Můj blog

Všechny příspěvky:

Cesta k osvícení žen

vloženo: 20. 03. 2019

Tentokrát nepřináším následující řádky psané mnou jako příběh některého z mých klientů. Dostal se mi do rukou úryvek z knížky, který mě natolik zaujal a oslovil, že jsem si jej nechtěla a nemohla nechat jen pro sebe. Kromě jiného i proto, nebo hlavně proto, že s velikou znalostí a empatií vystihuje potíže, s nimiž ještě i dnes ženy stále zápolí, jak ostatně dokreslují mnohé terapie. Princip patriarchátu je ve společnosti stále přítomen. Začtěte se pozorně do úryvku. Je možné, že vás při tom budou napadat nejrůznější žhavé otázky, možná některé věci najednou uvidíte jinak, s některými výroky budete souhlasit, s jiným polemizovat, jiná vás třeba i popudí. Troufám si tvrdit, že každopádně čas, který čtení věnujete, nebude zmarněný čas a že si každý v tomto textu něco pro sebe objeví. Knížka byla vydaná v roce 2009.

Úryvek z knihy Lucii René: Unplugging, the Patriarchy: A Mystical Journey into the Heart of a New Age (Crown Chakra Publisching r. 2009)

Kapitola Spiritual Teaching on Women, (Duchovní učení pro ženy) str. 315 – 321.

Po celých sedmnáct let, kdy jsem studovala se svým duchovním učitelem, byla jeho prioritou podpora studentek. V 80. letech na toto téma přednášel prakticky neustále. Říkal: „Když se osvícená bytost nachází ve fyzickém světě, v konkrétním čase a prostoru, rozhlédne se a zeptá se: Co je nejvíc potřeba? Když jsem se sám sebe na toto zeptal. Odpověď byla jasná: osvícení žen.

Jednoho večera v zimě roku 1983 vystoupil na jeviště (ze kterého vyučoval své studenty), sedl si a s velkou vážností začal mluvit. „Pokud dnes budeme mluvit o ženském osvícení, budeme mluvit o všem podstatném. Jestliže správně pochopíme toto téma, porozumíme všemu důležitému. Jestliže téma nepochopíme, nepochopíme nic. Vše, co se děje v našem světě, závisí na tomto tématu. Tak je důležité.

Pro ženy je mnohem snazší dosáhnout osvícení než pro muže. Ženino jemnohmotné tělo přijímá v tomto světě světlo mnohem snadněji než mužovo. Proto je zvláštní, že v dějinách spirituality na této planetě bylo tak málo osvícených žen. Má to mnoho důvodů a je potřeba, abychom je pochopili bez ohledu na to, zde jsme muži či ženy. Na hlubší úrovni mezi muži a ženami není rozdíl. Každá bytost má duši i ducha. Duše není ani mužská, ani ženská, je obojí. Ale v našem určitém životě jsme buď muži, nebo ženami.

Fyzická těla mužů a žen jsou rozdílná a stejně tak jemnohmotná těla. Je důležité, aby ženy pochopily tyto rozdíly, protože je to ovlivňuje více, než si uvědomují. Všechna jemnohomotná těla jsou tvořena zářivými vlákny světla. Jemnohmotné tělo muže je hustší, pevnější, kompaktnější. Jemnohmotné tělo ženy je pružnější, tvárnější. Rozvádí světlo či vibruje světlem jiným způsobem. Ženy jsou v zásadě mocnější než muži. Jejich energie kundaliny proudí skrze ně snadněji, takže je pro ně jednodušší přijímat světlo, proměňovat se růst.“

Povzdechl si a potřásl hlavou. „Abyste porozuměli důležitosti jemnohmotného těla, potřebujete pochopit, že ženskou esencí je síla.“ Odmlčel se. „Primárním důvodem, proč tak málo žen dosáhlo osvícení, je skutečnost, že ženy nechápou svůj účel, důvod své existence. Přemýšlejí o sobě jako o …“odmlčel se, hledal správné slovo a pak udělal bezmocné gesto. „…prostě o ženách. Vy, ženy, jste v zajetí zaujatého předsudku, co to znamená být ženou. Tento názor není pravdivý. Byl vám vtištěn společností, historií, muži a jinými ženami.

Všechno je v této době převrácené. Muži vypadají silnější než ženy, ale ve skutečnosti je opak pravdou. Jako žena si musíte uvědomit, že máte vše, co potřebujete, uvnitř sebe. Ženy se staly závislými na mužích. Mají pocit, že musí sílu získávat od mužů. Svoji identitu staví na mužích a dětech. Tím ale páchají na sobě, jiných ženách a všech mužích křivdu. Ženy, musíte si uvědomit, že vaší pravdivou podstatou je síla. Jestliže se vnímáte jako ženy slabé, zdvořilé, sebepopírající, vždy uklízející po druhých. potom jste nepochopily svoji moc a svůj účel.

Tvárné a pružné jemnohmotné tělo žen je jak její silou, tak jejím největším problémem. V této době jsou destruktivní energie velmi silné. Jestliže je energie dobrá, duchovně orientovaná žena se velmi rychle vyvíjí. Jestliže je energie špatná, je tomu právě naopak. Muži nejsou tak ovlivněni silami vibrací tohoto světa. Pro ženy jsou tyto destruktivní energie velkým problémem.

Škoda, kterou napáchají na jemnohmotných tělech žen, se projevuje několika způsoby a většina z nich je spojena se sexualitou. Většina žen ztrácí svoji sílu v sexuálních vztazích nebo v potýkání se s nižšími sexuálními energiemi mužů. Sexualita není ani dobrá, ani špatná. Záleží na tom, jak k ní přistupujeme. Ale pro většinu mužů je sexualita naplněna násilím. V průběhu sexuálního aktu se mnoho mužů rozzlobí. Často začnou nenávidět ženy, se kterými mají sex. Propadnou touze ženu dobýt, pokořit její identitu. Je to proto, že muži se bojí síly žen. Cítí tuto obrovskou sílu a než aby ji ochraňovali či k ní přistupovali s úctou, chtějí ji spíše kontrolovat. Bojí se své vlastní nemohoucnosti, bojí se lůna, jež je porodilo.

Tento druh nekultivované mužské energie snadno vstoupí do ženy při sexuálním aktu, neboť ženy mají sklon se mužům odevzdat. Když se žena zamiluje, stále myslí na milovaného muže. Tak psychicky přilne k jeho vědomí. Cokoliv je v jeho vědomí, vstoupí do jejího vědomí. Jestliže je v mužově vědomí mnoho destruktivity nebo rychlých, nestálých sil, sil, se kterými si mužovo jemnohmotné tělo umí poradit, potom si žena tyto síly přitáhne sama do sebe. A zatímco tyto síly nemusí zničit mužův duchovní potenciál, zničí potenciál její.“

Učitel se rozhlédl po publiku, v němž seděli jak muži, tak ženy. Několik lidí povzdechlo. Sál naplňovalo tiché šumění, jak se lidé vrtěli na sedadlech. Zaslechla jsem ženu za sebou, jak šeptá sousedce: “Kdo si myslí, že je? Muž, který nám káže o roli žen…“ Muži okolo mně vypadli tématem ještě méně potěšeni.

