vloženo: 27. 01. 2015

Mezi traumatizující zážitky může v mezlidských vztazích patřit rozchod s partnerem. Mám známého, jehož opuštěná milenka pronásledovala autem po silnici ve snaze docílit, aby nastoupil do auta a vzal své slovo zpátky. Neustále mu telefonovala, i v noci, nedala mu chvíli pokoj. Byl z toho „na prášky“. Možná sami znáte z vlastní zkušenosti nebo z vyprávění od někoho ze svého okolí, jak divokou podobu může mít rozchod dvou lidí. Vždycky je s ním spojená bolest. V tomto případě byla příčina ´řádění´ oné odmítnuté milneky ztráta člověka, o němž si myslela, že jí zůstane napořád a na něhož vsadila svou poslední kartu. Ztrácela někoho, o kom si myslela, že ho vlastní, mohla ho ovládat, což se jí mimochodem nějakou dobu i dařilo, manipulovala s ním a živila se jeho energií. Stala se na něm závislou, a rozchod byl pro ni důvodem k hysterickým scénám, surovostem a násilnostem.

Následujíc příběh je o jiné  ženě. Odhaluje nejen její potíže, které přišla řešit, ale i potíže jejího protějšku. Motivace jeho přístupu k ní mají rovněž svoji hlubokou příčinu. Přesto, s vědomím zákona o příčině a následku je udivující, jaký teror na sobě ještě v dnešní době ženy nechají páchat, než se vzchopí a postaví se samy za sebe.

Jejich rozchod visel ve vzduchu už nějakou dobu. Partnerství neklapalo, o čemž svědčily jasné indicie: on vysedával celé noci u počítače a hrál nějaké hazardní hry. Ona chodila z práce s křečemi v žaludku a nervozitou, co jí zase doma čeká. Nevěděla, jak a jestli rozchod ustojí. Bála se toho okamžiku. Když tedy nastal, a ona mu řekla, že už s ním žít nechce, zároveň ho vyzvala, aby si odvezl svoje věci z jejího bytu.

„Chtěla jsem se už konečně cítit doma v bezpečí,“ uvedla.

Věci mu sbalila a připravila. On si však odvezl jenom část, prý proto, že má naložené auto a víc se mu do něj nevejde.

„Příště si přijeď s prázdným, abys všechny věci pobral. Nechci je tady mít,“ dodala.

„Jsi pořád stejná kráva,“ reagovalna její poznámku.

Nicméně mu věci pomohla odnosit k výtahu a k autu.

„Já vím, jsem pitomá, on mi nadává a já mu ještě pomáhám. Jdu do práce rozhozená, nic mi nejde, dělám chyby. Už mi je vytkl i šéf a upozornil mě, že jestli se nevzpamatuju, mohla bych přijít o místo. Mám obavy, že se to stane, že ještě přijdu o práci.“

Vyšlo najevo, že její chyby v práci se datují od doby, kdy jejich partnerství nabralo kurz ke ztroskotání.

Jdeme k zátěžové chvíli dne rozchodu. „Snášíme věci k výtahu. Mám hrůzu z toho, že budu ve výtahu stát blízko u něj. Chci se vmáčknout do koutku a být od něj co nejdál. Nejraději bych tam nebyla vůbec. Cítím se jako služtička, jako poddaná. Nechci stát v úrovni jeho očí. Mám z něj strach, chtěla bych utéct. Vadí mi, že mezi námi není aspoň metrová stěna. Pak ale stejně vezmu další tašku a jdu k výtahu. Nechci to dělat.“

Co konkrétně nechcete dělat? „Odnášet mu tašky jako jeho služka.“ Tak proč to děláte? „Protože jsem zbabělá a snažím se vyhovět.“  Proč vyhovět? On to po vás přece nežádá. Nebo ano? „Ne. To já sama.“

Rozpláče se a není k utišení. Co vyvolalo ty slzy?

„Že jsem zbabělec, který nedokáže odjetí od někoho, s kým být nechce.“

Ve starší události se dostaneme k rannímu incidentu v koupelně.

