Můj blog

Všechny příspěvky:

Změna jmen i příjmení frčí

vloženo: 6. 04. 2017

K napsání tohoto článku mě podnítilo několik sobě podobných otázek, které jsem od klientů v poslední dostala a jež jsme společně řešili v rámci kompletní numerologické analýzy či jejího dílčího kroku – úpravy či změny jména, případně i příjmení. Začnu však netradičně a odvedu vaši pozornost na chvilku ke knížce Marlo Morganové Poselství z Věčnosti (volně navazuje na Poselství od protinožců). Cituji: „V tento den jsem Benala, což znamená hnědou kachnu, která se ráda ve vodě potápí a plave jen pro své potěšení. Učíme se z našich jmen. Tím, jak získávám vědomosti, vyrůstáme ze svých jmen a pravidelně si vybíráme jiná, která lépe vyjadřují, co právě jsme. Teď, když žiju tenhle život, připadá mi podivné, že jsem dostala při křtu jako Mutant jméno a předpokládalo se, že je budu nosit celý život.“ Konec citace.

V této knize australští domorodci nazývají lidi bílé rasy Mutanty. Jak vyplývá z úryvku, nechápou, jak mohou běloši vystačit s jedním jménem po celý život (mimo spousty jiných věcí naprosto odlišných kultur a pojetí života).

My nežijeme v Austrálii u domorodců, musíme se tedy řídit našimi pravidly.

Nyní k těm příkladům. Petra mi říká, že své jméno nesnáší, že se s ním nikdy nesžila a chtěla by se ho zbavit. Vždycky se cítila být Annou a ptala se, jak by to bylo možné udělat. Její otec si ji často dobíral a podivoval se, jak může být jako dívka a později žena tak „tvrdá“. Připomeňme si, že jméno Petra je ženská obdoba mužského Petr, který znamená skála. Nabízí se otázka: Co může být tvrdšího než skála? Samozřejmě netvrdím, že všechny Petry musí mít podobné výhrady ke svému jménu. Nicméně tento konkrétní příklad jasně naznačuje chybně zvolené jméno pro konkrétní dítě.

Jiná žena mi píše: „Jsem už nějakou dobu provdaná a necítím se být s příjmením po manželovi ve své kůži (takový detail)…připadám si jako cizinec. Proto raději tam, kde je to možné, používám i nadále své dívčí příjmení…“

Další otázka od klientky, která si nechala vypracovat kompletní numerologickou analýzu osobnosti pro sebe a svého muže, a v odezvu na to mi píše: „Docela by mě zajímalo (čistě z teoretického hlediska), protože zatím nejsem schopna nebo nechci nic řešit), jestli opravdu funguje, že se člověku změnou jména změní život? Mohla byste napsat, jestli se některým vašim klientům, kteří tuto změnu podstoupili, opravdu zlepšil? Protože člověk má i jiná ta čísla, třeba datum narození, které nejde změnit. Jak se vlastně hledá vhodné jméno, spíše to příjmení, aby život pak vycházel lépe? Musí se vyzkoušet /vypočítat/ více variant?“

Už jsem na toto téma články na svůj web psala, jak je ale vidět, asi nezaškodí se k němu znovu vrátit.

Vezmu to od nespokojené Petry. Nikdo nemusí žít se jménem (mluvím o vlastním – křestním jméně), které mu nesedí a co víc, které mu vnáší do života nepříjemné vibrace a tudíž se i jeho nositel velice nepohodlně cítí. Aboridžinové by řekli, je to jako navléct člověka do cizí kůže. Mezi ženskými i mužskými vlastními jmény je řada takových, která se nedoporučuje dávat v žádném slunečním znamení (!), protože jsou karmicky zatížená.  Jiná sedí jen k některým slunečním znamením. A doopravdy jen hrstka je takových, která neškodí nikomu. Volba jména pro dítě je odpovědnost rodičů za to, jak se dítě bude cítit. Když už tedy musíme podle společensky nastavených pravidel volit, volme obezřetně, ne otrocky. Dobře zvažme, jakou výchozí energii spolu se jménem dítěti dáme do vínku. Znovu tady opakuji, že jméno ovlivňuje celý život (jak dobře vědí již zmínění aboridžinové stejně dobře, jako i jiná původní etnika). Jménem je dána povaha, příjmením přijímáme genetickou a osudovou zátěž rodiny (rodu).

Naštěstí i v této oblasti tají ledy, jak alespoň často vidím a slyším. Lidé čím dál více procitají a věnují tak podstatnému rozhodnutí více pozornosti vycházející z, intuice a ze srdce.

Pokud jde o převzatá příjmení u žen, jde o věc velmi individuální. Jsou příklady, kdy se ženy rády sňatkem „zbaví“ rodinných (rodových) vibrací a cítí, že nové příjmení jim bude více sedět. Jiné, jako dotyčná pisatelka, se s přijatým příjmením cítí až mizerně a dávají to najevo tím, že si aspoň sem tam uvedou své dívčí, čímž se aspoň na těch pár chvilek ocitnou ve známých, sobě vlastních vibracích, tedy kvalitách. Ve smyslu přijímání karmické zátěže s příjmením je vždy prozíravé si rozvážit, co tedy s tím, jestli si ponechat své dívčí a převzaté připojit k němu, nebo převzít jen manželovo a pak, což mnohdy i nastane, hledat ztracenou identitu a ptát se, kam jsem se to ztratila, kdo jsem, co jsem? Když o tom tak přemítám, uvědomuji si, že ze všech případů, co jsem kdy s lidmi řešila, bylo nejméně těch, kdy byly ženy nespokojené se svým dívčím příjmením. Byly to spíš výjimky. Zatímco s těmi převzatými je vůbec nejvíc komplikací. Jak už jsem uvedla, je to věc intuice, jakou formu řešení žena zvolí a pak, samozřejmě, s jakou odezvou se setká. Muži chtějí mít svou ženu se svým příjmením, aby měli pocit, že jim doopravdy patří a jen málokterý se bezbolestně smíří s jinou variantou, než s touhle tradiční.

Pak jsou ovšem i tací mužové, a to mě osobně velmi zaujalo a překvapilo, kteří volí mnohem avantgardnější cestu, když si změní buď svoje příjmení na příjmení ženino, anebo si je přidají ke svému. To se dá nazvat přímo průlomovým pojetím! Příklad z nedávné doby, jak jste možná mnozí četli v Novinkách.cz. Ondřej Brzobohatý způsobil hotové zemětřesení, když se legálně zřekl příjmení po slavném otci a do občanského průkazu si nechal zapsat Gregor po matce. Sklidil za to vlnu kritiky. Lidé ho odsuzovali mimo jiné i proto, že jeho děti též ponesou příjmení Gregor. Populární hudebník ale není zdaleka jediný, kdo přerušil rodovou mužskou linii. I běžní lidé občas přijmou příjmení ze strany své matky nebo manželky. Mají pro to nejrůznější důvody.

