Můj blog

Všechny příspěvky:


Jarmilčina převratná vize I.

vloženo: 11. 10. 2014

Při své praxi přicházím do kontaktu s lidmi s jejich nejrůznějšími potížemi a trápeními. Z valné většiny jsou to lidé v produktivním věku, kteří mají dostatek sil a vůle k potřebné změně ve svých životech.

Cesta mě svedla dohromady s pětasedmdesátiletou paní a jejím manželem. Setkání ve mně zanechalo hlubokou stopu, protože vyústilo v něco, co je, troufám si říci, pro tuto věkovou kategorii výjimečné.

Manželé žijí v domově důchodců, sdílí malinkatý pokojíček s balkónem.  Oba nemocní, pán přišel o nohu a je odkázán na invalidní vozík, chodidlo druhé nohy měl bílé plísní jako starý chleba. Paní byla zateklá, odulá, ohnutá, neschopna se narovnat a postavit na nohy. Měla tak zvané sloní nohy, kůži na nich tlakem a napětím otoků popraskanou, místy otevřenou do bércových vředů. Celé její tělo prozrazovalo veliké zavodnění organismu, a tím značnou zátěž pro celý organismus.  Byla to pro mě nevídaná podívaná. Hlavou mi táhla otázka, proč jsem tady? Proč mě k sobě zavolali? Situace se jevila jako nezvratná a zdraví obou hodně podlomené.

Jenomže nejsem zvyklá stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko. Z nějakého důvodu tady určitě jsem, nic se neděje náhodně. Zkušenost mě naučila, a to je vlastně můj hlavní obor potřebný pro všechny druhy alternativních terapií, které praktikuji, že nejdůležitější je s lidmi mluvit, pokládat otázky, ptát se a hledat zauzlovaná místa v jejich životě.

Paní Jarmila měla v komunikaci uzel, jakým se váže něco hodně napevno. Třeba lodní kotva. Mluvila velmi tiše, nejasně artikulovala, některé hlásky nemohla vyslovit, vyjadřovala se těžkopádně a polykala konce vět. V hlavě trošku zmatek, skákala od jednoho k druhému, ztrácela pojem, o čem už mluvila, co chtěla říct. Přesto se společným úsilím a její vstřícností jít procesu naproti podařilo nahlédnout do části jejího života a zjistit, že největší zábrany v komunikaci má vybudované ke své dceři.  Alespoň zpočátku to vypadalo, že jiná překážka tu není, leč… Ale nebudu předbíhat.

Ukázalo se, že dcera (Štírka) ji trápí řadu let a paní Jarmila (Vodnářka) tomu neumí čelit. Nemá vybudovanou účinnou obranu. Žádný protest, a když, tak neúčinný, kdy, jak řekla, jí stejně nikdo nenaslouchá. Jakoby neřekla vůbec nic. Všechno si to schovávala uvnitř sebe, skladovala a konzervovala si své pocity, nevyřčená slova a věty, polykala útoky. „Nadnormativní“ zásoby rostly, tělo se v obraně zvětšovalo a bobtnalo. Vykládala, jaké má šílené představy a vidiny, jak se ocitá často mimo realitu, kdy neví, co se s ní děje a pomalu ani, kde je. Utíkala před tím, obávala se každého kontaktu s dcerou. Když od ní přišel útok, nezřídka i nevybíravými slovy, promiňte, budu teď citovat, ale je to na místě: „Jsi stará, tlustá kráva, co ty mi můžeš říkat?“ se Jarmila stáhla a přestala mluvit docela. Manžel se Jarmily nikdy nezastal, tvářil se, že neslyší, nevidí. Tak to šlo celé roky. Když jsem se jí zeptala, jestli o tom někdy s někým promluvila, třeba s kamarádkou, nebo jestli to probírali s manželem, zavrtěla hlavou.  „Vy jste první, komu to říkám.“

Pane jo. Být s tím sama, nemít aspoň tu vrbu, do které by to mohla zašeptat…

Zkuste aspoň teď, dodatečně, povědět, co všechno máte na srdci, co všechno jste spolykala a nevyslovila, co byste své dceři řekla tady a teď, kdyby tu byla s námi, vyzvala jsem ji posléze.

Chvíli jen tak zírala do klína, držela mě při tom za ruku, takže jsem nejen viděla, i přímo cítila hnutí, které v ní probíhalo. Nenaléhala jsem. Věci potřebují svůj čas.  A potom pootevřela Jarmila svoji Pandořinu skříňku a já jsem opět a znovu nestačila žasnout nad tím, kolik zlé krve může být mezi nejbližšími členy rodiny.

Taky jsem se dozvěděla, že Jarmila má II. stupeň zasvěcení do Usuiho systému Reiki energie. Jak to tedy mohla nechat dojít tak daleko, když má ve svých rukou takto mocný nástroj k harmonizaci, ochraně, ke své vlastní pomoci a transformaci? Nemohla jsem to smlčet. Jarmila odpověděla: „Já vím, že jsme to zanedbali. Že jsem to zanedbala,“ opravila se.

Důležitá věta.

