Můj blog

Všechny příspěvky:


Numeroterapie

vloženo: 29. 03. 2015

V sekci nabízených služeb se můžete po rozkliknuti Numerologie podívat na novou stránku Numeroterapie a seznámit se s tím, co napovídá její název: terapie čísly.
Je to můj čerstvý přírůstek do rodiny, autorská terapeutická metoda slučující znalosti povahy síly a významů čísel, jejich působení a vzájemné interakce, se zkušenostmi alternativních psychoterapeutických metod. Jednoduše řečeno: snoubí se v něm či prolínají nejúčinnější prvky z těchto disciplín. Tím se numerologický rozbor a jeho výklad posunul nad svůj rámec a vznikl nový terapeutický přístup.
Více naleznete nové stránce, kde uvidíte i konkrétní příklad – zkrácený příběh jedné takové numeroterapie.
Inšana


Hořlavá chvíle

vloženo: 18. 03. 2015

Něco na mně asi leze. Možná je to jarní únava, možná není. Jisté je, že mě nějak divně drhne v krku, a to už se roky nestalo. Vím, co udělám. Nastrouhám si čerstvý křen, a ty párečky si dám s ním.
Strouhám kořen a bílou kopičku tvořící se na talíři skrápějí slané kapky samovolně stékající z očí. Páni, to je tedy síla! Donesu si kremžskou hořčici a promíchám obě složky, aby se hmota dobře spojila a držela na uzenině. Nehodlám honit křen po celém talíři.
Ukousnu první sousto, z opatrnosti raději ani moc nedýchám. V nose mi v tu ránu chytí prskavka, ačkoliv je dávno po Vánocích. Hlava mi nabobtnala jako den máčené fazole. Oheň z prskavky se mi natlačil i do uší. Dobrý, je to dobrý, ukusuju z krajíce chleba a pomaloučku pouštím směs níže do útrob. Otírám zpocené čelo a utírám si oči i nos.
Ke druhému soustu přistupuju o poznání obezřetněji. Chtěla bych se dožít ještě odpoledne a večera. Pokud možno i rána. Kousnu do párku, držím v puse sousto jako zajatce, jenž pro změnu drží v ruce odjištěný granát. Nebezpečná chvíle. Už se potřebuju nadechnout. Opatrně uvolňuju škrticí klapku. Pomalu převalím sousto na druhou stranu úst a zkousnu. A ještě jednou a pak znovu.
V mé hlavě někdo pískl poplach. Mozek v zoufalství najít únikový východ se snaží opustit lebku ušima. Čím rychleji, tím lépe, na ztráty se nehledí. Před nosní přepážkou nějaký zákeřný anarchista otevřel naplno uzávěr vody. Na cestě mezi hrtanem a průdušnicí oživla kaldera Vesuvu a počala chrlit proud žhavé lávy. Vzdor přírodním zákonům oběma směry, nahoru i dolů. Plicím dochází kyslík. Mozek už ho nejspíš nebude potřebovat vůbec. Mimo něj i oči se snaží vylézt z dosud určeného jim místa.
Skropím ten pekelný kadlub douškem vody. Pošetilá chyba ve strategii. O patro níž chytají mně dosud neznámá kamna, žhavé uhlíky lítají až do pater nejnižších. Loučím se se životem. Nestihnu uklidit ten borčus po sobě, je poslední chabá myšlenka vyslaná nějakým přeživším neuronem těsně před odumřením. Otevřenou pusou nabírám trochu vzduchu. Těch několik miniaturních kubíků kyslíku se sloučí s vodou a s výpary aromatických látek křenu a hořčice. V ústech i v krku se vytvořil tekutý dusík a nějací šílenci po něm jezdí na bruslích. Obraz okolí se rozpil do ztracena.
V tom někdo zaklepe na dveře. Jdu k nim, rukama nahmatávám cestu. Otevřu. Postava. „ Ahóoj, neměla bys, pro…sí…m, tě… ci…ci..cigaretu? Ježíši, je ti něco?“ Poznávám sousedův hlas. „Ééé, nééé, kehrnchrnch“, snažím se mu říct, že umírám, a ať vystartuje pro hasicí přístroj. Šermuju rukama směrem ke koupelně. Mám mžitky před očima a čím dál víc pociťuju sílu přitažlivosti země, jak se snaží vytáhnout ze mne všechno, co do mě před tím vstoupilo.
„Chceš jít do koupelny?“ zeptá se celkem zbytečně. Kam jinam, bože, má dlouhý vedení. Dovede mě tam. Záchranná stanice s resuscitační jednotkou. Nacpu celý obličej pod proud tekoucí vody a sem tam zkouším maličko si šňupnout kyslíku…Jo. Jo. Dám to. Neumřu.
Vyjdu ven z koupelny. Míra, bledý jako křída, stojí před dveřmi ve stoji spatném jako na vojenské přehlídce, nechápavý výraz v celém obličeji. „Já, já,“ koktá, „jsem se vyděsil! Vypadala jsi, jako když máš nějaký záchvat.“ „Taky že jo, z křenu a hořčice. Málem to byla moje poslední hodinka.“
Ukazuju mu talíř s nedojedeným pokrmem. Pak mě popadne záchvat smíchu, že ho nemůžu zastavit. „Uznej, je to komická situace. Já jsem málem vnitřně vyhořela jako palivo v reaktoru, a ty na pokraji téhle zkázy přijdeš pro cigáro!“

