Můj blog

Všechny příspěvky:


Bez rozloučení

vloženo: 3. 02. 2020

 

Aktualizovaná verze z 21. 8. 2017

Ztráta milovaného člověka je bezesporu těžkou životní zkušeností. Přijde- li však náhle a nenabídne možnost rozloučení se s milovaným, bývá to často zkušenost nepřijatelná, s níž se dotyční neumějí smířit, natož pak vyrovnat. Cítí se ztrátou zaskočeni, ošizeni, zkráceni, nezřídka i zrazeni…Velikou lásku provází i veliký smutek. Rozloučením se ovšem nemám na mysli, formální smuteční obřad. Sama jsem prošla situacemi, které mě dovedly k poznání, jak moc je důležité promluvit se zesnulým v tichém, vnitřní dialogu, v intimním vlastním obřadu rozloučení o samotě.

Vnučka se mnou domlouvá návštěvu svojí jedenaosmdesátileté babičky. Rodina už si skoro zoufá, protože babička dva roky po odchodu manžela stále pláče a dokonce jí začaly soužit bolesti zad. Vnučka, coby mluvčí rodiny, mě seznamuje se závěrem rodiny; bolesti nějak souvisí s babiččiným trápením. Vyšetření nepřineslo žádnou uspokojivou odpověď, z jakého důvodu by babičku měla bolet záda.

Ve smluvený den a hodinu očekávám vetchou stařenku, přece jenom 81 let je už požehnaný věk. Velmi se mýlím. V doprovodu své dcery přichází elegantní, decentně oblečená, udržovaná, čilá a moc pěkná paní. I v tomto jejím věku je stále patrné, že kdysi byla nádhernou rozvitou růží.

Její manžel zemřel před už dvěma roky. Žili spokojené manželství celých šedesát let. „Neměla bych na co naříkat, opravdu ne, přesto mám v sobě velký smutek.“ Sáhne do kabelky pro kapesník. „Ne, nebráním se tomu, vím, že pláč léčí, chodím na hrob a celou dobu tam propláču. Trošku se mi uleví, jenže to zase přijde zpátky. Smutek se vrátí a já si nemůžu pomoci,“ svěřuje se.

Možná, napadne mi, přišla jeho smrt moc narychlo a než slzy ten zármutek očistí, bude to déle trvat. Zvláště, když, jak říká, se oba tak velmi milovali. Ptám se jí na to a ona přitaká.  Jak se to sběhlo? „Byl pořád čiperný, pak se mu najednou udělalo zle. Přijela sanitka, já jsem se s ním loučila s tím, že se vrátí. V nemocnici zjistili, že se mu vyboulila aorta. Ještě jsem za ním druhý den šla do nemocnice a on potom nad ránem zemřel. Už se mi nevrátil,“ štká paní do kapesníku.

Paní Hana je hluboce rozjitřená. Abych vyplnila čas, než se trošku zklidní, zavedu řeč o způsobu smrti. Někdo by chtěl odejít, a nemůže, trpí dlouho a s ním jeho okolí a další odejde rychle a bez trápení. Říká se, že i způsob smrti je za odměnu. Paní hana opáčí, že takhle podobně uvažuje. „Studovala jsem ezoterické nauky, čtu si knížky, věřím v převtělování, v nesmrtelnou duši. A přesto mě jeho odchod stále bolí.“

Jak se dozvěděla tu zprávu? „Když jsem odcházela z nemocnice, řekli mi, abych si ráno zavolala. To jsem udělala a lékař mi sdělil, že manžel zemřel ve spánku.“ Na moji otázku po pocitech hlesne: „Cítila jsem nesmírnou bolest.“

Vnitřním zrakem sledujeme celou situaci krok po kroku. Vybavuje si, co říká manželovi, když sedí u jeho lůžka. Je situací zasažená, přesto mu šeptá: „Operaci bys nevydržel, je lepší, že je to takhle,“ a dodává, že si uvědomuje, že rychlý odchod byl pro něho veliké milosrdenství. Bolest má usídlenou na prsou a je hodně intenzívní. „Jakoby mě zaléhávala,“ popisuje.

Dva roky, den po dni, si nosí bolest s sebou. Je načase jí odevzdat. Je zbytečná, svoji úlohu už splnila, i když podvědomě se jí držíme jako neviditelného pouta se zesnulým. Paní Hana si ji také z nějakého důvodu ´chová´ při sobě. Je otázkou, proč. Přece si vždycky o sobě myslela, že bude silnější, a ne, že bude takto trpět!?

Jsme zpátky v okamžiku, kdy přijíždí záchranka. „Chtějí ho prohlédnout, ale nemohou změřit tlak, jako by žádný neměl. Říkají, že ho musejí odvézt. Manžel mě začne objímat, křižovat se, nikdy jsem nic podobného u něho neviděla. Z jeho gest jsem vyvodila, že je to jeho rozloučení. On věděl, že se nevrátí. Zato já jsem nevěděla, co si mám počít, jak reagovat. Slyším, jak se ho lékař ptá, jestli ho František slyší. Nepřišla žádná odpověď. No a pak mi řekli, zavolejte si ráno. Ráno už nebyl.“

Návrat k traumatizující události paní Haně doslova sebere dech. Podobně jako mnozí jiní lidé při terapii chrlí ze sebe slova na jeden nádech. Vracím ji do normálního rytmu dýchání, čímž ovládne hrozivý přetlak, který v sobě má.

Plísní se za to, že měla nějak odpovědět na manželova gesta. Vyčítá si, že kdyby to nějak udělala, odešel by snadněji. „Jak já ti mám, Františku, pomoc? Já nevím, co s tím,“ vzlyká. Snažím se nasměrovat ji k jinému úhlu pohledu na věc. „Nic jste nezkazila. V dané chvíli jste udělala to, co jste mohla a uměla. Lépe to prostě nešlo. Nevsouvejte si pochybení.“ Odvětí mi na to: „Možná sama sobě tímhle bráním, aby bolest mohla odejít.“

Je to docela dobře možné. Uvidíme.

Zaléčíme danou domněnku o její vině léčivou afirmací na přijetí daného stavu, který už nelze změnit.  Můžeme se však pokusit změnit její náhled, přinášející úlevu. Paní Hana je opravdu dost zběhlá ve věcech provázejících psychický stav a jeho projektování navenek. Souhlasně pronese: „Vidím, že jsem udělala to nejlepší, co jsem udělat mohla. Chtěla jsem, aby odešel v klidu.“

A to se také patrně stalo; její manžel se dlouho netrápil. Zato se trápí paní Hana, je pořád psychicky otřesená, ztrácí životní energii. Společně se pokusíme přijít na to, v čem to vězí. Svěří mi, že si o tom, co prožila, s nikým dosud nemluvila. Nahlas vyslovená věta jí sevře hrudník, sotva zase popadá dech. Úzkost jí svírá plíce a srdce.

Musíme se znovu vrátit k bolestivému místu. Něco stále zůstává nevyslovené, zamlžené.

„Druhý den, co ho odvezli, za ním jdu do nemocnice. Je připojený na hadičkách, a ´přikurtovaný´ k lůžku. Hladím ho. On mě prosí, abych mu trošičku uvolnila ruce, nebyl rád omezovaný. Františku, říkám mu, já tomu nerozumím, nevím, jestli to můžu udělat, on mě prosí, ať jdu za sestrou, aby mu ty úvazy povolila. Jenomže sestra mi říká, že František je nedisciplinovaný pacient a že mají obavy, aby si ty hadičky nezačal vytrhávat.  Prosila jsem ji, aby mu je malinko povolila, aby věděl, že jsem se za něho opravdu přimluvila. Vyhověla mi. Pak už nic jiného nechtěl. Rozloučila jsem se s ním, že přijdu zítra. No a ráno zemřel…“

V ten moment přestala paní Hana zase úplně dýchat a bylo evidentní, že právě tohle byl pro ni nejtěžší okamžik. Kontrolně se jí přesto ptám. „Ano, protože jsem si myslela, že když ho odvážela sanitka, že je naděje. V té nemocnici jsem už žádnou naději neviděla.“

Oživením si zátěžové situace se také probudila emoce k ní vázaná a nyní se paní Haně dere z hrudi bouřlivě ven.

Opakujeme znovu celý okamžik, při němž si vzpomene na další detaily. To je dobře. Čím více detailů, tím lépe. Každý kamínek je třeba omýt. „Ještě si vzpomínám, jak mi řekl, že chce domů. Na to já mu říkám, nemůžu si tě v tomhle stavu vzít domů, lékaři to nedovolí. Cítím, že jsou to jeho poslední chvíle. Uvědomuji si, že smrt přichází, že mu nemůžu pomoci. Nemohu s tím vůbec nic dělat.“

Zůstáváme v okamžiku procítění blížící se smrti. Paní Hana vnímá, že ´žádné pokračování života´ nebude, že manžela ztrácí, ale podvědomě se brání a odmítá to. Musíme však dát věcem patřičný výraz a význam. Lidé se obávají nazývat věci pravými jmény, děsí je to.  Jenomže jedině tak se s těmito skutečnosti dá pracovat, a dokonce je i přijmout. Proto s ní dělám afirmaci na přijetí smrti jejího milovaného manžela. Je třeba poklonit se majestátu Smrti a poděkovat za to, že její muž byl ušetřen dlouhých útrap.

„Manžel odešel, zemřel v klidu a míru…byl to dar od Boha, Bůh ho měl rád,“ pronese tiše. Pomyslím na to, že bereme úkorně fakt, že smrt nám vzala milovanou bytost. Bereme si to osobně, jakoby to bylo namířené proti nám. Potom je pro nás velice těžké tento postoj změnit a nechat odejít, co odejít mělo. V tom smyslu se zmíním nahlas. „To, že za manžela stále truchlíte, není pro vás dobré. Nakonec byste z toho přílišného smutku sama onemocněla. Bolesti zad, které se vzaly jakoby odnikud, jsou výrazem nahromaděné, neuvolněné energie.“ A zeptám se jí, jestli chce svůj smutek doopravdy odložit a už s ním dál nežít. Být zkrušena dlouhodobým smutkem opravdu znamená nežít. Paní Hana je odhodlaná a připravená toto podstoupit.

Čeká nás nejdůležitější, nejpodstatnější část terapie: rozloučení se. Události se sběhly příliš rychle a překotně, nebyly vyřčeny věty, které měly zaznít, nebyl na ně čas, ba nenastal ani vhodný okamžik pro osobní, niterné rozloučení se s milovanou duší. Nyní má paní Hana možnost udělat si obřad podle svého pro úlevu své duši

„Měli jsme krásný život, krásné manželství. Vychovali jsme dobře naši dceru, měla jsem se s tebou dobře, a to tvoje Hanuško, jak jsi mi říkal, mi chybí. Já vím, že jsi mi dopřával, co jsem si já přála. Ráda jsem vracela k tobě domů, k naší dceři, vzájemně jsme se jeden od druhého něco učili. Nikdy jsi mi nic nevytýkal, nevyčítal. Já ti za to báječné partnerství a manželství moc děkuji. Tak moc jsem tě milovala, a ty mě, že ten můj smutek je asi stejný velký jako naše vzájemná láska…“ zadrhne se.

