Na dně propasti osobního pekla

vloženo: 20. 10. 2019

Říká se, že největší ranou v lidském životě je dívat se dítěti do hrobu. Paní Andrea si právě takovou krajní mez zažívala. Pomoc pro ni se mnou vyjednal její tehdejší partner z čirého strachu o ni, a také ji za mnou musel doprovodit. Paní Andrea byla ve stavu, pro nějž by asi nejpřiléhavější slova byla, že se ocitla na dně propasti.

Není vyhnutí, musíme se vrátit ke dni, kdy se dozvěděla o dceřině úmrtí.

Čeká v nemocničním pokoji, až bude moci zavolat, jak dopadla operace její dcery. Je unavená, celou noc nespala a přeje si jediné, aby mohla být se svojí dcerou a držet ji za ruku. Nic strašného nepředpokládá.

Když se dovolá na oddělení, doktorka jí sdělí, že sice operace nádorů v břiše její dcery byla úspěšná, nicméně se dozví hrůznou zprávu: zemřela po operaci. Hodinu se jí snažili oživit. Bylo jí čerstvě teprve 16 let.

Spustí se obranné mechanismy, Andrea nevěří tomu, co právě vyslechla. Jenomže z  telefonu dále zazní, že se má přijít s dcerou rozloučit. V poplachu paní Andrea vyběhne ven, musí si zapálit cigaretu, poté běží na jednotku intenzivní péče. Její dcera je celá přikrytá prostěradlem, sestra ji upozorňuje, že nevypadá dobře, že má posmrtné skvrny všude po těle. Paní Andrea dceru odkrývá, lehá si k ní a dvě hodiny setrvá v loučení s milovanou bytostí.

V příběhu, který slyším, vidím rozdílnost od jiných, kdy maminky či otcové neměli tu šanci se s mrtvým dítětem rozloučit. Rozloučení je podstatné, když není, je to pro pozůstalé rodiče zlé. A nejen pro ně, také pro duši odcházejícího člověka. V tom smyslu podotknu několik slov, načež Andrea vydechne: „Jsem nesmírně vděčná, že jsem to mohla udělat. Vím, že šla do světla, jenomže já jsem sobec, nedovedu si představit život bez ní.“

Pláče. Není divu. Má právo být nešťastná a zoufalá, je namístě, aby si dovolila jakýkoliv projev smutku.

Andrea mladší byla vymodleným dítětem. Přišla na svět až po osmi letech manželství. V těhotenství otec dítěte matku opustil.  „Zůstaly jsme samy, sama jsem ji vychovala, vůbec to ale nebylo dobré časy. Dala jsem se na alkohol, byla jsem workoholička. Vyčítám si teď úplně všechno.“

Je jí mizerně, a je to na ní hodně patrné. „Byla jsem pořád v práci, dítě jsem nechávala hlídat, jak to šlo, babičky nefungovaly, sjednávala jsem si péči o dítě se studentkami, musela jsem platit nájem, uživit nás, měla jsem dvě i tři práce, bylo to strašně vysilující. Začala jsem pít. Musela jsem nás uživit, abychom přežily. Nešlo jenom o uživení a placení nájmu, chtěla jsem, abychom se měly dobře. Byla to moje naléhavá potřeba. Jenomže dcera byla víc s cizími lidmi než s mámou.“

Přijmout takovýto fakt je velice obtížné a bolestné. S ještě čerstvou a otevřenou ranou v srdci a za pronásledování výčitek svědomí téměř nemožné. Avšak taková byla situace, a protože už ji nelze změnit, zbývá jediné, přijmout ji. Nebo se o to aspoň pokusit. Andrea odmítá. „Ono by šlo, kdybych nebyla tak falešně hrdá a nemyslela si, že to zvládnu sama. Nechtěla jsem být nikde nikomu za nic vděčná. Chtěla jsem všechno dělat sama, byla jsem tak naučená. Neuměla jsem si říct o pomoc. Přítel by mi nejspíš pomohl, kdybych mu řekla, ale neudělala jsem to. Mohlo to být i jinak, mohla jsem situaci řešit jinak, kdybych si uměla říct o pomoc a přijmout ji.“

