Můj blog

Všechny příspěvky:


Dech je mocí našeho života

vloženo: 8. 05. 2017

V tomto článku se chci věnovat dýchání.

Možná někomu připadne zvolený námět jako odtažitý od psychoterapií. Za chvíli však uvidíte, že odtažitost je pouze zdánlivá.

Ačkoliv je dýchání naší přirozenou potřebou, ba přímo nutností, málokdo „umí“ dýchat opravdu dobře. To je zhluboka nadechovat, a hluboce vydechovat. Dech je nejcennější, co máme. Bez dechu bychom nepřežili ani tři minuty. Přesto lidé neumějí pořádně dýchat. Dýchají nedostatečně, mělce.

Mělké dýchání má své psychosomatické příčiny. Pro vysvětlení můžeme nahlédnout do tradiční čínské medicíny, která nevidí jevy izolovaně, ale s ohledem na celek, na celý systém, tedy na celého člověka. Tradiční čínská medicína řadí meridián plic k jinové energii: sestupuje od hrudníku k ruce. V meridiánu ovšem převažuje jangová energie, proto na něj mají silný vliv všechny duševní pochody a pohnutí. Naše emoce. A tady již můžeme vidět přímou vazbu na kvalitu dýchání a prožitky. K prožitkům se váží různé emoční vzněty. K emocím, které ovlivňují plíce a jejich meridián, ba přímo jim škodí, patří úzkost, neklid a smutek.

Dejme tomu, že někoho sužuje úzkost. Pak dýchá mělce a povrchně. Následkem je nedostatečné okysličování těla, hlavně mozku, jenž je nejnáročnějším odběratelem kyslíku. Neschopnost pořádně nabrat vzduch do plic „z plna hrdla“, dodýchnout naplno, je špatný návyk dýchání jako důsledek některé z výše jmenovaných emocí. Úzkostí se plicní sklípky stahují. Úzkostí se tají dech. Úzkostí někdo nemůže ani dýchat.

Z duchovního pohledu a etikoterapie znamená neschopnost pořádně se nadýchnout nepřijímat život, ne v podobě, jakou člověk prožívá. Důvodů může být celá škála, avšak základní zůstává: dech = spirit =  duch. Tedy to, co nás oživuje. Být bez dechu strachy, leknutím, překvapením, je stejné jako zůstat ležet, stát, sedět, zírat jako bez ducha. V lidové moudrosti tohle všechno najdeme. Mělce, povrchně dýchat tedy neznamená jen špatně se okysličovat, znamená to také nedostávat se do plného kontaktu s duchem života. A když nejsme v kontaktu s duchem života, nemáme kontakt se svojí duší, se svojí podstatou. To se musí nějak projevit. Například úzkostným dýcháním…a kruh se uzavírá.

Vezměme si příklad rozedmy plic, nemoci dříve zvané a známé jako záducha (!). Vidíme, jak slovo záducha obsahuje za ducha – ne v duchu, ale za ním, tedy mimo něj! Moje babička zemřela na záduchu. Celý svůj nedlouhý život prožila v úzkosti a obavách z materiální existence rodiny během první i druhé světové války, a ještě řadu let poté, což mělo i další přidružený důvod, který není na místě teď probírat. Později se k tomu připojil šedý zákal: babi rychle slepla. Už se na to nemohla (nechtěla) dívat.

Plíce představují schopnost přijímat a odevzdávat život. Potíže s plícemi (včetně zápalu) obvykle ukazují na strach přijmout realitu nebo na pocit, že nemáme právo žít naplno. Proto je tak nutné umět dýchat na plný dech, to je zapojit do dýchání břicho, plíce i klíční kosti. Schválně, zkuste si to hned, z hloubi břicha se pořádně nadýchnout. Možná se vám z toho až zatočí hlava. Nádech je mocný.

Mluvím zde o dýchání proto, abych odpověděla plošněji na otázku, proč tak často během terapií vedu lidi k hlubokému nadechování a hlubokému vydechování. Téměř žádný z mých klientů to neumí. Zejména, když lidé procházejí emočními reakcemi na nějakou situaci, mají všichni bez výjimky tendenci jen lapat po dechu, dokonce zadržovat dech úplně. A to je samozřejmě nežádoucí. Nádechem vdechujeme život, výdechem odevzdáváme všechno, co už nepotřebujeme a co je určeno k transformaci. Dýchání je dvoutaktní rytmus života – nádech, výdech, nádech, výdech. Kdo dýchá, žije, kdo dýchá povrchně, živoří, kdo dodýchá, zemře.

Je v Moci každého z nás dýchat MOCNĚ, tím si udržovat MOC vlastního života.

Ivana Inšana PÍHOVÁ


Pozvánka na jarní kurz numerologie

vloženo: 28. 04. 2017

2017 jarní kurz numerologie, černobílá verze


Sofie

vloženo: 8. 04. 2017

Desetiletá Sofie žije s rodiče ve Švýcarsku. Babička ji přivedla, když byla Sofie u ní na návštěvě. Dělá si o vnučku starosti, protože holčička nechce jíst. Myslí si, že dítě něčím strádá, a odmítání jídla je toho odrazem. Stává se, že když se nají, je jí na zvracení. Posteskla si, že její dcera, Sofiina matka, je k dívence dost tvrdá a nesmlouvaná a že hodně nadržuje mladší dcerce. Když to dobře jde, vidí babička svou vnučku dvakrát do roka.

„Když je u nás, nemá vůbec žádné potíže s jídlem. S chutí sní všechno, nikdy nezvracela, ani jí nebylo špatně.  Ráda i přidá, když jí chutná. Je veselá, smějeme se, je to jedinečné dítě“, vypráví mi Sofiina babička. S dcerou prý není řeč, prý se hned štětí a vybuchuje, když se babička Sofie zastane, a vůbec, co žije v zahraničí, se prý hodně změnila.