Je to pro ni velice citlivé, drásavé. Chápu ji.

Musí se ale vyprázdnit všechno, říci všechno, čeho je plné srdce a co nebylo vysloveno, dokud dotyčný žil.

Když se vysmrká a utře si oči, paní Hana pokračuje. „Františku, já věřím, že ses správě rozhodl, jestli zůstaneš tam někde nahoře, anebo se převtělíš a narodíš znovu…Já vím, že nechceš, abych plakala, nikdy jsem neplakala, neměla jsem důvod, teď je to poprvé v životě.  Který jiný chlap by takhle svedl život?! Věřím tomu, že se znovu setkáme, možná v jiné rodinné konstelaci, věřím, že láska je trvalé pouto, které nás zase spojí.“

Potom nastane chvíle ticha, do něhož paní Hana pronese: „Cítím, jakoby mi říkal; pro mě je důležité, že jsem odešel milovaný a milující, za všechno ti děkuju a už neplač, nevidím to rád…“

Je to magické. Cítím přímo posvátnost chvíle.

Kontroluji její stav po této notné dávce vnitřní očisty. Nějaký skrytý stín smutku ještě zůstal. Něco ještě nebylo odhaleno, vyřčeno, vyneseno na světlo.

Je nutné se vrátit. Copak asi zapomněla svému Františkovi říci? „Že ho moc miluju. Vždycky jsem ho moc milovala. Proto tak smutním. A moje slova, která říkám, mi zatím moc nepomáhají.“

Napadne mi položit otázku: „Na co myslíte, když stojíte u jeho hrobu? „Františku, děkuju pánu Bohu, že nám dopřál šedesát roků krásného manželství, ale je to málo…“

Že by litovala, napadne mi. Čeho? Možná počítala s delším časem soužití…Zeptám se jí na to.

„Nemám čeho litovat, rozuměli jsme si po všech stránkách. Cítím, že mu potřebuji adresovat další věty, jako život s tebou byl tak nádherný, byl to zázrak! Naše dcera mi až po tvé smrti řekla, jak na nás viděla, že spokojeně žijeme, jak láskyplně jsme ji vychovali…“ přemůže ji to a odmlčí se.

„Byla jste požehnanou ženou,“ beru si na chvilku slovo. „Myslím, že málokterá by mohla něco podobného o svém manželství pronést.“ Napadne mi, že je nutné tu velikou a hlubokou lásku promítnout tady a teď, ne na ni vzpomínat jako na minulost. Vyzvu paní Hanu, aby svými slovy vyjádřila přijetí celého toho požehnaného vztahu. „Žili jsme šedesát roků v krásném manželství, z dcery nám vyrostla krásná bytost, svým životem jsme jí dávali příklad. Teprve teď se od ní dozvídám, jak moc tátu milovala.“

„Vidíte, máte za co děkovat,“ reaguji na její slova. „Pojďme to obrátit v radost z toho, že vám byla dopřána taková hojnost a požehnání, a vy dva jste ji pěkně zúročili.“

Překvapí mě nenadálým úkrokem zpátky. „Když já si nemůžu pomoc. Vím, že on by to nechtěl, a přesto jsem smutná.“

Z nějakého dosud neobnaženého důvodu chce ona sama být smutná. A odpověď zná taky jen ona sama. Položím jí v tom smyslu otázku. „Že se ho nemůžu dotknout, že tu se mnou fyzicky není…“ vyjevuje co cítí v hloubi svého nitra.

Paní Hana je zajatcem své lítosti, lituje sama sebe. Potřebuje se osvobodit. Děláme konstelaci na odevzdání a zároveň přijetí, protože paní Hana potřebuje proces fyzicky demonstrovat a prožít.

V posledním dějství tohoto příběhu obracíme ´celé to její smutnění´ do kvalitativně odlišné roviny – do radosti ze žití.  Za zaznamenání stojí ještě tyto její výroky: „Měla jsem v manželovi oporu, jakou by každá žena měla ve svém muži mít, a každé bych to přála. Říkával mi, jak moc si mě váží za to, co jsem dokázala a já mu říkala podobné věci. Ctili jsme se. Víte, seznámili jsme se, to vám bylo velice zvláštní. Můj manžel byl učitel na střední škole a hrával ochotnické divadlo. Kromě toho byl krásný chlap. Jednou přijeli hrát k nám, dávali Radúze a Mahulenu a my jsme se při tom do sebe zamilovali. Herci neměli kde hlavu složit, místní lidé byli vybídnuti, aby si je ´rozebrali´ k sobě domů, na jednu noc. No a on šel k nám…“


Když se slovo stane skutkem

vloženo: 3. 02. 2020

 

Aktualizovaná verze z 13. 2. 2012

Irena byla v době terapie už zralou ženou. Celý život pracovala obětavě jako zdravotní sestra v nemocnici. Sloužila druhým, pomáhala, mnohokrát na úkor svého soukromí a svého zdraví. Stát ji za celoživotní službu ´odměnil ´ důchodem v takové výši, že je to spíš almužna, výsměch, drzý škleb pohrdání člověkem a jeho celoživotní prací pro druhé.

Irena ovšem nesložila ruce do klína. Vypracovala se na vlastní náklady v jiném oboru, zajímavém a přitažlivém. Byla v něm opravdu dobrá, bavilo ji to a byl to vítaný přivýdělek k mizernému důchodu.

Vzpomínám si na začátek, kdy jsme se mezi sebou volně bavily o tom, jestli by o tom svém koníčku nechtěla něco povědět malé skupině lidí. Irenina reakce byla okamžitá a tvrdě odmítavá: „Už při tom pomyšlení se mi svírá krk!“ „Co ti brání?“ „Mám nějaký blok.“ „Co tě blokuje?“ „Nevím.“

V terapii na svoje nevím našla první odpověď ve vzpomínce na hudební výchovu v základní škole. „Učitelka mě vyvolala a řekla, abych zazpívala písničku. Zpíváš falešně, nedá se to poslouchat. Před celou třídou mě shodila. Vadilo mi, jak se mi děti smály.“

Ptám se Ireny, jestli odmítá mluvit k lidem ze strachu, že by se jí (opět) vysmívali?„Mám strach, že bych byla směšná. Nevypravila bych ze sebe ani slovo.“

Její nejintenzivněji pociťovaná emoce byl strach. Cítila jej naprosto všude po celém těle, pod jeho intenzitou se její tělo napínalo jako tětiva luku. Za strachem šel v patách pocit opuštění, samoty a prázdnoty. Jako projev navenek se přidružil tlak na prsou a sevření ve všech myslitelných částech těla. Nejsilněji vnímala, jak moc se obává toho, že je nepotřebná, že o ni nikdo nestojí, že je úplně sama. Tlak z hrudi se při těch slovech přemístil do břicha.

Chvíli tento ´poplach´přetrvával, pak se pojednou Irena ocitla v ohromné kouli, velkém, přitom ale ohraničeném prostoru. Byla v něm malinkatá, ztracená. Řekla, že toho se vždycky bála a bojí; omezení své osobnosti v prostoru, v němž sebe pociťuje jako malý černý kamínek. Právě tak si často v životě připadala. Ještě horší situace, kterou si dovede představit, by pro ni byla, kdyby byla ještě méně potřebná, než si přijde teď. Něco ve smyslu, ani pes by po mně neštěkl.

Její nutkavost být pořád někomu potřebná je až hraniční, ale s ohledem na její celoživotní službu ve zdravotnictví pochopitelná. V hlase se zřetelně odráží vzdor a vztek. Pročpak se asi vzteká a vzdoruje? Na bližší otázky k tomu Irena odpovídá, že ji nejvíc vzteká, když musí pořád pomáhat ostatním, a neví, proč to dělá. „Chci, aby někdo taky pomáhal mně!“ zaznělo zvýšeným tónem jako výkřik do tmy.

Záhy se ovšem ukáže, že si o pomoc nedovede říct, že se raději kousne do jazyka, než aby prosbu o pomoc vypustila z úst. Její vhledy nás provedou chvílemi jejího života, které měly zásadní význam na formování jejích určitých postojů a reakcí.

Když byla malá holčička, měla od matky nařízeno, že musí vodit mladší sestru do mateřské školy. Tady se objevuje (zatím) první vadí mi, pořád jen něco musím.

„Musím být zodpovědná, musím se postarat, musím udělat, pořád dělám něco za někoho!“ adresuje do prostoru své zoufalé výkřiky, po nichž nastane ticho, a já čekám, jaké bude pokračování. „Je to pro mě zvláštní stav. Pociťuju úlevu, zklidnění v břiše. Přestalo se mi to tam vařit. “ „Co je dál, co vidíš?“ „Posílám sestru, aby šla do školky sama. Může to zvládnout, nepotřebujeme mně jako dohled.“

„Kde si nechala svoji zodpovědnost?“ „Zodpovědnost! Nechci to slovo ani slyšet! Popadá z něj na mne zase hrozivý vztek!“ „Na koho se vztekáš?“ „Na sebe, že se neumím ohradit a říct ne! Nesnáším slovo musíš! Je to strašné!“ „Co je strašné?“ „Tohle přeci nejsem já! Mám vztek a zároveň cítím lítost“. Pláče a kope nohama. „Musím pomáhat druhým, ale já jsem tady na všechno sama. To já potřebuji pomoc!“

„Co vidíš dál?“ „Máma na mne přenesla zodpovědnost za sestru, za sebe…chtěla jsem volnost a chtěla jsem říct, co chci a po čem toužím…“ zajíkne se a nedopoví větu. Vizualizuje si ještě horší možnost, která by mohla nastat; že bude bez peněz, má jenom mámu, nemohla by jí pomáhat, ale ona chce pomáhat, musí pomáhat!  „Proč musíš? Proč na tom tak trváš?“„Aby mě měli rádi.“ Kdo aby tě měl rád? „Moje děti!“

Tak takhle se to má!

Reakce těla se bouřlivě projeví svíráním pěstí a ještě razantnějším kopáním nohama. Přidá se hučení v hlavě, tlak v uších.

„Vnímám obě svoje děti, jakoby mě stlačovaly dolů. Nechci jim říct…“ prodleva…“Co jim nechceš říct?“ „Už nemám sílu vám pomáhat, už nemám z čeho. Ony to nevidí, a ještě na sebe žárlí, a přitom pro ně dělám všechno, co můžu a umím.“ „Ztratila si s nimi o tom někdy slovo?“ „Mluvila jsem o tom s dcerou.“ „Co ti řekla?“ „Odbyla mě slovy, ať jdu k doktorovi, když se cítím špatně. Zase mi děsně hučí v uších, tlak v hlavě narůstá.“

Přirovnává tlak v uších k přetlakovaným ventilům. Ukazuje nad hlavu. „Tady cítím nepříjemnou bolest, tlačí to, vnímám jenom hlavu, tělo vůbec necítím.“ Po chvíli pokračuje. „Mohly by být rády, že mají babičku, kterou jsem já neměla…jsem jen náhražka?“ „Náhražka?  Jak to myslíš?“ „Neměla jsem ani jednu babičku, nebyl nikdo, kdo by mi pomohl sem tam pohlídat děti. Ano, snažím se dětem tohle nahradit, aby nemusely prožívat to, co já.“

Postupujeme dalšími vrstvami.

