vloženo: 11. 10. 2019

Jak už jsem naznačila v předchozím článku o problémech dětí po rozvodu rodičů, vzniká tím, že si rozvedení (nebo ovdovělí) partneři najdou nové protějšky, nová nevlastní rodina, ať už spolu noví partneři jsou či nejsou sezdáni.

Bohužel, nastává v takto nově založených rodinách dost často situace, kdy dospělí partneři si spolu rozumí, ale děti nevlastní matku nebo nevlastního otce jako nepřijmou. Navenek je sice rodina obnovená, úplná, ale uvnitř se vede neúprosný boj.

Určitě znáte sami ze svého okolí podobné případy. Já zase sáhnu po tom svém, který mám dlouhá léta na očích ve vlastní rodině a na němž jako na příkladu se pokusím demonstrovat, co se v takto „nové“ rodině může také odehrávat.

Zpočátku to vypadá idylicky. Děti rozvedených rodičů nějaký čas pějí chválu na matčina nového partnera, na otcovu novou partnerku. Na každém z nich vidí to pěkné, oni dospělí se k nim hezky chovají, sdílejí s nimi svého koníčka… Zdánlivě vládne idyla. Ale je to jako ve většině příběhů o macechách či otčímech: je to klid jenom zdánlivý, daný tím, že oba cizí dospělí se stavějí být lepšími, než jsou. Z jednoduchého a logického důvodu: aby si udrželi a nepohněvali hned záhy nového partnera. Za čas se začnou karty míchat a rozdávat jinak. Nový partner matky do dětí stále šije, že jsou lenivé, neustále pro mě vymýšlí práci, aby se náhodou minutu nenudily, a to práci dost těžkou, například musí vozit cihly, které před tím musely oklepat ze staré omítky, vůbec nezohledňuje jejich domácí přípravu do školy, o volném času ani nemluvě, a dělá to tak, že ne přímo dětem, jejich matce to vytýká! Rozumíte, to vždycky bolí víc, víc to zasáhne na citlivém místě. Matka jde do obrany svých ratolestí, to znamená proti partnerovi, což povětšinou vyústí v hysterický výstup partnera a hádku, nebo jeho úniku z domova s patřičně demonstrativním prásknutím dveří. Děti, takto“proškolené“, odmítají s ním stolovat, protože většinu těchto přímých narážek na ně vznáší právě u oběda či večeře. A je zase zle. A tak pořád dokolečka.

Otcova partnerka je bezdětná. Nemá zkušenost s výchovou dětí, nemá probuzený mateřský cit, takže nějaký čas bere děti partnera jako kamarády. Tak se k nim i chová a staví. Organizuje pro všechny výlety a jiné akce pro volný čas… Opět, zpočátku idylka, jakou aby člověk pohledal. Později se přiblíží stíny. Partnerce začne nejprve vadit jeho dcera. Začne žárlit na otcovu pozornost k dceři, na jeho upřednostňování dětí vůbec. Cítí se být šizená, odstrkovaná. Naříká si, že ji pro svoje děti její partner nevidí, nevnímá. Její reakci lze lidsky jistě pochopit. Jenomže ve chvíli, kdy zacílí svoji pozornost na to, aby starší dceru partnera vyštípala z domu, a že si k tomu důvody vždy najde, nastává rozkol jako Brno. K tomu se přidruží její záměrná otevřená kritika mladšího syna partnera, kdy na něm najednou nevidí nic dobrého. Sráží ho, uráží, mluví s ním jako s pohůnkem. Ten pak,zalezlý v koutku, brečí. Jeho sestra to nemůže snést, brání mladšího sourozence, staví se proti maceše. Mezi tím vším se pohybuje jako v minovém poli otec dětí. Jak to může skončit? A to ještě není všechno. Otcova partnerka začne mluvit o tom, že by si měli spolu pořídit vlastní dítě. Otec odmítá, má už svoje děti, necítí potřebu přivádět na svět další. Přijdou hádky, rozmíšky, urážky, pláč, vztek, celková rozmrzelost a napětí. Otec se časem začne tvářit, jako že neslyší, nevidí, nezastane se dětí jednou, dvakrát, třikrát. Jeho partnerka toho využije a osedlává svého koně, je to voda na její mlýn.

Děti si začnou „doma u mámy“ na tátu i jeho partnerku stěžovat, k babičce si chodí pro útěchu a poplakat si… A protože jejich otec je babiččin syn, rozhodne se babička zakročit, i když ví, že by se do toho plést neměla, jenomže se nemůže dívat na to, jak děti trpí a jak její syn zpohodlněl a vede to od desíti k pěti. Smluví si s ním schůzku,ten už z jejího hlasu vytuší, že to nebude rozhovor o veselém filmu. Mimo jiné mu řekne, že by měl stát za svými dětmi, to jednoznačně, nenechat je komandovat a ponižovat cizí ženou, která do „rodiny“ nota bene přišla jako poslední (!) a tudíž z pohledu rodinného systému nemá nárok přeskočit hlavně starší dceru, a vůbec, aby si udělal v rodině pořádek a byl tím chlapem, protože by se nerada dočkala toho, že od něho děti jednou utečou a jemu zbudou jen oči pro pláč. Napětí mezi dětmi a jejich „macechou“ bude narůstat, pokud se v tom něco konstruktivního nepodnikne.

