vloženo: 3. 02. 2020

Aktualizováno 3. 2. 2020

Největší ranou pro rodiče je dívat se dítěti do hrobu. Paní Andrea si v době, kdy jsme se poznaly, právě takovou zkušenost odžívala. Pomoc pro ni se mnou vyjednal její tehdejší partner z čirého strachu o ni. Také ji za mnou musel doprovodit. Paní Andrea byla ve stavu, který se těžko slovy popisuje. Nejpřiléhavější by snad mohl být výraz, že se ocitla na dně propasti.

Není vyhnutí, musíme se vrátit ke dni, kdy se dozvěděla o dceřině úmrtí. To se odehrálo před teprve před čtyřmi měsíci. Andrea ceká v nemocničním pokoji, až bude moci zavolat, jak dopadla operace její dcery. Je unavená, celou noc nespala a přeje si jediné, aby mohla být se svojí dcerou a držet ji za ruku. Nic strašlivého nepředpokládá.

Když se dovolá na oddělení, doktorka jí sdělí, že sice operace nádorů v břiše její dcery byla úspěšná, nicméně se dozví hrůznou diagnózu, že dcera zemřela po operaci. Hodinu se jí snažili oživovat, žel, bez úspěchu. Bylo jí čerstvě teprve šestnáct let.

Andrea nevěří tomu, co právě vyslechla. Spouští se obranné mechanismy, její smysly odmítají přijmout obsah zprávy. Jenomže z  telefonu dále zaznívá, že se má přijít s dcerou rozloučit. V panickém poplachu paní Andrea vyběhne ven před nemocnici, musí si zapálit cigaretu, poté běží na jednotku intenzivní péče. „Andrejka je celá přikrytá prostěradlem, sestra mě upozorňuje, že nevypadá dobře, že má posmrtné skvrny všude po těle. Odkrývám ji, lehám si k ní a dvě hodiny se s ní loučím.“

V příběhu, který slyším, vidím rozdílnost od jiných, kdy maminky či otcové neměli šanci se s mrtvým dítětem rozloučit. Rozloučení je nesmírně významné. Když není, je to pro pozůstalé rodiče ještě horší úděl. Možná že nejen pro ně, možná i pro duši odcházejícího člověka. Andrea na to konto rozechvěle poznamená: „Jsem nesmírně vděčná, že jsem to mohla udělat. Je to moje jediná útěšná jiskřička v tom žalu. Vím, že šla do světla, jenomže já jsem sobec, nedovedu si představit život bez ní.“

Pláče. Má právo být nešťastná a zoufalá, je namístě držet tryznu a dovolit si jakýkoliv projev smutku nad odchodem své milované dcery.

Andrea mladší byla vymodleným dítětem. Přišla na svět až po osmi letech manželství. V těhotenství otec dítěte matku opustil.  „Zůstaly jsme samy, sama jsem ji vychovala. Vůbec to ale nebyly dobré časy. Dala jsem se na alkohol, byla jsem workoholička, vyčítám si teď úplně všechno.“

Je jí mizerně, a je to na ní hodně patrné. „Byla jsem pořád v práci, dítě jsem nechávala hlídat, kde jsem mohla, babičky nefungovaly, sjednávala jsem si péči o dítě se studentkami, musela jsem platit nájem, uživit nás, měla jsem dvě i tři práce, bylo to strašně vysilující. Začala jsem pít. Musela jsem nás uživit, abychom přežily. Vlastně ne, nešlo jenom o uživení a placení nájmu, chtěla jsem, abychom se měly dobře. Byla to moje naléhavá potřeba. Jenomže dcera byla víc s cizími lidmi než s mámou.“

