Můj blog

Všechny příspěvky:


Lež a přetvářka mi ničily život

vloženo: 11. 02. 2019

Osmadvacetiletá Alena si v životě prošla těžkým obdobím s následnými šrámy na duši. S nahromaděnými bolestmi už odmítala dál žít a věděla, že pomoc nepřijde sama od sebe. Hledala tedy způsoby, jak na to. A tak se naše cesty protnuly na právě tak dlouhý čas, jaký byl zapotřebí, aby se Alena vymanila ze svých stínů a aby se její duše ozdravila.

Když byly Aleně dva roky, její maminka jezdila za prací do zahraničí a malou Alenku dostala do péče babička. Babička byla sice hodná, jenže co naplat, mámu nemůže nikdo nahradit.

„Měla jsem tam postýlku se stahovací síťkou. Často jsem se u babičky budívala a do tmy volala po mámě. Místo ní přišla babička a řekla, maminka tady není, musíš zůstat u mne. Často jsem plakala a nechtěla vůbec chodit spát,“ vybavuje si Alena své rané dětství. Její starší sestra zůstávala doma s otcem, k babičce nemusela a malé Aleně nikdo nevysvětlil, proč to takto je. Chtěla být taky doma s tátou a sestrou. Cítila se osaměle a opuštěně.

O něco později se situace změnila a rodina byla zase pohromadě. Alena si však pocit opuštěnosti, odstrčenosti a osamělosti přenesla s sebou. Tento vnitřní stav duše se pak promítal do všech oblastí jejího života: do kamarádství, do vztahu se sestrou, do partnerství.

Ze středí fotografické školy Alena odešla na vysokou školu do Ostravy, ale obor, který začala studovat, neměl s fotografováním nic společného. Cítila, že to není ono, že jí to neuspokojuje.  „V té době se mi začaly dít hrozné věci. Připadala jsem i škaredá, cítila jsem úplně ztracená, nic jsem nezvládala, ani studium, ani život. Pomýšlela jsem na to, že se nebudu dál trápit, že prostě nebudu,“ popisuje otevřeně myšlenky na dobrovolný odchod ze života. Tenkrát nevěděla, co tento krajní stav způsobilo, přičítala to odchodu z fotografické školy. Jak se později ukázalo, nebyla tak daleka od pravdy. „Měla jsem tam přátele, kteří byli mojí rodinou. V Ostravě nikdo takový nebyl.“ K tomu ji za čas začalo soužit, že ostatní dívky mají kluka, ona nemá, a pak, když nějací sem tam přišli, ji trápilo, že s žádným nevydrží. Přidaly se další pochybnosti o ní samotné. „Říkala jsem si, jestli jsem vůbec normální. Do toho ještě začal zasahovat alkohol, abych se uvolnila, a taky jsem kouřila trávu. Naivně jsem si myslela, že si tím dodám sebevědomí.  Což nenastalo, bylo mi potom ještě hůře, propadala jsem se do stavů marnosti.“

V této chvíli vyprávění se začaly bouřit její potlačené emoce a objevily se první slzy. „Ne až na vysoké, už na střední škole jsme dělali mejdany, pařívali až do rána,“ říká. Když se jí zeptám, co konkrétně vyvolalo její pohnutí, řekne: „Naprostá bezradnost. Utíkala jsem k alkoholu, ke kouření trávy, ale i do náručí kluků jako k ochraně. Na chvíli jsem se cítila v bezpečí, abych po procitnutí spadla v té beznaději a bezradnosti ještě hlouběji.“

Zeptala jsem se jí, před čím konkrétně potřebovala ochránit. „Před světem. Vůbec jsem jej nechápala, ničemu nerozuměla, včetně sebe. Svět mi připadal jako nepřátelské území, neměla jsem mámu …“ vzlykne. To se přihlásila ta část dětství, kdy malá Alenka žila opuštěná od rodičů u babičky, nechápající, proč je odloučená od rodiny bez mateřského obejmutí a tátovy podpory.

Tady v tom momentě, kdy velká a nebojácná Alena se vlastními slovy dotkla svého zarmouceného vnitřního dítěte, bylo zapotřebí udělat první hojivý zásah. Potom jsme pokračovaly dál dětstvím. Vzpomínka na dobu, kdy jí bylo pět let, taky nebyla nijak utěšeným obrazem rodinného zázemí, v němž by dítě nestrádalo. Ne fyzicky nebo materiálně, to bylo v pořádku, strádalo duševně, psychicky. „Pořád se cítím trošku odstrčená, jiná, jako bych sem nepatřila.“ Pátráme po dalších příčinách tohoto její pocitu, který se jí drží zuby nehty. Objevuje se konkrétní vzpomínka v jasném obrazu: „Táta přichází domů, nese nové hodiny. Když je pověsí, vyzve nás holky, abychom mu daly pusu. Jsem už ospalá, nechce se mi k němu jít, nedám mu pusu. Táta se asi urazil, nebo co, cítím z něj, že je nějaký naštvaný. Když mě dali spát, ani za mnou nikdo z rodičů nepřišel, jako jindy.  Asi mě chtějí potrestat. Nechápu to, nerozumím tomu, proč je táta uražený. Co jsem udělala hrozného?“

Alena se opět cítí sama, třebaže obklopena lidmi. Opakuje se podobná situace, jakou už zažila. Když se ptám po dalších takových, Alena si vybaví vztah se sestrou. „My dvě jsme každá tak jiná…já jsem byla vždycky taková hodná až blbá, všechno jsem jen odkývala, podřídila se. Sestra si ze mě udělala otloukánka, mlátila mě, nadávala mi. Tohle trvalo asi tak do mých dvanácti let,“ přibližuje Alena. V tu chvíli se opět ozvou potlačené emoce, restimulované vzpomínkou na konkrétní událost. V břiše jí bije jako na poplach a na moji výzvu, aby to blíže popsala, připodobní to k bubnu, do něhož někdo silně mlátí. Zeptám se jí, co se tam konkrétně plaší, a ona na to, že potřebuje něco vykřičet, něco ´vybubnovat´. Co to je? „Potřebuju vyřvat na ségru, že je hnusná, když mi ubližuje, že zlá, sobecká, že manipuluje celou rodinu, dělá jen zle…“ Po chvíli, kdy vysloví nahlas, co chtělo být ´vytroubeno´ ven, se jí uleví a dodává: „Já vím, že je uvnitř taky nešťastná, že netrápí jenom druhé, ale i sama sebe, ale v jádru je hodná, vím to…“ O další kousek dál potřebuje říct: „Mám ji ráda i přes to, že nesouhlasím s tím, jak se projevuje. Chápu, že to jinak neumí. Byla bych ráda, kdyby se ke svému synovi chovala jako ke svému dítěti, vychovává ho babička a dědou, pro ni je jako cizí člověk…“ a v tom si uvědomí, jak se model v rodině opakuje. „Je to stejné, jako když mně vychovávala babička.“

Procházíme dál jejím dětstvím, obdobím, které nás všechny bez výjimky formuje a ovlivňuje a z něhož si odnášíme nechtěné otisky vzorů chování dospělých. Hledáme další věci, kterým malá Alena nerozumí. Například: „Nechápu, proč je táta pořád naštvaný, zakaboněný. S mámou se nebaví, dokonce cítím, jak ji odmítá (!), není mezi nimi láska. Jsme se sestrou zase u té babičky, teď obě, rodiče vídáme málo… O kousek dál: „Přichází máma a říká, tak holky můžete jít ven, ale nesmí to vědět táta…Proč by to nesměl vědět? ptám se mámy. Protože by nám to zakázal. Máma nám něco dovolí, on to zakáže, a naopak. Oni se mezi sebou nedomluví, neshodnou se, nehledají kompromis.“