„Vstávám, jdu se umýt, slyším, jak jde za mnou. Stojí ve dveřích, drží je, abych je nemohla za sebou zavřít, a říká mi, že jsem pořád taková hnusná, že jsem zkazila celý vztah. Bráním se tím, že je to jeho vina, že věčně seděl jen u počítače, nadával všem a na všechno, hlavně mně nadával. On na to, že jsem ho podváděla. Vím, že mě tou lží chce ponížit a zdeptat. Je odporný. Rozejdeme se, protože už tě nemám ráda, bojím se tě a náš život nestojí za nic, říkám a třesu se jako osika. Vidím, jak se mu zúžily oči, zle se kouká, nechce mě pustit ven z koupelny. Bojím se ho, bojím se, že přijdu pozdě do práce, už je půl sedmé a nejsem upravená, měla jsem být už dávno na cestě. Pusť mě, říkám mu, musím jít do práce a vydělávat peníze, protože ty jsi žádné už celý rok nepřinesl. Všechno táhnu sama, živím nás, nájemné platím, platím všechno. On na to říká, že právě ta moje práce všechno zničila, že ji mám raději než jeho…ale taky nás celý rok živila, mu říkám a cítím uspokojení, že jsem si ji obhájila. Bojím se, že něco vyvede, má zase ten svůj příšerný pohled, to zase budu v práci stát za houby.

Nakonec mě tedy pustí. Jsem ráda, že jdu do práce, protože v práci jsem aspoň chvíli chráněná. Uvědomuji si, že žít s ním opravdu nechci. Cítím, že ho vlastně nenávidím. Cítím bezmoc a při pomyšlení na návrat domů mám žaludek naruby.

Při rekapitulaci události vidí, že: konečně jsem se od něj oprostila, rozhodla jsem ho opustit a uvědomila jsem si, že práce je pro mě prvořadá. Bez něj žít můžu, bez ní ne. Uvědomila jsem si svou hodnotu, i to, že už si tohle nechci nechat líbit. Pořád z něj mám ale strach.

Jdeme k ještě starší vyhrocené scéně mezi nimi.

„Ten den dělám zkoušky v rámci rekvalifikačního kurzu. Jsem trošku nervózní, ale všichni jsme zkoušku udělali a domlouváme se, že si půjdeme sednout na chvíli do hospůdky a trošku to oslavíme. Sedáme si, objednáváme pití. Netrvá to ani čtvrt hodiny, najednou se on objeví ve dveřích. Jde k našemu stolu a přede všemi ztropí děsný výstup. Co tady děláš? řve na mě, máš bejt přece doma! Koukej jít hned, čekám venku!“

Marta se přitom celá schoulí do sebe, jakoby se chtěla schovat, nebýt viděna. Tvář má strnulou napětím.

„Potom…mu řeknu, že jsem teď dosedla a objednala si pití. Ne, jdeme! Zařve na celou hospodu, otočí se a vylítne ven.

Rychle platím, ani jsem se nenapila, vnímám, jak se kolegové u stolu tváří, je mi hanba, stydím se za něj i za sebe. Radost ze zkoušky se úplně vytratila. Venku na mě spustí: Kde jsi byla? Všude jsem tě hledal. Přece víš, že jsem dělala zkoušku, byla jsem ve škole. Cítím se ponížená tím, jak mu vysvětluju, kde jsem byla. Stejně mi nevěří. Lžeš! Nebyla jsi tam, nikdo tam nebyl. Tak kdes byla?!  Napadne mi, že mě hledal v učebně, kde jsme se učili, ale zkouška byla v jiné místnosti. Měla bych mu to říct. Proto mě nemohl najít. Pak to ale rychle zavrhnu. Už mu nic říkat nebudu. Nemá to smysl.

Chytne mě za vlasy, rve mě za ně po ulici k autu…křičím, bráním se, ať mě nechá, vnímám, jak lidi kolem koukají, a nikdo nepomůže. Jsi lhářka! Určitě máš chlapa, vede si svou. Nakonec mě pustí a rozkáže, že teď hned jedeme do bazaru prodat auto. Proč prodat auto? Abys nemohla jezdit, kam chceš. Pojedeš za mnou, přikáže mi. Jedu za ním poslušně jako ovce na porážku.