„Jsem najednou malé dítě, a slyším mámu, jak mi říká, musíš! Musíš! Je to trest?“ zeptá se, udivena vlastní otázkou.

„Jaký a čí trest? Za co?“ „Můj trest za to, že jsem zase neudělala něco tak, jak mělo být, ještě hůř, neudělala jsem to dost dobře! „Co znamená to?“ „Všechno! Máma mi nikdy neřekla, ty to zvládneš, já ti věřím, ale ty to musíš zvládnout! Když nepůjdeš na vysokou, nic z tebe nebude, budeš leda tak popelářkou, pořád mi tohle opakovala.“

V dalším úseku se Ireně vybavuje, jak doma pletly dečky na výdělek, jak už mnohdy ani nerozeznala rub od líce. Tak moc byla unavená. K tomu měla na starosti pravidelné úklidy domácnosti.

„Od matky jsem jen slyšela, jsi blbá, jsi blbá! Chtěla jsem mámě dokázat, že jsem dokonalá! Čím víc jsem se snažila, tím hůř jsem věci dělala, všechno jsem dělala pod tlakem slova musíš. Potřebovala jsem ale také povzbudit. Celý život si to v sobě nesu.“ „Co konkrétně?“ Že nejsem dokonalá.“

Pociťuje stále tlak v uších. „Co tě tlačí v uších?“ „Vzdor.“ „Vůči čemu, nebo komu?“ Vůči matce. Schválně, natruc jsem jí dělala věci, aby se taky musela vztekat a zlobit, jako já.“

V rámci zvolené terapeutické metody Cesta vědomí promlouvá Irena v pozdější fázi terapie přímo ke své matce. “Chtěla jsem na vysokou školu, chtěla jsem na medicínu, ale ty jsi mi to pořád tak nutila a tloukla do hlavy, že musím, až jsem ze vzdoru a na vztek tobě přihlášku nepodala. Já vím, měla jsi hrozný život, ale mohla sis za to sama.“

Odmlčí se a na její tváři se zrcadlí jakýsi děj.Teď vidím tu neskutečnou souvislost“, promluví poté.Děti mi nemohou pomoci, protože…já jsem nechala matku samotnou, měla jsem už svoji rodinu, ale měla jsem vnímat, co ji tíží…“

Usedavě a na dlouho se rozeštká. „Měla jsem se jí zeptat, co ji trápí,“ naváže po chvíli. „Měla jsem jí nabídnout pomoc! Já teď nemůžu vyžadovat pomoc od dětí, když jsem to neudělala sama vůči své matce!“

Přichází vlna bolesti a pocitů viny. Irenino zoufalství jako by bylo bezedné.

„Nechala dlouhý dopis na rozloučenou, ani jsem ho nepřečetla. Táta jí opustil, potom ji přestěhovali do jiného bytu, neměla peníze, neměla z čeho žít a nakonec si pustila plyn. Já jsem bydlela už jinde, sestra taky… Teď vím, jaké to je žít sama, téměř bez peněz, bez pomoci dětí…ten dopis na rozloučenou se ztratil, nikdy jsem ho nečetla celý, protože jsem neměla sílu ho přečíst. Odložila jsem ho a on se pak už nikdy nenašel.“ „Proč jsi ho nepřečetla?“ „Protože přes slzy a bolest jsem se nemohla přenést. Měl několik stránek. Celý život mě to mrzí.“

Ptám se Ireny, jestli maminka nějak reaguje na její slova.

„Ne. Sedí, nic neříká. Je zaražená.“ Přepadá ji další záchvat pláče…“ Vidím sebe jako malou holku. Přibíhám k matce a v duchu se ptám, proč nepřišla někdy ona za mnou?  Moc jsi mi scházela, mami, mohla jsi žít aspoň pro vnoučata…“ zavalí Irenu další příval citu. „Mami, prosím tě, odpusť mi, odpusť mi, celou dobu mě to trápí, prosím tě odpusť, odpusť.“

Je hodně zjitřená, a tak pokračujeme zase až po chvíli.

Další pohled namíříme k reakci jejího průvodce a rádce. „Maminka to ze sebe musela dostat aspoň na papír tím dopisem. Ber to tak, že nic se neděje náhodou – náhodou se samozřejmě ani ten dopis neztratil“.

Maminka se nyní obrací ke mně, mluví na mně. Říká, že mě osvobozuje, že mi nemá nic za zlé, ani to, že jsem dopis nepřečetla. A abychom se na ni nezlobili.“

Následně se Ireně vyjeví vnitřní obraz. „Klečím u mámy, mám hlavu na jejím klíně. Je to podivná pozice. Jsem malé dítě, ona mně drží a ochraňuje. Je to pro mne neznámý pocit. Cítím veliké uvolnění,“ vydechne zhluboka. „Jak jsou na tom tvoje uši?“ „Jakoby z nich malými dírkami utíkal tlak ven. Trošku to ještě bolí, ale je to docela příjemné svědění. Maminka to jinak dělat neuměla. Chtěla nám dávat stejně, měla nás ráda, ale nezvládla život, neměla peníze, celý život moc tvrdě pracovala. Táta sedí od nás stranou. Měla jsem ho raději než mámu, a on měl raději sestru, byla mu i podobná. Vždycky nás chránil, když nás máma mlátila. Oba rodiče jen dřeli. Máma byla rozhodná a rázná, táta ji poslouchal na slovo, jako my děti, ale doma s ničím nepomáhal. Pojednou mám hlavu těžkou jako břímě,“ zaznamená Irena změnu. Ptám se, proč jí ztěžklá hlava?

Vynoří se další rovina příběhu.„Matka všechno přenášela na mě! Nastrkovala mě za sebe!“ „Co na tebe přenášela, k čemu tě za sebe nastrkovala?“  Irena se zasekne, zdráhá se pokračovat a je patrné, že je jí zatěžko promluvit nejspíš proto, že natrefila ve svých vzpomínkách na něco nepěkného.

„Chodila jsem si půjčovat od sousedů stovku. Máma mě posílala. Ona sama nešla nikdy, vždycky nastrčila mně. Prosila jsem o půjčku pro celou rodinu. Nevím, kdo pak tu stovku vracel, já jsem to nebyla. Sousedé se mne ptali, proč si nepřijde maminka? Nevěděla jsem, co na to říct. Moc jsem se styděla. Ty věčné půjčky z nedostatku jsem musela snášet, ale vůbec se mi to nelíbilo. Cítila jsem bolest a ponížení.

Strach prosit o půjčku mám i teď, pořád, celý život, jsem tím poznamenaná. To radši umřu někde na ulici jako bezdomovec, než abych si řekla o půjčku. Nechci, aby děti věděly, jak na tom jsem, ale taky nechci, aby mě našly na ulici.“

„I kdyby se to stalo, co horšího by mohlo nastat?“ „Nelitovaly by mě, vynadaly by mi a nadávaly by mi, že jsem jim to měla říct. Jenomže já jim nedokážu popravdě nikdy nic říct, zatímco ony mi vpálí do tváře cokoliv. Ale umřít by mě na ulici nenechaly, to určitě ne.“ Zase se rozhostí chvilička napjatého ticha, než Irena odhalí: Přeci nebudu padat až na dno, aby mě vlastní děti začaly vnímat!“Co tím chceš říct?“ „Že se o sebe umím postarat sama, že nesmím dovolit, aby se tohle stalo.“

A i kdyby přece, co pak?  „Nic, umřela bych, odložila tělo…“

Irena vchází do zdroje, promýváme jednotlivé vrstvy, v nichž se vyjevila emoční zátěž.

Po náročných několika hodinách práce hodnou chvíli mlčíme v tichém souznění a u vědomí dopadu toho, co se nám ukázalo jako pod drobnohledem. Myslím, že je vhodné na tomto místě znovu připomenout, že prostředí má na naše naprogramování větší vliv, než si uvědomujeme nebo než jsme ochotni si vůbec připustit.

Posléze, když odezněl doprovodný vliv energií, Irena zavrtěla nevěřícně hlavou a prohlásila: „Nemám slov, jimiž bych popsala ten nepopsatelný stav úlevy, který cítím.“

U slov bych se také ještě chvíli ráda zdržela a uvedla několik myšlenek. Chci je zamířit k těm, kteří vychovávají či jinak ovlivňují a formují děti. Uvědomte si, prosím, jak mocná jsou slova! Cokoliv vyřkneme, ocitá se ve hře. Slova mají obrovskou moc, dosah a dopad. Scénářová slova a věty o tom, jak jsou děti blbé, tupé, neschopné, jak z nich nic nebude, že jsou k ničemu a podobně devastující soudy a hodnocení dopadají na adresáty jako zraňující střely. Jak praví jedna lidová moudrost, slovo je jako vystřelený šíp. Ani párem koní je nevtáhneš zpátky. Jestliže tedy své děti opravdu nesobecky a nepodmíněně milujete, važte dobře, co vypouštíte z úst. V opačném případě za vás jedná váš autopilotní program nastavený v hlavě. Váš mozek je v případě bezmyšlenkovitě pronášených slov režisérem tohoto vašeho programu a vy jste jenom herci, kteří papouškují nahrávku. Nejste pány svého myšlení. Nejste svými vlastními pány, opanuje vás nevhodný program. Nic na tom nezmění fakt, že máte třeba před i za jménem tituly, pokud vy sami nezačnete měnit sebe, nezmění se vůbec nic! Ubližovat někomu slovy je stejné jako jakékoliv jiné ubližování. Pokud jste učiteli, měli byste znát tento citát od Karla Jaromíra Erbena: ´Mocné slovo ohni káže, horu svrhne, draka sváže!´ Teď jen chovat se podle toho.

Ano, ano, vím, že se opakuji. Netajím ani teď, že jsem podobným přístupem rozhořčena. Bohužel, Irenin příběh nebyl a není osamocený, žel Bohu, není výjimkou, a to je na celé věci nejvíce zarmucující! Proto se k tomu vracím a proto bych ráda pohnula vaše srdce k tomu, abyste neostouzeli děti v soukromí ani na veřejném místě, například ve škole. Zkuste si představit, jak by bylo vám, kdyby někdo snižoval vaši lidskou důstojnost a hodnotu tím, že by se vám vysmíval třeba jen za momentálně nepodařený výkon v práci a dovolil všem ostatním spolupracovníkům totéž? Nebo by se vám vysmíval, když vám něco nejde a říkal vám, že jste k ničemu? Nikdo neposbíral všechny talenty světa, nikdo nemá univerzální nadání pro všechno! Každý máme někde v něčem slabinu. Jaký je tedy skutečný důvod povyšování se nad děti? Je to jen a jen osobní i profesní selhání a projev vlastní nedostatečnosti. To, že jsme na rozdíl od dětí dospělí, nám nedává žádnou pravomoc se k nim chovat jako k nesvéprávným bytostem, které je beztrestné snižovat a urážet.

