Můj blog

Všechny příspěvky:

Dětské strázně II. Útěk z domova je vždy znamením chybějící důvěry

vloženo: 31. 08. 2019

Potíže s dětmi (spíše dětí samotných) se vyskytují v každém věku, v každé etapě dětského vývoje.

Do výčtu nežádoucích projevů chování dítěte patří útěky z domova, kdy dítě reaguje na situaci v rodině tímto negativním postojem. Dětští psychologové se shodují, že tím dítě reaguje na nedostatek pozornosti a lásky, nebo na nesnesitelné podmínky doma. Některé z těchto podmínek pro dítě nesnesitelných jsem už popsala v předchozích dílech článků o dětech. Útěk je demonstrace odporu, nesouhlasu, útěkem dítě vyjadřuje krajní nespokojenost s tím, v čem žije. Mám v tomto ohledu svoje vlastní zkušenosti z dětství. Já i můj bratr jsme utíkali z domova hodně často a po příchodu domů jsme pak za útěk bývali biti. Nikdo nezkoumal příčinu našich útěků. Příčiny jsou mi dnes dávno známy: nemohli jsme unést dusnou atmosféru doma, hysterické výstupy naší matky a její náladovost a snahy držet nás jen v mezích absolutní poslušnosti a oddanosti jí. Neměly jsme zastání, nebyla důvěra. Důvěra je totiž pro dítě jedna z nejpodstatnějších hodnot k životu. Pokud ji dítě nemá, je na světě obrovská potíž, s kterou se děti neumějí vyrovnat, není to v jejich silách. A tak to dělají po svém některou formou demonstrace. Hledání ztracené důvěry k rodičům, k domovu se záhy překlene do ztracené důvěry sama v sebe. V těsném závěsu za ztracenou důvěrou v sebe jde pošramocené sebevědomí. Je to uzavřený, bludný kruh.

Moje vnučka jako malé dítě svého času často utíkávala z domova, už tenkrát jasně cítila neustálé napětí mezi rodiči, jejich sebestřednost, sobecké projevy, to, že se v podstatě nemají rádi. Utíkala do přírody si na chvíli oddychnout od přílišné odpovědnosti vložené jí na záda za mnohem mladšího bratra, od přílišných povinností na ni doma kladených atd., bylo toho hodně. Ani v jejím případě se žádný z rodičů nepídil po příčinách jejích útěků. Útěky dítěte jsou každopádně alarmujícím jevem mířeným k dospělým.

K dalším projevům, jež by měli být pro rodiče alarmující, je odmítání potravy. Tím, že dítě nechce jíst, má také psychické příčiny. Dítě vyrovnává nedostatečný zájem a kontakt s rodiči tím, že je nevědomě nutí s ním sedět doma u stolu a zabývat se jím. Padají otázky, proč nejíš, proč nechceš jíst, tobě to nechutná a podobně, otázky sice pokládány správně, jenže málokdy se ve skutečnosti dospělí zajímají o opravdové odpovědi na to své proč? Museli by se ptát (ne dítěte, to jim to nepoví), ale sebe! Proč naše dítě nejí? Co tím chce vyjádřit? Nebo, to už je pak vyšší poschodí, co děláme špatně? Nezřídka se stává, že děti odmítají jíst z toho důvodu, když se situace u společného stolu využívá k neustálému kárání, kritizování a kázání, také k trestání podmíněného tímto: když nebudeš jíst, nepůjdeš ven, nedostaneš (cokoliv). Dítě pak ztratí chuť k jídlu velmi brzy, zhořkne mu každé sousto, takže raději nejí vůbec.

Do výčtu podobných psychických poškození patří i jev, když má dítě potíže s navazováním kontaktů. Nemá žádné kamarády, nestojí o ně, i když se nabízejí, nejraději se zabaví samo, nebo si to vyžaduje od dospělých. Věta typu: Co budeme dělat? směřované od dítěte k dospělým je vlastně ve skrytu větou: Co mám dělat (s vámi)? Rodiče pak buď neustále vymýšlejí, čím a jak dítě zabavit, nebo ho odeženou s tím, dej nám pokoj, nezlob, zalez a podobně. Opět začarovaný bludný kruh.

Děti si také mohou stěžovat na různé tělesné potíže, například bolesti břicha, hlavy, krku, zad. Lékaři na nich však neshledají žádné onemocnění, přesto potíže dále přetrvávají, třeba je to zvracení či nutkání k němu. Za pociťováním takových příznaků jsou ukryté psychické příčiny, protože i ty, neřešené, přetrvávají.