S jejím svolením jsem udělala celkovou Reiki terapii.  Dodaná energie a zharmonizování energetického systému těla způsobily, že se v ní život rozběhl.  Dostala zdravou barvu do obličeje, projasnily se jí oči. Bylo to taky ale tak akorát, co v danou chvíli unesla. Zabalila jsem jí do deky, aby mohla odpočívat s tím, že si promluvím s manželem, který se do našeho hovoru beztak pořád vnášel.

Na rozdíl od Jarmily mu komunikace nedělala potíže. Mluvil a mluvil a mluvil, stále o sobě. Jak se obětoval pro rodinu, když měl dvě až tři zaměstnání, co se nachodil, aby to všechno stihl. Bylo nutné usměrňovat ho otázkami, abych ho přivedla k tomu, co bylo podstatné, například, jestli ví, že má plísní prolezlý organismus? Nechápal. Vysvětlila jsem mu, že když má takto zaplísněnou nohu, je plíseň v něm celém, jak je to nebezpečné nejen pro něj, ale i pro všechny, kteří s ním přicházejí do kontaktu, a že má překyselený organismus. Nechtěl věřit, chtěl se přít. Neslevila jsem. Tak kápl božskou a řekl, že byl zvyklý celý život pít litr mléka denně! Že jedl hodně tavených sýrů, že měl ještě před nedávnou dobou 120 kilo, jak rád jí bůček, uzeniny, hlavně párečky, a tak dále a tak podobně.  A nohu mu uřízli proto, že měl neprůchodné cévy. Kromě toho má cukrovku, píchá si injekce inzulinu. Znovu jsem mu obšírně líčila, za jakých podmínek se v těle vytvoří plíseň, co je to za nebezpečného vetřelce a co by se s tím dalo dělat, byť v omezených podmínkách domova důchodců. V sebeobranně po mě střelil: „A to se jako mám na stará kolena všeho toho zříct? Přestat pít mléko, jíst nějaké pitomé kysané zelí, pít jablečný ocet…?“

Řekl si o to, tak mu povídám: „Podívejte se, máte volbu. Buď budete dál pokračovat v tom, co jste dělal dosud a pak si buďte jist, že za čas obětujete i druhou nohu, anebo si začnete sám sebe vážit a budete uvažovat nad tím, co dáváte do pusy a převezmete za sebe zodpovědnost. Kdo chce, koná, kdo nechce, hledá výmluvy.“

Pán se zarazil. Byla jsem trošku víc důrazná, protože to bylo nutné. Jeho ego se postavilo na tuhý odpor a chtělo uhájit svůj status quo. Někdy musí člověk udělat čistou ránu skalpelem, než se s tím šmidlat rybičkou kudličkou a dělat kolem toho falešně ohleduplné tanečky. Na některé lidi tohle prostě platí.

Během hovoru s ním jsem několikrát zaznamenala, že Jarmila nás sleduje a sem tam udělá gesto rukou nebo hlavou.

Než jsem odešla, navrhla jsem, že jim připravím řešení na dostupné, jednoduché, finančně nenáročné prostředky, jak se začít odkyselovat, odvodňovat a ozdravovat, sepíšu jim to a pomůžu třeba i s nákupem, pokud budou chtít. Rozhodnutí jsem nechala na nich.

„Zkuste se na to podívat takhle“, navrhla jsem. „Kdyby šlo o moje rodiče, nebylo by mi jedno, jak vypadají a v jakém jsou stavu.“

Doma jsem připravila strategii, abych nebyla zaskočená, kdyby se ozvali. Moc jsem v to však nevěřila.

Volali asi za čtrnáct dní. Tedy přesně, volal pán, že prý jeho paní vzkazuje, jestli bych je mohla navštívit. Jela jsem.

Jarmila mě obejmula, což jsem nečekala. Pán mi potřásl rukou a vedl zase ty svoje řeči o tulení nemoci. Neměl ovšem na mysli „tulení nemoc“ jako laxní vztah k práci, mínil tím tulení se ke mně, a ke všemu se s tím netajil. Nechala jsem to bez povšimnutí. Stačilo, že to neušlo Jarmile. Jak by taky mohlo, na 15 metrech čtverečních.

Probrali jsme návrh. Z její strany jsem cítila otevřenější a vstřícnější přístup. Návrhy se jí zamlouvaly. Povídám:  „Líbí se mi, jak to pojímáte, paní Jarmilo. Mám z vás radost.“  Odtušila:  „Tady v domově nezůstaneme (s důrazem na množné číslo!) Chci domů. Potřebuju, abyste mi pomohla postavit se na nohy, abych mohla doma fungovat.“

Vnitřně jsem se nad tím jasným posunem v myšlení tetelila radostí. Zároveň jsem věděla, že na jásání je příliš brzo. Udělala jsem jí terapii krystaly a během dalšího povídání jsem jí zase přikládala ruce a dodala pro ni tak potřebnou energii.