Brečím, nevidím pořádně na cestu. Když dojedeme na místo, jdu si do obchodu koupit něco k pití. On mezi tím něco vyjednává v bazaru. Za chvíli se vrací s tím, že už ví, kolik mu za auto dají. Vím, že jde o nátlak na mě. S hrůzou jedu domů. Syn naštěstí doma ještě není. Znovu nastává výslech, kdy jsi byla, s kým jsi byla, asi s učitelem, že jo, lžeš, jsi prolhaná kráva!

Hodnotí si situaci. Všechno jsem dělala podle něj, slepě ho poslouchala, jemu dělalo dobře, když mě mohl urážet. Můžu si za to sama, že jsem to nechala dojít tak daleko.

Vracíme se ještě jednou k momentu na ulici.

„Jsem jako zpráskaný pes. Rve mě za vlasy, připadá mi to nekonečné, i když to trvalo jen několik sekund. Takové potupení, ponížení! Už nedovolím, aby tohle se mnou dělal! S takovým člověkem nemůžu být, tohle se nesmí už opakovat.  Něco ve mně praská, přetrhává se, něco se zlomilo. To byl jeho poslední zářez na pažbě, který udělal. Odpuzuje mě, je odporný. V té chvíli, kdy mě rve za vlasy a vláčí po ulici, cítím, že s ním nebudu a nebudu mu umožňovat, aby se mnou takhle zacházel.“

Jdeme ještě dál, k začátkům jejich známosti. Ukáže se, že vztah stál na tekutém písku.

„Když jsme se poznali, byla jsem veselá holka, v pohodě, měla jsem kolem sebe kamarádky, kamarády, dovedli jsme se bavit, jezdili jsme společně ven. Časem jsem je všechny opustila, protože když byl se mnou, vůbec se nezapojoval, neprojevoval, nebavil a kazil nám tím zábavu.  Najednou kolem něj začali všichni chodit po špičkách.  On jen poslouchal, pak doma každého kritizoval a všechno používal proti mně, vyčítal, žárlil. Stačilo, aby se na mě někdo usmál, oslovil mě, hned bylo zle. Co jsem si to, proboha, vybrala za člověka?

Dneska na to koukám a nechápu sama sebe. Jak to, že jsem tohle dříve neviděla? Jak to, že jsem dopustila, aby na mě vztáhl ruku, aby mě psychicky týral a vydíral?

Tak jako v případě Marty, a jejího dnes už bývalého partnera, i v jiných vztazích jde často o rozehranou hru, o rozehrané další dějství jednoho a téhož příběhu, dávno začatého v předchozích životech. Je uložený hluboko v nás, v paměti našich buněk, zasunutý v nevědomí. Dokud ho nedohrajeme do šťastného konce, do úplného usmíření a vyrovnání, bude pokračovat. V kvalitě současného se nám zrcadlí život minulý, zejména ve vtazích.

Marta si dotyčného muže na nevědomí úrovni potřebovala vybrat. Potřebovala s ním zažít tu zkušenost, kdy rostoucím tlakem na ni praskl konečně podebraný vřed (něco ve mně prasklo) a ona se mohla osvobodit, uvědomit si svou lidskou hodnotu a odejít od něho. Do té doby zůstávala v tíživé a nevyhovující zóně pohodlí, dokud nebyla vyhrocením vztahu odhalena a demaskována. O zónách pohodlí se můžete blíže dočíst na tomto webu v samostatném článku.

