Můj blog

Všechny příspěvky:


Mongoloidní dítě

vloženo: 11. 03. 2020

Povídka z knížky Zázračné náhody autora Franka P. Jonese (vydané v Edici Největší záhady světa v nakladatelství Dialog v roce 1995) o osudové předurčenosti hraběte Clause von Stauffenberga, kterou jsem na svůj web nedávno umístila, našla u čtenářů ohlas a byla jsem požádána, abych přidala ještě nějaký jiný příběh. Ráda tak nyní činím, i když výběr není právě snadný; Frank P. Jones napsal knih hodně a všechny jsou vzrušující a nadmíru zajímavé. Musím říci, že i pro mne je jejich občasné pročítání a nyní i zprostředkování uveřejněných příběhů vítaným odlehčením a osvěžením od práce terapeutky a od psaní vážných příběhů ze života klientů.

Dnes vybírám téma velmi zvláštní; o tom, jak si jistí manželé v pokročilejším věku přáli zplodit potomka, který by byl inteligentní, přitažlivý urostlý, zdravý a úspěšný a který by zdědil po rodičích vilu s bazénem a několik tisíc dolarů ve spolehlivých akciích jedné naftařské společnosti.

Pán a paní žili jako rentiéři zcela bezpracným životem, zajímali se pouze o společenské události, o sport, módu a dietní jídelníčky, o svou společenskou prestiž.  V zápolení o místo na slunci mezi společenskou smetánkou si dost pozdě vzpomenuli, že by také mohli konečně založit rodinu.

O vlastnostech svého potomka měli jasno a věřili, že právě tyto vlastnosti jsou tím nejskvělejším, co může život poskytnout. Chtěli mít záruku, že nic z tohoto žádaného zboží nebude jejich potomkovi chybět.

Jasnovidka paní Kingová, kterou v té věci navštívili (a která plně chápe smysl takzvaných náhod v lidském životě), je však v jejich očekávání zklamala, když jim řekla, že takové dítě, jaké si přejí mít, by mohli zplodit až za dva roky. Varovala je, že v přítomné chvíli není pro oplodnění paní vhodná doba.

Paní Cromwellová se jasnovidky zeptala: „A kdybychom se přesto rozhodli mít dítě už dnes? Myslím, že už jsem v letech, kdy by se nemělo tak dlouho čekat.“

„Pak by ovšem vaše dítě zcela jistě nemělo žádnou z oněch vlastností, které si tak usilovně přejte,“ odvětila paní Kingová. „A jaké by tedy mohlo být?“ vznesla další otázku paní Cromwellová.

„Mnoho toho nevidím,“ odtušila paní Kingová a vzhlédla od své virgule. „Rozhodně však vím, že by to bylo šťastné dítě, a i váš život by posléze zcela zaplnilo štěstí. Zdůrazňuji ovšem, že až posléze, ne hned,“ dodala.

„Madame, ale vždyť právě tohle jsme chtěli slyšet,“ pronesl rozzářený pan Cromwell, mávl ledabyle rukou nad slůvkem posléze a vyplnit tučný šek, neboť další setrvání u paní Kingové pokládal za ztrátu času. Ta mu ještě stačila napsat na papír nejvhodnější termín k plánovanému oplodnění a sdělit mu, že se jim narodí syn Igor a přesně předpověděla hodinu, den a měsíc porodu.

Uběhlo deset měsíců a šest dnů, když paní Cromwellová přivedla ve stanovenou hodinu na svět třiapůlkilového synka, měřícího 51 centimetrů. Na první pohled zdravé a normálně vyvinuté dítě…

Záhy však vyšlo najevo, že Igor se stal obětí takzvané trisomie G, neboli Downova syndromu, jinak označovaného také jako mongolismus. U chlapečka se jednalo o to, že ze 46 chromozomů je jeden netypický, nepárový, ulpělý na některém chromozomu skupiny G, čemuž se říká translokační trisomie. Tuto vadu přenesla na Igora jeho matka. Mongolismus je z lékařského hlediska připisován nejčastěji vyššímu věku matky.

Tělesný vzhled každého ´mongola´ je obecně dobře znám, uvádí Frank P. Jones a pokračuje popisem: kulatá lebka, plošší obličej, načervenalé tváře, šikmé oči, rozměrnější jazyk a patetické dermatologické obrazce. Jejich inteligence však dosahuje bohužel jen hranice imbecility. Jsou nevzdělavatelní a úspěchem je to, když zvládnou pro ně mnohdy komplikovanou sebeobsluhu a trvale neznečišťují sami sebe a svoje okolí.

Žádný div, že po tomto zjištění zavládlo v rodině Cromwellových zděšení. Imbecil je mohl zkompromitovat ve společnosti a zcela spolehlivě sociálně doslova vyřídit. Jistě, soucitu by se jim dostalo ze všech stran, jenže Američané vůči sobě nesnášejí soucit. Je to pro ně důkaz vlastní neschopnosti či nedostatečnosti.

Igor pro své rodiče byl nejpádnějším obrazem této nedostatečnosti, a to zejména v zemi, kde jsou děti považovány především za fyzické a psychické kopie svých rodičů, za jejich dědice a reprezentanty!

Pan Cromwell se téměř naráz rozhodl, že dítě musí do ústavu. Jenže to se přepočítal. V paní Cromwellové se totiž začaly probouzet mateřské city.

Do svého bezmocného synka se zamilovala přesto, že už od svého narození nesl stigmata a osud méněcenného a vlastně pro svět zcela zbytečného tvora.

Pan Cromwell nežaloval paní Kingovou, jak měl původně v úmyslu, protože se dal zviklat manželčiným naléhání a sám si uvědomil, že nezmůže nic proti osudu, který před ním jasnovidka tak jasně předestřela. I on se pozvolna smiřoval se svým synem, jenž ho nikdy rozhodně nemohl reprezentovat a nikdy se rovněž nemohl stát jeho dědicem. Se synem, který se vzdor svému intelektovému handicapu začínal usmívat a napřahovat k němu své ručky, se smiřoval.

Uplynulo několik let. Igor rostl jako z vody a jeho rodiče se o něho příkladně starali. Chlapcova výchova jim zabrala všechen čas, rodiče se stáhli do ústraní a vyhýbali se společenskému životu. Pan Cromwell si znovu otevřel advokátskou praxi a její výnos věnoval na vytvoření nadace pro fyzicky i psychiky postižené děti!

Od té doby se rodiče Igora rozhlíželi po světě zcela jinak a jejich srdce naplňoval soucit.

