vloženo: 3. 02. 2020

Aktualizovaná verze z 29. 1. 2019

Když jsem poznala Lukáše, pracoval jako fyzioterapeut v jednom zdravotnickém zařízení. Během praxe přišel na to, že zablokovaná místa na tělech jeho klientů se nejen stále opakují, ale že mají nejspíš jinou příčinu, příčinu, která vychází z jejich psychiky, z jejich životních postojů. Že je to všechno nějak propojené. Uvědomil si, že totéž se týká i jeho samotného a začal se o tento jev manifestace psychiky na těle hlouběji zajímat. Ověřil si, že někteří lidé, s nimiž pracuje, jsou energetičtí upíři a musel si i vůči nim vybudovat ochranný štít. Ještě netušil, jak opancéřovaný je sám vůči sobě.

Přišel za mnou s tímto svým poznáním, čímž mi připomenul mně samotnou kdysi před lety, kdy jsem došla praxí ke stejnému závěru; lidé mají bloky (bolavá místa) na zádech, protože jsou zablokovaní (mají bolest) uvnitř. Taky mi Lukáš svěřil, že má mírnou sociální fobii, která se u něho projevuje ne při práci s lidmi individuálně, zato když přijde do početnější společnosti, kterou navíc nezná, ztrácí půdu pod nohama. Rozešli se s partnerkou a jeho to i po třech letech stále souží. Od té doby není sto navázat kontakt s jinou ženou.

„Nechci jen stát a koukat, jak mi život utíká skrze prsty,“ řekl a vyjádřil mnohem víc. Například to, že věří v osudovost, jistou danost a načasování událostí, zkrátka v synchronizované děje. A že věří také ve svobodnou vůli člověka věci měnit a že ze situací, jimiž jsme vystaveni, se učíme číst mezi řádky užitečné informace.

Potud mi mluvil z duše. Potěšilo mě, že slyším takovou řeč od muže. To nebývá časté.

Z jakého konce máme začít rozmotávat tohle jeho upředené klubíčko „z hadích“ nití? Co by chtěl vyřešit nejdříve, co potom? Z jakých situací se citlivý a intuitivní zrozenec ve znamení Raka takzvaně nevidí?

„Když přijde výzva, abych promluvil před lidmi, je zle. Mám potíže říct tři věty. Cítím rozechvění, napětí, v hlavě se mi zatmí. Mamka říkala, že jsem do pěti let vůbec nemluvil. Nejsem schopen lidem nic říkat, nemohu se s nimi volně a přirozeně bavit. Pokaždé se mi zaškrtí v krku, ztrácím myšlenky, příšerně znejistím. Tak raději neříkám nic,“ popisuje Lukáš svoje pocity. Patří k nim i obavy, že ho budou lidi posuzovat, že se znemožní. S každou podobnou situací v životě ožije tento ničivý, determinující a patrně hodně starý záznam a vyplaví i příslušné pocity a emoce.

Takže máme malého Lukáše nemluvu. V pěti letech přece děti už normálně s okolím komunikují. Když to Lukáš nedělal, nejspíš měl k mlčenlivosti hodně pádný důvod. Ptám se ho, jestli se dozvěděl víc, jestli někdo zkoumal příčinu.  Lukáš zavrtí hlavou: „Ne. Jenom mě mamka vodila k logopedovi. Měl jsem i špatnou výslovnost.“

Noříme se postupně do situací v jeho životě, abychom se dostali věci na kloub. Začíná sestup pamětí. Je to spíš prodírání se hložím a trním, protože Lukášovo vnitřní obranné nastavení je pevné jako hradba. Vyžádá si to jakési ´ vyhladovění hradního pána´, aby povolil. Ještě jsme pořádně ani nezačali a Lukáš už pociťuje sevření v břiše na třetí čakře, přirovnává vjem k zaťaté pěsti. Také v krku je zádrhel. „Nemůžu polknout, jak mám sucho v ústech. Myšlení mi blokuje pomyšlení na to, co po mě asi budete žádat.“

Lukášův vnitřní tyran si právě vyhrnul rukávy.