Přijmout takovýto fakt je velice těžké a bolestné. S ještě čerstvou a otevřenou ranou v srdci za pronásledování výčitek svědomí téměř nemožné. Avšak taková byla situace, a protože už ji nelze změnit, zbývá jediné, přijmout ji. Nebo se o to aspoň pokusit. Andrea odmítá. „Ono by to šlo, kdybych nebyla tak falešně hrdá a nemyslela si, že to zvládnu sama. Nechtěla jsem být nikde nikomu za nic vděčná. Chtěla jsem všechno dělat sama, byla jsem tak naučená. Neuměla jsem si říct o pomoc. Přítel by mi nejspíš pomohl, kdybych mu řekla, ale neudělala jsem to. Mohlo být všechno jinak, mohla jsem situaci řešit jinak, kdybych si uměla říct o pomoc a přijmout ji.“

Trápilo a hryzalo ji svědomí, které zalévala alkoholem, přestože, jak sama říká, dobře věděla, že jde špatným směrem. “ Byla to hrozná chyba,“ připouští.“ Pociťuje obrovskou tíhu a lítost. „V duchu jsem se si to bála přiznat, dneska už vím, že jsem tehdy neviděla jiné východisko, jak situaci řešit. Spadla jsem do závislosti na alkoholu, neustále jsem pracovala, nezvládala jsem to ani doma ani v práci, doma jsem se dvě hodiny prospala, abych mohla trošku fungovat a být s dcerou aspoň chvíli, a tak se to točilo pořád stejně dokola a vlastně se situace jen zhoršovala.“

Paní Andrea tedy sem tam chvíli fungovala, dbala třeba na to, aby bylo doma uklizeno. Čas na dceru se ještě o to více umenšil. Mateřský kontakt s dítětem, pohlazení, popovídání, zájem se ztrácel někde za nedosažitelným obzorem. „Nevím, jak dlouho to takhle trvalo, ale určitě dlouho.  Čas se mi smrskával na práci a pití a následné stavy částečného vystřízlivění.“

Andrea z vlastního rozhodnutí nastoupila léčení, jenomže po návratu se sklínky s alkoholem chytila znovu.

Ptám se, jak to má s pitím dnes? „Po smrti Andrejky tohle už nikdy praktikovat nebudu.“ Chtěla tím něco významného naznačit, žádám ji, aby to rozvedla, přiblížila. „Chci říct, že jsem s malými časovými přestávkami pila pořád, pořád jsem se k alkoholu vracela, vždycky se vyskytla příležitost nebo podnět, abych se napila, nechala jsem se k tomu svádět. Pila jsem do poslední chvíle. Smrt mojí dcery je můj trest za to všechno.“

Je zapotřebí nahlédnout tak zvaně do kuchyně, do rodinného zázemí, protože z valné většiny případů se právě v něm odehrávají ta největší lidská dramata a právě v něm jsou zároveň skryté jejich příčiny.

Andrea mladší vůbec tátu nepoznala, matka si to ani nepřála, protože otec své dítě nepřijal, což dal důrazně najevo tím, že matku v těhotenství opustil. Našel si jinou rodinu. Andrea mladší věděla, že ji otec jako svoje dítě odmítl. To je další velice zatěžující fakt pro dítě. Nepřijetí dítěte je pro rodinný kruh a dítě samotné až děsivě destruující faktor.

„Když Andrea zemřela, spojila jsem se s ní přes médium a mluvila s ní, a mezi prvními jejími větami bylo, že odpouští tátovi. Vzkazovala, jakou chce na pohřbu písničku. A mně vzkázala, abych nebyla nešťastná. Vlastně mi přišla říct, že nějaká jiná forma života po smrti existuje a že je jí už dobře, že ji nic netrápí, a abych se na ni nezlobila, že mě tady nechala, že by to stejně dopadlo špatně a že nám oběma zkrátila trápení. Jenže já jsem nechtěla, aby něco ukracovala, potřebovala jsem si to vyžrat až do dna,“ obnažuje se paní Andrea.