Ještě než uplynuly tři roky od narození jejich syna, uvědomili si, že jsou navýsost šťastni, jak nikdy nebyli, když žili bezstarostný a zahálčivý život. Bezmocný synek dodal kupodivu jejich životu smysl. Na každý pokrok v jeho chování byli nuceni vynaložit tisícinásobně více úsilí než rodiče zdravých dětí.

Když si Igor naučil čistit zuby kartáčkem, měli Cromwellovi takovou radost, jako jiní rodiče, jejichž děti promovaly na Harvardu. Když si posléze dokázal sám zavázat tkaničku u boty, byl tímto jeho výkonem pan Cromwell několik dnů zcela opojen. A když chlapec konečně zvládl nástrahy a složitosti defekace, upekla paní Cromwellová na oslavu tohoto vítězství ducha nad bezmocnou hmotou poschoďový dort.

Rodiče byli pyšní na to, že jejich synek dokázal posléze více než jiné, stejně postižené děti. Igor se cítil šťasten a snažil se pod vedením rodičů o co největší pokroky. A oni byli neskonale šťastní, že se mu to daří.

V roce 1988 napsal pan Cromwell paní Kingové dopis, z něhož po svolení pisatele i adresátky Frank P. Jones v knize cituje:

„Rázem jsem poznal, že je v podstatě lhostejné, čemu se člověk v životě věnuje. Důležité je, aby to činil se zápalem a se srdcem plným radosti. Jen hlupáci si myslí, že smyslem života mohou být pouze peníze, společenský úspěch a dobře zajištěné dynastické následnictví. Už dnes jsem si jist, že veškerý svůj majetek odkážu postiženým lidem. Vy, paní Kingová, jste mě naštěstí ještě v poslední chvíli svedla z falešné stopy. Jistě bych si přál zdravého syna, ale pak bych, jak jste skvěle předpověděla, nebyl tak šťastný, jak se cítím dnes, a ani můj zdravý syn by v životě neprožíval tak opojnou radost, jakou po většinu dne okouší náš Igor. Jak podivuhodná náhoda změnila celý náš život…“

Inšana


Síly mezi čísly

vloženo: 11. 03. 2020

Vybrala jsem z numerologické poradny tento podnětný příspěvek.

„Vždycky jsem si myslela, že jsem na základě horoskopu pod vlivem planety Saturn, ale když přihlížím k numerologickému rozboru osobnosti, tak to vypadá, že je to spíš Uran (dle data narození) anebo Merkur (dle roku narození). Takže Saturn tam roli vůbec nehraje?

Nechápu ten rozdíl mezi horoskopem a numerologií. Respektive nerozumím zcela, k čemu spíše přihlédnout, jestli mi rozumíš. Zdali je to k mému znamení jako takovému (Saturn), či spíše na ten konkrétní den, kdy jsem se narodila.

Odpusť mi, prosím, že se Tě na to ptám, ale tyto planety jsou natolik rozdílné, že mi to prostě nedá.“

Tolik citace z dopisu Lucie.

Není co odpouštět, naopak, otázky jsou vítané. Kdo se neptá, nic se nedozví.

Pojďme tedy prozkoumat toto zadání.

Narození: 4. 1. 1980 ve slunečním znamení Kozoroh, jemuž vládne Saturn. K této planetě je přiřazeno číslo 8. 

Saturn zde hraje podstatnou roli; jak by mohl nehrát, když vládne Kozorohům? Z titulu slunečního znamení je tedy Lucie dítě Saturna a čísla 8, což je číslo osudu, chcete-li jiný výraz pro karmu. Den jejího narození je 4, která patří k Uranu, což je zcela opačná síla k Saturnu.

Mezi čtyřkou a osmičkou je mysteriózní vztah stejně tak jako mezi – podle legendy – planetami Uranem a Saturnem. Legenda hovoří o jejich „vzájemném vyřizování si účtů.“ Obě čísla k sobě mají magnetickou přitažlivost, vazbu jako dvojčata, jedno bez druhého se nevyskytuje a symbolizují určité napětí –  obě čísla mezi sebou také jakoby „soupeří“. Co Uran (4) boří, likviduje ve jménu postupu, pokroku a nastolení místa pro nové věci a systémy, Saturn (8) vyvažuje padni komu padni, ať to stojí, co to stojí. Saturn a číslo 8 zde představují osudovou předurčenost. Když Uran (4) boří a smetá z cesty už vyžilé, nefunkční a neperspektivní stavy věcí, nadělá při tom obvykle větší či menší škody, ruiny, obrazně řečeno. Ten, kdo po něm „uklízí“ (vyvažuje), je Saturn. Když bychom si vypomohli přirovnáním k lidským charakterům, pak bychom mohli říci, že Uran je prchlivý vztekloun s obrovskou mentální silou, Saturn zase netečný flegmatik obdařený obrovskou vytrvalostí, který ví, že stejně nakonec bude po jeho, protože je symbolem „strážce prahu“.

Zejména ve svých kombinacích jsou čísla 4 a 8 čísly osudu. Když jsou 4 a 8 čísly dne narození, což je případ Lucie 4. den v měsíci), i můj případ (jsem 8. dne narozená), (dále sem spadají složená čísla 13, 17, 22 a 26, 31, tedy taková, která po redukci dávají 4 a 8)), pak byla zvolena osobou (námi), kterou reprezentují, v moudřejším stavu milosti mezi jednotlivými narozeními – reinkarnacemi. Znamená to, že duše „si uvědomila,“ že jsou tady karmické dluhy, které volají po vyváženosti něčeho, co bylo odsouváno a odkládáno příliš mnoho životů. Pak si duše vybere tento kanál zrození (4,8), aby bylo zajištěno, že se dlouho přehlíženým karmickým závazkům bude čelit a že budou konečně vyváženy.

Co to znamená? Že je člověk pod vlivem 4 a 8 nedobrovolně stavěn do určitých situací, v nichž se příslušná karma uvede v současné existenci do rovnováhy. Sama bych o tom mohla hodiny vyprávět. Právě o tu vyváženost – rovnováhu  – její nalezení – se jedná tam, kde působí 4 a 8.  U tebe, Lucko, je 4. den narození, plus je tady znamení Kozoroha, k němuž patří 8. Kozoroh je v podstatě stejný jako popis č. 8 – houževnatý, vytrvalý, učí se kázni, zoceluje se často pod silným tlakem životních událostí, ale protože 4 je v 8 obsažená dvakrát, jde vlastně o to dohnat, co bylo zmeškáno. Znamená to konec „veselých časů“ a nástup tvrdého biflování, kde se nic neodpouští. Proto je tato kombinace pro jedince tak náročná na zvládnutí- žádná jiná snad není tak těžká. Teď napíšu něco z knížky, na čemž tuhle vazbu dokonale pochopíte. Většina lidí je schopna jednoduché vibrace 4 a 8 zvládnout. Je to však jejich kombinování a násobení, které zvyšuje jejich moc, až se nakonec stane osudovou a způsobí, že tito lidé přitahují mnohem víc, než je jejich zasloužený díl smůly, ztrát a citových zklamání.