První, co se Lukášovi ihned vyjeví, je zážitek ze školy.  Je učitelkou vyvolán, aby zazpíval, což neochotně udělá. Záhy sklidí za svůj pěvecký ´výkon´  tvrdou kritiku učitelky a následný výsměch dětí. Ejhle, už je to tady zase! Kolikrát jsem tento příběh s pouze detailními odlišnosti už slyšela? Copak tohle nikdy neskočí?!

Nicméně, máme stopu. Setkání se s posměchem, s trapností, s osobní nepohodou a vůbec jen se špatnými pocity.

Jdeme o krůček dál. Stejná učitelka, která mu řekla, že nemožně zpívá, mu při hodinách češtiny taky pěkně ´zatápěla´. Nechala ho přednášet básničku. Za špatný přednes ho zesměšňovala tím, že si z něho dělala legraci. Děti se k ní samozřejmě připojily a smály se mu taky. Dále mu vyčetla, že špatně formuluje slova. Když něco řekl špatně, chytala ho za slovo, což byl další důvod k tomu, aby se mu posmívala a nechala ho vysmívat dětmi ve třídě.

Ptám se Lukáše na pocity, které doprovázely stav v situaci, když ho učitelka tímto způsobem takzvaně vymáchala na básničce?

„Cítím se hrozně ponížený a zostuzený.“

„Čí je to ostuda?“

„Moje.“

„Vážně vaše?“

„Myslel jsem si to.“

„Už si to nemyslíte?“

Nastane napjaté ticho. Ptám se jinak. „Co myslíte, že vás do té nepohody uvrhlo?“ Stále je ticho. „Jste si jist, že to byla vaše ostuda? Vaše selhání?“ Lukáš sebou škubne a otáže se nahlas jakoby sám sebe nevěřícně, že by to mohlo být jinak? „Selhání učitelky?“ Tentokrát mlčím já a čekám na odpověď bez otazníku na konci, až mu prozření pronikne k vědomí. „Tohle by si pedagog ale neměl dovolit,“ usoudí Lukáš. „Co z toho vyplývá?“ „Že to nebyla moje ostuda, byla to ostuda učitelky.“

Když touto konkrétní situací znovu několikrát projdeme, vyjde z ní nakonec zcela nový pohled. „No tak se mi děti smály. Nebyl jsem jediný, smály se i jiným dětem. Je to zvláštní.“ „Co je zvláštní?“ „Že to teď vidím jinak.“

Pátráme po další situaci, kdy byl postaven do konfrontace se svou plachostí, nejistotou, bázní se projevit. Už je zase vykolejený, celý nesvůj a přesvědčený, že říct pár slov před jinými lidmi nevede. Ocitáme se na nedávném semináři.

„Každý má o sobě něco krátce říci. Už vím, jak to chodí, vím, co chci říct. Potím se tím víc, čím víc se na mne blíží řada. Když se tak stane, řeknu sotva jednu větu, všichni na mně zírají a čekají, co ze mě ještě vypadne. Nejsem schopen pokračovat.“

Popisuje, že pocit studu a obav, že se zesměšní, před ním narůstá jako hora, jejíhož vrcholu nedohlédne. A navíc, což je nové zjištění, že se vlastně ani vyjadřovat nechce. Zatím z nejasného důvodu se v tu chvíli postaví na ještě tužší odpor a odmítá odpovědět na další otázky. Je celý stažený, schoulený do sebe. Má viditelné záškuby po celém těle, rychle mrká víčky a jediné, co z něho ´vypáčím´ je, že se cítí mizerně. Zaregistruji nápadnou proměnu v zabarvení jeho hlasu, zatnuté zuby, sevřené rty, pusa zamčená na zámek…

Opakovaně ho navádím na téma. Zpotí se, orosí se mu čelo, ale po chvilce přece jen promluví. „Když na mně přijde řada, nepoznávám ani svůj hlas, jakoby mluvil někdo jiný. I když mám připravené, co řeknu, vypravím ze sebe jenom to nejnutnější. Pak přijde blok a nejsem schopen pokračovat. Nejradši bych tam nebyl.“

Oči mu pod víčky lítají sem tam. Chci na něm, aby mluvil nahlas o tom, co já vidím navenek a co on prožívá uvnitř. Je to pro něho nesmírně důležité. Je to cesta k vysvobození, podotýkám.