Chvíli je pokoj, necelý rok. Poté všechno sklouzne ještě větším sešupem. Starší dcera od otce odchází formou žádostí k soudu, soud jí dá za pravdu, k malému upravuje styk s otcem. Prohra přesně do roka od onoho rozhovoru.

Vlak chvíli ještě jede setrvačností, než si otec najde opět novou partnerku. Tady tento konkrétní příběh ukončím. Takových a podobných je celá řada a ukazuje názorně, jaké skryté síly a energie v systému rodiny působí. V podstatě jde, jako kdysi pradávno v ještě zvířecí tlupě, o boj o moc. K tomu, po našem lidském, o pocit bezpečí, spravedlivé ohodnocení schopností každého člena a o uznání.

Jak takovým pohromám přejít? Je to vůbec možné? Odborníci říkají, že podmínkou je, aby si všichni zúčastnění nejdříve vyřešili všechny problémy soužití s ostatními členy nové rodiny, že se nemají obcházet, přehlížet – ty problémy. Jenomže, jak se to říká, šedá je teorie, zelený strom života, viďte.  Trvalé napětí mezi dětmi a novými partnery rodičů se odráží zákonem rezonance do vztahu partnerů. Jestliže nabude nevlastní rodič dojmu, či přímo očekává, že převezme funkci rodiče nevlastních dětí, i když u nich nemá autoritu nebo si ji vynucuje a chová se autoritářsky, dočká se toho, že mu děti řeknou: „Ty nejsi vůbec můj táta, moje máma, co mi budeš poroučet.“ Nebo se stává, že děti prostě bojkotují rozhodnutí nevlastního rodiče, jako to posléze dělaly moje vnoučata i za cenu toho, že z toho bylo zase pozdvižení. Ona je to psychická zátěž i pro nevlastní rodiče, pochopitelně, nemůže to být jinak. Časem se může stát tak neúnosnou, že vyústí ve snahu či naléhání na partnera, aby nevlastní děti opustily domov. Z podobných nátlaků se ovšem zase urodí jenom dračí semínko, protože vlastní rodič bere podobné pokusy jako snahu na odstranění jeho dítěte – dětí.

To byl příklad toho, kdy nevlastní děti nejsou novým partnerem rodiče opravdu přijaty. Mnohé děti nejsou schopny tento stav duševně zvládnout (a jak by také mohly, když je v tom dospělí nechají). Mění se k horšímu jejich chování, klesá školní prospěch a nastávají často až těžké psychické potíže.

Mnoho nevlastních dětí se nedokáže vyrovnat s novou rodinnou situací a potíže mají hlavně děti s nevlastní matkou. Není-li vlastní máma přítomná, ať již zemřela nebo rodinu opustila, děti si ji ve svých představách a vzpomínkách idealizují. Nevlastní matka nebo nevlastní otec se ztracenému vlastnímu rodiči nikdy (!) nemohou vyrovnat. Dítě se beztak cítí zanedbáváno nebo nemilováno, i když to ve skutečnosti tak být vůbec nemusí.

Je tedy otázkou: existuje vůbec šťastná nevlastní rodina? Odborníci sice mají za to, že se dá taková šťastná rodina vybudovat, v níž je soužití poměrně bezproblémové, kde dostaly děti dost času a prostoru k tomu, aby si k nevlastnímu rodiči vybudovaly vztah, a kde panuje vysoká míra tolerance. Možná někde nějaká taková rodina existuje, ráda bych tomu věřila. Já o takové nevím, já se spíš setkávám s lidmi z těch rozvrácených a neúplných rodin, v nichž trpí děti i dospělí. Klidné klima rodinného zázemí i bez cizích partnerů a nevlastních dětí vyžaduje i tak vysokou míru taktu, tolerance, ohleduplnosti, lásky a pochopení, kde si nikdo nic nepotřebuje dokazovat či dokonce vynucovat a kde není důvod bojovat o moc. Je hezké číst o tom, jak se nevlastní rodina musí sžít, jak by se to mělo dělat a že by se rodiče měli snažit o to, aby dítě vědělo, že jeho rodiče je stále mají rádi, i když založili novou rodinu a že tento stav je pro dítě nejlepší. Rady jsou to jistě prospěšné a dobře míněné, jenom mám velké pochybnosti, že se jimi dospělí řídí. Život přináší spíš jiný obrázek. Jak kdysi prohlásila na podkladě svých vlastních zkušeností na adresu dospělých moje vnučka: „Dospělí jsou totální sobci, myslí jenom na sebe. Nechci být dospělá, nechci být jako oni.“