Po té se Alena cítí mizerně. Vadí jí, že musí tátovi lhát, vadí jí, že ji k tomu máma nutí, přitom by mu nejraději řekla, jak to je. „Nejvíc mi vadí ta hrozná přetvářka a lhaní.“ Dostaví se silná emoční odezva, vystupující na povrch z břicha. Nyní má konečně volný průchod k projevení se. Když odezní, děláme rekapitulaci. „Připadá mi, že mi právě ty přetvářky a lhaní mi ničily život, že mě to poskvrnilo. Nic nešlo říct na rovinu, všechno tajně a postranně, aby druhý z rodičů nevěděl…máma nás hlavně nutila lhát, asi se táty bála, bála se přímého střetu s ním. Naši spolu tiše válčili a používali k tomu nás děti,“ odhaluje. Pojednou vidí ´úděl dětí´ v takové rodině, kde jsou jen šachovými figurkami v rozehrané rodičovské při i to, jak taková pokrytecká hra poznamenává každého ze sourozenců jinak. „Zatímco já jsem to nosila v sobě a skrývala to, moje sestra to svým chováním dávala hodně hlasitě najevo, i když hrozným způsobem. Byla to ona, kdo jim jasně ukazoval odraz jejich jednání.“

Tato pojmenovaná hra rodičů ji do hloubky zasáhla. Když se přes toto další „zaminované“ území přetvářek přeneseme – naštěstí jen s výbuchem emočním – dostáváme se k Aleninu partnerství. Společný jmenovatel –  přetvářka, neupřímnost, obavy se projevit, vyjevit svůj postoj, svůj názor. „Je tady tolik společných bodů.  Hlavně v začátku našeho vztahu vidím vzorec táta – máma. Opravdu jsem se podle toho, co bylo doma, chovala ke svému partnerovi. Místo upřímnosti jsem uhýbala, místo toho, abych hlavně k sobě byla upřímná a řekla, jsem unavená, nikam nepůjdu, tohle dělat nebudu, tak jsem mu vyhověla, i jako chlapovi v jeho potřebách. Popírala jsem se, jen aby on byl spokojený, zatímco já jsem se cítila bídně a pod obraz. Tak to měli naši mezi sebou. Dodnes mají, ještě o mnohem víc to poslední roky mezi nimi graduje. Hlavně u mamky je ta snaha posloužit, aby byl klid, hodně patrná. Partnerství v tom žádné není. A táta jí naproti nejde, asi neví, jak.“

Alena shledává, že její maminka dělala doma spíš služku, než cokoliv jiného. Nechtěla otce asi dráždit, takže vlastně neprosazovala žádné svoje potřeby, zapírala i ty dětské, táta se na ni nejspíš kvůli tomu zlobil, jenže si to nedokázali říct, protože nikdo nechtěl promluvit první, pokud si vůbec uvědomovali, co se mezi nimi skrytě na energetické úrovni děje. Takže Alena měla doma na očích vzorec ženy a muže, jak nemá vypadat.

Reaguje opět bříško, odtud stoupá energie do hrudníku a vyloupne se další vzpomínka. „V páté třídě jsem dostala první menstruaci. Byla jsem hodně vyspělá na svůj věk. Nevěděla jsem, o co jde, tajila jsem to možná několik let, neřekla nikomu, ani mámě ne.“ Pro slzy nemůže ani mluvit, a tak pokračujeme až za notnou chvíli otázkou, co dalšího v ní vyvolává fakt, že nikomu ani nemukla o tom, co se s ní ´děje´. „Zůstala jsem sama se svým tajemstvím. Myslela jsem si, že jsem nemocná a neměla jsem se komu svěřit. Ani babičce. Bála jsem se.“

Když přikročíme k rekapitulaci, řekne, že je to další moment, kdy jí chyběla máma, kdy se cítila jakoby vyloučená, sama, protože …´s holkama ve třídě se o těchto ženských věcech nemluvilo´ a v místě, kde žili, se kamarádila víc s klukama. „Byla jsem spíš kluk v sukních. Tím spíš jsem to v sobě dusila.“

Řetěz příčin a následků pokračuje. Tato vzpomínka je tak tíživá, že ji musíme věnovat dost času, abychom ji vyčistily a zanechaly v dětství, kam časově spadá. Následně na to se proces posune do oblasti spodní části břicha a setkáváme se s Aleniným potlačeným ženstvím, s popřenou vnitřní ženou. Stalo se to v čase, kdy začala být (trošku předčasně) ženou v jedenácti letech. Projev svého ženství popřela a dlouho nechtěla přijmout, protože nechápala a po ruce nebyl nikdo, kdo by vyjukané dívence věc vyložil. Nyní, kdy se souvislosti jasně vyjevily a poskytly odpověď (mimo jiné) na otázku, co dělá ve vztazích s muži špatně, neboť primárně to dělá špatně k sobě – sama sobě podrážela (nevědomě) nohy.

Z břicha se vzedmutá vlna potlačení rychle přetransformovala, odešla a jak s ní odcházely ty staré, zažité a neperspektivní strategie, udělalo se místo pro velikou úlevu. Vyžehlily jsme společně další tíživé období malé Aleny.

Na další cestě nás ještě zastavilo citlivé téma osamělosti, nyní už ale v jiném světle. „Měla jsem kamarádky, ale mnohem víc kamarádů. Jenže věci mě trápily a nedokázala jsem o nich mluvit, protože jsem si myslela, že by mě lidi kolem nepochopili, nebo by se mi vysmáli.“ Z čeho to odvodila, proč si to myslela? „Protože ani doma se otevřeně a přímo nikdy nemluvilo, vlastně se mně nikdo na nic neptal, nezajímal se…to mlčení mám naučené. Ušla jsem dlouhou cestu přes ty výmoly, kdy mi říkali, že jsem tlustá, škaredá, byla jsem i ve škole otloukánek, na kterého si každý dovolil. Ale našla jsem v tom po čase svoji sílu (!) a za to jsem vděčná.“

A úplně nakonec se natěsno dotkneme znovu tématu žena. Žena jako bytost, která má ze své podstaty ženství dáno tvořit. Souvislost s kreativitou a Aleninou vleklou nespokojeností z toho, kdy opustila fotografickou školu a od té doby netvořila vůbec nic. Souvislost, která pojí dvě události jejího života, totiž malé opuštěné dítě v postýlce se síťkou a její sexuální chování 18 – 20 lety včetně kouření marihuany a pití alkoholu, vidí hned.

Jak o tom mluvíme, tady (ukazuje na podbřišek) ji to citelně zasahuje. „Cítím, jak moc jsem potřebovala náruč, cítím potřebu obejmout a jde to přes ženskost, kdy jak malá, tak velká Alena potřebuje pochovat. Kouřila jsem marijánku, pila alkohol, abych ztratila zábrany. Byla jsem nadšená fotografka, opustila jsem něco, co jsem milovala. Ale příčinu nevím.“

Pojďme tomu dát přiléhavé názvy. Čím vším si ubližovala? Alkoholem, trávou, dokud byla na fotografické škole, byla ještě potřeba tvořit jakž tak naplněna. Když tohle hodila za hlavu, všechno dobré od slovesa tvořit se z jejího života vytratilo.