„ Musíte pochopit,“ pokračoval po chvíli,“ že není dobré ani špatné. Muži nejsou lepší. Ženy nejsou lepší. Všichni jsme dětmi božími a všichni jdeme po cestě ke Světlu. Není to tak, že by muži měli být více odsuzováni než ženy. Jak muži, tak ženy dopustili, že se toto stalo. Ale musíme pochopit, jak funguje svět. Jsou to muži, kdo vede války, nenávidí a zabíjí. A tyto druhy nestabilních energií se mohou zhmotňovat a manifestovat proto, že se muži bojí své ženské stránky. Kdyby přijali své vlastní vnitřní ženství, byla by nastolena rovnováha.

Na druhou stranu ženy dopustily, že se to stalo. Podporují svoji image slabších. Chtějí být do značné míry opečovány. Chtějí tatínka. Chtějí, aby někdo za ně činil rozhodnutí. Nechtějí hrdě vyhlásit a žít svoji moc a sílu. Daly přednost péči o rodinu před nároky osvícení. A ženy nepodporují jiné ženy – jsou žárlivé, pomstychtivé. Neuvědomují si, že mají dostatek moci uvnitř sebe. Kdyby si to uvědomily, mohly by se radovat ze spojení s ostatními ženami. Pochopily by, že není nutné soutěžit s jinými ženami o muže.“

Učitel vysvětloval, co potřebují ženy k tomu, aby byly osvíceny. Nejprve poukázal na to, jak je důležité zrušit staré vzory. Tomu nejlépe napomůže meditace. Každodenní meditací se staneme silnějšími, průzračnějšími, čistšími. Dále řekl, že existují druhy jógy pro ženy: karma jóga a mystika. „V karma józe žena skrze nezištné dávání přistupuje ke své síle. Jak její síla roste, otevírají se jí brány mystiky. Pro muže je nejlepší bhakti jóga, jóga lásky a oddanosti. Stabilizuje jejich energii. Poté mohou začít praktikovat jnana jógu, jógu absolutního poznání, skrze kterou se naučí vzdát dokonce i lásky, aby se dostali k Prázdnotě. Můžete se učit všechny čtyři druhy jógy, ale mějte na mysli, že jsou cesty snadnější pro muže a jiné pro ženy. Jako žena byste také měla překonat pocit, že musíte být hodná a že je v pořádku, aby po vás lidé stále něco vyžadovali. Neudržujte tím muže v této představě. Ve skutečnosti jim pomáháte udržet špatný náhled vědomí. Kdykoliv někomu dovolíte, aby vás zneužil, nepomáháte mu, naopak, posilujte jeho špatnou karmu.

Ženy často muži manipulují. Je to pochopitelné ve světě, kde ženám bylo dlouho odpíráno práv o na vzdělání, duchovní vývoj, volební právo, vlastnění majetku…Ve světě, kde ženy JSOU majetkem, závisí vše na tom ´ulovit´ nejlepšího manžela. Bezpečnost a dobré životní podmínky ženy závisí na jejím manželovi. Stejně tak podpora jejích dětí. Tak byly ženy po celá staletí programovány k manipulaci s muži. Zneužívaly svých mystických schopností, aby se jim to dařilo. Psychicky muže, o kterého měly zájem, si „omotaly“. Tato „dovednost“ se předávala z generace po generaci. Už malé děvče se učí, jak se obléknout, jak chodit, jak dělat oči, když chce toho pravého polapit. A z mého úhlu pohledu to není problém. Ve světě, kde ženy závisejí na mužích, je to dobrý způsob, jak užít ženskou energii. Ale není to dobrý způsob užití ženské energie pro ženy, které touží po osvícení. Proč? Protože energie osvícení vylučuje energii manipulace. Jestliže používáte svoji energii na manipulaci mužů, nebudete mít energii nutnou k probuzení. Osvícení vyžaduje obrovské množství energie. Proto je nezbytné, abyste jako ženy zpracovaly svůj sklon k manipulaci muži a odstranily ho.

Ženy se mají dále učit být více svobodné, nezaujaté. Existuje názor, že ženy jsou emocionálnější než muži, možná i proto se tak chovají, ale není to pravda. Ve skutečnosti je to právě naopak. Muži jsou mnohem více emocionální. Milují rychleji než ženy. Jsou zdrcenější, když vztah končí.

Zkrátka, způsob, jakým nahlížíme zvenčí na muže a ženy, způsob, jakým se chovají ve společnosti, není jejich skutečné nastavení. Všechno v této době je převrácené a je to je důvod, proč mnoho lidí v tomto světě nemůže dosáhnout osvícení.“

Odmlčel se, chvíli zkoumal podlahu před sebou a potom opět vzhlédl ke svému publiku. „Jako muž byste v této době mohl dosáhnout osvícení snadno, neboť stále žijeme ve věku mužů. Avšak co nevidět začne věk žen.“

Napřímila jsem se v sedadle. On viděl budoucnost, viděl věk žen. Zavřela jsem oči a vnímala své pocity. Jaké to bude?

„Nebojte se změny. Největší a nejdůležitější změna, kterou každý z vás musí udělat v této inkarnaci, souvisí s jeho sexuální identitou.“

Učitel se s těmito kontroverzními přednáškami na začátku 80. let neúnavně podporoval osvícení žen. Výukou svých studentek trávil mnoho času, pomáhal jim ve všech aspektech života od oblékání přes vnímání vlastní síly až po rady, jak postupovat v pracovní kariéře. Nic neponechával náhodě. Jeho úkolem bylo pomoci jim vzít si zpět svoji sílu. 

Lež a přetvářka mi ničily život

vloženo: 11. 02. 2019

Osmadvacetiletá Alena si v životě prošla těžkým obdobím s následnými šrámy na duši. S nahromaděnými bolestmi už odmítala dál žít a věděla, že pomoc nepřijde sama od sebe. Hledala tedy způsoby, jak na to. A tak se naše cesty protnuly na právě tak dlouhý čas, jaký byl zapotřebí, aby se Alena vymanila ze svých stínů a aby se její duše ozdravila.

Když byly Aleně dva roky, její maminka jezdila za prací do zahraničí a malou Alenku dostala do péče babička. Babička byla sice hodná, jenže co naplat, mámu nemůže nikdo nahradit.