Našlapujeme po špičkách dál tragickým příběhem a zkoumáme, jak se dcera projevovala, než se ocitla v nemocnici? Paní Andrea říká, že poslední dva měsíce před smrtí byla pořád hodně bledá, že chodila jako tělo bez duše. Hodně moc spala, třeba až do odpoledne, byla pořád unavená, nic se jí nechtělo dělat. „Ptala jsem se jí, jestli ji něco netrápí, nebo není, nikdy nic neřekla. Až jsem se na ni zlobila, že je líná. Bylo mi to ale divné, tak jsme šly na krev. Zjistili, že má málo železa, že je chudokrevná. Já jsem to tak měla kdysi taky, když jsem byla ještě vegetariánka, tak jsem řekla, neboj, to spravíme. Odšťavňovala jsem jí zeleninu a ovoce, krmila jí masem, kromě toho dostávala železo v pilulkách, snažila jsem se to vylepšit, jenomže pak jsme šly kontrolně podruhé na krev… Andrea nechtěla, děsně se bála jehel a doktorů vůbec, no a tam doktorka řekla, že se krevní obraz nelepší, že vůbec není dobrý, že dcera asi někde krvácí dovnitř. Odvezla jsem jí do nemocnice. Hned ráno mi odtud volali, že mám okamžitě přijet, že má Andrea v břiše nějaké útvary, které tam nepatří a musí ji převézt do motolské nemocnice v Praze. V Motole potvrdili, že má v břiše tři útvary, ale říkali, že ji pomůžou, dodnes slyším ta slova: to dáme, bude to dobré. Byla jsem smířená s tím, že se z toho dostane. Andrejka o tom musela vědět mnohem dřív, než já a byla s tím trápením sama. Mám strašlivé výčitky, že jsem to nepoznala dřív, že jsem ji na krevní rozbor nevzala dřív, mohla jsem jí zachránit.“

Paní Andrea své tvrzení jakoby podtrhuje naléhavostí a vehementností v hlase, což mě přivede k otázce, jak si může být jistá? „Mohla jsem tomu předejít. Andrea často krvácela, pořád si kupovala tampony. Když jsem se jí ptala, jestli nemá menstruaci nějak moc často, odsekla, že nemá. Zatajovala mi to.“

„Myslíte, že to dělala proto, aby vás ušetřila?“

„Ne, ona se hodně bála doktorů, proto nechtěla ani na tu krev. Měla jsem být důslednější, měla jsem být lepší matka. Všechno jsem měla udělat jinak, takhle to nemělo dopadnout.“

Ptám se jí, jestli ví, co bylo přímou příčinou úmrtí její dcery? „Řekli mi, že jak jí ty nádory utlačovaly funkce všech důležitých tělesných orgánů, tak se v třísle utrhla krevní sraženina, ta se dostala do plic a nastala embolie. Ta byla důsledkem.“

Následně vedeme několik minut náš psychoanalytický rozhovor ve spirituálním pohledu, například mě zajímá, jak paní Andrea vnímala posmrtný kontakt se svoji dcerou. „Myslíte, že se třeba její duše rozhodla z těla odejít? Že to byla její volba? Jak to vnímáte? „Sama se rozhodla ukončit život a pustit tělo. To mi dala jasně najevo v tom vzkazu a i můj pocit z toho byl velmi intenzivní. Už tady nechtěla být, už se nechtěla trápit, nechtěla trápit hlavně mně…“

„Je tento váš vjem pro vás do nějaké míry aspoň trošku ulehčující, osvobozující?“ „Nijak mi to neulevuje, protože jsem jí nedala dost najevo, že bych při ní stála. Byly bychom na to dvě a zvládly to.“

Paní Andrea si má za zlé, že mohla věci zvrátit k lepšímu, kdyby si své dcery více všímala, kdyby ji víc vnímala. Netrávila s ní dost času, k tomu si našla nového partnera, s tím předchozím její dcera neustále bojovala, neměla ho ráda, oba bojovali o přízeň a pozornost Andrey. „Jejich nesmiřitelný posto a boj mě hodně unavoval a vyčerpával. Chtěla jsem po něm, aby odešel, chtěla jsem s ní být raději sama.“