Znám lidi narozené jak 4., tak i 13., 31., 22, 26., a u všech tahle navázanost na sebe sedí.

Osmičkoví lidé jsou na tom o něco hůře než čtyřkoví (mám na mysli stále den narození!), jsou více dětmi osudu než lidé se 4. Řeší velmi podobné věci ve svém životě a opakovaně dělají i velmi podobné chyby, například ve výběru partnerů. Ale to už zase přesahuje někam jinam, sem to teď nepatří. Navíc mohu ze své mnohaleté praxe potvrdit, že čtyřky ve vazbě na osmičku ji tak zvaně pěkně zatápí a mydlí schody. Dělá ten rozvrat (Uran) a osmička pak má co uklízet, rozuměj uvádět do rovnováhy, čímž, převedeno na lidi, se pěkně zapotí, sáhne si na často na dno svých psychických i fyzických sil, dokonce i existenčních. Je ale natolik silná, (má neobyčejné množství energie a životní síly), odolná, houževnatá a trpělivá, obvykle ještě plná pochopení pro závazky symbolizované osudovou osmičkou, že to pomocí své vnitřní síly zvládne a navíc jí to spojuje s jejím přirozeným intuitivním vnímáním a prohlubuje její spiritualitu.

Oproti ní lidé narození 4. dne v měsíci mají většinou i charakterově blízce podbarvené „vlastnostem“ Uranu: dar rozhodnosti a často až hlubokou touhu po výjimečnosti. Jsou praktičtí, mají rádi rutinu a více je zajímají věci týkající se fyzické reality, než nějaké spirituality, na kterou si ´nemohou sáhnout´.Tito lidé jsou také dost houževnatí, vyčerpává je však ona rutina, i kdyby se měli dřít sebevíc, neradi se jí zříkají. Oni nemají rádi změnu u své osoby, zato přejí nadmíru všem změnám okolo sebe, hlavně těm společenským, čímž žijí tak trochu v paradoxu.

Je třeba vidět, že čísla představují určitý potenciál, energii, která se – jako všechno ostatní –  také vyvíjí a jak se vyvíjí, o tom rozhodne a tomu dává směr člověk tím, jak ty energie – jejich potenciál, uchopí, což je dáno mnoha dalšími faktory. Každé číslo rovněž přechází do následujícího a stejně je i ovlivňováno ostatními. Příklad: člověk narozený 1. dne v měsíci může a nemusí využít obrovský potenciál tvořivé síly v jedničce obsažené. Pokud najde směr, kam tento potenciál zaměřit tvůrčím způsobem, má vyhráno. Pakli-že však směr, kam by měl tuto samotným principem Stvoření energii směřovat, může se to úplně vymknout z ruky a energie tvoření se může změnit v energii ničení. Samozřejmě záleží na číslu měsíce, jejich součtu, dále na letopočtu, vše toto je určitá směs energií, která člověka ovlivňuje a k  jejímuž rozluštění – přečtení – je numerologie jako dělaná.

Prémie pro Lucku a ostatní čtenáře. Lidi pod vlivem 4 a 8 by si měli dávat obzvlášť dobrý pozor na další lidi 4 a 8 – právě pro násobení síly těchto čísel. Příklad Lucie je narozená 4., v Kozorohu (8), neměla bys mít za partnera člověka s těmito čísly a jejich součty či násobky.  Jenomže podle zákona magické přitažlivosti jsou právě lidé 4 a 8 k sobě neodolatelně přitahování ve všech druzích vztahů: lásce, manželství, přátelství, obchodním partnerství, v příbuzenských vztazích a pozor, včetně vztahů získaných sňatkem. Platí to i o adresách a číslech domů, součtu telefonních čísel…

Když to shrnu, vlivu osmičky se Lucie nemůže vyhnout, protože je Kozoroh, vlivu 4 se nevyhne, protože je 4. narozená. Také součet 4 + 1 (leden), dávající 5, se bude více či méně často a v různé intenzitě projevovat jako pohyblivý a zvídavý merkurovský charakter. Když sečtu všechna čísla jejího data narození, tzn. 4, 1, 1, 9, 8, 0, dostanu složené číslo 23, po zkrácení 5, tedy číslo patřící k planetě Merkur. Takže k těm už popsaným vlivům bude na Lucii působit vliv pětky, trojky a dvojky.

A aby toho ´náhodou´nebylo málo, záleží také na postavení čísel, jakou pozici které kde zaujímá. Některá vyjadřují osobností charakteristiku, jiná povahové sklony a způsoby reakce na podněty, další zase na úkoly, které člověka v životě čekají.

Každý z nás je pod vlivem kombinací čísel, některá se mají více ráda, mají k sobě afinitu, jiná se „nemusí“ a jiná se přímo „nesnesou“, jsou naprosto rozdílná ve svém působení, jiná jsou k sobě lhostejná, netečná – tak jako planety, čímž symbolizují podobné vztahy, jaké bývají mezi lidmi.

Čísla k sobě netečná stojí za houby, protože z netečnosti (lhostejnosti) se nemůže zrodit žádný smysluplná akce, vlastně vůbec žádná. Čísla, která se „mají ráda“, vytvářejí harmonizující vibrace, ale také to nemusí být železné pravidlo;  Čísla, mezi nimiž to jiskří, je tam i určité napětí, je živná půda pro akce a tedy i pro růst a změny. Má se to podobně jako s postavením planet – opozice, konjunkce, kvadrát…

Mezi numerologií a astrologií je podobě úzký vztah jako mezi čísly 4 a 8.

Inšana


Osudové předurčení, jež se do písmene naplnilo

vloženo: 12. 02. 2020

Nedávno jsem znovu sáhla po jedné z knížek z edice Největší záhady světa, kterou vydalo nakladatelství Dialog v roce 1995. Mám jich z této edice několik a čas od času si v nich ráda znovu přečtu zejména ty, které napsal londýnský rodák Frank P. Jones.

