Můj blog

Všechny příspěvky:

Člověk před sebou neuteče

vloženo: 17. 03. 2014

Každý z nás má otěže svého života ve svých rukách. Tedy alespoň do té míry, abychom byli schopni změnit na svém životě to, co se nám nelíbí, co žít nechceme. Pokud na nás určitá situace tlačí tak, že nám přináší bolest a už ji nemůžeme unést, vyzývá nás, že je načase s tím k o n e č n ě něco udělat, pohnout s tím. Chce se po nás, abychom se postavili sami za sebe a zastavili ústup, stopli defenzivu. Hledali  jiné řešení. V opačném případě se symbolický šroub bude utahovat dál a dál, dokud z nás „nevylisuje“ sílu k akční změně. Čím víc na nás  n ě c o  tlačí, tím je výzva ke změně naléhavější.

Přichází Jana, zralá žena ve věku padesáti, pětapadesáti let, a líčí svoje trable.

„Mám pocit naprosté izolace, nevím, kudy kam. Cítím se jako ve vzduchové bublině, z které není úniku. Jsem uvnitř, a je mi to už jedno.“ Úplně lhostejná jí tahle situace ale není, jinak by nevyhledala pomoc.

Jak se stalo, že se ocitla v takové izolaci, jakou popisuje?

„Sama jsem se do ní uvěznila, utekla jsem do ní. A utíkám z ní do zahraničí za prací. Tam se cítím lépe než doma, jsem vnitřně svobodnější.  Překročím hranice a všechno ze mě spadne,“ svěřuje se a dodává, že už jí to ale hodně unavuje a zmáhá. Z řeči však není tak úplně jasné, co ji tak unavuje, jestli práce v zahraniční, nebo cestování s ní spojené, takže abychom v tom měly naprosto jasno, ptám se, čím konkrétně se cítí tak zmožená.

„Přece z těch svých útěků.  Když se musím zase vrátit domů, vůbec se mi nechce a necítím se dobře.“

Ano, útěky stojí mnoho energie a nic se jimi nevyřeší. Člověk sám před sebou a svými potížemi stejně neuteče. Vždycky ho dohoní.

Janiny trampoty směřují jednoznačně do vztahu s manželem. Probíráme její postavení doma, jak se cítí, co prožívá, jak se chová manžel, jak to mezi sebou vlastně po třiceti letech společného života mají.

„Láska se dávno někam vytratila, zmizela,“ pokrčí rameny. „Panuje mezi námi nedůvěra, manžel je cholerik, nedůtklivý, startuje hned kvůli všemu na první našlápnutí, jak se říká. Dělá mistra na stavbě, nosí si potíže a nervozitu domů.  Jenomže si neuvědomuje, že doma není na stavbě a všechno pořád řídí a diriguje. Syn už to nemohl snést a odstěhoval se od nás, odešel z domova nezralý. Taky utekl. Bylo mi to moc líto, ale i on viděl nejspíš v útěku jediné východisko,“ říká.

Vedeme dál rozhovor formou koučinku.

Co k manželovi cítíte?

„Už jenom respekt. Jako muž a žena spolu nežijeme, protože mi v posteli mi smrdí. Ne že by se nemyl, prostě mi nevoní,“ otevírá intimní téma.

Mluvila jste s ním o tom?

„Zkoušela jsem to několikrát. Jenomže když s ním chci promluvit, podrážděně se zeptá: A o čem ty se mnou chceš mluvit? Jakoby tím říkal: není o čem, nechci, nemám zájem. Myslím, že ho to nezajímá. Nebo se toho bojí. Možná taky utíká,“ naznačuje odcizení mezi partnery. Po chvíli pokračuje.

„Co mu zazlívám nejvíc?“ opakuje otázku, a chvíli přemýšlí. „Víte, že jsem se nikdy takhle sama sebe nezeptala? Že se mě nedokáže ani zastat, jako svojí ženy. Jeho rodina mě nepřijala, deset let trvalo, než mě vůbec vzala na vědomí. Další roky trvalo, než že se mnou začala tchýně mluvit a přijala jako fakt, že jsem jeho žena a že s tím už nic neudělá. Nechtěla, abychom se vzali. Taky sis mohl najít někoho jiného, řekla mu tenkrát, a dala si záležet, abych to slyšela. Asi si umíte představit, jak mi bylo,“ říká s patrnou zraněností v hlase a sahá po kapesníku.

