Můj blog

Všechny příspěvky:

Příběh rytíře III – Odvalení bludného balvanu

vloženo: 26. 01. 2020

Aktualizovaná verze

Pořídila jsem přepis zvukové nahrávky z naší druhé terapie téměř ihned poté. Zavelela k tomu moje niterná potřeba, jakési puzení mít jistotu, vědět určitě, že se nemýlím. Protože to, co mi pocitově říkala moje duše už kdysi a vnitřní vize to podtrhovaly ještě víc, se nyní dralo vehementně na světlo a chtělo to už konečně být rozšifrováno a pojmenováno. Zjevně ´můj rytíř´stále neví, kde a kdo je ona žena, již kdysi hledal a která mu pomohla ke svobodě. Jenomže, co se svobodu, když marně pátráte a hledáte toho, na kom vám záleží a vůči němuž se cítíte být zavázáni? A když ho nenajdete, a nemůžete svůj závazek splnit, svoboda vám nechutná?

Od náznaků vyřčených kdykoliv mezi námi dvěma na toto téma a od očividných indicií jsem přistoupila k odhalení identity té osoby a přikročila k tomu, aby za tímto dobrodružným a vpravdě neuvěřitelným příběhem byla konečně napsána tečka. Protože Toník to neviděl, já ano. Šlo mi o to, aby se přestal pachtit po tomto světě stálým hledáním někoho, kdo je tady a stojí mu poblíž a vůči němuž si kdysi dávno dal závazek, přes který teď nemůže přejít. Je čas přestat marnit čas zbytečným hledáním a trápením se, skončit závod s časem (nemám na nic čas, ještě jsem nenašel, co hledám, a čas tak letí!). Aby se uvolnily tentokrát jiné okovy, než ty železné na rukou a nohou, okovy vyřčeného slibu a závazku. Aby se z cesty jeho života odvalil kámen, doslova bludný balvan, o nějž stále zakopával.

Ještě musím vysvětlit, proč jsem užila spojení ´můj rytíř´. Je to prosté, Toník se ke mně vždycky rytířsky choval. Od jiného muže jsem za celý svůj život takový přístup nepoznala. A to jsem věkem k němu mohla být jeho máma. Vím ale také, že rytířské chování mu bylo vlastní.

Nejprve jsem ho o výsledku svého vyhodnocení chtěla spravit osobně, až si pojedu vyzvednout své auto. Nezdařilo se však sejít se v čase, Toník někde poletoval a klíče od auta mi nechal u svojí tety. Kdo ví, kdy se zase potkáme. Cítila jsem, že s tím nemohu otálet, a znovu, že nastal správný čas. Sedla jsem a napsala mu rozklad situace, naznačila styčné body, které mě k právě takovému závěru dovedly, a navrhla řešení.

Bylo zapotřebí eliminovat působení jeho zaklínadla, zrušit tu neblahou přísahu, jíž zavázal a svázal svůj tehdejší život, i ten současný. Když přísahu nezrušíme, tahle zavazující okolnost, energie vyslaná do prostoru a překlenující se přes věky, potrvá dál, a taky ho dál nepustí.

Musela jsem mu říci, že se objevilo něco dalšího a nového, co je nutné chápat v nových souvislostech. Jak vyplývá ze všeho, co předcházelo, jsem tou jeho tehdejší pečovatelkou já. Tehdy znal jenom moje ruce, které o něho pečovaly, v současném životě si ke mně chodil na masáže = chodil na ošetření svého těla! Nehledala jsem já jeho. Našel on mě, i když mu o mně řekla jeho teta. Důležitým ukazatelem jsou ruce té ženy, jejichž doteky si pamatoval, jeho duše si pamatovala ony vjemy. Sám několikrát řekl, že mám zázračné ruce.

V terapii uvedl, že se cítí být té ženě zavázán a že je nešťastný proto, že ji nemůžeš najít, aby jí poděkoval a dokonce, že celá jeho tehdejší mise mu přinesla poznání, jímž bylo nejdůležitější setkání s onou ženou.

A citace z poslední naší terapie, kdy na otázku, jestli se snažíš ji dohledat i teď odpověděl, že ho zamrazilo…je taky dost výmluvná indicie. Potkali jsme se, byť na krátko, v tehdejším vtělení, a bylo dáno, že se potkáme i v současném proto, abychom tento příběh dokončili! Osvobodili ho od závazku, protože už ho není potřeba!

Primárně hledal jistou ženu, až teprve pak sám sebe a smysl života. Z toho vyplývá, že jsou to spojené nádoby. Smyslem jeho hledání bylo a) najít sebe, tedy své vnitřní dítě jako nedílnou součást své osobnosti, přesto dočasně energeticky oddělenou, b) najít dotyčnou ženu.

„Už mi dávno nejsi ničím zavázán, nic mi nedlužíš! Staráš se o moje auto tak, jak by se jiný nestaral, potažmo se tím staráš i o mně. A nejen to. Víme své, že ano, kolikrát si za své drobnější úkony na autě ode mne nechtěl doslova nic, což mě jednoznačně dovedlo k závěru, že jsou to nevědomé splátky tvého vděku. Pokud tomu tak opravdu je, už jsi dávno svůj dluh vyrovnal!

Že jsme spřízněné duše, oba už nějaký čas víme. Vůči tobě jsem stále ve své roli, tedy tou, která pomohla tehdy a může pomoci i teď. Moje dnešní pomoc spočívá v tom, abych příběh ozřejmila a promluvila o něm, což právě dělám, a otevřela cestu k tvému volnějšímu a spokojenějšímu životu, jaký hledáš! Potřebuješ slyšet ode mě z očí do očí, že mi nejsi nic dlužen! Můžeš přestat hledat osvoboditelku a zachránkyni. Poděkování si stokrát vyslovil svým přístupem ke mně. Jsi volný a můžeš jít dál bez tohoto závazku, který už ztratil smysl. Tu sílu, s níž se překlenul přes celé věky, potřebuješ uvolnit a propustit,“ psala jsem mu.  

„Až se tímhle mým psaním prokoušeš a budeš se cítit na to, abychom tečku za příběhem napsali, dej mi vědět. Nebude to nic dlouhého. Bude mě těšit a dělat mi radost, že to mohu pro tebe udělat. Je to moje zadání vůči tobě v tomhle životě. Záleží mi na tom, jako mi záleží na tobě. Ve smyslu toho, že tě mám ráda jako člověka, jako spřízněnou duši, a že si tě vážím.“

Odeslala jsem text a čekala na reakci. Uplynul skoro týden, než přišla.

„Ahoj, tak jsem si to přečetl, asi čtyřikrát a dávám ti zapravdu. Jdu do toho.“

Udělali jsme rituál při bílé svíčce včetně očištění místnosti i nás samých vonnými bylinami (pojala jsem to jako práci v šamanském kruhu), rozložila kameny a elementy. Řekla jsem, co bylo zapotřebí říct.

Měla jsem během rituálu jasnou vizi, že tak, jako tenkrát jsem přispěla k jeho osvobození tím, že mu nakonec sundali ty těžké okovy a řetězy a nechali ho odejít, tak i dnes tak činím, pomáhám sejmout okovy slibu, do nějž byl sevřený jeho život. Stala jsem se znovu nástrojem navrácení volnosti tím, že jsem té záhadné tajence přišla na kloub. Toník měl vizi, jak vidí onu ženu se vzdalovat a mizet ve světle.

Dokončili jsme kdysi započatý příběh. Byla to posvátná, požehnaná chvíle a právem jsme z ní byli oba trošku mimo sebe a hodně rozechvělí, protože šla z i do hloubky našich duší.

Poté jsem nám šla připravit kávu. Než se na ni uvařila voda, Toník mi vyprávěl o tom, jak se mu po předchozí terapii změnil pohled na rodiče, jak se mezi nimi otevřely jakési neviditelné dveře, a ve vztazích je pojednou nějak lehčeji a lépe. „Jsme k sobě vstřícnější, hlavně já k nim, a taky jsem hodně přestal řešit čas. Všechno je jiné, mnohem lepší. Jsem moc rád, že to tak je.“

Také jsem mu nalila čistého vína.

„Až dneska, po tom všem, co jsme spolu kdysi a dnes prožili, ti můžu otevřít své nitro a říct ti, co jsem k tobě pocítila už tenkrát po naší první terapii, a s čím jsem si nevěděla rady. Pokaždé, když jsi přišel na masáž, jsem měla neodolatelnou touhu tě pohladit, dát ti pusu, vyjádřit něžnost, jakou jsem k tobě cítila. Jenomže jsem to samozřejmě neudělala. Neuměla jsem to vysvětlit sama sobě, natož tobě, vyplašila bych tě a ještě by ses mohl domýšlet, kdo ví, co tím nesleduju. Tak to bylo.“

Co ještě říci? Jsem zvědavá, s jakou se vrátí ze své cesty na motorce (!) do Rumunska, konkrétně do Transylvánie. Čeká ho další dobrodružná cesta!