Trápilo a hryzalo ji svědomí, které zalévala alkoholem, přestože, jak sama říká, dobře věděla, tohle je špatná cesta. Pociťuje obrovskou lítost. Je nutné vyřknout nahlas, co se člověk bojí sám sobě v duchu přiznat. „Tenkrát jsem neviděla jiné východisko. Spadla jsem do závislosti na alkoholu, neustále jsem pracovala, nezvládala jsem to ani doma ani v práci, doma jsem se dvě hodiny prospala, abych mohla trošku fungovat a být s dcerou aspoň chvíli, a tak se to točilo pořád dokola. Vlastně to bylo to čím dál horší a neúnosnější.“

Paní Andrea tedy sem tam chvíli fungovala, dbala třeba na to, aby bylo doma uklizeno. Čas na dceru se ještě o to umenšil. A co mateřský kontakt, pohlazení, popovídání, zájem, byl nebo nebyl? „Nebyl. Nevím, jak dlouho to takhle trvalo, ale určitě dlouho, mně se čas smrskával na práci a pití a následné stavy částečného vystřízlivění.“

Andrea z vlastního rozhodnutí nastoupila léčení, jenomže po návratu začala pít znovu.

Ptám se, jak to má s pitím dnes? „Po smrti Andreji tohle už nikdy praktikovat nebudu.“ Chtěla tím něco významného naznačit, žádám ji, aby to rozvedla, přiblížila. „Chci říct, že jsem s malými časovými přestávkami pila pořád, pořád jsem se k alkoholu vracela, vždycky se vyskytla příležitost nebo podnět, abych se napila, a já jsem se nechala svést. Pila jsem do poslední chvíle. Smrt mojí dcery je můj trest za to všechno.“

Je zapotřebí nahlédnout více do rodinného zázemí, neboť z valné většiny případů se právě v něm odehrávají ta největší lidská dramata a právě v něm jsou zároveň skryté jejich příčiny.

Andrea mladší vůbec tátu nepoznala. Matka to ani nechtěla, protože otec své dítě nepřijal, což dal důrazně najevo tím, že matku v těhotenství opustil. Našel si jinou rodinu. Andrea mladší věděla, že ji otec jako svoje dítě odmítl. To je další velice zatěžující fakt pro dítě.

„Když Andrea zemřela, spojila jsem se s ní přes médium a mluvila s ní. Mezi prvními jejími větami bylo, že odpouští tátovi. Vzkazovala, jakou chce na pohřbu písničku. A mně vzkázala, abych nebyla nešťastná. Vlastně mi přišla říct, že nějaká jiná forma života po smrti existuje a že je jí už dobře, že ji nic netrápí, a abych se na ni nezlobila, že mě tady nechala, že by to stejně dopadlo špatně a že nám oběma zkrátila trápení. Jenže já jsem nechtěla, aby něco ukracovala, potřebovala jsem si to vyžrat až do dna,“ odhaluje svůj další stín paní Andrea.

Jdeme dál tímto tragickým příběhem a zkoumáme, jak se dcera projevovala, než se ocitla v nemocnici? Paní Andrea říká, že poslední dva měsíce před smrtí byla pořád hodně bledá, že chodila jako tělo bez duše. Hodně moc spala, třeba až do odpoledne, byla pořád unavená, nic se jí nechtělo dělat. „Ptala jsem se jí, jestli ji něco netrápí, nebo není, nikdy nic neřekla. Až jsem se na ni zlobila, že je líná. Bylo mi to ale divné, tak jsem ji vzala a šly jsme na krev. Zjistili, že má málo železa, že je chudokrevná. Já jsem to tak měla také kdysi, když jsem byla ještě vegetariánka, tak jsem řekla, neboj, to spravíme. Odšťavňovala jsem jí zeleninu a ovoce, krmila jí masem, kromě toho dostávala železo v pilulkách, snažila jsem se to vylepšit. Pak jsme šly kontrolně podruhé na krev. Andrea jít nechtěla, děsně se bála jehel a doktorů vůbec, a tam doktorka řekla, že se krevní obraz nelepší, že vůbec není dobrý, že dcera asi někde krvácí dovnitř. Odvezla jsem jí do nemocnice, hned ráno mi odtud volali, že mám okamžitě přijet, že má Andrea v břiše nějaké útvary, které tam nepatří a že ji musí převézt do motolské nemocnice v Praze. Tam potvrdili, že má v břiše tři útvary, ale říkali, že ji pomůžou, dodnes slyším ta slova: to dáme, bude to dobré. Byla jsem smířená s tím, že se z toho dostane. Obě jsme věděly, co má v břiše, ale ona to věděla mnohem dřív než já a trápila se tím sama. Mám strašné výčitky, že jsem to nepoznala dřív, že jsem ji ten krevní rozbor nevzala dřív, mohla jsem jí zachránit.“