Když jsme dokončili tuhle část terapie, požádala mě, jestli bychom mohli něco udělat „s tou její prací“.  Měla vcelku odůvodněné obavy, že ji nakonec ze zaměstnání propustí. A nejen pro chyby, které v ní dělala. „Mám tu práci ráda, ale jsem pomalá, ostatní jsou dávno hotovi a mě to tak rychle nejde. Čím jsem nervóznější, tím víc chyb dělám a tím pomaleji pracuju, protože se nemohu soustředit.“

Vytvořili jsme tedy model „Co by bylo, kdyby se stalo…“

Asi po měsíci jsme se potkaly. „Představte si, že mě opravdu vyhodili. Šéf si mě zavolal a řekl: „Varoval jsem tě včas. Nemůžu tě tady nechat. Nejsem s tebou spokojený a ostatní poukazují na to, že musejí práci dělat i za tebe.“ Dohodli jsme se a já odešla.

Co bylo dál? Jak jste reagovala? zeptala jsem se s pocitem, že mi bude asi líčit, jak se zhoroutila. „Vůbec ne. Díky Bohu jsem na to byla z terapie připravená a upřímně řečeno, cítila jsem, že taková situace přijde. Asi mi to nebudete věřit, ale ulevilo se mi.“ Což o to, uvěřitelná ta její úpleva jistě byla, pokud se cítila v práci nedostatečně. Co děláte teď, ptám se. „Nic. Odpočívám a jen se tak pomalu začínám rozhlížet po jiné práci.“A co váš partner? „Je pryč. Jsme se synem zase doma sami a vyhovuje nám to. Máme klid.“ Jste spokojená se stavem, jaký je nyní? „Jsem. Chci být nějakou dobu sama a užívat si volnosti.“

Ivana Inšana PÍHOVÁ

vloženo: 27. 11. 2014

Odpovědí na otázku je strach. Změna v nás vzbuzuje obavy z neznámého, z toho, co přinese. Není vidět, co je skryté za obzorem, znervózňuje nás nejistota. Často k tomu přistupuje nutkavý pocit, jak to ohodnotí okolí (jako kdyby na tom záleželo). Jsou to naučené vzorce chování, jimž se říká zóny pohodlí, nebo také komfortní zóny.

Co znamená komfortní zóna? To je oblast života, v níž to známe, umíme v ní chodit a orientovat se, je to náš prozkoumaný terén, v němž se pohybujeme jistě, byť je sebetrýznivější. Nejlépe se tomu porozumí na příkladu. Tady je jeden z nejkřiklavějších, v praktickém životě stále dost častý.

Žena – manželka a matka, se obětavě stará o rodinu, tak obětavě, že nemá vlastně žádný svůj život. Žádný prostor na své záliby, na odpočinek, na to, co ji těšilo a co byla zvyklá dělat, než se vdala. Úplně popře sama sebe. Žije životem druhých a ti druzí považují její stoprocentní denní servis a nasazení za obyčejný a hlavně samozřejmý. Časem jí samou začnou opovrhovat (muži) a dávat jí to najevo svou neuznalostí a stále vyššími nároky. Žena se trápí, má pocit, že doma znamená méně než pes. Tak si to ale zavedla, tak si nastavila sama systém věcí. Začne si uvědomovat, že jí to takto nevyhovuje. Je sklíčená, nespokojená a nešťastná. Její vnitřní žena pláče. Nechá-li jí plakat dlouho, může z toho nakonec sama onemocnět. Už teď trpí migrénovými bolestmi hlavy, je plačtivá – nebo hádavá, trpí záněty močového měchýře, angínami, či jinými varovnými symptomy. Vnitřní moudrost těla jí napovídá, že není sama se sebou v souladu a že by s tím měla něco udělat.

Jenomže co? Chtělo by to změnu, slyší z okolí. Jakou? Přestat doma dělat služku. Proti sobě stanou rozum a srdce. Rozum najde sto důvodů, proč změna udělat nejde: To nedokážeš, nebude to k ničemu, jak by to rodina přijala, vždyť si děti neumí samy udělat ani svačinu a manžel nezvládne vyluxovat, co tomu řekne okolí … Srdce ovšem velí jinak a srdce se oblafnout, na rozdíl od rozumu, nedá. Po ženu jsou podmínky doma zónou komfortu, pohodlí. Je s nimi dokonale obeznámena, jsou jedinou její jistotou. Ačkoliv obě slova – komfort, pohodlí, vzbuzují spíš libé pocity, čertovo kopýtko se skrývá právě v tom neměnném, zakonzervovaném stavu, jímž sama sebe limituje.