Posléze přišel do Andreina života jiný muž. Mladší Andreu si získal tím, že s ní jednal na rovinu jako s dospělou, sobě rovnou. „Mohli jsme mít všichni konečně rodinu, měli jsme se přestěhovat k němu do domku, kde měla Andrea kolem sebe zvířata, která milovala, měli jsme plány, jak si zařídíme život. Tohle všechno se mělo uskutečnit právě v těch dnech před tím, než zemřela.“

Paní Andrea obnažuje svoji duši do ještě větší hloubky, když se rozhodne říct, že: „Cítila jsem, že někdo z nás zemře, ale nevěděla jsem, že to bude právě Andrea. Vykládám karty, k tomu mám živé sny, viděla jsem, že padl strom, tušila jsem, že se něco stane, ale myslela jsem, že jde o mého otce. Místo toho, abych si všímala dcery, jsem vodila po nemocnicích a vyšetřeních tátu, pomáhala mu, zatímco pomoc potřebovala Andrejka.“

Vyčítá si svoji pomoc zaměřenou nesprávným směrem. Odmlčí se a tiše pláče.  Pociťuje zimniční chvění. „Nevěděla jsem, že je nemocná, byla jsem zaměřená na tátu. Myslela jsem si, že jde o nějaký holčičí neduh, který se spraví…“

Rána po dítěti se nikdy zcela nezhojí, i když se s ní člověk časem nějakým způsobem vyrovná. Nemůže být nic horšího v životě lidském, než když matka přežije své dítě. Mnozí se ptají, proč? Proč mě se to stalo? Možnou berličkou, jak to ustát a nepřijít o rozum, může být, že s takovým plánem přišla duše na svět do těla a ten plán měl nějaký vyšší duchovní smysl. Smrt musí mít přece nějaký smysl, stejně jako život, stejně jako všechno kolem nás, ve vesmíru…  Ne, nic nechci zlehčovat, jen hledám oporu pro tak šíleně vypjatou situaci pro to, aby měl člověk sílu dostat se z propasti, do které byl vržen.

Vraťme se zpět od úvah k našemu příběhu. Když zaměříme pozornost ke shrnutí takzvaného Andreina provinění, zazní z jejích ústa tato slova: „Vždycky jsem byla špatná máma!“ Zareaguji, a ptám se, proč užila slovo vždycky, které dosud nezaznělo.

„Protože jsem si vždycky našla řadu výmluv, proč si s ní právě teď nehrát, proč se jí nemůžu věnovat, proč nedělat to nebo ono. Že jsem byla unavená je sice pravda, ale hlavně to byly moje výmluvy.

„Ano, byla jsem permanentně unavená až vyčerpaná tak, že mi bylo zatěžko zvednout ruku nebo nohu. K tomu jsem byla nemocná. Měla jsem, a mám stále, syndrom chronické únavy, panickou psychózu, syndrom sociální fobie, deprese. Často jsem ani vyjít ven nemohla. Docházela jsem do nemocnice, vlastně docházím pořád, doteď se ambulantně léčím.“

Ze shrnutí vypluje celkem očekávaný závěr. Uznává, že si situaci přivodila sama svým stylem života. “Pracovala jsem třeba půl roku v kuse bez minuty volna, pořád jsem byla ve stresu. Dělala jsem všechno pro to, abych si život zničila, sama sobě jsem podřezávala větev. Abych něco někomu dokázala.“

„Komu a co jste chtěla dokazovat?“

„Tátovi!“

„Proč jemu?“

„Protože jsem s ním vyrůstala sama a on ze mě vychovával chlapečka.“

„Kde byla vaše matka?“

„Odešla s mojí sestrou. Bylo mi pět let. Táta taky jenom dřel, pracoval, na mně neměl čas, pak si našel přítelkyni, alkoholičku. S tou jsem vyrůstala.“