„Cítím se ve velké nepohodě, “opakuje. Ano, to je očividné. Proč se ovšem cítí v tak mocné nepohodě?

„Protože se po mně chcete něco, o čem nerad mluvím.“

Jsem si jista, že za jeho limitem je ještě něco jiného. Vybídnu ho, ať zopakuje vyřčenou větu. Lukáš to udělá a připojí, že mu přijde hloupé o tom vůbec mluvit! Proč hloupé?

„Protože jsem nikdy o tom s nikým nemluvil.“ Na jeho protože následuje další proč. „Protože se stydím, stydím se i teď tady před vámi.“ „Z jakého důvodu? Čeho se bojíte?“ Nedám mu pokoj. Nemohu. Lukáš se obává toho, že si svojí odpovědí něco připomene, něco, co mu nebude vonět. Jenže přesně o to při terapii jde.

„No,“ spustí váhavě, „člověk by se měl chovat jako suverén. To já nejsem. Neměl bych proto mluvit o svých slabých stránkách. Mám kamaráda, který má stejný problém, jenže on se o tom nebojí mluvit, zatímco já mu o tom, že mám stejný problém, neřeknu nic.“

Podotknu, že jeho kamarád je na tom mnohem líp, než on. Kamarádovi se uleví, když se vypovídá, kdežto Lukášovi se zase jenom přitíží.

Sledujeme Lukáše v předškolním věku. „Špatně jsem mluvil, rozuměla mi jenom máma. Pokaždé se mi někdo smál, nebo to mamka řekla za mě.“

Pětiletý Lukáš sice mluví, ale kromě matky mu skoro nikdo nerozumí. Toto zásadní poznání musí opět zaznít z jeho úst nahlas, až se dostaneme k přijetí skutečnosti dávno minulé. Jako k faktu o něm, který zůstane ´deaktivovanou´minulostí.

Posouváme se ještě níže, před pátý rok jeho věku. Hledáme chvíle, v nichž se cítí nepohodlně, nechce mluvit, nechce vůbec komunikovat se světem. Nabádám Lukáše, aby si dovolil luxus slabosti a dovolil svým pocitům, aby ho vedly. Sloveso dovolit si je pro něho důležité. Zmiňuje se o tlaku na hrudi, jako by měl něco na srdci.

Nechávám mu chvilku, než se ptám. „Co to je, Lukáši? Co vás tíží na srdci a potřebujte se toho zbavit tím, že to vyřknete nahlas?“ Začne mu být zima, zmocňuje se ho třas. Takže míříme do černého. Ruku má přiloženou na srdeční straně. Říkám mu, sestup do svého srdce, do centra lásky, do místa, kde máš ruku. Podívej se tam, rozhlédni se. Záměrně mu nyní tykám, protože si daná chvíle vyžaduje upustit od další zábrany, kterou je vykání.

Nejprve vnímá jenom tmu. Ptám se, co tam chybí, když je jenom tma? „Světlo, radost,“ zazní tichá odpověď. Posouvám diktafon blíž k němu, protože mluví velmi tiše a nezřetelně, šumluje slova, že jim nerozumím. Na čele se mu perlí krůpěje potu, je znát, jakou námahu vynakládá, aby buď našel odpověď, anebo se urputně odpovědi brání. Opakuji stále dokola podobné otázky tak dlouho, až se mlčení zase prolomí. „Něco se mění. Vidím za tím vším nějaké světlejší paprsky.“ „Zeptej se svého srdce, co potřebuje, aby místo tmy bylo světlo a radost? Buď ve svém srdci a prociť si jeho potřeby.“ Lukáš mlčí a rudne ve tváři. Vše nasvědčuje tomu, že se blížíme k nějakému ohnisku a že to bude ještě námaha se k němu dobrat. Ptám se tedy oklikou, co mu v životě chybí? „Láska,“ procedí zase tak na půl úst. Trvám na tom, aby odpověď formuloval znovu nahlas celou větou – chybí mi v životě láska, chybí mi radost. Láska je světlo srdce a duše. Nahlas, nahlas, nahlas a nestyď se! Je to bezpečné!