Chce to sebrat odvahu postavit se sama za sebe. Přináším úryvek z dopisu své klientky a přítelkyně, která si pro začátek své nové životní cesty podala na matriku žádost o změnu příjmení a měla potřebu se mnou sdílet své niterné pocity. Její dopis může být inspirací pro ostatní. Tento krok udělala proto, aby odlišila znění svého příjmení po manželovi, jež ji stále do jisté míry svazovalo s minulostí. Cítila se tím být hodně zatížená, a s myšlenkou na změnu zápolila nejméně dva roky zápasila. „Myslím, že proces ve mně už začal… neměla jsem ten den zrovna nejpříjemnější pocity, v břiše mi něco hlodalo. Podle mě je to strach z toho, co to přinese, jak to přijmou děti a můj táta…ale je nastartováno, už jsem to podala. (Vykročila ze své zóny pohodlí –pozn. aut).

Co já na tom úřadě ještě dělám?! Zatím pro mne nutný zdroj obživy, než najdu odvahu dělat smysluplnější práci. Věřím, že ji najdu dřív, než mě za mé nekonvenční chování a otevřená ústa vyrazí sami. Tolik bych si přála být mladší a odvážnější… Nevím, kolik tobě bylo let, když jsi odešla z práce a postavila ses na své nohy, ale jsi mi inspirací, vzorem, že to jde! Určitě to nebylo lehké, ale žiješ, nejsi pod mostem a jsi svou paní. Samostatná, soběstačná. Taky jsem si dneska přečetla znovu Millmanův výklad zákona kázně. Mimo jiné píše: „Je třeba rozhodnout se, zda jsi ochotná kráčet po cestě, jež začíná v bodě Teď a vede tam, kam se chceš dostat“.

V tu chvíli mě napadlo: Jo, ale mám na to ještě dost času? A Millman odpovídá: „Když to nezkusíš, když to předem vzdáš, nikdy to nezjistíš! Nemáš ani v podstatě na vybranou, pokud nechceš dožívat a přežívat, než přijde den poslední.“ Taky vím, že nesmím chtít vše hned, že musím jít krok po krůčku, nebo se zase zhroutím, nebo ztratím v přemíře cílů. Letos už se do žádných velkých změn nepohrnu. Stačí mi to jméno. Ale příští rok bude vyřešení mé práce asi akutní. Drž mi pěstičky.

 P. S: Pro ty, kteří neznají: jde o knížku Dana Milmanna Čísla života.

Ivana Inšana PÍHOVÁ

 

vloženo: 11. 11. 2014

„Od rozvodu si pohrávám s myšlenkou, že si změním příjmení. Konečně jsem k tomu řešení dospěla a k přijatelné variantě jeho znění. Prosím tě, podívej se na to a napiš mi, co tomu říkáš, jak to tobě bude vycházet,“ poslala mi e-mailem zprávu moje někdejší posluchačka základního semináře školy Magie čísel a později i kamarádka.

Její návrh se opíral o přidání souhlásky r do příjmení. Drrnčelo mi v uších, jakmile jsem je vyslovila. Ani na pohled, napsané, nevypadlo vábně. Drnčivé příjmení mi k ní nesedělo. Je to jemná, drobná žena, s citlivou duší a značnou intuicí, zesílenou dvojkou v datu narození.

Dala jsem se do počítání a porovnávání obou variant, s jedním a se dvěma r. Samozřejmě včetně křestního jména, jinak to nejde.  Celou osobnost zobrazují obě složky jména. A taky jsem musela brát v úvahu její datum narození.

Varianta jí navrhovaná dávala lepší výsledek než současná podoba jejího příjmení. Přesto jsem jí upozornila na zvýrazněné znění se dvěma r. „Nevadí mi to. Potřebuju to vyřešit formálně, abych se odlišila od příjmení po manželovi a abych dostala do vzorce jména lepší číselné vibrace,“ pověděla na to. Prostě to měla už promyšlené.