Směruji ji k tomu, aby si definovala strategii svého chování, neboli pojmenovala, před čím utíká a proč.

„Než abych poslouchala ty jeho řeči a dohady, tak raději zalezu. Abych měla pokoj. Utíkám před sebou, utíkám od něj a vlastně utíkám před tím vším. Mám k němu takový odpor… k jeho direktivnímu chování. Často v duchu prosím: Bože, ať už na mě vůbec nikdy nesahá!

Jenomže on je pořád při chuti, je to jinak zdravý chlap. Když ho odmítnu, urazí se a nepromluví třeba i týden. Tím mě trestá. Raději to tedy dvakrát do týdne přetrpím, aby byl klid. Děje se to ale jen podle jeho vůle, ne podle mojí. Je mi to odporné. Jenže ten klid je vždycky jen na chvíli, než si najde další důvod ke kritice, a ten si najde vždycky. Dělá mu dobře, když mě může ponižovat. On mnou vlastně pohrdá.“

Bylo to takhle mezi vámi vždycky, nebo se to dostalo do vašeho života později? A kdy?

„Dokud jsem mu ve všem vždycky vyhověla, byla by bývala přehlížena i kupa hnoje v obýváku. V opačném případě jsem hned neschopná bordelářka, která neumí ani uklidit.

Chce mít pořád nad vším kontrolu. A má ji úplně ve všem a přes všechno. Zbavil mě přístupu k hotovým penězům, dal mi kreditku, aby měl přehled, co kupuju. Když si chci něco koupit pro sebe, na sebe a tak, musím to nějak zaonačit, utajit.“

Poznamenám, že má přece výdělky ze své práce v zahraničí, není tedy na manželovi tak docela finančně závislá.

„On samozřejmě neví, kolik si vydělám, jenomže to vždycky nějak vyčuchá. Mám dojem, že mu to někdo donáší. Je to skrblík, pořád jen počítá a pořád mluví o utrácení a šetření. Je tím úplně posedlý a jde mi tím na nervy. Dá mi třeba 500 korun na nákup konkrétních věcí a přesně ví, kolik mi zbylo a co se za to dá ještě koupit. Když mu řeknu, tak si nakup sám, když mi nedůvěřuješ, odpoví mi, na co tě tedy mám, když neumíš sama ani nakoupit? A už jsme zase v sobě a já nakonec jdu a udělám to. Pak si za to nadávám.

O ničem sama nerozhoduju, jsem jenom taková lépe zaopatřená služka. Do zahraničí jezdím za svobodou, ale upřímně řečeno, nemám ji ani tam.“

Před chvíli jste právě řekla, že ano, že tam z vás všechno spadne a můžete volněji dýchat. Tak jak to je?

„Jenom si to namlouvám. On mě všude vychytá, když si třeba chci zajít do města s kamarádkou, jakoby to na dálku cítil, hned volá, kde jsem, kam jdu, co tam budu dělat. Vidí za tím, že jdu utrácet peníze.

Než jsem začala jezdit ven, měla jsem alergii a astmatické záchvaty. V zahraničí je nemám, opravdu, ani jednou jsem se tam nedusila. Tam můžu dýchat. Díky tomu, že každý měsíc na čtrnáct dní vypadnu z domova, mě záchvaty přestaly.“

Sestupujeme do jejího nejtemnějšího místa, do jeho jádra.

„Jako by po mně sáhla smrt,“ otřepe se a nadskočí. „Fuj, to bylo hnusný, v čem jsem byla…nechci tam být, křikne. „Viděla jsem se, jak stojím po kolena v tmavém, zatuchlém bahně a nemohu vytáhnout nohy.“

Nemůžete, nebo nechcete?

„Nechala jsem se tam zahnat!“

Proč?

„Protože je to pohodlnější řešení, ale…“

Ale co?

„Nikam nevede. Vlastně to není žádné řešení.“

Co by řešením bylo?

„Musím na to jinak! Chybí mi vůle se z něj pohnout, změnit situaci. Můj odpor vůči manželovým direktivám není účinný. Čím víc budu ustupovat, tím víc mě bude tlačit do kouta! Teď se mi vybavuje jedna situace na zahradě.“

Jaká? Povězte.