Téměř přestal dýchat. Bojí se. Sáhnu po krátkém dechovém cvičení, aby mohl situaci rozdýchat. Nádech, výdech, nádech, výdech. Konečně byl s to vyslovit nahlas, co mu v životě schází a jak ho nenaplněná potřeba svírá. Na to řekne věty, v které jsem už málem přestala doufat, že uslyším. „Konečně jsem to řekl. Mám pocit, že se jedné polovině srdce ulevilo, že se to v ní prozářilo. Na druhé polovině to tak není.“ „Co v ní chybí?“ „Nevím.“ „Víš. Nechceš si přiznat svoji potřebu. Jsi přece ten drsňák a suverén, tak co by ses tady svěřoval, viď. Proč by sis měl připustit, že máš přirozené lidské potřeby?“ Jdu do něho už trošku drsněji, protože ´mírný přídup´na něj zabírá. Už už se nadechuji, že budu muset ještě více přitvrdit ve slovech, abych ho vyburcovala, když v tom se ozve: „Stýská se mi po něžnosti,“ vydechne téměř lítostivě. Napjaté svaly v obličeji ochably. Ptám se, kdy naposled cítil ve svém životě něžnost?  Bylo to před dvěma měsíci, když byl se svojí partnerkou.

Vstupujeme naživo v tady a teď do situace. Lukáš zase nechce spolupracovat. Ne se mnou, to jenom navenek tak vypadá. Nechce spolupracovat sám se sebou, se svým srdcem a svým moudrým já. Když se konečně rozhoupe říct, že prožíval nedávno něhu, záhy objeví, že se to jako něha jenom tvářilo.

„Nebyla to něha, nebyla pravá.“ Musím si vyžádat upřesnění. Čím přesněji to nepravost něhy pojmenuje, tím větší terapeutický účinek to bude mít. Zdá se, že moje slova k němu dolehla. „Nebylo to od…necítil jsem duševní něhu, byla to jen něha tělesná.““Co jsi chtěl naznačit tím, že to nebylo od…čeho? Dopověz to.“ „Nebylo to od srdce, bylo to jenom hrané navenek.“ Nejraději bych mu právě teď zatleskala, kdyby se to hodilo, protože takové vnitřní uvědomění si vlastní iluze je cennější nad zlato. Nechala jsem Lukáše jeho objev znovu a znovu přeříkat nahlas, až dospěl k procítění a zvědomění toho, že přestat se balamutit je úlevné! (Objevit svůj stín je úlevné!)

Od této události se přesuneme v čase o něco níže k jiné Lukášově partnerce. Víme, co máme hledat. Souznění, psychickou něhu, tu pravou, od srdce.

Jen tam nakročíme tím, že Lukáš řekne, je to asi tři roky, jsme spolu s Ivou…nedokončí větu a opět stávkuje. To už mi ale opravdu pomalu dochází trpělivost, protože vidím to, co nevidí on; jak jde sám proti všem a hlavně proti sobě. Sám sobě je škůdcem a pořád nevíme, kde je tomu počátek, kde se to zrodilo. Jestli to takto půjde dál, od jednoho bojkotu k druhému, strávíme na tom celý den. V té souvislosti se mi vybaví situace z výcviku s učitelem Andrejem Dragomerickým, která se této hodně podobala. Andrej dělal ukázkový audit pro nás posluchače kurzu, abychom viděli a slyšeli na vlastní oči, jak to vypadá. S ´klidem Angličana´ trval na svém, protože dotyčný se také zasekl, a když se už zdálo, že je tak nepoddajný a že prostě dál nepokročí (tenkrát jsme si mnozí mysleli, že svého klienta Andrej zbytečně trápí), přesto se proces nakonec prolomil a pokračoval.