Paní Andrea to tvrdí velice vehementně, takže je namístě otázka, jak si tím může být jistá? „Mohla jsem tomu předejít. Andrea často krvácela, pořád si kupovala tampony. Když jsem se jí ptala, jestli nemá menstruaci nějak moc často, odsekla, že nemá. Zatajovala mi to.“ Myslíte, že to dělala proto, aby vás ušetřila? „Ne, ona se hodně bála doktorů, proto nechtěla ani na tu krev. Měla jsem být důslednější, měla jsem být lepší matka. Všechno jsem měla udělat jinak, takhle to nemělo dopadnout.“

Ptám se jí, jestli ví, co bylo přímou příčinou úmrtí její dcery? „Řekli mi, že nádory utlačovaly funkce všech důležitých tělesných orgánů, v důsledku toho se v tříslu utrhla krevní sraženina, ta se dostala do plic a nastala embolie. To byla příčina smrti.“

Krevní sraženina tedy jako jakási zátka zastavila ve smyslu biologickém tento mladý život.

Napadají mně otázky, například jak vnímá posmrtný kontakt se svoji dcerou?  „Sama se rozhodla ukončit život a opustit tělo. Dala mi to najevo ve svém vzkazu, i můj pocit z toho byl velmi intenzivní, že to byla její volba. Už tady nechtěla být, už se nechtěla trápit, nechtěla trápit ani mě.“

Ptám se jí, jestli je tento vjem pro ni do nějaké míry aspoň trošku ulehčující, osvobozující? „Není, nijak mi to neulevuje, protože jsem jí nedala dost najevo, že bych při ní stála a že bychom na to byly dvě a zvládly to.“

Paní Andrea si má za zlé, že mohla věci zvrátit k lepšímu, kdyby si své dcery více všímala, kdyby ji víc vnímala. Netrávila s ní dost času, k tomu si našla nového partnera, toho předchozího dcera nepřijala, neměla ho ráda. „Oba o mne neustále mezi sebou bojovali. Hodně mě ten jejich nesmiřitelný boj unavoval a vyčerpával. Proto jsem po partnerovi žádala, aby odešel. Chtěla jsem být s dcerou raději sama.“

Posléze přišel do Andreina života jiný muž. Svitla naděje na lepší soužití všech tří. Andreina dcera muže přijala, jednal s ní narovinu jako se sobě rovnou. „Mohli jsme mít všichni konečně rodinu, měli jsme se přestěhovat k němu do domku, kde měla Andrea kolem sebe zvířata, která milovala, měli jsem plány. To se všechno mělo uskutečnit právě v těch dnech, než zemřela,“ říká paní Andrea.

Obnažuje svoji duši do ještě větší hloubky, když se rozhodne říct, že: „Cítila jsem, že někdo z nás zemře, ale nevěděla jsem, kdo. Vykládám karty, k tomu mám živé sny, v jednom jsem viděla, jak padl strom a tušila jsem, že se něco stane. Myslela jsem, že jde o tátu. Místo toho, abych si všímala dcery, jsem vodila po nemocnicích a vyšetřeních tátu, pomáhala mu, zatímco pomoc potřebovala Andrea.“

Vyčítá si svoji pomoc zaměřenou nesprávným směrem. I toto je další mezník na její očistné cestě. Po chvilce dodá: Nevěděla jsem, že je dcera nemocná, byla jsem zaměřená na tátu. Myslela jsem si, že jde o nějaký holčičí neduh, který se spraví.“

Rána po dítěti se nikdy zcela nezhojí, i když se s ní člověk časem nějakým způsobem vyrovná. Platí, že nejhorší, co se může rodičům stát, je dívat se do hrobu dítěte. Nicméně je důležité i toto přijmout jako fakt. Možnou berličkou může být, že s takovým plánem přišla duše na svět do těla a ten plán měl vyšší duchovní smysl. Ne, nic nezlehčuji, ale v tak šíleně vypjaté situaci je třeba toto dobrá opora pro to, aby se člověk pomalu dostával z propasti, do které byl vržen. Víra, že smrt mladé dívky nebyla zbytečná.