„Měla jsem tam postýlku se stahovací síťkou. Často jsem se u babičky budívala a do tmy volala po mámě. Místo ní přišla babička a řekla, maminka tady není, musíš zůstat u mne. Často jsem plakala a nechtěla vůbec chodit spát,“ vybavuje si Alena své rané dětství. Její starší sestra zůstávala doma s otcem, k babičce nemusela a malé Aleně nikdo nevysvětlil, proč to takto je. Chtěla být taky doma s tátou a sestrou. Cítila se osaměle a opuštěně.

O něco později se situace změnila a rodina byla zase pohromadě. Alena si však pocit opuštěnosti, odstrčenosti a osamělosti přenesla s sebou. Tento vnitřní stav duše se pak promítal do všech oblastí jejího života: do kamarádství, do vztahu se sestrou, do partnerství.

Ze středí fotografické školy Alena odešla na vysokou školu do Ostravy, ale obor, který začala studovat, neměl s fotografováním nic společného. Cítila, že to není ono, že jí to neuspokojuje.  „V té době se mi začaly dít hrozné věci. Připadala jsem i škaredá, cítila jsem úplně ztracená, nic jsem nezvládala, ani studium, ani život. Pomýšlela jsem na to, že se nebudu dál trápit, že prostě nebudu,“ popisuje otevřeně myšlenky na dobrovolný odchod ze života. Tenkrát nevěděla, co tento krajní stav způsobilo, přičítala to odchodu z fotografické školy. Jak se později ukázalo, nebyla tak daleka od pravdy. „Měla jsem tam přátele, kteří byli mojí rodinou. V Ostravě nikdo takový nebyl.“ K tomu ji za čas začalo soužit, že ostatní dívky mají kluka, ona nemá, a pak, když nějací sem tam přišli, ji trápilo, že s žádným nevydrží. Přidaly se další pochybnosti o ní samotné. „Říkala jsem si, jestli jsem vůbec normální. Do toho ještě začal zasahovat alkohol, abych se uvolnila, a taky jsem kouřila trávu. Naivně jsem si myslela, že si tím dodám sebevědomí.  Což nenastalo, bylo mi potom ještě hůře, propadala jsem se do stavů marnosti.“

V této chvíli vyprávění se začaly bouřit její potlačené emoce a objevily se první slzy. „Ne až na vysoké, už na střední škole jsme dělali mejdany, pařívali až do rána,“ říká. Když se jí zeptám, co konkrétně vyvolalo její pohnutí, řekne: „Naprostá bezradnost. Utíkala jsem k alkoholu, ke kouření trávy, ale i do náručí kluků jako k ochraně. Na chvíli jsem se cítila v bezpečí, abych po procitnutí spadla v té beznaději a bezradnosti ještě hlouběji.“

Zeptala jsem se jí, před čím konkrétně potřebovala ochránit. „Před světem. Vůbec jsem jej nechápala, ničemu nerozuměla, včetně sebe. Svět mi připadal jako nepřátelské území, neměla jsem mámu …“ vzlykne. To se přihlásila ta část dětství, kdy malá Alenka žila opuštěná od rodičů u babičky, nechápající, proč je odloučená od rodiny bez mateřského obejmutí a tátovy podpory.

Tady v tom momentě, kdy velká a nebojácná Alena se vlastními slovy dotkla svého zarmouceného vnitřního dítěte, bylo zapotřebí udělat první hojivý zásah. Potom jsme pokračovaly dál dětstvím. Vzpomínka na dobu, kdy jí bylo pět let, taky nebyla nijak utěšeným obrazem rodinného zázemí, v němž by dítě nestrádalo. Ne fyzicky nebo materiálně, to bylo v pořádku, strádalo duševně, psychicky. „Pořád se cítím trošku odstrčená, jiná, jako bych sem nepatřila.“ Pátráme po dalších příčinách tohoto její pocitu, který se jí drží zuby nehty. Objevuje se konkrétní vzpomínka v jasném obrazu: „Táta přichází domů, nese nové hodiny. Když je pověsí, vyzve nás holky, abychom mu daly pusu. Jsem už ospalá, nechce se mi k němu jít, nedám mu pusu. Táta se asi urazil, nebo co, cítím z něj, že je nějaký naštvaný. Když mě dali spát, ani za mnou nikdo z rodičů nepřišel, jako jindy.  Asi mě chtějí potrestat. Nechápu to, nerozumím tomu, proč je táta uražený. Co jsem udělala hrozného?“

Alena se opět cítí sama, třebaže obklopena lidmi. Opakuje se podobná situace, jakou už zažila. Když se ptám po dalších takových, Alena si vybaví vztah se sestrou. „My dvě jsme každá tak jiná…já jsem byla vždycky taková hodná až blbá, všechno jsem jen odkývala, podřídila se. Sestra si ze mě udělala otloukánka, mlátila mě, nadávala mi. Tohle trvalo asi tak do mých dvanácti let,“ přibližuje Alena. V tu chvíli se opět ozvou potlačené emoce, restimulované vzpomínkou na konkrétní událost. V břiše jí bije jako na poplach a na moji výzvu, aby to blíže popsala, připodobní to k bubnu, do něhož někdo silně mlátí. Zeptám se jí, co se tam konkrétně plaší, a ona na to, že potřebuje něco vykřičet, něco ´vybubnovat´. Co to je? „Potřebuju vyřvat na ségru, že je hnusná, když mi ubližuje, že zlá, sobecká, že manipuluje celou rodinu, dělá jen zle…“ Po chvíli, kdy vysloví nahlas, co chtělo být ´vytroubeno´ ven, se jí uleví a dodává: „Já vím, že je uvnitř taky nešťastná, že netrápí jenom druhé, ale i sama sebe, ale v jádru je hodná, vím to…“ O další kousek dál potřebuje říct: „Mám ji ráda i přes to, že nesouhlasím s tím, jak se projevuje. Chápu, že to jinak neumí. Byla bych ráda, kdyby se ke svému synovi chovala jako ke svému dítěti, vychovává ho babička a dědou, pro ni je jako cizí člověk…“ a v tom si uvědomí, jak se model v rodině opakuje. „Je to stejné, jako když mně vychovávala babička.“

Procházíme dál jejím dětstvím, obdobím, které nás všechny bez výjimky formuje a ovlivňuje a z něhož si odnášíme nechtěné otisky vzorů chování dospělých. Hledáme další věci, kterým malá Alena nerozumí. Například: „Nechápu, proč je táta pořád naštvaný, zakaboněný. S mámou se nebaví, dokonce cítím, jak ji odmítá (!), není mezi nimi láska. Jsme se sestrou zase u té babičky, teď obě, rodiče vídáme málo… O kousek dál: „Přichází máma a říká, tak holky můžete jít ven, ale nesmí to vědět táta…Proč by to nesměl vědět? ptám se mámy. Protože by nám to zakázal. Máma nám něco dovolí, on to zakáže, a naopak. Oni se mezi sebou nedomluví, neshodnou se, nehledají kompromis.“