Protože už jsem seznala, co na Lukáše platí, trošku důrazněji jsem se do něho opřela. „Lukáši, je načase přestat s touhle ničivou taktikou! Copak necítíš, že ti ubližuje? Kam jsi s ní dospěl? K čemu ji pořád potřebuješ? Proč se jí nechceš vzdát? Dovol si o těchto věcech mluvit, nezakazuj si mluvit o svých přirozených potřebách a citech! Proto si snad přišel!“

A pak se to stane, a jsem to já, kdo se zaraduje. „Je mi příjemné a milé na Ivu vzpomínat.“ Fajn. „Vzpomínat? Co se stalo s vaším vztahem?“ „Rozešli jsme se.“ A důvod?“ „Náš vztah skončil, protože partnerka nechtěla mít děti, neshodli jsme se v názoru na rodinu. Neviděl jsem ve vztahu společnou budoucnost. Ona ji nechtěla řešit, nechtěla o ní vůbec mluvit.“ Záhy poté mě nesmírně udiví, když Lukáš pronese: „Nechtěla mluvit o svých problémech…byla zavřená sama do sebe. Nekomunikovala se mnou.“

To je tedy povedené. Do hry nám vstoupila okolnost, že se v páru sešli dva lidé, kteří si byli, co se týče otevřenosti a komunikace, podobní jako vejce vejci. Byl to Lukáš, kterému vadila partnerčina uzavřenost, protože zrcadlila tu jeho.

Je zapotřebí zajít ještě více do hloubky, a k podrobnostem, protože i zdánlivé malichernosti mohou vést k nepěkným následkům. Vyjde najevo, že Lukášova partnerka měla v době jejich známosti nějaké rodinné trable a odmítala se s ním o své starosti podělit, takzvaně si vylít srdce. „Vydržela také měsíc se mnou vůbec nekomunikovat. Téma děti a rodina, náš společný život, jsme obcházeli. Dělal jsem si úsudek z útržků slov, z její nálady, ale bylo jasné, že je proti.  Jednou mi dokonce řekla, že ji lékař nabádal, buď mějte děti hned, nebo je nebude mít vůbec. Víc mi nevysvětlila.“ „Co si při tom cítil?“ „Mrzelo mě, že byla šance a pokud ji promarníme, je to konec mezi námi.“

„Co ti tato konkrétní okolnost přinesla? Jaký pro tebe měla význam?“ „Pracuju ve zdravotnictví, věděl jsem, že doktor má pravdu. Přijal jsem ji jako fakt.“ Neodpovídáš na otázku, jaký pro tebe měla význam?“ „Spadl mi kámen ze srdce. V tu chvíli pro mě bylo úlevou, že s touhle ženou děti mít nebudu. A ve chvíli, kdy jsem se odvážil říct (!), že bychom se měli rozejít, a poté se i tak stalo, jsem cítil nakonec sladkou úlevu…cítil jsem, že spolu nemáme být.“

Lukáš se tedy osmělil ukončit vztah, který z pohledu jeho toužení po rodině a dětech nebyl perspektivní, protože jeho přáním je mít rodinu, stálou partnerku a děti, rodinný krb, zázemí, kam se bude rád vracet. Proto jsem mu položila otázku: „Řekni mi, co teď, ve světle těchto pojmenovaných potřeb a tužeb, hledáš?“ „Partnerku, která bude mít stejné potřeby.“

Konečně jasně formulovaná odpověď. Kontrolně se ptám, jak se cítí, a dozvím se, že cítí tlak na hrudní kosti a v oblasti levého třísla. Třísla jsou slabiny, pomyslím si, a chci na Lukášovi, aby těm svým dal příhodné názvy. „Nesmělost, uzavřenost, citlivost, spíš přecitlivělost. Některé věci se mně snadno dotknou.“ Mám tichou radost, že se tak ´ rozpovídal´a doufám, že budeme už v nastoleném trendu pokračovat. Že se Lukáš snad konečně otevírá. Ptám se ho, na co je přecitlivělý?