„Chtěla jsem na něj vzít lopatu. Už jsem byla tak znechucená, tak bolavá a namíchnutá, že jsem ho tou lopatou chtěla přetáhnout. Ale neudělala jsem to.“

Co vám v tom zabránilo?

„Když jsem viděla jeho oči. Ten triumf v nich, tu radost, že jsem se nechala vyprovokovat, jako by říkaly, jen si uhoď! Jakoby na tohle přesně čekal.“

Co bylo dál?

„Pustila jsem lopatu na zem a každý jsme si šel po svých.“

Řekli jste si něco?

„Ne. On jen udělal takovou posměšnou grimasu.“

Jaký jste měla pocit, když jste pozvedla lopatu proti němu?

„Vztek. Nikdy před tím jsem nedalo najevo, že na něj mám vztek. Že se zlobím. Že jsem ten vztek v sobě tlumila. A dělám to tak dodnes.“

Co vám tato vyhrocená situace řekla o vás?

Zauvažuje. „Že jsem dělala chybu.“

Jakou?

„Nechala jsem to zajít moc daleko. Nechala jsem si to všechno líbit. A že mám sílu se postavit.“

Postavit manželovi?

„Jo, jemu. I sobě.“

Jak to myslíte, sobě?

„No, že mám na to se vzepřít i svým útěkům a strachu.“

Strachu? Z čeho máte strach?

„Až doteď jsem měla za to, že se bojím jenom jeho reakcí. Je v tom ale něco jiného. Něco za tím…co to ale je… nevím, nemůžu to rozpoznat…“

Podívejte se, kde to něco cítíte, kde to má sídlo?

„Brní mě nohy. Cítím tlak v hlavě a na prsou. Cítím tlak v celém těle. Jakoby něco chtělo pryč. Vidím obličej své tchýně… vybavuje se mi, jak říká manželovi, že si měl vybrat někoho jiného…já, já, vlastně jsem chtěla být hodná snacha, aby viděla, že si nevybral špatně, chtěla jsem jí dokázat, že se spletla, že jsem dobrá žena a dobrá manželka. Pro pána krále, to jsem ale blbá! Ona mnou pohrdala už tenkrát a pohrdá dodnes. Manžel se chová ke mně stejně jako ona. Já jsem tohle neviděla? Jak to, že jsem na to nepřišla?“

Zase se odmlčí. Je na ní vidět, jak vstřebává svůj objev a jak hledá odpověď na otázky, které vyslovila. Po chvíli se nadechne a řekne: „Je zvláštní, že se mi najednou lépe dýchá. Mravenčení v nohách už cítím jenom v chodidlech, tlak v hlavě povolil, jenom na srdíčku cítím ještě trošku, něco tam tlačí…chce se mi brečet.“

Nebraňte se, plakat je zdravé. Co vás na srdíčku ještě tlačí?

„Já jsem si tu její hnusnou větu vzala moc k srdci. V podstatě jsem ji přijala za svou. To je úděsný! Celé roky jsem žila s tím, že musím být dobrá manželka, až jsem zapomněla, jaké to je být sama sebou. Já jsem se vlastně popřela, zapřela jsem sama sebe, jako zapřel Petr Ježíše. Sama sebou jsem mohla být jen v tom zahraničí, kde nebyl manžel a tchýně, kde jsem nemusela nic dokazovat.“

Nemusela nic a nikomu dokazovat. Až tak bolestné to někdy musí být, aby člověk vyluštil, že nemá zapotřebí nic, nikdy a nikomu zvenčí nic dokazovat. Motivace zvenčí vždycky zapáchá. Vznikne dusná atmosféra, v níž se člověk dusí, často doslova. I kdyby se Jana rozkrájela nebo pozlatila, svou tchýni by ke změně názoru nepřivedla. Tlak v nohách povolil, když rozpoznala chybu, přišla na to, co jí tak moc svazovalo nohy, že nemohla vyjít z  temného, zabahněného močálu, v němž uvízla. Hlavu natlakovanou onou citovanou větou tchýně osvobodila a ve stejné chvíli prozření ulevila svému srdíčku. Uvědomila, že k němu připoutala energii cizí, nahlas vyslovené škodlivé myšlenky. Myšlenky tohoto druhu působí jako zaklínadlo, mohou mít až podobu prokletí. Jana podlehla názoru, že nestojí za nic a celé okolí – tedy hlavně tchýně a manžel, jí v této její interpretaci utvrzovalo.