Vrátil se z ní celý a nepotlučený. Dnes oba víme, že tenkrát, před těmi lety, neměla být odhalena identita té ženy, protože na to nebyl připraven ani jeden z nás, nedokázali bychom se s tím vyrovnat. Teprve po čase, ano, chtělo to čas, abychom to oba vstřebali. Mezitím pomalu, v náznacích jsme objevovali skrytý smysl toho všeho dění mezi námi. Naše dřívější ´známost´ se objasňovala takovým tempem, abychom ji mohli jednou, až v té pro nás nejpříhodnější chvíli, přijmout bez rozpaků, domněnek či jakýchkoliv dalších nepatřičných pocitů.

Inšana

Příběh rytíře II – Návrat

vloženo: 26. 01. 2020

Aktualizovaná verze

Čas běžel dál a my jsme se s Toníkem potkávali dál při masážích, které si nyní dopřával už jenom pro relaxaci a k úlevě unavených zad a rukou od práce. Pořídil si terénní motorku a stačil si na ní několikrát už pořádně natlouct, naposledy rameno a loket. Dalo by se říci, že padal z koně, jehož příliš nekrotil. Neskrýval, že jezdí dost hazardně, že to má rád. Jinak to ani neuměl. Potřeboval k životu vzrušení z nebezpečí.

Jednou v zimě stojím u něho v garáži a čekám, až bude hotov s prací. Stará se mi dál o moje auto, většinou před technickou prohlídkou, anebo když se na něm zčistajasna vyskytne nějaký neduh. Povídá mi o tom pádu, a jak ho bolí pořád rameno.

„Proč nepřijdeš na baňky? Spravily by to,“ opáčím na to. „Úraz je už několik týdnů starý, to chtělo udělat hned,“ říkám, „a měl bys po pokoj.“

„Domluvíme si termín, ještě než odejdeš. Jinak se nedonutím, znáš mě, pořád nemám na nic čas,“ říká a už zase sune hlavu pod kapotu auta.

Rozhlížím se po jeho dílně. Pohledem přistanu na zablácené motorce, nad níž visí motorkářský oblek s ochrannými vycpávkami na ramenou, loktech a kolenou. Zachvěji se, protože vidím novodobé brnění. Místo koně a jeho čtyř nohou motorka o dvou kolech, zato s několika koňmi uvnitř ´po kapotou´. Chvíli nechávám na sebe vnitřní vjem působit. Ano, jsem si jím jista.

„Vidím, že tady máš brnění,“ prohodím nahlas. „Cože?“ Toník zdvihne hlavu a ohlédne se směrem, kam se dívám. „Jo, tohle! No jo, viď, to mě doteď nenapadlo.“ „Jenom jsi vyměnil koně za motorku a brnění za tenhle obleček,“ říkám. Zasmějeme se tomu nápadnému zrcadlení dávného příběhu.

Párkrát opravdu přišel na baňkování, rameno jsem mu dala do pořádku. Potom nastala v našem kontaktu docela dlouhá pauza. Až se nachýlil čas připravit auto na další technickou prohlídku. „Přijeď s tím, domů tě odvezu. Stejně pojedu do města,“ navrhl řešení. Když jsem za ním časně ráno autobusem dorazila, měl zrovna chvíli času, byl prostor pro siestu. Toník uvařil kávu a v krásném slunečním ránu jsme si povídali. Vytasil se s otázkou, jestli bych s ním udělala terapii na jeho miniaturní nezhoubný nádor v hlavě. Jestli by to šlo.

„Co by ne,“ já na to, „akorát jsem ještě s nikým nádor v hlavě neřešila. Dej mi trošku času. Potřebuji si k tomu vyhledat informace, abych do toho nešla jako slepec do džungle.“  Vyzpovídala jsem ho, kdy mu nádor našli, jak byl veliký a jak velký je teď. „Je o hodně menší,“ nezaváhal s odpovědí. „Trošku jsem na něm mentálně zapracoval.“ „Trošku? Hodně, když se za sedm let zmenšil z osmi milimetrů na dva milimetry,“ komentovala jsem jeho úspěšnou snahu. „Fajn. Tak až budu mít přípravu hotovou, zavolám a domluvíme se na schůzce.“

Musím předznamenat, že když se Toník dozvěděl, že v hlavě má nějaký útvar, vybavil si, že v první chvíli mu toto zjištění přineslo úlevu. Úlevu ve smyslu, že se konečně dozvěděl, co mu je a na čem je. Nádor mu napověděl, k čemu se váží příznaky, které na sobě pozoroval, a nyní tedy ví, s čím má co do činění a s čím se má srovnat. S čím má takzvaně zabojovat. Tohle slůvko se v Toníkově mluvě vyskytovalo docela často. Následovala klasická léčba. Toníkův postoj tkvěl v tom, že se snažil se – podle vlastních slov – ze sebe fakt o nádoru vytěsňovat a uvolňovat se psychicky. Pozastavila jsem se nad tou formulací, nebyla jsem si jistá, jestli jsem správně porozuměla. Poznamenala jsem, že mi slova vytěsňovat a uvolňovat k sobě moc nezapadají, aby mi tedy svůj výrok více přiblížil.

„Myslím to tak, že jsem změnil myšlení. Dřív jsem byl hodně negativní a tohle mi otevřelo oči v přístupu k sobě a k životu jako takovému.  Došlo mi, že bych mohl žít jinak. Byl to mezník v mém životě. Částečně jsem začal jinak myslet i se jinak chovat. Došlo mi, že ten útvar v mé hlavě mi má cosi říct. Nesrovnal jsem s ním do dneška. Jsem člověk zvyklý dotahovat věci do konce. Nějak extrémně mě sice nestresoval, ale dokud úplně nezmizí, vyrovnaný s ním nebudu.“

Toník sice podnikl nějaké kroky a změny v kvalitě svého života, jenomže se s ním pořád spokojený není, ani v jedné z jeho oblastí. Třeba v osobním životě pociťoval prázdno, cosi mu v něm scházelo. „Nemám cíl. Myslím si, že se celý život pořád hledám, motám se v kruzích a nijak daleko jsem se neposunul.“

Rozpovídal se o tom, že celý dosavadní život hledá sám sebe, stejně tak i smysl svého života, že se sice o obojí pokouší, ale moc mu to nejde. Položila jsem mu otázku, jestli je ještě něco jiného, co hledá, co mu schází. „Věřím v to, že člověk má v životě něco vykonat. Co to ale je, jsem zatím u sebe nenašel.“ Rozvedl myšlenku, že smysl svého života určitě nespatřuje v opravování automobilů a že je to pro něho jen prostředek obživy.

V podobném duchu psychosomatického rozhovoru se naše povídání ubíralo dál. Chtěl by se úplně osamostatnit, postavit na vlastní nohy, což do dneška nedokázal, a jak přiznal, z pohodlnosti a vůbec, je si vědom toho, že pohodlnost ho limituje. A že vlastně žije nudný život, jemuž schází vzrušení a pohyb, po němž touží. „Jenomže nejsem ochoten pro to něco udělat. Moje uvězněná duše po dobrodružství prahne, ale já jsem lenoch. Je tu další věc. Možná bych u té své práce zůstal, ale chtěl bych vlastní dílnu, abych nebyl v závěsu, nikoho neomezoval, ani sám sebe. A ještě jedna věc, měl bych se naučit říkat si za svoji službu o adekvátní ohodnocení.“

Přikývl na otázku, jestli se podhodnocuje. „Ano. Cena neodpovídá kvalitě mé služby.“

„Co ti brání v tom říct si za svou práci adekvátní odměnu?“

„Myslím si, že moje povaha hodně orientovaná na pomoc lidem. Beru víc ohledy na druhé, než na sebe.“

„Máš nerovnováhu mezi dáváním a braním.“

„Já se pokouším, nějaký čas u toho vydržím, ale vracím se zase zpátky. To je jedno z těch mých motání se v kruhu. Nějaká odvážná část ve mně na chvíli zvítězí, pak se to zase vrátí ke starému modelu. Myslím si, že jedna z mých životních zkoušek je naučit si vážit sám sebe, své práce.“

„Proč se neumíš osamostatnit? Jenom z pohodlnosti?“

„Já to svaluju i na svou nemoc. Že to jako nemůžu dělat, protože mě ta nemoc omezuje. Brání mi v tom rozjezdu.“

