Nechci na svět. Schovám se a zamknu pusu na zámek.

vloženo: 29. 01. 2019

Lukáš pracuje jako fyzioterapeut v jednom zdravotnickém zařízení. Během praxe přišel na to, že zablokovaná místa na tělech jeho klientů se nejen stále opakují, ale že mají nejspíš jinou příčinu, příčinu, která vychází z jejich psychiky, z jejich životních postojů a reakcí na ně. Že mezi jedním a druhým je spojitost. Uvědomil si, že totéž se týká i jeho samotného a začal se o tento jev stavu psychiky a jeho manifestace na těle hlouběji zajímat.

Přišel za mnou s tímto svým poznáním, čímž mi připomenul mně samotnou kdysi před lety, kdy jsem došla praxí ke stejnému závěru: lidé mají bloky (bolavá místa) na zádech, protože jsou zablokovaní uvnitř. Dále mi Lukáš svěřil, že má mírnou sociální fobii, která se u něho projevuje ne při práci s lidmi individuálně, ale rozjede se, když se ocitne v početnější společnosti, kterou navíc nezná. „Nechci jen stát a koukat, jak mi život utíká skrze prsty,“ řekl tento mladý muž. Z jakého konce máme začít rozmotávat tohle jeho upředené klubíčko „z hadích“ nití? Co by chtěl vyřešit nejdříve, co potom? Co ho víc trápí, rozchod s ženou, nebo jeho sociální fobie? Z jakých situací se citlivý a intuitivní zrozenec ve znamení Raka takzvaně nevidí?

„Když přijde výzva, abych promluvil před lidmi. Ve chvíli mám potíže říct tři věty. Cítím rozechvění, napětí, v hlavě se mi zatmí. Mamka říkala, že jsem do pěti let vůbec nemluvil.“

Takže máme malého Lukáše nemluvu. Nechtěl, nebo se bál mluvit? Co mu bránilo se vyjadřovat? V pěti letech přece děti už normálně se okolím komunikují. Když to Lukáš nedělal, nejspíš měl k mlčenlivosti hodně pádný důvod. Ten budeme hledat.

Začínáme pátrat po situacích v jeho životě, v nichž bychom mohli objevit byť třeba zatím jen sekundární důvod jeho mlčenlivosti, nejistoty a plachosti.

„Nemohu lidem nic říkat, nemohu se s nimi volně a přirozeně bavit. Pokaždé se mi zaškrtí v krku, ztrácím myšlenky, příšerně znejistím. Tak raději neříkám nic,“ popisuje Lukáš svoje niterné pocity. Patří k nim i obavy, že ho budou lidi posuzovat a kritizovat.

Mapujeme situace. Ocitáme se na setkání s jeho přáteli, zhruba před týdnem.

Pociťuje sevření v břiše, na třetí čakře cítí jakoby zaťatou pěst. Také v krku má „typický“ knedlík. „Nemůžu ani polknout, jak mám sucho v ústech. Úplně mi to blokuje myšlení,“ říká.

Jdeme k dalšímu prožitku se společným jmenovatelem: mám něco říci před lidmi a jsem úplně vykolejený, nejspíš to nesvedu.

„Jsem na semináři. Každý má o sobě něco krátce říci. Už vím, jak to chodí, nevím, co budu říkat, potím se tím víc, čím víc se na mně blíží řada. Když se tak stane, řeknu sotva jednu větu, všichni na mně zírají a čekají, co ze mě ještě vypadne. Nejsem schopen pokračovat.“

Brání mu pocit studu a obav, že se zesměšní. A navíc, což je nové zjištění, že se vlastně ani vyjadřovat nechce. Zatím z ne příliš jasného důvodu se v tu chvíli postaví na tuhý odpor a odmítá odpovědi na moje další otázky. Je stažený, škube mu v celém těle, rychle mrká víčky a jediné, co z něho „vydoluju“ je, že se cítí mizerně. Registruji nápadnou proměnu v zabarvení hlasu…

Něco mu děsně urputně brání, abychom mohli pokračovat. Zatnuté zuby, sevřené rty, pusa zamčená na zámek…

Zkouším ho opakovaně navést. Vzdoruje, je to silnější než on. Je jisté, že čím víc míříme do hlubin jeho osobnosti, tím víc narážíme na tužší odpor. Zkušenosti říkají, že je to neklamná známka toho, že máme zacíleno správným směrem. Jenže pokud nepovolí, nikam se nepohneme. Je z něho cítit i vidět přímo obrovské napětí. Zabere až na otázku, proč se cítí v takové nepohodě? „Protože po mně chcete něco, o čem nerad mluvím.“ Následuje další proč…o tom nerad mluví? Že prý mu to přijde hloupé. Je to zřetelný manévr se vyhnout přímé odpovědi, podvědomá snaha odvést pozornost na falešnou stopu. Opakuji otázku s důrazem na to, že když bude dál zaujímat sveřepý postoj, nemůže očekávat ozdravění a svým způsobem vysvobození.