Když jsem za nimi přijela potřetí, uviděla jsem hned od vchodu do pokoje na Jarmile nápadnou změnu. „Vypadáte dneska báječně,“ říkám s potěšením. „Jako kdybyste se vrátila z lázní.“ Zářila v obličeji, zářila celá. V odpověď povytáhla nohavice kalhot a ukazuje mi nohy. Sním, či bdím? Má je opravdu méně nateklé? Má! „A jak se mi ulevilo,“ na to Jarmila. „Podívejte se, jak se už dokážu postavit na berle,“ začala se zvedat z křesla. „S tím jídlem tady nic nenadělám, tak piju aspoň vodu s citrónovou šťávou, občas si udělám vodu s jablečným octem, přestala jsem pít slazené vody z lahví, nesladím čaj, nejím na noc, a na balkóně mám kysané zelí,“ líčí nadšeně.  „A co vy? Jak to jde vám?“ obracím se k pánovi, který se stačil zakulatit jako melounek. „Přibral jste, viďte,“ spíš konstatuji, než se ptám. Zavrtěl se na posteli a pravil: „Já nemám tu vůli, co Jarmilka.“ „Je to vidět,“ říkám. „Hlavně, že myslíte na tulení,“ rýpnu si do něj.

Co nešlo přeslechnout, bylo Jarmily vyjadřování. Už jsem si nemusela každé třetí slovo domýšlet a ptát se opakovaně na smysl věty. Rozpovídala se, takže jsme navázaly a znovu se vrátily k jejímu vztahu s dcerou. „Já jí to už asi ani nemám za zlé,“ říká Jarmila. „Ona je v jádru nešťastná sama ze sebe. Spíš se o ni bojím, aby tím svým chováním nezpůsobila, že od ní i tenhle manžel odejde. Umí být opravdu hodně zlá. I na svoje děti. Vnučka se ke mně chodila vyplakat, a bylo z toho zle. Dcera na mě žárlila a nadávala mi za to.“

To se nám to pěkně skládá. Čím déle mluvíme, tím více vysvítá, že Jarmila je docela rozhleděná v mnoha oblastech patřících do esoterických nauk a technik osobního růstu. Je vidět, že se zabývala souvislostmi, které jsme v předchozích setkáních spolu luštily a nacházely. „Já si s vámi ujasňuju, že nejsem takový magor, za jakého mě má moje dcera,“ komentuje.  Žárlivost, majetnické a manipulativní sklony štíra má u dcery dobře naskenované.

To ale není nejdůležitější, podstatnější je to, že o tom dokáže mluvit, že vidí pod vnější slupku: ona (dcera) je sama v jádru nešťastná. Dříve to takto nebyla schopná vidět a všechny výpady vůči sobě si brala příliš k srdci. Příliš osobně. „Když jsem s ní mluvila naposled, řekla jsem jí, že dělá všechno proto, aby si zkazila život. A že jí tím nechci namíchnout, ale spíš pomoc, aby viděla, jak si pod sebou řeže větev.“ „A jaká byla odezva,“ ptám se. „Vybuchla, křičela a zase nadávala. “ Co jste udělala? „Poslala jsem jí pryč a řekla jí, aby za mnou už nechodila, že si nepřeju, aby mě takhle napadala.“ „Jak jste při tom cítila?“ „Dobře,“ odvětila bez zaváhání a udělala dlouhé odfrknutí ve stylu ufufuf. „Neměla jsem strach, ani potom pocit viny,“ doplnila.  „Byl u toho váš manžel? „Byl.“ „A jak se zachoval?“ „Jako pokaždé. Mlčel.“

Tu poslední pasáž téměř zašeptala.

Potom se zase dlouho nic nedělo. Až jednou se znovu telefon rozezněl a slyším Jarmily hlásek, téměř neslyšný: prosím vás, přijeďte, mám v hlavě nějaké breberky…zase nesrozumitelné, ptám se, jaké breberky, co to má být? Nedozvím se to. Její hlas se ztrácí. Nemohu přijet, smlouváme termín za tři dny. Po zbytek dne na ni myslím, vnímám, že něco není v pořádku.

Když dorazím, pán je na pokoji sám a zvěstuje mi, že paní včera odvezla lítačka do nemocnice. Prý asi mozková mrtvice. Vyptávám se, jak se to sběhlo. Prostě se najednou sesula k zemi.

To je nadělení. To asi měly být ty její „breberky“, domnívám se. Je mi smutno.

A potom, snad s odstupem dvou měsíců, telefon. „Jsem zpátky, můžete mě přijet navštívit?!“ Mně navštívit, ne nás, říká Jarmila! Tentokrát slyším v jejím hlasu radost.

Jsem na místě a valím oči. Úsměv od ucha k uchu, v očích třpyt, tvářička vyhlazená jako po omlazovací kúře. Hrnu se k ní, tak ráda ji vidím, a ještě raději, že ji nacházím v takovém stavu! Je zcela zřejmé, kdo z této dvojice je tím hybatelem. Chci se k ní sklonit, abychom se na přivítanou mohly obejmout, když v tom ona řekne: „Počkejte, já sama. Vstává z křesla, sice ještě trošku nemotorně, ale mnohem hbitěji, než kdy před tím. Šteluje se do berliček, a jak se narovnává! Oblečení na ní visí, očividně ztratila hezkých pár kilogramů na váze. Plesá mi srdíčko. Přirostla mi k němu.

„No teda, paní Jarmilko, vy jste kabrňák!“ Konečně se obejmeme. „Moc jsem se na vás těšila. Když jsem se v nemocnici probrala, pomyslela jsem si, už abych byla pryč a mohla vám zavolat. Myslela jsem na to po celou dobu. Musím s vámi probrat hodně věcí “ Jsem dojatá. Kdo by nebyl, viďte, z té její otevřenosti, kuráže, statečnosti, houževnatosti.