„Dobře víš, že tohle jsou argumenty rozumu, který najde sto důvodů, proč to udělat nemůžeš. Jenže takovýto zakonzervovaný stav může trvat ještě mnoho let. Nebojíš se vlastně toho, že kdyby sis pořídil vlastní dílnu a firmu, a byl pak zcela nezávislý na druhých lidech, že se neuživíš?“

„Tyhle obavy mám určitě. Taky se obávám, že by se na mě nahrnula práce tak, že ji nezvládnu. Přitom bez ní nemůžu být, ale zároveň mi děsně vadí, že mám málo volného času pro sebe. A takhle se v tom plácám. Vždycky jsem se vrátil na začátek, vždycky jsem z něčeho vyběhl, a zase se vrátil zpátky.“

„Ano, rozumím, je to tvoje bezpečná komfortní zóna. Je něco, po čem toužíš, a čemu se bojíš otevřít?“

„Na jedné straně miluju samotu a na druhou se jí bojím. To je můj další bludný kruh. Když jsem sám, je to chvíli dobré, pak třeba sám nejsem, a zase mi samota chybí. Nějaká zlatá střední cesta, jak pořád kolem sebe slyším, je pro mě asi nuda. Já potřebuju vzrušení. Vím, že mě tohle lavírování od jednoho k druhému ničí.“

„Ty jsi ale činitel, který může stav změnit.“

„To já vím, o to víc skličující je, že nedokážu myslet jinak, mám takhle nastavený mozek. Snažil jsem se přeprogramovat, ale nedaří se mi to tak, jak bych chtěl.“

„Chtělo by to věnovat si více času a zaměřit se na to. Jakých myšlenek, postojů nebo přesvědčení se nechceš vzdát? Je něco, čemu se vyloženě vyhýbáš, něco, vůči čemu se striktně výrazně vymezuješ?“

„Falši se vymezuju. Tu nesnáším.“

„Myslela jsem to tak, jestli se ty příliš nevymezuješ vůči jiným lidem.“

„To bych neřekl. Mám lidi rád a nepovažuji sám sebe za něco výjimečného.“

„Co ti tedy sedí v hlavě jako ´nádor´, je to snad něco, nad čím vyloženě máváš rukou?“

„Možná rodina.“

„Kdo konkrétně?“

„Rodiče. Tam to dost přehlížím, přecházím. Mám se vztahem k nim problém.“

„Problém vzniká, když člověk něco chce vyřešit a nechce se mu do toho. Jak tomu tedy mám rozumět?“

„Nejspíš nechci, a přitom i chci.“

„Zeptám se jinak; co bys na vztahu k rodičům rád změnil?“

„Chtěl bych být milejším synem.“

„Milejším? Jak milejším?“

„Byl bych jim více nápomocen, jenže nejsem.“

„Z čeho tak usuzuješ?“

„Z mého přístupu k nim. Když něco potřebují, tak nemám čas, a oni to pak zařizují jinde a u jiných lidí.“

„A tebe to pak mrzí.“

„Na jednu stranu mrzí, na druhou mi to vyhovuje, protože ten čas opravdu nemám.“

„Pořád opakuješ, že nemáš čas. Jenomže čas si můžeš udělat, když budeš chtít.“

„Jsem pan minutka, jsem extrémně závislý na čase. Čas je pro mě zákon. Ale připouštím, že je to jen moje výmluva, alibismus, za který se schovávám.“

„V tom, co jsi teď řekl, cítím, že nechceš rodičům vyjít vstříc. Něco jim zazlíváš?“

„Jo, to jsi řekla přesně. Je to tak.“

„A co to tedy je?“

„Už jenom ta jejich ´klasická´ nečinnost celý život.“

„Jak to mám chápat?“

„Že nebyli aktivní, jenom seděli pořád doma. Já jsem to nesnášel. Nikdy nic nepodnikali. Později, když jsem byl větší, naučil jsem se utíkat pryč. Byli pro mě peciválové, celý život prohnili. Já jsem živý člověk, oni pro mě byli mrtví. Nevážím si jejich života.“

„Proč tě jejich život, jaký vedli, tak moc dráždí?“

„Protože mě silně ovlivnil.“

„Jak a v čem?“

„V mém myšlení, v životě.“

„Co zkusit přijmout, že jsou takoví, jací jsou, a nechat to plavat? Rodiče nezměníš. Ale přístup k nim můžeš změnit.“

„Snažím se o to, dost neúspěšně.“

„Vrací se to stále vždy s větší naléhavostí, a pak tě to rozrušuje?“

„Hm. Je to možná moje msta.“

„Msta? Jako že je svým přehlížením za něco trestáš? Řekni mi konkrétně, jak tě jejich sezení za pecí postihlo.“

„Pořád seděli doma. Tím pádem já jsem nemohl nic dělat, všechno mě zakazovali, nenechali mě taky nic dělat. Dusili mě. Proto jsem utíkal.“

„Jaký máš teď pocit?“

„Škrabe mě v krku.“

„V krku drhne něco, co nechce jít ven, nebo cos nikdy nevyřkl, ale možná bys měl. Vyber si možnost, která se tě týká.“

„Obě.“

„Dobře. Tak si to pojďme zopakovat. Dusivé prostředí nečinnosti a co ti vadí na tvých rodičích, pokus se to zformulovat.“

„Vadí mi na mých rodičích, že byli celý život peciválové, neměli o nic zájem. Nikam mě nevedli, nechali mě růst jako dříví v lese. Žádná motivace od nich, žádné povzbuzení, zájem, co bych chtěl dělat. Pak jsem jako starší už dělal, co jsem chtěl, ale aby mě někam navedli, nasměrovali, to ne. Neměli jsme ani žádné společné zážitky z nějaké činnosti, třeba z cest. Asi jsem jim byl ukradený.“

Malé dítě z takového přístupu může vyvodit závěr, že rodiči o ně nemají zájem. A dál, nemají mě rádi a k tomu se hned pojí, nestojím jim za pozornost, nestojím jim za to.

„Napadá mě, že tahle okolnost může souviset s tvýma nohama, které jsme už jednou řešili z jiného důvodu. Jako malé dítě tě bolely nohy. My už dnes víme, proč, ale byl by tam ještě jeden možný důvod, a to ten, že jsi chtěl někam běžet, hýbat se, upozornit na sebe a připomenout rodičům, že tady jsi. A v okamžiku, kdy jsi měl jít spát do postýlky, která je ohraničením prostoru (klecí- vězením), nohy začaly bolet. Vidím jako možnou i tuhle souvislost. A že jsi už tenkrát pláčem z bolesti nohou takto protestoval proto tomu ustrnutí, které popisuješ.“

„Říkáš to, co už dlouho cítím stejně.“

„Byl to výraz i tvého dětského protestu; chci běhat, hýbat se, nechci být pořád sám, nechci ležet. Vzpomínám si na ten tvůj pláč, když jsi měl jít spát.“

„Ano, vracím jim to. Teď já nejsem ten akceschopný a ochotný pro ně něco udělat, protože oni mě nechali celé dětství a mládí hnít. Možná proto jsem schopný se pro ostatní rozdat, jen ne pro ně.“

„Co cítíš?“ (Ptám se, protože na jeho tváři vidím pohnutí.).

„Smutek.“

„Z čeho jsi smutný?“

„Je mi to všechno líto, chce se mi brečet.“

„Breč, pusť to.“

Po chvíli se ptám: „Je ti lépe?“

„Cítím úlevu.“

„Co lítost?“

„Žádná není.“

„Prohlédli jsme tvou hru s rodiči; oplácíš jim svým nezájmem jejich nezájem, když jsi byl malý chlapec. Je to tak?“

„Je.“

„Kdyby tu teď seděli, co bys jim na tohle téma řekl?“

„Nechtěl bych nic říkat a nechtěl bych, aby to slyšeli.“

„Dovedeš si přestavit, že ty sám bys jim někdy zítra, za týden, za měsíc otevřeně řekl, čím ses tak trápil?“

„Ne, to se mi zdá vůči nim hodně kruté.“

„Proč kruté?“

„No, je to přece jen můj postoj. To neznamená, že to tak cítili i oni. Oni dělali maximum, čeho byli schopni.“

„Tak vidíš, sám říkáš, dělali maximum, já dodávám, jinak to neuměli. Co jim tedy chceš zazlívat? Byl bys schopen jim odpustit, hned, tady a teď? Nebo se o to aspoň pokusit? Nemusí se to napoprvé povést, ale i pokus je cenný.“

„Zkusím to. Odpouštím svým rodičů, že se mi dostatečně nevěnovali, odpouštím svým rodičům, že mě nikam nevedli. Odpouštím svým rodičům. Tečka. Odpouštím svým rodičům všechno.“ Několikrát to zopakuje.