„Když mi někdo radí, co mám dělat.“

„Kdo konkrétně?“

„Rodiče, kamarádi. Od rodičů mi to vadí víc, je to tak celý život, pořád mi říkají, co bych měl dělat a jak bych to měl dělat. Pořád mě někam postrkují, kam já nechci.“

„Dal, nebo nedal jsi jim někdy jasně najevo, že se ti to nelíbí, a proč?“

„Ne.“

„ O to více ses uzavíral do sebe?“

„Možná jo.“

„Vzpomeň si, jestli vůbec kdy v životě jsi měl s rodiči, už jako dospělý muž, názorovou výměnu, kdy ses ohradil vůči nim a zastával jsi svá stanoviska?“

„Ale jo, říkal jsem mamce, že mi pořád jen radí…“

Mám téměř jistotu, že se Lukáš zase snaží mlžit, kalit vodu.

„Jak jsi jí to řekl? Uveď aspoň jeden příklad za všechny. A nekličkuj, sám sobě beztak neutečeš.“

„Řekl jsem jí, ať mi pořád neradí, jenže…“

„Jenže co, Lukáši? Jsi samé ale a jenže, sotva něco konstatuješ, vzápětí to rozporuješ.“

„Vím o tom, že takhle mluvím,“ reaguje. „Jenže ve finále měla mamka vždycky pravdu. Mám vůči tomu blok, bojuju s tím, bráním se těm jejím radám, jenže pak musím uznat, že to mělo být, jak říkala ona. Mám k tomu averzi.“

„K čemu konkrétně? “

„K tomu, že když mi mamka něco radila, ukázalo se, že měla pravdu.“

„Držme se tedy slova averze. Co za ní je?“

„To, že bych si své věci chtěl dělat po svém…ale pak se ukáže, má pravdu máma. To mě z principu štve a tozčiluje.“

Lukáše rozčiluje, že jeho máma má nakonec vždycky pravdu. S tím bojuje, a neví, že nemůže vyhrát, protože nebojuje s maminkou a jejími radami, bojuje sám v sobě a se sebou. Vzdoruje jako malé dítě. Dospělý Lukáš reaguje na matčiny rady a názory stále jako dítě. Ptám se ho, jestli mu matka zasahuje nebo nezasahuje i do soukromých věcí? „Šťourá mi do něj pořád. Podvědomě jí zazlívám, že se podílela na mém rozchodu s předešlou partnerkou, protože chtěla, abychom se vzali. Mám pocit, že máma zavinila, že jsme se nakonec rozešli, protože na mojí partnerku naléhala a do svatby jí tlačila. Jenže ona to tak necítila. Máma to zhatila,“ domnívá se Lukáš. Právě že se jenom domnívá. Mohl zakročit, chovat se dospěle, ale neudělal to. Nechal matku jednat za sebe.

Maminky chování vůči němu vychází, a je to zřejmé, z jejího přesvědčení, že je nutné se k němu chovat stále jako k děcku. Pořád vnímá Lukáše jako malého kluka, který vyžadoval speciální přístup a abnormální péči. Maminka je zacyklená v tom, že tento stav trvá, tudíž Lukáš stále potřebuje její dohled, rady a náhled do soukromí. A postrkování k nějakému rozhodnutí, které by nejspíš bylo primárně jejím vítaným rozhodnutím. Prostě mu řídí život. Dokud se Lukáš bude chovat jako dítě, a ne jako dospělý muž, bude s ním maminka i nadále tak zacházet. Jak se říká, nechceš-li, aby s tebou jednali jako s dítětem, nechovej se tak.

Všímám si, že se Lukáš zatím ani slůvkem nezmínil o otci a vzbuzuje to ve mně dojem, že není pro něho tak důležitý, jako matka. Lukáš přitaká, že maminka má v rodině hlavní slovo. Oba rodiče jsou dominantní, neustále se dohadují a hádají. Zřejmě soupeří mezi sebou o prvenství, říkám si v duchu.

Vracíme se k Lukášově slabině. Kouše se do spodního rtu. Ptám se ho, proč si skousává ret, načež mi udiveně odpoví, že si nevzpomíná, že by to kdy dělal. Zřejmě si ovšem ´vzpomíná´jeho levá slabina, protože se ozve dost naléhavě. Když vidím urputný výraz v jeho tváři, je mi jasné, že opět bojuje. Opakuju mu, že bojuje sám proti sobě, sám sobě mydlí schody. A ptám se, proč potřebuje být uzavřený a schovaný, když u druhých lidí v tom vidí například překážku ve vztahu? Proč mu to u druhých vadí, zatímco sám u sebe to toleruje a co více, přímo pěstuje?