„Dcera vidí dneska už jen byznys, peníze a majetek. Pokud vím, několikrát už se stalo, když měli jako rodina někam společně jít, Sofie se odmítla najíst, aby se zase nepoblinkala. Prý se to už někde na veřejném místě stalo. Od té doby holčička odmítá jídlo, když má odejít z domova. Ale i doma jí jako vrabec. To její odmítání jídla a zvracení se děje podezřele často, a to se mi vůbec nelíbí. Nikdo s tím nic nedělá. Když něco řeknu, dcera mě odbyde a někdy i pohrozí, že bych taky Sofinku nemusela vidět vůbec. Vydírá mě. Mně na Sofii záleží. Myslím, že potřebuje pomoc, proto se na vás obracím,“ řekla, než holčičku přivedla. Nezakrytě při tom utírala slzy.

Terapeutický rozhovor se Sofií začínám obligátními otázkami. Napřed zkoumám, co ráda jí, co nerada, co přímo nesnáší. Nebo jestli jí někdo jídlo nutí. Kromě toho, že nerada špenát, jí všechno. Maminka dokonce vaří české knedlíky a dělá i řízky, obojí má ráda. K svačině do školy dostává sendvič a jablko, a sušenky. V sendviči má šunku, někdy sýr. Svačinu prý normálně sní. Na oběd chodí domů, maminka vaří každý den.

Vyzvídám dál, jako bych se bavila se svým stejně starým vnukem. Shledávám, že z jídla jako takového tyto potíže nemá. Ptám se na školu, jak se jí tam daří, co kamarádi, jestli jí někdo nezlobí, nebo ji netrápí. Nic takového se patrně neděje. Stočím řeč na rodiče a domov, jestli jsou na ní hodní, jestli jí neubližují, jak se jí doma daří, jestli je tam ráda, jestli se rodiče nehádají, nekřičí…zdá se to být všechno v pořádku.

Opatrně a takticky zkoumám, jestli není někde ukrytý nějaký jiný traumatizující zážitek, jakýkoliv. Nic. Žádná stopa. Počíná si přirozeně, uvolněně. Ptám se dál, jestli by si dovedla představit něco, co by pro ni bylo hodně nepříjemné. Bez zaváhání řekne, že kdyby se poblinkala, všichni by to viděli, smáli by se jí a měla by ostudu. Takže přece. Pomáhám jí další otázkou, co by pro ni bylo ještě horší, kdyby se toto přesto stalo? Otázka jí očividně nedělá dobře. Šklebí se a kroutí. Ještě znovu několikrát se zeptám na totéž, pokaždé jinak. Konečně jsme se dobraly k tomu, že nic horšího, než blinkat na očích druhých lidí si představit nedovede.

Pookřeje, jakoby se jí ulevilo, že to má za sebou, a naváže přiznáním, že i doma se jí několikrát stalo, že se poblinkala. Ptám se na reakci rodičů. Říká, že nebyli zlí. Máma to uklidila, nehubovala jí, nenadávala jí.

„Tak vidíš, žádné nebezpečí ti nehrozí. Tak čeho se bojíš, z čeho máš strach?“ ptám se té křehké bytůstky. Je jisté, že z něčeho má obavy, že je tady něco ukrytého, co neumí pojmenovat. Zprvu trvá na svém, že strach nemá, ale po chvíli se zarazí. Něco nachází. „Pověz to nahlas, já tě neukousnu,“ vyzvu ji. Odpoví, že víc než zvracení ji vadí dávení před tím.

Aha. No dobře. Možná se chce vyhnout nepříjemnému dávení, tak raději nejí vůbec. I tak to není vůbec v pořádku. Snažím se jí přiblížit, že když si něco žaludek nechce nechat, chce to vyhodit ven, zbavit se toho. „Zkus mi říct, proč to asi ten tvůj žaludek dělá?“ „Protože to nemá rád,“ zazní nečekaně logická odpověď. „Vidíš, ano, tak to přesně je, dobře to říkáš. Nemá něco rád, a přesto to musí spolknout. Nelíbí se mu, že jsi spolkla něco, co on nechce. Je to tak, co myslíš? Horlivě přikývne. „Víš, naše tělo je děsně chytré, ono ví, co mu dělá dobře a co nedělá. A tak s námi hraje takovou hru, že když mu tam šoupneme něco, co nechce, tak dá najevo, že si to nechce nechat. No a my pak musíme jít zvracet,“ povídám. Sedla si zpříma a upřela na mě oči, jakoby mi visela na rtech. Začínám nabývat jistoty, že u Sofie jde o somatické zvracení. Nejedná se o jídlo jako takové. Spíš půjde o jiné nestravitelné věci.

Jdeme dál jejím příběhem jako dvě průzkumnice, které potřebují zmapovat terén. Vyzvídám, jestli něco z toho, co zažívá přes den, nebo odpoledne a večer doma, je pro ni nestravitelné, jestli třeba někdo v její blízkosti nedělá něco, co nechce spolknout, co jí nesedí, ale nakonec to spolyká. Procházíme její celodenní činnosti. Nikde nic, co by stálo za zastavení a bližší prozkoumání.

Je někdo takový v tvé blízkosti, komu se musíš bránit, nebo je něco, proti čemu se musíš bránit? Ne. A znovu ne. Musím na ni od lesa.

Přivedu řeč na její mladší sestru, a Sofie očividně zneklidní. Z dosud převážně klidného projevu přejde do lehkých rozpaků. Zčervená, začne sebou šít, komíhat nohama, poposedávat. Její nonverbální komunikace mi napovídá, že tady někde může vězet potíž.

Zeptám se, jak se její sestřička jmenuje a když odpoví, chci vědět, jaký mají vztah, jak se holky snášejí. Ošije se a udělá zvláštní grimasu. Tady se musíme zastavit. Tělo bezděčně mluví za ni.