Shrnujeme její takzvaná provinění, načež paní Andrea vynese silnou kartu: VŽDYCKY JSEM BALA ŠPATNÁ MÁMA! Ihned zareaguji, a ptám se, proč použila právě nyní slovo vždycky.

„Protože jsem si vždycky našla řadu výmluv, proč si s ní právě teď nehrát, proč se jí nemůžu věnovat, proč nedělat to nebo ono. Byla jsem unavená, to je sice pravda, ale hlavně jsem se vymlouvala.“

Do děje vstoupila opět nová okolnost, kterou právě odkryla. Co ji vedlo k hledání výmluv?

„Bývalo mi únavou tak těžko, že jsem sotva zvedla ruku nebo nohu. Měla jsem, a mám stále, syndrom chronické únavy, panickou psychózu, syndrom sociální fobie, deprese. Často jsem ani vyjít ven nemohla. Docházela jsem do nemocnice, vlastně docházím pořád, doteď se ambulantně léčím.“

Z jejího shrnutí a hodnocení vyplyne závěr. Uznává, že si potíže přivodila sama svým stylem života. “Pracovala jsem třeba půl roku v jednom kuse bez minuty volna, pořád jsem byla ve stresu. Dělala jsem všechno pro to, abych si život zničila, sama sobě jsem podřezávala větev. Abych něco někomu dokázala.“

Komu a co chtěla dokazovat? „Tátovi!“ Proč? „Protože jsem s ním vyrůstala sama a on ze mě vychovával chlapečka.“  Kde byla máma? „Odešla s mojí sestrou. Bylo mi pět let. Táta taky jenom dřel, na mně neměl čas, pak si našel přítelkyni, alkoholičku. S tou jsem vyrůstala.“

Tady se před námi rozvírá ukázkový příklad zkopírovaného vzorce života determinovaného rodinnou a generační disharmonií. Neboli přenos starých rodinných břemen z jedné generace na druhou.

Třebaže Andrea nechtěla pracovat jako otec v pohostinství, chtěla být kadeřnicí, a jak říká, mohla jsem všechno změnit, nestačilo to. Nechtěla, aby její dcera dopadla jako ona, nechala ji studovat, co sama chtěla. Nezdravá generační linie se i tak projevila. Sice rafinovanějším způsobem, nicméně stejně patologickým.

Dozvídám se, že už jako malou, jedenáctiletou dívku nutil otec pracovat v hospodě. I to je obrázek pozadí, z kterého vzešla. Nabízí odpovědi na několik věcí, a já žádám Andreu, aby je zkusila vyhledat sama.

„Posadila jsem si výdělek a peníze nad všechno ostatní, jako můj táta. Žila jsem jako on. Hlavně vydělat a ukázat, že nejsem žádná obyčejná baba, jak říkával. Táta tvrdil, že se musí pořád makat, nehekat, nemarodit, i když má člověk horečku“. Neboli se sebeobětovat pro peníze, podotknu. „On to tak měl a naučila jsem se to i já. Nakonec, co jsem nechtěla, se beztak stalo. Jeho model jsem přejala i já jako životní styl.“ A jak už jsme naznačili, dopracovala se k poznání, že jde o veskrze špatný a ničivý styl, že jej chtěla změnit, ale už neměla sílu a energii. Podíváme se znovu na funkci matky a péči o dítě v propojení s touto rodinnou situací a zázemím. Jako malá byla vhozena do situace, kdy se musela přizpůsobit, nebylo vyhnutí, a jako nechtěný balíček si toto kompletně přenesla do svého života. „A neměla jsem se nikdy ráda,“ připojí Andrea.  Není divu. Od koho a jak by se to měla naučit, když s ní odmala zacházeli jako s pracovní silou, jako s koněm, který musí dřít od souvrati k souvrati, bez špetky ohledů a úcty k sobě. Patří sem i to, že neuměla odmítat, říkat ne. Což má zase trošku jinou konotaci v tom, že byla tlustá a ošklivá. Bylo to tak, nebo toto hodnocení „jen“ slyšela a přijala je fakt o sobě? Ne, říká, byla to pravda.