Lukáš reaguje tím, že se za to stydí, že se stydí i tady přede mnou o svém trápení mluvit. Proč se stydíte? Vybalte to konečně, kvůli tomu jste přece přišel, sám jste to říkal. Ještě notnou chvíli do něho musím „rýpat“. Vím, že cosi ukrývá, jakési tajemství a nechce se k němu za živého boha dostat. Obává se, čeho vlastně? Ptám se ho na to. Co se stane? Klekne si nebe na zem, zřítí se zeměkoule z oběžné dráhy, nebo co?

„Myslím, že by se měl člověk chovat jako suverén, což já nejsem, a ne mluvit o svých slabých stránkách. Mám kamaráda, který má stejnou potíž jako já, akorát o ní vykládá. Zato já mu o té svojí neřekl nic.“ Jeho kamarád je na to ovšem mnohem lépe, než on. Ten se k tomu zná. Kdežto Lukáš to v sobě dál zazdívá, čímž si nesmírně celou věc ztěžuje. Ztěžuje si život. Říkám mu to, a přidávám: Nedivte se, že po rozchodu s vaší partnerkou nemůžete k sobě najít ženu. Nedokážu si představit takovou, kterou by bavilo s vámi mlčet nebo z vás každé vyjádření dolovat jako uhlí.“ Vím, je to tvrdé, ale s ním to jinak prostě nepůjde. Znovu opakuje, že se bojí trapnosti a zesměšnění.

Dobře, takže pojďme k situaci, kdy jste zesměšněn a ztrapněn a ocitáte se v tvrdé nepohodě. Živě si připomene zážitek ze základní školy. Je mu osm nebo devět let. Učitelka jej vyzve, aby zpíval, což tedy neochotně udělá, aby v mžiku za svůj pěvecký „výkon“ sklidil její tvrdý odsudek a následný výsměch dětí. (Už je to tady zase. Kolikrát jsem tento příběh jen s drobnými odlišnosti už slyšela!) Nezůstalo jen u toho. Tatáž učitelka jej nechala při hodině českého jazyka recitovat básničku. Vytkla mu špatný přednes i formulování slov. „Chytala mě za slova a dělala si ze mne legraci. Děti se mi vysmívaly.“

A tak s každou podobnou situací v životě se mu restimuluje (oživuje) tento starý školní záznam včetně pocitů a emocí.

Nechám ho opakovat, co právě vyslovil a popsat, jak se při tom cítil ponížený, zostuzený. „Byla to hrozná ostuda,“ říká. Jeho reakcí na vyřčená slova je úporné svírání na 3. čakře. Čí ostuda? Vaše? „Ano, moje.“ Vážně to takto vidíte? Ticho. Kdo nebo co vás do té nepohody uvrhlo? Byl jste to vy sám? „Ne. Byla to učitelka.“ Jistě. Vy sám jste si ostudu nezpůsobil. Bylo to její selhání, její ostuda. Opakuje to několikrát (což má svůj hluboký smysl). Poté pronese: „Ona to takto dělala i jiným dětem a vždycky se všechny smály.“ Tak vidíte, nebylo to namířené jen proti vám. Byla to její opakovaná chyba, její ostuda, kterou vy jste si přisvojil za vlastní. (Takovým tzv. pedagogům bych nejraději omlátila učebnici o hlavu a nenechala je dál tzv. učit a ničit děti!)

Když vzápětí řekl, že se mu ulevilo, protože to konečně ze sebe vysoukal, věděla jsem, že trošku roztál, neboť pocítil úlevu (částečně se prolomila hradba obrany).

Pokračujeme zadáním: kdy jindy se cítíte ztrémovaný, nesvůj, znevýhodněný, rozpačitý?

Ocitáme se v Lukášově předškolním věku. „Je mi pět let. Špatně mluvím, nikdo kromě mamky mi nerozumí. Pokaždé, když něco řeknu, okolí se mi směje. Mamka to raději říká rovnou za mě. Mám vadu řeči, chodím na logopedii.“

Doma ho za vadu nebili, ani jinak netrestali. Je zapotřebí, aby tyto odhalené skutečnosti přijal jako fakt o sobě, který je ovšem už minulostí, kam taky patří. V tady a teď nemá co pohledávat, je načase jej propustit.