Rozhlížím se, kam si sednu, Jarmila to postřehne a řekne: „ Půjdeme na terasu. Je tam nádherně.“ Uvítám to jako dobrý nápad, protože venku je opravdu nádherně slunečno.

„Trénuju, však uvidíte. Pojďte sem,“ naznačí mi gestem ruky, abych přistoupila blíž. Pak mi do ucha řekne: „Vaška u toho nechci.“ „Dobře, jak to uděláme? Řeknete mu sama, nebo mám já?“ „Vašku, my jdeme na terasu, chci si s paní popovídat.“ Vašek sahá po berlích (mezitím mu udělali protézu) jako že se k nám přidá. „O samotě,“ ododá rázně Jarmila a nasměruje se ke dveřím. Vašek se tváří jako když dítěti seberete hračku.

Jarmila překvapuje na doslova každém svém kroku.

Jdeme docela dlouhou chodbou a ona vypráví, jak si bude muset pořídit nový šatník, nebo nechat upravit oblečení, protože je jí všechno velké. To je povznášející akt pro každou ženu každého věku.

„Takhle tady každý den několikrát rázuju.“ Dorázuje ke stolku pod slunečník, protože na přímé sluníčko nechce. Přinesu vodu a sklínky. Líčí mi, jak se to sběhlo.  Byla to opravdu mrtvička. Naštěstí bez následků. „Víte, proč vás zastavila? A k čemu ty tajnosti?“,vypálím obojí najednou, jak jsem nedočkavá.  „K čemu tajnosti? Nemusí všechno slyšet. Jde mi na nervy.“ „Není divu, to už asi bude ponorková nemoc,“ říkám. „To taky,“ na to Jarmila, „ale musím vám říct ještě něco.“ Se zatajeným dechem čekám, jaké tajemství má připravené. Teď přijde nejspíš opověď na otázku, jak si rozluštila poselství své „mrtvičky“.

„Celý život mě podváděl.  Běhal za ženskými a myslí si, že to nevím. Jak vám vyprávěl, co se naběhal v zaměstnání, pamatujete?“ „Ano, vzpomínám si, doslova říkal, že si uběhal nohy.“ „Lhal, jako když tiskne.“ Aha, tak proto ta její gesta, když odpočívala po první terapii. Už mi dochází smysl jejích posunků. Byla to nesouhlasná, nonverbální komunikace.

„No právě. On to takhle chce vidět. On se tím ospravedlňuje. Protože měl máslo na hlavě, nikdy se mě nezastal, nikdy dceru neokřikl. Všechno jí u něj procházelo. Ona nejspíš o těch jeho záletech věděla. Proto byl zticha.“  „Máte mu to pořád za zlé?“ „Mužský, který se nedovede postavit za svou ženu, nestojí za nic,“ říká. „ A co ta mrtvička, pořád unikáte s odpovědí,“ připomenu. „Došlo mi to v nemocnici. Byl to zvláštní zážitek. Najednou jsem se uviděla jako přihrbená stařena, dívala jsem se sama sobě do očí. Uviděla jsem, jak pořád couvám, jak si nakládám starosti, jak jich mám plnou hlavu, že ty hlasy, které jsem slyšela, byly moje vnitřní protesty, jak jsem všechno přehlížela. Cítila jsem se jako vandrák, do něhož si kde kdo může kopnout. Nelíbilo se mi to, a jakmile jsem si uvědomila, že nechci mít pocit shrbené, pokořené a nemohoucí stařeny, přišla vlna tepla a viděla jsem cosi zářivého, co se kolem mě rozprostřelo. Bylo to jako náruč, která mě přivinula.“

Ohromeně mlčím nad tou zpovědí, nad právě vylíčeným duchovním prožitkem a dokonalou odpovědí a podporou Vesmíru, které se jí dostalo.

Sahá po skleničce, aby se napila. Ruka se jí mírně chvěje, sklínka padá na zem a rozbíjí se. Omlouvá se. „To nic. Já to sesbírám.“ Je rozrušená, tak co by nemohla upustit skleničku. Když se narovnám, vidím, že k pokračování hovoru asi nebude šance.

Na obzoru se zjeví její manžel na invalidním vozíku, jako kdyby věděl, že je o něm řeč. „Tak co, děvčata, už končíte?“ Mlčím, nevměšuju se. „Potřebuju ještě chvíli s paní mluvit,“ odpoví Jarmila. „Já jsem myslel, že už bychom měli jít na oběd, je čas,“ pán na to. Jarmila se na mě podívá, pochopím, že je to výzva, abych jí podpořila. „Pane Václave, slyšel jste manželku. Potřebujeme být ještě chvíli o samotě.“ „No tak jo, vždyť jsem tak moc neřekl,“ otáčí vozík a vzdaluje se.