Máme před sebou zkopírovaný vzorec života determinovaného rodinnou a generační disharmonií. Neboli přenos starých rodinných břemen z generace na generaci. Třebaže Andrea nechtěla pracovat jako otec v pohostinství, chtěla být kadeřnicí, a jak říká, mohla jsem tím všechno ve svém životě změnit, nestačilo to, i když nechala dceru studovat, co ona sama chtěla a nenutila ji dělat něco jiného. Nechtěla, aby její dcera dopadla stejně jako matka. Jenže nezdravá generační linie se projevila sice rafinovanějším způsobem, nicméně stejně patologickým.

Dozvídám se, že už jako malá, teprve jedenáctiletá, pracovala s otcem v pohostinství.  Otec ji odmalička nutil pracovat na hospodě. To je pozadí, z kterého Andrea vzešla. To nám nabízí odpovědi na několik věcí. Žádám Andreu, aby je zkusila vyhledat sama.

„Posadila jsem si peníze (výdělek) nad všechno ostatní, jako můj táta. Žila jsem jako on. Hlavně vydělat a ukázat, že nejsem žádná obyčejná baba, jak říkával. Táta tvrdil, že se musí pořád makat, nehekat, nemarodit, i když má člověk horečku“. Neboli se obětovat pro peníze, podotknu. „On to tak měl a naučila jsem se to i já. Nakonec, co jsem nechtěla, se beztak stalo, jeho model jsem přejala i já jako životní styl.“ Později se dopracovala k poznání, že jde o veskrze špatný a ničivý styl, že jej chtěla změnit, ale už neměla sílu ani energii. Podíváme se znovu na funkci matky a péči o dítě v propojení s touto rodinnou situací a zázemím. Jako malá byla vhozena do situace, kdy se musela přizpůsobit, nebylo vyhnutí, a jako nechtěný dar si toto kompletně přenesla do svého života. „K tomu jsem se nikdy neměla ráda,“ dodá Andrea.

Od koho a jak by se to mohla naučit, když s ní odmala zacházeli jako s levnou pracovní silou, jako s koněm, který musí dřít od souvrati k souvrati, bez špetky ohledů a úcty k sobě. Patří sem i to, že neuměla odmítat, říkat ne. Což má zase trošku jinou konotaci v tom, že byla tlustá a ošklivá. Bylo to tak, nebo to slyšela o sobě jako hodnocení a přijala jako fakt? Ne, připouští, bylo to tak.

Ptám se jí na matku, co odešla se sestrou, scházela jí? „Moc. Stýskalo se mi po ní. Chodila jsem k nim jednou za čtrnáct dní. Máma měla další tři děti, syny, které vyvdala.“ „Jak to bylo, nařídil rozdělení sourozenců soud, nebo se vaši rodiči takto dohodli?“ „Máma nechtěla ani jednu z nás, rozhodl to soud. Matka ještě žije, já jsem ji už dávno odpustila.“ „Nahrazoval vám někdo matku, nějaká jiná žena? “ „Ne, nahrazovala jsem to jídlem, cpala jsem se k prasknutí. (Doslova zajídala těžkou nepohodu života. Její matka ji zase zapíjela.) „Byla jsem dvakrát na ozdravném režimu hubnutí, protože jsem byla fakt hrozně tlustá. Andrejka byla později taky.“

V tu chvíli, kdy zaznějí její poslední věty, mám velice silný intuitivní pocit a musím to říci nahlas. Její dcera Andrea svou smrtí, svým odchodem, zlomila jakousi rodinnou pečeť, kdy svým činem (nemocí) zamezila dalšímu šíření devastujícího vzorce chování svých předků. Přinesla oběť nejvyšší, aby na to posvítila, aby bylo tu rodinnou destrukci vidět!