Někteří rodiče jsou naopak tak přemrštěně úzkostliví, že z jejich dítěte se může stát úplný malý hypochondr, který přehání i tu nejmenší bolístku a onemocnění a vychutnává si takto získanou „nadměrnou péči“, již od rodičů přednostně dostává. Nebo se takto přeháněné úzkostlivá péče „zvrhne“ u dítěte třeba v úpornou vyrážku, jak jsem například řešila podobný případ jedné svojí klientky. Její úzkostlivá matka jí jako dítěti prakticky nic nedovolila, neustále ji měla pod kontrolou, dítě sedělo u okna a dívalo se ven na svoje kamarády, jak si hrají, za nimiž ho matka nepustila v obavě, aby od nich něco nechytilo. Byl to děsivý obrázek dětství. Vyrážka zobrazovala (vyrážela navenek) napovrch to, co dívenka nemohla žít, co musela ukrývat v sobě, tu spoutanou, neprojevenou potlačenou svobodu ve všech směrech. Tak, jak byla její vyrážka svědivě úporná, v takové míře byl i svědivý a úporný důvod k ní. Při terapii se ukázalo, že její maminka, učitelka, chtěla mít všechen život své dcery pod kontrolou tak, jako měla pod kontrolou žáky ve škole, ale také proto, že kdysi přišla o první dítě a aby něco takového nenastalo znovu, „týrala“ svoji dceru tímto nesnesitelným omezováním v nevědomé snaze ji uchránit všech možných nebezpečí. Vyrážka její dcery byla také nesnesitelná.

Příště si povíme o problémech dětí při a po rozvodu rodičů.

Malé velké radosti

vloženo: 14. 07. 2019

V poště jsem měla dva dopisy, o jejichž obsah bych se nyní s vámi ráda podělila.

První je z Prahy od paní Alice. Byla jsem překvapená a potěšená zároveň. Kdo by nebyl rád, když se k němu někdejší klienti hlásí, a ještě po takové době! Abyste rozuměli, v roce 2013 jsem pro ni dělala numerologický rozbor osobnosti (číselnou konstelaci). Následně projevila zájem o změnu příjmení, které už měla vymyšlené, uvážené a moc se jí zamlouvalo. V zásadě šlo vlastně o přepis českého tvaru jejího dosavadního příjmení do cizojazyčného. Paní Alice mě žádala o radu, co na to čísla? Čísla „byla pro“, Alice neváhala, došla na matriku a příjmení si změnila.

„Píši Vám po 6 ti letech. Několikrát za ty roky jsme si na Vás vzpomněla, ale teprve dnes jsem objevila naši komunikaci. Mám z nalezení kontaktu opravdu radost, tak hned píši. Doufám, že se máte dobře a vše je ve Vašem životě tak, jak si přejete. Já jsem si nakonec jméno po Vašem e mailu změnila a už jsme to s nikým jiným nekonzultovala.Takže mám od roku 2013 i nový rodný list. Nacítila jste to naprosto přesně. Je mi s tímto jménem moc fajn a myslím, že mě i posouvá více ke svobodě, kreativitě a určité úrovni.

Syn přišel minulý rok sám s tím, že by chtěl mít jméno jako já. Nemám s tím problém a myslím, že nás to také ještě více spojí jako rodinu. Jsem Vám i po tolika letech velice vděčná za Váš čas a názor na změnu jména. Nemusela jste se mi věnovat, ani říkat zdarma názor, a přesto jste to udělala. Ještě jednou Vám moc děkuji.

Mám pocit, že se svět zbláznil. Nikdo už se zadarmo ani neusměje- nechci křivdit všem. Jsou i lidé, kteří jednají podle intuice a ne marketingově. Vím, že se musí platit nájem a vše kolem, ale občas dobrý skutek nikoho nezabije. Ten  se stejně mnohokrát vrátí.

Třeba bude jednou příležitost, poznáme se osobně a já Vám budu moci Vaši laskavost oplatit. Kdybyste cokoliv potřebovala v Praze, tak se ozvěte. Jsem a budu tady ráda pro Vás.

Vaše Alice

 

Druhý dopis připutoval od paní Šárky z Bystřice pod Hostýnem a ku podivu, i v tomto případě začala korespondence mezi námi už v roce 2013. Šárka také chtěla rozbor osobnosti. Když jsme vyřídily, co bylo kolem toho zapotřebí, odmlčela se. Ozvala se asi před dvěma měsíci s tím, že čeká miminko a chtěla poradit s výběrem křestního jména pro chlapečka, připojila varianty jmen, na nichž se s manželem shodli. Bylo jich asi osm nebo devět. Počítala jsem jako „divá“, s daným příjmením však návrhy jako na potvoru ne a ne vyjít tak, abych některý mohla s čistým svědomím doporučit. A tak se hledalo dál a znovu počítalo, a ještě znovu, než se dvě z variant vyjevily jako schůdné jak pro dítě (to hlavně!), tak pro spokojenost rodičů.  Odeslala jsem výsledky. Dopis jsem po kontrole jmen končila slovy, aby se mi ozvali, až se jim klučík narodí. Odvětili:

„Děkujeme za kontrolu a také za milé přání. Moc rádi Vám dáme vědět, až bude děťátko na světě. Také Vám přejeme jen to nejlepší. Ať Vás Boží Požehnání stále provází.“

Včera přišla zpráva:

„ Milá paní Ivano,

tak se nám v sobotu 6. 7. 2019 v 7.23 narodil chlapeček Daniel. Posílá Vám pozdravení – viz přílohy.“ Připojené byly tři fotografie miminka.