„Jak se teď cítíš?“

„Všude po těle je mi teplo.“

„Od otázky, nad čím máváš rukou, jsme se dostali k tématu ty a rodiče. Chci teď od tebe slyšet, co všechno ve svých očích děláš proti sobě?“

„Potlačuju svoje touhy.“

„Množné číslo. Takže je jich víc. Co dál?“

„Nevážím si svého života. Nevážím si de facto sám sebe. Podceňuju se, příliš se kontroluju. To je asi všechno.“

„První byly potlačené touhy. Které to jsou?“

„Nežiji svůj život tak, jak já chci, nemám své vlastní bydlení (bydlí stále u rodičů) nemám svůj volný čas…a zase se vracím na začátek toho všeho.“

„Za tvými slovy cítím, jako by ses vyhýbal slovu partnerství, že kolem toho chodíš jako pes kolem horké kaše. Neumím si představit, že by do tvých skrytých tužeb nepatřila láska a stálá partnerka.“

„Já se vztahu se ženami bojím.“

„Proč?“

„Že mě zase bude dusit.“

„Proč zase?“

„Pár vztahů jsem prožil, berou mi moji svobodu. Dělají si na ni nárok. Jsem člověk, který se zaměří na jednu věc a ničemu jinému se nevěnuje, dá se to vydržet jenom chvíli. Skončí to rozchodem a mě to zase na dlouhou dobu srazí na kolena.“

„Co ti evokuje slovo zase?“

„Rodinu.“

„Mně se to jeví tak, že jsi celé ty roky doma zakusil a znal dusivou atmosféru, tehdy pro tebe taková byla, tak jsi to vnímal. A přenášíš si ji do svého soukromí, možného soužití s ženou. Jako by ti foukal protivítr; na jedné straně partnerství, na druhé straně svoboda. Je tam strach, budu – li s někým, bude to zase dusivé? Nebo i to, že budeš dělit sám o sebe?“

„Ano, ve vztahu jsem se dříve či později začal dusit právě proto, že jsem postrádal svobodu. Nevadí mi se o sebe dělit. Ale jenom na krátkou dobu, protože já se dělím moc, vlastně úplně. To je možná taky chyba.“

(Je možné, že jde o zkopírovaný program z dětství podle rodinného modelu, který měl tak dlouho na očích; že když jsou dva lidé spolu, je to dusivé, nesvobodné a nesnesitelné.)

„Máš obavy z dlouhodobějšího závazku?“

„Ano, to je pro mě naprosto nepředstavitelné.“

„Dokázal bys přijmout, že součástí tvé životní cesty by mohlo nebýt ve stálém trvalém partnerství? Jít sám, jen s občasnými partnerkami?“

„S tím se pokouším vyrovnat. Na jedné straně nejsem ochoten vzdát se své svobody, na druhé straně se bojím stáří, že budu sám. Že nemám čas sám na sebe, partnerka by mi ubrala zase kus času.“

„Proč máš tak vysoké požadavky na čas pro sebe? Na mě to dělá dojem, že nemáš času nazbyt, a proto ho chceš mít sám pro sebe co nejvíc a stejně si ho nakonec nedáš, protože pořád pracuješ.“

„Máš asi pravdu, ale nevím, netuším.“

„Loudí se mi tam věta: ´Máš málo času, ne ve smyslu, že bys měl fyzicky odejít z tohoto světa, ale ve smyslu, že bys měl něco stihnout, jako bys byl dlužník. Můžeš utíkat před něčím, na nevědomé úrovni…nebo před někým…“

„Jediné, co mě napadá, utíkám sám před sebou a sám sobě nejvíc dlužím.“

„V tom s tebou souhlasím, víš ale, že člověk před sebou beztak nikam neuteče. Ve mně tvoje slova vyvolávají dojem, jako kdyby tě nějaký pronásledovatel hnal do takové úprkové pozice – rychle  – honem – všechno, nebo nic. Mám teď intenzivní pocit, objevil se mi znovu vnitřní obraz z předešlé terapie, jak jsi hledal určitou osobu. Snažíš se dohledat ji i teď?

„Teď mě zamrazilo…“

„Proč zamrazilo, kde zamrazilo?“

„Nevím, ale cítím mrazení po celém těle.“

Snažím se ho opatrně navést. „Člověk, když něco nebo někoho nenajde, zůstává trvale nespokojený, a i když na to nemyslí, podvědomě to hledá pořád.“

„To je to, co říkám, hledám smysl života.“

„Smysl života je život sám.“

„To sice jo, ale žít ho naplno nějak neumím a nemám ten čas.“

„Na co, Toníku? Z tvých všech odpovědí vyplývá, že nemáš čas – kromě práce –  vůbec na nic a na nikoho jiného. Tak jak to je? Vtírá se mi tam tvá touha po dobrodružství, potřeba cestovat, kdy jedině na těch cestách bys teprve mohl najít, co hledáš a protože se ´neutrhneš´z dílny, nenajdeš to. Byla by možnost na půl roku zapíchnout práci a vypadnout?“

„Není to reálné, nemám potřebné prostředky. To je asi moje největší brzda. Potřebuju být zaopatřený, zabezpečený a teprve potom bych mohl být svobodný a nezávislý. Zároveň se potřebuju někam vracet. Chybí mi poznávání, cesty.“

„Nemůže to být i tak, že bys rád dohnal ty roky ´profláknuté´ v dětství a mládí? Třeba proto z toho máš vítr, že čas nemilosrdně pádí a ty ho přesto paradoxně na nic neuděláš. “

„Chtěl bych žít dobrodružnější, dynamičtější život.“

„Máš pocit, že žiješ usedle?“

„Nejsem spokojený, na druhou stranu se chci někam vracet. Chci mít svůj hrad.“

Teď zamrazilo zase mě. Tělem mi proběhlo silné zachvění.

„Slyšíš, co jsi právě řekl? Chci mít svůj hrad. Chci mít svůj hrad. Nech tu větu v sobě rezonovat. A hledej situace, podmínky, okolnosti, kdy jsi toužil mít svůj hrad.“

„Vrací se pokaždé, když chci být sám, anebo když chci být s někým. Vždycky mi to znovu a znovu naběhne.“

„To, po čem toužíš, je mít svůj domov. Potřebuješ mít svůj domov?“

„Ano, tak to je. Je to hodně silné.“

„Pojďme tedy znovu zpátky v čase. Zkusíme se dostat do té doby, kdy jsi byl rytířem, plnil jsi určitou misi. To se ti nějakým způsobem povedlo. Ocitl ses však v situaci, kdy tě mučili, poškozovali ti tělo, v souvislosti s tím jsi pak na přímluvu oné dosud neidentifikované osoby dostal svobodu, byla ti uvolněna pouta. Mohl ses vrátit, ale kam? Vracel ses na něčí hrad, ne do svého hradu. Přezkoumej…“

„Jsem tam. Už tam jsem hledal smysl svého života.“

Najednou se vylouplo z temnoty cenné vodítko, přímo si řeklo o slovo.

„Kde se nám Toník zatoulal, kde se ztratil? Někde je ztracený, zatoulaný malý chlapeček.“

„Teď se mi udělalo těžko. Chce mi zase brečet.“

„Jsi malý chlapec, připadáš si všemi opuštěný, ztracený, zapomenutý. Jedinou tvojí obranou i protestem je pláč. Okolí nereaguje, nerozumí. Jsi v tom sám. Kde máš teď nejsilnější vjem?“

„Na prsou. Těžko na hrudi. Nemohu pořádně dýchat.“

„Kolik je ti let?“

„Maximálně dva roky.“

„Malý Toník (vnitřní dítě) zůstal v té dávné zasíťované postýlce. Mezitím jsi dorostl v muže, ale tvoje malé dítě není s tebou. Hledáš sám sebe, chodíš v kruhu, to je to malé děťátko, které je tam doteď samo…v té ohraničené postýlce jako v kleci (vězení)…čeká, až ho najdeš, až si pro ně přijdeš. Stojíš ve dveřích pokoje jako velký Toník. Jdi k té postýlce, k malému Toníkovi, a řekni mu, co je potřeba, hlavně že už nemusí být sám, nemusí už čekat a odveď ho odtamtud pryč. Udělej to tak, aby ti malý Toník uvěřil, přitiskni ho, a řekni, co cítíš, co potřebuješ od srdce říct.“

„Už tu nezůstaneš sám.“ (Hlas se mu chvěje pohnutím.)