Inšana


Dejte dítěti šanci se vymanit

vloženo: 11. 03. 2015

Nemohu si pomoci, musím se ještě jednou tímto článkem vrátit k volbě jména pro děcko.

Do numerologické poradny za mnou přišla nastávající babička s prosbou a pověřením od své dcery, abych „překontrolovala“, jestli výběr jména pro děti (dcera očekává dvojčata, děvče a chlapce), je správný. A že tatínek by chtěl, aby se chlapec jmenoval po něm Radim, kdežto nastávající maminka by chtěla Šimona. Chtěla není úplně přesné: podle barvitého líčení babičky si tohle jméno zvolil sám chlapeček a jeho maminka intuitivně zprávu od děťátka zachytila. A doma je v tu ránu na stole problém, porod se blíží a rodiče se nemohou dohodnout, jak se jejich klučík bude jmenovat.
Dozvěděla jsem se, že Radim je rodové jméno po mužské linii, otec dvojčat je jeho třetím nositelem. To znamená, že vibrace – energetický náboj jména plus příjmení, se stále nezměněn kopíruje. Nyní by měla tato kopie přejít na dalšího potomka. Udělala jsem jmenný rozbor, aby bylo patrné, co se stále dokola opakovaně přenáší.
Volba jména dítěte je zodpovědný akt, protože tak zvaně křestním jménem dávají rodiče dítěti do vínku – řekněme – jeho povahu, prvotní energii, příjmením dědí potomek genetickou a osudovou zátěž rodu. Znovu připomínám, že jméno ovlivňuje celý život, jak vystihuje latinské Nomen is omen – Jméno je osud. Rodiče by proto neměli bezmyšlenkovitě a jaksi automaticky bez námahy sáhnout po rodovém jménu. Naopak, měli by kreativně a vědomě (!) volbu uvážit. Jak k tomu miminko přijde, že mu na startu do života přifaří dvakrát, třikrát, čtyřikrát stejný vzorec osudu? Stejné zátěže, povahu, stejná problémová či riziková čísla, čímž mu do života budou přicházet stejné či velmi podobné zátěžové a rizikové situace, fyzické i psychické potíže, povahové sklony. Potom se rodiče podivují, proč je jejich dítě takové či makové, proč se chová a projevuje tak a ne jinak, a tak dále.
Dítě na tom nenese pražádný podíl, rodiče. Jste to vy, kdo z ješitnosti, pohodlnosti, zvyku podobnému železné košili a nevědomosti tvoříte podloží života vašeho potomka. Proto mluvím o zodpovědném přístupu. Přeci chcete pro své dítě to nejlepší. Pak sem ovšem nepatří prosazování osobních egoistických postojů jako je ješitnost = dítě se bude jmenovat po mně a basta fidli, protože se tak jmenuje i můj táta a jmenoval se tak i jeho táta. Případně u dcer totéž z matčiny linie. To však bývá mnohem méně časté. Většinou tento přístup preferují otcové. Ženy matky mívají tendence vyhovět, aby měly doma klid. Oba přístupy jsou úplně nanic a naplňují požadavky dospělých bez ohledu na to, že ten, kdo s tím potom bude muset žít, je nebohé děcko, jež se bude muset v životě utkávat s energiemi, které mu někdo nevědomostí přisoudil.
Moje rada a závěr z toho zní: dejte svému dítěti šanci vymanit se z rodového sevření. Nebude přece o nic méně vaším dítětem, když mu dáte jiné křestní jméno. Myslete více na ně než na sebe.