S velkou radostí jsem pogratulovala. Je to moc prima pocit a radost, když práce přináší druhým lidem užitek i radost. Říká se: sdílená radost, dvojnásobná radost. I ty malé radosti se pak stávají velkými.

Inšana

Dětské strázně I.

vloženo: 17. 06. 2019

Tímto článkem bych ráda navázala na články staršího data, v nich byla řeč o potížích, jež se vyskytují u dětí, a jejich nejčastější příčiny. Tak trošku, jak už jste asi poznali, se tady stavím do role advokátky či obhájkyně dětí. Má to svoje důvody, přičemž ten hlavní tkví v tom, že děti samy si pomoci nesvedou. Jsou až příliš často doslova vydané na pospas projevům neznalosti, necitlivosti a projekcím zoufalosti dospělých. Doufám tedy, že při čtení článků si někteří dospělí uvědomí věci s tématem souvisejícími a třeba si sami v sobě cosi přehodnotí.

Při své práci terapeutky slýchávám od lidí tak otřesné vzpomínky a popisy jejich dětství, že nad nimi někdy až rozum stojí a srdce usedá. A také proto, že s pár dětmi jsem pracovala a viděla, co na nich dospělí„svedou“ napáchat za škody, včetně mých vlastních vnoučat. To mám pak přímo z první ruky.

Rodiče něco podobného neradi přiznávají, avšak nelze popřít či zamést pod koberec, že problémy dětí jsou častou známkou toho, že v rodině není něco v pořádku a dítě „jenom“ reaguje. Problémy dětí bývají vyvolány například tím, že rodiče či jeden z nich, nebývají (nebývá) často doma. Dítě tím strádá, nevytváří si větší citový vztah k „věčně“ nepřítomnému rodiči. Anebo se stává, že dítě svým nevhodným chováním (reakcí na okolnost) vyvádí věci, jimiž se vlastně podvědomě rodičům (rodiči) mstí, aby na sebe upozornilo dle „pravidla“ cokoliv je lepší, než nic. Už jsme si v předešlých pojednáních řekli, že impulsem ke změně chování dítěte může vést trvalé psychické přetěžování, neúměrné nároky na dítě, jimiž si rodiče „vybíjejí“ svoji přílišnou ctižádost, již staví na první místo. Děti bývají pak trestány bez snahy jim porozumět, pochopit jednoduchou rovnici, totiž tu, že každá akce vzbuzuje reakci. Tvrdými tresty, například zákazy či dokonce bitím však dosáhnou dospělí pravého opaku toho, co zamýšleli. Dítě se zatvrdí, uzavře, všechny neprojevené emoce drží v sobě, anebo dělá ještě větší lotroviny rodičům na just. Je to dětský trest rodičům za to, jak se k nim chovají.

Nikdo z nás nemůže být bezchybným vychovatelem, ani my jsme nebyli vychováváni bezchybně, viďte. Jenomže zásadní přešlapy ve výchově a zanedbávání nebo podceňování dětských potíží mohou natolik poškodit psychiku dítěte, že náprava je později velmi těžká a zdlouhavá. Rány a bolesti zasazené rodiči se nezhojí vůbec snadno a velice často se obnažují v dospělosti, kdy se potom řeší například formou abreaktivní psychoterapie (regrese).

Velmi podstatné je uvědomit si, že ubližované malé dítě sice dospěje fyzicky, jenže (!) malé ublížené dítě v něm žije dál a člověk, byť dospělý“ se potom v některých situacích stále chová, a hlavně reaguje, jako malé dítě.

Když to potom takový dospělý člověk při terapii takzvaně rozbalí naplno, bývá velmi zřetelné, že ´nemocný´ byl (je) celý rodinný systém, celá rodina. Léčebný program by následně měli podstoupit všichni členové rodiny (otec, matka, případně i sourozenci), často i prarodiče…Už dlouho mám z práce odpozorované, že ti, kteří se vydají cestou očišťování se a osobního rozvoje, mají v rodině těžké, nezáviděníhodné postavení na straně jedné, na té druhé, a to ten lepší příklad, svým přístupem ukazují jako světlonoši jinou cestu, prošlapávají novou cestičku těm za sebou. A pionýři to nikdy neměli snadné.