Inšana

Divoká jízda roku 2014

vloženo: 10. 02. 2014

Kdosi řekl:  Život je tanec – pokud ovšem děláte kroky: jeden, druhý a pak další a další. V duchu tohoto citátu anonymního autora se ponese letošní rok. Rok plný výzev, pohybu a dynamik. Vládne mu větrná energie č. 14.

V rytmu tance elánu, nadšení, komunikace, cest, pronikání, hojnosti a rozmanitosti se rozběhne všechno, co bylo v roce 2012 očištěno, zbavené nánosů, vyplaveno a odfiltrováno jako nefunkční, co č. 13 v loňském roce začalo stavět na nových základech tam, kde se z vetchých staveb iluzí a klamů staly ruiny. Letošní rok rozhojní všechno, co má předpoklady donést štafetový kolík k cíli. Co je životaschopné proniknout a uplatnit se.

Ro 2014 slibuje dost divokou jízdu s větrem o závod, s větrem v zádech i ve vlasech, s větrem foukajícím ze všech stran. Tento všestranný pohyb přinese mnoho výzev, příležitostí a šancí na nové projekty, vize, záměry, i rozmanité pobídky, náhlé inspirace a impulzy i k riskantnějším podnikům, které mohou přinést jak zisky, tak i ztráty, které však nebudou mít dlouhodobý charakter. Energie větru všechno stále mění, je proměnlivá ve své intezitě.

Důležitá než kdy jindy bude otevřená komunikace bez přetvářek a pokryteckých her. Energie tohoto roku „nebude mít“ čas se s neupřímností zdržovat, strhne s sebou do víru tance jen to, co bude čisté a bezelstné jako dítě. Dítě nespekuluje, nepřetvařuje se.

Kreativní energie jedničky v čísle 14 je nabitá ohněm, protože patří ke Slunci, energií, která žhne a žene se dopředu rozfoukávaná do nebývalé intenzity větrem. Dodá velkou jiskru sebedůvěry všemu, co je v její blízkosti. Zajistí tím pronikání do neznámých oblastí činnosti, takže nás nepřekvapí, když se nápady či záměry budou rodit na všechny strany a do všech stran jako když jiskry létají. Ohňová energie posvítí a osvětlí překážky, budou lépe vidět. Pozor však na popáleniny, které hrozí, necháme-li oheň přijít příliš blízko. Stále platí, že oheň je dobrý sluha, ale špatný pán, na to nezapomínejme.

Tvořivá energie jedničky a její snaha vyniknout a předvést se, jak je úžasná, jedinečná a vlastně nepostradatelná, se promítne do komunikace (součet 1+ 4 =5), kde se postará, aby se o životaschopných záměrech, vizích a projektech vědělo široko daleko!  Zkrátka najde si cesty, jak to uvést ve známost, že něco takového se děje, chystá, je připraveno a jakoby odnikud vyčaruje kontakty, které toto uchopí a pošlou dál.

Pod režijní taktovkou její expanzivní tvořivosti se dočkáme toho, že mnozí lidé budou pociťovat nutkavou potřebu odhazovat okovy a pouta, protože jim „najednou“ začnou vadit v rozletu, a to doslova. Čtrnáctka se projevuje jako kůň puštěný z uzdy, letící tryskem i hravě hopsajícím. Kdo se připravil, pojede, kdo ne, toho by mohl vyhodit ze sedla.

Neprohloupí ten, kdo se zaměří na kreativitu a tvrdou a flexibilní prací věnuje své soustředění na určitý cíl. Vyplatí se mu to, štěstí přeje připraveným.

Počítejme s tím, že nic nevydrží stát dlouho na místě, počítejme s častými změnami ve všem. Ušetřeny nezůstanou ani partnerské vztahy. Ty, které neodolají tomuto expanzivnímu toku, těmto silným proudům, budou smeteny, ať se bude jednat o partnerství osobní, pracovní či jakékoliv jiné. Ale budou to vesměs prospěšné změny.