Převádění vlastní zodpovědnosti na dětská bedra dětem nepřísluší a nemohou ji unést! Je to jen pohodlnost a sobeckost dospělých. Vyhrožování a vynucování si autority pouze příkazy, plodí ve valné většině případů vzdor, ne ochotu vyhovět. Jestliže kdokoliv podmiňuje svůj vztah k dětem tím, že je bere na vědomí jen tehdy, až vůči němu něco splní nějaký požadavek, například až vynese smetí, až pověsí prádlo, až uděláš, co já chci, teprve pak se budeme bavit, teprve pak tě budeme mít rádi, nemůže být řeč o lásce. Je to vynucování si a podmiňování, že dítě bude milováno nebo aspoň respektováno jen tehdy, když vyhoví požadavkům. Proto si dovoluji opakovat, nehřešte slovem, slova jsou energie vyslaná do prostoru, jsou zhmotněnou myšlenkou. Proto mohou být slova nesmírně léčivá, ale zrovna tak ničivá, zraňující a destruktivní.

 

 

 


I muži pláčou, když se trápí

vloženo: 3. 02. 2020

Aktualizovaná verze ze 7. 9. 2017

S Erikem, mužem v nejlepším středním věku, plného síly, pěkného postavení v práci, jsme řešili jeho partnerství. Mezi ním a manželkou to skřípalo, občas vyšlehl plamen sváru. Manželka měla v páru dominantní postavení a Erik byl přesvědčený, že kdyby on nebyl ústupnější povahy, často by se s manželkou vážně posekali. Protože cílem jeho návštěvy bylo odhodlání přestat se podřizovat, najít sám sebe, najít svoji mužskou sílu (nezaměňovat za mužnou), vybírám ty pasáže, které se týkají tématu, proč je tak ochotný podléhat přáním, rozmarům a vůbec vůli své ženy. Směr pátrání nám ulehčilo jeho vlastní přesvědčení, že v podstatě jenom kopíruje její myšlenky a touhy. Manželku vidí jako kopií svojí matky až tak moc, že ho to děsí.

Už odpověď na otázku, jak se v dětství cítí, byla rozstřelová. „Jako poslušný pejsek, který dostal od páníčka pochvalu a je celý nadšený.“

Na Erikově tváři se však žádné nadšení neodráží. „Co je s vámi? Něco s pochvalou není v pořádku?“ „Slyším výčitky.“ „Kdo vám co vyčítá?“ „Máma mi vyčítá, že ze mě nic nebude.“

Vyjevuje se, že jde přímo o uzlový bod a bolavý moment. Erik se cítí slovy své matky ponižovaný. Dostaví se první emoce, již se Erik, jako většina jiných lidí, snaží zadusit. Musím mu proto říci, aby se nesnažil umlčet a zahnat to, co z jeho nitra přichází, protože je to pro nás velmi důležité vodítko.

„Buďte ve svém žalu, dovolte si to. Plakat není žádné slabošství, ani pro chlapa ne. Dovolte si teď být tím klukem, kterého máma peskuje slovy, že z něho nikdy nic nebude.“

Rozumějte, taková slova a věty zdrcujícího hodnocení jsou zničující negativní afirmace. Jejich opakování způsobí, že osoba, vůči níž jsou opakovaně pronášena, je přijme jako pravdu o sobě. Což má bez výjimky katastrofální dopady.

Můžeme pokračovat, až když Erik touhle trestnou uličkou projde. „Máma mi vyčítá, že ji moje studia na vysoké škole stojí moc peněz. Že do mě vráží peníze, které vyhazuje oknem, že je mohla dát na něco jiného…“

Pro vzlyky nemůže dál mluvit. Jen přidušeně špitne: „Strašně mě bolí její slova. Zmůžu se jenom na pláč.“ „Co byste jí nejraději řekl?“ „Mami, proč mi to říkáš? Ty jsi chtěla, abych šel na vysokou školu, a teď mi to vyčítáš!“ Proč jí to Erik neřekne do očí? Ze strachu.

Jeho matka mu vysokou školu dokonce sama vybrala, jeho vlastní volbu nerespektovala. Tlačila Erika do něčeho, co nechtěl. Jeho manželka si v současné době počíná velmi podobně. Manévruje ho do rozluky manželství, a přitom ji doopravdy nechce, protože jí vyhovuje situace, jaká je. Je pro ni pohodlnější a výhodnější. Uviděli jsme zrcadlení modelu, který Erik žil a jenž si z domova přinesl do partnerství. Podívali jsme se na společného jmenovatele. „Provázejí mě výčitky a manipulace ze strany žen!“ „A váš postoj k nim?“ „Nechal jsem si to všechno líbit.“

Jeho slova způsobí zmírnění napětí v žaludku. Má ucpaný nos a brní ho ruce.

Vybízím ho, aby z doby soužití s matkou vybral situaci, která ho úplně nejvíc zdrtila, která ho obzvlášť srazila na kolena. Nachází ji pohotově.  Matka mu zabránila, aby se zastal táty.

„Je mi asi 16 let. Přijdu domů, koukám, otec má rozbitou pusu, vyražený zub. Je celý od krve. Byl u nás na návštěvě můj kmotr. Máma mi říká, že tátu zbil a vyrazil mu pěstí zub. Že prý byl namol opilý, přitom se ale opil u nás. Prý strčil do táty, ten se po něm ohnal a kmotr mu rozbil pusu a vyrazil zub. Táta málem brečí. Otočím se, že půjdu ihned za kmotrem a rozbiju mu hubu sám, nebude mi přeci mlátit tátu! Máma mě rezolutně zastavuje a vystrašeným i příkazovým tónem mi brání odejít. Stojí ve dveřích jako závora. Nemám sílu, spíš vůli jí odstrčit. Pojednou pocítím strach. Na jedné straně chci stát při tátovi, jít vrátit agresorovi, co mu patří. Je to člověk, který se nerozpakoval kopat i do své manželky. Na druhé straně se obávám matky.“

Jsme v situaci, kdy matka brání dospívajícímu synovi vyjít ze dveří a vrátit útočníkovi ránu za tátu. Co se ještě vyjevuje? „Podléhám matce. Jsem na ni strašně moc naštvaný, vím, že bych dokázal vrátit kmotrovi ránu za tátu. Jsem naštvaný na sebe, že jsem ustoupil, abych jí nedělal scény, jak říkala, hlavně mi nedělej scény!“

Erik se tedy táty nezastal, podlehl matčinu rozhodnutí. Model naučeného chování s ním jde dodnes a provází ho bázeň zachovat se z principu jako chlap. Projevit chlapskou vůli a umět si stát si za svým, a třeba si i trochu dupnout, když je to namístě.

Záhy zjistíme, že si to vyčítá jako svoje selhání. „Mám si to za zlé. Dodneška mě mrzí, že jsem se nechal zlomit a nešel dát kmotrovi po hubě. Nedokázal jsem se táty zastat. Kdo jiný by měl, když ne syn? Jsem vinen tím, že jsem ho nechal v tak ponižujícím postavení.“

Erik si nalévá čistého vína a pohár hořkosti smývá slzami. Napadne mě, že ženy by se neměly plést do věcí mužů a zasahovat tam, kde ženská energie působí kontraproduktivně. V duchu si připomenu slova jednoho kamaráda, s nímž jsme nedávno vedli řeč na téma, proč asi je hodně žen ve věku kolem třiceti let samotných, a zrovna tak je ve stejné věkové skupině dost nezadaných mužů. „Vy ženské nevíte, co chcete,“ řekl tehdy. „Chcete mít vedle sebe chlapa, aby byl silný, neohrožený, aby byl oporou a zastáním. A když se jako chlap chová, tak si stěžujete, že není dost jemný, něžný, vnímavý, soucitný a bůh ví, jaký ještě. Co tedy po nás chcete? Chlapa, nebo zženštilého chudáka, kterého budete ovládat?  A když ho budete ovládat, nebudete si ho vážit. Kde se chlapi mají brát, když kluky nevychovávají chlapi? Vychovávají je převážně ženské,“ rozhorlil se.

A druhá vzpomínka je z léta. Na břehu řeky stál muž, ve vodě plaval jeho asi desetiletý synek. Otec mu nedovolil plavat ke břehu, jak syn chtěl. Naopak, z břehu na syna houkal, aby nebyl slaboch a plaval dál proti proudu řeky. Kluk protestoval, posléze i prosil, aby ho táta už nechal být. Chvíli jsem přihlížela. Pán se po mně otočil a povídá: „Trochu tady kluka drezíruju.“ Zaznělo mi to jako jeho potřeba podat vysvětlení, abych si třeba nemyslela, že syna týrá. Opáčila jsem proto, že se mnou se táta taky nemazlil, pěkně mě ve vodě potrápil, ale naučil mě překonat strach z hloubky (z neznámého) a plavat i na hluboké vodě. Pán na to odvětil: “Kluk by nejraději byl jenom v bazénu, kde stačí. Když má plavat v otevřené vodě, je podělanej. Máma na něj jen samý ňuňuťuťu, a výsledkem je, že z kluka by byla bačkora.“

Pán měl jasno.

My se ovšem znovu obraťme k našemu otevřenému příběhu.

Erik potřebuje slyšet, že chlap v něm je jenom dočasně uspán výchovou dominantní ženské energie. Je třeba ho z toho umělého spánku vzbudit. S tímto vyhodnocením se mu výrazně odleví, pokračujeme tedy očistou dávných emocí a přijetí nového paradigmatu. Když se věci pojmenují pravými jmény, přináší to úlevu a osvobození. Erikovi v tom pomáhá široká slovní zásoba a hbité vyjadřovací schopnosti.

„Nechal jsem se matkou manipulovat, nenechala mě udělat, co jsem chtěl, a donutila mě udělat, co jsem nechtěl, místo toho, abych si to prosadil a uhájil.“ Následuje moje otázka, již dříve položená, proč to neudělal? Nabádám ho, aby s odpovědí nespěchal, dopřál si čas a posbíral ji z hloubky své duše.

„Neměl jsem sílu to udělat. Můj táta to neuměl…on neměl…“ „Neměl co?“ „Neměl vzor! On ani já jsme neměli příklad, jak být chlapem. Můj děda, jeho otec, byl vlastně taky takovým ochočeným pejskem. Nebyl vzor otce pro syna, nebylo co předat.“

Erik se trefil do černého. Mezi jeho vzlyky zaznívají útržky slov …jsem se trápil…za sebe i za tátu…

Co vyneslo na povrch tuhle emoční eskalaci? „Bezmoc, že nemůžu nic dělat. Vidím tátu, jak naštvaně a zároveň odevzdaně sedí, jak se i on podvolil mámě. Vnitřně se užíral a chřadl. Jako já. Jenže já tak skončit nechci!“

Odehrávají se citelné fyzické odezvy na úrovni těla. Erika tlačí cosi do pat a do lýtek. Popisuje to jako křeč, jež postupuje nahoru do stehen.

„Co to je, pojmenujte to.“

„Cítím se nemožně bezmocně a hrozně mi to vadí!“ “ „Prociťte si, jak chutná vlastní bezmoc,“ říkám mu. Křeče se stupňují. „Co potřebujete udělat,“ ptám se, když vidím reakce jeho nohou a rukou. „Uvolnit tu křeč. Jsem od ní celý ztuhlý, nemohu se pohnout.“

Až takhle dovede člověka paralyzovat stav bezmoci. Ztuhnutí jako důsledek ´zatuhlého´ chlapa v něm samém. Nechám ho znovu celý děj zopakovat, aby si na něj pořádně sáhnul, aby ho poznal do hloubky. To není škodolibost, to je nutný proces, aby to, co ho poškozuje, mohlo být na vědomé úrovni zjeveno a mohlo to odejít. V opačném případě by zůstal, tak jako dosud, neschopný čehokoliv, co by se dalo nazvat chováním chlapa. Zůstal by mu i mučivý strach, že při další příležitosti zase ´zaleze´ a podvolí se agresivnější energii.