Ale to jsem trošku odbočila. Samozřejmě, jsou situace, kdy musí při výchově následovat trest, aby dítě vědělo, že chybovalo, ale aby dostalo šanci se ze své chyby poučit. O takových situacích však mluvit nechci. Chci mluvit o tom, že dítě například plive kolem sebe, kope do sourozenců, kouše je, vzteká se vleže nebo dupe a ječí, prostě projevuje podobnými způsoby agresi. Agresi, která má svého spouštěče. A kde jinde, než v rodinném prostředí. Jestliže rodiče dítěti nabančí, přilijí jenom oleje do ohně. Je nutné přijít na důvod podobných projevů chování dítěte. Čím dříve, tím lépe pro všechny zúčastněné, hlavně pro dítě samo. Setkala jsem se s případem malého chlapce, u něhož jsem dopátrala, že se takto projevuje proto, že byl v rodinné hierarchii odsunutý na poslední místo, mezi jím a jeho starší sestrou byl značný věkový rozdíl a na něj zkrátka rodiče nějak pozapomínali. On se s takovým postavením v rodině nechtěl smířit, tak na sebe upozorňoval. Svými záchvaty vzteku a zuřivosti chtěl prosadit také svoji vůli. Dítě zvolí jakýkoliv prostředek, aby si ho dospělí ráčili všimnout a museli se jím zabývat.

Dále tu máme třeba krádeže a lhaní. U rodičů vzbuzují tyto prohřešky hrůzu, vztek i zklamání v jednom. Z obav se ptají, proč zrovna jejich dítě něco takového provádí a bojí se, že z něho vyroste kriminálník. Přesto však i za lhaním a krádežemi stojí většinou touha po získání rodičovské pozornosti. Odborníci v takových případech říkají, že tady je třeba dát velký pozor na trestání. Protože i potrestání je svým způsobem druh zájmu, může však tím za určitých podmínek vzniknout začarovaný kruh: lhaní, trest, krádež, trest a tak dokola. Lhaní a krádeže však mohou dítěti sloužit ke změření hranic dospělých: kam až dítě může zajít, kam ho dospělí nechají zajít. Potom bychom mohli mluvit o určitém experimentu – skoro každé dítě zkouší, kam až může zajít. Jako třeba u vlčích mláďat pak musí být rodiči jasné a zřetelné vyjeveno, kde ty hranice jsou.

Znám jednu dnes už dospělou ženu, která byla jako dívenka neúměrně trestána za každou malichernost, za každou blbost: rozlité mléko, například a jiné naprosto nepodstatné dětské nešikovnosti. Vypěstovali v ní pocit viny, že ať se stalo, co se stalo, mohla za to ona. Například se zaběhl mladší sourozenec, jehož měla takzvaně hlídat, a neuhlídala. Dostala nářez prostě za všechno. Celé dětství a velkou část dospělosti v sobě nosila tuhle sklíčenost apriorního viníka a její sebevědomí kulhalo na obě nohy.

Pro dnešek končím, příště si povíme o dalším rejstříku dětských problémů (s dospělými), jakými jsou například útěky z domova, potíže s jídlem (!) a jiných strázních.

Ivana I. Píhová

Psychické potíže dětí, část II. Koktání a komplex méněcennosti

vloženo: 1. 04. 2019

Zadrhávání v řeči, lidově zvané koktání, patří rovněž do skupiny psychických – nervových poruch a ve většině případů se základy pro tuto poruchu pokládají právě v dětství.

Než přejdu k samotnému koktání, musím zmínit citlivost, protože s tématem úzce souvisí. Všichni nejsme stejně citliví a nereagujeme stejně, i když se jedná třeba o stejné podněty. Senzitivitu máme každý nastavenou jinak a toto naladění je u každého člověka od dětství zcela individuální podle povahy a založení. Kromě toho se i citlivost od dětství vyvíjí a velmi ji ovlivňuje prostředí, v kterém žijeme. Dítě se učí vnímáním svého okolí, zpracováním informací, na jejichž základě reaguje. Znáte to sami, někdo je pak takzvaná citlivka, cíťa, rozruší ho sebemenší podnět, jiného se téměř nedotkne a někdo další má dokonce z pohledu okolí takzvanou hroší kůži. Chci tím říci, že způsobu reakce na podněty se kromě osobního nastavení citlivosti naučíme.

Proč dítě začne koktat?