Vyzvu ji, aby zkusila najít všechny motivace, které ji vedly ke zběhnutí od fotografování. „Zodpovědnost,“ vyhrkne.  Jakou to má souvislost? Nerozumím. „Nedokázala jsem dodat fotky včas, nebyla jsem zodpovědná. Nechtěla jsem tak zvaně vyrábět další lidi, kteří by na mě tlačili, abych dodala práci. Měla jsem ji moc ráda, jenomže jsem nedokázala říct, ani sobě to přiznat, že prostě práci nemám hotovou. Neuměla jsem říct, že to dělám pro radost, že mě to baví, že z toho mám krásný pocit a obrázek, ale netlačte na mě, nechtějte po mně termíny. Tím, že jsem jim to nevysvětlila, tak oni si vtvořili domněnku, že jsem nezodpovědná. To byl hlavní důvod, proč jsem to opustila. Pak jsem se ani nechtěla vracet do té vsi, protože mě měli lidi spojenou s tím focením, a všichni by se mě na to ptali, všichni by ode mě něco očekávali. To mi bylo nepříjemné. Potíž byla v tom, že jsem z toho pak byla celá divoká, že nedokážu vyjádřit, co v sobě mám, co cítím…“

Utekla od toho, co ji těšilo. Utekla před pohledy lidí a jejich očekáváním, protože neuměla říct, jak to má vůči fotografii nastavené. Tím svému okolí bezděčně poskytla záminku, aby si na ni vytvořilo názor nezodpovědného člověka a následně před tímto jejich pohledem nakonec vycouvala od fotografování. S vaničkou vylila i dítě, tak se tomu říká.

Vyšla z toho poznáním, že: „Vím, že jsem svoji dušičku oloupila. Udělala jsem obrovskou chybu, sama sebe i svoji duši vyvedla z rovnováhy a z té krásy, která mě těšila. Ranila jsem sama sebe, svou duši. Ale něco vám musím říct. Poslední dobou hodně myslím na to, že se k focení vrátím. Mám takové vnitřní nutkání, jakoby mě k tomu cosi přitahovalo. Chci fotit krajinu, zvířata, portréty. Už ne svatby na zakázku. Chci fotit pro svoji radost a pro tu krásu, kterou vidím kolem sebe. Pak se uvidí.“

Každé proč má své protože, a tak se musím poptat, kde že se vzala její averze k zodpovědnosti. Jestli na ni někdo někdy vyvíjel nějaký nátlak. Může to mít spojení s požadavky na ni kladenými, které nemohla splnit. Znovu nahlédneme do období, kdy jako dítě pobývala u babičky. „Babička mi často opakovala, musíš být zodpovědná! Já ti věřím, že budeš! Jak to vidím dneska, nejspíš mi to opakovala proto, že moje matka v jejích očích zodpovědná nebyla, když mně strčila k ní. Tomu slovu jsem nerozuměla a neměla jsem je ráda. Bylo pro mě bubákem. Jakmile je babička řekla, začala jsem se bát čehosi neznámého a protože jsem nerozuměla, stavěla jsem se proti tomu na zadní.“

Na časové přímce se celý projekt Aleniných motivací obnažuje. Zahází ještě dál a hlouběji, když Alena najde další souvislosti. Třeba tu se studiem, kdy těsně před poslední zkouškou studium opustila.

„Chtěla jsem odejít ze školy už v prváku, i ve druháku, který jsem opakovala, protože jsem se neučila. Obor mě nebavil, věděla jsem, že se mu nebudu věnovat. Jenže ostatní do mě hučeli jako do dubu, abych ze školy neodcházela. A já jsem ustupovala. Zase jsem se rozhodovala pod nátlakem a podle mínění druhých. Vůbec mi to tehdy nedocházelo. Když jsem se konečně rozhodla, že studium ukončím, nesmírně mi odlehlo. Cítila jsem tak svobodná. Vidím to teď tak, že tehdy konečně vygradovala moje vnitřní síla a vůle si dupnout a prosadit si svou. Rodiče moje rozhodnutí kupodivu perfektně přijali, já sama jsem nikdy nelitovala. Nepotřebuju mít vysokou školu, abych byla spokojená.“

Tak to byly ponory do hlubin Aleniny duše. Nakonec vyjádřila údiv nad tím, jak rychle se věci obnažily a vyčistily.

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Nechci na svět. Schovám se a zamknu pusu na zámek.

vloženo: 29. 01. 2019

Lukáš pracuje jako fyzioterapeut v jednom zdravotnickém zařízení. Během praxe přišel na to, že zablokovaná místa na tělech jeho klientů se nejen stále opakují, ale že mají nejspíš jinou příčinu, příčinu, která vychází z jejich psychiky, z jejich životních postojů a reakcí na ně. Že mezi jedním a druhým je spojitost. Uvědomil si, že totéž se týká i jeho samotného a začal se o tento jev stavu psychiky a jeho manifestace na těle hlouběji zajímat.

Přišel za mnou s tímto svým poznáním, čímž mi připomenul mně samotnou kdysi před lety, kdy jsem došla praxí ke stejnému závěru: lidé mají bloky (bolavá místa) na zádech, protože jsou zablokovaní uvnitř. Dále mi Lukáš svěřil, že má mírnou sociální fobii, která se u něho projevuje ne při práci s lidmi individuálně, ale rozjede se, když se ocitne v početnější společnosti, kterou navíc nezná. „Nechci jen stát a koukat, jak mi život utíká skrze prsty,“ řekl tento mladý muž. Z jakého konce máme začít rozmotávat tohle jeho upředené klubíčko „z hadích“ nití? Co by chtěl vyřešit nejdříve, co potom? Co ho víc trápí, rozchod s ženou, nebo jeho sociální fobie? Z jakých situací se citlivý a intuitivní zrozenec ve znamení Raka takzvaně nevidí?

„Když přijde výzva, abych promluvil před lidmi. Ve chvíli mám potíže říct tři věty. Cítím rozechvění, napětí, v hlavě se mi zatmí. Mamka říkala, že jsem do pěti let vůbec nemluvil.“

Takže máme malého Lukáše nemluvu. Nechtěl, nebo se bál mluvit? Co mu bránilo se vyjadřovat? V pěti letech přece děti už normálně se okolím komunikují. Když to Lukáš nedělal, nejspíš měl k mlčenlivosti hodně pádný důvod. Ten budeme hledat.

Začínáme pátrat po situacích v jeho životě, v nichž bychom mohli objevit byť třeba zatím jen sekundární důvod jeho mlčenlivosti, nejistoty a plachosti.

„Nemohu lidem nic říkat, nemohu se s nimi volně a přirozeně bavit. Pokaždé se mi zaškrtí v krku, ztrácím myšlenky, příšerně znejistím. Tak raději neříkám nic,“ popisuje Lukáš svoje niterné pocity. Patří k nim i obavy, že ho budou lidi posuzovat a kritizovat.

Mapujeme situace. Ocitáme se na setkání s jeho přáteli, zhruba před týdnem.

Pociťuje sevření v břiše, na třetí čakře cítí jakoby zaťatou pěst. Také v krku má „typický“ knedlík. „Nemůžu ani polknout, jak mám sucho v ústech. Úplně mi to blokuje myšlení,“ říká.