Po té se Alena cítí mizerně. Vadí jí, že musí tátovi lhát, vadí jí, že ji k tomu máma nutí, přitom by mu nejraději řekla, jak to je. „Nejvíc mi vadí ta hrozná přetvářka a lhaní.“ Dostaví se silná emoční odezva, vystupující na povrch z břicha. Nyní má konečně volný průchod k projevení se. Když odezní, děláme rekapitulaci. „Připadá mi, že mi právě ty přetvářky a lhaní mi ničily život, že mě to poskvrnilo. Nic nešlo říct na rovinu, všechno tajně a postranně, aby druhý z rodičů nevěděl…máma nás hlavně nutila lhát, asi se táty bála, bála se přímého střetu s ním. Naši spolu tiše válčili a používali k tomu nás děti,“ odhaluje. Pojednou vidí ´úděl dětí´ v takové rodině, kde jsou jen šachovými figurkami v rozehrané rodičovské při i to, jak taková pokrytecká hra poznamenává každého ze sourozenců jinak. „Zatímco já jsem to nosila v sobě a skrývala to, moje sestra to svým chováním dávala hodně hlasitě najevo, i když hrozným způsobem. Byla to ona, kdo jim jasně ukazoval odraz jejich jednání.“

Tato pojmenovaná hra rodičů ji do hloubky zasáhla. Když se přes toto další „zaminované“ území přetvářek přeneseme – naštěstí jen s výbuchem emočním – dostáváme se k Aleninu partnerství. Společný jmenovatel –  přetvářka, neupřímnost, obavy se projevit, vyjevit svůj postoj, svůj názor. „Je tady tolik společných bodů.  Hlavně v začátku našeho vztahu vidím vzorec táta – máma. Opravdu jsem se podle toho, co bylo doma, chovala ke svému partnerovi. Místo upřímnosti jsem uhýbala, místo toho, abych hlavně k sobě byla upřímná a řekla, jsem unavená, nikam nepůjdu, tohle dělat nebudu, tak jsem mu vyhověla, i jako chlapovi v jeho potřebách. Popírala jsem se, jen aby on byl spokojený, zatímco já jsem se cítila bídně a pod obraz. Tak to měli naši mezi sebou. Dodnes mají, ještě o mnohem víc to poslední roky mezi nimi graduje. Hlavně u mamky je ta snaha posloužit, aby byl klid, hodně patrná. Partnerství v tom žádné není. A táta jí naproti nejde, asi neví, jak.“

Alena shledává, že její maminka dělala doma spíš služku, než cokoliv jiného. Nechtěla otce asi dráždit, takže vlastně neprosazovala žádné svoje potřeby, zapírala i ty dětské, táta se na ni nejspíš kvůli tomu zlobil, jenže si to nedokázali říct, protože nikdo nechtěl promluvit první, pokud si vůbec uvědomovali, co se mezi nimi skrytě na energetické úrovni děje. Takže Alena měla doma na očích vzorec ženy a muže, jak nemá vypadat.

Reaguje opět bříško, odtud stoupá energie do hrudníku a vyloupne se další vzpomínka. „V páté třídě jsem dostala první menstruaci. Byla jsem hodně vyspělá na svůj věk. Nevěděla jsem, o co jde, tajila jsem to možná několik let, neřekla nikomu, ani mámě ne.“ Pro slzy nemůže ani mluvit, a tak pokračujeme až za notnou chvíli otázkou, co dalšího v ní vyvolává fakt, že nikomu ani nemukla o tom, co se s ní ´děje´. „Zůstala jsem sama se svým tajemstvím. Myslela jsem si, že jsem nemocná a neměla jsem se komu svěřit. Ani babičce. Bála jsem se.“

Když přikročíme k rekapitulaci, řekne, že je to další moment, kdy jí chyběla máma, kdy se cítila jakoby vyloučená, sama, protože …´s holkama ve třídě se o těchto ženských věcech nemluvilo´ a v místě, kde žili, se kamarádila víc s klukama. „Byla jsem spíš kluk v sukních. Tím spíš jsem to v sobě dusila.“

Řetěz příčin a následků pokračuje. Tato vzpomínka je tak tíživá, že ji musíme věnovat dost času, abychom ji vyčistily a zanechaly v dětství, kam časově spadá. Následně na to se proces posune do oblasti spodní části břicha a setkáváme se s Aleniným potlačeným ženstvím, s popřenou vnitřní ženou. Stalo se to v čase, kdy začala být (trošku předčasně) ženou v jedenácti letech. Projev svého ženství popřela a dlouho nechtěla přijmout, protože nechápala a po ruce nebyl nikdo, kdo by vyjukané dívence věc vyložil. Nyní, kdy se souvislosti jasně vyjevily a poskytly odpověď (mimo jiné) na otázku, co dělá ve vztazích s muži špatně, neboť primárně to dělá špatně k sobě – sama sobě podrážela (nevědomě) nohy.

Z břicha se vzedmutá vlna potlačení rychle přetransformovala, odešla a jak s ní odcházely ty staré, zažité a neperspektivní strategie, udělalo se místo pro velikou úlevu. Vyžehlily jsme společně další tíživé období malé Aleny.

Na další cestě nás ještě zastavilo citlivé téma osamělosti, nyní už ale v jiném světle. „Měla jsem kamarádky, ale mnohem víc kamarádů. Jenže věci mě trápily a nedokázala jsem o nich mluvit, protože jsem si myslela, že by mě lidi kolem nepochopili, nebo by se mi vysmáli.“ Z čeho to odvodila, proč si to myslela? „Protože ani doma se otevřeně a přímo nikdy nemluvilo, vlastně se mně nikdo na nic neptal, nezajímal se…to mlčení mám naučené. Ušla jsem dlouhou cestu přes ty výmoly, kdy mi říkali, že jsem tlustá, škaredá, byla jsem i ve škole otloukánek, na kterého si každý dovolil. Ale našla jsem v tom po čase svoji sílu (!) a za to jsem vděčná.“

A úplně nakonec se natěsno dotkneme znovu tématu žena. Žena jako bytost, která má ze své podstaty ženství dáno tvořit. Souvislost s kreativitou a Aleninou vleklou nespokojeností z toho, kdy opustila fotografickou školu a od té doby netvořila vůbec nic. Souvislost, která pojí dvě události jejího života, totiž malé opuštěné dítě v postýlce se síťkou a její sexuální chování 18 – 20 lety včetně kouření marihuany a pití alkoholu, vidí hned.

