezi námi už v roce 2013. Šárka také chtěla rozbor osobnosti. Když jsme vyřídily, co bylo kolem toho zapotřebí, odmlčela se. Ozvala se asi před dvěma měsíci s tím, že čeká miminko a chtěla poradit s výběrem křestního jména pro chlapečka, připojila varianty jmen, na nichž se s manželem shodli. Bylo jich asi osm nebo devět. Počítala jsem jako „divá“, s daným příjmením však návrhy jako na potvoru ne a ne vyjít tak, abych některý mohla s čistým svědomím doporučit. A tak se hledalo dál a znovu počítalo, a ještě znovu, než se dvě z variant vyjevily jako schůdné jak pro dítě (to hlavně!), tak pro spokojenost rodičů.  Odeslala jsem výsledky. Dopis jsem po kontrole jmen končila slovy, aby se mi ozvali, až se jim klučík narodí. Odvětili:

„Děkujeme za kontrolu a také za milé přání. Moc rádi Vám dáme vědět, až bude děťátko na světě. Také Vám přejeme jen to nejlepší. Ať Vás Boží Požehnání stále provází.“

Včera přišla zpráva:

„ Milá paní Ivano,

tak se nám v sobotu 6. 7. 2019 v 7.23 narodil chlapeček Daniel. Posílá Vám pozdravení – viz přílohy.“ Připojené byly tři fotografie miminka.

S velkou radostí jsem pogratulovala. Je to moc prima pocit a radost, když práce přináší druhým lidem užitek i radost. Říká se: sdílená radost, dvojnásobná radost. I ty malé radosti se pak stávají velkými.

Inšana