Jdeme k dalšímu prožitku se společným jmenovatelem: mám něco říci před lidmi a jsem úplně vykolejený, nejspíš to nesvedu.

„Jsem na semináři. Každý má o sobě něco krátce říci. Už vím, jak to chodí, nevím, co budu říkat, potím se tím víc, čím víc se na mně blíží řada. Když se tak stane, řeknu sotva jednu větu, všichni na mně zírají a čekají, co ze mě ještě vypadne. Nejsem schopen pokračovat.“

Brání mu pocit studu a obav, že se zesměšní. A navíc, což je nové zjištění, že se vlastně ani vyjadřovat nechce. Zatím z ne příliš jasného důvodu se v tu chvíli postaví na tuhý odpor a odmítá odpovědi na moje další otázky. Je stažený, škube mu v celém těle, rychle mrká víčky a jediné, co z něho „vydoluju“ je, že se cítí mizerně. Registruji nápadnou proměnu v zabarvení hlasu…

Něco mu děsně urputně brání, abychom mohli pokračovat. Zatnuté zuby, sevřené rty, pusa zamčená na zámek…

Zkouším ho opakovaně navést. Vzdoruje, je to silnější než on. Je jisté, že čím víc míříme do hlubin jeho osobnosti, tím víc narážíme na tužší odpor. Zkušenosti říkají, že je to neklamná známka toho, že máme zacíleno správným směrem. Jenže pokud nepovolí, nikam se nepohneme. Je z něho cítit i vidět přímo obrovské napětí. Zabere až na otázku, proč se cítí v takové nepohodě? „Protože po mně chcete něco, o čem nerad mluvím.“ Následuje další proč…o tom nerad mluví? Že prý mu to přijde hloupé. Je to zřetelný manévr se vyhnout přímé odpovědi, podvědomá snaha odvést pozornost na falešnou stopu. Opakuji otázku s důrazem na to, že když bude dál zaujímat sveřepý postoj, nemůže očekávat ozdravění a svým způsobem vysvobození.

Lukáš reaguje tím, že se za to stydí, že se stydí i tady přede mnou o svém trápení mluvit. Proč se stydíte? Vybalte to konečně, kvůli tomu jste přece přišel, sám jste to říkal. Ještě notnou chvíli do něho musím „rýpat“. Vím, že cosi ukrývá, jakési tajemství a nechce se k němu za živého boha dostat. Obává se, čeho vlastně? Ptám se ho na to. Co se stane? Klekne si nebe na zem, zřítí se zeměkoule z oběžné dráhy, nebo co?

„Myslím, že by se měl člověk chovat jako suverén, což já nejsem, a ne mluvit o svých slabých stránkách. Mám kamaráda, který má stejnou potíž jako já, akorát o ní vykládá. Zato já mu o té svojí neřekl nic.“ Jeho kamarád je na to ovšem mnohem lépe, než on. Ten se k tomu zná. Kdežto Lukáš to v sobě dál zazdívá, čímž si nesmírně celou věc ztěžuje. Ztěžuje si život. Říkám mu to, a přidávám: Nedivte se, že po rozchodu s vaší partnerkou nemůžete k sobě najít ženu. Nedokážu si představit takovou, kterou by bavilo s vámi mlčet nebo z vás každé vyjádření dolovat jako uhlí.“ Vím, je to tvrdé, ale s ním to jinak prostě nepůjde. Znovu opakuje, že se bojí trapnosti a zesměšnění.

Dobře, takže pojďme k situaci, kdy jste zesměšněn a ztrapněn a ocitáte se v tvrdé nepohodě. Živě si připomene zážitek ze základní školy. Je mu osm nebo devět let. Učitelka jej vyzve, aby zpíval, což tedy neochotně udělá, aby v mžiku za svůj pěvecký „výkon“ sklidil její tvrdý odsudek a následný výsměch dětí. (Už je to tady zase. Kolikrát jsem tento příběh jen s drobnými odlišnosti už slyšela!) Nezůstalo jen u toho. Tatáž učitelka jej nechala při hodině českého jazyka recitovat básničku. Vytkla mu špatný přednes i formulování slov. „Chytala mě za slova a dělala si ze mne legraci. Děti se mi vysmívaly.“

A tak s každou podobnou situací v životě se mu restimuluje (oživuje) tento starý školní záznam včetně pocitů a emocí.

Nechám ho opakovat, co právě vyslovil a popsat, jak se při tom cítil ponížený, zostuzený. „Byla to hrozná ostuda,“ říká. Jeho reakcí na vyřčená slova je úporné svírání na 3. čakře. Čí ostuda? Vaše? „Ano, moje.“ Vážně to takto vidíte? Ticho. Kdo nebo co vás do té nepohody uvrhlo? Byl jste to vy sám? „Ne. Byla to učitelka.“ Jistě. Vy sám jste si ostudu nezpůsobil. Bylo to její selhání, její ostuda. Opakuje to několikrát (což má svůj hluboký smysl). Poté pronese: „Ona to takto dělala i jiným dětem a vždycky se všechny smály.“ Tak vidíte, nebylo to namířené jen proti vám. Byla to její opakovaná chyba, její ostuda, kterou vy jste si přisvojil za vlastní. (Takovým tzv. pedagogům bych nejraději omlátila učebnici o hlavu a nenechala je dál tzv. učit a ničit děti!)

Když vzápětí řekl, že se mu ulevilo, protože to konečně ze sebe vysoukal, věděla jsem, že trošku roztál, neboť pocítil úlevu (částečně se prolomila hradba obrany).

Pokračujeme zadáním: kdy jindy se cítíte ztrémovaný, nesvůj, znevýhodněný, rozpačitý?

Ocitáme se v Lukášově předškolním věku. „Je mi pět let. Špatně mluvím, nikdo kromě mamky mi nerozumí. Pokaždé, když něco řeknu, okolí se mi směje. Mamka to raději říká rovnou za mě. Mám vadu řeči, chodím na logopedii.“

Doma ho za vadu nebili, ani jinak netrestali. Je zapotřebí, aby tyto odhalené skutečnosti přijal jako fakt o sobě, který je ovšem už minulostí, kam taky patří. V tady a teď nemá co pohledávat, je načase jej propustit.

Posouváme se ještě níže, hledáme stále společného jmenovatele. Kde to všechno začalo, kde se nachází pravá příčina?

Přes různé eskapády se dobíráme faktu, že stále „bojuje“ se svou maminkou, přesněji s jejími radami, které mu uděluje i v jeho dospělosti. Má k nim averzi, třebaže většinou musí následně uznat, že má maminka pravdu. Maminka je zacyklená vůči němu z dob jeho potíží v dětství, kdy si vyžadoval její enormní péči a starostlivost. Pro maminku je Lukáš stále malý chlapeček, který se bez jejích rad a postrkování neobejde. Lukáš na to neumí jinak reagovat, než že vnitřně vzdoruje, aby následně „poníženě“ uznal, že měla pravdu. Bojuje tak marný boj s ní i sám se sebou. Nikdy nenašel kuráž se vzepřít a říci, že si chce věci dělat po svém. Následně se obviňoval ze slabošství, o to víc se uzavíral a téměř nekomunikoval.