Není to ani o tom, že by ji musela hlídat, dávat na ni pozor, že by ji tak jako jiní starší sourozenci měli takzvaně na krku. Rodiče ji nebijí, nekřičí na ni. Zbývá už jediná oblast, a to čas, kdy jsou děvčata spolu samy.

„Kdyby ses musela bránit, postavit se někomu, co tě napadne jako první?“ Mám pocit, že je otázka na ni moc složitá. Sice dobře mluví česky, i rozumí, ale některé výrazy nezná. „Rozumíš otázce, nebo se mám zeptat jinak?“ Nerozumí. „Dobře, tak ti dám takový příklad. Když se malý pejsek potká s velkým psem, tak ten malý se buď schová, nebo zavrčí a vycení zuby. Máš někdy pocit, že bys taky potřebovala zavrčet a vycenit zuby?“

„Mám.“ „Kdy?“ „Když Estela nemá dobrou náladu.“ „Co znamená, že nemá dobrou náladu?“ „Když mi něco udělá a mě to namíchne.“ „Co třeba?“ „No že na mě vystartuje. Začne do mne bouchat, nebo po mě hází věci. Dupe, vzteká se ječí.“ „Co uděláš ty? „Vracím jí to.“ „Perete se?“ „Jo. Ona mě provokuje.“ „A ty jí taky provokuješ?“ „Ne, ona vždycky začne. Já si chci něco dělat a ona mě provokuje.“  „Tobě to vadí“? „Jo. Já se prát nechci.“ „Proč?“ „Mám strach“. „Proč, že ti nabije? Vždyť je mladší.“

Vypravuje mi, že se nakonec udobří, když se dohodnou na jedné věci. „Co znamená, že se dohodnete? Na čem se dohadujete?“ „Že se ona uklidní.“ „Sofi, ty uděláš něco, co jí uklidní?“ „Ne, ona se uklidní sama.“ „Tomu nerozumím, vysvětli mi to. Nebo tomu mám rozumět tak, že ty jí ustoupíš?“ „Jo.“ „A to tě štve, nebo je ti to jedno?“ „Je mi to jedno.“ „Opravdu?“ zeptám se znovu, protože vidím, že mlží. „No není,“ přikývne. „Co ti na tom vadí?“ Že neuděláme nikdy nic, co chci já. Vždycky co chce ona.“ „Aha, a je to tak vždycky, že jí ustoupíš, a potom tě trápí, že je podle ní?“ „Jo.“ „Je taky něco, co je podle tebe?“ „Někdy.“ „Kdy třeba?“ Mlčí. Ptám se jinak. „Co musíš udělat, abys to prosadila?“ „Nějak ji přemluvit,“ odpoví s tím, že někdy se jí to i podaří.

V tomhle duchu pokračujeme, až dojde k přiznání, jak moc a často se sestry perou, pak zapomenou, proč vlastně, obě pláčou a mají špatnou náladu. Až na to, že si očividně prosazuje svoji vůli agresivnější mladší sestra, a Sofie ustupuje, jde nejspíš o běžný sourozenecký vztah. Nic, co by vybočovalo. Mladší sourozenec je pro staršího prvním konkurentem. Jenomže Sofie si bitky a spory nezačíná. Něco se mi na tom pořád nezdá. Nějaký důvod k těm nauzeám být musí! Když to není chování sestry, co tedy?

Pak mě napadne zabrousit k tomu, co jí dělá radost, kdy a z čeho se raduje, kdy se cítí šťastná. Klep hřebík na hlavičku. Nedokáže odpovědět. Tahle holčička jako nit tenká, až průsvitná, skoro éterická, inteligentní, vnímavá a citlivá, nedovede říct, co jí potěší, kdy se raduje! Ptám se různými způsoby na totéž, abych měla jistotu. Stejné krčení ramen je odpovědí. Ona to fakt neví. Pomáhám otázkami, kdy se směje, čemu se ráda směje, kdy se zasměje? Jestli je někdy doma nebo jinde legrace? Veliké mlčení pokračuje. Potom řekne pro moje uši naprosto neuchopitelnou věc: „Já se skoro nikdy nesměju.“ Nechce se mi uvěřit. To přece není pro dítě přirozený stav! Jmenuji věci, jak mě napadají, kterým se třeba děti smějí, když si hrají. Nebo když dovádějí s rodiči, s kamarády. Nic, kde nic tu nic. Sama říct nedovede a na moje příklady nijak nereaguje. Jako kdybych na ni pojednou mluvila nesrozumitelnou řečí.

„Sofi, co ti schází? Co by sis přála? Toužíš po něčem?“ ptám se intuitivně, ačkoliv jsem si v ten okamžik už bezpečně jistá, že existuje něco, co Sofinka v sobě tají, a co neumí ještě pojmenovat. Nějaký vnitřní konflikt. Mlčí, dívá se na mne, ale je to pohled spíš skrze mě, až mi naskočí husí kůže. Tahle dívenka je vyhladovělá po úplně jiných věcech, než je materiální dostatek jejích rodičů. Třeba po jejich čase, který by jí dali, po pohlazení, vlídném slově. Udělala jsem si z toho celého průzkumu závěr, že její rodiče jsou tak zvanými rezervovanými typy. Postarají se, aby dítě z materiálního hlediska nestrádalo, ale po růži v něm se neptají.

Její babička má nejspíš pravdu. To, z čeho se její vnučce í obrací žaludek, co nechce polykat, ale musí, je něco, s čím se nedovede smířit. Jistě, může být důvodem, že se potlačuje, když ustupuje častému nátlaku své mladší sestry a ze svých nároků a přání slevuje. Tahle forma agresivního chování a komunikace může být pro Sofii nestravitelná a ležet jí v žaludku. Střet s agresivitou sestry jí bere energii, a tyto úbytky psychické energie nejsou adekvátně doplňovány. Ani stravou, již zřejmě v potřebné míře nepřijímá, ani něhou a zájmem, které by vyživily její duši. Zvracení je masivní výraz obrany a odmítání. Zvracet znamená neakceptovat.