Posouváme se ještě níže, hledáme stále společného jmenovatele. Kde to všechno začalo, kde se nachází pravá příčina?

Přes různé eskapády se dobíráme faktu, že stále „bojuje“ se svou maminkou, přesněji s jejími radami, které mu uděluje i v jeho dospělosti. Má k nim averzi, třebaže většinou musí následně uznat, že má maminka pravdu. Maminka je zacyklená vůči němu z dob jeho potíží v dětství, kdy si vyžadoval její enormní péči a starostlivost. Pro maminku je Lukáš stále malý chlapeček, který se bez jejích rad a postrkování neobejde. Lukáš na to neumí jinak reagovat, než že vnitřně vzdoruje, aby následně „poníženě“ uznal, že měla pravdu. Bojuje tak marný boj s ní i sám se sebou. Nikdy nenašel kuráž se vzepřít a říci, že si chce věci dělat po svém. Následně se obviňoval ze slabošství, o to víc se uzavíral a téměř nekomunikoval.

Uvědomuje si sílící tlak na hrudi kolem srdce a ozvalo se také levé tříslo (slabina). Je na něm znovu vidět velké vnitřní napětí a zápolení. Ačkoliv má něco na srdci, nechce si dovolit ten „luxus“ to cosi vyjádřit, vyndat to na světlo. Opět staneme před nějakou jeho osobní hradbou. Vzdoruje i mým otázkám, musím na něho zase „zatlačit“, aby ta jeho obrana povolila. Začne mu být zima (dobré znamení). Posílám ho, aby se ve svém srdci pokusil najít, co je tíží. Vidí jen tmu. Na otázku, co chybí, aby tma nebyla, naštěstí celkem bez zaváhání odpoví, že světlo a radost. Přehoupne se to do konkrétní potřeby lásky. Chybí mu láska. Právě toho se obával, obával si přiznat, že má tuhle lidskou potřebu a styděl se za ni! Ovšem musím říci, že jsem za něj všechny odpovědi na základě jeho nemnoha slov musela sestavovat do vět a souvislostí, poté je nechat ho opakovat, mimo jiné i proto, aby to mělo terapeutický účinek. Tak moc byl ztrémovaný. Čím víc jsme mířili k podstatě, tím hůře artikuloval a mluvil tak potichu, že mu nebylo téměř rozumět. Bylo třeba ho nasměrovat na to, že mu nic nehrozí, když bude mluvit nahlas, že se může beztrestně „dopustit“ hlasitého a jasného projevu!

Prodíráme se (doslova) k jeho dalším stinným místům. Jedním z těch zásadních je jeho poslední vztah se ženou, kterou měl rád a chtěl s ní založit rodinu. Ona však děti nechtěla, nenašli v tom názorovou shodu. Lukáš uvedl, že měla jeho partnerka nějaké problémy, o nichž s ním odmítala mluvit, až nakonec přestala komunikovat úplně. Věděl, že pro něho je tím pádem vztah bez perspektivy. Mrzelo ho to, avšak ve chvíli, kdy si uvědomil, že s touhle ženou rodinu nezaloží, spadl mu kámen (!) ze srdce. Odvážil se totiž navrhnout, že by bylo lépe se rozejít, což se poté také stalo a Lukáš pocítil velikou úlevu.

Procítil si ji zároveň ve chvilce, kdy o všech těchto okolnost jedné etapy svého života promluvil nahlas. Doplnil ji o své přání mít ženu, děti, zázemí a rodinný krb, kam by se mohl vracet. Dodal k tomu ještě, že maminka se tehdy vehementně snažila zorganizovat těm dvěma svatbu, čímž asi, jak se Lukáš domníval, partnerku odradila. „Dneska ale vím, že to tak mělo být. Neměli jsme být spolu, nedělalo by to dobrotu.“

Zaregistroval reakci ve slabině. Když jsem se otázala, co tím jeho slabina chce tak zvaně říci, uvedl: „Jsem nesmělý, příliš uzavřený a přecitlivělý, některé věci se mě snadno dotknou.“

Které to jsou, co se vás tak dotýkají? Nechala jsem ho je vyjmenovat. Kdy jsem viděla, jak se kouše do rtu a svírá pusu, dodala jsem: Nalijte si čistého vína, nesnažte se sám balamutit! Vidíte přece, že tahle „taktika“ se obrací celý život proti vám!