Jak o tom mluvíme, tady (ukazuje na podbřišek) ji to citelně zasahuje. „Cítím, jak moc jsem potřebovala náruč, cítím potřebu obejmout a jde to přes ženskost, kdy jak malá, tak velká Alena potřebuje pochovat. Kouřila jsem marijánku, pila alkohol, abych ztratila zábrany. Byla jsem nadšená fotografka, opustila jsem něco, co jsem milovala. Ale příčinu nevím.“

Pojďme tomu dát přiléhavé názvy. Čím vším si ubližovala? Alkoholem, trávou, dokud byla na fotografické škole, byla ještě potřeba tvořit jakž tak naplněna. Když tohle hodila za hlavu, všechno dobré od slovesa tvořit se z jejího života vytratilo.

Vyzvu ji, aby zkusila najít všechny motivace, které ji vedly ke zběhnutí od fotografování. „Zodpovědnost,“ vyhrkne.  Jakou to má souvislost? Nerozumím. „Nedokázala jsem dodat fotky včas, nebyla jsem zodpovědná. Nechtěla jsem tak zvaně vyrábět další lidi, kteří by na mě tlačili, abych dodala práci. Měla jsem ji moc ráda, jenomže jsem nedokázala říct, ani sobě to přiznat, že prostě práci nemám hotovou. Neuměla jsem říct, že to dělám pro radost, že mě to baví, že z toho mám krásný pocit a obrázek, ale netlačte na mě, nechtějte po mně termíny. Tím, že jsem jim to nevysvětlila, tak oni si vtvořili domněnku, že jsem nezodpovědná. To byl hlavní důvod, proč jsem to opustila. Pak jsem se ani nechtěla vracet do té vsi, protože mě měli lidi spojenou s tím focením, a všichni by se mě na to ptali, všichni by ode mě něco očekávali. To mi bylo nepříjemné. Potíž byla v tom, že jsem z toho pak byla celá divoká, že nedokážu vyjádřit, co v sobě mám, co cítím…“

Utekla od toho, co ji těšilo. Utekla před pohledy lidí a jejich očekáváním, protože neuměla říct, jak to má vůči fotografii nastavené. Tím svému okolí bezděčně poskytla záminku, aby si na ni vytvořilo názor nezodpovědného člověka a následně před tímto jejich pohledem nakonec vycouvala od fotografování. S vaničkou vylila i dítě, tak se tomu říká.

Vyšla z toho poznáním, že: „Vím, že jsem svoji dušičku oloupila. Udělala jsem obrovskou chybu, sama sebe i svoji duši vyvedla z rovnováhy a z té krásy, která mě těšila. Ranila jsem sama sebe, svou duši. Ale něco vám musím říct. Poslední dobou hodně myslím na to, že se k focení vrátím. Mám takové vnitřní nutkání, jakoby mě k tomu cosi přitahovalo. Chci fotit krajinu, zvířata, portréty. Už ne svatby na zakázku. Chci fotit pro svoji radost a pro tu krásu, kterou vidím kolem sebe. Pak se uvidí.“

Každé proč má své protože, a tak se musím poptat, kde že se vzala její averze k zodpovědnosti. Jestli na ni někdo někdy vyvíjel nějaký nátlak. Může to mít spojení s požadavky na ni kladenými, které nemohla splnit. Znovu nahlédneme do období, kdy jako dítě pobývala u babičky. „Babička mi často opakovala, musíš být zodpovědná! Já ti věřím, že budeš! Jak to vidím dneska, nejspíš mi to opakovala proto, že moje matka v jejích očích zodpovědná nebyla, když mně strčila k ní. Tomu slovu jsem nerozuměla a neměla jsem je ráda. Bylo pro mě bubákem. Jakmile je babička řekla, začala jsem se bát čehosi neznámého a protože jsem nerozuměla, stavěla jsem se proti tomu na zadní.“

Na časové přímce se celý projekt Aleniných motivací obnažuje. Zahází ještě dál a hlouběji, když Alena najde další souvislosti. Třeba tu se studiem, kdy těsně před poslední zkouškou studium opustila.

„Chtěla jsem odejít ze školy už v prváku, i ve druháku, který jsem opakovala, protože jsem se neučila. Obor mě nebavil, věděla jsem, že se mu nebudu věnovat. Jenže ostatní do mě hučeli jako do dubu, abych ze školy neodcházela. A já jsem ustupovala. Zase jsem se rozhodovala pod nátlakem a podle mínění druhých. Vůbec mi to tehdy nedocházelo. Když jsem se konečně rozhodla, že studium ukončím, nesmírně mi odlehlo. Cítila jsem tak svobodná. Vidím to teď tak, že tehdy konečně vygradovala moje vnitřní síla a vůle si dupnout a prosadit si svou. Rodiče moje rozhodnutí kupodivu perfektně přijali, já sama jsem nikdy nelitovala. Nepotřebuju mít vysokou školu, abych byla spokojená.“

Tak to byly ponory do hlubin Aleniny duše. Nakonec vyjádřila údiv nad tím, jak rychle se věci obnažily a vyčistily.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Přichází „jeho veličenstvo princ nebe“

vloženo: 14. 12. 2018

Zakrátko se přehoupne letošní rok do nového, zamáváme mu, někteří možná i poděkují za to, co přinesl, co dal i vzal (řečeno s Betty McDonaldovou) – protože i naše ztráty mají pro nás hluboký esoterický význam, a náruč otevře rok se složeným číslem 19, jež je nositelem sluneční energie.

Když se ještě je na okamžik ohlédneme za těmi už téměř uplynulými 365 dny, nemůžeme nevidět, co všechno se všude po světě dělo a do jaké míry to odpovídalo vibracím roku 2018. Řekla bych, že velmi. Především nejvíc bylo patrné demaskování – v ještě větší míře než v letech předchozích = toto téma zůstává a ještě bude přetrvávat (je to nezbytné), akorát se jeho hrot znatelně provrtává čím dál hlouběji. Viděli jsme mnohé případy, hlavně v mezinárodním dění, kdy padaly směšné maškarní masky a věci se zjevovaly v pravém světle. To na jedné straně. Na druhé se vyvalovaly kaly ze dna, kdy samozvaní moci vládci už bezostyšně odhalovali své v mnohém nepochybně zvrácené záměry s lidstvem. Nu a k tomu podle fyzikálních zákonů vyvolávalo toto reakci, neboť každá akce vyvolává reakci, a děly se věci. Jak už jsem psala loni, nůžky mezi materiální stránkou světa (moc, peníze a touha ovládat za každou cenu) a mezi duchovní podstatou lidí (potažmo světa) – jichž se probouzí stále více, se také rozvírají čím dál více. A ještě to zdaleka nekončí, stále jde teprve o rozehrávání.