Do knihy nesoucí název Zázračné náhody autor posbíral nezvyklé události, jež označuje jako zázračné náhody. Prozkoumal fakta, prověřil všechny možné doprovodné okolnosti, než v popisované příběhy sám uvěřil a dospěl k názoru, že jsou nesporným důkazem existence nadpřirozených sil.

Dovolím si s vámi sdílet obsah zejména jedné z povídek v knize obsažených; všechny jsou fascinující, ale tahle v mých očích vyhrává. Mluví o osudovém předurčení jisté známé osoby, jejíž datum narození je jedním z těch fascinujících osudových faktů a i faktorů, jenž mě tak moc svou vypovídající numerologickou souvztažností přitahují. Dostanu se k ní za malý okamžik.

Autor Frank P. Jones věnuje příběh hraběti Clausovi von Stauffenbergovi, člověku, který vstoupil do dějin jako osnovatel a organizátor neúspěšného atentátu na Adolfa Hitlera. Těch atentátů byla spáchána celá řada, že všech však říšský vůdce jako „zázrakem“ vyvázl. To jsou celkem dost známá fakta, atentát na Hitlera ze dne 20. července 1944 byl dokonce zfilmován v hlavní roli s Tomem Cruisem, jenž hrál ústřední postavu, Clause von Stauffenberka, důstojníka generálního štábu německého wermachtu. Hitler po tomto útoku na svoji osobu vyvázl pouze s nějakými drobnými oděrkami a popáleninami.

Claus von Stauffenberg se opovážil v hlavním stanu wehrmachtu v Rastenburgu položit bombu v aktovce přímo k vůdcovým nohám a poté z místnosti chladnokrevně odešel. Musel mít obrovskou odvahu a nervy ze železa. Tato role, včetně jeho popravy, mu byla dokonce předurčena. Avšak popořadě.

Claus von Stauffenberg se narodil dne 15. listopadu 1907, měl dva bratry; Alexandra a Bertholda. Počítejte se mnou: 15 = 6, listopad je 11. měsíc, takže sečteme šest plus jedenáct, dostaneme sedmnáct, letopočet nám v součtu také dává číslo sedmnáct. Pojďme dál, v roce 1923 se bratři Stauffenbergové seznámili se slavným básníkem Stefanem Georgem. Zajímavou okolností je, že rok 1923 dává součtovou patnáctku, tedy číslo dne narození Clause von Stauffenberga.

Autor knihy uvádí, že Claus von Stauffenberg nebyl člověkem, který by se někomu podřizoval, avšak zmíněnému básníkovi se bez odporu poddal. Uvidíme, jak důležitá okolnost to byla. Podal o ni svědectví Clausův bratr, když pravil, že Claus se v přítomnosti Georgově choval jako zcela omámený, v očích měl podivný jas, uměl nazpaměť množství jeho bání a deklamoval je způsobem, jakoby básníkova slova rozeznívala nejtajnější struny v jeho duši.

Jiný člověk, Arnold Zweig, básníka Georga popsal jako muže s tváří kouzelného skřítka, s očima, bradou a čelem vyzařujícími magickou posedlost, před níž se nadaní a citlivé lidé museli sklonit…

První se s básníkem Georgem seznámil Clausův bratr Berthold. Tehdy Georg Bertholdovi řekl: „Vy jste se musel o svou tvář s někým rozdělit…“

„Ano, pocházím z dvojčat,“ odvětil Berthold.

„Ne, máte jistě ještě mladšího bratra. Byl bych rád, kdybyste mi ho mohl představit.“

Mezi Clausem a Georgem se pak vytvořil zvláštní vztah, píše autor knihy. Jednou pravil Georg Clausovi: „Máte čáku státi se velikým mužem.“ „V jakém smyslu?“ otázal se překvapeně Claus von Stauffenberg. „Jednoho dne se pokusíte sejmout z Německa velikou hanbu,“ odvětil George v přítomnosti Clausova bratra Alexandra. “Pokusíte se, nic víc. A zaplatíte za to životem…“dokončil Geoge. Více svoji vizi už nikdy blíže nekomentoval a nekonkretizoval.

Báseň ze sbírky Nová říše, pojmenovaná autorem Stefanem Georgem Tajemné Německo, dala o mnoho let později jméno odbojové skupině, která se v roce 1943 vytvořila okolo Clause von Stauffenberga.

Od tohoto roku připravoval výše jmenovaný důstojník atentát na Hitlera se záměrem nahradit nacistickou diktaturu vládou demokratů. Svoji vizi nové vlády vytvářel až příliš do všech detailů s konkrétními osobami, odpovědnými za jednotlivé rezorty. Seznamy alternativní vlády, vypracované Stauffenbergem a jeho stoupenci, poskytly později gestapu neocenitelnou službu; tahali pak spiklence doslova jako raky z pytle, přibližuje Frank P. Jones.

Po nezdařeném atentátu hned 21. 7. 1944 Hitler promluvil do rádia, svoje zázračné zachránění připsal Prozřetelnosti, jež si ho vyvolila, a prohlásil: „Spiklenci budou bez milosti vyhlazeni.“

V tu dobu byl hrabě von Stauffenberg už mrtev, popraven, načež pokračovala nelítostná razie jako msta Hitlerova za útok na jeho osobu. Byla nesmiřitelná. V její první vlně bylo popraveno nejméně 160 osob, vesměs důstojníků, z toho dvacet generálů a jeden polní maršál. Celkově padlo za oběť více než tisíc osob. Popravy se konaly až do dubna roku 1945.

Stauffenbergův atentát dodnes udivuje historiky svým diletantismem, jehož se strůjci dopustili. Malá, někdy docela nulová konspirace, do takto vysoce riskantní hry byly mnohdy zatahovány nedůvěryhodné osoby, o chystaném úmyslu provést atentát na vůdce vědělo velmi mnoho zcela neprověřených stoupenců.

