vloženo: 1. 02. 2015
Svého času jsem se dostala ke klientovi, kolem něhož, a posléze i mně, se vyrojilo celé hejno nápadných shod čísel, jmen a názvů. Podívejte se na tu podivuhodnou šarádu Vesmíru s čísly 22 a 4.
Člověk, který mě k němu přivedl, je narozený 22. dne v měsíci (22 = 4). Číslo domu, v němž klient bydlí, je 22, k tomu ve 4. patře. To už je hodně výrazná indicie ke střehu, a tak když jsem tuhle informaci obdržela, abych vůbec věděla, kam za ním jet, stříhala jsem ušima jako rys, který se bedlivě rozhlíží a zkoumá terén. O něco tady jde, o tom není pochyb.
V té době jsem se právě hodně zabývala vlastní rodinou, zaměřenou na rodovou linii mých mužských předků. Na místě mě pak zasáhly další informace. Pán se jmenoval Jiří stejně jako můj táta. Ulice nesla název Československých legií. Můj děda byl legionář. Pán je (stejně jako zprostředkovatel) narozený 22 dne v měsíci, avšak ve slunečním znamení Kozoroh, v němž mám já descendent. Planetární vládce Kozoroha je Saturn a patří k němu číslo 8. Osmička má těsnou osobní vazbu ke mně, tak těsnou, jako má k číslu 4 a samozřejmě naopak, číslo 4 k osmičce. Obě spolu vymezují osud a cestu. Mezi oběma čísly existuje mysteriózní vztah.
Říkám si v duchu, co z toho ještě vzejde? K čemu tohle všechno vede? Později, prvního dne mojí návštěvy, mi tento člověk řekl, že jeho někdejší ošetřující lékař sloužil jako závodní doktor na letišti. Můj táta byl kdysi vojenský pilot na stejném letišti…Zůstala jsem ohromena. Tohle prostě nevymyslíte.
Tak co jsem přišla najít, objevit, ozřejmit si, naučit se, pochopit, jaké dvě a dvě jsem si měla dát dohromady? Ze všech nabytých poznatků během mnoha měsíců práce s tímto člověkem zmíním jenom jeden, který je obecně platný. Ne že bych byla lakomec, který se nechce podělit. Jenže ta ostatní jsou příliš osobní, tak proto. Díky nim jsem do té naší mužské rodové linie mohla nahlédnout pod jiným úhlem pohledu a pracovat s tím jinak než dosud. Dodnes říkám, díky Bohu za tu příležitost.
Takže, viděla jsem vzorec fungujícího otce. Tátu, který byl své dceři odmala tím, čím táta být má: její záštitou. Člověkem, jemuž může absolutně důvěřovat a na jehož slovo se může spolehnout. Byl v té své roli pevně usazený, což mělo naprosto nepřehlédnutelný vliv na její zdravé sebevědomí a zdravou míru umět se prosadit. Táta, který si svou princeznu piplal, pyšnil se jí a byl na ni hrdý. Uměl ji pochválit, povzbudit. Jeho otcovský vliv působil i na mně, musím říct, že po určitou dobu jakýmsi uklidňujícím způsobem. Já jsem o svého tátu přišla. Zemřel, když mi bylo 14 let, takže tohle byla pro mě po několik desítek let neznámá v rovnici.
S jeho dcerou jsme se samozřejmě taky poznaly. Měla jsem tak příklad před sebou jako na talíři.
Pan „kozoroh“ mě taky sem tam proškolil, abych si ozřejmila, jak pevně si v některých věcech stojím v kramflekách. Například mě pozval na oběd. Uvařil ho sám, což svědčí o tom, že se opravdu dostal do formy a ze svého počátečního útlumu a postoje vzdávám to, už tady nebudu, se vymanil. Když jsme skončili práci, následoval zhruba takovýto dialog.
„Co myslíte, mám tu šťávu z masa zahustit jíškou, nebo jenom moukou? Jak to děláte vy?“
„Já jíšku vůbec nepoužívám,“ odpovídám,“ jen trochu mouky.“
„Tak já to tak udělám, aby vám to chutnalo. Poobědváte se mnou?“
„Ne, to ne, děkuju, jste hodný. Mám doma vařeno.“
„Tak si to schováte k večeři a …nebo vy krůtu nejíte?“
„Ale ano, jím, mám ji ráda, ale myslím si, že jsem tady s vámi kvůli práci a ne abych tady obědvala.“
Hned mě ta slova zamrzela. Jenže už byla venku, zpátky jsem je vzít nemohla. Připravil krůtu s bramborem a moc mu záleželo na tom, abych ochutnala a pochválila mu to.
Otočil se na mě od kuchyňské linky, pokáral mě pohledem a řekl:
„Takhle to nesmíte brát!“
„A jak bych to měla brát?“
„Třeba tak, že je to z lásky, že vás rád pohostím, protože si vážím toho, co pro mne děláte.“
A byla jsem v troubě, totálně zaskočená. Vidíš, vidíš, máš ještě trhliny v e schopnosti přijímat, táhlo mi hlavou.
„Tak fajn, zůstanu ráda, děkuju,“ snažila jsem se napravit fopa. Mrzelo by mě, kdybych mu zkazila radost.
V souvislosti s čísly 22 a 4 vzpomenu ještě na mého chlupatého a milovaného kamaráda Garba. Brala jsem si ho z městského útulku v roce 2008. Narodil se 22. 8. 2001. Čtyřka a osmička vymezují cestu osudu. Moc pro mne tenhle „kapitán ve výslužbě“ znamenal. Víc, než jsem tušila, dokud žil. Ukázalo se to v plné nahotě až když jsem se s ním musela rozloučit, a to bylo 4. 2. 2013. Tuhle událost najdete popsanou mezi ostatními příběhy.
No a co říci na závěr? Nikde se neocitáme náhodou. Náhoda je pohodlná výmluva užívaná ze zvyku nevědomosti, jakýsi oslí můstek všude tam, kde si lidé nevědí rady a netuší nic o synchronicitě Vesmíru a o hlubším smyslu dějů.
Inšana