Muž z blíže nejmenovaného páru si po svatbě nechal své původní příjemní a zároveň přijal příjmení nevěsty. Uvedl, že na matrice z toho měli těžkou hlavu ne snad proto, že by to matrikářkám nějak osobně vadilo, ale protože s tím měl problém elektronický systém! Matrikářka musela nakonec formulář vyplnit ručně.

Pár prohlásil, že se tak rozhodl společně, a proč by nemohl, když Masaryk si také přidal do svého jména příjmení své francouzské ženy. Novopečený ženich řekl, že jeho kamarádi žádné negativní reakce neměli, nelibě to však nesli jeho rodiče, ale nenechal si do toho mluvit. Aby neměli pocit, že se jich zříká, ponechal si právě proto i své původní příjmení. Dokonce se netajil názorem, že je feministicky založený a že nepovažuje za spravedlivé držet se čistě příjmení mužské linie. Jeho paní uvedla, že některé její kamarádky se daly slyšet, jak by se jim také zamlouvalo, kdyby jejich budoucí manžel přijal jejich příjemní a dodala, že sklidila i obdiv pro nekonformní přístup.

Nakonec mladá paní vystihla podstatu vyjádřením, že někde uvnitř cítila, že by bylo vhodné ponechat si své dívčí příjmení jako součást nově vzniklého se sňatkem, protože se pojí s její identitou. Její manžel ji podpořil slovy, že už před svatbou vydávala odborné publikace a také vlastní internetové stránky pod svým rodným příjmením, takže vše jim to dávalo i věcný smysl.

Jak vidíme na tomto zatím ojedinělém příkladu, je možné se jmény a příjmeními zacházet kreativně, a tím si tvořit život více na míru, než když lidé prostě bezmyšlenkovitě jen kopírují to, co se zažilo (možná už i přežilo) a oblečou si „cizí kůži“, v níž je jim následně těsno.

Zbývá se vyjádřit k poslední otázce, jestli se opravdu lidem změní život, když změní své jméno buď komplexně, nebo jenom dílčí část.

Mohu mluvit jenom ze svého pohledu numerologa a ze zpětné vazby od klientů, a tedy mohu říci, ano, změna jména může být ve výsledku neuvěřitelně přínosná. Vždyť se změní vibrace jména nositele. Samozřejmě, že k tomu, aby změna opravdu byla funkční, je předpoklad jít do toho s jasným záměrem, proč to chci, nebo spíše proč nechci takové či onaké jméno dále nosit. Pádným důvodem je, že se chce dotyčný viditelně z nějakého vážného důvodu distancovat od rodiny, či po rozvodu nechce žena už nosit příjmení manžela. I tak to nějaký čas trvá, že se změna manifestuje, než se projeví. Pokud jsou ve jmenném obrazci ničivá čísla, např. 40, 43, nebo jinak krajně nepříznivé kombinace, vždy se vyplatí vážně uvažovat o takové změně třeba jenom pravopisu, aby se podobně škodlivé vlivy odstranily. Ani názvy ulic (a popisná i orientační čísla) nejsou bez významu. Každé slovo má nějakou numerickou hodnotu, a tím také určitou charakteristiku. Co myslíte, proč si asi spisovatelka, numeroložka a astroložka Linda Goodmann (ová), tak pečlivě volila a následně numerologicky počítala názvy svých knížek?! Podobných příkladů najdeme kolem sebe povícero, například si jméno nechala změnit zpěvačka Lucie Bílá, Michal David a další.

Není název jako název, a platí, že jméno je osud.  Ze své praxe vím o několika příkladech, když změna jména či příjmení – a někdy stačí jedna jediná přidaná hláska nebo naopak odebraná – přinese člověku opravdu výraznou korekci do života.

Pokud se na mě někdo obrátí, že chce změnit své jméno nebo příjmení, musí přijít se svými vlastními návrhy, s nimiž více souzní. Slovo souznít je v celém tom procesu velice podstatné. Návrhy pak může numerolog propočítat, posoudit, vyřadit nevhodné a doporučit vhodnější. Není dost dobře prakticky proveditelné, aby numerolog vymýšlel za klienta, jak se má jmenovat. Kromě toho by to byl zásah cizí myšlenky a ruky do života a karmy jedince, a to je nepřípustné! A jak už jsem v některém ze svých článků na toto téma napsala, některé mladé maminky jsou ve své vnímavosti a otevřenosti ještě dál. Neopakují automaticky jména v rodině, ale přistupují k volbě intuitivně. Poznala jsem několik takových, které říkaly, že s děťátkem mluví a že jim vlastně dítě samo napovědělo, jak se má jmenovat.

Když tedy návrhy rodiče přinesou nebo pošlou, musím samozřejmě počítat více variant a hledat mezi nimi nejvhodnější s ohledem na příjmení, což je samozřejmě zdlouhavá práce, protože úplně nezatížené a bezproblémové varianty neexistují. A je to tak v pořádku, protože kdyby byly, člověk by se v životě nic nenaučil, nemusel by zdolávat překážky a překonávat a otesávat sám sebe.

Numerologie není všemocná a samospasitelná. Je to jeden z druhů poradenství, které bych snad mohla nazvat vlídnějším vyladěním pro život.  Konečná volba beztak spočívá na rodičích –  pokud jde o jméno jejich očekávaného potomka. Jde-li o dospělého, z variant si každý volí sám.

Ivana Inšana PÍHOVÁ

Letošní rok pod magickou hvězdou

vloženo: 9. 01. 2017

Máme pár dnů po Novém roce a snad každý člověk si přirozeně položí otázku, jaký asi bude ten letošní? Bude lepší? Horší? Co přinese? Numerologie nám pomůže nastínit odpovědi na takové otázky, ale nejprve, abychom viděli rozdíl, si připomeňme, o čem byl uplynulý rok.

Tak především, jeho jakoby heslem byla Věž, říká se také Hroutící se citadela (potažmo věž), každopádně číslo 16 jako poslední dvojčíslí letopočtu nám dávalo poznat, co znamená ztratit iluze, falešnou víru, falešné představy a domnělé jistoty. Šestnáctka nás v mnohých aspektech života donutila odložit růžové brýle a podívat se kolem sebe bez jejich příkras. Děly se věci, jak snad každý postřehl, které burcovaly vědomí lidstva, dávaly nám prohlédnout falešné taktiky, pózy a sliby politiků, rozeznávat pokrytectví, přetvářku a pokud jde o volby a politické dění, udály se věci, jejichž prostřednictvím se ještě hlouběji a výrazněji vyjevovaly špinavosti a vylézaly na povrch kaly. Krátce by se dalo říci, ukazovalo se, že král je nahý, nebo také kdo je kdo, jak se ve skutečnosti věci mají, byť zatažené oponou, která právě pod vlivem demaskující 16 padala, aby bylo vidět, co je za ní, s jakými kartami kdo hraje.