Inšana


Zaprášený sen

vloženo: 23. 02. 2015

V hlubinách svých záznamů o terapiích jsem našla jeden z dubna roku 2011. Rozhovor s dotyčnou ženou se odehrál po skypu.
„Mám jet za dcerou do Londýna a mám panickou hrůzu z letadla. Jak se termín odletu blíží, je mi čím dál hůře,“ začala. Její rozrušení se projevuje
záchvaty dušnosti, od bránice nahoru ke krku má křeče tak veliké, že si musí jít lehnout, než znovu nabere dech. Třicet let byla učitelkou v mateřské škole. Má dvě dospělé dcery, s manželem je 35 let. Miluje kytičky, osazuje jimi balkón, cvičí, tancuje, fotografuje, ráda šije. Řeklo by se, užívá si života.
Dýchací potíže se hodně zhoršily rok před tím o prázdninách.
Jaký máte vztah s manželem?
„Ne zrovna dobrý. “

Co to znamená, ne zrovna dobrý?

„Zhruba dva roky zpátky mě začal častovat takovými ošklivými řečmi…“
Jakými?
„V posteli to máš se mnou za odměnu. Být s tebou je za trest. A tak podobně.“
Co za tím podle vás je?

„Mám strach, že má jinou ženu.“
Proč si to myslíte?
„Našla jsem v bytě sponu do vlasů, která není moje, ani našich dcer. Také jiné vlasy na polštáři. Často bývá delší dobu pryč z domova.“
Před tím nebýval?
„Ne.“
I kdyby to tak bylo, a měl jinou, co horšího by se ještě mohlo stát?
„Že zůstanu sama.“
Začne přidušeně plakat.
Dýchejte, soustřeďte se jen na svůj dech, nádech, výdech, nádech, výdech. Tak. Je to lepší?
„Ano.“
Můžeme pokračovat?
„Ano.“
Co horšího by se ještě mohlo stát, než že byste zůstala sama?
„Že bych si kvůli své nemoci už nikoho nenašla. Že bych byla bez prostředků. Manžel má svou firmu, víte.“
Mluvila jste s ním o svých stavech?
„Ano. Několikrát.“
Jak reagoval? Co na to řekl?
„Prý ho trápím a týrám tím, že ho obviňuji z nevěry. Udělá vždycky scénu, křičí na mne…“
Jak reagujete vy? Jak se při tom cítíte?
„Jsem nešťastná, je ke mně nespravedlivý. Já ho netýrám, to on týrá mně.“
Jaký jste měla v životě cíl?
„Spokojené a šťastné manželství a rodinu. Udělala jsem pro to všechno.“
Dalo by se to říci i tak, že jste se pro rodinu obětovala?
„Ano, tak to bylo. A je pořád.“
Řekněte první, co vás napadne: kde a v čem se stala chyba?
„Ve mně je chyba. Naučila jsem si ho, jak jsem se pořád starala.“
Pláče, ale už se tak moc nedusí. Po chvíli naváže.
„Žila jsem jen pro něj, pro děti.“
Žila jste jejich život, ne svůj, je to tak?
„Aaano, je to tak. Bylo to špatně, teď to vidím.“
Zapomněla jste na sebe?
„Úplně.“
Když se pohádáte, co uděláte potom?
„Odejdu a zavřu se v pokoji. Tam pláču.“
Víte, co děláte tím, že se zavřete sama v pokoji?
„Ne, nevím. Co?“
Izolujete se, zavíráte sama sebe do ´klece´. Vy se tím trestáte a zároveň utíkáte od problému. Ten ale pořád existuje, je s vámi, i když se tváříte, že není.
„Co mám dělat?“
Zkuste si představit, jak byste ke stejné situaci přistoupila jinak. Ne útěkem do pokoje, ne zavřením se. Tenhle model reakce se vám očividně neosvědčil.
Ticho. Haló, Lenko, jste tam ještě?
„Jsem, jenom…přemýšlím. Víte, teď mě něco napadlo. Mám už několik let takový sen. Pořídit si vlastní obchůdek s klobouky a kabelkami a půjčovnu k tomu.“
To je báječné. V čem je potíž, že o něm zatím jen sníte?
„Manžel mě odrazuje. Říká mi, to nepůjde, to nedokážeš, to se nechytí, nevyděláš si ani na slanou vodu, nemá to cenu.“
Ještě jednou zopakujte všechno, co vám váš manžel o vašem záměru říká, pomalu, hezky nahlas, a poslouchejte se.
Znovu to odvypráví.
Tak, a teď řekněte: ztotožňujete se s tím?
„Ne! Naopak, myslím si, že by to vyšlo a že by to byla dobrá věc.“
Takže – není to vaše přesvědčení?
„Ne!“
Co tím tedy manžel sleduje, co myslíte?
Odmlka je tentokrát mnohem kratší, než přijde odpověď.
„Přišel by o pohodlí, o servis.“
Výborně. Co dál?
„Snaží se mně odradit, protože se cítí ohrožen. To mi nedošlo…on vlastně žárlí, že by mě neměl doma, že bych se na něm stala finančně nezávislou….“
Následuje její veliký údiv nad tím vším.
Rozvíjíme její vizi s obchůdkem. Vypravuje mi, jak by co udělala, kde by co bylo, jak by to bylo s barvami. A taky jakou by z toho měla radost.
Máte tedy poměrně jasnou představu. Co vám ještě brání v tom ji realizovat?
„Mám strach udělat první krok do neznáma. Nemám své vlastní peníze.“
Pojďme to udělat takhle, navrhuji: Vezměte si tužku a papír, a pište, za prvé… za druhé…za třetí…ukotvíte svou vizi na papír. Rozumíte tomu, proč je dobré si to psát?
„Ano, ano, chápu.“
Výborně, takhle pokračujte dál sama, až skončíme hovor. Vezměte to se všemi podrobnostmi, se všemi detaily. Myslete při tom na sebe a svou radost z tvoření…atd. On má možná větší strach z uskutečnění vašeho plánu, než máte vy z letadla.
Teď mi povězte: Bojíte se jít do letadla a odletět za dcerou?
„A víte, že už ne?“
Jste si tím jista?
„Jsem. Nějak mě to přešlo.“
Fajn. Jak se cítíte?
„Dobře, mnohem lépe.“
Jak se vám dýchá?
„Jééé, ani jsem si nevšimla, že bych se zadýchala.“
Ozvala se mi ještě jednou po návratu z Londýna. Absolvovala cestu tam i zpátky úplně bez potíží.
Tak vidíte, takhle to v našich životech chodí. Posloucháme druhé a plníme jejich představy. Sloužíme druhým, zatímco sebe úplně vypustíme, málem až do vypuštění duše, až se dusíme. Vyrábíme si strachy tam, kde nejsou. Uvěříme jim. Opravdová příčina obav je skrytá pod zaprášeným závojem. Strhnout roušku té manipulace a odhalit iluzi …nemusí být pokaždé zase až tak složité a trýznivé.
Ivana Inšana PÍHOVÁ