Zmínka o jejím někdejším manželovi mě vrátila vzpomínkou o několik let zpátky, kdy se Viven chtěla utopit v moři, a ukončit svůj život po té, kdy jí na dovolené manžel sdělil, že má jinou a že od ní odejde. (Lepší okamžik si vskutku načasovat nemohl). Když se jí to naštěstí nepodařilo, a Neptunova říše odmítla takovou oběť, začala etapu jiného utápění žalu: ve víně, flámech a nadměrném kouření. Pila o samotě, doma, kde na ni všechno padalo. Byla schopná vylézt z bytu třeba ve dvě ráno a jít si  k benzínce koupit pití a cigarety.

Potom se objevila u mne na semináři pro ženy a posléze začalo naše společné usilování o to, aby se jí ZASE CHTĚLO ŽÍT. Individuální terapie zpočátku neměly příliš valné výsledky. Její zranění bylo bezbřehé, otevřené, krvácivé a ona nevědomě odmítala vystoupit z oceánu lítosti, zrady, ublížení. Celé svá já obětovala rodině, manželovi, dvěma dcerám, společnému budování bytu, chaty. Byla všem úplně oddaná a byla by i po kolenou lezla, kdyby tím mohla ztraceného partnera získat zpátky. Kromě rodiny „neměla“ nic, žádný záchytný bod, kterého by se v tom svém tonutí zachytila. Život se jí ze dne na den potopil jako Titanic po srážce s ledovcem.

Naštěstí tahle vývojová etapa je pryč. Ledovec odtál a ztratil něco na své hmotnosti, nebezpečí se stáhlo na otevřené moře, kde nebylo vidět. Jenomže nějaká rezidua tady zůstávala a čas od času se spodní proudění probudilo. Třeba jako nutkání mizet z rozlehlého bytu, kde jí každý pohled manžela připomínal. Ani na chatu nejezdila, protože jí spolu vlastníma rukama vystavěli. Jela tam poprvé po dlouhé době od rozvodu až se mnou, když jsem potřebovala klidné zázemí v přírodě já sama.  Byla to dlouhá cesta, kterou ušla, než se znovu napřímila. Občas jsme se viděly a vypadalo to slibně. Dala se na speciální cvičení asánů  pro ženy a rozkvétala. Byla radost na ni pohledět. Náš kontakt postupně pozbyl na své intenzitě, i když jsme si občas napsaly nebo si telefonovaly.

Jenomže Vivien otevřela a nalistovala další neznámou stránku své knížky života. Začala etapa ochutnávání bytí, jaké nikdy nevedla. Ve snaze ulovit někoho aspoň na jednu noc, aby nebyla sama. Aby jí někdo držel v náručí, aby měla pocit, že jí někdo potřebuje. Že se má ke komu přitulit. Zamilovávala se na potkání. Do čím dál mladších mužů. Deprese a morální kocoviny z toho si u ní podávaly kliku. Znovu se roztočil kolotoč událostí. Patřila do něj i autonehoda na dálnici, kdy jediné místo, které nebylo na jejím autě poškozené po nárazu do svodidel, bylo jenom to u řidiče. Vracela se tehdy unavená pozdě v noci domů a zase nevyslyšela svůj vnitřní hlas: zastav a odpočiň si. Jela dál. A tak se to stalo. Vteřinový spánek a náraz. Několik otoček naštěstí na v tu chvíli prázdné dálnici. Anděl strážný měl pohotovost, aby všechna ta potenciální jiná vozidla zdržel či odklonil.

Mohla tomuto zkvašenému mladému vínu. které se dralo ven za každou cenu, odzátkovat hrdlo láhve jenom ona sama: říct si o pomoc. Říct, už nevím, co s tím, nevím, jak dál. Ale neřekla, nesvěřila se. Až jsem se od jiných dozvěděla, co se děje, a to mě znepokojilo. No co, pokusím se. Při nejhorším mě odmítne, to přežiju, pomyslela jsem si u vědomí toho, že o pomoc si člověk má říct sám. To bývá těžké. Poslala jsem jí dopis.