Šestnáctka měla lidstvo nasměrovat k tomu, aby prohlédlo tyto mocenské tanečky, vždyť také její symbol je postava s korunou na hlavě (symbol moci), padající z věže, kterou znenadání zasáhl blesk z čistého nebe. Neboli děly se věci nečekané – např. brexit, volba prezidenta v USA, demaskování nejrůznějších organizací a jejich pravé tváře pod falešnou rouškou a tak podobně. Totéž co v tak zvaném velkém světě, dělo se i v osobních životech mnohých lidí. To, co bylo vyžité, nefunkční, neživotaschopné, co překáželo, muselo pryč, aby uvolnilo cestu a místo novému, progresivnějšímu. Ať už šlo o vztahy, situace, směřování životem, lekce č. 16 nás měla dovést k poznání, abychom už konečně pro boha přestali přehlížet intuici, tohoto moudrého vnitřního rádce, nepřehlíželi tako tupé stádo jeho hlas, který k nám doléhá z hlubin duše. Když k nám tichým hlasem promlouvá, máme jej poslouchat a poslechnout. Měli jsme se školit v tématu vidět sebe i okolí očima duše a být citliví k jejímu volání.

Sedmička, v 16 skrytá, promlouvala k nám z našeho podvědomí, neboť ona je „pánem“ našeho podvědomí“, tzn. tomu, co je ukryté a překryté rozumem a logickým uvažováním. Promlouvala k nám z duchovní říše. Svoji obrovskou schopností přenést nás za hranice běžného lidského vědomí nás posunovala na jinou úroveň, do světa intuice a pomáhala objevit, co je skryto za falešnou fasádou viditelného světa.

Tolik stručné shrnutí k vibracím minulého roku.

Nyní se podíváme, co čísla indikují pro rok 2017. Sedmnáctka je plná příslibů! Mágova hvězda, Hvězda mágů, tak se jí říká, je plná všeho mystického. Jejím symbolem je Venušina hvězda. Představuje požehnanou energii naznačující, že všechny potíže a problémy budou s tímto duchovním číslem překonány. Je to jakési pozvání ke stolu starých mistrů v domě spirituality. Tím domem je myšleno místo v našem nitru, v našem chrámu duše, v němž jsme objevili svoji moudrost a spojení se svým Vyšším Já, chcete-li se svým božstvím. Pokud jsme v tom minulém roce nechali ze staré věže spadnout všechno, co nebylo k potřebě, a z pádu a ztát jsme si vzali to dobré, přestali jsme bloudit v bludišti komfortních zón a iluzí, pak si zasloužíme usednout na čestné místo u stolu mistrů s číslem 17.

Musíme ovšem vidět také číslo 8, které nám vznikne součtem 1 a 7. Osmička je síla, vitalita, chuť do života a chuť ukázat drápky, houževnatost, ochota kriticky zkoumat a chytře se rozhodovat, sklízet co bylo zaseto (!) a odpovědnost vůči sobě samým. A v neposlední řadě dělat, co je třeba, protože osmička je symbolem osudu, danosti – dělej, co je třeba. Co všechno to znamená? K osmičce patří planeta Saturn, planeta karmy, která se „stará“ jen o to, aby naše duchovní účetní knihy byly vyrovnány. Osmička „se chová“ dle hesla padni, komu padni. Nejde o nic záludného, nic osobního, jen o spravedlivé nastavení Má dáti – Dal. O symbol zákona příčina – následek, nebo také jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Takže přátelé, nic nebude nikomu škodit jen tak pro potěšení z útlaku. Každý z nás, jednotlivců i národů a potažmo států na celé zemi, bude po celý tento rok pod vlivem nastolení řádu, kázně a zodpovědnosti. Změny, které nastartovala 16 zbořením falše a iluzí, se budou dokončovat v rámci vesmírného zákona řádu, a charakter tohoto posunu bude mít trvalý ráz! Bude tedy hodně moc záležet na každém z nás, jak se uvelebíme v této vibraci, která se může leckdy zdát až tvrdá a nesmlouvavá. Čím jiným, a jak jinak lze ale dojít k řádu (Univerza), než vytrvalostí, kterou nic nepřemůže a která vždy zvítězí ?

Bude záležet na našem uvědomění si další zákonitosti, a to té, že stav, v němž se právě nacházíme, je výsledkem našich dřívějších rozhodnutí, našich dřívějších postojů a smýšlení a tím se nám zrcadlí naše zodpovědnost. Osmička nám k tomu dá každopádně šanci, i kdyby k tomu měla použít „donucovací“ prostředky, například takové, že tomu, kdo dosud jen bral a nic nedával, žil egoisticky, bude odjímáno, kdo dával, tomu bude přidáváno, požehnáno. Vlastně to slůvko požehnáno bude platit i pro toho, kdo bude tratit, protože ho to povede k vnitřní introspekci, třebaže to vědomě nemusí takto vnímat. Mám nyní na mysli osobní životy, protože i své osobní výzvy si vybíráme sami, stejně jako si volíme přístup k jejich řešení. Osmička je číslem materiálním, to znamená, že ono dávání a braní se bude odbývat samozřejmě na duchovní úrovni, avšak projevovat se bude i v materiální úrovni. Ať už ty změny, volně pokračující k dokončovací fázi, budou provázeny třeba i zdržováním a překážkami, budou, jak jsme už řekla, mít trvalý ráz a budou každopádně pozitivní, třebaže se nám to zprvu tak jevit nebude muset. Posun se vždy děje dopředu, nikdy ne zpátky! Nezapomínejme, že k vlastnostem osmičky patří veliká vnitřní síla znovu vstát a jít dál a uskutečnit všechno i přes ony možné otřesy s našimi jistotami. A mějme na paměti, že osmička je silou velkých zákonů a koloběhů, které uvádí do pohybu a které si připravuje pro dokončovací sílu posvátné devítky a jejího nastolení nových cyklů (příští rok).

Osmička nás učí, že jsme schopni skutečné změny, opravdové proměny pouze prostřednictví středu. Povšimněte si, že tvar osmičky je na ležato znakem nekonečna, dvou kruhů protínajících se ve svém středu, ve svém společném bodu! A o tento střed nám jde, to je místo, kde máme stanout: ve svém srdci, ve středu svého bytí!