Někteří odborníci se domnívají, že zde hraje určitou roli i dědičnost. Ze své praxe mám takový poznatek, že mohou koktat i děti, v jejichž příbuzenstvu nekoktal nikdo a začaly zadrhávat v řeči v souvislosti s narušeným rodinným prostředím, v důsledku nepěkného chování k nim ze strany dospělých, například ponižováním dítěte. Příklad z praxe: Jsi hloupý a nikam to nedovedeš. Budeš tak maximálně pást krávy na Šumavě. Ano, tento stokrát opakovaný výrok jednoho otce přivodil chlapci koktavost. Toto konkrétní dítě se otce navíc bálo a těžce neslo, že o něm otec takto smýšlí. „Táta mě nikdy neměl rád. Choval se ke mně, jako kdybych ani nebyl jeho syn. Přehlížel mě, v ničem mě nikdy nepodpořil, jen byl se mnou pořád nespokojený. Nadržoval sestře, protěžoval ji, byla pro něj bohyně. Ani já jsem ho neměl rád,“ zaznělo při terapii z úst tohoto muže.

K živné půdě koktání mohou vést i jiné vlivy, například se na dítě „děsně“ chvátá: dělej, jsi pomalý, nebudeme na tebe čekat, tak už se vymáčkni… a podobně, kdy se dítě ocitá v permanentním stresu. Dítě má samozřejmě snahu dospělým vyhovět, snaží se, seč mu síly stačí: dělat rychle, mluvit rychle. Opakováním takového a podobných bezohledných přístupů dospělých k dítěti může pak být spouštěcím mechanizmem, kdy se dítě pomalu stává neurotickým. Příčinou je duševní trauma – neustálá, nemístná kritika, nesplnitelné nároky a tlak na dítě, vysmívání se mu a ironizování jeho schopností si dítě vyhodnotí tak, že je „špatné“ pro své rodiče, že kdyby se víc snažilo, budou ho mít rádi, čímž vzniká další (vnitřní) tlak na dítě a věci se dál už jenom zhoršují. Také jsem nejednou při terapiích slyšela, jak rodič (rodiče) před dítětem říkali: Po kom je ten kluk tak blbej? Nebo: Po kom je ta holka tak nemožně tlustá? Tohle všechno jsou zničující afirmace, které nemohou přinést – a také nepřinášejí – dítěti nic dobrého. Naopak, jenom je víc a víc poškozují.

Ke koktavosti mohou vést tedy dlouhodobější duševní újmy a útrapy dítěte, například sem patří také příliš přísná a nesmlouvavá, autoritářská výchova, výchova na rozkaz a jeho splnění, nucení dítěte do náročného učení, i když na to dítě takzvaně nemá, zato je šikovné na ruce, ale to rodičům nestačí. Nevidí, že oni sami tímto nátlakem na dítě kompenzují svůj vlastní nedostatek – a pak mu tlučou do hlavy, že to nikam nedotáhne, když se neučí tak, jak chtějí. Nebo ho tlučou doopravdy, fyzicky ho trestají za nesplněné požadavky. Dítě tím pádem ještě víc o sobě pochybuje, ještě více znejistí a jeho sebevědomí je silně podkopané. Odtud je už jenom malý krůček ke komplexu méněcennosti, dítě se naučí nemít se rádo, což s ním poroste do dospělosti. Nemít se rád(a), žít v zajetí nelásky, přináší silné omezení sebe sama. Pojí se s tím až sebedestruktivní myšlenky o sobě, jako jsou: nezasloužím si, nemám nárok, nemohu přijmout…až po výsledné proč tady vlastně jsem? Toto už jsou velmi vážné, limitující faktory osobnosti, s nimiž je nutné pracovat, aby byl život takového člověka vůbec ke snesení.

Rizikovým faktorem zadrhávání v řeči může být také rozvod rodičů, ztráta jednoho z nich úmrtím, stejně jako úmrtí milované osoby, například babičky či dědečka. Koktavost může vyvolat i náhlý úlek a následný šok, například nehoda. Kdysi by do tohoto výčtu patřilo násilné převádění levorukosti na pravorukost za cenu strašných trestů. To se naštěstí dnes už neděje.

Tak to byly příklady, kdy se koktavost vyvinula z podmínek, v nichž dítě žije jako způsob jeho reakce na ony podmínky.

Jinou věcí je takzvané vývojové koktání, jež se objevuje jako nepravidelné mluvení u dětí kolem tří let. Děti (ne všechny) mívají v tomto věku velkou potřebu něco sdělovat, přitom mají ještě poměrně malou vyjadřovací schopnost a jak se chtějí honem rychle vyjádřit, myšlenky jsou rychlejší než slova, pak se zajíkají a koktají. Tento stav se však později s narůstající vyjadřovací schopností upraví, a ve většině případů koktání a zajíkání samo vymizí.