Ptám se jí na matku, co odešla se sestrou, scházela jí? „Moc. Stýskalo se mi po ní. Chodila jsem k nim jednou za 14 dní, máma měla další tři děti, syny, které vyvdala.“ Jak to vlastně bylo, nařídil rozdělení sourozenců soud, nebo se její rodiči tak dohodli? „Máma nechtěla ani jednu z nás, rozhodl to soud. Matka ještě žije, já jsem ji už dávno odpustila.“ Nahrazoval vám někdo matku, nějaká jiná žena? “ Ne, nahrazovala jsem ten nedostatek jídlem, cpala jsem se. (Doslova zajídala těžkou nepohodu života. Později, jako starší, i zapíjela.)  „Byla jsem dvakrát na ozdravném režimu hubnutí, protože byla fakt hrozně tlustá. Andrejka byla později taky.“

V tu chvíli, kdy padnou její poslední věty, mám velice silný intuitivní pocit a musím ho zmínit. Její dcera Andrea svou smrtí, svým odchodem, zlomila jakousi rodinnou pečeť, a zamezila dalšímu šíření devastujícího vzorce chování svých předků. Přinesla oběť nejvyšší, aby na tu deformaci posvítila, aby bylo tu rodinnou destrukci vidět!

Čekám, co na to poví Andrea. Dává mi za pravdu a dodává, že táta se i doteď dře jako mezek. „Neustále se vymlouvá na to, že to dělá pro nás, což jsem já dělala taky, jenomže teď, kdy Andrejka zemřela, já vypnu, protože už nebude pro koho dělat (!). Tím se to všechno rozláme na kousíčky, systém falešných výmluv a bezohledného vydělávání peněz a klanění se jim jako nejvyšší prioritě,“ chrlí ze sebe.

Shodujeme se tedy na tom, že duše její dcery udělala službu rodině, aby jakýmsi imaginárním symbolickým mečem přeťala pouto se starým, fatálním výsledky přinášejícím jednáním členů rodiny. Věděla, že matka to pochopí, že jejímu poselství porozumí. A tak se taky stalo.

Dcera ukázala, kam až může takovéto nevědomé počínání zajít, k jakým koncům. Přes médium matce vzkázala, že si nepřeje, aby se trápila. Určitě by tedy nechtěla, aby Andrea teď všechno ve svém životě zahodila, aby na svůj vlastní život rezignovala. Její poselství nezahrnovalo, že by měla život položit, když nyní nemá takzvaně důvod a motivaci, protože dcera už tu není. Jinak by to celé vůbec nedávalo smysl a onen vyšší duchovní přesah.

Andrea by se měla učit být k sobě milosrdnější, projevovat si větší úctu a dovolit si držet tryznu za sebe i za dcerku, protože nyní pohřbívá zároveň i tyhle staré ničivé projevy vůči sobě. Smrtí vaší dcerky se tohle všechno přetransformuje ve vyšší kvalitu. „Dneska ráno, než jsem za vámi přišla, jsem měla pocit, jakoby mě osvobodila a úplně jsem se zděsila a hlavou mi běžela otázka: Ježíšmarjá, co to je, ptala jsem se?“

Tak vidíte. Dcera osvobodila svoji mámu od toho šíleného údělu a jeho konců. Ona nejspíš už jako malá vnímala, v čem její máma lítá. Děti mají tu schopnost, než je pohltí nastavený systém věcí, zpracuje je a ony tyto vynikající schopnosti ztratí.

Oběť vlastního života ve jméno života někoho jiného je ta nejvyšší. Ujímají se jí, nebo přijímají takový úděl vyzrále, vědomé bytosti, duše. Andrea drží tryznu, neví zatím, jak naloží se svým životem. Měla by – a snad to i udělala – nechat věci plout a zapadnout do sebe. Netlačit se do nějakého unáhleného rozhodování. Až odejde tryzna, může přijít něco dalšího, hodnotnějšího než bylo to dosavadní.