Vivien mě neodmítla, naopak, postavila se k tomu čelem rozhodnutá „se polepšit“, jak se vyjádřila. A tak jsme navázaly, kde jsme přestaly. Požádala mě o konzultaci při návrhu její změny příjmení, já jsem toho využila a na základě její jmenné konstelace jsem ji „rozebrala na šroubky“ i jako psychoterapeutka.

Tady končí vzpomínka a jsme zase v tady a teď.

„Hrála jsem si s tím asi 14 dní, a teď potřebuju vědět, jestli mi to potvrdíš a doporučíš, nebo vyvrátíš. Jestli ano, jdu okamžitě na matriku se žádostí. Znám se, co neudělám hned, k tomu už se nevrátím,“ přiznala se.

V konstelaci vyšlo najevo, že ten Neptun (č. 7), který jí tenkrát odmítl přijmout do vln zapomnění, metaforicky řečeno dobře věděl, co dělá, tak právě ten jí posílá své dary, často skryté, které si musí najít doslova „pod vodou“, což neznamená nic jiného, než se pro ně hluboce ponoří do svého nitra. A dvojité Sluníčko č. 1 jí zahřeje, dodá potřebné teplo, inspiraci a posvítí na cestu, aby v sobě, a ne jinde, našla svou ztracenou jistotu a důvěru. Rozvrat v životě, ta její dvojitá salta nazad, které metala a metá bez jištění, je vlastně převrat a velká transformace osobnosti působící skrze č. 4 a planetu Uran. Zároveň ovšem dává do výbavy nové myšlenky a inspirace, a pokud je uchopí a přijme změny, jež přicházejí a přestane je brát jako nespravedlivé rány „boží“, bude mít naplů vyhráno. Tím si vytvoří pro sebe záchrannou síť. Síť proti pádům na tvrdou zem. Dvojkoví lidé, jako je Viven, se obávají každé možné ztráty klíči od bytu počínaje a ztrátou blízké osoby konče. Mají rády své jisté a změn se bytostně obávají. Přesto, či právě proto, jí její číslíčka vyzývají k probuzení duše halasnou andělskou trumpetou. Těžké období života, protože její motivací jako dvojky je: ne já sama, ruku v ruce s tebou změníme svět.

Po hospodách a v náhodných známostech tohle ale nenajde. To není její podstata, je to jenom póza, kterou zaujala, protože na sebe chtěla upozornit a protože toužila najít, co nenacházela. Na to je snad jediná rada: přestat znásilňovat situaci, přestat hledat, a pak teprve si tě to, co hledáš, najde samo. Až když tohle od sebe od-pustíš, když se od toho od-poutáš, staneš se opravdovou a nefalšovanou, může přijít k tobě něco pravého, nefalšovaného.

Hledáš své vnitřní kvality ŽENY, a tak sis okusila i krajní meze a polohy energie, jak svou ženskost projevovat. V příjmení psaném se dvěma r máš tuhle báječnou vibraci ukotvenou. Je na tobě, jak jí uchopíš a budeš s ní pracovat. Sama na to už přicházíš, jinak by sis tu práci s tvorbou příjmení nedala a mně ohledně toho neoslovila.