Odborníci radí, že s koktavým dítětem je nutné mít dostatek trpělivosti, vlastně až andělskou trpělivost. Nenaléhat na ně, když něco povídá, ale nechat ho vypovídat jeho tempem, i když to dlouho trvá, ba ani mu nebrat slova z úst, i když dospělí tuší, co chce dítě říci. Podporovat jeho sebevědomí, už tak narušené, anebo rovnou vyhledat pomoc odborníka – logopeda.

Koktání je totiž silný hendikep. Ostatní děti v kolektivu se koktavému posmívají, někdy bohužel i dospělí, což je zvlášť zavrženíhodné (!). Dítě tím zkrátka trpí. Trpí posléze i jako dospělý jedinec, kdy je omezený ve společenském styku, v povolání a bohužel ani jako dospělý člověk se ne vždy setkává s pochopením a tolerancí okolí. Léčení poruchy řeči je za určitých okolností nadějné, přitom je vlastně podstatné začít s léčením co nejdříve. Kromě tréninku pod vedením odborníka záleží velmi na tom, aby se odbourávaly duševní zábrany, to je v první řadě by měly být odstraněny stresující příčiny, které poruchu vyvolaly či při jejím vzniku působily. Ono ´by měly být odstraněny´se ovšem snadno řekne či napíše, jenže dítě se samo nepříznivým okolnostem neubrání, ani je nemůže odstranit či zvrátit ve svůj prospěch. Tudíž první „na tapetě“ by museli být dospělí, poučení dospělí, kteří by měli jít „do sebe“, měli by vstřícně zareagovat a začít se chovat tak, aby dítěti pomohli. Žel bohu, není to zdaleka pravidlem.

Koktání jedinců zhoršuje okolnost, že okolí je na jejich vadu neustále upozorňuje. Dospělí vyzývají děti, aby správně mluvily, aby mluvily pomalu. Děti v tom pádě obrátí ještě větší pozornost na svoje zadrhávání, což následně koktání ještě zhoršuje. Jak jsem se dočetla, existují spolehlivá vědecká pojednání, která prokazují na podkladě vyšetření, že takovéto „výchovné“ metody a snahy mohou udělat i z nepatrného „vývojového“ zadrhávání velmi těžkou koktavost.

Prosím, myslete na svoje děti, a teprve až potom na sebe. Ne obráceně.

Ivana I. PÍHOVÁ

 

 

Psychické potíže dětí, část I. Cumlání palce, okusování nehtů

vloženo: 20. 03. 2019

V praxi psychoterapeuta se samozřejmě ve velké většině ocitají dospělí lidé, i když za sebe mohu říci, že s několika dětmi (jejich příběhy jsou publikované na tomto webu) jsem měla co do činění včetně vlastních vnoučat. Dospělí si najdou cestu, když potřebují pomoci, od toho jsou dospělí. Jenže jsou to právě děti, které společně s dospělými sdílejí život i prostor, a často by samy naléhavě potřebovaly pomoci, protože problémy dospělých dopadají i na ně. Jenže ty, bohužel, až příliš často, zůstávají stranou jejich pozornosti.

Proto jsem se rozhodla, že následných několik článků tematicky věnuji potížím dětí – s námi dospělými. Obráceně to většinou není pravda. Tvrdí-li někdo, že má potíže s dětmi, pak tomu ovšem předcházelo, že primárně měly děti potíže s dospělými.  To my, dospělci, je do nich zaséváme, bohužel často nevědomě, což však není pro nás omluva.

Dospělí bývají při řešení svých trablů zahleděni až příliš moc do sebe, takže často malé i větší děti nevnímají, čímž jim uniká, že dítě vedle nich trpí stejně, ne-li ještě intenzivněji. Děti jsou mnohem senzitivnější a mají to, co dospělí už nemají: bezpečně rozeznají ´kukaččí mládě v hnízdě ještě dříve, než se z něho vylíhne kukačka“. Neobelhávají se, jako my dospělí. Děti umí číst mezi řádky a z řeči těla, z gest, postojů, hlasové intonace, dikce. Neomylně postřehnou sebemenší neupřímnost a lež. Teď právě jsem si vzpomněla na to, jak se mne kdysi před lety vnučka zeptala: „A babi, myslíš, že se naši rozvedou?“ Na moji otázku, proč ji vůbec napadlo se takto ptát, snesla celou řadu postřehů, které ji k položení otázky vedly. To bylo dávno před tím, než se pak její rodiče skutečně rozvedli, protože krize došla už příliš daleko, spíše hluboko. Dítě znaky předcházející krizi dokázalo vnímat mnohem dřív. Tak bych mohla pokračovat, tohle téma však ponechám na jiný článek.