S osmičkou se pojí tvrdé, ale posvátné účtování, jemuž se nelze vyhnout! To nepíšu proto, abych vás děsila, ale proto, abyste věděli, že přijetí je způsob, jak jít a stanout ve středu. Kdo tohle ještě nepochopil, kdo se stále staví na zadní a bojuje egem s přicházejícími situacemi, kdo se lituje a hledá viníky vně sebe, může vnímat vliv osmičky jako úradek nespravedlnosti vůči sobě. Pak ovšem takovým zaslepencům ani brýle nepomohou. Potřebují facku osudu, aby mu ty jejich imaginární brýle šalby a mámení spadly z očí! A opět zopakuji: padni komu padni. A jestli si někdo myslí, že tomuto zákonu ujde, pozná, jak tragicky se mýlil. Neschová se před tím, nevyplatí se z něj žádnými statky, neukryje se před tím v krytu. Dojde na něj, tomu věřte, a kdo se hodně moc prohřešil zákonu karmy, Saturn mu to spočítá i s úroky. Umí to velice vynalézavě, například tím, že nepostihne přímo dotyčného, ale někoho, kdo je mu blízký, koho má rád, protože tento skalpel je nástroj, který řízne mnohem ostřeji, zasáhne – li citlivé místo. Mnohem víc to totiž bolí!. Praxe toto denně potvrzuje, podívejte se kolem sebe, a pokud se umíte dívat, uvidíte to!

Platí to jak pro jednotlivce, tak pro národy, státy, světadíly! Myslím si, že příklady na sebe nenechají dlouho čekat! Univerzální – vesmírné – boží síly jsou už v pohybu a mají povahu mocného setrvačníku, který nejde zastavit!

Nyní zbývá vzít v potaz součtovou číslici celého letopočtu, která činí číslo 10. Co říká desítka, tohle číslo moci? Ano, 10 je tak moc mocná, že má v podstatně jen dvě polohy: vzestupu a pád, dle výběru a přání, záleží na zvoleném jednání. Na výběru, s čím a kým si podáme ruku, jestli s tvořivou silou srdce a lidské touhy po budování, anebo zvítězí zmar a ničení. S desítkou je všechno absolutní – mezi jedním a druhým není žádné území nikoho. Každá událost s ní je sebeurčující. Moc desítky sahá až k: Představ si a bude, Poruč a stane se. Moc absolutního tvoření ovšem obsahuje i polaritu moci absolutního ničení. Dar tvoření musí provázet sebekázeň a zodpovědnost (8!), aby se vyloučila tragédie ničení.

Je patrné, a numerologie to jen ztvrzuje, že stojíme na křižovatce, stojíme ve středu dění mezi dvěma kruhy osmičky, bohužel, zatím nikoliv ve středu svých srdcí natolik, abychom měli vyhráno. Kam a k čemu se Kolo osudu (10) otočí, je zrníčko písku na mističkách vah. Stačí jediné navíc na té či opačné straně, a stane se jedno nebo druhé, váhy převáží. Tak citlivé váhy držíme jako lidstvo ve svých rukách! Pro ještě snazší vysvětlení: jednička v č. 10 nás jednoznačně pojí s tvořivou silou Slunce, zatímco nula postavení jedničky a jejích vlastností zhoršuje a ztěžuje. O to větší úsilí a touha po tvoření a budování ze středu našich srdcí bude zapotřebí, aby se váhy nezhouply na stranu ničení.

Závěrem si neodpustím připomenout známou duchovní zásadu, že realitu si tvoříme sami, každý sám za sebe, potažmo tím ve světě. Napřed ale musí nevyhnutelně vyhnít všechno, co tady zapáchá, co tady tleje, podebraný furunkul musí jednou prasknout, aby se postižené místo mohlo vyhojit. Kdysi prý římský císař Claudius na otázku, proč nic neudělá a nezasáhne z titulu svojí moci proti řádění smilstva své ženy Messaliny (potažmo s ní přihlíží morálnímu rozkladu celého dvora), odvětil: Nechť všechny jedy z bahna vybublají na povrch.

Jestli to takto skutečně řekl, nebo mu to jenom vložili do úst, není asi důležité. Důležité je, že tento příměr je výstižný. Teprve na poznané jedy se dá najít lék.

Užívejte života v každé jeho chvilce, neboť jenom ta jistá. Buďte se středu svých srdcí. Smějte se, tančete, radujte se. Vesmír to „vidí“ rád a posvítí na vás reflektorem své magické hvězdy!

Vaše Ivana Inšana PÍHOVÁ

Adam a Eva

vloženo: 29. 11. 2016

Paní Eva (pro náš příběh si sama zvolila toto jméno) mě navštívila několikrát během asi roku a půl. Temperamentní, drobná, energická učitelka na prvním stupni základní školy byla ve složité situaci. Na jedné straně nesmírně milovala svou práci a děti, byla šťastná, že se dostala do právě takové školy, v níž učí.  Vážila si toho, protože tam, odkud přišla, panovala v učitelském sboru závist a pomluvy a donášení řediteli. A v tom se nedalo žít, komentovala. Na druhé straně její manželství uvízlo na mělčině a po letech tohoto stavu bez pohybu dopředu nebo i zpátky marně čekalo na svěží vítr či příliv. Eva, jako každá zdravá žena jejího věku, toužila milovat a naplňovat i fyzicky toto slovo.

„Jenomže s manželem toho nejsem schopná, už o to ani nestojím. Hodně jsme se odcizili. A s tím, kterého bych bývala chtěla, to také není možné, protože i on je zadaný,“ upřesnila. Vídali se sice často při jejích cestách do i ze školy, byli do sebe platonicky zamilovaní, nicméně zůstávalo jen u zamilovaných pohledů a letmých dotyků.

Eva neměla jako dítě snadné postavení v rodině, naopak. Odlišovala se, a rodinní příslušníci jí tu jinakost dávali nejrůznějšími ústrky „pěkně sežrat“. Rodina ji nebrala vážně, shazovala ji, zejména její matka, a veškerým svým chováním k ní ji vytěsňovala ze svého kruhu. Samozřejmě, že Eva jako dítě tím nevýslovně trpěla, jako každé dítě, když je vylučované od nejbližších. Naučila se reagovat na ten citový úhor tím, že v ní narůstala vzdorovitá touha: Já vám dokážu, že se ve mně mýlíte!

Téhle myšlenky měla plnou hlavu, udělala si z ní program.  A hlava jí také začala bolet tak, až ji časem doháněla k zoufalství. Přidaly se i jiné psychosomatické potíže: špatné trávení, bolesti žaludku, časté záněty močových cest a potíže s vaječníky. Tento vklad si z rodiny přenesla do manželství, kde se po dalším čase všechny symptomy ještě umocňovaly, protože nepomíjely jejich příčiny. Spíš přibývaly další. Avšak díky své ctižádosti (já vám to jednou všem natřu!) vystudovala všem navzdory pedagogickou školu a vypracovala se k nejlépe hodnoceným pedagogům. Pomohla ji k tomu láska k dětem. Doma měla jediného syna a věděla, že dalšího potomka už mít nebude. „Děti jsou pro mne vším,“ říkala a ukázala mi textovky, které jí její žáci píší.