Je zvláštní, že o nich vůbec nemluvila, třebaže jsem se jí ptala. Ne o blízkém kontaktu s nimi. Děti přece obvykle vyprávějí o svých zážitcích s rodiči, co podnikali, kde byli, co prožili. Pro tuhle dívenku jakoby „byli neviditelní“. Schází jí v životě podněty k radosti, jež by mohla živelně projevit, podněty k tomu, aby se cítila šťastným dítětem. Láska, která by jí byla dávána a projevována.

Protože strádá, je hladová, podává zvracením zprávu a volá po tom, aby si toho někdo už konečně všiml: zatím je to pouze vzdálená babička, která na nápravu stavu nemá žádný vliv, protože její dcera, Sofiina matka, je k jejím slovům hluchá.

Takovéto dítě nemohou uspokojit žádné hmotné statky, jako například dárky, o nichž se Sofie zmínila. Pro dítě, jako je ona, jsou to jenom věci. To, po čem touží její duše, je láska, láska dávaná najevo! Protože když se to neděje, dítě si to vyloží tak, že není pro své rodiče dost dobré = nestojí jim za to. Dítě se narodí, aby bylo milováno, ne přehlíženo! Dále si z nezájmu svých rodičů vyvodí, že je nemají dost rádi (jak to má jinak poznat, než že je mu to dáváno najevo, což právě rezervovaní rodiče nedělají), že je jim asi jedno, a pak nezáleží na tom, jestli jím, nebo nejím. Jsou i krajní případy, když dítě odmítá stravu, což na úrovni duše znamená, že tady nechce být! A protože jediné, co ho s tímto světem spojuje, co udržuje duši v těle, je jídlo, tak ho prostě začne odmítat v nevědomé snaze upoutat na sebe pozornost. Dítě udělá cokoliv, aby tu pozornost dospělých vzbudilo, cokoliv! Je to pro dospělé vzkaz, křik a volání o pomoc: Hej, všimněte si mě, já jsem tady! To vy jste mě přivedli na svět, tak si mě všímejte!

Nemohu tvrdit, že se Sofii přesně toto děje, jenže je tady dost varovných příznaků. To, že její sestra Estela patrně požívá jistých výhod u rodičů, dalo by se říci je upřednostňovaná, více respektována, protože je hlasitější a agresivnější, v Sofii navozuje pocit, že Estelu mají víc rádi. A jak k tomu přijde, viďte. Vnímá to jako nespravedlnost. Děti mají vysoce vyvinutý smysl pro spravedlnost. A zase dětská psychika vyvodí: kdybych byla lepší, určitě by mě taky měli více rádi, jako Estelu. Ale jak má být lepší, aby se více zalíbila svým do sebe zahleděným rodičům? To je na desetiletou dívenku opravdu příliš těžké sousto, než aby je dokázala strávit.

Soudím, že Sofii by jako zázračná medicína ozdravilo její zažívání, její duši, pocítit více lásky, vroucnosti, podpory, porozumění, vřelosti srdce a spravedlnosti. To jsou podle mého léky na její trable. Ty se nedají vyzvednout na předpis, ty může dát zdarma každý rodič, pokud své dítě miluje. Ne když je jenom vlastní jako svůj majetek. Nikdo nemůže vlastnit druhého člověka. Ani rodiče své děti. Bohužel, pohříchu se tak děje, protože lidé jsou slepí, hluší a sobecky zahledění do sebe. Sofie je podle mého názoru  z rodu indigových dětí, které přicházejí na tuto planetu, aby svou duchovností, otevřeností srdce, svým příkladem, jak bezpodmínečně milovat, učili dospělé lásce srdce, opravdové, čisté lásce, nikoliv lásce „hlavou“. Aby pozvedali lidstvo zajaté v mamonu. Berou na sebe přetěžký a složitý úkol v tomto světě postaveném na materiálních věcech, penězích a výhodách, kde se hodnoty jako láska, cit, jemnost, vstřícnost a další hodnoty propadají někam do hlubin zapomnění.

Ivana Inšana Píhová


Změna jmen i příjmení frčí

vloženo: 6. 04. 2017

K napsání tohoto článku mě podnítilo několik sobě podobných otázek, které jsem od klientů v poslední dostala a jež jsme společně řešili v rámci kompletní numerologické analýzy či jejího dílčího kroku – úpravy či změny jména, případně i příjmení. Začnu však netradičně a odvedu vaši pozornost na chvilku ke knížce Marlo Morganové Poselství z Věčnosti (volně navazuje na Poselství od protinožců). Cituji: „V tento den jsem Benala, což znamená hnědou kachnu, která se ráda ve vodě potápí a plave jen pro své potěšení. Učíme se z našich jmen. Tím, jak získávám vědomosti, vyrůstáme ze svých jmen a pravidelně si vybíráme jiná, která lépe vyjadřují, co právě jsme. Teď, když žiju tenhle život, připadá mi podivné, že jsem dostala při křtu jako Mutant jméno a předpokládalo se, že je budu nosit celý život.“ Konec citace.

V této knize australští domorodci nazývají lidi bílé rasy Mutanty. Jak vyplývá z úryvku, nechápou, jak mohou běloši vystačit s jedním jménem po celý život (mimo spousty jiných věcí naprosto odlišných kultur a pojetí života).

My nežijeme v Austrálii u domorodců, musíme se tedy řídit našimi pravidly.