Následně se řeč stočila k tomu, jak by byl rád rozhodný, jenže stále podléhá názorům druhých a jejich radám, které přímo nesnáší. Maminka i otec, o němž mimochodem neztratil ani slovo, jsou prý oba dominantní a pořád se dohadují. On se mezi ně nevnáší, zaleze si do své ulity a má vystaráno. Ne, nebydlí už s nimi, ale i tak to jejich dohadování o návštěvách nesnáší.

Vyjde najevo, že mezi jeho základní instinkty patří být uzavřený a schovaný, neukazovat svoje nitro! Že se to nedělá, projevovat se! Proč? Protože je to nebezpečné. Ohrožující. Že bude opět zraněný a zneužitý, protože… proč? Protože zvenčí ho něco ohrožuje!

A pak to přišlo a bouchlo to jako saze v komíně, když jsem začala intenzivně vnímat, kam to všechno míří. Zeptala jsem se, zda jsou mu známa nějaká fakta o jeho narození, porodu?

„Byl jsem přidušený a porod měla mamka hrozný. Nebyl plynulý, trval dlouho, už jsem neměl kyslík a dusil jsem se.“

Mamka přišla do porodnice, ale kontrakce neměla. Porodníkům se nechtělo čekat, byl víkend, takže jí porod vyvolali injekcemi. Byl by se narodil o den později. „Dusím se a zadržuji dech. Cítím obrovské napětí. Chtějí mě vypudit násilím, ještě se nechci narodit. Chci zůstat tady, schovaný (!) v bezpečí, tady je mi dobře. Nechci do toho nebezpečného světa…nemůžu projevit svou vůli ještě zůstat, kde jsem…“

Nemohu projevit svoji vůli, vypuzují mě násilím z bezpečného místa, je nebezpečné se projevit. Příchod na svět malého Lukáše byl poznamenán touto neblahou, traumatizující událostí. Jakoby to nestačilo, maminka svoje miminko spatřila až desítky hodin po porodu a personál se k ní nechoval právě vybraně, mírně řečeno. Lukáš si přidušení přinesl s sebou, stejně tak pocit ohrožení zvenčí (jsou tam nebezpečné síly), přeneseně společnost cizích lidí mě ohrožuje, raději se neprojevím. Vada řeči, nesmělost, přecitlivělost, nedůvěra, bezpečí je jenom uvnitř (kdysi v těle matky), následně celé roky v jeho nitru. Vytvořil si tak nevědomě svůj vlastní obranný a ochranný mechanismus (bezpečný prostor) k přežití. Do tohoto scénáře k filmu jeho života patřilo i zadání: Neukážu se jim, všechno si nechám pro sebe, a nebudu se projevovat, nebudu ani mluvit.

Všechny další události v jeho životě, které byť jen minimálně souzněly s touto ranou zkušeností a s energiemi, jež se k ní pojily, v něm pochopitelně vyvolávaly stejné pocity a postoje.

Co ovšem platilo tenkrát a co mu pomohlo přežít, neplatí dnes. Je zapotřebí starou nahrávku přepsat. Je potřeba projít transformačním procesem až do konce.

Výstup z něj je příznivý, více, než jsem během procesu snad i já sama očekávala vzhledem k Lukášově tvrdošíjnému nastavení. Nacházel se v dobrém rozpoložení, hovořil velice úlevně, když popisoval, jak se mu roztáhl hrudník, jak se mu konečně dobře dýchá. „Jakoby na mě praskla nějaká obruč, co mě svírala,“ řekl, a dodal: „Takhle dobře jsem se v životě nikdy necítil.“

Přesto, že jsem na něho po celou dobu terapie zblízka viděla, pohled na jeho tvář mě najednou fascinoval. Je možné, aby během těch tří hodin mu o tolik vyrostly vousy, aby byly tak patrné, když před tím vůbec nebyly vidět? V odpověď mi přišlo vysvětlení, jako by teprve během terapie dorostl – dospěl v muže, když si prošel všemi těmi svízelnými a bolavými okamžiky svého narození, a oprostil se od nich.

Když jsem se o jeho vousech zmínila nahlas, okomentoval to slovy: „Dneska jsem objevil příčinu svých slabin a ta nejhlavnější byla v těžkém přicházení na svět. Je to ta největší změna, vlastně jsem ani nedoufal, že s tím pohnu, protože už kdysi jsem jednou těžký porod procházel při jiné terapii a nepřineslo mi to žádnou změnu.“

Pak se šel do koupelny podívat do zrcadla a uznal, že má minimálně dvoudenní strniště.