„Řekni mu, jak ho máš rád a že je tvou součástí.“

„Mám tě rád, jsi můj!“ (Tiskne polštář na hruď a vzlyká).

„Cokoliv cítíš, prožij srdcem, dovol si to.“

„ Už není třeba nic říkat.“

„Dobře. Tak se objímejte a buďte spolu, patříte k sobě. Drž si ho na prsou, podívej se na prázdnou postýlku a odveď ho pryč. Odveď ho tam, kde vám bude dobře, na bezpečné místo.“

Uplyne několik vteřin. „Co cítíš?“

„Velikou úlevu.“

„Kde konkrétně?“

„Na prsou, vlastně všude.“

„Je tam pocit radosti?“

„Jo. Moc dlouhou dobu jsme se neviděli.“

„Malý Toník je v tobě, je tvou součástí, teď budeš moci být úplným dospělým mužem, máš pro sebe čas, užívej si všech pocitů, které patří k tomu, že malý Toník byl konečně vysvobozen ze svého zajetí v dětské postýlce a že jste konečně splynuli v jednu jedinou kompletní bytost.“

„Cítím zklidnění mysli, a velikou úlevu,“ vydechne zhluboka Toník.

Vnitřní vize integrace svého mladšího já, malého děcka ´zapomenutého, nepovšimnutého v postýlce´ přinesla osvobozující pocit celistvosti. Vybavila jsem si obraz, jak jsem kdysi já v podobné vizi spatřila sebe jako třináctiletou dívku s puntíkovanou stuhou ve vlasech, jak rozpačitě postává a rozhlíží se, jakoby nevěděla, kam jít. Když jsem se pro ni v tom vhledu vydala, vyšla mi v ústrety. Objaly jsme se a já jsem v tom nesmírně silném prožitku pocítila radost až k slzám. Moje mladší já zůstalo ´ viset´v čase, v kritické situaci, kdy jsem náhle přišla o tátu.

Po nějakém čase se od Toníka dozvím, že po kontrolním vyšetření se nádůrek v jeho hlavě sice stále vyskytuje, avšak smrskl na téměř ´neviditelnou´ velikost.  Toník si našel své vlastní bydlení, od rodičů se odstěhoval a zdálo se, že tímto krokem je zase o něco blíže své spokojenosti. Někdy jsme spolu chvilku povyprávěli, věděla jsem, že má hodně kamarádů a s nimi vyráží na cesty za dobrodružstvím. Ze všech těch jeho putování mi utkvělo hlavně Norsko, severská země, kde mu hodně líbilo. Poslal mi i několik fotografií.

Původně vloženo 20. 6. 2016.

Letos se čtyřkou krok za krokem, a s nulou v zádech

vloženo: 4. 01. 2020

Charakteristiku letopočtu, do něhož jsme vstoupili, bych otevřela tentokrát netradičně konstatováním, že moudrost čísel je v jejich skrytých významech. Rok 2020 si takového náhledu vyžaduje. Někomu mohou připadat dvě dvacítky magické, což v jistém smyslu vskutku jsou, protože se jedná o opakování stejných čísel, tedy dvou dvojek a dvou nul. Magické je na číslech všechno, opakují-li se stejná, tím spíše, protože opakováním se zároveň zvyšuje účinnost jejich vibrací (energie). Což může být už méně magické z toho úhlu pohledu, že taková varianta nemusí přinášet výhradně pozitivní vibrace, ba ani jejich jejich lehce převažující vliv, jak to bývá obecně myšleno, když se mluví o magičnosti. Po celý rok 2020 budeme mít co dělat s opakujícími se vibracemi dvojek a nul, a to není zrovna něco, čemu by prvoplánově zamýšlený obsah slova magický vyhovoval.

Z loňské devatenáctky, jež nesla potenciál přejícné tvořivé síly ve spojení s dostatkem bojovnosti, aktivity a pohybu vedoucími k hlubšímu duchovnímu chápání dějů, událostí a vlivů, máme nyní před sebou vibrace naprosto odlišné. Krok po kroku si je nyní přiblížíme z pohledu obecného působení a dotkneme se i působení osobního. Mimochodem, krok za krokem jako metoda postupu je jedním z témat letošního roku.

První dvacítku, značící tisíciletí, nechám nyní stranou. Její vliv je dlouhodobý a popsala jsem jej zde už několikrát. V úvahu jej vezmu až za chvíli.

Koncová dvacítka jako složené číslo je na rozdíl od loňské 19 (Slunce, mužský aktivní princip) číslem patřícím k energii ženské, lunární, tedy energii pasivní, pojímající, proměnlivé, citlivé a empatické. Starověcí Chaldejci zobrazovali 20 jako Soud a interpretovali i zobrazovali ji zvláštním způsobem;  jako okřídleného anděla troubícího na trumpetu, zatímco pod ním dole povstávají z hrobu muž, žena a dítě s rukama sepjatýma v modlitbě. Tímto výjevem bylo naznačováno, že v určitém období života (osoby nebo jednotky, čím můžeme rozumět i větší početní celky lidí, tedy rodiny, státy, národy apod.) nastane mocné probuzení směřující k novému smyslu, novým plánům a ambicím, neboli výzvy k činu, a nyní pozor, ve jménu nějaké velké věci nebo ideálu, tedy zaměřujícím se nikoliv k čistě osobním zájmům, nýbrž k zájmům participujícím, tedy spolupracujícím, účastným a podílejícími se. Je to tedy výzva směřovaná na MY, nikoliv na JÁ. To za prvé. Za druhé, nelze nevidět a pominout význam nuly za dvojkou. S nulou, patřící k planetě Pluto, je všechno ztížené a zkomplikované, už to nejde jako s loňskou 19 ráz na ráz, ale vyskytují se zdržení, překážky a komplikace. Dvacítka je vlastně ztížená dvojka. Takové působení vibrací nuly samozřejmě není samoúčelné. Vede k rozvíjení trpělivosti, k osvojování si postupu dle řádu (!) krok za krokem (žádné skoky) a ke kultivování víry ve vlastní schopnosti se transformovat, neboli dojít trvalé přeměny (ne krátkodobé a zpět se vracející pouhé dočasné změně). To je velice podstatné a veledůležité, protože z hlediska toho, že letopočet se týká všech na této planetě, bude také tak svojí vibrací působit. Dvacítka jako samostatné složené číslo je síla, jejíž tendence směřují k přeměně lidí na ´svaté´, po našem řečeno celistvé, jednotné My a představuje naplnění a dokonání. Zároveň se v posvátné dvacítce zrcadlí uzavření kruhu, kde konec se stává zároveň počátkem a obojí splývá v nicotu, jež v sobě skrývá veškerenstvo – na duchovní úrovni Jednotu.

V tomto rozsahu působení čísla 20 se budeme tedy celý rok pohybovat. Když bychom zvolili postup výpočtu k osudovému číslu, musíme vzít v úvahu obě dvě dvacítky, které, když sečteme, vydají číslo 40, číslo přípravy na buď vykoupení, nebo osvícení, lítosti a pokání. Proč to? Charakteristika se totiž vztahuje od pradávna ke čtyřiceti denní potopě světa, čtyřiceti dennímu putování Izraelských pouští, čtyřiceti dennímu půstu atp., tedy na události zátěžové, nesnadné. Čtyřicítka jako taková se nevztahuje k ničemu snadnému a veselému, naopak, značí ztráty, ztížený život i zdraví, zkrátka patří obecně k číslům s nebezpečným potenciálem včetně nečekaných, nenadálých událostí. Ve spojení 4 a 0 je obsažena dvojakost ´povahy´ čtyřky a jakési ´záškodnické, sabotující´ projevy nuly.

Když zjednodušíme 40 na pouhou čtyřku  součtem 4+0=4, a slovo zjednodušíme podtrhuji, protože nelze v numerologii vykládat odtrženě význam pouhé čtyřky a nulu ignorovat jako by neexistovala (ostatně, nula je nejmocnější číslo; zkuste si ji přidávat k jakémukoliv číslu a uvidíte sami, jak roste a mocní!), dostaneme tzv. čtyřkový rok.