Nyní k těm příkladům. Petra mi říká, že své jméno nesnáší, že se s ním nikdy nesžila a chtěla by se ho zbavit. Vždycky se cítila být Annou a ptala se, jak by to bylo možné udělat. Její otec si ji často dobíral a podivoval se, jak může být jako dívka a později žena tak „tvrdá“. Připomeňme si, že jméno Petra je ženská obdoba mužského Petr, který znamená skála. Nabízí se otázka: Co může být tvrdšího než skála? Samozřejmě netvrdím, že všechny Petry musí mít podobné výhrady ke svému jménu. Nicméně tento konkrétní příklad jasně naznačuje chybně zvolené jméno pro konkrétní dítě.

Jiná žena mi píše: „Jsem už nějakou dobu provdaná a necítím se být s příjmením po manželovi ve své kůži (takový detail)…připadám si jako cizinec. Proto raději tam, kde je to možné, používám i nadále své dívčí příjmení…“

Další otázka od klientky, která si nechala vypracovat kompletní numerologickou analýzu osobnosti pro sebe a svého muže, a v odezvu na to mi píše: „Docela by mě zajímalo (čistě z teoretického hlediska), protože zatím nejsem schopna nebo nechci nic řešit), jestli opravdu funguje, že se člověku změnou jména změní život? Mohla byste napsat, jestli se některým vašim klientům, kteří tuto změnu podstoupili, opravdu zlepšil? Protože člověk má i jiná ta čísla, třeba datum narození, které nejde změnit. Jak se vlastně hledá vhodné jméno, spíše to příjmení, aby život pak vycházel lépe? Musí se vyzkoušet /vypočítat/ více variant?“

Už jsem na toto téma články na svůj web psala, jak je ale vidět, asi nezaškodí se k němu znovu vrátit.

Vezmu to od nespokojené Petry. Nikdo nemusí žít se jménem (mluvím o vlastním – křestním jméně), které mu nesedí a co víc, které mu vnáší do života nepříjemné vibrace a tudíž se i jeho nositel velice nepohodlně cítí. Aboridžinové by řekli, je to jako navléct člověka do cizí kůže. Mezi ženskými i mužskými vlastními jmény je řada takových, která se nedoporučuje dávat v žádném slunečním znamení (!), protože jsou karmicky zatížená.  Jiná sedí jen k některým slunečním znamením. A doopravdy jen hrstka je takových, která neškodí nikomu. Volba jména pro dítě je odpovědnost rodičů za to, jak se dítě bude cítit. Když už tedy musíme podle společensky nastavených pravidel volit, volme obezřetně, ne otrocky. Dobře zvažme, jakou výchozí energii spolu se jménem dítěti dáme do vínku. Znovu tady opakuji, že jméno ovlivňuje celý život (jak dobře vědí již zmínění aboridžinové stejně dobře, jako i jiná původní etnika). Jménem je dána povaha, příjmením přijímáme genetickou a osudovou zátěž rodiny (rodu).

Naštěstí i v této oblasti tají ledy, jak alespoň často vidím a slyším. Lidé čím dál více procitají a věnují tak podstatnému rozhodnutí více pozornosti vycházející z, intuice a ze srdce.

Pokud jde o převzatá příjmení u žen, jde o věc velmi individuální. Jsou příklady, kdy se ženy rády sňatkem „zbaví“ rodinných (rodových) vibrací a cítí, že nové příjmení jim bude více sedět. Jiné, jako dotyčná pisatelka, se s přijatým příjmením cítí až mizerně a dávají to najevo tím, že si aspoň sem tam uvedou své dívčí, čímž se aspoň na těch pár chvilek ocitnou ve známých, sobě vlastních vibracích, tedy kvalitách. Ve smyslu přijímání karmické zátěže s příjmením je vždy prozíravé si rozvážit, co tedy s tím, jestli si ponechat své dívčí a převzaté připojit k němu, nebo převzít jen manželovo a pak, což mnohdy i nastane, hledat ztracenou identitu a ptát se, kam jsem se to ztratila, kdo jsem, co jsem? Když o tom tak přemítám, uvědomuji si, že ze všech případů, co jsem kdy s lidmi řešila, bylo nejméně těch, kdy byly ženy nespokojené se svým dívčím příjmením. Byly to spíš výjimky. Zatímco s těmi převzatými je vůbec nejvíc komplikací. Jak už jsem uvedla, je to věc intuice, jakou formu řešení žena zvolí a pak, samozřejmě, s jakou odezvou se setká. Muži chtějí mít svou ženu se svým příjmením, aby měli pocit, že jim doopravdy patří a jen málokterý se bezbolestně smíří s jinou variantou, než s touhle tradiční.

Pak jsou ovšem i tací mužové, a to mě osobně velmi zaujalo a překvapilo, kteří volí mnohem avantgardnější cestu, když si změní buď svoje příjmení na příjmení ženino, anebo si je přidají ke svému. To se dá nazvat přímo průlomovým pojetím! Příklad z nedávné doby, jak jste možná mnozí četli v Novinkách.cz. Ondřej Brzobohatý způsobil hotové zemětřesení, když se legálně zřekl příjmení po slavném otci a do občanského průkazu si nechal zapsat Gregor po matce. Sklidil za to vlnu kritiky. Lidé ho odsuzovali mimo jiné i proto, že jeho děti též ponesou příjmení Gregor. Populární hudebník ale není zdaleka jediný, kdo přerušil rodovou mužskou linii. I běžní lidé občas přijmou příjmení ze strany své matky nebo manželky. Mají pro to nejrůznější důvody.

Muž z blíže nejmenovaného páru si po svatbě nechal své původní příjemní a zároveň přijal příjmení nevěsty. Uvedl, že na matrice z toho měli těžkou hlavu ne snad proto, že by to matrikářkám nějak osobně vadilo, ale protože s tím měl problém elektronický systém! Matrikářka musela nakonec formulář vyplnit ručně.