Zůstanu ještě chvíli při pohledu na mezinárodní události. Mocenské hry bily do očí, české luhy a háje nevyjímaje. Vytvořila se atmosféra, že struna byla napjatá k prasknutí, že stačí málo, aby se svět potřetí ocitl v otevřeném válečném konfliktu. Jeden čas se tyto energie tak silně zhmotňovaly, že byly málem uchopitelné. V protikladu k tomu citelně vzrůstala a roste jiná síla – píši záměrně síla, protože se nejedná o bojechtivou a vládychtivou energii, nýbrž o duchovní energii lidí. Lidé už vidí, co je ve hře a o co se hraje. Vlastně o koho se hraje. O nás samé. O naše životy, o jejich kvalitu, často to hraničí se samou existencí. Stačí se dívat. Ač nás –  nerozpakuji se říci –  síly temnoty chtějí „utančit do bez vědomí“, abychom zapomněli, kdo jsme a kým jsme, nebo nejlépe pro ně, abychom si na to vůbec nerozpomněli, vidím to nadějně: neprojde jim to a neprochází lehce. Lidstvo se pozvedá ve svém procitnutí a vědomí a nejeví jednoznačné tendence nechat na sebe hodit sítě. Jistě, není vyhráno, ještě ne. Zraněná kobyla kope kolem sebe, ale je to hysterické kopání z blížícího se konce: Dělá při tom chyby a odhaluje se, tedy, jak už jsem zmínila, demaskuje se. Mnohem jasněji vidíme, s kým máme co do činění.

Je potřebné tyhle proudy vidět a nestrkat před nimi alibisticky hlavu do písku, protože z těch vysokých pater zasahují do těch pod sebou, tedy až k základním jednotkám, totiž k nám, k jednotlivcům. Evoluce je rozjetý vlak a není síla, která by ho zastavila. A protože energie neproudí nikdy jen jedním směrem, totéž platí obráceně. Tím, jak sílí jedinci, tím více působí a ovlivňují patra nad sebou. Jistě mnozí z vás prožívali své osobní energetické transformace, k nimž impuls přišel s nějakou zásadní změnou ve vašem životě. To je dobře, protože jedině nějakou působivou událostí se vědomí může transformovat, věci se pak hýbají dopředu a my se posouváme, rosteme, stáváme se vědomějšími a bdělejšími a stoupáme po spirále vývoje.

Tento trend bude pokračovat, musí pokračovat. Prožíváme přechod do tzv. pátého světa, do vyšší dimenze. Tyhle kosmické evoluční síly „vědí“, co dělají. Spolu s pátou dimenzí se velmi aktivuje pátá čakra, jejíž hlavní „náplní práce“ je komunikace, důraz na ni. Jedině zdatná, plodná a konstruktivní komunikace má větší moc než zbraně a také nesrovnatelně lepší výsledky. Příklady si jistě dosadíte sami.

A nyní se podívejme, co tedy o nadcházejícím roku „soudí“ čísla, co od něj můžeme čekat, jak chápat jeho energetické téma a úkoly pro nás s tím spojené.

Protože každé číslo ovlivňuje jiné číslo, podívejme se nejprve na výklad celého posledního dvojčíslí, tedy devatenáctky, která v sobě ukrývá další složené číslo 10.

Tento „princ nebes“ je sám o sobě jednou z nejpříznivějších vibrací. Symbolem 19 je Slunce a „princ nebe“ se mu „podomácku“ říká proto, že naznačuje vítězství nad dočasnými protivenstvími, jako je zklamání, neúspěch apod. Pokud jde o skryté mocné číslo 10, zachovává si energii své veškeré moci, s výjimkou nebezpečí zneužití, která je jinak desítce vlastní. S devatenáctou se to má jako s velmi silnou lampou (Slunce), jejímuž světelnému kuželu neunikne žádný temný kout, žádná škvíra, v níž by se mohli ukrývat třeba nebezpeční škorpioni. Znamená to, že nám prosvítí i ty prostory v našich životech, kam jsme ještě i po předchozích smýčeních nedosáhli či nedohlédli. Vnese do nich světlo, aby temnota – skryté věci – vystoupily do světla, mohly být rozpoznány a „zneškodněny“. Týká se to nás všech individuálně, také ovšem na úrovni oněch zmíněných vyšších pater věžáků. Toto číslo slibuje naplnění, štěstí, úspěch v podnikání všeho druhu, samozřejmě legálního a čestného. Je přejícné, na rozdíl od předchozí 18. Jeho vliv „umí“ výrazně umést cestu a zmírnit negativní vibrace.

Samozřejmě tím není dáno, natož zaručeno, že všechno půjde jako po másle. Jelikož však 19 v sobě nese aktivitu a hodně tvořivé (!) energie, půjde to zčerstva, ráz na ráz, žádné otálení a přešlapování na místě. Bude po nás vyžadovat aktivitu, budeme trénovat a posilovat sebedůvěru, což je jeden ze základních pilířů osobnosti. Nula skrytá v čísle 10 bude „tlačit“ na uplatnění našich vnitřních darů = našich potenciálních zdrojů. Ty jsou skrytým pramenem v našich hlubinách a jsou připraveny vytrysknout hojným proudem. Nezapomínejme, že tyto zdroje zvyšují energii ostatních čísel – uvidíme, jaké vlastnosti jsme rozvinuli či znásobili, nebo ještě ne zcela rozvinuli. Těmito vlastnostmi jsou síla, citlivost, intuice a výmluvnost.

Jak sami vidíte, 19 je něco zcela jiného, než 18, ačkoliv, jak už jsem napsala, ústředí témata této doby zůstávají. Jedním z nich je také v souvislosti s úklidem v nás samých jeho pokračující trend. Musí zmizet všechno, co nás zpomaluje, zatěžuje, co nám ubližuje a nevyhovuje už naší potřebě. Vlak, kterým jedeme, budou nadále někteří cestující opouštět v různých stanicích, jiní budou přistupovat.

Buďme na to připraveni uvědoměním si, že každý z těch vystoupivších už splnil svoji úlohu a přestoupí si na jiný vlak s jinými cestujícími. My pojedeme dál tím svým a noví pasažéři se s námi povezou opět různě dlouhou trasu (dobu) – dvě stanice, pět stanic, jak bude potřeba.

Nyní se podíváme na celkový součet letopočtu, který nám dává složené č. 12. Loni (2018) jím byla 11. K té jako k mistrovskému číslu bych nyní jen dodala krátkou poznámku. Odstraňování polarity v našem světě bude pokračovat. I nadále se budou projevovat neobvyklosti, například ve formách projevů protestů, odporu, mohou se ukázat až prvky anarchie. Také její zdvojený potenciální vliv inspirace potrvá zhruba do února. U výměny energií to totiž nechodí, jako když luskneme prsty. Energie či vibrace mají svůj rozběh, nárůst, vrchol a klesání, jež se podobá dlouhé vlečce. Chci tím říci, že vibrace proměny se neděje ze dne na den. Tak a zpátky k číslu 12.