Chviličku je ticho. Pak Jarmila pronese: „Moc mu to nevoní, ale ať. Jen ať si počká, já se na něj načekávala… teď by mě chtěl mít pořád za zadkem. Vždycky jsem dělala, co jsem mu na očích viděla. Jako všem v rodině. To jsem byla ale …“ nedokončí větu, pak si to rozmyslí, a dodá: „Husa hloupá.“

„Je to za vámi. Všichni se pořád učíme,“ já na to. „Díky našim přešlapům přes čáru můžeme, jako například vy, vidět, kde všude a komu jste příliš slevovala a dopřávala volnost a svobodu, jenom ne sobě, jak jste žila jejich život, ne svůj.  A kam až to vyústilo. Jste příklad toho, že na nový začátek není nikdy pozdě. Je to obdivuhodné, ve vašem věku. Víte, teď vám povím zase něco já. Když jsem od vás poprvé odcházela, myslela jsem na to, že člověk by měl svůj život, své návyky a všechno, co mu nevyhovuje, měnit ve věku, kdy na to má ještě dost sil, dost rozhodnosti, elánu, odvahy, výdrže, entuziasmu, prostě využít výhody věku. Nenechávat to být, neustále si svůj život vylepšovat, tvořit, neustrnout, nezpohodlnět. U vás jsem to tenkrát neviděla a říkala si, že je nejspíš pozdě na cokoliv. A vy mě přesvědčujete a dokazujete, že člověk nemá nikdy nad nikým a nad ničím lámat hůl. Za to děkuju já vám. A ještě něco, myslím si, že se vám dostalo toho, pro co máme výraz milost. Jinak byste neprošla oním mystickým zážitkem. Byla jste opravdová, a proto vás všechny síly ve vašem úsilí podpořily. Prožila jste si posvátnou chvíli.“

Jarmila naslouchá, a jako už tolikrát, drží mě za ruku. Tak tam tak sedíme na terase, jako kdybychom byly matka a dcera, a možná tomu tak i nějak přeneseně je. Vidím na ní, jak jí přemáhá únava. V obličeji se jí čitelně zračí, kolik energie vydala touhle svojí náramnou a namáhavou vnitřní prací, celým tím otevřeným sdílením, kterému není zvyklá. Ptám se, jestli už nechce jít dovnitř.

„Máte ještě chvíli čas?“ Přikývnu. „Chtěla jsem říct, že můj muž je línej. On se sebou nebude nic dělat. Sama jste viděla, jak ztloustnul. O deset kilo. A to mu doktoři řekli, že nesmí kvůli cukrovce přibrat. Jemu to tady vyhovuje. Všechno dostane pod nos, nemusí se o nic starat. Spí a jí. To je všechno. Má plnou pusu řečí, jak by rád domů, ale nedělá pro to nic.“

Odmlčí se. „Já tady ale takhle shnít nechci. Vymyslela jsem v nemocnici plán,“ prolomí ticho. „Jaký?“ ptám se nedočkavě. „Prodáme byt a chalupu, pořídíme si bezbariérový domek. Už jsem to rozjednala se synem a jeho kamarádem, který dělá v realitách. Do starého bytu zpátky nechci, moc dobrého jsem tam neprožila. Do Vánoc chci být odsud pryč. Proto trénuju, abych se dokázala o nás postarat.“

Řekla o nás, ne o sebe! Panečku, to je postoj, to je vize! Obrovské vzepětí vůle a mentální síly! Jasná představa, jak si zařídí svůj život. „Smekám, paní Jarmilo. Vážně. To je úplně převratné rozhodnutí.“ Pomyslím si: a manžel se jen sveze s ní… „A můžu to udělat jinak? Přece se s ním nebudu na stará kolena rozvádět, když už jsem to neudělala dřív,“ dodá, jakoby mi četla myšlenky. Kdo ví, třeba četla. Tihle Vodnáři! Ještě nevystoupali na kopec, a už vidí za obzor! Před sebou nesou své vize a za sebou nechávají stopu inspirace ostatním.

Doprovodím ji k pokoji, rozloučím se a poslední slova, která mezi námi zaznějí, jsou: „Víte, že můžete zavolat kdykoliv mě budete potřebovat. Budu na vás myslet.“ „Moc vám děkuju. Ani nevíte, co jste pro mě udělala. Ozvu se vám, chtěla bych, abyste viděla, jak bydlíme.“

Odcházím plná dojmů a tiché radosti. Ráda bych u toho nového životního startu byla. Vlastně jsem byla, protože Jarmila už ho spustila.  Ze srdce jí přeju, aby jí síly vydržely co nejdéle a aby měla tak velkou podporu, jakou si zcela určitě zaslouží.

Ivana Inšana PÍHOVÁ


Je třináctka opravdu tak neblahé číslo?

vloženo: 4. 10. 2014

Spousta lidí si 13 pojí s neštěstím a je-li k tomu ještě pátek, mají mnozí za to, že je to hotová pohroma. Raději snad ani nevystrčit nos z domu. Anketa veřejného mínění ukázala, že 13. v pátek se obává každý 5. Čech a každý 4. Němec. Kancléř Bismark například nepodepsal 13. žádnou smlouvu. J.W. Goethe zůstával 13. připadajícího na pátek raději v posteli.

Ani v našich dobách nezmizel strach ze 13. Žádný pořádný mrakodrap nemá 13. poschodí, 13. řada v letadlech bývá raději označena jako 12 a, v hotelích bychom asi marně hledali pokoj č. 13. Jsou to jenom pověry, nebo i tady platí, že na každém šprochu pravdy trochu?