Pár prohlásil, že se tak rozhodl společně, a proč by nemohl, když Masaryk si také přidal do svého jména příjmení své francouzské ženy. Novopečený ženich řekl, že jeho kamarádi žádné negativní reakce neměli, nelibě to však nesli jeho rodiče, ale nenechal si do toho mluvit. Aby neměli pocit, že se jich zříká, ponechal si právě proto i své původní příjmení. Dokonce se netajil názorem, že je feministicky založený a že nepovažuje za spravedlivé držet se čistě příjmení mužské linie. Jeho paní uvedla, že některé její kamarádky se daly slyšet, jak by se jim také zamlouvalo, kdyby jejich budoucí manžel přijal jejich příjemní a dodala, že sklidila i obdiv pro nekonformní přístup.

Nakonec mladá paní vystihla podstatu vyjádřením, že někde uvnitř cítila, že by bylo vhodné ponechat si své dívčí příjmení jako součást nově vzniklého se sňatkem, protože se pojí s její identitou. Její manžel ji podpořil slovy, že už před svatbou vydávala odborné publikace a také vlastní internetové stránky pod svým rodným příjmením, takže vše jim to dávalo i věcný smysl.

Jak vidíme na tomto zatím ojedinělém příkladu, je možné se jmény a příjmeními zacházet kreativně, a tím si tvořit život více na míru, než když lidé prostě bezmyšlenkovitě jen kopírují to, co se zažilo (možná už i přežilo) a oblečou si „cizí kůži“, v níž je jim následně těsno.

Zbývá se vyjádřit k poslední otázce, jestli se opravdu lidem změní život, když změní své jméno buď komplexně, nebo jenom dílčí část.

Mohu mluvit jenom ze svého pohledu numerologa a ze zpětné vazby od klientů, a tedy mohu říci, ano, změna jména může být ve výsledku neuvěřitelně přínosná. Vždyť se změní vibrace jména nositele. Samozřejmě, že k tomu, aby změna opravdu byla funkční, je předpoklad jít do toho s jasným záměrem, proč to chci, nebo spíše proč nechci takové či onaké jméno dále nosit. Pádným důvodem je, že se chce dotyčný viditelně z nějakého vážného důvodu distancovat od rodiny, či po rozvodu nechce žena už nosit příjmení manžela. I tak to nějaký čas trvá, že se změna manifestuje, než se projeví. Pokud jsou ve jmenném obrazci ničivá čísla, např. 40, 43, nebo jinak krajně nepříznivé kombinace, vždy se vyplatí vážně uvažovat o takové změně třeba jenom pravopisu, aby se podobně škodlivé vlivy odstranily. Ani názvy ulic (a popisná i orientační čísla) nejsou bez významu. Každé slovo má nějakou numerickou hodnotu, a tím také určitou charakteristiku. Co myslíte, proč si asi spisovatelka, numeroložka a astroložka Linda Goodmann (ová), tak pečlivě volila a následně numerologicky počítala názvy svých knížek?! Podobných příkladů najdeme kolem sebe povícero, například si jméno nechala změnit zpěvačka Lucie Bílá, Michal David a další.

Není název jako název, a platí, že jméno je osud.  Ze své praxe vím o několika příkladech, když změna jména či příjmení – a někdy stačí jedna jediná přidaná hláska nebo naopak odebraná – přinese člověku opravdu výraznou korekci do života.

Pokud se na mě někdo obrátí, že chce změnit své jméno nebo příjmení, musí přijít se svými vlastními návrhy, s nimiž více souzní. Slovo souznít je v celém tom procesu velice podstatné. Návrhy pak může numerolog propočítat, posoudit, vyřadit nevhodné a doporučit vhodnější. Není dost dobře prakticky proveditelné, aby numerolog vymýšlel za klienta, jak se má jmenovat. Kromě toho by to byl zásah cizí myšlenky a ruky do života a karmy jedince, a to je nepřípustné! A jak už jsem v některém ze svých článků na toto téma napsala, některé mladé maminky jsou ve své vnímavosti a otevřenosti ještě dál. Neopakují automaticky jména v rodině, ale přistupují k volbě intuitivně. Poznala jsem několik takových, které říkaly, že s děťátkem mluví a že jim vlastně dítě samo napovědělo, jak se má jmenovat.

Když tedy návrhy rodiče přinesou nebo pošlou, musím samozřejmě počítat více variant a hledat mezi nimi nejvhodnější s ohledem na příjmení, což je samozřejmě zdlouhavá práce, protože úplně nezatížené a bezproblémové varianty neexistují. A je to tak v pořádku, protože kdyby byly, člověk by se v životě nic nenaučil, nemusel by zdolávat překážky a překonávat a otesávat sám sebe.

Numerologie není všemocná a samospasitelná. Je to jeden z druhů poradenství, které bych snad mohla nazvat vlídnějším vyladěním pro život.  Konečná volba beztak spočívá na rodičích –  pokud jde o jméno jejich očekávaného potomka. Jde-li o dospělého, z variant si každý volí sám.

Ivana Inšana PÍHOVÁ


Letošní rok pod magickou hvězdou

vloženo: 9. 01. 2017

Máme pár dnů po Novém roce a snad každý člověk si přirozeně položí otázku, jaký asi bude ten letošní? Bude lepší? Horší? Co přinese? Numerologie nám pomůže nastínit odpovědi na takové otázky, ale nejprve, abychom viděli rozdíl, si připomeňme, o čem byl uplynulý rok.