Něco se s ním děje. Vidím mu to na tváři, tvář je jako otevřená kniha. „Uvolnil jsem se. Přijímám, že strach a bezmoc mě úplně paralyzují a že je to stav, s kterým nechci žít.“ Znovu promluví tělo, přicházejí další křeče a tlak do nohou. Takže se znovu a znovu noříme do této části, která reakci vyvolává.  Není zbytí. Chvíli to ještě potrvá, ale musí to prostě ven. Žádná rezidua nejsou žádoucí.

Zrekapitulujme si zjištěné. V momentě, kdy Erik narazí na svoji Achillovu patu, že se nedovede chovat jako chlap, a raději se podřídí vůli žen, se dostává celý do paralyzující křeče, zasahující nejintenzivněji nohy. Jakoby zchromlé nohy symbolizují neschopnost se pohnout z místa, udělat krok dopředu. Jen on sám může být sobě největší oporou a silou. Anebo zkázou. Ostatně jako každý. Říkám mu, že je třeba se přestat litovat, dát do procesu určitou míru zdravé naštvanosti. Dožrat se na sebe. Někdy je nezbytné se namíchnout, aby se člověk rozhoupal. Může to být odrazový můstek ke změně.

Pokročili jsme z bezmoci ke slabosti. „Stydím se za ni,“ přiznává si Erik. „Přitom v práci se umím chovat jako chlap.“ „Opravdu?“ reaguji otázkou. „Ano! Tam si žádnou slabost nemůžu dovolit.“ „V práci vám šéfuje také žena?“ „Ne, aspoň zatím ne.“ „V tom to možná bude,“ opáčím. „V práci se nemusíte potýkat s dominantním ženským elementem.“ „Ještě že tak,“ odfrkne si Erik.

Napětí mizí, křeče ustupují, brní ho jenom lehce nohy. Uvolněná, nepotřebná energie odchází.

Vyhlásím krátkou přestávku. Erik bystře vstane a pronese: „ Nikdy bych neřekl, že umím takhle brečet a to, co jste tady ze mě dostala, jsem dosud nikomu neřekl.“

Abychom se po přestávce dostali do odpovídající hladiny energie, krátce shrnuji, do jaké dračí studny jsme zatím nahlédli. Uviděli jsme schéma, které na Erika působilo v dětství a v dospívání. Navíc se stalo to, a to je další kapitola k vyřešení, že malý kluk zůstal někde v dětském věku zaseknutý, zaklíněný v situaci pro něj paralizující. Člověk pak není úplný, a proto nemá šanci se v dospělosti postavit zvůli a manipulaci. Stále, byť je dospělý, jedná z pozice bázně dítěte.

Pro nás z toho vyplývá, že je zapotřebí se porozhlédnout po malém Erikovi, po jeho mladším já a pokusit se ho integrovat s dospělým Erikem. K tomu nám poslouží zážitek z dětství, kdy mu jako malému bylo hodně ouvej. Hledáme mladšího Erika, který je strachy zalezlý. Z hloubi paměti k nám vystoupí situace, kdy je Erikovi asi osm let.

„Máma křičí na sestru, nadává jí kvůli šatům, jak si mohla koupit něco tak nemožného. Shazuje ji hroznými slovy. Vidím zmučenou tvář sestry, nechápající, proč jí máma nadává. Cítím nespravedlnost, jak může být máma takhle krutá? Nechápu její chování. Pláču, je mi sestry líto, je tak bezmocná…Táta ani nehlesne, vůbec sestru nebrání.“

Malý Erik sedí na zemi jako hromádka neštěstí a ustrašeně přihlíží. Matku vidí nad sebou, bojí se jí, bojí se ale i o sestru. Ne, matka sestru nebije. Jen zuří, nadává, křičí, vyčítá.

Obeznámím Erika se zadáním úkolu a nechám ho, aby si jej pojal po svém, jak cítí a jak mu srdce velí. Cesta k jeho vnitřnímu dítěti je dojemná a ani teď se neobejde bez přicházejících emočních vznětů, spoutaných do této chvíle tímto zátěžovým momentem.  Erik muž nachází Erika chlapce schovaného a vyděšeného v kuchyni, odkud pozoruje rozlícenou matku, jak tepe sestru za šaty. Snad všechny slzy, co kdy jako malé dítě, dospívající a dospělý Erik nevyplakal, se nyní řinou ven jako příval monzunového deště.

Přes bolest, kterou musel tento muž projít, je to velmi očišťující proces. Staří Mayové říkali, že všechny pocity jsou místa, kudy vede cesta k Bohu.

Téměř na den po měsíci si Erik vyžádal další schůzku. Do telefonu naznačil, že se po první terapii udály u něho významné změny a cítí potřebu se vrátit, něco si ještě osvětlit a konzultovat.

Posadil se a začal hovor docela zvláštním sdělením.

„Když jsem se od vás vrátil domů, manželka mi řekla, že prý si vyložila karty a andělé ji nabádali, abych k vám nechodil. Opáčil jsem na to, naopak, to bylo nejlepší, co jsem mohl udělat, a nebyl jsem tam naposled. Z jejího prohlášení čišela manipulace. Měl jsem pocit, že právě tohoto mého kroku se obávala.

Druhý den jsem cítil výrazné uvolnění. Připadal jsem si jako v jiném světě, vážně, nemohl jsem uvěřit, že mi může být tak lehko. Myslím, že jsem v sobě zabil závislost na manželce,“ vyřkne odvážná slova.

“Čím to, že jste si tak jistý,“ zajímám se. „Protože nemám absolutně strach z toho, co přijde. Vidím, že ve skutečnosti manželka neumí a nechce stav našeho soužití řešit. Teď na mně vidí změnu a neumí reagovat. Kradmo si mě prohlíží, když si myslí, že se nedívám. Přestal jsem se jí přizpůsobovat. Najednou to nemám zapotřebí. Řeknu jí ne, když něco nechci dělat, ale v klidu, bez vzteku, bez naschválů. Nechci se k ní chovat tak, jako se ona staví ke mně. Stavím se k ní mírumilovně, nic jí nevyčítám.“

Erik je nyní spokojený, ve srovnání s tím, jak mu bylo předtím, a cení si hlavně toho, že se své manželce dokáže postavit s rozvahou a bez emocí. „Dal jsem jí konečně jasně najevo, že už nebudu tuhle pokryteckou hru mezi námi hrát. Myslela si, že narazí na moji obvyklou ustrašenost a když se tak nestalo, byla celá nesvá. Necítím napětí, nebolí mě žaludek. Po terapii jsem objevil, že manželce už nemohu věřit a podivuji se, jak jsem dříve mohl.

Opravdu jsem byl na ní úplně závislý, na tom, jak se ona zachová, co řekne, co vymyslí, jakou bude mít náladu. Už to tak není. Přestala mě přitahovat jako žena, to je další velký rozdíl oproti minulosti. A hlavně, mně už to nevadí. Odstřihnul jsem se od té svojí až otrocké závislosti. Je pro mě důležité vědět, že jsem více pánem situace, než jsem kdy byl. Teď se mi tak otevírají oči! Vidím věci, které jsem před tím vidět asi nechtěl,“ chrlí ze sebe Erik.

Jak tak naslouchám a vidím jeho elán, uvolněnost a radost, v myšlenkách se vrátím ke slovu stín a dodala bych už k řečenému, že stín je všechno to, co není vyjádřeno, tedy ani vyřčeno, stín obsahuje obrovský potenciál a také důležité nástroje k osobní transformaci. Poznání stínu nám umožňuje poznat, že naše iluze, názory, hodnocení i omezení jsou věci stojící mezi námi a světlem, které je v nás.

S Erikem jsme neztratili kontakt, občas si napíšeme. Proto vím, že ze společného bytu odešel, našel si domek se zahradou, vyřídil si úvěr na jeho pořízení. Vyklidil nepořádek, vybudoval pokoj pro své dvě děti, které k němu každý druhý týden jezdí a jsou tam spokojené. Žádost o rozvod je napsaná a podepsaná.


Bod mrazu

vloženo: 3. 02. 2020

Aktualizováno

Sotva třicetiletá, tehdy ještě slečna přišla s tím, že má velké potíže navázat kontakt s muži. Trpí takovými zábranami, že už předem je vlastně o nezdaru rozhodnuto. Jakmile ji nějaký muž osloví, odstaví ji to, zůstane úplně znehybněná, neschopná reagovat. Snaha muže o kontakt s ní narazí na tvrdou zeď, kterou kolem sebe Lenka vytvořila jako ochranné pole, skrz které nic a nikdo nepronikne. V poslední době se jí začaly objevovat vhledy do života a má podezření, že ji jako malou holčičku možná zneužíval vlastní otec. Usoudila, že věc je pro ni už nesnesitelná, a krom toho intuitivně cítila, že může nějak souviset s její matkou. Už tento její úvod dával tušit, že nás nečeká žádná snadná procházka. Spíš klesání do hlubokých, temných vod.

Nit příběhu se začne odvíjet v obchodě, kde Lenka prodává a kam opakovaně přichází nakupovat jistý muž. Deset minut, po které trvá obvyklý kontakt, než ho obslouží, je pro ni nekonečných.

„Raději se mu nedívám do očí. Vím, co asi bude chtít, cítím v tom skrytý úmysl,“ uvádí. Cestou do skladu pro zboží jí muž dokonce položil ruku na rameno. „V ten moment zase vypínám, nic takového nechci. Cítím se ohrožená.“

Reakcí na ta slova je svírání v dolní části břicha.

„Vezmu zboží, naložím do vozíku, zase mě chytá za rameno. To už ale děje jakoby mimo mě, někomu jinému, jako bych to nebyla já.“

Stav ohrožení u ní vyvolá vytěsnění se, změněný stav vědomí.

„Jdeme k pokladně. Pán platí, děkuje, já mu poděkuju za čokoládu, ale nedívám se na něj, nemůžu. Nechce se mu odejít, pořád znovu děkuje a rozpačitě přešlapuje. V situaci, kdy mě osloví muž, vypínám, nastoupí moje druhé já, naučené, co všechno musí vydržet,“ zformulovala Lenka takřka učebnicovou větu.

Hledáme jinou, podobnou zátěžovou situaci. Líčí mi, jak asi před rokem se na ni snažil sahat 70letý stařec. „Sahal mi na ruce, snažil se i na jiná místa na těle, vůbec mu nevadilo, že kolem jsou lidi, fuj, úchyl jeden, cítím ještě teď odpor a hnus!“ Reagovala útěkem.

V této souvislosti si najednou vybaví otce, a jak se záhy ukáže, blíží se nebezpečné vody.