Musely jsme najít kořen jejích četných potíží a jedním z prvních byl napjatý vztah s matkou. Tak, jak se do lesa volá, se z lesa ozývá, reagovala Eva na svoji matku stejně podrážděně až nepřátelsky. Mezi oběma ženami panovalo letité napětí a velice silná negativní energie. Posléze se Eva dobrala k závěru, že se vlastně vdala proto, aby odešla od rodiny z prostředí, které v podstatně až nenáviděla, co nejdál. Útěkem si samo sebou od potíží nepomohla, ale to tehdy nevěděla. Neměla povědomost ani o tom, že útěk od něčeho je jako motivace pro uzavření manželství slepá ulice.

Mezi těmito tématy jsme společně našly mnoho valérů různě odstupňovaných dalších potíží. Bylo toho hodně. Zákonitě jsme se musely střetnout s jejím platonickým vztahem k jinému muži. Tento vztah se za dobu, kdy na terapie dojížděla, posunul z platonické roviny. Odehrálo se mezi nimi více věcí, a tím se vztah stal i více čitelnějším. To nám poskytlo i hlubší náhled do situace. Odhalilo se, že tento dotyčný muž byl kdysi v jiném vtělení jejím synem, „který zlobil“. Vychovávala ho sama. Nikde žádný muž na dohled. On také očekával, že ona to za ně oba stejně jako tenkrát i dnes rozsekne a vyřeší. Nezapomenu na její bezmezný údiv, když tuto okolnost objevila, trošku jí to i pobavilo a rázem porozuměla, proč se nyní mezi nimi děje právě tohle. Bylo to pro ni úlevné v tom smyslu, že přestala tohoto muže vidět jako možného partnera, na což pomýšlela, pokud by se jednou rozvedla se svým nynějším manželem a on se svojí ženou.  A jak jsme odstřihávaly jednotlivé zátěže, Eva se osvobozovala a její intuice a mimo smyslové vnímání se začaly probouzet.

Protože na terapie vzhledem ke svému povolání dojížděla o víkendech, domluvily jsme se, že budeme nadále udržovat kontakt po emailech. Ukázalo se to jako užitečné a prospěšné. Uvolněné energie její osobnosti jí přinášely dovednosti a schopnosti, z nichž byla překvapená.

S jejím souhlasem zde uvádím její některé autentické zpětné vazby na očišťující proces. Eva píše:

„A teď již k pocitům po třetí terapii. Tři dny jsem byla velmi unavená, ale nevýslovně šťastná. Vymetla jsem snad všechny bolesti minulosti, které mne trápily! Necítím žádnou zátěž a sama se cítím celkově krásnější, přitažlivější, okouzlující, nádherná (nejen duchovně, ale i fyzicky v zrcadle). Mám pocit, že zářím na všechny strany (tři smajlíci). Je to úžasný pocit. Moc za vše děkuji! A opět se mi začaly dít velmi zvláštní věci. Přestože jsme Adama v rámci terapie zastihly na dovolené v Tunisu (možná proto jsem podvědomě vybrala moře za místo u ohně), najednou začal být duchem neustále se mnou. Velmi intenzivně to začalo už v neděli, přesně v 5.33 ráno. Doslova jsem se vymrštila z postele a okamžitě věděla, že je to ON a že mě volá. Běžela jsem pro své srdce z růženínu, přitiskla je na své srdce a naslouchala. Najednou jsem „svého“ Adama viděla ležet v posteli. Měla jsem pocit, že neklidně spí a že pláče. Přišla veliká potřeba ho v duchu přitisknout k sobě a konejšit ho jako se konejší malé děcko (!). Byla to komunikace v pocitech. Pevně jsem své ruce přitiskla na své srdce, možná i sevřela peřinu a začala s ním v duchu mluvit. Cítila jsem jeho bolest, stesk. Jakoby mi říkal: Moc to bolí. Prosím, odpusť mi. Pomoz mi. Nedá se to vydržet. Stýská se mi. Nevím, co se se mnou děje. A já jsem mu začala odpovídat: Pojď ke mně. Držím tě ve své náruči. Už je dobře. Neplač! Jsem s tebou! Moc jsi toho pokazil. Čeká tě dlouhá cesta, budeš muset ty sám napravovat. Věřím ti. Ty to dokážeš! Posílám ti k tomu svou sílu a lásku! Jsem stále s tebou. Já jsem ti odpustila. Teď už musíš zpátky!

Takové věty se ze mě spontánně sypaly. Tak to šlo snad úplně celou neděli. V pondělí i úterý se to také několikrát opakovalo. Přicházelo to ve vlnách, nečekaně. I ve škole jsem musela sevřít růženín a říkat v duchu podobné věci. I teď svojí lásku, svého Adama, v různých intervalech cítím. Zdá se, že dost trpí a duše ho velmi bolí. Stále jako bychom spolu mentálně napojeni a komunikovali – kromě tohoto cítím jeho otázky a já odpovídám. Myslím si, že učím milovaného Adama na dálku.“

Na závěr svého sdílení se Eva ptá, jestli je něco takového vůbec možné a co že se to vlastně děje? A jestli může skutečně taková láska, jakou cítí, vytvářet takové zázraky. A jestli je to tak vůbec dobře.

Ujistila jsem jí, že chápu, že je to k neuvěření, ale je to v pořádku, neděje se nic, co by ji mělo znepokojovat nebo dokonce děsit. „I tak je to jenom nepatrný zlomek toho, jak velký je náš lidský potenciál. Ty jsi ho v sobě měla, ´jenom´ jsi potřebovala najít startér a stisknout. A našla, máš teď nastartováno. Tím, že máš v sobě uklizeno a čisto, nic nebrání novým věcem a dovednostem k tobě přijít, což, jak vidíš, se už děje. Je to veliké požehnání a dar. Láska dokáže divy, třeba i hory přenášet.

Ty sama jsi onou vyživující, receptivní a podpůrnou energií „slepičí polévkou pro duši.“ Jsi její představitelka, pro sebe i pro Adama. Tvoje energie ho mentálně drží a vyživuje, když on klesá a že je hodně na dně, je jisté. On nyní potřebuje tento druh pomoci a potřebuje ji právě od tebe. Ty ho na dálku dobíjíš a posiluješ, pozvedáš svojí láskou i odpuštěním a přijetím. Máš nyní k dispozici silný vysílač i přijímač. Nic méně a nic víc pro něho udělat zatím nemůžeš. Jak jsi viděla sama, on musí nyní přiložit ruku k dílu. Dokázat, že je dospělý muž, není už dítě!
Připadá ti to neuvěřitelné, protože jsi nic podobného nezažila. My všichni jsme v podstatě energetické bytosti. Naše duše jsou část oné božské jiskry stvořitele, která dočasně bydlí v těle a oživuje ho. Láska je nejvyšší vibrace, je to světlo, z kterého je stvořen svět a všechno, co je na něm i v něm. Láska je nejúčinnější síla v celém kosmu, nic se jí nevyrovná.
Viděla jsi, že věci často nejsou takové, jaké se na první pohled zdají. To, co je jich jádrem, bává ukryto a čeká na své odhalení. Čas ti ukáže ještě víc.“

V následujícím sdílení Eva popisovala, jaké pro ni stále podivné věci se jí dějí a které ji přiměly po dlouhé době vzít do ruky vykládací karty Tarot a kyvadlo. Obojí nepovšimnuto zůstávalo zavřené někde v šuplíku.