Tak především, jeho jakoby heslem byla Věž, říká se také Hroutící se citadela (potažmo věž), každopádně číslo 16 jako poslední dvojčíslí letopočtu nám dávalo poznat, co znamená ztratit iluze, falešnou víru, falešné představy a domnělé jistoty. Šestnáctka nás v mnohých aspektech života donutila odložit růžové brýle a podívat se kolem sebe bez jejich příkras. Děly se věci, jak snad každý postřehl, které burcovaly vědomí lidstva, dávaly nám prohlédnout falešné taktiky, pózy a sliby politiků, rozeznávat pokrytectví, přetvářku a pokud jde o volby a politické dění, udály se věci, jejichž prostřednictvím se ještě hlouběji a výrazněji vyjevovaly špinavosti a vylézaly na povrch kaly. Krátce by se dalo říci, ukazovalo se, že král je nahý, nebo také kdo je kdo, jak se ve skutečnosti věci mají, byť zatažené oponou, která právě pod vlivem demaskující 16 padala, aby bylo vidět, co je za ní, s jakými kartami kdo hraje.

Šestnáctka měla lidstvo nasměrovat k tomu, aby prohlédlo tyto mocenské tanečky, vždyť také její symbol je postava s korunou na hlavě (symbol moci), padající z věže, kterou znenadání zasáhl blesk z čistého nebe. Neboli děly se věci nečekané – např. brexit, volba prezidenta v USA, demaskování nejrůznějších organizací a jejich pravé tváře pod falešnou rouškou a tak podobně. Totéž co v tak zvaném velkém světě, dělo se i v osobních životech mnohých lidí. To, co bylo vyžité, nefunkční, neživotaschopné, co překáželo, muselo pryč, aby uvolnilo cestu a místo novému, progresivnějšímu. Ať už šlo o vztahy, situace, směřování životem, lekce č. 16 nás měla dovést k poznání, abychom už konečně pro boha přestali přehlížet intuici, tohoto moudrého vnitřního rádce, nepřehlíželi tako tupé stádo jeho hlas, který k nám doléhá z hlubin duše. Když k nám tichým hlasem promlouvá, máme jej poslouchat a poslechnout. Měli jsme se školit v tématu vidět sebe i okolí očima duše a být citliví k jejímu volání.

Sedmička, v 16 skrytá, promlouvala k nám z našeho podvědomí, neboť ona je „pánem“ našeho podvědomí“, tzn. tomu, co je ukryté a překryté rozumem a logickým uvažováním. Promlouvala k nám z duchovní říše. Svoji obrovskou schopností přenést nás za hranice běžného lidského vědomí nás posunovala na jinou úroveň, do světa intuice a pomáhala objevit, co je skryto za falešnou fasádou viditelného světa.

Tolik stručné shrnutí k vibracím minulého roku.

Nyní se podíváme, co čísla indikují pro rok 2017. Sedmnáctka je plná příslibů! Mágova hvězda, Hvězda mágů, tak se jí říká, je plná všeho mystického. Jejím symbolem je Venušina hvězda. Představuje požehnanou energii naznačující, že všechny potíže a problémy budou s tímto duchovním číslem překonány. Je to jakési pozvání ke stolu starých mistrů v domě spirituality. Tím domem je myšleno místo v našem nitru, v našem chrámu duše, v němž jsme objevili svoji moudrost a spojení se svým Vyšším Já, chcete-li se svým božstvím. Pokud jsme v tom minulém roce nechali ze staré věže spadnout všechno, co nebylo k potřebě, a z pádu a ztát jsme si vzali to dobré, přestali jsme bloudit v bludišti komfortních zón a iluzí, pak si zasloužíme usednout na čestné místo u stolu mistrů s číslem 17.

Musíme ovšem vidět také číslo 8, které nám vznikne součtem 1 a 7. Osmička je síla, vitalita, chuť do života a chuť ukázat drápky, houževnatost, ochota kriticky zkoumat a chytře se rozhodovat, sklízet co bylo zaseto (!) a odpovědnost vůči sobě samým. A v neposlední řadě dělat, co je třeba, protože osmička je symbolem osudu, danosti – dělej, co je třeba. Co všechno to znamená? K osmičce patří planeta Saturn, planeta karmy, která se „stará“ jen o to, aby naše duchovní účetní knihy byly vyrovnány. Osmička „se chová“ dle hesla padni, komu padni. Nejde o nic záludného, nic osobního, jen o spravedlivé nastavení Má dáti – Dal. O symbol zákona příčina – následek, nebo také jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Takže přátelé, nic nebude nikomu škodit jen tak pro potěšení z útlaku. Každý z nás, jednotlivců i národů a potažmo států na celé zemi, bude po celý tento rok pod vlivem nastolení řádu, kázně a zodpovědnosti. Změny, které nastartovala 16 zbořením falše a iluzí, se budou dokončovat v rámci vesmírného zákona řádu, a charakter tohoto posunu bude mít trvalý ráz! Bude tedy hodně moc záležet na každém z nás, jak se uvelebíme v této vibraci, která se může leckdy zdát až tvrdá a nesmlouvavá. Čím jiným, a jak jinak lze ale dojít k řádu (Univerza), než vytrvalostí, kterou nic nepřemůže a která vždy zvítězí ?