Manželství uzavřená v tomto roce mají větší šanci vydržet než kdy jiného roku.

Štěstí mohou přinést cesty, k jejichž uskutečnění vzniknou rozmanité podmínky a s nimi poznávání nových lidí, zemí a navazování nových vztahů.

„Hravá 14“ nás bude mít k tomu, abychom život brali také hravěji, ne tak vážně. Když na to přistoupíme a znovu objevíme v sobě malé, hravé a dovádivé dítě, a budeme jím!, máme vyhráno. Povezeme se na vlně tohoto roku jako zkušení surfaři na vlně.

Povětrná 14 přifouká hojnost a potažmo i bohatství tam, kde je pro ně už připraveno a prostřeno, kde je otevřená náruč. Tento rok vlastně po nás žádá mít otevřenou náruč pro přijímání, srdce otevřené radosti a hravosti, oslavovat a projevovat radost ze života a ze žití.

Jednu radu na závěr si neodpustím. Při všem tom cvalu sobě nespoléhejte na druhé, jeto ošidné. Věřte své intuici, to je ten tichý hlásek uvnitř vás, který vždycky ví.

Všudypřítomné, silné proudy změn mohou v tomto roce přinést nepředvídatelné projevy přírodních živlů, požáry, zemětřesení, hurikány, tornáda, záplavy atd.