Zatváří se zaskočeně. Cekám chvíli, pak další a ještě další. Napadne mě, že mi jako ženě možná nechce dovolit, abych se k němu přiblížila a pomohla mu. Možná je tak poznamenán rozhodováním za sebe svou matkou, že tohle by mohl být důvod. Nu, vybral si mě sám. Měl by si i sám objevit důvod, proč se potřebuje schovávat, protože hra na schovávanou je jen důsledek něčeho. V duchu mě napadají různé odpovědi. Proč to tak lidé dělávají? Protože být autentickými, opravdovými a otevřenými, a tím zranitelnými, nepovažují za bezpečné. Uzavírají se z obavy před opětovnými zraněními. Vlezou do své ulity, v níž se cítí být v bezpečí, byť se v ní cítili sebehůř. Je to komfortní zóna, kterou dobře znají. Zatímco opustit ji znamená jít do neznáma, a kdo ví, co tam čeká. Nebo něco nechtějí vidět, tak zalézají jako krtci. Který z těchto důvodů se vztahuje k Lukášovi?

Protože stále ještě mlčí, rozhodnu se pro ´ruskou ruletu´. Horší už to být nemůže. „Poslechni, Lukáši, já tady nejsem za tvojí maminku. Já mám vůči tobě jiné postavení, tys přišel za mnou, ne já za tebou, takže mě teď vyslechni. Pokud se více neotevřeš a budeš bojkotovat sám sebe, nebudu ti umět pomoci. Uvědom si, že žádná žena, perspektivní pro vztah s tebou, nepřistoupí na to, aby se k tobě dobývala ´sbíječkou´ jako já. Ty se nepřijímáš ve své vlastní přirozenosti, působíš tak, jako bys sám sebe a priori odmítal, bojkotoval svoji existenci.“ Vtom se mě zmocní pocit téměř jistoty, že vím, k čemu se tohle martýrium vztahuje a z úst mi vyletí otázka (zároveň naskočí husí kůže jako pralinky): „Máš nějakou povědomost o okolnostech svého narození?

„Byl jsem přidušený. A porod byl taky hrozný,“ odpoví překvapivě rychle a nevzrušeně. Uf, takže odtud bude asi vítr foukat, proletí mi hlavou, než Lukáš dodá: „Byl jsem kvůli tomu na terapii, kde jsem si to už prožil, ale nijak mi to nepomohlo,“ konstatuje.

Pomohlo, nepomohlo, nedá se svítit, jak říkávala moje babička, když bylo něco nevyhnutelného. Musíme porod projít znovu. Byl zdlouhavý, pro rodičku i dítě velmi náročný a samozřejmě zatěžující. Miminku se už nedostával kyslík, nemohlo dýchat. Lukáš popisuje svoje úzkostné stavy, i úzkost svojí maminky. Přišla do porodnice bez kontrakcí. Neví se, proč to maminka udělala. Jisté je to, že porodníci vyvolali porod uměle.

„Dusím se, zadržuji dech, mám málo kyslíku. Cítím šílené napětí a mám strach. Přicházím do nebezpečného světa,“ pokračuje Lukáš. Upomíná se na pocity a zážitky z matčina lůna. „Nemůžu se projevit, nemám na nic vliv, nejraději bych křičel, ať mě nechají na pokoji! Chci zůstat v bezpečí u matky. Jenže oni mě násilně vypuzují, ještě se nechci narodit..! neurčil jsem si sám, kdy se narodím! To oni rozhodli a zaútočili na mě…venku jsou nebezpečné síly… je tam násilí a zvůle… chci zůstat, zůstat, ale nemůžu, vyhání mě…schovávám se před nimi, aby na mě nemohly….“ „Kdo aby na tebe nemohl?“ „Ty nebezpečné síly. Nechci ven, neukážu se, aby mě nemohly ohrožovat…“

Čekala jsem slzy a vzlyky, nic z toho ze sebe Lukáš nevydal. O chvíli později se nám ještě podařilo najít nečekané a překvapivé, když Lukáš začal popisovat, jak prožívá trauma narození i za maminku, jak se o ni bojí a klade si za vinu, že kvůli němu podstoupila takové trápení!