Dobrá, budeme se teď chvíli zaobírat samostatně čtyřkou.  Prvně, jde o materiální číslo, značící fyzickou stránku života, materiální věci a konzervatismus stejně jako nekonvenčnost. Už zde vidíme protiklad. Čtyřka náleží k planetě Uran, planetě reprezentující rozvrácení, revoluce, nekonvenční působení a chování, individualismus, originalitu, vynalézavost a toleranci. K tomu všemu v sobě čtyřka ukrývá potenciální nezdar, zkázu a neštěstí, zároveň omezení, vymezenou sféru činností s malým vybočením z obvyklosti, tvrdou práci a dřinu i originální nápady, vynalézavost, nápady někdy až bizarní. To vše v jednom balení. Na jedné straně jakoby povaha zastávající změny v každé oblasti, jen ne v té ryze osobní, na druhé usedlost, brzdící vliv a bránění velkým činům. Čtyřka značí nepřetržitou dřinu lidstva. Její dvojakost je zřejmá, a jeli něco dvojakého, je to vždycky bez výjimky komplikované. Čtyřka má dobré vlastnosti. Lze dokonce říci, že všechny její špatné vlastnosti jsou zaviněny zanedbáním těch dobrých. Na osobní úrovni jedince – pokud je jeho život výrazně ovlivněn čtyřkou – lze říci, že je schopen ohromujícího a ohromného vývoje, ale dopouští se bohužel těžké chyby, když se neuváženě věnuje úkolům, v nichž nedojde uznání, když se neřídí řádem (který čtyřka symbolizuje), nepostupuje dle zákona postupu krok za krokem (pomalý, leč spolehlivý postup), ale řídí se jen svými bláznivými, byť neotřelými nápady, neuváženě se chová a lítá z extrému do extrému, ačkoliv by mu nejlépe udělalo usadit se a soustředěně pracovat na jedné věci. A tou je starat se hlavně o svůj vlastní vývoj. Tento příklad jsem uvedla z toho důvodu, aby byl vliv čtyřky opravdu dobře pochopen taktéž ve smyslu kolektivního působení, což se nás všech dotýká.

Avšak, a to je nutné říci, čtyřka nepůsobí na každého stejně, zejména se však její vliv velice úzce týká lidí ´čtyřkových´a lidí ´osmičkových´. Tato čísla zejména ve svých kombinacích jsou známa jako ´čísla osudu´, čísla karmy. Vždy jdou spolu ruku v ruce, tuto zákonitost jejich vzájemné afinity potvrzuje staletími prověřená praxe. Ve čtyřkovém roce tedy budou více vnímat vibrace čtyřky lidé čtyřky a lidé osmičky. Tato dvě čísla zasluhují delší samostatné pojednání, jež na toto místo nepatří. Přidržíme se proto obecnějšího pohledu na věc, protože čtyřka (plus nula) nás budou provázet celý rok. Tlačit budou na spolupráci a kolektivní sounáležitost ´ve jménu lidstva a pokroku´, s větším důrazem než jindy na probuzení duší ze ´zimního spánku´, ustupování a odsouvání materiálních záležitostí stranou (pomalu, ale jistě) a upřednostňování duševní převahy jako vyšší a trvalejší hodnoty. Až vyčpí a vyžijí se extrémy, jež jsou nutné k hledání vyváženějšího stavu a které právě nyní třeskutě bijí do očí, odrazí se v tom všem vývoji pokračující snaha životní filozofie tolerance, pochopení, přátelství a bratrství. Vím, zní to až idealisticky a stav světa tomu zatím neodpovídá, nicméně je to pomalý, trvalý vliv související se stoupající úrovní vědomí lidí. Ten se ovšem děje skrytě a tiše, zatímco ony extrémy jsou hlasité, ukřičené a drze se domáhající pozornosti. Dvě dvojky si na ´tom budou trvat´, nula na to ´bude tlačit´a zpomalovat ´tu káru lidského vývoje´, zastavovat, vracet (obracet, byť dočasně) její postup na začátek, pokud se bude jevit, že by se ´dvoukolák´rozjížděl příliš rychle a hrozilo by, že se někde vyklopí. I to však může nastat, a opět to bude účelové zdržení.

Význam čísla čtyři se kromě již zmíněných ´dětí osudu čtyřky a osmičky´bude na individuální úrovni různě projevovat také v závislosti na jednotlivých slunečních znameních. Jenom krátký příklad pro lepší představu; u Vodnářů vibrace čtyřky zesiluje jejich osobnostní rysy, u Lvů někdy odporuje motivaci jejich osobnosti, avšak s trochou snahy lze energii čtyřky u Lvů využít k vyvážení jejich povahy. Energie čtyřky je naopak v ostrém kontrastu se základními instinkty slunečních znamení Štír, Býk, Rak, Panna, Kozoroh, Ryby, zatímco u Blíženců, Vah, Skopců a Střelců vibrace čtyřky harmonizuje s charakterem a osobnostním modelem těchto zrozenců.

Stále však platí, a na to nezapomínejte, že čtyřka se mysticky zjevuje všude, kde je osmička, a logicky i obráceně a že násobí- li se jejich vibrace, to znamená,když se opakují stejné vibrace, například k sobě tíhnout lidé s těmito čísly a přitahují se jako magnet, včetně čísel domů, telefonních čísel a jiných shod, je nutné být ve střehu vždy a za všech okolností. Obezřetnost se vyplatí.

Vzhledem k tomu, že letošní rok se nese ve vibraci čísla čtyři, a vezme-li se v úvahu, že žijeme v období Vodnáře (planeta Uran), kde čtyřka zesiluje osobnostní rysy tohoto slunečního znamení, lze očekávat, že se také budou projektovat uranovské revoluční a pokrokářské tendence, mezi něž lze počítat také neotřelé, nekonvenční tahy ´na branku´, byť by to obnášelo borcení starých řádů a rušení zaběhnutých systémů věcí a ustanovení nových struktur. Uranovské (čtyřkové) působení také znamená mohutnou mentální energii, prostor k uplatnění nových výtvorů tím, že ty staré ničí a tím jim uvolňuje místo. Může to přinést i otřesy na osobní i společenské platformě. Ale ruku na srdce, kolikrát nás jen otřes jako krajní prostředek dovede k procitnutí a probuzení, viďte. Když se loučíme se starým, máme obvykle trochu strach a nové věci očekáváme s rozechvěním, co asi přinesou.

Mottem pro tento rok by mohl být výrok, či jakési ponaučení ve znění: chovejte se k druhým tak, jak chcete, aby se oni chovali k vám. To je přesně ve vodnářském stylu.

Inšana

 

Nevlastní rodiče, nevlastní děti

vloženo: 11. 10. 2019

Jak už jsem naznačila v předchozím článku o problémech dětí po rozvodu rodičů, vzniká tím, že si rozvedení (nebo ovdovělí) partneři najdou nové protějšky, nová nevlastní rodina, ať už spolu noví partneři jsou či nejsou sezdáni.

Bohužel, nastává v takto nově založených rodinách dost často situace, kdy dospělí partneři si spolu rozumí, ale děti nevlastní matku nebo nevlastního otce jako nepřijmou. Navenek je sice rodina obnovená, úplná, ale uvnitř se vede neúprosný boj.

Určitě znáte sami ze svého okolí podobné případy. Já zase sáhnu po tom svém, který mám dlouhá léta na očích ve vlastní rodině a na němž jako na příkladu se pokusím demonstrovat, co se v takto „nové“ rodině může také odehrávat.

Zpočátku to vypadá idylicky. Děti rozvedených rodičů nějaký čas pějí chválu na matčina nového partnera, na otcovu novou partnerku. Na každém z nich vidí to pěkné, oni dospělí se k nim hezky chovají, sdílejí s nimi svého koníčka… Zdánlivě vládne idyla. Ale je to jako ve většině příběhů o macechách či otčímech: je to klid jenom zdánlivý, daný tím, že oba cizí dospělí se stavějí být lepšími, než jsou. Z jednoduchého a logického důvodu: aby si udrželi a nepohněvali hned záhy nového partnera. Za čas se začnou karty míchat a rozdávat jinak. Nový partner matky do dětí stále šije, že jsou lenivé, neustále pro mě vymýšlí práci, aby se náhodou minutu nenudily, a to práci dost těžkou, například musí vozit cihly, které před tím musely oklepat ze staré omítky, vůbec nezohledňuje jejich domácí přípravu do školy, o volném času ani nemluvě, a dělá to tak, že ne přímo dětem, jejich matce to vytýká! Rozumíte, to vždycky bolí víc, víc to zasáhne na citlivém místě. Matka jde do obrany svých ratolestí, to znamená proti partnerovi, což povětšinou vyústí v hysterický výstup partnera a hádku, nebo jeho úniku z domova s patřičně demonstrativním prásknutím dveří. Děti, takto“proškolené“, odmítají s ním stolovat, protože většinu těchto přímých narážek na ně vznáší právě u oběda či večeře. A je zase zle. A tak pořád dokolečka.