„Mám strach, že umřu. Mám sevřený krk, vypínám, nechci žít, je mi všechno jedno.“ Chytá se rukou za krk, já se jí ptám, proč a ona odvětí: „Cítím mírnou úlevu, že jsem to vyslovila.“ Hned však pokračuje bezmála výkřikem: „Nesmím!“ „Co nesmíš?“ „Projevit se! Projevit svoje pocity. Chci pryč, chci být jinde, chci do své temnoty, chci to už konečně všechno říct, dostat ze sebe …“

Tak se do toho pusť právě teď, vybízím ji. Co cítíš a vnímáš? „Že mám právo bojovat a říct to se mi nelíbí! Projevit se, nemám si to nechat líbit! Mám studeno na hrudi, jakoby průvan“…přikládá si ruce na hruď.  Téměř zoufalstvím se jí vydere z hrdla:„Jak si dovoluje mi říct, abych byla zticha?!“

Na kraťoučkou chvíli nastane dramatická pauza. „Já sama sobě bráním se projevit! Nechávám si to líbit…“ zazní do éteru. Ze zabarvení jejího hlasu mi naskočí husí kůže.

Nevyrušuji, nevstupuji. Nechávám Lence čas potřebný k otevření její třinácté komnaty, zamčené na bytelný zámek. Pociťuje znovu mírnou úlevu na hrudi, když opakuje větu: „Jak si dovoluje mi říct buď zticha?“ Kdo ti to říká? „Slyším hlas mámy. Teď tma ustupuje, objevuje se světlo, jsem ve sluneční zahradě. Vidím mámu, ale mám nějaké pochybnosti.“  „O čem pochybnosti?“ „O sobě. Že nejsem dost dobrá, že nejsem hodna lásky, že nesmím vidět, že to hezké by se mohlo týkat i mne, že si nezasluhuju nic dobrého, nic dobrého že mě nemůže potkat.“

Odpověď těla na vyřčená slova se nyní hlásí už konkrétním zaměřením na bolest na vaječnících a celou spodní část břicha.

Zkoumáme další Lenčin vhled. „Je mi asi čtrnáct let, slyším otce říkat, že pojedeme autem. On řídí, my s bratrem sedíme vzadu. Po chodníku jde dívka v minisukni, s velkým výstřihem. Táta mluví na malého bratra stylem –  ta má dudy, co, když budeš mít nějakou holkou, stříkej to do kopřiv… Slyším v jeho hlase opovržení, mám pocit hnusu, jsem zmatená. V té době jsou už naši rozvedení.“ „Jak v té chvíli pociťuješ svého otce?“ „Vadí mi, jak o té dívce mluví, jak se hnusně vyjadřuje, ale zároveň tu dívku i jakoby obdivuje…co kdyby takhle obdivoval i mě?

Je stejná doba, jsem ve sprše. Táta vejde do koupelny, odrhne závěs, říká mi, jsi nemožně tlustá. Zraňuje mě to, schovávám se za závěs, mám pocit, že jsem škaredá, neatraktivní. Máma mi od malička říká, že jsem tlustá. Hnusná a blbá. A že ze mne nic nebude. Leda uklízečka, a že mě nikdo nebude chtít.“

V dalších sestupech míříme do Lenčina vnitřního pekla.

„Sedím na zemi opřená o gauč, čtu knížku, jsem do ní úplně ponořená. Chodím do čtvrté třídy základní školy. Jsem ve svém světě, je mi dobře, nevnímám nic kolem sebe. Máma jde okolo a začne mi nadávat, že jsem blbá, tlustá a k ničemu. Nechápu, proč na mě útočí, když nic nedělám, ani si jí nevšímám.

Ležím v postýlce, je mi hezky, hraju si, najednou slyším řev, hluk, vidím jakoby kmitat ruce, lítat…pak tma, černo, nic. Chlad, mrtvo. Je to stav, kdy necítím nic. Jakoby nejsem…tady… je to můj bod mrazu.“

Jaké je to místo? ptám se. „Něco velmi známého.“ Pokračujeme, Lence se vybavují další pocity a vhledy. „Vidím míhání rukou, řev…bože můj, někdo znásilňuje dítě! Strašné, příšerné…“ Lenka se chvěje po celém těle. Po chvíli odmlky zazní z jejích úst hrozivá otázka:  „Jsem to já, to dítě?!“

Cítí strašlivou hrůzu. Celá spodní část břicha jí urputně svíravě bolí. Lenka se kroutí, chvěje se po celém těle. Vnímá napětí a paniku.

Vezmu ji za ruku, aby cítila alespoň trošku lidské sounáležitosti v té děsuplné chvíli.

„Nejsou mi víc než čtyři roky, máma mě bije, má hrozný atak zuřivosti. Je u nás návštěva. Máma ukazuje návštěvě nějaké prášky, co dává bratrovi, já jsem je prý spolykala. Jedeme do nemocnice, pumpují mi žaludek, mámě nadávají, co se mnou dělala, že jsem samá modřina a rána.“

Lenka se třese, ale je ohromně statečná, jak čelí síle svých vnitřních energií hrůzy a bolesti. Povzbuzuji ji, aby pokračovala. Jde po trnité stezce, každé došlápnutí bolí. „Srdce miluje rodiče, ale rozum to nebere. Nerozumím jejich motivaci, co to se mnou dělají, proč to dělají?!“ Ptám se obligátní otázkou na pocity. „Něco se spravuje, něco jako by se uzavíral vřed, je tam ale nějaké podmiňování.“ „Jaké podmiňování?“

Naváže jen zdánlivě nesouvisejícím vhledem.

„Měla jsem fenku německého ovčáka, byla to moje spřízněná duše. Vychovala mě, chránila mě, byl to jediný spřízněný tvor. Oni mi ji vzali. Zbylo po ní ve mně prázdno a bolest.“

Slzy zkrápějí její tvář, Bože, jak rozumím jejímu bolu. Stává se, že se člověk setká při práci s tématem, které sám prožil. Jak zareaguje, odvisí od jeho připravenosti a způsobilosti, které při řešení s klientem má osvědčit.

Kdysi, už je to dávno, se i mně stala podobná příšerná věc, byla jsem jen o něco starší než Lenka. Moje matka zákeřně za mými zády nechala popravit mou psí kamarádku Aidu, protože na náš vztah žárlila, neunášela, že s ní utíkám z domova a jak jsem později i ověřila, měla dojem, že mám psa raději než ji. Ne domnělou, ale skutečnou příčinu mých útěků z domova ji nikdy nenapadlo zjišťovat. Odvedla Aidu na veterinární středisko a nechala jí dát smrtící injekci. O důvodu jejího zmizení mi lhala. I já jsem měla v srdci hlubokou ránu ze ztráty milovaného tvora, a to jsem ještě tenkrát, ve svých šestnácti letech, neměla ani zdání o skutečných okolnostech Aidina zmizení. A teď, kdybych neměla tohle osobní trauma tak zvaně regresně odbourané, docela jistě bych se při terapii s Lenkou zhroutila a spolu s ní uvízla v jejím dramatu. Nebyla bych jí vůbec nic platná. Myslím, že tenkrát jsem plně docenila dril našeho učitele Andreje Dragomerického, který nás při výcviku neustále nabádal, abychom nepodceňovali žádnou událost v našich životech a ihned si ji sami nebo mezi sebou vyřešili – auditovali. Také jsme to pod jeho dohledem pilně cvičili.

Lenka pokračuje ve vhledu o zmizení své fenky německého ovčáka.

„Přijímala mě bez podmínek, měla pro mě teplo lásky, ochranu,“ pokračuje Lenka. „S jejím odchodem jsem ztratila radost ze života. Přestěhovali jsme se do města, musela pryč,“ popisuje. Proč musela pryč? „Protože hlídala, štěkala, sousedi si prý stěžovali…“ O sekundu dál přichází na to, že: „Ne, to nebyl ten důvod. Máma měla už nového partnera, který psy nesnášel. Tak moji fenku kvůli němu i kvůli sobě odklidila.“

Posílám ji k situaci, kterou pociťuje jako nejvíce zátěžovou ve vazbě na rodiče. Jaká to byla?

„ Že mně máma nemá ráda, a nikdy neměla. Pro ni nebudu nikdy dobrá.“

Další vhled záhy více ozřejmí a prohloubí obsah. „Je mi 20 let, chodím na brigádu. Uklízím na stavbě. Je tam mladý šéf, namyšlený, ale i dost hloupý. Nadává mi, ponižuje mě. Chci odejít, jsem tam nešťastná. Svěřím se matce, ona přikazuje, ať si seberu věci a vypadnu z domu. Nebudeš tady žít, když nebudeš pracovat, říká mi. Jdeme právě přes lávku, pod námi je vlakové nádraží. Máma mi říká, že už mě nechce vidět, já na to, tak já skočím z mostu, když mě nechceš, a ona na to tak skoč! Jsem jí úplně jedno, jsem jí ukradená.“

Vypovězení této epizody jí znovu vyvolá tlak u srdce. Notnou chvíli vzlyká.

Když se pláč utiší, vyzvu ji, aby navázala na poslední slova, ta o matce, jak je jí ukradená. Přichází další hrůzný vhled, tušený od začátku celého příběhu.

„Jsou mi čtyři roky. Klečím na zemi, mám svěšenou hlavu, pláču. Ona je u mě, taky klečí, drží mě za rameno, snaží se mě chlácholit slovy to je dobrý, je to v pořádku, ale musíš být zticha! Nesmíš to nikomu říct. Přišla na to, a ne poprvé. Věděla, co se mi děje, a neudělala nic, aby tomu zabránila.“ „Na co konkrétně přišla?“ Ačkoliv se odpověď nabízí, musím se zeptat, aby tu věc pojmenovala. „Táta mi ubližoval. Opakovaně mě znásilňoval.“

Lenčin stav si znovu vyžádá delší chvíli na oddech. „Ale i ona je nešťastná, cítím to z ní. Nic nikomu neříkej, a kdyby něco bylo, uteč se schovat nahoru k sousedce, opakuje mi matka. Tolik to bolí! Jsem už napůl zase pryč, ve své temnotě, máma se mnou třese, abych se probrala. Já nechci!“ „Proč nechceš?“ „Než si připustit, co mi táta dělá, to raději umřu.“

Přistihuji se, jak v tu chvíli myslím na ´nabitou pistoli´. Pro mě je násilí páchané na bezbranném dítěti nejtěžším zločinem a nejbídnějším projevem nízkosti. A to i přes to, že zároveň vnímám jejího otce jako těžce poznamenaného člověka, cítím i strach její matky, že by mohla přijít o partnera, kdyby dítě prolomilo mlčení. To říká rozumová analýza. Srdce však mluví jinou řečí. Pokaždé, když s někým narazím na téma ubližovaných a zneužívaných dětí, stává se ze mě okamžitě advokát všech malých a bezbranných a snažím se udělat cokoliv v jejich prospěch. Ještě o tom bude později řeč.