Číselná šaráda Vesmíru

vloženo: 1. 02. 2015

Svého času jsem se dostala ke klientovi, kolem něhož, a posléze i mně, se vyrojilo celé hejno nápadných shod čísel, jmen a názvů. Podívejte se na tu podivuhodnou šarádu Vesmíru s čísly 22 a 4.

Člověk, který mě k němu přivedl, je narozený 22. dne v měsíci (22 = 4). Číslo domu, v němž klient bydlí, je 22, k tomu ve 4. patře. To už je hodně výrazná indicie ke střehu, a tak když jsem tuhle informaci obdržela, abych vůbec věděla, kam za ním jet, stříhala jsem ušima jako rys, který se bedlivě rozhlíží a zkoumá terén. O něco tady jde, o tom není pochyb.

V té době jsem se právě hodně zabývala vlastní rodinou, zaměřenou na rodovou linii mých mužských předků. Na místě mě pak zasáhly další informace. Pán se jmenoval Jiří stejně jako můj táta. Ulice nesla název Československých legií. Můj děda byl legionář. Pán je (stejně jako zprostředkovatel) narozený 22 dne v měsíci, avšak ve slunečním znamení Kozoroh, v němž mám já descendent. Planetární vládce Kozoroha je Saturn a patří k němu číslo 8. Osmička má těsnou osobní vazbu ke mně, tak těsnou, jako má k číslu 4 a samozřejmě naopak, číslo 4 k osmičce. Obě spolu vymezují osud a cestu. Mezi oběma čísly existuje mysteriózní vztah.