Otcova partnerka je bezdětná. Nemá zkušenost s výchovou dětí, nemá probuzený mateřský cit, takže nějaký čas bere děti partnera jako kamarády. Tak se k nim i chová a staví. Organizuje pro všechny výlety a jiné akce pro volný čas… Opět, zpočátku idylka, jakou aby člověk pohledal. Později se přiblíží stíny. Partnerce začne nejprve vadit jeho dcera. Začne žárlit na otcovu pozornost k dceři, na jeho upřednostňování dětí vůbec. Cítí se být šizená, odstrkovaná. Naříká si, že ji pro svoje děti její partner nevidí, nevnímá. Její reakci lze lidsky jistě pochopit. Jenomže ve chvíli, kdy zacílí svoji pozornost na to, aby starší dceru partnera vyštípala z domu, a že si k tomu důvody vždy najde, nastává rozkol jako Brno. K tomu se přidruží její záměrná otevřená kritika mladšího syna partnera, kdy na něm najednou nevidí nic dobrého. Sráží ho, uráží, mluví s ním jako s pohůnkem. Ten pak,zalezlý v koutku, brečí. Jeho sestra to nemůže snést, brání mladšího sourozence, staví se proti maceše. Mezi tím vším se pohybuje jako v minovém poli otec dětí. Jak to může skončit? A to ještě není všechno. Otcova partnerka začne mluvit o tom, že by si měli spolu pořídit vlastní dítě. Otec odmítá, má už svoje děti, necítí potřebu přivádět na svět další. Přijdou hádky, rozmíšky, urážky, pláč, vztek, celková rozmrzelost a napětí. Otec se časem začne tvářit, jako že neslyší, nevidí, nezastane se dětí jednou, dvakrát, třikrát. Jeho partnerka toho využije a osedlává svého koně, je to voda na její mlýn.

Děti si začnou „doma u mámy“ na tátu i jeho partnerku stěžovat, k babičce si chodí pro útěchu a poplakat si… A protože jejich otec je babiččin syn, rozhodne se babička zakročit, i když ví, že by se do toho plést neměla, jenomže se nemůže dívat na to, jak děti trpí a jak její syn zpohodlněl a vede to od desíti k pěti. Smluví si s ním schůzku,ten už z jejího hlasu vytuší, že to nebude rozhovor o veselém filmu. Mimo jiné mu řekne, že by měl stát za svými dětmi, to jednoznačně, nenechat je komandovat a ponižovat cizí ženou, která do „rodiny“ nota bene přišla jako poslední (!) a tudíž z pohledu rodinného systému nemá nárok přeskočit hlavně starší dceru, a vůbec, aby si udělal v rodině pořádek a byl tím chlapem, protože by se nerada dočkala toho, že od něho děti jednou utečou a jemu zbudou jen oči pro pláč. Napětí mezi dětmi a jejich „macechou“ bude narůstat, pokud se v tom něco konstruktivního nepodnikne.

Chvíli je pokoj, necelý rok. Poté všechno sklouzne ještě větším sešupem. Starší dcera od otce odchází formou žádostí k soudu, soud jí dá za pravdu, k malému upravuje styk s otcem. Prohra přesně do roka od onoho rozhovoru.

Vlak chvíli ještě jede setrvačností, než si otec najde opět novou partnerku. Tady tento konkrétní příběh ukončím. Takových a podobných je celá řada a ukazuje názorně, jaké skryté síly a energie v systému rodiny působí. V podstatě jde, jako kdysi pradávno v ještě zvířecí tlupě, o boj o moc. K tomu, po našem lidském, o pocit bezpečí, spravedlivé ohodnocení schopností každého člena a o uznání.

Jak takovým pohromám přejít? Je to vůbec možné? Odborníci říkají, že podmínkou je, aby si všichni zúčastnění nejdříve vyřešili všechny problémy soužití s ostatními členy nové rodiny, že se nemají obcházet, přehlížet – ty problémy. Jenomže, jak se to říká, šedá je teorie, zelený strom života, viďte.  Trvalé napětí mezi dětmi a novými partnery rodičů se odráží zákonem rezonance do vztahu partnerů. Jestliže nabude nevlastní rodič dojmu, či přímo očekává, že převezme funkci rodiče nevlastních dětí, i když u nich nemá autoritu nebo si ji vynucuje a chová se autoritářsky, dočká se toho, že mu děti řeknou: „Ty nejsi vůbec můj táta, moje máma, co mi budeš poroučet.“ Nebo se stává, že děti prostě bojkotují rozhodnutí nevlastního rodiče, jako to posléze dělaly moje vnoučata i za cenu toho, že z toho bylo zase pozdvižení. Ona je to psychická zátěž i pro nevlastní rodiče, pochopitelně, nemůže to být jinak. Časem se může stát tak neúnosnou, že vyústí ve snahu či naléhání na partnera, aby nevlastní děti opustily domov. Z podobných nátlaků se ovšem zase urodí jenom dračí semínko, protože vlastní rodič bere podobné pokusy jako snahu na odstranění jeho dítěte – dětí.

To byl příklad toho, kdy nevlastní děti nejsou novým partnerem rodiče opravdu přijaty. Mnohé děti nejsou schopny tento stav duševně zvládnout (a jak by také mohly, když je v tom dospělí nechají). Mění se k horšímu jejich chování, klesá školní prospěch a nastávají často až těžké psychické potíže.

Mnoho nevlastních dětí se nedokáže vyrovnat s novou rodinnou situací a potíže mají hlavně děti s nevlastní matkou. Není-li vlastní máma přítomná, ať již zemřela nebo rodinu opustila, děti si ji ve svých představách a vzpomínkách idealizují. Nevlastní matka nebo nevlastní otec se ztracenému vlastnímu rodiči nikdy (!) nemohou vyrovnat. Dítě se beztak cítí zanedbáváno nebo nemilováno, i když to ve skutečnosti tak být vůbec nemusí.

Je tedy otázkou: existuje vůbec šťastná nevlastní rodina? Odborníci sice mají za to, že se dá taková šťastná rodina vybudovat, v níž je soužití poměrně bezproblémové, kde dostaly děti dost času a prostoru k tomu, aby si k nevlastnímu rodiči vybudovaly vztah, a kde panuje vysoká míra tolerance. Možná někde nějaká taková rodina existuje, ráda bych tomu věřila. Já o takové nevím, já se spíš setkávám s lidmi z těch rozvrácených a neúplných rodin, v nichž trpí děti i dospělí. Klidné klima rodinného zázemí i bez cizích partnerů a nevlastních dětí vyžaduje i tak vysokou míru taktu, tolerance, ohleduplnosti, lásky a pochopení, kde si nikdo nic nepotřebuje dokazovat či dokonce vynucovat a kde není důvod bojovat o moc. Je hezké číst o tom, jak se nevlastní rodina musí sžít, jak by se to mělo dělat a že by se rodiče měli snažit o to, aby dítě vědělo, že jeho rodiče je stále mají rádi, i když založili novou rodinu a že tento stav je pro dítě nejlepší. Rady jsou to jistě prospěšné a dobře míněné, jenom mám velké pochybnosti, že se jimi dospělí řídí. Život přináší spíš jiný obrázek. Jak kdysi prohlásila na podkladě svých vlastních zkušeností na adresu dospělých moje vnučka: „Dospělí jsou totální sobci, myslí jenom na sebe. Nechci být dospělá, nechci být jako oni.“

Problémy dětí po rozvodu rodičů

vloženo: 11. 10. 2019

Tímto článkem se ještě budu věnovat dětem z důvodů, které jsem již v sérii o dětských strázních a potížích uvedla: děti jsou vydané doslova napospas dospělým, nemají obranné prostředky a často ani zastání od těch, kteří by pro ně měli mít cit a porozumění. Dospělí, často zahleděni do svých zpěněných dní a situací, nevidí a neslyší ty malé a zranitelné vedle sebe.

Jedním z vůbec nejtěžších životních období je pro dítě rozvod rodičů. Ví se, že dítě – děti jsou často přesvědčeny o tom, že se rodiče rozvádějí proto, že ony dělaly chyby nebo že nebyly dost hodné! Děti se cítí vinny za rozluku rodičů a ve svém dětském myšlení a psychice se obviňují a vnitřně trápí ještě i dlouho po rozvodu rodičů.