Neblahá pověst provází 13 několik staletí. Jak k tomu přišla? Má se za to, že se váže k dávnému evropskému mýtu, k události ze 13. 10. 1307, kdy francouzský král Filip IV. Sličný, jeho vychytralý rádce Guillaum de Nogaret, a s nimi spolčený francouzský papež Klement V., první papež sídlící v Avignonu, vydal tajný rozkaz k zatčení všech templářů ve Francii a k zajištění jejich majetku. Členové templářského řádu, včetně velmistra a jeho zástupce, byli uvězněni, následně mučeni a posléze většinou uhořeli na hranicích. Bylo to veliké neštěstí pro templářký řád i pro spoustu dalších lidí, byla to likvidace řádu.

Podívejme se na ono „osudové“ datum 13. 10. 1307 z pohledu numerologie. Vévodí mu 3 jedničky, další dvě jsou schované v letopočtu, který součtově dává 11. Dvojnásobná, tvořivá energie Slunce, ale zároveň číslo zkoušek a zrady, a mimo jiné také symbol dvou protikladných situací a nesouladu zájmů. Protiklady a nesoulad zájmů tady rozhodně byl: bohatství a moc templářů, jimž prý nemalou částku dlužil i sám král Filip, a sám král i vysoký klérus se cítil templáři ohrožen. Ve 13. století bylo v řádu více než 20 000 rytířů a služebných bratrů, řád vlastnil na 9000 hradů, stovky kostelů, klášterů a obrovská panství, celý Kypr, o cennostech a penězích ani nemluvě. Stal se nejbohatším a nejmocnějším řádem v celé katolické církvi. Mocný řád budil strach a závist. Nebylo tedy snadné se mu dostat na kobylku. Nakonec se sáhlo po osvědčeném prostředku: rafinovaně vymyšleným pomluvám, které měly řád zdiskreditovat před veřejností, a hlavně u papeže. Ale abychom se v tom neztratili.

Obrovská síla tří jedniček, a dvou v letopočtu (1307 = 11) , byla v tomto případě doslova spalující. Výsledný výpočet nám dává č. 16 (součet všech čísel v celém datu). 16 je nazývána Rozbitá tvrz, a je to opět jedno z varovných čísel.Upozorňuje na zvláštní osudovost, nebezpečí, zmaření osobních plánů, nečekané události. V kartách toto číslo provází obraz věže zasažené bleskem, a postavu s korunou na hlavě padající dolů. Blesk zde symbolizuje nečekanou událost (blesk z čistého nebe), krouna i věž moc, postava z ní padající člověka zaskočeného událostí.

Třináctka vzniká spojením vibračních energií Slunce a planety Jupiter, a spojením vibrací dvou primárních čísel 1 a 3. Jednička značí prvopočátek, prvnostní akci, tvořivost, energii Slunce, která může být hřejivá, životodárná, ale i spalující. Z živlů symbolizuje oheň, tedy teplo, žár. Je v ní zastoupena originalita, rozhodnost, tvrdohlavost, nesnáší omezení, kritiku. Vyžaduje, aby k ní bylo vzhlíženo.

Trojka: značí idealismus, optimismus, pohyb, rozpínavost, jednotu těla, mysli, a ducha, činorodost, usilování o pravdu, spravedlnost, nezávislost a potřebu naprosté svobody projevu a pohybu.

Už z tohoto krátkého popisu vlastností čísel je patrné, jak mocné energie se spojují ve 13. Uchopit je a naučit se s nimi zacházat a správně je používat- to už dá práci. Ve starověku se říkalo: kdo pochopí, jak používat č. 13, bude obdarován mocí a převahou.

Samotné č. 13 symbolizuje tento výjev: kostra nebo smrtka s kosou žne lidi na mladém pažitu nově vzrostlé trávy, kde mladé tváře a hlavy raší ze země a vynořují se všude kolem. 13 je číslem převratu, který nabízí nový směr vývoje. Je spojena s mocí, která, je-li zneužita, přivolá zkázu. Pogrom na templářské rytíře byl s mocí rozhodně spojen. Pověsti praví, že král Filip i jeho rádce, papež Kliment a také hlavní inkvizitor zemřeli krátce po oné hrozné události za velmi zvláštních a tajemstvím obestřených okolností.

Prostě 13 je klasickým jablkem sváru. Třeba v křesťanství se stala oficiálním symbolem neštěstí, nebezpečí a zrady, protože 13. u stolu- Jidáš Iškariotský – údajně zradil Ježíše. Naproti tomu v židovské víře platí 13 za šťastnou. V Talmudu se píše, že Izrael bude rozdělen na 13 částí a 13. bude patřit Spasiteli. V Kabale se dočteme o 13 nebeských pramenech, 13 branách milosti. V Číně je 13 považována za číslo neblahé, přinášející obtíže a těžkosti. Podle mexických náboženských numerologů je 13 tou nejpříznivější číslicí, symbolizující Slunce a jeho pozitivní energii. Staří Mayové, kteří číslům, cykům, etapám a vůbec Vesmíru rozuměli a žili v souladu s jeho řádem, viděli v čísle 13 univerzální pohyb a návrat, uznání, radikální změnu, trasformaci, obsáhlý pořádek a nový vývojový stupeň. Charakterizovali ji vlnou stvoření, která se dostává ke svému konci. Vrací se zpátky k původnímu prameni, přináší domů soustředěnou sílu právě uplnyulého období. Nastává příprava na zahájení dalšího vývojového kroku. Všechno už je v pohybu, a co není, je odváto pryč. Je vidět nový vzor a směr. A v dávných časech symbolizovala 13 Mistra- dvanáct bylo rytířů kulatého stolu s králem Artušem jako třináctým. Vzorec 12 plus 1 nacházíme v mnoha náboženstvích minulosti i současnosti, v nich se vždy chápala 13 jako mystický učitel.