Bude záležet na našem uvědomění si další zákonitosti, a to té, že stav, v němž se právě nacházíme, je výsledkem našich dřívějších rozhodnutí, našich dřívějších postojů a smýšlení a tím se nám zrcadlí naše zodpovědnost. Osmička nám k tomu dá každopádně šanci, i kdyby k tomu měla použít „donucovací“ prostředky, například takové, že tomu, kdo dosud jen bral a nic nedával, žil egoisticky, bude odjímáno, kdo dával, tomu bude přidáváno, požehnáno. Vlastně to slůvko požehnáno bude platit i pro toho, kdo bude tratit, protože ho to povede k vnitřní introspekci, třebaže to vědomě nemusí takto vnímat. Mám nyní na mysli osobní životy, protože i své osobní výzvy si vybíráme sami, stejně jako si volíme přístup k jejich řešení. Osmička je číslem materiálním, to znamená, že ono dávání a braní se bude odbývat samozřejmě na duchovní úrovni, avšak projevovat se bude i v materiální úrovni. Ať už ty změny, volně pokračující k dokončovací fázi, budou provázeny třeba i zdržováním a překážkami, budou, jak jsme už řekla, mít trvalý ráz a budou každopádně pozitivní, třebaže se nám to zprvu tak jevit nebude muset. Posun se vždy děje dopředu, nikdy ne zpátky! Nezapomínejme, že k vlastnostem osmičky patří veliká vnitřní síla znovu vstát a jít dál a uskutečnit všechno i přes ony možné otřesy s našimi jistotami. A mějme na paměti, že osmička je silou velkých zákonů a koloběhů, které uvádí do pohybu a které si připravuje pro dokončovací sílu posvátné devítky a jejího nastolení nových cyklů (příští rok).

Osmička nás učí, že jsme schopni skutečné změny, opravdové proměny pouze prostřednictví středu. Povšimněte si, že tvar osmičky je na ležato znakem nekonečna, dvou kruhů protínajících se ve svém středu, ve svém společném bodu! A o tento střed nám jde, to je místo, kde máme stanout: ve svém srdci, ve středu svého bytí!

S osmičkou se pojí tvrdé, ale posvátné účtování, jemuž se nelze vyhnout! To nepíšu proto, abych vás děsila, ale proto, abyste věděli, že přijetí je způsob, jak jít a stanout ve středu. Kdo tohle ještě nepochopil, kdo se stále staví na zadní a bojuje egem s přicházejícími situacemi, kdo se lituje a hledá viníky vně sebe, může vnímat vliv osmičky jako úradek nespravedlnosti vůči sobě. Pak ovšem takovým zaslepencům ani brýle nepomohou. Potřebují facku osudu, aby mu ty jejich imaginární brýle šalby a mámení spadly z očí! A opět zopakuji: padni komu padni. A jestli si někdo myslí, že tomuto zákonu ujde, pozná, jak tragicky se mýlil. Neschová se před tím, nevyplatí se z něj žádnými statky, neukryje se před tím v krytu. Dojde na něj, tomu věřte, a kdo se hodně moc prohřešil zákonu karmy, Saturn mu to spočítá i s úroky. Umí to velice vynalézavě, například tím, že nepostihne přímo dotyčného, ale někoho, kdo je mu blízký, koho má rád, protože tento skalpel je nástroj, který řízne mnohem ostřeji, zasáhne – li citlivé místo. Mnohem víc to totiž bolí!. Praxe toto denně potvrzuje, podívejte se kolem sebe, a pokud se umíte dívat, uvidíte to!

Platí to jak pro jednotlivce, tak pro národy, státy, světadíly! Myslím si, že příklady na sebe nenechají dlouho čekat! Univerzální – vesmírné – boží síly jsou už v pohybu a mají povahu mocného setrvačníku, který nejde zastavit!

Nyní zbývá vzít v potaz součtovou číslici celého letopočtu, která činí číslo 10. Co říká desítka, tohle číslo moci? Ano, 10 je tak moc mocná, že má v podstatně jen dvě polohy: vzestupu a pád, dle výběru a přání, záleží na zvoleném jednání. Na výběru, s čím a kým si podáme ruku, jestli s tvořivou silou srdce a lidské touhy po budování, anebo zvítězí zmar a ničení. S desítkou je všechno absolutní – mezi jedním a druhým není žádné území nikoho. Každá událost s ní je sebeurčující. Moc desítky sahá až k: Představ si a bude, Poruč a stane se. Moc absolutního tvoření ovšem obsahuje i polaritu moci absolutního ničení. Dar tvoření musí provázet sebekázeň a zodpovědnost (8!), aby se vyloučila tragédie ničení.

Je patrné, a numerologie to jen ztvrzuje, že stojíme na křižovatce, stojíme ve středu dění mezi dvěma kruhy osmičky, bohužel, zatím nikoliv ve středu svých srdcí natolik, abychom měli vyhráno. Kam a k čemu se Kolo osudu (10) otočí, je zrníčko písku na mističkách vah. Stačí jediné navíc na té či opačné straně, a stane se jedno nebo druhé, váhy převáží. Tak citlivé váhy držíme jako lidstvo ve svých rukách! Pro ještě snazší vysvětlení: jednička v č. 10 nás jednoznačně pojí s tvořivou silou Slunce, zatímco nula postavení jedničky a jejích vlastností zhoršuje a ztěžuje. O to větší úsilí a touha po tvoření a budování ze středu našich srdcí bude zapotřebí, aby se váhy nezhouply na stranu ničení.

Závěrem si neodpustím připomenout známou duchovní zásadu, že realitu si tvoříme sami, každý sám za sebe, potažmo tím ve světě. Napřed ale musí nevyhnutelně vyhnít všechno, co tady zapáchá, co tady tleje, podebraný furunkul musí jednou prasknout, aby se postižené místo mohlo vyhojit. Kdysi prý římský císař Claudius na otázku, proč nic neudělá a nezasáhne z titulu svojí moci proti řádění smilstva své ženy Messaliny (potažmo s ní přihlíží morálnímu rozkladu celého dvora), odvětil: Nechť všechny jedy z bahna vybublají na povrch.

Jestli to takto skutečně řekl, nebo mu to jenom vložili do úst, není asi důležité. Důležité je, že tento příměr je výstižný. Teprve na poznané jedy se dá najít lék.

Užívejte života v každé jeho chvilce, neboť jenom ta jistá. Buďte se středu svých srdcí. Smějte se, tančete, radujte se. Vesmír to „vidí“ rád a posvítí na vás reflektorem své magické hvězdy!

Vaše Ivana Inšana PÍHOVÁ