Naťukly jsme ještě téma odpouštění sama sobě. Andrea tak daleko zatím nedohlédne, neví, jestli to kdy vůbec dokáže. Protože zatím si prožívá své osobní peklo výčitek, s nimiž vstává a s nimiž uléhá. Říká: „Pochopila jsem, co je peklo. Jsou to pocity a myšlenky a emoce, v kterých se zmítám.“

Do košíku důvodů jejích sebeobviňování patří ten nejtěžší kalibr, a tím je: „Celá výchova Andrei, protože jsem jí vtiskla do života program destrukce, který jsem se i já naučila doma, všechno se stalo kvůli mně, i když jsem o tom neměla ani zdání.“

Musím se nyní postavit trošku do role mírného obhájce a na její obhajobu ji musím říct, že v té době to jinak neuměla a nevěděla věci, které ví a vidí až teď. Dělala věci a jednala tak, na co v daném období svým vědomím stačila. Neměla jiné nástroje. I na to smrt její dcery výrazně poukázala, jakoby řekla: mami dělej to jinak, tohle je cesta do pekel.

„Byla jsem totálně slepá, nevědomá, neuvědomovala jsem si, jaké následky přinese tohle chování, protože jsem si ho přezvala od svých rodičů a prarodičů. I to byli dříči, praděda se upil k smrti…“

Tak to vidíte, celá rodina tím byla postižená jako rodovou nemocí. Andrejka tomuhle udělala konec, smyla to a vykoupila svým životem. Už se nikdo nebude ničit sebeobětováním, workoholismem, bezohledností k sobě, jídlem, alkoholem, drogami.

Je citelně vnímatelné obloukové přemostění mezi tím, jak Andrea vychovávala svoji dceru a tím, co nacítila, až ji to vyděsilo, v nemocničním pokoji, když se s dcerou loučila. Klíčovým k tomu je slovo osvobození. Dozajista se i duše její dcera osvobodila od dlouhých let útrap, kdy matka unavená, opilá, neměla na dcerku čas a jenom dřela, aby vydělala. Řekněme si to otevřeně, takový citový úhor musí nutně přinést své trpké ovoce. Malou Andreu to určitě trápilo, jako se malým zájmem rodičů trápí bohužel početná řada dalších dětí.

Snažím se ji proto přimět k přehodnocení jejího chování, k jinému pohledu na sebe a k  myšlence, aby na sebe přestala pohlížet oním opět destruktivním způsobem totální viny a kritickým pohledem nemožné matky, která selhala. Znovu opakuji, tehdy nemohla jinak, protože neuměla jinak. Není tedy prozíravé kapat si do pusy jed s tím, že si zaslouží ten největší trest. Trestem je to její peklo, které v pochybnostech prožívá, ale zároveň je v něm očista na úrovni spasení. Má na vybranou, buď bude dál sebe přibíjet na kříž, nebo z něj sleze ve jménu života!

Když tohle probereme, dozná se paní Andrea, že první dva dny po dceřině smrti se chtěla taky zabít. Ono médium, její známá, ji držela při tom, že Andrea by si to nepřála, že pak by její poselství bylo zbytečné a hlavně její oběť by se míjela účinkem.

A proč na sebe nakonec ruku nevztáhla? „Protože jsem věřící.“ V co věříte? „Věřím v Universum, nemusím chodit do kostela, abych věřila v něco vyššího, můžu mít svého boha v srdci.“

Dceřina smrt byla dobrovolnou obětí a dobrovolná oběť dynamizuje každou změnu, každý přerod, chcete-li transformaci. Ta má –  na rozdíl od změny –  trvalý charakter. O ten patrně šlo.

Končíme sezení s tím, že přede mnou sama sobě slíbí, že se pokusí přestat se týrat děsivou kritičností, protože i ta je destrukcí proti sobě, a ta by ji taky mohla dohnat. Živit v sobě vinu znamená vytvářet umělou myšlenkovou formu, která je nebezpečná, protože má tendence se projevit ve hmotě a konat dle myšlenkového zadání – samozřejmě a logicky proti tomu, kdo ji stvořil. Neboť je zákonitostí, že kde je vina, musí následovat i trest. Bylo by to nebezpečné počínání.

Došly jsme k tomu, že se paní Andrea cítí celkově uklidněná, pociťuje klid v duši a bezmyšlenkový stav v hlavě, což je podle jejích slov, vítaný stav po všem tom vyhroceném a vypjatém období.

Ivana Píhová