Uvědomuje si sílící tlak na hrudi kolem srdce a ozvalo se také levé tříslo (slabina). Je na něm znovu vidět velké vnitřní napětí a zápolení. Ačkoliv má něco na srdci, nechce si dovolit ten „luxus“ to cosi vyjádřit, vyndat to na světlo. Opět staneme před nějakou jeho osobní hradbou. Vzdoruje i mým otázkám, musím na něho zase „zatlačit“, aby ta jeho obrana povolila. Začne mu být zima (dobré znamení). Posílám ho, aby se ve svém srdci pokusil najít, co je tíží. Vidí jen tmu. Na otázku, co chybí, aby tma nebyla, naštěstí celkem bez zaváhání odpoví, že světlo a radost. Přehoupne se to do konkrétní potřeby lásky. Chybí mu láska. Právě toho se obával, obával si přiznat, že má tuhle lidskou potřebu a styděl se za ni! Ovšem musím říci, že jsem za něj všechny odpovědi na základě jeho nemnoha slov musela sestavovat do vět a souvislostí, poté je nechat ho opakovat, mimo jiné i proto, aby to mělo terapeutický účinek. Tak moc byl ztrémovaný. Čím víc jsme mířili k podstatě, tím hůře artikuloval a mluvil tak potichu, že mu nebylo téměř rozumět. Bylo třeba ho nasměrovat na to, že mu nic nehrozí, když bude mluvit nahlas, že se může beztrestně „dopustit“ hlasitého a jasného projevu!

Prodíráme se (doslova) k jeho dalším stinným místům. Jedním z těch zásadních je jeho poslední vztah se ženou, kterou měl rád a chtěl s ní založit rodinu. Ona však děti nechtěla, nenašli v tom názorovou shodu. Lukáš uvedl, že měla jeho partnerka nějaké problémy, o nichž s ním odmítala mluvit, až nakonec přestala komunikovat úplně. Věděl, že pro něho je tím pádem vztah bez perspektivy. Mrzelo ho to, avšak ve chvíli, kdy si uvědomil, že s touhle ženou rodinu nezaloží, spadl mu kámen (!) ze srdce. Odvážil se totiž navrhnout, že by bylo lépe se rozejít, což se poté také stalo a Lukáš pocítil velikou úlevu.

Procítil si ji zároveň ve chvilce, kdy o všech těchto okolnost jedné etapy svého života promluvil nahlas. Doplnil ji o své přání mít ženu, děti, zázemí a rodinný krb, kam by se mohl vracet. Dodal k tomu ještě, že maminka se tehdy vehementně snažila zorganizovat těm dvěma svatbu, čímž asi, jak se Lukáš domníval, partnerku odradila. „Dneska ale vím, že to tak mělo být. Neměli jsme být spolu, nedělalo by to dobrotu.“

Zaregistroval reakci ve slabině. Když jsem se otázala, co tím jeho slabina chce tak zvaně říci, uvedl: „Jsem nesmělý, příliš uzavřený a přecitlivělý, některé věci se mě snadno dotknou.“

Které to jsou, co se vás tak dotýkají? Nechala jsem ho je vyjmenovat. Kdy jsem viděla, jak se kouše do rtu a svírá pusu, dodala jsem: Nalijte si čistého vína, nesnažte se sám balamutit! Vidíte přece, že tahle „taktika“ se obrací celý život proti vám!

Následně se řeč stočila k tomu, jak by byl rád rozhodný, jenže stále podléhá názorům druhých a jejich radám, které přímo nesnáší. Maminka i otec, o němž mimochodem neztratil ani slovo, jsou prý oba dominantní a pořád se dohadují. On se mezi ně nevnáší, zaleze si do své ulity a má vystaráno. Ne, nebydlí už s nimi, ale i tak to jejich dohadování o návštěvách nesnáší.

Vyjde najevo, že mezi jeho základní instinkty patří být uzavřený a schovaný, neukazovat svoje nitro! Že se to nedělá, projevovat se! Proč? Protože je to nebezpečné. Ohrožující. Že bude opět zraněný a zneužitý, protože… proč? Protože zvenčí ho něco ohrožuje!

A pak to přišlo a bouchlo to jako saze v komíně, když jsem začala intenzivně vnímat, kam to všechno míří. Zeptala jsem se, zda jsou mu známa nějaká fakta o jeho narození, porodu?

„Byl jsem přidušený a porod měla mamka hrozný. Nebyl plynulý, trval dlouho, už jsem neměl kyslík a dusil jsem se.“

Mamka přišla do porodnice, ale kontrakce neměla. Porodníkům se nechtělo čekat, byl víkend, takže jí porod vyvolali injekcemi. Byl by se narodil o den později. „Dusím se a zadržuji dech. Cítím obrovské napětí. Chtějí mě vypudit násilím, ještě se nechci narodit. Chci zůstat tady, schovaný (!) v bezpečí, tady je mi dobře. Nechci do toho nebezpečného světa…nemůžu projevit svou vůli ještě zůstat, kde jsem…“

Nemohu projevit svoji vůli, vypuzují mě násilím z bezpečného místa, je nebezpečné se projevit. Příchod na svět malého Lukáše byl poznamenán touto neblahou, traumatizující událostí. Jakoby to nestačilo, maminka svoje miminko spatřila až desítky hodin po porodu a personál se k ní nechoval právě vybraně, mírně řečeno. Lukáš si přidušení přinesl s sebou, stejně tak pocit ohrožení zvenčí (jsou tam nebezpečné síly), přeneseně společnost cizích lidí mě ohrožuje, raději se neprojevím. Vada řeči, nesmělost, přecitlivělost, nedůvěra, bezpečí je jenom uvnitř (kdysi v těle matky), následně celé roky v jeho nitru. Vytvořil si tak nevědomě svůj vlastní obranný a ochranný mechanismus (bezpečný prostor) k přežití. Do tohoto scénáře k filmu jeho života patřilo i zadání: Neukážu se jim, všechno si nechám pro sebe, a nebudu se projevovat, nebudu ani mluvit.

Všechny další události v jeho životě, které byť jen minimálně souzněly s touto ranou zkušeností a s energiemi, jež se k ní pojily, v něm pochopitelně vyvolávaly stejné pocity a postoje.

Co ovšem platilo tenkrát a co mu pomohlo přežít, neplatí dnes. Je zapotřebí starou nahrávku přepsat. Je potřeba projít transformačním procesem až do konce.

Výstup z něj je příznivý, více, než jsem během procesu snad i já sama očekávala vzhledem k Lukášově tvrdošíjnému nastavení. Nacházel se v dobrém rozpoložení, hovořil velice úlevně, když popisoval, jak se mu roztáhl hrudník, jak se mu konečně dobře dýchá. „Jakoby na mě praskla nějaká obruč, co mě svírala,“ řekl, a dodal: „Takhle dobře jsem se v životě nikdy necítil.“

Přesto, že jsem na něho po celou dobu terapie zblízka viděla, pohled na jeho tvář mě najednou fascinoval. Je možné, aby během těch tří hodin mu o tolik vyrostly vousy, aby byly tak patrné, když před tím vůbec nebyly vidět? V odpověď mi přišlo vysvětlení, jako by teprve během terapie dorostl – dospěl v muže, když si prošel všemi těmi svízelnými a bolavými okamžiky svého narození, a oprostil se od nich.

Když jsem se o jeho vousech zmínila nahlas, okomentoval to slovy: „Dneska jsem objevil příčinu svých slabin a ta nejhlavnější byla v těžkém přicházení na svět. Je to ta největší změna, vlastně jsem ani nedoufal, že s tím pohnu, protože už kdysi jsem jednou těžký porod procházel při jiné terapii a nepřineslo mi to žádnou změnu.“

Pak se šel do koupelny podívat do zrcadla a uznal, že má minimálně dvoudenní strniště.