Rastenburský objekt vyhlížel po atentátu jako po zásahu patnácticentimetrovým dělostřeleckým granátem (popisuje autor knihy), zatímco vůdce vyšel nepoškozen. Tehdejší nacistický prominent, ministr propagandy Goebbles o organizátorech spiknutí prohlásil: „Hlupáci, jak si mohli myslet, že provedou revoluci po telefonu! Jen ten Stauffenberg, to byl chlapík. Toho je málem škoda. Taková chladnokrevnost, taková inteligence, taková železná vůle! Jak se jen mohl obklopit takovou gardou blbců, je pro mne nepochopitelné.“

Generál Henning von Treskou, který 21. července spáchal sebevraždu na východní frontě, aby se nedostal do spárů gestapa, řekl před smrtí svým důstojníkům: „Mám pocit, že Stauffenberg nás chtěl pouze očistit před dějinami a nešlo mu ani tak o puč, jako spíše jen o samotný atentát. V tomto smyslu se jeho čin zdařil vrchovatou měrou…“

Podobného mínění byl i polní maršál von Kluge, který spolkl jed 19. srpna 1944. Byl si jist, že Stauffenberg organizaci zamýšleného puče zpackal málem úmyslně…

Podobnou hypotézu vyslovil před popravou ve svém dopise na rozloučenou Fritz-Dietlov von der Schulenburg, když napsal: „To, co jsme učinili, se nám jevilo jako nezbytné. Posléze nás budou soudit dějiny a vysloví nad námi osvobozující rozsudek.“

Dva dny před atentátem, a tedy před svou smrtí, si Claus von Stauffenberg zapsal do svého sešitu, jež posléze objevilo gestapo v jeho bytě: Jen velikost oběti určuje význam vlasteneckého činu.

Onen osvobozující rozsudek, zmíněný von der Schulenburgem, přinesly dějiny velice záhy. V dnešním Německu je Claus von Stauffenberg málem modlou. Je vlastně jediným důkazem o vlasteneckém hnutí Němců proti Hitlerovi a jeho nacistickému režimu. O hnutí, které se vskutku zformovalo až v posledním okamžiku, aby sňalo z Německa velikou hanbu.

Do myšlenky atentátu bylo zapojeno více než tisíc lidí. Téměř všichni zasvěcení zemřeli na popravištích nebo v mučírnách gestapa. Do jednoho se tak stali oběťmi osudné předurčenosti, když na své životní cestě potkali Stauffenberga. Dnes však tito mučedníci tvoří kohortu nejslavnějších německých rytířů – s přesně podle vyjádření dávné předpovědi básníka Stefana Georga, sňali hanbu z Německa. Fatální, osudové na tom je, že za tím vším stojí jediná, napohled nevinná otázka, kterou v roce 1923 položil básník Bertholdu Stauffenbergovi: Vy jste se o svou tvář musel s někým rozdělit…

V kontextu s těmito událostmi se nyní vrátím k číslům narození Clause von Stauffenberga. Podíváme se na ně pohledem aplikované numerologie.

Jak už víme, součet dne a měsíce jeho narození dává 17 – záměrně ji nevypisuji slovem sedmnáct, aby více vynikla –   stejně jako dává 17 součet čísel v letopočtu jeho narození. To máme dvě 17. Další, třetí 17, je ukryta za letopočtem 1943 (součtem všech čísel), tedy v roce, kdy Claus von Stauffenberg připravoval atentát.

Souběh složeného čísla 17 (potažmo osm) a jeho souvztažnost k jediné dějinné události připravované jedním člověkem jako nositelem této myšlenky a činu, je více než pozoruhodný. Je načase podívat se význam čísla sedmnáct.

Číslo sedmnáct je ´číslem nesmrtelnosti´. Naznačuje, že jméno osoby ji (tu osobu) přežije! Jinak řečeno, že věhlas díla, které po sobě tato osoba zanechá, je nesmazatelný, jakoby navždy živoucí. Říká dále, že pro člověka, k němuž se 17 váže, představuje osudovou předurčenost, neboť i osmička v ní ukrytá je přímo výrazem osudovosti a zároveň ´v jistém významu´i nesmrtelnosti – ve smyslu, že lidské dílo, lidský čin, přetrvá fyzickou smrt svého nositele. Celý tento popis ´charakteru´ či energetické vibrace čísla 17 máme ve sledovaném předmětu rovnou ztrojnásobený, chcete – li trojnásobně zdůrazněný význam, včetně jeho naplnění. Je to jako pojistka předurčenosti. Pokud bych si chtěla ještě všimnout významu čísla tři, pak v jádru k této ´kauze´, již sledujeme, musím uvést nejvýznačnější ´povahu´čísla 3: je to číslo účinnosti! Vše, co má mít zvýšenou účinnost, se opakuje třikrát!

Velmi pozoruhodná je také shoda čísla 15 jako dne narození Clause von Stauffenberga, která se v numerologii nazývá Mág nebo také Kouzelník, a má hluboký esoterický význam a alchymistické vibrace, jimiž se projevuje všechno magické. Povšimněme si, že se nám v názvu čísel objevují podvakrát tvary slova magie: Mágova hvězda (17), Mág (Kouzelník) v 15. Pokud jste přečetli popis osoby básníka Stefana Georgea, jak vypadal, jak vyhlížel, pak se dokonale shoduje s významem mág, kouzelník, magický. A ta jeho předpověď…

Autor Frank P. Jones nazývá podobné jevy, jež jsme si na jednom příkladu přiblížili, shrnujícím názvem zázračné náhody. Ovšem taktéž tento muž, zastánce paranormálních jevů dospěl k názoru, že se jedná o nesporné důkazy nadpřirozených sil.

Slova náhoda je jenom berlička, o niž se opíráme ze zvyku, když jsme pohodlní se zaobírat hlubšími významy jevů a věcí, raději před nimi zavíráme oči a tváříme se, že jsme slepí. Numerologie je prastará nauka a má dosud svoji vypovídající hodnotu. Je to nauka o významu čísel, dobře využitelná a aplikovatelná, pokud člověk potřebuje její pomocí proniknout pod povrch běžných věcí. Jak vidíte, i takto použitá velice dobře doplňuje smysl i událost dávno minulou.

Inšana


Umlčený lev

vloženo: 3. 02. 2020

Aktualizovaná verze z 10. 2. 2016

Dvanáct let vedl mladý podnikatel Bořek, narozený ve znamení Lva, úspěšně svoji stavební firmu. V posledních pěti letech ho začalo sužovat astma. Nemohl dýchat, trpěl úzkostnými stavy, špatně a málo spal. I do postele si bral notebook a počítal, kolik firma vydělala, aby měl na mzdy pracovníků, kolik vydá na náklady, co padne na cestovné, jestli zbude něco pro něj, jak zajistí lidem další práci… Usínal nad ránem a vstával zbitý jako pole po kroupách. Objevily se závratě. Bořek potřeboval občas také vylézt na lešení, zvládl to jenom do čtvrtého patra, tam dostal závrať, lekl se a musel slézt dolů, kde zůstal paralyzovaný neschopen čehokoliv.