A jak jsem se tak epicky rozmáchla ve výkladu jejích čísel, přišlo mi přirovnání v obraze, které je sice známé, ale když ho vidíte skrze zpomalené záběry kamery, jako jsem to nedávno viděla já, je to zážitek. Ošklivá, žravá housenka nemá jakoby zdánlivě jiný program, než se přežírat. Když je dost tlustá, přestane přijímat potravu a začne se měnit v kuklu. Doslova poskytne své tělo k výživě kukly, která je dokonale stráví. Jedna forma zmizí, aby posloužila vzniku formy nové. Kukle. Tak pak žije z této podstaty a uvnitř tohoto kokonu se pomalu a tvoří forma třetí, motýl. Vznikne forma nová, vyšší a na svět vyletí krásný motýl. Proto je motýl symbolem transformace, dokonalé přeměny forem. Od tebe se teď čeká, až „strávíš“ jednu svoji část (housenku), tzn. bývalou Vivien, zakuklíš se, (období vyčkávání, zdánlivého klidu a tvoření). Pak teprve nastane doba zrodu motýla. To budeš ty ve své pravé podobě. Ve svém expresivním chování a vyjadřování neslyšíš sama sebe, nevnímáš se, překřikuješ vnitřní vědění rozumem, protože se bojíš toho, co nastává, protože je to neznámé, raději utíkáš a utíkáš, hledáš rozptýlení, lacinou zábavu, únik od sebe. Je načase se zakulit, moje milá. Jít do sebe. Počkat si na tu vnitřní krásu, která se ve skrytu ošklivé formy chystá oslnit svět. Ne ji jako Divoká Šárka projektovat navenek. To pak funguje spíš jako plašidlo, než lákadlo.

Poslední souřadnice v tvém novém obrazci dává mistrovské číslo 11 (a skrytě tvou číselnou vládkyni Lunu, č. 2). Je ukrytá v té 11 jako ty se ukrýváš v sobě. A ona si říká: Kde ta Vivein vězí? Proč nejde?  Už jsi odhalila příčinu vnitřního pnutí č. 11, poznala jsi podstatu jeho náročnosti na mistrovství a jako zkoušený student zvládneš tuhle dvojitou vibraci. Kromě toho se v ní pojí obě energie – jak mužská, jangová, tak ženská, jinová. Tvým úkolem je naučit se existovat jako samostatná, celistvá žena, která nepotřebuje berličky jistoty, aby kráčela vznešeně a důstojně a přitom radostně. Třeba i všem výzvám vstříct.

Výsledek výpočtu obrazce je 24/6, čeká na tebe truhlice plná pokladu jako odměna za přestálé zkoušky, za vytrvalost a úsilí. Šetka je tady jako univerzální harmonizující energie a zastupuje tvou planetu Venuši, která tobě, jako Býku, vládne. Je symbolem souladu a krásy. Není se čeho bát.

Ano, udělej tu změnu příjmení, i tím se odlišíš od původní formy přijaté od manžela, dáš tím své osobě nový impuls. Potom bych ti poradila, abys oživila tuhle novou formu (mantru) tím, abys co nejvíce trénovala podpis s dvěma r, tím násobila tu vibraci. Třeba doma ve volných chvilkách, aby se změna mohla materializovat, ukončila jsem svůj rozbor.

Druhý den na to pozdě večer přišla od Viven SMS, kterou vám nyní ocituji, protože ukazuje, jak se k výše řečenému postavila, jak nechala promluvit svoji ženskou intuici a jak kreativně uchopila myšlenku na změnu:

Ahoj, má dobrá vílo, nutí mě to sdílet, tak ti píšu. Udělala jsem si dneska krásný rituál. Vyplnila jsem formulář pro matriku a podle tvé rady se snažila psaním materializovat nové příjmení. Než jsem rituál provedla, přišlo mi, co pro mě to R navíc znamená: RESPEKT  k sobě  i k druhým,  RADOST ze života, z bytí, ROZHODNOST a v neposlední řadě ROZKOŠ být Ženou a cítit a rozdávat Lásku. Jsem vnitřně tiše šťastná a za to, že jsem se setkala s numerologií, vděčím nemálo tobě. Když nevíme, je nám promíjeno (možná), ale když dostaneme informace, máme je využít. Já jsem tohle měla udělat už dávno, chyběla mi odvaha, proto jsem se taky motala v kruhu. Teď věřím, že se všechno změní, už se mění právě teď, když ti píšu.

Pusa, smajlík, a několik neveřejných slůvek jen pro mě.

Moje reakce na její řádky: Jsi prostě nádherně úžasná, jak jsi to pojala! Mám pusu údivem a radostí spadlou na zem! Je to dokonalé, objevné, je to PRRŮLOM (taky s dvěma r). Kdybych měla co, naliji si sklenku a připiju si na nás obě!

Ivana Inšana PÍHOVÁ