 


Přichází „jeho veličenstvo princ nebe“

vloženo: 14. 12. 2018

Zakrátko se přehoupne letošní rok do nového, zamáváme mu, někteří možná i poděkují za to, co přinesl, co dal i vzal (řečeno s Betty McDonaldovou) – protože i naše ztráty mají pro nás hluboký esoterický význam, a náruč otevře rok se složeným číslem 19, jež je nositelem sluneční energie.

Když se ještě je na okamžik ohlédneme za těmi už téměř uplynulými 365 dny, nemůžeme nevidět, co všechno se všude po světě dělo a do jaké míry to odpovídalo vibracím roku 2018. Řekla bych, že velmi. Především nejvíc bylo patrné demaskování – v ještě větší míře než v letech předchozích = toto téma zůstává a ještě bude přetrvávat (je to nezbytné), akorát se jeho hrot znatelně provrtává čím dál hlouběji. Viděli jsme mnohé případy, hlavně v mezinárodním dění, kdy padaly směšné maškarní masky a věci se zjevovaly v pravém světle. To na jedné straně. Na druhé se vyvalovaly kaly ze dna, kdy samozvaní moci vládci už bezostyšně odhalovali své v mnohém nepochybně zvrácené záměry s lidstvem. Nu a k tomu podle fyzikálních zákonů vyvolávalo toto reakci, neboť každá akce vyvolává reakci, a děly se věci. Jak už jsem psala loni, nůžky mezi materiální stránkou světa (moc, peníze a touha ovládat za každou cenu) a mezi duchovní podstatou lidí (potažmo světa) – jichž se probouzí stále více, se také rozvírají čím dál více. A ještě to zdaleka nekončí, stále jde teprve o rozehrávání.

Zůstanu ještě chvíli při pohledu na mezinárodní události. Mocenské hry bily do očí, české luhy a háje nevyjímaje. Vytvořila se atmosféra, že struna byla napjatá k prasknutí, že stačí málo, aby se svět potřetí ocitl v otevřeném válečném konfliktu. Jeden čas se tyto energie tak silně zhmotňovaly, že byly málem uchopitelné. V protikladu k tomu citelně vzrůstala a roste jiná síla – píši záměrně síla, protože se nejedná o bojechtivou a vládychtivou energii, nýbrž o duchovní energii lidí. Lidé už vidí, co je ve hře a o co se hraje. Vlastně o koho se hraje. O nás samé. O naše životy, o jejich kvalitu, často to hraničí se samou existencí. Stačí se dívat. Ač nás –  nerozpakuji se říci –  síly temnoty chtějí „utančit do bez vědomí“, abychom zapomněli, kdo jsme a kým jsme, nebo nejlépe pro ně, abychom si na to vůbec nerozpomněli, vidím to nadějně: neprojde jim to a neprochází lehce. Lidstvo se pozvedá ve svém procitnutí a vědomí a nejeví jednoznačné tendence nechat na sebe hodit sítě. Jistě, není vyhráno, ještě ne. Zraněná kobyla kope kolem sebe, ale je to hysterické kopání z blížícího se konce: Dělá při tom chyby a odhaluje se, tedy, jak už jsem zmínila, demaskuje se. Mnohem jasněji vidíme, s kým máme co do činění.

Je potřebné tyhle proudy vidět a nestrkat před nimi alibisticky hlavu do písku, protože z těch vysokých pater zasahují do těch pod sebou, tedy až k základním jednotkám, totiž k nám, k jednotlivcům. Evoluce je rozjetý vlak a není síla, která by ho zastavila. A protože energie neproudí nikdy jen jedním směrem, totéž platí obráceně. Tím, jak sílí jedinci, tím více působí a ovlivňují patra nad sebou. Jistě mnozí z vás prožívali své osobní energetické transformace, k nimž impuls přišel s nějakou zásadní změnou ve vašem životě. To je dobře, protože jedině nějakou působivou událostí se vědomí může transformovat, věci se pak hýbají dopředu a my se posouváme, rosteme, stáváme se vědomějšími a bdělejšími a stoupáme po spirále vývoje.

Tento trend bude pokračovat, musí pokračovat. Prožíváme přechod do tzv. pátého světa, do vyšší dimenze. Tyhle kosmické evoluční síly „vědí“, co dělají. Spolu s pátou dimenzí se velmi aktivuje pátá čakra, jejíž hlavní „náplní práce“ je komunikace, důraz na ni. Jedině zdatná, plodná a konstruktivní komunikace má větší moc než zbraně a také nesrovnatelně lepší výsledky. Příklady si jistě dosadíte sami.

A nyní se podívejme, co tedy o nadcházejícím roku „soudí“ čísla, co od něj můžeme čekat, jak chápat jeho energetické téma a úkoly pro nás s tím spojené.

Protože každé číslo ovlivňuje jiné číslo, podívejme se nejprve na výklad celého posledního dvojčíslí, tedy devatenáctky, která v sobě ukrývá další složené číslo 10.

Tento „princ nebes“ je sám o sobě jednou z nejpříznivějších vibrací. Symbolem 19 je Slunce a „princ nebe“ se mu „podomácku“ říká proto, že naznačuje vítězství nad dočasnými protivenstvími, jako je zklamání, neúspěch apod. Pokud jde o skryté mocné číslo 10, zachovává si energii své veškeré moci, s výjimkou nebezpečí zneužití, která je jinak desítce vlastní. S devatenáctou se to má jako s velmi silnou lampou (Slunce), jejímuž světelnému kuželu neunikne žádný temný kout, žádná škvíra, v níž by se mohli ukrývat třeba nebezpeční škorpioni. Znamená to, že nám prosvítí i ty prostory v našich životech, kam jsme ještě i po předchozích smýčeních nedosáhli či nedohlédli. Vnese do nich světlo, aby temnota – skryté věci – vystoupily do světla, mohly být rozpoznány a „zneškodněny“. Týká se to nás všech individuálně, také ovšem na úrovni oněch zmíněných vyšších pater věžáků. Toto číslo slibuje naplnění, štěstí, úspěch v podnikání všeho druhu, samozřejmě legálního a čestného. Je přejícné, na rozdíl od předchozí 18. Jeho vliv „umí“ výrazně umést cestu a zmírnit negativní vibrace.

Samozřejmě tím není dáno, natož zaručeno, že všechno půjde jako po másle. Jelikož však 19 v sobě nese aktivitu a hodně tvořivé (!) energie, půjde to zčerstva, ráz na ráz, žádné otálení a přešlapování na místě. Bude po nás vyžadovat aktivitu, budeme trénovat a posilovat sebedůvěru, což je jeden ze základních pilířů osobnosti. Nula skrytá v čísle 10 bude „tlačit“ na uplatnění našich vnitřních darů = našich potenciálních zdrojů. Ty jsou skrytým pramenem v našich hlubinách a jsou připraveny vytrysknout hojným proudem. Nezapomínejme, že tyto zdroje zvyšují energii ostatních čísel – uvidíme, jaké vlastnosti jsme rozvinuli či znásobili, nebo ještě ne zcela rozvinuli. Těmito vlastnostmi jsou síla, citlivost, intuice a výmluvnost.