„Karty mám už dlouho a zatím jsem se jich nikdy ani nedotkla! Ptala jsem se na Adama a přicházely mi zvláštní signály. Později jsem použila i kyvadlo a začala se ptát a signály rozplétat. Adam trpí výčitkami svědomí, bolí ho duše a stýská se mu po kontaktu se mnou. Vnímám jeho tuhu po našem usmíření a zároveň jeho strach z odmítnutí i bolest z odloučení. Vůbec neví, co se s ním děje.

Potřebuje pomoc nejen moji, ale i nějaké mužské autority (ve výchozím bodě jejich setkání, Evy a Adama, žádný takový muž nebyl). Dlouho mám pocit, že byl odmítán otcem stejně jako já matkou. Potřebuje vést, posílit intuici, schopnost správného rozhodování (to je ten jeho konflikt, který měl i v minulém životě), potřebuje otevřít své srdce, dát průchod lásce. Chtěla bych poprosit, jestli by mu toto vpravdě božské vedení mohl zprostředkovat můj dědeček Vratislav? Myslíš, že by to nějak šlo? Potřebuje kultivovat a rozvíjet moudrost a mužskou energii. Má to všechno v sobě, jen to neumí použít! Nevím, jak tento kontakt zprostředkovat, nevím si s tím rady. Adam potřebuje učitele, který ukáže směr a poradí, aby mohl pochopit. Potřebuje se odlepit od země. Můžeš se na to nějak podívat?

Děkuji z celého srdce! Eva

Podívala jsem se a zakrátko jsme se znovu sešly. Tentokrát už jsme nemusely pátrat a mohly jsme přistoupit rovnou k věci, k aktu transformačního táborového ohně, k němuž si Eva přizvala dědu Vratislava a Adama. A u něj se odehrálo to, co mělo: částečně se vyrovnala a zaplnila energetická díra po mužské (otcovské – zástupce děda) podpůrné energii. Byl to velkolepý obraz doprovázený dojetím a vděčným přijetím.

Ivana Inšana PÍHOVÁ

Něco jsem ztratil, něco získal

vloženo: 24. 10. 2016

Jsem si jista, že tento příběh je v mnoha rovinách hodně poučný. Pro některé preventivně, pro jiné jako zářný příklad, jak se postavit ´nepřízni osudu´ čelem. A jak s ohledem k sobě dělat věci jinak.

Gabriel se objevil ve dveřích asi před rokem. Když jsme smlouvali schůzku na terapii, pověděl mi do telefonu, že má nějaké pohybové obtíže a neví, proč.  Klučík jako třtina, drobnější tělesné konstituce, sporý, sportovní typ. Berle, a jenom jedna noha.

Nejprve jsem si pomyslela, že důvod jeho návštěvy se váže k jeho hendikepu. Avšak jak jsme se životem tohoto 27 letého rodáka z Bratislavy žijícího na jihu Čech probírali, čím dál jasněji vysvítalo, že nejde jenom o chybějící nohu.

Odjakživa rád sportoval, pohyb je jeho vášeň a úplně nejvíc miluje fotbal. Když mu bylo necelých patnáct let, rozbolela ho po jednom zápase pravá noha a už nepřestala. Pro bolest nemohl ani spát. Ukázalo se, že nad kolem má nádor. Nejprve se rodina pokoušela o alternativní léčení, bohužel to nevyšlo. Poté jeli rodiče s Gabem do Budapešti ke známému odborníkovi, kde nejdříve dospěli k závěru, že by se nohu pokusili zachránit, nicméně po dalších vyšetřeních to přehodnotili a řekli, že nádor je příliš rozsáhlý a amputace nevyhnutelná. Gabo prodělal i chemoterapii, celkem bezúspěšně, a bylo rozhodnuto, že mu musí nohu vzít.

Rozvzpomenul se na to, že tehdy pocítil v sobě protest.

K době, kdy se toto všechno v jeho mladistvém životě mlelo, neměl dochované vcelku žádné mimořádné prožitky nebo zvláštní emoce, u nichž by bylo zapotřebí se zastavit. Vystrašilo ho „jenom“ to, že bude muset v nemocnici zůstat půl roku, k tomu ve druhém podzemním podlaží.

„Ten suterén mě děsil víc, než to, že nemám nohu.“

Následně však řekl, a sám se tomu oživenému záznamu podivil, jak si schválně v nemocnici otevřel na sebe okno, aby nachladl. Na otázku, co tím chtěl docílit, jestli odložení operace, kápl božskou, jak se říká.

„Ne. Nechtěl jsem ji oddálit, vlastně jsem vůbec na operaci nechtěl. Nechtěl jsem dát svoji nohu.“

Další důležitý bod poznání se objevil ve chvíli, kdy se naplno po operaci probral z narkózy. Udivilo ho, že mu vzali téměř celé stehno a pocítil jakýsi záchvěv dotčenosti: proč ze mne ukrojili tolik, proč si ze mne tolik vzali, když nádor byl těsně nad kolenem….

„Dnes vím, že když má člověk aspoň polovinu stehna, dokáže toho mnohem víc.“

Vysvětlili mu, že to museli udělat preventivně.

Rychle se zotavoval a ještě v nemocnici už spřádal plány.

„Myslím na to, jak teď budu hrát fotbal, jak budu plavat, jak budu asi chodit k vodě, lidi na mě budou zírat. To se mi nejvíc honilo hlavou. Ale jinak jsem si z toho tak moc nedělal.“

Po amputaci se vrhl o to víc na sport, hlavně na plavání, časem se vrátil i na fotbalové hřiště. Nevzdal to. Po chvíli jsme v terapii rozkryli tento jeho program: Dokážu to, i kdybych měl vypustit duši. Nepřipustím, abych nemohl hrát fotbal.

Důsledek tohoto rozhodnutí se zúročil v totálním přetížení jeho organismu, kdy ho bolelo snad všechno, nejvíc ruka a rameno, na které přenesl z pravé strany veškerou fyzickou zátěž.

Probíráme jeho dvoufázové tréninky v plavání, neustálé posilování, když studoval na vysoké škole. V plavání dokonce reprezentoval republiku.

„Byla to čest, cítil jsem, jak se zlepšuju a taky mi to všichni říkali.“

Vyvstává obraz, že nedal tělu ani za mák to, co od něj a z něj po celé roky čerpal, jak moc se vydával a že ani chvíli neodpočíval a to všechno z popudu nevědomého závazku a předsevzetí, že to dokáže, že všichni uvidí, že není odepsaný.