Jak poznáme, že něco není v pořádku? Samy děti nám to signalizují různými způsoby. Prvním může být:

CUMLÁNÍ PALCE

Cumlání palce či jiného prstu je bezděčná činnost vlastního těla. Dítě si jí vůbec není vědomo. Je běžná u kojenců a malých dětí a odborníci mají za to, že spíše než psychologicky závažný zlozvyk odpovídá sacímu reflexu. Když se děje něco napínavého, strkají si děti do pusy prstíky, protože to u nich vyvolává větší pocit bezpečí. Mimo to cucání palce či jiného prstu (to ale bývá málokdy) navozuje v dítěti požitek a uspokojení. Patří to jaksi k věku.

Jinou věcí už ale je, když si dítě cumlá palec dejme tomu ještě ve čtyřech, pěti letech, neřkuli ještě déle, a velice intenzivně. Znám jeden konkrétní příklad, kdy si chlapec cumlal palec ještě v první třídě základní školy, později přešel na cumlání chobotu plyšového slona. To už by dospělí měli být skutečně ve střehu a pořádně pohnout „zadkem“, neboť tím dítě signalizuje psychické problémy, jež má ke svému a se svým okolím. Dítě, které si často a intenzivně cumlá palec, dokonce někdy až do živého masa, tím nevědomky upozorňuje, že se mu nedostává dost pozornosti a tělesných projevů lásky (mazlení) rodičů a že se cítí zanedbáváno a odstrkováno.

Problémy s cumláním palce lze odvodit (většinou) z toho, že určité vnitřní důležité potřeby dítěte nejsou v jednotlivých fázích vývoje dostatečně uspokojovány. Pohled do říše zvířat nám poskytne obraz, kdy rodiče o potomky neustále pečují nejen krmením mláďat, ale také častým olizováním a vůbec intenzivním kontaktem – dotyky s mláďaty (u savců).

U lidských mláďat může jít také o projev vnitřních konfliktů či o celkový pocit nepochopení a nelibosti, jenž může primárně pramenit z výše uvedených důvodů. To způsobí, že se dítě nevědomě vrátí zpět na dřívější stupeň svého vývoje (regrese), aby si cumláním palce opět vytvořilo libý pocit.

Co mohou udělat rodiče? Přemýšlet o příčinách. Vědět, že cumlání palce se vyvinulo z prvních automatických potřeb malého dítěte – přijímání potravy sáním. Později se však tento automatický úkon zabuduje do usínacího rituálu, a tak když se rodiče na dítě zlobí a vyžadují odvykání cumlání palce, mohou nastat až poruchy usínání. Viz výše zmíněný chlapec, který se bál chodit spát, protože si nesměl cumlat palec a nedej bože, když nebyl po ruce jeho plyšák s chobotem. Ještě teď, a už chodí do páté třídy, má dva identické slony: jednoho u mámy, druhého u táty. Chci říci, že jednostranná „odvykací kúra“ může vyústit až do zhoršení vztahů mezi rodiči a dítětem.

Takže si znovu položme otázku, co mohou udělat rodiče? Nezůstávat jenom u „terapie“ odvykání, zaměřené na potření zevního projevu tohoto „zlozvyku“, nýbrž důsledně zapátrat po jeho vlastních příčinách, tj. nedostatek lásky, pozornosti, pocitu osamělosti, vnitřní nevyrovnanosti. Uvědomit si, že cumlání palce je dětská berlička, která něco nahrazuje. Podobně jako si něco nahrazují dospělí lidé pitím alkoholu nebo kouřením. Když se současně neřeší primární příčiny, které vedly ke zlozvyku cumlání palce, dítě si sice časem odvykne palec cumlat, ale vyhledá si náhradní řešení (například cumlá plyšovou hračku). Rodiče by také měli vědět, že si dítě necumlá palec ze zlomyslnosti, aby je zlobilo, ale že se potýká se skrytými konflikty (třeba právě mezi rodiči, které neomylně vyciťuje), anebo mu chybí příchylnost a zájem o ně samotné. Rozhodně by se dítěti neměli posmívat a hodnotit jeho chování ponižováním, nebo na ně křičet, a vůbec už ne dítě bít!

Jestliže cumlání palce přetrvává, pak je to vážný důvod a podnět k tomu zapátrat po příčinách, které z většiny pramení ve světě dospělých.

OKUSOVÁNÍ NEHTŮ

Další dětskou poruchou chování je okusování nehtů. I tady bývají častou příčinou psychické poruchy a napětí v rodině (hádky rodičů, násilí, urážky, křik, přemrštěné požadavky na výkon dítěte a jeho povinnosti, vyhrůžky, podmiňování, manipulace atd.)