Jak sami vidíte, 19 je něco zcela jiného, než 18, ačkoliv, jak už jsem napsala, ústředí témata této doby zůstávají. Jedním z nich je také v souvislosti s úklidem v nás samých jeho pokračující trend. Musí zmizet všechno, co nás zpomaluje, zatěžuje, co nám ubližuje a nevyhovuje už naší potřebě. Vlak, kterým jedeme, budou nadále někteří cestující opouštět v různých stanicích, jiní budou přistupovat.

Buďme na to připraveni uvědoměním si, že každý z těch vystoupivších už splnil svoji úlohu a přestoupí si na jiný vlak s jinými cestujícími. My pojedeme dál tím svým a noví pasažéři se s námi povezou opět různě dlouhou trasu (dobu) – dvě stanice, pět stanic, jak bude potřeba.

Nyní se podíváme na celkový součet letopočtu, který nám dává složené č. 12. Loni (2018) jím byla 11. K té jako k mistrovskému číslu bych nyní jen dodala krátkou poznámku. Odstraňování polarity v našem světě bude pokračovat. I nadále se budou projevovat neobvyklosti, například ve formách projevů protestů, odporu, mohou se ukázat až prvky anarchie. Také její zdvojený potenciální vliv inspirace potrvá zhruba do února. U výměny energií to totiž nechodí, jako když luskneme prsty. Energie či vibrace mají svůj rozběh, nárůst, vrchol a klesání, jež se podobá dlouhé vlečce. Chci tím říci, že vibrace proměny se neděje ze dne na den. Tak a zpátky k číslu 12.

Zůstává vibrace jedničky, dvojka k tomu a máme dokonalé číslo 3. Zde se nám symbolizuje několik věcí, které se budou hlásit o slovo.

Jednička zachovává tvořivost Slunce, jedinečnost, i mužskost, horko a ducha. Dvojka (Luna) jako ženské číslo symbolizuje zrcadlení, citlivost, intuici a trojka spojuje všechny a patří ke šťastné planetě Jupiter. Trojka je dokonalé číslo, symbolizuje rovnostranný trojúhelník, základní princip (stavební kámen) vesmíru. Považuje se za „pravé“ číslo naplnění. Hezké, viďte. Jenomže každá mince má dvě strany a není kouře bez ohně. Tak i tohle „dokonalé“ číslíčko má své skryté poselství. Nabádá nás k opatrnosti, abychom nepodléhali plánům nebo intrikám ostatních. Jakoby říkalo: buďte ve střehu v každé situaci, dávejte si pozor na licoměrnost těch, kteří by vás mohli využívat k dosažení svých vlastních, mnohdy neférových cílů. Zkoumejte motivaci, pokud vám někdo začne mazat med kolem pusy. A zase se to týká našich soukromých životů stejně jako společenských, i těch, kteří z titulu svého postavení řídí a vládnou státům (tedy lidem). Měli by hlavně řídit a sloužit (lidem), jenomže ve velké míře spíše vládnou, chovají se licoměrně, aby bylo dobře hlavně pro ně. Čili také tento vliv se bude vyostřovat a zároveň otevírat výzvy a šance, jak s ním naložit. Předloží nám přímo hamletovskou otázku, jestli být, nebo nebýt obětí, jestli položit hlavu na špalek, nebo ji hrdě zvednout. Ne nadarmo se v čísle 12 jednička považuje za učitele, dvojka za pokorně klečícího studenta. V té souvislosti se dá říci, že 12 tedy symbolizuje vzdělávací proces na všech úrovních. I na to buďme připraveni. Kdo je připraven, nebývá zaskočen.

Stejně jako loňská 11, tak i letošní (2019) 12 patří podle moudrosti indiánských šamanů do šíře vyšších kosmických bytostí. Podle jejich filozofie je to tak: spojí-li se naše vyšší Já (1) se silou země (2), otevře se síla posvátné dvanáctky, oné vyšší bytosti, která stojí po boku posvátné dvojky a působí skrze ni. Je to duch všech Zemí.

Podala jsem obecný náhled na působení energií roku 2019. Samozřejmě každý z nás konkrétně si nese své individuální výzvy a úkoly svého života s ohledem na svá osobností čísla, na něž však obecné vlivy energií roku dopadnou taktéž – ve větší či menší míře, jak dáno cestou a rychlostí po ní každého z nás.

Co říci závěrem? Čím více necháme věci volně plynout, čím méně je budeme znásilňovat, tím bude lépe pro nás. Nechme se vést, nechme se inspirovat, avšak nebojujme ve smyslu chtít obrátit proud řeky, jen aby bylo po našem. Protože když bojujeme, stále přicházejí soupeři. Buďme raději intuitivně v souladu s energiemi nadcházejícího roku co nejvíce a využijme možností, které nám přinese.

Inšana

 

 


Dopis od Šárky

vloženo: 30. 11. 2018

Vážení a milí čtenáři mého webu,

tento týden jsem dostala e-mailem hřejivý dopis, který mě potěšil a udělal mi pochopitelně velkou radost. Na mojí práci (v podstatě na jakékoliv) je nejcennější tzv. zpětná vazba, a proto každý ohlas či reakce na ni činí člověka šťastným. Alespoň u mně to tak je. Ale zpátky k dopisu. Poslala mi ho Šárka Š.  a já jsem dopis s jejím laskavým svolením zkopírovala a vložila zde (viz odkaz). Chtěla jsem ho umístit do Referencí klientů, ale nepodařilo se mi kopii dopisu vložit, tak jsem volila tuto cestu. Kliknutím na název příspěvku se rozbalí odkaz, kde si jej budete moci přečíst.

Zdravím vás a přeji poklidné dny nadchzejícího adventu

Inšana

Dopis od Šárky

 


Zrcadlení času a událostí

vloženo: 13. 06. 2018

Dnešní zamyšlení související s čísly jsem nazvala Zrcadlení času a událostí. Chci zmínit několik příkladů, v nichž se scházejí jistá data se záměrem věcí a všechno to ukazuje na promyšlené, uvážlivé postupy s cílem vtisknout události takové souřadnice (energie), aby se docílilo co možná největší účinnosti sledovaných cílů.

Jdeme na to.

Nejprve krátký výlet do historie. Sáhnu v něm po příkladu, který všichni dobře známe, k založení Karlova mostu.  Obecně je přijato, že základní kámen k němu byl položen v roce 1357. Prameny uvádějí, že se tak stalo 9. 7. 1357 a další dokonce že to bylo v pět hodin třicet jedna minuta, tedy 5. 31 h. Tento přesný okamžik vypočítali astrologové.

V datu a hodině se nachází palindromická řada lichých čísel, která měla ochránit most před zbořením povodní, útoky zlých mocností a vůbec před vší zkázou. Všechny známé planety kromě Marsu byly tehdy v tento okamžik v astrologicky nejpříznivější poloze, totiž nad obzorem – Mars je symbolem velkých činů, ale též války Kromě Marsu a Měsíce byly tyto planety v Raku a v Rybách, tedy ve vodních znameních. Slunce se právě nacházelo v ascendentu znamení Lva, heraldického symbolu Království českého. A navíc byl Saturn v konjunkci se Sluncem, což bylo v té době chápáno jako šťastné znamení, protože nepříznivý vliv Saturnu byl překonán působením Slunce. Palindrom je slovo, skupina slov nebo čísel, která čtená oběma směry mají stejný srozumitelný význam. Zde se tedy jedná o tuto řadu: 1 3 5 7 /letopočet/, 9 7 /den a měsíc/ 5 3 1 /hodina a minuty/. A teď to zkuste přečíst pozpátku…

O Karlovi IV. se dobře ví, že byl zaníceně věřícím člověkem a navíc zasvěceným mystikem. Pakli-že si nechal od astrologů spočítat nejvhodnější okamžik k položení základního kamene, věděl, co a proč dělá. Z toho je také patrné, jaký zásadní význam události přikládal. A nic na tom nemění ani skutečnost, že Karlův most byl několikrát v historii pobořen povodněmi a musel být opravován, nicméně žádná pohroma ho nezdolala. Stojí dodnes.