A proto přišel, neboť sice trošku tušil, ale na vědomé úrovni si neuměl objevit ten prostý fakt, že přehlížel vlastní bolest, ignoroval ji, že jeho tělo protestovalo, jak umělo. Že šel proti sobě a tělo mu to vracelo, jako se vrací ozvěna. Uviděl, jak mocnou sílu má myšlenka.

Terapie dále odhalila, že Gabo hodně vnímá své okolí, spolupacienty, kluka dolámaného na kole, kde koho a kde co kolem sebe, a i tak mluví, se zřetelem na dění kolem sebe. Vybavuje si detaily, popíše kde co, jen sám sebe nevnímá, nevědomě uhýbá přímým otázkám týkajících se jeho samotného, jeho pocitů, prostě od sebe odvádí pozornost.

Bylo to zřejmé. Neměl pozornost zaměřenou na sebe, na svoje potřeby. A když tak, jenom na výkon a sílu. Potřeboval si přijít na to, že sám sebou manipuloval a poznat, jak je důležité se naučit vnímat sám sebe.

Povídáme si o řeči těla.

„Bolí vás levá noha a rameno, ruka, tělo stávkuje, protestuje a poukazuje na to, že s ním nezacházíte ohleduplně. Tělo je dokonalý nástroj, ale žádné perpetuum mobile. Člověk se o ně musí starat, aby ho někdo cizí nemusel například odkrajovat. Jiné mít nebudete.“

Došel k důležitému závěru.

„Nechápu, jak jsem to mohl nechat dojít tak daleko.“

„Máte zkušenost. Je důležité, aby z ní vyšlo poučení, že za svoje tělo máte zodpovědnost, vy a nikdo jiný.“

„Zkoušel jsem i jezdit na babetě, v rámci svých plánů, že budu dělat to, co půjde. I s jednou nohou, a měl jsem z toho radost. Musím říct, že si fotbal užívám i teď, i když na berlích. Akorát při tom zatěžuju ruku a rameno a při plaveckých závodech. Ale není to ideální výkon,“ dodává na dokreslenou o svých současných aktivitách.

„A nebude ideální, dokud se na sebe a své tělo nepodíváte s ohledem a soucitem a nedáte mu zpětně to, co potřebuje.“

Zkoumáme, jestli se neviní z toho, že toto dopustil.

Ne, není tam vina. Fajn. Tak co že to našel?

„Vidím to tak, že můžu dneska pomáhat jiným hendikepovaným lidem. Ale nevidím smysl v tom, že jsem přišel o nohu.“

„Jak to? Vždyť o tom mluvíme.“

„Co myslíte? Že můžu pomáhat druhým?

„I to, jistě. To se vám zdá málo?“

„Ale není to ono.“

„Důležité je, že k tomu směřujete, ne? Cesta je důležitější než cíl.“

„Chtěl bych to využít lépe, dát rodině víc ze sebe, svým blízkým, abych to nejlepší mohl dát těm ostatním.“

A je to tu zase. Už se rozdává, a ještě nedal sobě, co sám potřebuje.

Sahám pro názornou pomůcku.

„Podívejte se, jste ještě hodně mladý. Tohle všechno, co jste prožil, čím jste prošel, je jakási přípravná fáze, chcete-li, trénink, aby vám to bylo bližší.  Vy jste Kozoroh, viďte. Kozoroh žije v horách ve velmi tvrdých a nehostinných podmínkách, a nejvíc potřebuje svoje nohy, které má k pohybu v takovém terénu uzpůsobené. Zrozenci v Kozorohu snesou i tvrdé životní podmínky, tak jako jejich předobraz. Kozoroh se musí uživit, musí čelit mnohým výzvám a k tomu potřebuje mít zdravé nohy. On může obstát jen za předpokladu, že má všechny nohy zdravé. Nohy jsou jeho alfa i omega, to znamená jeho síla a opora, a zároveň jeho největší slabina. Kdyby si jednu zlomil, čekala by ho jistá smrt.

Vy jste v raném věku přišel o nohu.  A jak velká obětina to byla, tak silný smysl pro váš život má.

A pokud jde o to rozdávání se, to nejlepší musíte dát sám sobě, protože když nedáte, tak nemůžete dávat nikomu dalšímu. Je třeba sám sobě dávat, abyste mohl dávat ostatním. Je moc pěkný záměr pomáhat handicapovaným, to je přece krásný smysl života, z něhož můžete zpětně čerpat sílu pro sebe.  A víte co ještě?

To, co sleduji z vašich odpovědí a čtu z postoje k životu. Vytrvalost, jakou by leckdo rád našel. Neupadl jste do lítosti, nezahořkl, nezaujal jste pozici chudinky a roli oběti ve stylu litujte mě a pojďte si někdo ke mně. Postavil jste se, tak mladý, dejme tomu k nepřízni osudu čelem, zpříma, nefňukáte, žijete naplno. Pořád je vám to málo?

V tom je vaše síla, v houževnatosti a radosti ze života. K tomu, abyste mohl přežít, potřebujete mít zdravou část těla, která není poškozená. Vy si nemůžete už dovolit dávat sebe tak v šanc. Můžete a máte co radit, můžete inspirovat svým příkladem, ale už nedávat ze sebe víc, aby to nakonec zase neodneslo tělo. Ale to vám hrozí, protože už teď jste je zase tak přetížil, že by se – nedej bože –  mohla podobná situace zopakovat v tom smyslu, že když jste se nepoučil, potřebujete další lekci. Už by tam ale nebyla ta polehčující okolnost věku. Rozumíte?“

„Ano. V poslední době mě tělo už vůbec neposlouchalo. Když nebyl trénink (Gabo má trenérskou licenci), jezdil jsem aspoň na kole, všude chodil o berlích pěšky. Hrotil jsem to, to je fakt. Byl jsem vyčerpaný, hlavně ráno jsem cítil, jako bych ani nespal, v pátek jsem už byl úplně vyřízený.“

„Tak vidíte. Vaše drsná zkušenost vás měla dovést k poznání, že i ten sebedokonalejší nástroj se může zlomit, ohnout, pochroumat se. Všechno chce své. Nůž taky musíte brousit, když chcete krájet, do auta taky musíte lít benzín a olej, aby jezdilo.“

Terapie spěje ke konci. Věnujeme se afirmacím přijetí a odpuštění. Je to pro něho nové. Reakce na vyřčená a opakovaná slova se projeví svalovou reakcí ve zbytku nohy. I toto je pro něho potřebné poznání, protože zažívá přímou odpověď těla a zároveň je to hojivý balzám pro jeho tělo. Vysílá k němu zprávu, že si souvislosti mezi akcí a reakcí uvědomil. Dále procházíme afirmacemi omluvy tělu, protože mu to dluží.

Když dojdeme k afirmaci mám se rád, čekám trošku s napětím, jak bude reagovat.