Okusování nehtů je příznakem potlačovaných konfliktů a také nevědomou reakcí na agresivnější autoritu v blízkosti dítěte, na niž dítě tzv. nestačí. Začíná často mezi 4. a 5. rokem života, často po nástupu do školy. Postiženy bývají všechny nehty na rukou, nebo jen nehet určitého prstu. Někdy si děti (ovšem i dospělí) okusují nehty až do krve nebo si okusují i bříška prstů, neustále své nehty kontrolují, zda jsou dokonale okousány a opět okusují. Okusovat si nehty je přeneseně znamením vzdávání se vlastní síly (drápů k účinné obraně) ve prospěch silnějšího a agresivnějšího člověka – většinou otce či matky, někdy učitele.

Ukazuje to jasně na poruchu chování. Porucha může být přechodná a spojená s určitým vývojovým stadiem psychiky člověka. Když u dítěte přetrvává psychické napětí delší dobu, například mezi ním a rodiči, mezi ním a sourozencem, může se z toho vyvinout až taková zátěž, která přejde do dospívání a dospělosti, kdy je tento jev už hodnocen jako symptom neurotického vývoje.

Okusování nehtů není jen psychický problémem, stává se i kosmetickou záležitostí, nehty jsou zdeformované a bříška prstů obnažená na maso. Zase jedna vzpomínka na dokreslení. Měla jsem na druhém stupni základní školy spolužačku, která měla tak okousané nehty, že je skoro už vůbec nebylo vidět. Měla jen takové mrňavé půlměsíčky…Její prsty na rukou byly spíš „paličky“.  Situace v její rodině byla následující: otec byl voják z povolání a všechny své tři děti vedl jako své podřízené vojáky. Rozkazy střídaly tresty za jejich nesplnění, kdy je řezal hlava nehlava. Moje spolužačka vstávala denně ve čtyři hodiny ráno, protože z ní chtěli mít krasobruslařku – v té době zářila na ledě naše reprezentantka Hana Mašková a v tanečních párech Eva a Pavel Romanovi. Takže chodila takto brzy ráno na stadion, pak šla do školy, odpoledne na gymnastiku, dvakrát do týdne volejbalový trénink…na učení čas ani její síly už prostě nezbývaly, takže se i hůře učila a měla všelijaký prospěch. I tak se dostala na střední školu ekonomickou (vlivem tatínkovy tlačenky), kde ve druhém ročníku propadla a musela opakovat. Se štíhlou a pohlednou postavou Aleny se začaly dít věci. Začala se zakulacovat, přibírat, až dospěla k dramatické obezitě. A tahle uměle vytvořená obranná bariéra už jí zůstala.

Zpátky k okusování nehtů. Často je to následek konfliktních situací, jak vyplývá i z příkladů výše uvedených, nebo se rozvine tam, kde rodiče ustrašeně a nadměrně potlačují dětský vrozený expanzivní pud. A jak už jsem naznačila, okusování nehtů může být projeven náhradního uspokojování potlačované agrese proti jiným – dítě se nemůže postavit agresivitě rodiče – rodičů přímo, tak si „raději“ okouše své drápky, čímž obrací agresivitu dovnitř sebe a proti sobě. Někde a nějak se přece agresivita projevit musí (ostatně jako všechny jiné emoce = energie). Kousání si bříšek prstů až do krve je už extrémní případ hraničící s formou masochismu.

Manipulace vedoucí k poškozování vlastního těla, jakou je například okusování nehtů a prstů, ukazuje vždycky na nejistotu ve styku s ostatními. Je dokázáno, že děti, které jsou „jako pytel blech“, nevydrží chvíli v klidu, a přitom jsou okolím nuceny v klidu setrvat, jsou neustále v neklidném napětí a okusováním nehtů si kompenzují vnitřní vzrušení.

Odvykání okusování nehtů drastickými domácími prostředky (natíráním rukou hořkými tinkturami, zavazování prstů nebo hrozbou tresty), nemůže účinně působit na odbourání této poruchy. Stejně jako u jiných psychických poruch je bezpodmínečně nutné přijít na příčiny, nikoliv jenom tlumit následky. Průzkumy i praxe říkají jedno a totéž: i když se podaří kousání nehtů omezit, dítě (i dospělý člověk) je brzy nahradí jiným zlozvykem, například stáčením si vlasů v jednom místě až do jejich úplného vypadání vlasů a vytváření lysin, vyškubávání si vousů, kouřením…začarovaný kruh. Proto se léčení nemůže omezit na potlačování příznaků, musí být léčen celý člověk, jak báječně pojímá léčení celostní medicína, například tradiční čínská nebo jak jsou zaměřeny postupy regresní terapie či koučinku, jež sledují právě odhalení příčin našeho chování.

V příštím článku se zaměřím na koktavost a vzniku komplexů méněcennosti.

Ivana Píhová, terapeutka