Zůstane ještě další chvíli v Českém království a podíváme se na více než zajímavou shodu v osudech dvou význačných mužů, tak nebetyčně odlišných a rozdílných, přesto spojených osudově s osudem této země.

Přemysl Otakar II., zvaný též král železný a zlatý, a Jan Lucemburský, jak se traduje, hlava evropského rytířstva. Oba dva krále spojuje jisté tajemství…

Oba dva měli syny jménem Václav.

Tito synové byli v útlém věku vězněni na královských hradech společně se svými matkami. První na Bezdězu, druhý na Křivoklátě. První nastoupil na český trůn jako Václav II. a druhý (po biřmování) jako Karel I., pozdější císař římský Karel IV.

Oba synové měli syny jménem Václav, ale tehdy nebylo toto jméno žádnou výjimkou, spíš naopak.

Vraťme se k našim prvním Václavům. První byl vězněn svým poručníkem, druhý otcem. Oba dva ve věku sedmi let byli odvezeni mimo České království z téhož důvodu: jejich nároku na český trůn.

Oba dva princové se vrátili do Čech a museli se znovu učit rodnému jazyku. Oba se stali českými králi. Václav II. byl korunován 2. 6. 1297. Karel I. (Václav) byl korunován o 50 let později –  2. 9. 1347. Obrátíme-li devítku, získáme stejné číslo. Podobně jako rok 1938 rozpad Československa a stejný scénář v roce 1993, rok 1968 sovětská agrese, 1989 konec komunismu (oficiálního) v Čechách.

Jsou to zarážející podobnosti, viďte.

Václav II. byl zetěm krále Rudolfa Habsburského. A naopak, vévoda Rudolf IV. Habsburský byl zetěm Václava – Karla I.

Jejich otcové podnikli nákladné výpravy s cílem christianizace. Přemysl II. do Prus a Jan Lucemburský do Litvy.

Přemysl Otakar II. měl za manželku Kunhutu a Jan Lucemburský Elišku – tedy Elizabeth, což zašifrováno je totéž co Kunhuta Šifrováním se ale zabývat nebudeme. Uvedla jsem to jenom pro zajímavost.

Oba dva králové zahynuli v bitvě mimo České království. Přemysl Otakar II. zradou spojenců, Jan Lucemburský neschopností velení spojenců. Přemysl Otakar II. v bitvě u Suchých Krut (Moravské pole), Jan Lucemburský v bitvě u Crécy (Kreščak). Suché Kruty lze v zákrytu polyfonie i pozpátku číst jako Crécy.

Oba čeští králové věděli den předem, že bitva je ztracena. Přesto druhý den očekávali smrt v bitevní vřavě s mečem v ruce. Tehdy již osleplý Jan Lucemburský se nechal připoutat ke svým českým šlechticům, kteří jen pak vedli do bitvy.

Oba dva králové zahynuli ve stejný den – 26. Srpna. Přemysl 1278, Jan r. 1346. obě událostí dělí číslo 68 – magické číslo českého národa.

Nyní bych se ráda zastavila u notoricky známých příběhů a u podivných shod mezi atentátem na Abrahama Lincolna a atentátem na Johna F. Kennedyho. Jak uvádí ve své knížce Silnější než Da“niken Zdeněk Patrik, je nutné přiznat jeden z velkých rozporů, kterému se různí vykladači až úzkostlivě vyhýbají: Abraham Lincoln byl zavražděn a zemřel 14. 4. 1865 a John F. Kennedy byl zavražděn a zemřel 23. 11. 1963.

Obě události dělí časový interval 98 let, zrcadlení čísla 98 je 68 nebo 89. Je docela možné, že právě rozdíl v dataci je klíč k celé záhadě, která zatím zůstává z mnoha důvodů nevysvětlena a nevyřešena.

Abraham Lincoln byl zvolen prezidentem v r. 1860, John F. Kennedy v r. 1960. Obě událostí dělí časový interval 100 let.

Andreu Johnson – nástupce Abrahama Lincolna – se narodil v r. 1808, nástupce Kennedyho – Lyndon Johnson – se narodil v r. 1908. Obě události opět dělí interval 100 let.

Vrah a. Lincolna – John Wilkies Botha – se narodil v roce 1839, možný vrah J. Kennedyho – Lee Harvey Oswald – se narodil v r. 1939. Obě dvě historické události dělí, jak překvapivé, znovu časový interval 100 let. Oba dva vrazi byli zabiti dříve, než se k činu přiznali.

Lincoln měl sekretářku jménem Kennedyová. Sekretářka J. F. Kennedyho se jmenovala Lincolnová. Jméno Oswald prozrazuje místo atentátu – Dallas (obráceně).

Atentát na A. Lincolna byl spáchán ve Fordově divadle. Prezident Kennedy byl zastřelen v automobilu značky Ford Lincoln. Oba prezidenti byli střeleni do hlavy, když seděli vedle svých manželek. Oba byli zavražděni v pátek. Na tomto místě – pokud jde o pátky jako dny, kdy se něco zcela zásadního událo a mělo to dalekosáhlý vliv – se odkáži na svůj článek na mém webu s názvem Nápadně podivuhodné shody.

Tak by se dalo ve výčtu opravdu prapodivných shod a neuvěřitelností pokračovat. Máme snad o nich nabýt dojmu, že jsou jenom náhodné?! Ale kdeže…

S numerickými kombinacemi i astrologií se pracuje dodnes, jen to málokdo veřejně přizná asi z obav, že by se mu okolí vysmálo či ho dehonestovalo. Čísla však mluví sama za sebe, čísla mají svůj vnitřní život, který se přenáší na všechno, k čemu se vztahují. Při jejich symbolické m užití z pohledu numerologie jsou nositeli jisté energie, která svým způsobem ovlivňuje hmotu, tzn. objekty i lidi.

Už několikrát jsem zaznamenala, že sídla cestovních kanceláří se více, než by mohlo být nazváno náhodné, vyskytují na čísle, které přímo symbolizuje pohyb, cestování a dobrodružství. Je to číslo 5 a následně ta, která dávají součet 5, tzn. například 14 a 23. Také u sídelních míst různých bankovních domů lze vysledovat taková čísla, která se váží k akci (!) a na peníze.

Onehdy jsem si povšimla zajímavého data. Televize Barrandov začala vysílat 11. 1. 2009 v 11 hodin a 1 minutu! Datum i čas jsou jasně orientované na úspěch (a slávu)! Jsou to vlastně samé jedničky, protože i součet čísel v letopočtu dává 11. Někdo si očividně dal tu práci, aby stanice přesně takto – a ne jinak (!) začala vysílat.

Podívejte se kolem sebe a možná sami objevíte neobyčejnost skrytou za pláštíkem všednosti.

Ivana Inšana PÍHOVÁ