„Sápe se na mě. Já to nechci! Chci, aby mě nechal být! Chci radši umřít, než tohle zase zažít…utíkám k sobě, do svého světa, vypínám, on si mě ale nachází, vnímám smrad z cigaret, alkohol…nemám sílu se bránit, jsem tak malinká, a hned mám vztek na sebe, že si to nechám líbit, že se nebráním… ale jo, bráním se, řvu, kopu, mlátím rukama, koušu ho do ruky, volám mámu na pomoc, ale ona nejde! Je vedle v pokoji zamčená s tou návštěvou. Chci jít za ní, ale nemůžu otevřít dveře. On taky bouchá na dveře, pak se najednou otevřou, běžím k mamce, chci se schovat do její náruče, dostávám facku, padám na zem, on mlátí i máminu kamarádku, která se snaží zakročit. Ztrácím vědomí, dívám se na sebe z výšky, nejsem ve svém těle. Přijela policie, přibíhá vyděšená sousedka…

Museli jsme se odstěhovat. Když jsem bývalou naši sousedku po letech potkala, ptala jsem se jí, co se tenkrát stalo. Řekla mi, zeptej se rodičů. Tehdy jsem sama sebe ztratila. Dodnes jsem raději sama. Hodně se trápím a mužským se vyhýbám.“

Sestupujeme k Lenčinu početí. „Jsem u nich. Nedělají mě z lásky, on je opilý, chodí i do nevěstince za ´děvkami´. Cítím mámu, jakoby si říkala, přetrpím to, vydržím to. I ona je mimo sebe, slyším nadávání, ponižování.“

Sestoupíme ještě o něco níže, do doby před Lenčiným početím.

„Nechci sem jít, ale musím. Není nikdo jiný, kdo by k těmhle lidem šel. Jsme domluveni s bratrem, že půjdeme společně. Já abych mu byla nápomocná. Ty prášky jsem spolykala místo něj, aby on nemusel. Vím, že to zvládnu, snesu, vydržím, ale ona nechce.“ „Kdo a co nechce?“ „Moje duše. Nechce trpět, chce se projevit, radovat, dávat lásku, zpívat, milovat, vyjadřovat se, mluvit k lidem, mám ráda lidi…“

Následující další hodinu jsme pracovaly na tom, aby Lenka mohla odejít bez tohoto vpravdě šíleného břemene. Na konci terapie jsme se obejmuly. Připadala mi jako poraněné ptáče vypadlé z hnízda. Bylo to spontánní, přirozené a očistné finále jejího příběhu, plného bolesti, neuvěřitelné surovosti a necitelnosti.

Po několika týdnech otevřu e-mailovou schránku a nacházím dopis do Lenky. Mimo jiné píše:

„Po návštěvě u vás se mi totálně přetočil život. Zbavila jsem se té děsné noční můry. Nyní se tomu už směji, ale bylo to psychicky náročné období. Skončila jsem v zaměstnání, kde mě to stejně nebavilo. Nějakou chvíli jsem byla v evidenci na úřadu práce, nyní docházím do nového zaměstnání, kam nastupuji za měsíc. Vyšlo mi také refinancování úvěru, ale byl to boj o to, jestli byt prodat, a jít do pronájmu. Kdybych učinila tuto variantu, a do pronájmu šla, přetrhala bych kontakty se svou matkou. Neviděla jsem v této variantě světlý bod z dlouhodobého hlediska. Asi by se vyřešila situace, matka by mohla klidně spát, protože by mi neručila chalupou. Ale jinak jsem nějakou dobu viděla jen černo.
Nakonec je vše refinancované, s matkou se chystáme k rozhovoru, protože jsou některé věci, které mezi námi visí a které jsme si každá vyložila po svém. Čeká mě naučit se žít svůj život jinak.
Řekla bych, že jsem se vydala na správnou cestu, vyčistit to mezi mnou a matkou a jít do svého života bez trpkosti a výčitek. Měla jsem pochybnosti, zda je to vše správné, ale už to tak vidím. Je to moje cesta.
Velmi děkuji. Vím, že mám v sobě strach z mužů, ze vztahu a sexu, snad i to již brzy odezní. Jak říkáte vy, chce to čas na zhojení. Ty rány jsou moc hluboké.“

Ano, některé rány se hojí dlouho, a i když se jednou zacelí, zůstane po nich beztak nevypratelná skvrna.

Lenka vycítila, že s jejím problémem, týkajícím se mužů, souvisí její matka. A mířila dobře. Matka, která ji nejspíš ani nechtěla počít, nechránila ji a neochránila (nechránila a neochránila ani sama před krutým násilím, ponižováním a nechtěným těhotenstvím), naopak ji odvrhovala a zavrhovala (právě tak si nejspíš i sama připadala), a vlastně vydala svoji dceru napospas krutosti otce alkoholika a zvrhlíka. Stejně jako se mu vydala napospas sama. Proč se tak chovala, proč tohle dovolila, je už věc jiná. Jiný příběh.


Bolístky doktorky Veroniky

vloženo: 3. 02. 2020

Aktualizováno

Následující příběh nabízí pohled do zákulisí života jedné lékařky a je typickým příkladem z mnoha jemu podobných; jak daleko necháváme věci zajít, jak si necháme ubližovat a jak vlastně sami sobě okopáváme kotníky, když nemáme zdravé sebevědomí, když se neumíme zastat sami sebe a svých zájmů.

S klientkou jsme hledaly všechny její neblahé pocity nejistoty a méněcennosti, dokud jsme je nedovedly napovrch pod světlo poznání. Blokovala si jimi cestu k podstatnému zdroji svých životních možností. Velmi tím trpěl její profesní život, kariérní postup, partnerství, vztah s dcerami a vlastně celé její okolí. Byla velmi nešťastná, zraněná, přecitlivělá, ustrašená a plná obav z toho, že neví, jak se dostat z bludného kruhu. Tím bludným kruhem byly stále se opakující podobné situace: nedostává za svou práci (snažení) adekvátní odměnu, jiní ji přeskakují v kariérním postupu, neumí si o své říct, ačkoliv je pracovitá, pilná, a o svých osobních i odborných kvalitách přesvědčená.

Do autentického děje vstupujeme situací, jež se odehrává v době, kdy se Veronika na požádání známých zapojí do rekonstrukce starého mlýna. Záměr je takový, že její podíl bude šít dobové kostýmy v souvislosti s budoucí programovou náplní mlýna. Šití je ostatně její koníček, takže s úkolem s radostí souhlasí. Do doby, než bude mlýn připraven na zamýšlený provoz, bude Veronika dělat dle potřeby i jiné práce. Sama od sebe o odměně za svoji práci nemluvila, bylo jí však řečeno, že bude placena až podle druhu a rozsahu prací. Jejímu manželovi bylo řečeno, že dostane tolik, o kolik si řekne. Bylo tedy zcela jasné, že nejde o neplacenou brigádu. Veronika se spolehla na dané slovo.
Potíže v jeho dodržení se začaly rýsovat nejprve výmluvami, že manželovi zaplatit nemohou, protože není z čeho. Veronika správně vytušila, že se s tím sveze i ona. Přesto se stále mluvilo o dalších a dalších nutných pracích, kdo a co musí udělat, nikoliv však o tom, co za to.

„Mám sevřené srdce,“ zase jsem naletěla. Dokonce jsem na stavbu vozila jídlo, za svoje peníze koupené, svým autem. Jsem podrážděná a zlá i na manžela. Ptá se mně, jestli nemám pocit, že nás dotyčná zneužívá. To mně rozhodí ještě víc, protože přesně ten pocit mám,“ vybavuje si živě Veronika.
Meritum věci dokresluje jednou drobnější související událostí.

„Chci nakrmit ryby, krájím starý chleba na kostičky. Přijde dcera dotyčné, sahá po nakrájeném chlebu, a že prý si jej vezme a půjde ryby nakrmit sama. Zase mi chce někdo vzít výsledek mojí práce,“ komentuje lítostivě. Situaci nakonec vyřeší tak, že rozdělí nakrájený chleba na dvě části. Záhy se o sobě dozví, že je lakotná, když nechce dát všechno.
Mlýn se po dlouhé době konečně otevírá pro veřejnost. Veronika napjatě čeká, že konečně dostane za svojí mnohaměsíční práci odměnu. Věnovala jí hodně času a energie, pracovala i o víkendech. Avšak dotyčná s Veronikou neztratí ani slovo. Hovoří jenom s jejím manželem a Veronika se obává, že se ho snaží podfouknout. Je jí smutno na duši, trápí ji, že nejspíš zase naletěla. „Nespím, nejím, je mi špatně, že jsem se nechala napálit. Připadám si zneužitá.“
Doma manželé rozebírají fakt, že ani pán nakonec nedostal za práci adekvátní a slibovanou odměnu, jen jakési všimné.
Projdeme celou situaci znovu. Veronika nachází jeden ze svých aha momentů, kdy uvidí, jak veškerým svým přístupem  a jednáním umožňuje ostatním, aby ji zraňovali. Vidí, že jí k tomu, aby si uměla říci o své, chybí pohotovost a odvaha.

Hodně o její odvaze vypovídá fakt, že ji přirovnává k rozrazilu. Modře kvetoucí, krásné, ale drobné bylince, kterou člověk snadno přehlédne a sešlápne. Veronika má zjevné potíže s vlastní hodnotou, sebedůvěrou, láskou k sobě a velkou sebelítostí.
Jiná situace nás zavede do nedělního odpoledne u její dcery.

„Jdeme po ulici s dcerou a vnučkou. Probírám moje potíže s manželem a dcera mi důrazně vpálí do očí, že už ji unavuje pořád tyhle moje řeči poslouchat a že to se mnou nechce už řešit.“

Veronika má známý pocit knedlíku v krku, svírání a tlak na hrudi a dojem, že je zase někomu na obtíž. „Brečím a omlouvám se dceři, že ji tím obtěžuju, říkám, že raději pojedu domů, abych nenarušovala její rodinu. Dcera mě uklidňuje, že to tak není, ale že neví, jak už mi má pomoct.“
Veroniky dcera je unavená z věčného matčina vykládání, co všechno mají mezi sebou s manželem na neshody. Zatěžuje ji to, protože je to stále dokolečka a ona neví, jak by mohla matce prospět. A tak se také opakuje: ´Říkala jsem ti už několikrát, že se necháváš od něj psychicky vydírat. ´
Veronice přijde líto, že dceru obtěžuje, a že se sama z toho nepoučí. Vidí se jako malý přehlédnutelný človíček (rozrazil). Bolí ji u srdce. ´Knedlík v krku´souvisí s pátou čakrou a ukazuje na potíže v komunikaci, na nevyslovené věci.
Vracíme se znovu do situace. Veronika na rozdíl od předchozího vstupu hned zaznamená, že dcera je nervózní hned zpočátku. Cítí změnu velmi zřetelně, nicméně namlouvá si, že to není kvůli ní, ale dost možná z jiného důvodu. Ukáže se, že dcera už předem tuší, o čem matka povede řeči a je z toho předem celá nesvá. Veronice vadí, jakým způsobem s ní dcera mluví, vytvoří si domněnku, že ji dcera od sebe slovy odstrkuje. Vzbudí to v ní pocit, že zase něco pokazila. Dcera jí dost příkře říká, že si pořád jen stěžuje, že už tři čtvrtě roku poslouchá od matky stejné řeči a ona se svojí nespokojenosti beztak nic nedělá.