„Mám se rád, mám se rád…je mi to velmi milé a příjemné. Asi je to důležité.“

„Proč myslíte?“

„Myslím, že je to důležité, protože když se mám rád, je to základ, kdež se člověk má rád, může dávat a působí na sebe i na okolí.“

„Proč ještě?“

„Protože si ti zaslouží.“

„Výborně, to je ono!“

„Máte se rád za to za to, co jste zvládnul, a jak jste to zvládnul?“

„Ano.“

Co byste ještě na svou adresu řekl lichotivého?

„Že jsem vytrvalý, mám rád lidi, mám rád život, moc ho mám rád.“

„Ano, je důležité uvědomovat si svoje kvality. A vy se rozhodně nemáte za co stydět. Pro všechna další příště pamatujte na to, že to, co pro vás udělá vaše tělo, neudělá nikdo na světě. A nikdo jiný na světě než vy sám mu nemůže dát péči, lásku a pozornost, jakou si zaslouží. Mějte se sebou více slitování a ke svému tělu ohled.“

Ivana Inšana PÍHOVÁ

Moc a (ne)Moc

vloženo: 11. 10. 2016

Když někoho sužuje úzkost, má povrchní, mělké dýchání.  Neschopnost nabrat do plic vzduch „z plna hrdla“, dodýchnout naplno do plic, je špatný návyk dýchání jako důsledek úzkosti. Úzkostí se plicní sklípky stahují. Úzkostí se tají dech. Úzkostí někdo nemůže ani dýchat. Nemoci se pořádně nadýchnout znamená nepřijetí života, ne v podobě, jakou člověk prožívá. Důvodu může být a je mnoho (obavy něco si přiznat, obavy z prozrazení tajemství atp.), avšak základní zůstává: dech = spirit =  duch je to, co nás oživuje. Být bez dechu – strachy, leknutím, překvapením – je stejné jako zůstat ležet, stát, sedět, zírat jako bez ducha. V lidové moudrosti tohle všechno najdeme. Mělce, povrchně dýchat neznamená jen špatně se okysličovat, znamená to také nedostávat se do plného kontaktu s duchem. A když nejsme v kontaktu s duchem, nemáme kontakt ani se svojí duší, se svojí podstatou. To se musí nějak projevit, například úzkostným dýcháním…a kruh se uzavírá. Třeba příklad rozedma plic, dříve zvané záducha (!), vidíte, jak slovo záducha obsahuje za ducha (ne v duchu, ale za ním, tedy mimo něj!). Moje babička zemřela na záduchu neboli rozedma plic. Celý svůj nedlouhý život prožila v úzkosti a obavách z materiální existence rodiny během první i druhé světové války a řadu let ještě poté. Později se k tomu připojil šedý zákal, babi rychle slepla. Už se na to nemohla (nechtěla) dívat.

Mluvím zde o dýchání proto, abych odpověděla plošněji na otázku, proč tak často během terapií ´učím´ lidi pořádně dýchat, zhluboka nabírat a pořádně vydychovat. Téměř žádný z mých klientů to neumí. Zejména, když lidé procházejí emočními reakcemi na nějakou situaci, mají všichni bez výjimky tendenci jen lapat po vzduchu či dokonce zadržovat dech úplně. A to je samozřejmě nežádoucí.

Dýchání je dvoutaktní rytmus života – nádech, výdech, nádech, výdech. Kdo dýchá, žije, kdo dodýchá, zemře. Nádechem nabíráme vzduch a chcete-li energii přímo životní, výdechem odevzdáváme, co už nepotřebujeme. Je to vlastně docela prosté, milý Watsone, řekl by Sherlock Holmes.

To je jedna věc, o které jsem chtěla napsat pár řádek. Teď se zastavím u slova rakovina. Už v samotném slově je obsaženo další slovo – vina. Etikoterapie i psychosomatika učí, že všechno začíná v hlavě. Jsou to naše myšlenky, které formují výstup, jinak řečeno, to, jak myslíme, se zobrazí dříve či později na těle formou nějaké obtíže. V době počítačů by bylo možné aktualizované přirovnání, že co do počítače vložíme, to z něj vypadne. Nic víc a nic méně.

Rakovina je agresivní onemocnění a má přímou vazbu na negativní až agresivní myšlení. Každá negativní myšlenka tělu ubližuje a tělo si to nenechá líbit. Následně reaguje také agresivně, protože negativní myšlenky zasahují a ovlivňují všechny buňky v těle. Tento proces už je už známý a hojně popsaný, například v knížce Nemoc jako cesta (Thorwalda Dethlefsena a Ruedigera Dahlkeho) je vztah mezi duší a nemocí parádně přiblížený. Rakovina je důsledkem autoagrese, neboli agrese obrácené dovnitř. A co jde dovnitř, to také vevnitř vykoná své dílo.

V podstatě každá ne(moc) je psychosomatická. Donutí nás ulehnout, zneschopní nás, ztrácíme MOC sami nad sebou, tudíž máme Ne (MOC). Jsme bezmocní. Jde o to, jak ke své BEZ MOCI přistoupíme. Jestli ji myšlenkově ještě podpoříme (horší varianta), anebo si během své bezmocnosti uvědomíme, proč nás ne(moc) zastavila a donutila zůstat v nečinnosti. Čas daný nám nemocí je dušezpytný, důležitý k přehodnocení našich myšlenek a postojů, prostě slouží k poznání toho, co děláme blbě. Co jsme vložili dovnitř, je program, a záleží na tom, jaký je. Podle toho bude vypadat i to, co „z něj vypadne“.

V našich životech se zobrazují také vztahy, vlastně hlavně ty, protože nikdo nežije ve vzduchoprázdnu. A tady platí přímá úměra, že zhoubné vztahy plodí zhoubnou nemoc. Nemoc je vždycky jenom jedna, není jich víc, protože ne-mocný je celek, takže celý člověk. Jsme nemocní celí, nejenom nějaká jedna naše část. Nemoc se na určitém místě „pouze“ projeví, ukáže, promítne se jako na filmovém plátně – zevnitř ven. Jak uvnitř, tak navenek. A podle toho, jaké místo je postižené, který orgán nebo jaká část těla, nás může zavést k problému, který je za tím schovaný a jímž nám tělo nekompromisně hlásá poselství ducha, že něco zcela určitě děláme – nebo jsme dělali – proti sobě. A nedejte se mýlit, vztahuje se to i k úrazům a nehodám. Nejen ne-moc, ale i úraz či nehoda nás zastavují, vyřazují „z provozu“. Proč asi? Je to stále stejný princip: abychom si objevili destruktivní, arogantní, agresivní, prostě negativní myšlenky, jimiž se necháváme vláčet, až nás ony uvláčejí k nemoci. Máme rozpoznat tuto přímou vazbou a opravit sami sebe.

Je to v MOCI každého z nás!

Inšana