Expres balík z nebe

vloženo: 3. 02. 2014

Probouzím se s pocitem, že se mi vydrolil zub. To je ale blbej sen, proletí mi hlavou. Jak nabírám vědomí, zašmátrám jazykem a něco mi zaskřípe mezi zuby. Není to sen, je to skutečnost! Myšlenky se raketově odstartují: A koukej už konečně a hlavně rychle zmizet z tohoto bytu! Zuby jsou symbolem existence, tady přestává legrace. Už to zasahuje i tvůj zdravotní stav! Reaguju téměř panicky.
Vstanu. S ledovým závanem v zádech jdu do koupelny a do zrcadla na sebe vycením chrup. Pětka vpravo nahoře je vylomená, zůstal z ní jen pahýl. Kromě mojí rozespalé a vyděšené tváře na mě hodí svůj škleb depina. Cítím, jak se snaží vlézt mi pod kůži a opanovat mě.
Musím jít něco vyřídit do města a při oblékání vnímám vnitřní hlas: tohle jsi přece věděla už dávno před tím, že se forma vyžila a začala tě stravovat. Tenhle byt už vydal, co měl, už tu dávno nemám být, v tom vlhku, zimě, starobě. Dům stůně, protože se o něj nikdo nestará. Strádá. Já s ním. Jenže co teď?
Volá Jana. „Co je s tebou?“ ptá se, když slyší, jak vzlykám, i když nechci.
„Mám toho bydlení tady doslova plné zuby, právě teď se mi jeden vydrolil. Musím pryč, než mě to tady zlikviduje,“ dávám průchod své emoci.
Jana ví, že je hodně zle, když jsem takhle pocuchaná. Je to žena činu. S ničím se nemaže.
„Tušila jsem, že se něco děje, že ti mám zavolat. Poslouchej mě, já ti pomůžu s tím něco podniknout, nepodléhej panice. Něco najdeme,“ říká. Její klidný a zároveň rozhodný tón způsobí, že ovládnu svůj třas.
„Zavolám ti odpoledne“, stačí ještě dodat, než přerušíme spojení. Cítím hřejivou vlnu nabízené pomoci a sounáležitosti. Vím, že to myslí vážně, že to od ní nejsou těšínská jablíčka nebo jalové sliby.
Kolikrát jsem se pokoušela sehnat jiné bydlení. Byt, kam by svítilo sluníčko, kde by nebylo 72 schodů, neustálý hluk z křižovatky, že když se otevře okno, neslyšíte vlastního slova. Kde by byly normálně vysoké stropy, v zimě teplo a ne tahle lednice. Topíš, topíš, a pořád zima. A kam přesto posílá dodavatel plynu faktury na desítky tisíc doplatku, zálohy nezálohy.
Kolik těch pokusů bylo bych ani nespočítala. Pokaždé jsem narazila na zeď.
„Jo, vy máte tak velkého psa? No, to bude asi potíž,“ slýchala jsem obehranou písničku, ačkoliv jsem ubezpečovala, že můj pes je poslušný, čistotný, nehlučný, vychovaný. Na rozdíl od mnoha lidí. Nebo to ztroskotalo na nestoudných požadavcích pronajímatelů. Za tu kvalitu, jakou nabízeli.
Měla jsem vysněný byt, dokonce jsem si ho namalovala. Minimum schodů, maximálně zvýšené přízemí, zahrádka nebo aspoň balkon, teplo, klid. Přání je myšlenka, myšlenka má těkavou povahu, ale ukotvená na papír, na materiální podstatu, má větší šanci se zhmotnit. Propojení mentální a materiální energie umí zázraky. Tuhle objednávku jsem do vesmíru vysílala a věřila, že zacílená energie doputuje tam, kam má. A že bude vyslyšena.
Později odpoledne Jana znovu volá a zahlásí:
“ Tak se podrž! Možná pro tebe ten byt opravdu mám,“ hlaholí nadšeně a líčí, co a jak se sběhlo.
„Jestli chceš, můžeme se tam jít večer podívat.“
Stojím jako opařená, nohy vrostlé do asfaltu.
V podvečer se sejdeme v ulici Komenského. Byt je v přízemí, okno z kuchyně vede do zahrady, kam je to pár kroků chodbou. Pane jo! Je tohle možné? A tohle nešlo, když byl Garbo ještě na živu? Tak jsem si přála, aby dožil bez těch blbých schodů, které už tak těžko zdolával…
Kolem srdce mi tahle vzpomínka rozvibruje lítost a natlačí slzy do očí.
Byt se mi líbí. Je malinkatý, útulný, kuchyň a jeden pokoj, celkem nedávno zrekonstruovaný, moderní, zateplený. V koupelně obklady, ke sprchovému koutu se nemusí bokem, aby se tam člověk vešel. Okno do zahrady. Akorát, akorát…mám nějak stísněný pocit.
„Ten máš proto, že jsi zvyklá na ty svoje tančírny, na tu rozlohu, kde se sama sobě ztrácíš,“ glosuje Jana.
Nejspíš má pravdu.
„Pojď, jdeme na pivo, musíme to všechno probrat,“ vybízí mě. Otočím se ještě jednou k oknu. Pohled do zahrady, kde je pergola, k posezení dřevěný stůl, lavice, kytky, keře, to rozhodne.
„Já tady trávím půl roku, ráno kafíčko, knížka, pořád venku,“ pronesl o něco později Olda, jakoby mi četl myšlenky. Olda tady zatím bydlí s partnerkou, ale za dva měsíce se budou stěhovat. Dává mi číslo na majitele. Už se vidím, jak tam sedím já, s noťasem a píšu. A jak věším prádlo na šňůru a ono bude celé voňavé, vysluněné a vyfoukané větrem. Jak chodím bosa po trávníku. A za okny mám muškáty.
Hned druhý den volám panu majiteli a velice rychle si domlouváme schůzku.
„Ještě jsem to nestačil ani nikomu nabídnout,“ povídá.
„Ani to nedělejte, jestli mohu požádat, beru to, tady je má ruka na to.“
Sjednáno, domluveno. Podmínky mi vyhovují. Mám dva měsíce času „vykydat“ starý byt od starých věcí, všechno si změřit a naplánovat, abych se do nového stěhovala jen s tím, co se do něj vejde a co do něj patří. Ta činnost mě baví, beru do ruky všechno, co vydají šuplíky a skříně, likviduju staré listiny…Proč tady sulcuju ještě rozvodové papíry? Pryč s nimi! Trhám je na malé kousíčky.
Žiju s blaženým až euforickým pocitem, že se zhroutila věž, zasažená bleskem a že tím totálním úklidem uklízím sama v sobě, že se vypořádávám s minulostí a otevírám novou kapitolu svého života.
V souvislosti s jistým mým záměrem potřebuji najít fotografii Zdeňka Mahlera, scénáristy, spisovatele a nedostižného vypravěče. Potřebuji ji dát do peněženky jako symbol úspěšného člověka. Muže, jehož si nesmírně vážím a jsem šťastná, že v našem národě žije taková osobnost. Zadám do vyhledávače jeho jméno, hledám, ale kde nic, tu nic, žádná fotka, která by se dala „uloupit“, zkopírovat. Objevím však několik videí. Mám náhlý nápad, a protože vím, že ani náhlé nápady k nám nepřicházejí bezdůvodně, kliknu na první video, které mi padne do oka. A pan Mahler v něm mluví…slyším dobře? O Janu Ámosu Komenském! O jeho odkazu, jeho díle, životě. Komenského ulice, Komenský ve videu! Ježí se mi vlasy a mám husí kůži. Náhle cítím, že tohle je potvrzenka o příjmu a vydání, na kterou jsem tak dlouho čekala.
Zakrátko nato mi volá jedna moje klientka a zve mě k nim do Ševětína. Před časem jsem jí to slíbila, a právě teď mám chuť slib splnit. Popisuje mi cestu, jak se k nim dostanu. Připadá mi to zbytečně složité.
„Odbočíte z hlavní doleva, pojedete rovně, u školy zase doleva… Copak vím, kde mají školu? Tak jí povídám:
„Lenko, bude jednodušší, když mi řekněte jméno ulice a já se už se doptám.“
„Je to Komenského ulice,“ zazní v telefonu. Buch. Buch. Žádost byla právě orazítkovaná.
Jedu podepsat nájemní smlouvu, jsme tak domluveni. Jedu až z Rudolfova, pak přes celé město až k pivovaru Samson. Projíždím několik křižovatek. Na všech semaforech svítí zelená. Fakt že jo. Je to neuvěřitelné. Něco takového nevymyslíte, nenaplánujete. Green way. Jeď! Tam patříš!
Pan pronajímatel už mě očekává. Ve vyklizeném bytě!
„Můžete začít malovat,“ povídá a podává mí klíče. Nevěřím vlastním očím. Neudržím se a hodí se, nehodí se, kašlu na bonton, vlepím mu pusu a obejmu ho. Z obrovské, čiré radosti.
Večer to barvitě a s rozechvělým nadšením líčím dceři. Bez přerušování mě vyslechne a pronese: „Víš, co se stalo, mami? Poslali ti expres balík z nebe!“
S Janou jsme tuhle vydařenou akci už několikrát vydatně zapily. To ona měla kdesi v paměti uloženou zdánlivě nepodstatnou informaci, že sestra kamaráda jejího syna bydlí s nějakým Oldou v Komenského ulici a že se hodlají stěhovat.
S panem domácím a jeho rodinou jsme v létě na zahradě rožnili nejednu dobrotu. V dokonalé synchronizaci vesmírných sil.