Zůstává vibrace jedničky, dvojka k tomu a máme dokonalé číslo 3. Zde se nám symbolizuje několik věcí, které se budou hlásit o slovo.

Jednička zachovává tvořivost Slunce, jedinečnost, i mužskost, horko a ducha. Dvojka (Luna) jako ženské číslo symbolizuje zrcadlení, citlivost, intuici a trojka spojuje všechny a patří ke šťastné planetě Jupiter. Trojka je dokonalé číslo, symbolizuje rovnostranný trojúhelník, základní princip (stavební kámen) vesmíru. Považuje se za „pravé“ číslo naplnění. Hezké, viďte. Jenomže každá mince má dvě strany a není kouře bez ohně. Tak i tohle „dokonalé“ číslíčko má své skryté poselství. Nabádá nás k opatrnosti, abychom nepodléhali plánům nebo intrikám ostatních. Jakoby říkalo: buďte ve střehu v každé situaci, dávejte si pozor na licoměrnost těch, kteří by vás mohli využívat k dosažení svých vlastních, mnohdy neférových cílů. Zkoumejte motivaci, pokud vám někdo začne mazat med kolem pusy. A zase se to týká našich soukromých životů stejně jako společenských, i těch, kteří z titulu svého postavení řídí a vládnou státům (tedy lidem). Měli by hlavně řídit a sloužit (lidem), jenomže ve velké míře spíše vládnou, chovají se licoměrně, aby bylo dobře hlavně pro ně. Čili také tento vliv se bude vyostřovat a zároveň otevírat výzvy a šance, jak s ním naložit. Předloží nám přímo hamletovskou otázku, jestli být, nebo nebýt obětí, jestli položit hlavu na špalek, nebo ji hrdě zvednout. Ne nadarmo se v čísle 12 jednička považuje za učitele, dvojka za pokorně klečícího studenta. V té souvislosti se dá říci, že 12 tedy symbolizuje vzdělávací proces na všech úrovních. I na to buďme připraveni. Kdo je připraven, nebývá zaskočen.

Stejně jako loňská 11, tak i letošní (2019) 12 patří podle moudrosti indiánských šamanů do šíře vyšších kosmických bytostí. Podle jejich filozofie je to tak: spojí-li se naše vyšší Já (1) se silou země (2), otevře se síla posvátné dvanáctky, oné vyšší bytosti, která stojí po boku posvátné dvojky a působí skrze ni. Je to duch všech Zemí.

Podala jsem obecný náhled na působení energií roku 2019. Samozřejmě každý z nás konkrétně si nese své individuální výzvy a úkoly svého života s ohledem na svá osobností čísla, na něž však obecné vlivy energií roku dopadnou taktéž – ve větší či menší míře, jak dáno cestou a rychlostí po ní každého z nás.

Co říci závěrem? Čím více necháme věci volně plynout, čím méně je budeme znásilňovat, tím bude lépe pro nás. Nechme se vést, nechme se inspirovat, avšak nebojujme ve smyslu chtít obrátit proud řeky, jen aby bylo po našem. Protože když bojujeme, stále přicházejí soupeři. Buďme raději intuitivně v souladu s energiemi nadcházejícího roku co nejvíce a využijme možností, které nám přinese.

Inšana

 

 

Dopis od Šárky

vloženo: 30. 11. 2018

Vážení a milí čtenáři mého webu,

tento týden jsem dostala e-mailem hřejivý dopis, který mě potěšil a udělal mi pochopitelně velkou radost. Na mojí práci (v podstatě na jakékoliv) je nejcennější tzv. zpětná vazba, a proto každý ohlas či reakce na ni činí člověka šťastným. Alespoň u mně to tak je. Ale zpátky k dopisu. Poslala mi ho Šárka Š.  a já jsem dopis s jejím laskavým svolením zkopírovala a vložila zde (viz odkaz). Chtěla jsem ho umístit do Referencí klientů, ale nepodařilo se mi kopii dopisu vložit, tak jsem volila tuto cestu. Kliknutím na název příspěvku se rozbalí odkaz, kde si jej budete moci přečíst.

Zdravím vás a přeji poklidné dny nadchzejícího adventu

Inšana

Dopis od Šárky

 

Zrcadlení času a událostí

vloženo: 13. 06. 2018

Dnešní zamyšlení související s čísly jsem nazvala Zrcadlení času a událostí. Chci zmínit několik příkladů, v nichž se scházejí jistá data se záměrem věcí a všechno to ukazuje na promyšlené, uvážlivé postupy s cílem vtisknout události takové souřadnice (energie), aby se docílilo co možná největší účinnosti sledovaných cílů.

Jdeme na to.

Nejprve krátký výlet do historie. Sáhnu v něm po příkladu, který všichni dobře známe, k založení Karlova mostu.  Obecně je přijato, že základní kámen k němu byl položen v roce 1357. Prameny uvádějí, že se tak stalo 9. 7. 1357 a další dokonce že to bylo v pět hodin třicet jedna minuta, tedy 5. 31 h. Tento přesný okamžik vypočítali astrologové.

V datu a hodině se nachází palindromická řada lichých čísel, která měla ochránit most před zbořením povodní, útoky zlých mocností a vůbec před vší zkázou. Všechny známé planety kromě Marsu byly tehdy v tento okamžik v astrologicky nejpříznivější poloze, totiž nad obzorem – Mars je symbolem velkých činů, ale též války Kromě Marsu a Měsíce byly tyto planety v Raku a v Rybách, tedy ve vodních znameních. Slunce se právě nacházelo v ascendentu znamení Lva, heraldického symbolu Království českého. A navíc byl Saturn v konjunkci se Sluncem, což bylo v té době chápáno jako šťastné znamení, protože nepříznivý vliv Saturnu byl překonán působením Slunce. Palindrom je slovo, skupina slov nebo čísel, která čtená oběma směry mají stejný srozumitelný význam. Zde se tedy jedná o tuto řadu: 1 3 5 7 /letopočet/, 9 7 /den a měsíc/ 5 3 1 /hodina a minuty/. A teď to zkuste přečíst pozpátku…

O Karlovi IV. se dobře ví, že byl zaníceně věřícím člověkem a navíc zasvěceným mystikem. Pakli-že si nechal od astrologů spočítat nejvhodnější okamžik k položení základního kamene, věděl, co a proč dělá. Z toho je také patrné, jaký zásadní význam události přikládal. A nic na tom nemění ani skutečnost, že Karlův most byl několikrát v historii pobořen povodněmi a musel být opravován, nicméně žádná pohroma ho nezdolala. Stojí dodnes.