Pro příklad nemusím daleko. Rodiče mého vnuka se rozvedli, když mu byli čtyři roky. Malý kluk byl postavený před hotovou věc ve chvíli, kdy mu bylo sděleno, že od teď tady s námi bude bydlet „tenhle strejda“ místo táty. Dneska je vnukovi 11 let a dosud mu nikdo z rodičů nevysvětlil, proč se tak stalo. Prostě, nějak se s tím vyrovnej. Mezitím, každých čtrnáct dní, s batůžkem na zádech, měnily děti po mnoho let – vnuk a o sedm let starší vnučka – domov: od mámy k tátovi a jeho nové partnerce, a obráceně. Baťúžkáři, děti na „pochodu“ které za nějaký čas ani nevěděly, kde jsou vlastně doma. Střídavá péče je zatěžovala do té míry, že časem ztratily docela přehled o tom, u kterého z rodičů mají jaké věci, oblečení a učení do školy. Zmatek v jejich hlavách narůstal o fakt, že u každého z nich se vzhledem k novému partnerovi musely nějak chovat. Neboli se stylizovat, přetvařovat, neprojevovat se přirozeně. Tohle jsou věci, které se vtisknou hluboko do duše.

Jednou se naskytla příležitost, při níž jsem zvěděla, že vnouček stále věří, že se rodiče zase dají dohromady. Moc si to přál! Byla to taková prchavá chvilička, kdy tenhle introvertní kluk pootevřel vrátka své „třinácté“ komnaty. Vnučka, vzhledem k věku a své duševní a duchovní vyspělosti pochopitelně moudřejší, vyhodnotila soužití jak u mámy s jejím partnerem, tak u táty s jeho partnerkou slovy: „Nejde to, jsou to cizí lidi. Rodiče, ať jsou protivní, nerudní, náladoví nebo jací chtějí, pořád jsme jejich děti a nejsme děti těch druhých.“ Což jim ti druzí partneři dávali „pěkně sežrat.“

Čímž jsem naznačila, že řeč bude v dalším článku o nevlastní rodině – nevlastních rodičích a nevlastních dětech.

Rozvod rodičů se na dětech podepíše vždy a bez ohledu na věk dětí. Rozvodem rodičů nabyly děti určitých zkušeností. Jednou z nich je ta, že v dospívání začínají mít pochybnosti o tom, jestli ony samy jsou vůbec schopny udržet trvalý vztah. Jejich důvěra v rodičovské, rodinné hnízdo je narušena, pocit bezpečí a ochrany je zeslaben tím víc, čím více nepohody do „nových rodin“ těchto rozvodových sirotků vnášejí noví partneři rodičů. Tuto zkušenost děti vyhodnotí buď tak, že by je podobná pohroma rozpadu rodiny mohla jednou také potkat, takže raději v dospělosti  z obav žádné trvalé vztahy nenavazují, nebo se zcela vědomě rozhodnou nemít vlastní děti, aby jim ušetřili traumatické zážitky případného rozvodu. A také může nastat situace, a tu znám ze své praxe psychoterapeutky taky hodně zblízka, že se i přes rozvodovou zkušenost od svých rodičů ožení – vdají a stejně ona neblahá a nechtěná katastrofa nastane. Přenos, neboli také vliv událostí v generačních liniích na náš život se tak dál nese jako nechtěná pochodeň. Ale to bychom byli u zcela jiného tématu.

Nejnovější výzkumy psychiky dětí z rozvedených manželství, jak jsem se dočetla, prokázaly, že pomanželské vztahy (tak se jim říká) rozvedených rodičů mají i přes to všechno pro další vývoj dětí mimořádný význam. Za sebe a svoje vnoučata mohu potvrdit, že i od těch „cizích“ lidí vedle svých rodičů si děti dokážou vzít cosi užitečného a případnou nelibost proti nim vyvíjenou stran pomanželských partnerů nějak pro sebe zužitkovat. Jak, to by bylo na dlouhé psaní, nicméně i tady platí, že i špatné příklady jsou jistou měrou výukové. Jenže co naplat, když si mnohdy děti procházejí po několik let velmi nebezpečnou soutěskou a nástrahami v ní ukrytými. Jednou, jednou to možná uvidí a vyhodnotí jinak, ale prozatím mají otrávené dětství.

Pokud mají děti rozvedených rodičů kontakt s oběma z nich, a tento styk má jasná pravidla, která vyhovují (spíše opět dospělým, než dětem)je to ještě ze dvou zel to menší. Mnohem horší se dětem po rozvodu rodičů stává život tehdy, když děti s jedním z rodičů styk nemají, většinou s otcem. Statisticky je podchyceno, že takové děti v mnoha případech trpí psychosociálními poruchami či mají nápadné a vyhraněné chování. Jedno nevylučuje druhé.

Pak je ještě další varianta, nebo bývá přidružená k těm předešlým, že rozvedení rodiče štvou a pomlouvají jeden druhého před dětmi a používají je jako beranidlo ve svém vzájemném boji. Dospělí si vůbec neuvědomují (bohužel!), že ve své zášti v této nenávistné hře vytvářejí v dětech pocit zneužívání, jež později jako dospělí definují například slovy: „Moji rodiče mně zneužívali v boji, který nebyl můj vlastní.“

Každý rozvod je sice pro partnery zatěžujícím duševním traumatem, ale nejvíce postihuje děti! Proč? Protože se v této „hře dospělých“ s dětmi vůbec nepočítá! Nikdo se ně neohlíží, na nic se neptá, nikdo jim nic nevysvětlí – úměrně k věku a jejich rozumovým schopnostem-  nebo se do posledních chvíle mlží či přímo lže. Děti přirozeně lpí na své matce a na svém otci a duševně trpí, když jednoho z nich vidí jen zřídka, nebo vůbec ne. Nebo když seznají, že nejsou v „nové rodině“ partnerem své matky či otce ne že vítány, ale tak nějak trpěny, přehlíženy anebo i přímo napadány slovními útoky na svoje povahové vlastnosti či dovednosti. Problematika se ještě více zhoršuje, když si rodiče své spory vyřizují přes děti. Děti-  jak vím od svých vnoučat i od dospělých, kteří prošli v dětském věku rozpadem rodiny, nechtějí být na straně matky nebo otce. Milují je oba a oba také ke svému životu potřebují. Podtrženo a sečteno: děti prožívají rozvod rodičů jako velké duševní trauma, které nevytvořily, ale do něhož byly vtaženy. Původní negativní emoce z toho plynoucí včetně úzkosti a pocitu nenahraditelné ztráty nejsou téměř nikdy schopny zvládnout.

Vím, teď mi chcete nejspíš namítnout, že udržovat nefunkční a nefungující manželství „jen“ kvůli dětem je nerozum a nesmysl. Pravda, například dlouhodobé hádky rodičů, alkoholismus v rodině, nebo i manželské bitky snášejí děti ještě mnohem hůře, než rozvod s jasně danými pravidly, ve slušnosti a v míře tolerance, jaká je možná. Patří sem i výše zmíněné, že děti nejsou využívány zneužívání v rodičovském sporu.

Opět se nyní opřu o výzkumy v oblasti následků rozvodu a vlivu na děti, jak je zaznamenávají dětští psychologové. Většina dětí reaguje na rozluku rodičů depresemi, které se projevují až agresí, totálním uzavřením se do sebe či zcela nesplnitelnými vývody typu: „Budu s nimi mluvit tak dlouho, až budou chtít zase žít spolu.“ Protože žádná z těchto dětských reakcí, třebaže je tím nejupřímnějším jejich přáním, nedá rodiče dohromady, projevují se následky rozvodu na psychice dětí po dlouhé roky a mají na jejich vlastní život velmi zatěžující vliv. Ovšem musím ještě poznamenat jednu věc. Jak vím z vlastního života a více než bych chtěla i slýchávám při terapiích, zaznívají i takovéto či podobné věty: „Neměl (a) jsem vás (směřované k dětem) nechat tak dlouho žít v té hrůze, měl (a) jsem se rozvést dřív.“ Nebo výčitka k rodičům: „Kdyby ses rozvedl (a) dřív, mohly jsme být ušetřeny mnohých trápení…“ Což je vlastně obdoba téhož.

Jak tedy omezit negativní vliv rozvodu rodičů, aby škody,které rozvod na psychice dětí způsobil, byly alespoň ve snesitelných mezích?

Vést shodný názor na výchovné cíle a působení na děti. Zachovat velkorysost při uznání práva na styk a návštěvy dítěte u druhého partnera a případně i jeho rodičů. Rozvedeného partnera nepomlouvat, naopak vzbuzovat u dítěte důvěru a porozumění k němu. Pomáhat dětem zvládat bolest, kterou prožívají tím, že s nimi budou rodiče otevřeně hovořit. Nepokoušet se o ospravedlnění toho, co se stalo, nýbrž vysvětlit dítěti příčiny rozvodu podle možnosti chápání v jeho věku. Nenutit děti, aby se rozhodovaly pro jednoho z rodičů.