Čekám, co na to poví Andrea, dává mi za pravdu a dodává, že táta se i doteď dře jako mezek. „Neustále se vymlouvá na to, že to dělá pro nás, což jsem já dělala taky, jenomže teď, kdy Andrejka zemřela, já vypnu, protože už nebude pro koho to dělat (!). Tím se to všechno rozláme na kousíčky, ten systém falešných výmluv a bezohledného vydělávání peněz a klanění se jim jako nejvyšší prioritě,“ říká.

Shodujeme se na tom, že duše její dcery udělala službu rodině, aby jakýmsi imaginárním symbolickým mečem přeťala pouto se starým jednáním členů rodiny, jež přinášelo fatální výsledky. „Věděla, že vy to pochopíte, že vy jejímu poselství porozumíte, taky se tak stalo.“

Vlastně už nehrozí, že by se dál kopírovaly tyto šílené záznamy.

Dcera ukázala, kam až může takovéto nevědomé počínání zajít, k jakým koncům. Přes médium matce vzkázala, že si nepřeje, aby se trápila. Určitě by tedy nechtěla, aby Andrea teď všechno ve svém životě zahodila, aby na svůj vlastní život rezignovala. Dceřino poselství nezahrnovalo, že by měla matka vzdát život, když nyní nemá takzvaně důvod a motivaci, protože dcera už tu není. Jinak by to celé nedávalo smysl a onen vyšší duchovní přesah.

Andrea by se měla učit být k sobě milosrdnější, projevovat si větší úctu a dovolit si držet tryznu za sebe i za dcerku, protože nyní pohřbívá zároveň i tyhle staré ničivé projevy k sobě.

„Soudím, že smrtí vaší dcerky se tohle všechno přetransformuje ve vyšší kvalitu, jestli mi rozumíte?“

„Dneska ráno, než jsem za vámi přišla, jsem měla pocit, jakoby mě osvobodila a úplně jsem se zděsila vlastních pocitů. Ježišmarjá, co to je, ptala jsem se?“

„Vidíte. Vaše dcera vás osvobodila od šíleného údělu a jeho konců, svým životem vykoupila váš. Dá se usoudit, že už jako malé dítě vnímala, v čem jste lítala; práce únava, práce únava, výčitky svědomí, muselo to v ní zanechat otisk a položilo základ k rozhodnutí, že to takhle mámu nenechá dál dělat. Podobně náročného údělu se ujímají, nebo přijímají takový úděl vyzrále, vědomé bytosti – duše. Říkáte, že nevíte, čeho se chytit, jak naložíte se svým dalším bytím? Nechte to zatím být, je příliš brzo, nechte čas pracovat pro sebe a netlačte se do nějakého unáhleného rozhodování. Držte tryznu, až odejde, může přijít něco dalšího, hodnotnějšího než bylo to dosavadní. Plyňte s proudem, nic neznásilňujte,“ doporučila jsem to nejlepší, co jsem věděla.

Naťukly jsme ještě téma odpouštění sama sobě. Andrea tak daleko zatím nedohlédne, neví, jestli to kdy vůbec dokáže. Protože zatím si prožívá své osobní peklo výčitek, s nimiž vstává a s nimiž uléhá. Říká: „Pochopila jsem, co je peklo. Jsou to pocity a myšlenky a emoce, v kterých se zmítám.“

Jinými slovy, peklem jsou naše rozhodnutí a jejich následky, naše myšlenky, obavy, strachy. V případě paní Andreji do jejího pekla spadá sebeobviňování a výčitky, že kdyby bývala něco udělala jinak, nemuselo se stát, co se stalo.