Zůstane ještě další chvíli v Českém království a podíváme se na více než zajímavou shodu v osudech dvou význačných mužů, tak nebetyčně odlišných a rozdílných, přesto spojených osudově s osudem této země.

Přemysl Otakar II., zvaný též král železný a zlatý, a Jan Lucemburský, jak se traduje, hlava evropského rytířstva. Oba dva krále spojuje jisté tajemství…

Oba dva měli syny jménem Václav.

Tito synové byli v útlém věku vězněni na královských hradech společně se svými matkami. První na Bezdězu, druhý na Křivoklátě. První nastoupil na český trůn jako Václav II. a druhý (po biřmování) jako Karel I., pozdější císař římský Karel IV.

Oba synové měli syny jménem Václav, ale tehdy nebylo toto jméno žádnou výjimkou, spíš naopak.

Vraťme se k našim prvním Václavům. První byl vězněn svým poručníkem, druhý otcem. Oba dva ve věku sedmi let byli odvezeni mimo České království z téhož důvodu: jejich nároku na český trůn.

Oba dva princové se vrátili do Čech a museli se znovu učit rodnému jazyku. Oba se stali českými králi. Václav II. byl korunován 2. 6. 1297. Karel I. (Václav) byl korunován o 50 let později –  2. 9. 1347. Obrátíme-li devítku, získáme stejné číslo. Podobně jako rok 1938 rozpad Československa a stejný scénář v roce 1993, rok 1968 sovětská agrese, 1989 konec komunismu (oficiálního) v Čechách.

Jsou to zarážející podobnosti, viďte.

Václav II. byl zetěm krále Rudolfa Habsburského. A naopak, vévoda Rudolf IV. Habsburský byl zetěm Václava – Karla I.

Jejich otcové podnikli nákladné výpravy s cílem christianizace. Přemysl II. do Prus a Jan Lucemburský do Litvy.

Přemysl Otakar II. měl za manželku Kunhutu a Jan Lucemburský Elišku – tedy Elizabeth, což zašifrováno je totéž co Kunhuta Šifrováním se ale zabývat nebudeme. Uvedla jsem to jenom pro zajímavost.

Oba dva králové zahynuli v bitvě mimo České království. Přemysl Otakar II. zradou spojenců, Jan Lucemburský neschopností velení spojenců. Přemysl Otakar II. v bitvě u Suchých Krut (Moravské pole), Jan Lucemburský v bitvě u Crécy (Kreščak). Suché Kruty lze v zákrytu polyfonie i pozpátku číst jako Crécy.

Oba čeští králové věděli den předem, že bitva je ztracena. Přesto druhý den očekávali smrt v bitevní vřavě s mečem v ruce. Tehdy již osleplý Jan Lucemburský se nechal připoutat ke svým českým šlechticům, kteří jen pak vedli do bitvy.

Oba dva králové zahynuli ve stejný den – 26. Srpna. Přemysl 1278, Jan r. 1346. obě událostí dělí číslo 68 – magické číslo českého národa.

Nyní bych se ráda zastavila u notoricky známých příběhů a u podivných shod mezi atentátem na Abrahama Lincolna a atentátem na Johna F. Kennedyho. Jak uvádí ve své knížce Silnější než Da“niken Zdeněk Patrik, je nutné přiznat jeden z velkých rozporů, kterému se různí vykladači až úzkostlivě vyhýbají: Abraham Lincoln byl zavražděn a zemřel 14. 4. 1865 a John F. Kennedy byl zavražděn a zemřel 23. 11. 1963.

Obě události dělí časový interval 98 let, zrcadlení čísla 98 je 68 nebo 89. Je docela možné, že právě rozdíl v dataci je klíč k celé záhadě, která zatím zůstává z mnoha důvodů nevysvětlena a nevyřešena.

Abraham Lincoln byl zvolen prezidentem v r. 1860, John F. Kennedy v r. 1960. Obě událostí dělí časový interval 100 let.

Andreu Johnson – nástupce Abrahama Lincolna – se narodil v r. 1808, nástupce Kennedyho – Lyndon Johnson – se narodil v r. 1908. Obě události opět dělí interval 100 let.

Vrah a. Lincolna – John Wilkies Botha – se narodil v roce 1839, možný vrah J. Kennedyho – Lee Harvey Oswald – se narodil v r. 1939. Obě dvě historické události dělí, jak překvapivé, znovu časový interval 100 let. Oba dva vrazi byli zabiti dříve, než se k činu přiznali.

Lincoln měl sekretářku jménem Kennedyová. Sekretářka J. F. Kennedyho se jmenovala Lincolnová. Jméno Oswald prozrazuje místo atentátu – Dallas (obráceně).

Atentát na A. Lincolna byl spáchán ve Fordově divadle. Prezident Kennedy byl zastřelen v automobilu značky Ford Lincoln. Oba prezidenti byli střeleni do hlavy, když seděli vedle svých manželek. Oba byli zavražděni v pátek. Na tomto místě – pokud jde o pátky jako dny, kdy se něco zcela zásadního událo a mělo to dalekosáhlý vliv – se odkáži na svůj článek na mém webu s názvem Nápadně podivuhodné shody.

Tak by se dalo ve výčtu opravdu prapodivných shod a neuvěřitelností pokračovat. Máme snad o nich nabýt dojmu, že jsou jenom náhodné?! Ale kdeže…

S numerickými kombinacemi i astrologií se pracuje dodnes, jen to málokdo veřejně přizná asi z obav, že by se mu okolí vysmálo či ho dehonestovalo. Čísla však mluví sama za sebe, čísla mají svůj vnitřní život, který se přenáší na všechno, k čemu se vztahují. Při jejich symbolické m užití z pohledu numerologie jsou nositeli jisté energie, která svým způsobem ovlivňuje hmotu, tzn. objekty i lidi.

Už několikrát jsem zaznamenala, že sídla cestovních kanceláří se více, než by mohlo být nazváno náhodné, vyskytují na čísle, které přímo symbolizuje pohyb, cestování a dobrodružství. Je to číslo 5 a následně ta, která dávají součet 5, tzn. například 14 a 23. Také u sídelních míst různých bankovních domů lze vysledovat taková čísla, která se váží k akci (!) a na peníze.

Onehdy jsem si povšimla zajímavého data. Televize Barrandov začala vysílat 11. 1. 2009 v 11 hodin a 1 minutu! Datum i čas jsou jasně orientované na úspěch (a slávu)! Jsou to vlastně samé jedničky, protože i součet čísel v letopočtu dává 11. Někdo si očividně dal tu práci, aby stanice přesně takto – a ne jinak (!) začala vysílat.

Podívejte se kolem sebe a možná sami objevíte neobyčejnost skrytou za pláštíkem všednosti.

Ivana Inšana PÍHOVÁ