Říkám si v duchu, co z toho ještě vzejde? K čemu tohle všechno vede? Později, prvního dne mojí návštěvy, mi tento člověk řekl, že jeho někdejší ošetřující lékař sloužil jako závodní doktor na letišti. Můj táta byl kdysi vojenský pilot na stejném letišti…Zůstala jsem ohromena. Tohle prostě nevymyslíte.

Tak co jsem přišla najít, objevit, ozřejmit si, naučit se, pochopit, jaké  dvě a dvě jsem si měla dát dohromady? Ze všech nabytých poznatků během mnoha měsíců práce s tímto člověkem zmíním jenom jeden, který je obecně platný. Ne že bych byla lakomec, který se nechce podělit. Jenže ta ostatní jsou příliš osobní, tak proto. Díky nim jsem do té naší mužské rodové linie mohla nahlédnout pod jiným úhlem pohledu a pracovat s tím jinak než dosud. Dodnes říkám, díky Bohu za tu příležitost.

Takže, viděla jsem vzorec fungujícího otce. Tátu, který byl své dceři odmala tím, čím táta být má: její záštitou. Člověkem, jemuž může absolutně důvěřovat a na jehož slovo se může spolehnout. Byl v té své roli pevně usazený, což mělo naprosto nepřehlédnutelný vliv na její zdravé sebevědomí a zdravou míru umět se prosadit. Táta, který si svou princeznu piplal, pyšnil se jí a byl na ni hrdý. Uměl ji pochválit, povzbudit. Jeho otcovský vliv působil i na mně, musím říct, že po určitou dobu jakýmsi uklidňujícím způsobem. Já jsem o svého tátu přišla. Zemřel, když mi bylo 14 let, takže tohle byla pro mě po několik desítek let neznámá v rovnici.

S jeho dcerou jsme se samozřejmě taky poznaly. Měla jsem tak příklad před sebou jako na talíři.

Pan „kozoroh“ mě taky sem tam proškolil, abych si ozřejmila, jak pevně si v některých věcech stojím v kramflekách. Například mě pozval na oběd. Uvařil ho sám, což svědčí o tom, že se opravdu dostal do formy a ze svého počátečního útlumu a postoje vzdávám to, už tady nebudu, se vymanil. Když jsme skončili práci, následoval zhruba takovýto dialog.

„Co myslíte, mám tu šťávu z masa zahustit jíškou, nebo jenom moukou? Jak to děláte vy?“

„Já jíšku vůbec nepoužívám,“ odpovídám,“ jen trochu mouky.“

„Tak já to tak udělám, aby vám to chutnalo. Poobědváte se mnou?“

„Ne, to ne, děkuju, jste hodný. Mám doma vařeno.“

„Tak si to schováte k večeři a …nebo vy krůtu nejíte?“

„Ale ano, jím, mám ji ráda, ale myslím si, že jsem tady s vámi kvůli práci a ne abych tady obědvala.“

Hned mě ta slova zamrzela. Jenže už byla venku, zpátky jsem je vzít nemohla. Připravil krůtu s bramborem a moc mu záleželo na tom, abych ochutnala a pochválila mu to.

Otočil se na mě od kuchyňské linky, pokáral mě pohledem a řekl:

„Takhle to nesmíte brát!“

„A jak bych to měla brát?“

„Třeba tak, že je to z lásky, že vás rád pohostím, protože si vážím toho, co pro mne děláte.“

A byla jsem v troubě, totálně zaskočená. Vidíš, vidíš, máš ještě trhliny v e schopnosti přijímat, táhlo mi hlavou.

„Tak fajn, zůstanu ráda, děkuju,“ snažila jsem se napravit fopa. Mrzelo by mě, kdybych mu zkazila radost.

V souvislosti s čísly 22 a 4 vzpomenu ještě na mého chlupatého a milovaného kamaráda Garba. Brala jsem si ho z městského útulku v roce 2008. Narodil se 22. 8. 2001. Čtyřka a osmička vymezují cestu osudu. Moc pro mne tenhle „kapitán ve výslužbě“ znamenal. Víc, než jsem tušila, dokud žil. Ukázalo se to v plné nahotě až když jsem se s ním musela rozloučit, a to bylo 4. 2. 2013. Tuhle událost najdete popsanou mezi ostatními příběhy.

No a co říci na závěr? Nikde se neocitáme náhodou. Náhoda je pohodlná výmluva užívaná ze zvyku nevědomosti, jakýsi oslí můstek všude tam, kde si lidé nevědí rady a netuší nic o synchronicitě Vesmíru a o hlubším smyslu dějů.

Inšana