Považte, tak takový byl scénář k filmu o zrození jednoho malého chlapce. Na prahu příchodu do fyzického světa ho poznamenala do hlubokého nitra jeho osobnosti tato neblahá zkušenost, tento doslova mezní zážitek mezi životem a smrtí. Když byl starší, pověděli mu dospělí, že normálně a přirozeně by se byl narodil o den později. Co se však nedozvěděl, co vedlo jeho maminku jít předčasně do porodnice? Po porodu ho viděla až za spoustu hodin a navíc se k ní prý personál choval dost hrubě a necitelně. Maminka prý o těchto okolnostech odmítala cokoliv bližšího říci.

Musíme si teď poradit s Lukášovou vinou za něco, co nebylo jeho, ale co vztáhl k sobě, a zařadit to na časové ose do minulosti, aby to v ní už jednou pro vždy taky zůstalo. Jinými slovy, aby přestaly ty oživovací a do současnosti se promítající hrůzné zážitky včetně následků. Aby velký Lukáš přijal, že to, co platilo tenkrát, od teď neplatí. Je dobré tyto  dětské obranné a sebezáchovné mechanismy poslat po vodě, protože v dospělosti nadělaly víc škody než užitku. Je třeba přijmout, že už může být tím, kým je, že je bezpečné žít v tady a teď, kde se může vyjadřovat, jak chce a kde si nemusí nechat kohokoliv mluvit do svého života a rozhodovat o něm. Už tam venku nejsou nebezpečné síly, na které nemá vliv.

Nakonec bych přirovnala cestu s Lukášem k jízdě vlakem, který se vleče rychlostí zpomaleného filmu a u každého patníku zastaví. I přesto ke svému cíli nakonec dorazí. Tak to někdy chodí, každý jde rychlostí, jakou potřebuje. Někdo kráčí rychle nebo dokonce pádí, další se posouvá po drobných krůčkách. Dolovat z niterného podloží lidí vzpomínky, které jsou jinak hluboce zasuté v podvědomí, je žádoucí, nicméně někdy opravdu náročné. Zbývalo ověřit, jestli někde v nějaké vrstvě nezůstal nějaký odpor. Žádný jsme nenašli.

Co mně ovšem doslova fascinovalo, a o to se musím podělit, byl pohled na Lukášovu tvář, když jsme sezení ukončili. Je možné, aby mu během terapie o tolik vyrostly vousy? Přišel hladce oholený, teď má na bradě viditelné snad dvoudenní strniště. Přišlo mi vysvětlení; teprve teď vyrostl nebo spíše dorostl do chlapa. Nedalo mi to, donesla jsem mu zrcátko, aby se sám podíval a řekl, jestli to tak je, nebo mě šálí zrak. Přejel si rukou bradu a povídá: „Než jsem k vám šel, oholil jsem se, neodvážil bych se přijít neoholený.“

Takže je to tak, vousy mu povyrostly nebývalou rychlostí oproti té, kterou jsme se probíjeli od jednoho zastavení ´na mezi´ ke druhému. Ještě jsem se Lukáše zeptala, dělám to pokaždé u každého, jak se cítí. Nejde ani tak o to, abych to věděla já, třebaže je to potřebná informace. Má svoji váhu, když si lidé uvědomují změnu svého stavu, která se projevuje nejrůznějšími individuálními způsoby. Lukáš tu svoji vyjádřil skoro pohádkovým slovníkem a mně to přišlo hodně příznačné: „Jakoby na mě praskla nějaká obruč.  Lépe se mi dýchá, roztáhl se mi hrudník. Dneska jsem objevil příčinu svých slabin. Měl jsem hodně zmuchlanou duši.“

To tedy ano. Už byl na odchodu, stál ve dveřích, když dodal: „Vím, že si nemusím už hrát na něco, co nejsem.“ „A to je co?“ otázala jsem se. “Na chudinku.“