To ovšem vůbec nevylučuje, že 13 byla zároveň považována za zvlášť vzpurnou a vykutálenou. Kdo má rád jistotu a rutinu, jistě vnímá 13 jako obtížné a záporné číslo. Třináctka je číslo buřičů, dobrodruhů vlastní fantazie, anarchistů, reformátorů, vizionářů. Symbolizuje stálé změny a proměny, nic s ní není stabilní, jisté a konvenční. Naopak. Její redukce je č. 4, tedy planeta Uran, planeta revolucionář, bořitel, který smetá z cesty vše, co je přežité, nefunkční, co se neosvědčilo, aby mohlo přijít místo toho nové, progresívnější. Prostě vytváří se nová cesta, přichází nutná změna pro životní vývoj a nové myšlenky.

Současnému věku vládne sluneční znamení Vodnář, planeta Uran a č. 4. Vše se děje – i když ještě mnohde skrytě a jakoby za oponou – v souladu s vibrací změň. Reformy, nové události, ztráty zažitých „jistot“, dogmat, uspořádání, vzorců chování a tak dále, které vnímáme jako bezpečné, lze pozorovat denně kolem sebe.

Inšana


Za Magií čísel do centra Mystika

vloženo: 17. 09. 2014

Ivana Inšana PÍHOVÁ a centrum Mystika vás zvou do Školy numerologie Magie čísel

Otevíráme nové podzimní kurzy

Co vás čeká? Báječná jízda!

Vydáme se na dobrodružný výlet, plavbu po neznámých mořích a do neobjevených krajin významů a skrytých smyslů čísel a písmen. Posadíte si základní kámen pro další studium numerologie, této úchvatné, tajemné nauky! Budete překvapeni, jaká je to zábava a jak obsáhlé informace můžete získat znalostí numerologických postupů a výpočtů. Poznáte, co vám říká vaše JMÉNO a DATUM NAROZENÍ, naučíte se spočítat svá osobní čísla, proniknete za oponou běžně neviděného světa mystiky čísel. Odhalíte, v čem vám může být numerologie užitečná a prospěšná. Mnohé pochopíte o sobě, o své rodině…

Kurzy se konají ve dnech:  4. 10. – 5. 10. 2014 od 9. 30 hodin do cca 16.30, v neděli do 16 h, další kurz 8. 11. – 9. 11. 2014, místo i začátek je stejný. Adresa: Mystika, Riegrova 44, České Budějovice.

S sebou: psací potřeby, pohodlné oblečení, něco na přezutí, pití, svačinu, nadšení a dobrou náladu. Kurzovné: 1990,- Kč včetně tištěných skript. Záloha ve výši 890,-Kč splatná předem, slouží k rezervaci místa, a je nevratná. Přihlášku pošlu zájemcům na požádání e-mailem.

 Lektorka: Ivana Inšana PÍHOVÁ, telefon: 603/302509, e-mail: nineke@seznam.cz, webové stránky www.nineke.cz


Pozvánka: Za Magií čísel do centra Mystika

vloženo: 17. 09. 2014

Ivana Inšana PÍHOVÁ a centrum Mystika vás zvou do Školy numerologie Magie čísel

Otevíráme nové podzimní kurzy

Co vás čeká? Báječná jízda!

Vydáme se na dobrodružný výlet, plavbu po neznámých mořích a do neobjevených krajin významů a skrytých smyslů čísel a písmen. Posadíte si základní kámen pro další studium numerologie, této úchvatné, tajemné nauky! Budete překvapeni, jaká je to zábava a jak obsáhlé informace můžete získat znalostí numerologických postupů a výpočtů. Poznáte, co vám říká vaše JMÉNO a DATUM NAROZENÍ, naučíte se spočítat svá osobní čísla, proniknete za oponou běžně neviděného světa mystiky čísel. Odhalíte, v čem vám může být numerologie užitečná a prospěšná. Mnohé pochopíte o sobě, o své rodině…

Kurzy se konají ve dnech:  4. 10. – 5. 10. 2014 od 9. 30 hodin do cca 16.30, v neděli do 16 h, další kurz 8. 11. – 9. 11. 2014, místo i začátek je stejný. Adresa: Mystika, Riegrova 44, České Budějovice.

S sebou: psací potřeby, pohodlné oblečení, něco na přezutí, pití, svačinu, nadšení a dobrou náladu. Kurzovné: 1990,- Kč včetně tištěných skript. Záloha ve výši 890,-Kč splatná předem, slouží k rezervaci místa, a je nevratná. Přihlášku pošlu zájemcům na požádání e-mailem.