Jeho firma v první polovině daného roku prosperovala, poté se stav výrazně zhoršil a ke konci roku se ocitla v červených číslech. Bořek je workoholik, všechnu svoji energii a sílu vkládá do podnikání, nemá žádný čas na sebe. Nemá kdy se seznámit s nějakou ženou, lidem kolem sebe nedůvěřuje.

Byl dvakrát ženatý, dvakrát podvedený (jak to vidí), lidi si drží od těla. Tři roky je bez partnerky. Zkouší Seznamku, začne si s nějakou ženou psát, už to vypadá nadějně, obdrží příjemný vzkaz, odepisuje, chvíli si ještě píší…

Bořek nedotáhne komunikaci dokonce, protože ho práce pořád tahá za ruce a odvádí jeho pozornost. Místo toho znovu přepočítává, jestli někde ve výpočtech a kalkulacích neudělal chybu. To vše vleže v posteli.
„Říkám si, dneska půjdu brzy spát a pořádně se vyspím. Na prsou mám notebook, v nádechu pocítím zase chrčení, pískání. Jakmile odložím počítač, zmizí to,“ svěřuje se, jenomže ouha, nevidí souvislost, kterou právě vyslovil a má ji doslova na očích. Když ho nechám opakovat jeho vlastní věty, zpozorní.

Položím mu úplně triviální otázku: „K čemu slouží postel?“ „Ke spaní“, zazní. „A co v ní děláte vy?!“ „Pracuji.“

Rozebereme si situaci. Bořek místo toho, aby se vyspal, nebo byl v posteli se ženou, prohání počítač a počítá a počítá, co mu to vynese. Vytváří si nepřijatelné podmínky a konečně sezná, že jeho počínání ho samotného štve, což si do této chvíle tak docela jasně neuvědomil, protože to tak dělá dlouho a je tak zvyklý. Inu, zvyk je železná košile.

Zazní slovo odpor, a když zkoumáme blíž, k čemu se vztahuje, vyjde najevo, že Bořek naráží na svoje myšlenky o tom, jak by se nejraději nechal zaměstnat, na podnikání se vykašlal a měl pokoj. Také na lidi, které si najímá na jednotlivé stavební práce, má vztek a dokonce k nim cítí odpor.

Když se zeptám, proč, odpoví, že ho nerespektují a že si připadá jako páté kolo u vozu.“ Když se probudí, pomyslí nejdříve na …“To zase bude den… zase mi budou dělat naschvály,“ říká Bořek trpce a do práce odejde s myšlenkou, že se s nimi – svými najatými řemeslníky, vůbec nebude bavit.
Moc nechápu jeho přístup, vlastně vůbec mu nerozumím. Jak se může nebavit s lidmi, když dělají na stavbě pro jeho firmu? To taky jde? Bořek zareaguje slovy, že to už vyzkoušel, a práce se i tak udělala.
Vzápětí popře, co právě řekl a opraví se: „Vím, že mlčením se nic nevyřeší, naopak, bude mezi námi ještě hůř. Neumím si zjednat autoritu. Jsem mladší než oni, mám asi příliš kamarádské jednání…měl bych být přísnější, tvrdší, je to moje firma, která jim dává vydělat. Jedeme za prací třeba i sto kilometrů jedním autem, práci jsem sjednal já, doplácím ze svého na benzín. Oni slibují, že mi přispějí, ale nedají mi nic. Jsem pěkný trouba.“
Na každém pracovišti přeci musí být nějaká pravidla, podotknu.

„Nejsou žádná pravidla, žádná jsem neurčil. Zatroubím na ústup, namísto toho, abych se k tomu postavil rázně a důsledně, abych zabojoval.“

„Proč to neuděláte?“

„Mám obavy ze střetu, mám strach, nic jim nevytknu, když něco zvorají, přehlížím to, nic neřeknu a pořád všechno kontroluju. Dělají si ze mě srandu. Jsem jim pro smích.“
„A vy se jim divíte? Uvědomujete si nějakou svoji hodnotu?“

„Cože? Jak to myslíte?“

„Je něco, čeho si na sobě vážíte a ceníte?“ Ticho po pěšině. „Máte se rád?“ „Nééé!! Často myslím na to, jak dlouho tady budu ještě strašit? Mám jen práci, práci, práci, a nic ze života.“
„Nikdy vás nenapadlo, že jste to vy sám, kdo si nedovolí mít čas pro sebe a kdo si v práci nechá, lidově řečeno, dělat na hlavu? Čekáte, že vás někdo omilostní a řekne, Bořku, vypřáhni, dej si oddych, pořádně se vyspi, a chlapy v práci pěkně srovnej do latě?“
„Už jsem řekl, jsem trouba. Utíkám od všeho.“

„Neumíte zařvat? Vycenit zuby a ukázat lví drápy? Obhájit si svoje?“
„Ale jo, občas jsem to zkusil, ale asi ne dost. Nemělo to žádný účinek. Stejně jako s matkou a našimi dohady o mých přátelích, o práci, s kým bych se měl stýkat a jak bych měl žít.“

Aha, odtud asi vane vítr. Namíříme sem ostří pozornosti. „Jaká je vaše maminka? Jak se k vám staví?!“
„Maminka je příliš staromódní, odjakživa jsem s ní bojoval, bojuji pořád. Jdu raději na ryby, protože vím, že se tam nepohádám s lidmi a nebudu se muset obhajovat a nic vysvětlovat.“
„Maminka má o vašem životě svoji představu, jenže tohle je váš život, ne její. Proč neděláte, co chcete sám?“

„Co si pamatuji, jsem pod jejím tlakem. To mi zůstalo. I dneska pracuji pod tlakem, čím větší tlak, tím víc dřu.“
„A tím víc jste nespokojený a bolavý, nemůžete dýchat, trpíte závratěmi. Ale vyhnul jste se odpovědi. Matka může za to, že vy vedete nespokojený život?“

Otázka Bořka udiví. Nevidí, že může změnit to, co mu nevyhovuje. Je pohodlnější hodit zodpovědnost na matku (případně jiné lidi a zůstat ve své komfortní zóně).
Od výrazu, připadám si jako páté kolo u vozu se posuneme k jiné situaci, která v něm navozuje stejné pocity úplné zbytečnosti. 
„Když si prohlížím profily na Seznamce, vzpomenu si na blízkého člověka a jdu se podívat na její profil. Přemýšlím, co se mezi námi vlastně stalo a proč a jestli je šťastná.“

„Proč se takhle týráte?“

„Protože ji mám pořád v srdci. Občas mě osloví, napíše a ve mně se to zase nastartuje.“

„Co se nastartuje?“

„Že ji nemůžu vidět. Moc mi chybí…“ Bořek začne štkát steskem po své velké lásce. Uvědomuje si bolest kolem osrdí.