„Kolikrát ještě potřebuješ slyšet, že se k sobě nehodíte?!“ je už dcera docela rozzlobená.
„Je na mně hodně tvrdá a mě mrzí, že jsem tím vyvolala mezi námi nesoulad, že jsem já byla jeho příčinou. Hned se jí začnu omlouvat, že jsem jí zkazila den a že odpoledne odjedu, abych neobtěžovala. Nikam nejezdi, mám tě ráda, říká dcera. Zůstávám až do pondělí.  Že jsem neodjela, svědčí o mojí slabosti. Zase jsem se nechala uchlácholit slovíčky. Já vlastně tu situaci řešit nechci,“ připouští si Veronika.
A jde ještě hlouběji, když si přizná, že dcera za ni nemůže řešit její potíže a že jí nemůže ani pomoci. Její pomoc mámě v dané chvíli spočívá v tom, že jí otevřeně říká svůj názor na věc. O něco později si Veronika nalije čistého vína, když řekne: „Přiznávám si, že nechci být sama, a proto nechci nic dělat se svým partnerstvím, které je narušené a ani jednomu z nás nevyhovuje. Bojím se, že když se rozvedu, zůstanu sama. Unikám od problému, vyháním se sama, ačkoliv od dcery odjet nechci. Nemám odvahu, rozhodnost, vytrvalost. Nejsem důsledná.“
Pokračujeme starší událostí, která otevře hlubší vhled. Veronika je v Košicích u babičky /své tchýně/. Má před sebou atestaci a stáž v nemocnici.

„Babička mi slíbila, že se o moji mladší dcerku postará, abych mohla chodit do nemocnice. Manžel je se starší dcerou doma. Držím roční dcerku na ruce. Babička vchází do kuchyně a ostře po mne střelí, že dcerku hlídat nebude, že má svoje vnoučata…? Že si ji nechá jen dva měsíce, a ať si to zařídím jinak. Jak jinak? ptám se jí. Máš taky svoje rodiče, říká babička.
Srdce mi buší až v krku, chce se mi brečet, ale nechci před ní. Je rázná, tvrdá. Mám pocit, že překážím, že i malá dcerka, její vnučka, je na obtíž. Jak to myslí, že má svoje vnoučata? Copak moje děti nejsou i její vnoučata? Nemůžu dýchat…je mi zle.
Ona je královna, dělá si, co chce, může všechno. Úsečně nám udílí pokyny, my ostatní ji musíme poslouchat, a když neposlechneme, dostane hysterický záchvat. Znovu mi opakuje, že čtyři děti mít na starosti nechce. Nějak si to mám zařídit. Tisknu dcerku k sobě, mám pocit, že z ní čerpám lásku, že ona je mojí oporou. Babičce oponuji, že moji rodiče žijí 600 kilometrů daleko, dokonce uvažuji, že skončím stáž, ale hned si to rozmluvím, nemůžu to udělat. Nemám komu dítě svěřit, cítím se zmatená a podvedená.“

Veronika volá rodičům o pomoc. Její maminka ji ubezpečuje, že jí pomohou a najímá cizí paní na péči o dítě. Protože Veronika jiné řešení nevidí, přistupuje na matčin návrh. Odváží dcerku k mamince. Vidí ji až po několika měsících. „Dcerka mě nepoznává. Drží se babičky, ke mně nechce. Dodnes má lepší vztah s babičkou než se mnou. Celý život mi vyčítala, že jsem její lásku prodala za kariéru. “
Stejnou situaci u tchýně vnímá při dalším opakovaném průchodu situací už odlišně.
„Držím dcerku v náručí, mám už předem silný pocit, že mi ji někdo chce vzít. Na nějaké úrovni vím, že ji budu muset dát od sebe. Obě pláčeme, teď to vidím, obě víme, že naše odloučení bude nadlouho. Třicet roků! Na tak dlouhou dobu jsem svou dceru ztratila. Uvědomuji si propojenost s dcerou, to od ní jsem zachytila signál, že se rozdělíme. Vidím také dominantní ženské chování tchyně, její hysterie, kterými nás vydírala. Vnímám ze strany babičky, že motivace jejího chování je strach, proto na nás útočí. Ona zase vítězí, hlavně nade mnou. To na mně míří její útoky. “
Jsme ve Veroničině pracovně. Vchází její nadřízená.
„V ruce má nějaké papíry. Mrskne jimi přede mně na stůl se slovy, že to mám předělat. Odchází jako královna. Sbírám odvahu a jdu za ní. Proč a co mám předělat, ptám se jí. Je to zle urobené, říká mi. Jenže já vím, že není. Má nade mnou moc, vidím ji nad sebou jako obrovskou postavu, já jsem dole pod ní. Jdu to tedy přepsat. Když mám hotovo, dávám jí to, ona zase nachází chybu, a že prý podpis musí být vpravo a ne vlevo. Já na to, proč mi to neřekla rovnou? Prostě to předělej a nediskutuj, přikazuje. Úplně rezignuji. Skláním hlavu, jdu do své pracovny, brečím, nechápu, proč to dělá jenom mně. Další verzi dokumentu jí raději dávám do pošty. Už nemám odvahu se s ní znovu střetnout.
Uvědomuji si, že mě šikanovala a že takových událostí je v mém životě celá řada. A že jsem si je vždycky nechala líbit. Já jsem dovolila, aby se mnou takhle jednala.“
Vracíme se ke stěžejním chvílím situace. „Podruhé přepisuju, co mi šéfová hodila na stůl. Poblíž má pracoviště můj muž. Vidí na mně, že se něco děje, říkám mu, co se stalo a taky, že v očích mé nadřízené je vždycky a všechno ode mne špatně. Vidím odlišnosti, uvědomuji si, že ona se po mě vozila asi proto, že cítila, že jsem lepší, možná si mnou připadala ohrožená, nebo se cítila důležitá a potřebovala si něco dokazovat. Výstup mezi námi nebyl jenom o mně, bylo to i o ní. To já jsem si to brala moc osobně.“
Cesta paměti nás nasměruje znovu na Slovensko. Veronika je ve zdejší nemocnici primářkou oddělení.
„Najednou se z postranních řečí dozvídám, že už jí nejsem, že mě za mými zády sesadili, protože jistá kolegyně doktorka nemá práci. Potřebovali ji zaměstnat. Založila jsem tohle oddělení, vedu ho dobře, tím jsem si jistá, a najednou přichází někdo, kdo to tam začne předělávat a ničit mou práci. Někdo mi bere moji práci! Mám totální šok! Srdce mi bije na poplach, mám pocit, že se zase zmenšuji a zmenšuji do sebe, místo toho, abych začala řvát jako lev a zvětšovat se, tak jen tiše něco pípám… Přichází ona doktorka, podává mi studenou ruku a říká; odteď tady šéfuji já.
Celé oddělení jsem budovala,  a teď mi rovnou pod nosem zase někdo krade výsledky mojí práce. Asi mi pořád úplně nedochází, co se stalo. Kolegyně H mě pořád sekýruje. Stále je něco špatně, křičí na mě, že laborantka něco neudělala, jak měla, zase nade mnou jakoby roste a roste…“
Po chvíli nastalého ticha, kdy na její tváři vidím odehrávající se změnu, Veronika pokračuje a rozechvělým hlasem popisuje svůj vnitřní vhled.
„Vidím všechny ty, kteří mě v životě sekýrovali, bránili mi, házeli klacky pod nohy jakoby na nějaké galerii. Smějí se. Smějí se mně, říkají, že takové nic nám tady nebude nic říkat. Vidím je teď jako loutky, mají masky na obličejích. Najednou do toho přilétá holubička, druhá, další a objevuje se duha. Jsme tam pořád všichni, oni se stále smějí, ale nějak jinak, než na začátku. Hrajeme si s těmi holubičkami, kolem nás je duha. Oni jsou tím sami překvapeni.“

„Čím jsou překvapeni?“

„Tou změnou.“

„Jakou změnou?“

„Mojí změnou“.

„Co se děje dál?

„Slyším, jak někdo volá: Jééé, co to tady je? Oni to neví, ale já to vím! Je to láska a odpuštění.“

Veronice se po tváři koulejí slzy jako hrachy. „Odpouštím jim. Oni odpouštějí mně. Je to nádherný, neskutečně blažený pocit.“
Následuje dojetí a uvolňující pláč.

Veroničino uvědomění došlo k poznání, že když dovolí, aby ji ovládl strach, začne se zmenšovat, jakoby se schovávala a chce být úplně nenápadná. „Vytvářím si ve své mysli sama něco, co vlastně vůbec neexistuje“, dodává objevně.

Později po této události, kdy byla sesazena z postu primářky, ji práci nabídne člověk, jehož si Veronika nesmírně váží. Veronika, jak je v zajetí svého naučeného chování, začne na vyřčenou nabídku hned oponovat slovy: „Nemohu přijmout to místo. Jakoby mi něco říkalo, že si to nezasloužím.“  Dotyčný opáčí: „Vím, co dělám!“ Veronika se však obává reakce ostatních spolupracovníků, co tomu řeknou (posuzování okolí je důležitější, než důvěra ve vlastní kvality). On však trvá na svém: „Ať si říkají, co chtějí. Vy jste pro tu práci nejvhodnější a já vám věřím.“
Práci přijala a osvědčila se. „Šla jsem pracovat na vysoký post a všichni ti posměváčci a nepřející zůstali dole na svých postech, “ dodá s určitou dávkou zadostiučinění.

Za několik let jsme se s Veronikou potkaly na ulici. Viděla jsem ji přicházet a byla jsem na vážkách, jestli je to ona, nebo není? Byla to ona, a byla k nepoznání – v tom nejlepším slova smyslu. Moc jí to slušelo a celkově vyzařovala úplně jinou energii než před časem. Prohodily jsme pár slov. Dozvěděla jsem se, že Veronika udělala ve svém životě hodně změn. V první řadě vyřešila rozvodem svoje neuspokojivé manželství. S mladší dcerou si vyjasnily, co mezi nimi po léta viselo, a sbližují se. Mají co dohánět. A nejčerstvější informace z nedávné doby, kdy jsme spolu telefonovaly, byla, že už je sice v důchodu, nicméně před ním učila několik roků na zdravotní fakultě jedné vysoké školy. Našel se i nový partner. Je spokojená a šťastná.

Jak snadno, a bohužel i často, odevzdáváme moc nad svým životem do rukou jiných lidí a sami zůstáváme bez moci (bezmocní). Veroničin příběh nám dává nahlédnout na to, že pravé sebepoznání bývá náročná a bolavá práce. Bolest je ale zázračný počátek uzdravení duše a vykoupení. V Tibetu říkají, že bolest je jako smeták. Vymete i těžkou karmu. Kdosi tento proces nazval výstižně porodními bolestmi. Souhlasím s tímto přirovnáním. Pokaždé,  když se nám podaří zbavit se nějakého svého omezení, prožíváme znovuzrození do jiné kvality osobnosti a do vyšší úrovně vědomí, blíže své opravdovosti, blíže ke své pravé podstatě. Veronika hned v úvodu sama řekla, že odvahu postrádá, avšak už tím, že opakovaně čelila svým stínům, osvědčila, že tomu nebylo tak docela. Jen si své odvahy nebyla plně vědoma, nebyla ve své vnitřní síle a moci.

Další dvě příhody jsou s dovolením moje vlastní, dělí je od sebe řada dlouhých let.