 Lektorka: Ivana Inšana PÍHOVÁ, telefon: 603/302509, e-mail: nineke@seznam.cz, webové stránky www.nineke.cz


Zpomal! Jedeš tryskem!

vloženo: 14. 05. 2014

Telefonovala moje mladá klientka a zkroušeným hlasem mi pověděla, že je po dost těžkém úrazu a jestli bych ohledně terapie nemohla tentokrát přijít já za ní, protože ona ke mně jít nemůže. Viděly jsme se jednou, kdy jsme řešily jednu pracovní zapeklitost propojenou s osobním vztahem. Soňa je velice schopná žena, mladá, sotva po třicítce, zároveň má v sobě jakýsi těkající neklid a napětí. Má za to, že jí ujíždí vlak a ona, když mu neubude stačit, uvidí za chvíli jeho koncová světla.

Domluvily jsme nejbližší možný termín.

Přišla mi otevřít o berlích, celou nohu v ortéze. Co jste, pro Boha, vyváděla?! „Spadla jsem z koně, museli mi operovat meniskus. Uděláte si, prosím vás, čaj sama? Nevydržím stát,“ řekla a zamířila ke křeslu.

To se rozumí, že jsem připravila čaj pro nás obě a daly jsme se do práce.    

Vyšlo najevo, že v krátkém časovém sledu, ani ne v rozsahu roku, měla nehod a úrazů víc. Napřed upadla na schodech. Výsledkem byl pořádný výron v kotníku, nemohla několik dní chodit. Zůstala doma, a protože pracuje na živnostenský list, musela sehnat do své provozovny zástup, aby ji nemusela zavřít. A zastupující osobě samozřejmě zaplatit. Sotva se kotník pohojil, krátce na to bourala autem. Tentokrát měla natlučené obě nohy, což ji odstavilo na několik týdnů. A do třetice tedy pád z koně a operovaný meniskus.     

Panečku, to máme bilanci! Tři úrazy po sobě, pokaždé se zraněním jedné nebo obou nohou, a následné vyřazení ´z provozu´, znehybnění, stav bez (moci), kdy nemohla uvařit ani čaj, nemohla pracovat, utíkaly jí penízky. Zároveň jí byl však nabídnut čas popřemýšlet, proč se to děje, dumat o příčinných souvislostech.  

Když to zprvu nedovedla rozpoznat, přišlo opakované násilné zastavení. Vyluštila si to docela rychle, protože má mysl otevřenou a už ví, že tohle všechno se nesběhlo náhodou, že jí to mělo něco říci. „Moc jsem všechno chtěla stíhat, zastat, zvládnout, nic nezanedbat, žít naplno. Chtěla jsem ještě tohle, a támhleto…“  Všeho moc najednou škodí, říká staré moudré přísloví. A taky, že méně je někdy více.

Nohy máme určené k pohybu, k chůzi, a tak zpráva skrze opakované úrazy dolních končetin byla celkem snadno čitelná. Úraz přišel jako varování.

Zpomal! Jako na světelných tabulích před vjezdem do obce či města. Zpomal! A když nezpomalila, přišel druhý malér. Ještě jí to nedošlo, tak prásk, přišel třetí. A nejen to, že měla ubrat na tempu a přestat na sebe a všechny svoje aktivity tak tlačit. Měla hlavně přehodnotit myšlenkové schéma, že jedině výkonem (sebezničujícím!) si člověk zajistí (či snad dokonce pojistí!) úspěch a uznání. Dostala šanci, pěkně vleže, s nohou podloženou nahoru, přijít na to, že by bylo právě teď na místě ve svém životě některé věci změnit, přeskládat priority, prostě přenastavit program v hlavě.  

Jenomže – co k tomuto původnímu schématu vedlo? Kde se to naučila? Proč měla takový program v hlavě? Odpověď jsme našly poměrně záhy – zase – jak jinak – v jejím dětství. V naprosté většině případů se najdou kořeny jednání v dětství.

Soňa se snažila vzdor názoru domácího prostředí dokázat, že se v ní mýlí, že ona zvládne totéž, co ti druzí, a ještě mnohem lépe. Že je na ní spolehnutí. A aby toho neměla náhodou málo, vyrazila na zkušenou do Ameriky zdokonalit si angličtinu. Potřebovala si ovšem na školné vydělat, a tak se zaměstnávala různými pracemi. „Po roce a půl jsem byla doslova ulítaná a uběhaná. Ušetřila jsem na letenku a hajdy zpátky domů. Tedy také proto, že se mi nesmírně stýskalo.“

Na otázku, proč to už nemohla déle vydržet, měla pohotovou odpověď. „Protože svoboda tam je iluzorní stav.  Je běžné, že lidé mají dvě práce, vlastně nedělají téměř nic jiného, než pořád pracují. “

A máme to. Z domova základ, v cizině pěkně přikrmený a výsledek? Nesmím ani minutu v klidu stát, protože to vypadá, že nemám co dělat. S takovým možným hodnotícím kritériem se vnitřní nastavení Soni nemohlo smířit, a tak osedlala – doslova – koně a jela tryskem. Až ji kůň shodil. Právě včas.

Mám zprávy, že udělala opravdu radikální řez: pustila provozovnu, která byla beztak více ztrátová než zisková, a šla učit angličtinu. Báječný nápad, s její jazykovou průpravou. Mám ráda šťastné konce.

Ivana Inšana PÍHOVÁ