„Když to mezi námi skončila,natruc jsem se oženil s tím, že ji to bude boletKdyž jsem dostal svatební oznámení o jejím sňatku, sevřelo se mi na hrudi, srdce mi bušilo v krku, nejradši bych překazil její svatbu tím, že bych jí řekl, aby se nevdávala a zůstala se mnou…půl rok s ní bylo to nejlepší, co jsem kdy ze života měl. Ona se vdala, já si od té doby připadám jako to páté kolo u vozu.“

Z jeho odpovědí je cítit trucovitá, nešťastná dětská reakce. Dokud si Bořek nevyřeší vztah s matkou, nezačne se chovat dospěle, nepohne se dál ani ve vztazích s ženami, ani s jinými lidmi.

Hodně vypovídá fakt, že všechny jeho dosavadní přítelkyně mu nadělaly dluhy. Tedy, on si je nechal nadělat svým přístupem, on to dovolil. Ještě rok, říká a bude je mít z krku, ty dluhy. Bořek přiznává, že by svoji bývalou lásku bral i s jejími dětmi, jenomže by neměl kuráž ji oslovit.

“Bojíte se, co byste uslyšel?“

„Vůbec si nechci připustit, že by ona něco takového řekla…Je pro mě přijatelnější žít v nejistotě, než slyšet zamítavou odpověď.“


Jako svlečená donaha

vloženo: 3. 02. 2020

Aktualizovaná verze z 10. 2. 2016 

Andreu stresují docela běžné situace. Často víc, než je obyčejně běžné a někdy dokonce až tak moc, že se dostává do stavů takřka ohrožujících život. Do práce musí dorazit včas a ´čipnout si příchod´. Když vidí, že nestíhá autobus, hned má knedlík v kru a hrudník tak sevřený, že nemůže nabrat dech. Když se jí zeptám, co se stane, když přijde později, odpoví, že jednou k tomu beztak dojde a hned jak to vysloví, už sotva popadá dech.  Každý pozdější příchod se může obrátit proti ní. Nejprve napomenutí, poté písemná výtka a potřetí hrozí už vyhazov z práce. Ano, tak je to na mnohých pracovištích zavedeno. Jako pro otroky.

Jsou i jiné okolnosti, kdy se Andrea cítí tak mizerně, až má strach, že to už nezvládne a zemře. Třeba když má řídit auto, což je často, protože jezdí služebně. Ani když jede jako spolujezdec, nezvládá svůj stav. Dělá se jí špatně, má strach z kolapsu, že ztratí vládu nad sebou, případně nad autem.

Tělesně se to projevuje tak, že ji tlačí na pravém žebru, má studené ruce, špatně dýchá, třese se, je nápadně bledá. Někdy sotva jde. Nemůže ani jíst. Je slabá, malátná, unavená, úplně bez energie.

„Dobře. Jedete v autě, přijdou potíže. Popište mi, co se děje.“

„Zastavím. Sním bonbón. Potíže ustoupí, za chvíli se znovu vrátí, a tak pořád dokola. Jedu dál. Po pár kilometrech musím znovu zastavit. Sním bagetu, ale neudělá mi dobře. Zvedá mi žaludek, je mi na zvracení, nemůžu jí strávit.“

„Nemůžete něco strávit?“

„Jo, asi jo.“

„Co to je?“

„Nevím.“

„Co horšího by mohlo nastat, kdybyste zkolabovala za volantem?“

„Už se to stalo. Dvakrát jsem musela volat záchranku. Mám také nižší tlak.“

„Co se vám při kolapsu děje, co a kde pociťujete?

„Mravenčí mi ruce, špatně dýchám, mám pocit, že se mi nedostává kyslík, podlamují se mi nohy. Mám strach, že umřu.“

„Zůstaňte v situaci strachu o život. Co horšího by mohlo ještě přijít?

„Umřela bych. Konečně! Bylo by to vysvobození. Cítím klid a mír.“

„Přesto se bojíte, a voláte pomoc. Proč?“

„Protože jsem nesplnila, proč jsem tady…“ Hlas se jí láme, cítí škrcení v krku. „Jenže nevím, co, a chtěla bych vědět, co tady pohledávám, proč tady jsem, připadám si úplně zbytečná.“

„ Zbytečná?“

„Ano, mám pocit, že jsem malá holka, která pro nikoho nic neznamená. Jenže nejsem. Jsem velká holka, ta musí být přece silná.“

„Co znamená, musí být silná?

„Přece abych to vydržela.“

„Co vydržela?“

„Všechno tady.“

„Co tím míníte?“

„Život tady na Zemi, v těch podmínkách.“

„Myslíte si, že máte těžký život?“ Namísto odpovědi se Andrea rozeštká a není sto vyslovit jediné slůvko.

Sestupujeme do jejího dětství.

„Připadám si sama a opuštěná, nikdo mě nemá rád. Pořád mi něco zakazují. Nesmím nikam s nikým jít. Holky chodí, já nesmím jít ani ven, nesmím si ani domů pozvat kamarádku…dívám se z okna, jak odcházejí beze mne…Jednou, to už jsem to nemohla vydržet…všechny ty zákazy, co všechno nesmím. Odjela jsem k dědovi. Bylo mi šest let.

Když jsem se vrátila, máma o mně přerazila vařečku. Na nic se mě nezeptala, nic nechtěla slyšet. Nikdy jsem jí to neodpustila. Zmlátila mě úplně bezdůvodně.“

„Myslíte, že neměla důvod?“

„Asi jo, nevěděla, kde jsem. I kdybych jí ho řekla, stejně by mně nepustila. Tak jsem raději utekla.“

“ Máte sourozence?“

„Ano, o třináct let mladší sestru.“

“Sestra také nikam nesměla chodit?“

„Sestra? Myslím, že k ní byla máma mnohem hodnější a shovívavější, i tolerantnější. Nebo byla sestra hodnější, než já?“

„Někdo vám říkal, že nejste hodná?“

„Pořád jsem to slyšela.“

„Od koho?“

„Od mámy.“

„Jak se teď cítíte?“

„Jakoby ze mě něco těžkého spadlo.“

„Odkud spadlo?“

„Z celého těla. Chci brečet.“

Jdeme k další situaci k pláči.