Ivana Inšana PÍHOVÁ

Rozbor nás rozebere

vloženo: 2. 02. 2014

Napsala mi jedna žena: „Pročítám si numerologický rozbor, který jste mi dělala před rokem a půl. Je to síla, tolik pravdy. Jen bych se chtěla zeptat, je nutné se měnit? Anebo nechat život zrát? Nevím si s odpovědí rady.“

Je to zajímavá otázka, taková filozofická. Myslím si, že má obecnější platnost, že se nutně nemusí vztahovat k jednomu konkrétnímu člověku.

Pokusím se odpovědět.

Začnu tím, co nám odhalí numerologická konstelace osobnosti. Slouží hlavně k tomu, abychom sami sebe uviděli z jiného úhlu, než jakého jsme schopni, protože každý máme o sobě svoji představu, z níž vycházíme. Představu, která nebývá autentická s tím, jací jsme doopravdy. Výsledky rozboru ukáží, o jaké své vlastnosti, dary a silné stránky se můžeme opřít, jaké rozvíjet tam, kde jsou latentní, nevyužité. Na druhé straně seznáme, kde máme slabiny, co nás brzdí, co máme na osobní úrovni zvládnout.
To nám zároveň poskytne jakýsi návod: mohu měnit jen to, o čem vím. Pokud se mi to nelíbí, mohu na tom zapracovat. Je to v MOJÍ MOCI. Například vyhnout se úskalím, zbytečným rizikům. Kdo je varován, nebývá zaskočen. Třeba mám v rozboru číslo, které napovídá, že jsou možné v tom či kterém životním období ohrožující, nečekané událostí a varuje, že se nemám snažit tento moment přeprat rozumem, ale naslouchat své intuici. Bylo by hodně pošetilé brát to na lehkou váhu. To by se nemuselo vyplatit, zatímco když budu obezřetnější a budu jednat v souladu se svým vyšším Já, nemohu pochybit. Budu vědoucí a připravená.