Mezi důvody jejích sebeobviňování patří ten nejtěžší kalibr, a tím je, že: „Celá výchova Andrejky, protože jsem jí vtiskla do života program destrukce, který jsem se i já naučila doma, všechno se stalo kvůli mně, i když jsem o tom neměla ani zdání.“

Postavila jsem se do role jejího mírného obhájce: „Dělala jste věci a jednala tak, na co jste v daném období úrovní svého vědomí stačila. Neměla jste v ruce jiné nástroje než ty naučené. I na to smrt dcery poukázala, jakoby říkala: ´Mami, dělej to jinak, tohle je cesta do pekla. ´

„Byla jsem totálně slepá, nevědomá, neuvědomovala jsem si, jaké následky přinese tohle chování, protože jsem si ho přezvala od svých rodičů a prarodičů. I to byli dříči, praděda se upil k smrti…“

Celá rodina byla tímto modelem postižená. Andrejka mu udělala konec, smyla to a vykoupila svým životem. Už se nikdo nebude ničit sebeobětováním, workoholismus, bezohledností k sobě, jídlem, alkoholem, drogami.

Je citelně vnímatelné obloukové přemostění mezi tím, jak Andrea vychovávala svoji dceru a tím, co nacítila, až ji to vyděsilo, v nemocničním pokoji, když se s dcerou loučila. Klíčovým k tomu je slovo osvobození. Dozajista se i duše její dcera osvobodila od dlouhých let útrap, kdy matka unavená, opilá, neměla na dcerku čas a jenom dřela, aby vydělala. Podobný citový úhor musí nutně přinést své trpké ovoce. Malou Andreu to určitě trápilo, jako se podobnými přístupy rodičů trápí stále početná řada jiných dětí.

Snažím se Andreu přimět k přehodnocení jejího chování, k jinému pohledu na sebe a k myšlence, aby na sebe přestala pohlížet oním opět destruktivním způsobem totální viny a kritickým pohledem nemožné matky, která selhala. Znovu opakuji, tehdy nemohla jinak, protože neuměla jinak. Není tedy prozíravé lít sama sobě do pusy jed s tím, že si zaslouží ten největší trest. Trestem je to její peklo, které v pochybnostech prožívá, ale zároveň je v něm očista na úrovni spasení. Má na vybranou, buď bude dál sebe přibíjet na kříž, nebo z něj sleze ve jménu života!

Když tuhle možnost rozhodnutí a přitakání životu spolu probereme, dozná se paní Andrea, že první dva dny po dceřině smrti se chtěla zabít. Ono médium, její známá, ji držela při tom, že Andrea by si to nepřála, že pak by její poselství bylo zbytečné a její oběť by se míjela účinkem.

A proč na sebe nakonec ruku nevztáhla? „Protože jsem věřící.“ „V co věříte?“ „Nemusím chodit do kostela, abych věřila v něco vyššího, můžu mít svého boha v srdci.“

Dceřina smrt byla dobrovolnou obětí a dobrovolná oběť dynamizuje každou změnu, každý přerod, chcete-li transformaci. Ta má –  na rozdíl od změny –  trvalý charakter. Na tomhle bych, být vámi, postavila svoji další životní strategii, doporučím paní Andree.

Končíme sezení s tím, že sama sobě slíbí, že se na sebe přestane pohlížet s tak děsivou kritičností, protože i ta je destrukcí proti sobě, a ta by ji taky mohla dohnat. Živit v sobě vinu znamená vytvářet umělou myšlenkovou formu, která je nebezpečná, protože má tendence se projevit ve hmotě a konat dle myšlenkového zadání – samozřejmě proti tomu, kdo ji stvořil. Neboť je zákonitostí, že kde je vina, musí následovat i trest. Bylo by to nebezpečné počínání.

Dospěly jsme k tomu, že se paní Andrea cítila uklidněná, pociťovala mír v duši a bezmyšlenkový stav v hlavě. „Je to pro mne vítaný stav, poslední měsíce toho vyhroceného a vypjatého období jsem neměla chviličku klidu. Stíhaly mě děsné myšlenky, vždyť jste viděla, jaké. Nemohla jsem spát, jíst, nemohla jsem prakticky nic dělat. Byla jsem otupělá, vyčerpaná a nechtělo se mi tady být.“