„Je mi pět let a naši mě nechali u babičky. Stýská se mi po mámě…“ Přijde emoční bouře, Andrea už zase nemůže dýchat.

„Co se děje?“

„Mám panický strach, že mě opustí.“

„Kdo?“

„Máma. A že tady budu sama, už nebudu vůbec nikoho mít.“

„Co je jádrem vašich pocitů?“

„Lítost, smutek.“

„K čemu se vztahují?“

„K obavě, že tady jednou budu sama. Až nebude máma.“

„Máte přítele, přítelkyni, kamarády?“

„Nemám.“

„Opravdu nikoho? Jak to?“

„Nevím, jak to říct.“

„Nevíte, nebo nechcete říct?“  Nastane dlouhá odmlka. Jak to tedy je, Andreo? Odpovíte mi?

„Vy to ani netušíte…“

„Netuším. Co bych měla tušit?“

„Mně se nelíbí muži. Nic mi neříkají. Mám raději ženy. Mám kamarádku, jenomže k ní cítím mnohem víc, než jenom kamarádství, bojím se jí to dát najevo, bojím se jí to říct, abych ji neztratila, abych zase nebyla sama.“

„Ví o tom někdo jiný?“

„Pro Boha, ne! Nikdo se to nikdy nesmí dozvědět!“

„Mám tomu rozumět tak, že jste rozhodnutá žít celý život v přetvářce?“

„Zatím určitě.“

„Proč zatím?“

„Nejsem dost silná, abych přiznání unesla.“

„Před chvíli jste řekla, že jste velká holka a velká holka musí být silná.“

„No ano, silná, abych s tím dokázala sama žít.“

„Nenapadlo vás, že když se ke své orientaci nepřihlásíte, když se neprojevíte, že zůstanete doopravdy sama? Že to může být vaše největší slabina? Jaký život chcete žít?“

„Jenomže takhle nemám co ztratit.“

„Ano, to jistě. Ale také nemůžete nic získat.“

„Mám strach, že to lidé nepřijmou, že mně nepřijmou, že se mi budou smát, ukazovat si na mne, že mě vyhodí z práce, že budu úplně mimo…“

„A takhle nejste mimo? Vždyť vy doopravdy nežijete, vy jen přežíváte.“ Podívala se na mě zmučeným pohledem.

„ Jak se cítíte?“

„Jako svlečená donaha. Nikdy jsem s nikým takhle otevřeně nemluvila.“

„A je to špatně, nebo dobře, když mluvíte teď?“

„Neuměla jsem si představit, že bych o tom jen cekla. Dokonce mě trápilo, jestli třeba nemluvím ze spaní, aby mě náhodou doma neslyšeli. Nebo abych se jinak neprozradila.“

„Vidíte. A s tímhle chcete žít. Schovaná, utajená, potlačovaná můžete ztratit sama sebe. Není divu, že se vám každou chvíli dělá špatně.“

Když vidím, jak se Andrea jakoby cvrkává do sebe a zase sotva dýchá, musím se zeptat, co s ní je?

„Nemůžu dýchat, brní mě ruce, točí se mi hlava, je mi nanic…“

„Prociťte si, jak je vám mizerně, aspoň teď si to dovolte. Je to vaše, patří to k vám.“

Když stav odezní, děláme spolu dechové cvičení.

„Jak se teď cítíte?“

„Točím se v nějakém víru, všechno se točí…“

„To má tentokrát prozaický důvod. Pořádně jste se párkrát nadýchla, jak to má být. Nenadálý přísun kyslíku vyvolává to točení. Vy jen lapáte po dechu, Andreo.  Nemůžete dýchat, plíce se vám svírají úzkostí, protože je svírá vaše tajemství, s kterým, jak vidíte, nejde žít. Neschopnost dýchat je neochota, neschopnost přijmout život, jaký je. Celé tělo vám to říká! Máte děsy, že nad sebou ztratíte kontrolu, a provalí se to.“

Po dalším nutném krátkém dechovém cvičení se vracíme k tématu.

„Myslíte, že ani vaše matka netušila, že je něco s vámi jinak?

„Cože?“

„Ptám se vás, jestli to nemohla vaše matka tušit.

„Nikdy mě nenapadlo, že by mohla. I když…“

„Copak?“

„Teď jsem si vybavila, bylo mi čtrnáct nebo patnáct let, jak na mě jednou křičela; dokud budu živa, nikam nepůjdeš! Opovaž se zase utéct! To tě raději zmlátím do bezvědomí!“

Pojďme tou situací projít.

V ní Andrea nejprve nechápe, proč ji matka takto brutálně vyhrožuje, když nic nevyvedla a neměla podle ní k takové reakci důvod. Beztak stále sedí doma jako puťka. Co by mělo být zlého na tom, že by si s kamarádkami jednou jedinkrát vyšla někam ven? Záhy objeví, že žádala matku, aby ji pustila ven, na to matka reagovala mimo běžnou normu. Andrea vidí i to, že s ní nikdo nikdy doopravdy nekamarádil, ani ve škole spolužáci, protože k navázání kamarádství nenastaly nikdy podmínky.

„Cítila jsem se vždycky tak hrozně moc sama, tak moc jsem chtěla být s dětmi…“ a zase a znovu a opět přidušené vzlyky, jak se mocí mermo snaží ovládnout své emoce, mít nad nimi moc, když už jinou nemá.

Blíže si jasně vybaví další obrazy. Jak odmítala nosit sukně, halenky, šaty, jak se stále chtěla oblékat jako kluk do kalhot a nosit tenisky, jak se máma kvůli tomu zlobívala, a jak se cítila špatně, když ji donutila si přece jenom obléknout sukni. „Připadala jsem si uboze, nesvá, jako paňáca, jako loutka, něco na mě navlíkli a mně to vůbec nesedlo…“

Dodnes chodí Andrea oblečená jako muž. I vlasy si nechá stříhat na pánskou fazónu. Nenosí kabelku, ale batůžek, nenosí náušnice, prostě nic, co dělá navenek ženu ženou.

Přikročíme k transformační fázi terapie na podkladě odkrytých emočních vrstev.

Andrea má za sebou v tuto chvíli první krok ze své vnitřní temnoty, omytý svými slzami, jak ze sebe vydala přísně střežené tajemství. Dobře ví, že nemá vyhráno, je to teprve začátek. Ví i to, že je na jejím rozhodnutí, jestli půjde dál, anebo zůstane stát ve svém prozatímním postoji.