Člověk se asi úplně změnit nedokáže, nebylo by to ani žádoucí, protože každý jsme jedinečný, neopakovatelný originál. Co však změnit může a co je v jeho silách je posunout se v osobním vývoji dopředu. Třeba naučit se projevovat radost z každé maličkosti beze strachu, že záhy přijde rána osudu. Přijímat i nepříjemné věci, nebojovat, neboť boj nemá vítězů. Je-li něco mého a vychází to z mojí podstaty, tak přesto, že s tím nejsem spokojená, nebudu s tím bojovat, nebudu něčemu, co je moje, vyhlašovat válku, protože to je jako kdybych ji vyhlásila sama sobě. Nezapomínejme, že vnitřní boj s něčím nebo s někým se manifestuje záněty! Mnohem účinnější a perspektivnější je pokusit se pochopit, proč mi to vadí, z čeho vychází moje nelibost. Už to je krok k velké změně vnímání sebe sama, k porozumění sebe sama. Každý takový posun se projeví i ve větší míře pochopení a tolerantnějším přijímání ostatních. To je vývoj a růst, ona změna, které jsme každý z nás pánem.

Život každého z nás neustále prověřuje. Staví nás do nových situací, nebo mnohdy stejných či velmi podobných a čeká, co s nimi vyvedeme. Jak zareagujeme, jaký z nich uděláme výstup. Třeba ten, jestli už jsme opustili názor, že jsme oběti a že nás osud podvedl či dokonce se proti nám spikl. V tom vidím zrání života.
Čas zrání nám umožní pronikat k sobě do hloubky a skrze pochopení, k čemu slouží tzv. utrpení, odhaluje současně naše přednosti. Naši krásu. Jedinečnost i zranitelnost. Musíme k tomu často vyměknout skrze bolest, která je jako smeták karmických zátěží. Na karmické zátěže nás v rozboru také upozorní čísla a jejich význam. Díky tomu můžeme nahlédnout jiným pohledem na sebe, rodinné příslušníky, události v rodině, zdravotní zatížení rodiny. Uvidíme ty vazby. A s těmito informacemi pak můžeme naložit, jak uznáme za vhodné. Jestli je uchopíme konstruktivně a využijeme ve svůj prospěch ke zlepšení života, anebo jestli je necháme plavat a sami budeme dál plavat životem podle toho, jaký právě fouká vítr.

Takže rozbor nás rozebere, abychom viděli sebe i věci objektivněji, to přinejmenším.

Ivana Inšana PÍHOVÁ

Brouček ve vlasech

vloženo: 30. 01. 2014

Sedím na svém tajném místečku u lesa, naproti sobě mám Kleť. Je to energeticky úchvatné místo, magické místo. Proto sem jezdím. Psát, meditovat, přemýšlet, dělat rituály.

Něco mě zašimrá ve vlasech. Sáhnu tam a na dřevěný stůl spadne brouk na krovky, nožičkama vzhůru. Mrská jimi, mele sebou, snaží se na ně postavit, ale nejde mu to. Bez pomoci to nesvede.

Obracím ho propiskou, mele sebou ještě víc. Napadne mě: „Nebuď trouba, já ti pomůžu se zvednout, když mne necháš ti pomoc!“

A takhle je to i s námi lidmi. Bůh (vyšší síly, Vesmír, Univerzum) nám vždy chce pomoc, jenomže my ho nenecháme, protože se snažíme prosadit svou vůli, ať to stojí, co to stojí. Nejde to, a ocitáme se v roli brouka. Taky tak bezmocně třepeme nohama.

Brouček žije ve svém světě a o mojí přítomnosti, ba ani o mojí existenci nemá vůbec žádnou povědomost. Přesto existuju! Já také žiji ve svém světě. Oba světy jsou naprosto rozdílné, přitom jsou součástí jednoho celku. Vesmíru. Já o broučkově existenci vím, vím o jeho momentální potíži. Můžu mu pomoc a chci mu pomoct. On to ale neví, a tak se brání mému zachraňovacímu manévru.

A to je celé. Tak jednoduché to je.

Ivana Inšana PÍHOVÁ