Osudové předurčení, jež se do písmene naplnilo

vloženo: 12. 02. 2020

Nedávno jsem znovu sáhla po jedné z knížek z edice Největší záhady světa, kterou vydalo nakladatelství Dialog v roce 1995. Mám jich z této edice několik a čas od času si v nich ráda znovu přečtu zejména ty, které napsal londýnský rodák Frank P. Jones.

Do knihy nesoucí název Zázračné náhody autor posbíral nezvyklé události, jež označuje jako zázračné náhody. Prozkoumal fakta, prověřil všechny možné doprovodné okolnosti, než v popisované příběhy sám uvěřil a dospěl k názoru, že jsou nesporným důkazem existence nadpřirozených sil.

Dovolím si s vámi sdílet obsah zejména jedné z povídek v knize obsažených; všechny jsou fascinující, ale tahle v mých očích vyhrává. Mluví o osudovém předurčení jisté známé osoby, jejíž datum narození je jedním z těch fascinujících osudových faktů a i faktorů, jenž mě tak moc svou vypovídající numerologickou souvztažností přitahují. Dostanu se k ní za malý okamžik.

Autor Frank P. Jones věnuje příběh hraběti Clausovi von Stauffenbergovi, člověku, který vstoupil do dějin jako osnovatel a organizátor neúspěšného atentátu na Adolfa Hitlera. Těch atentátů byla spáchána celá řada, že všech však říšský vůdce jako „zázrakem“ vyvázl. To jsou celkem dost známá fakta, atentát na Hitlera ze dne 20. července 1944 byl dokonce zfilmován v hlavní roli s Tomem Cruisem, jenž hrál ústřední postavu, Clause von Stauffenberka, důstojníka generálního štábu německého wermachtu. Hitler po tomto útoku na svoji osobu vyvázl pouze s nějakými drobnými oděrkami a popáleninami.

Claus von Stauffenberg se opovážil v hlavním stanu wehrmachtu v Rastenburgu položit bombu v aktovce přímo k vůdcovým nohám a poté z místnosti chladnokrevně odešel. Musel mít obrovskou odvahu a nervy ze železa. Tato role, včetně jeho popravy, mu byla dokonce předurčena. Avšak popořadě.

Claus von Stauffenberg se narodil dne 15. listopadu 1907, měl dva bratry; Alexandra a Bertholda. Počítejte se mnou: 15 = 6, listopad je 11. měsíc, takže sečteme šest plus jedenáct, dostaneme sedmnáct, letopočet nám v součtu také dává číslo sedmnáct. Pojďme dál, v roce 1923 se bratři Stauffenbergové seznámili se slavným básníkem Stefanem Georgem. Zajímavou okolností je, že rok 1923 dává součtovou patnáctku, tedy číslo dne narození Clause von Stauffenberga.

Autor knihy uvádí, že Claus von Stauffenberg nebyl člověkem, který by se někomu podřizoval, avšak zmíněnému básníkovi se bez odporu poddal. Uvidíme, jak důležitá okolnost to byla. Podal o ni svědectví Clausův bratr, když pravil, že Claus se v přítomnosti Georgově choval jako zcela omámený, v očích měl podivný jas, uměl nazpaměť množství jeho bání a deklamoval je způsobem, jakoby básníkova slova rozeznívala nejtajnější struny v jeho duši.

Jiný člověk, Arnold Zweig, básníka Georga popsal jako muže s tváří kouzelného skřítka, s očima, bradou a čelem vyzařujícími magickou posedlost, před níž se nadaní a citlivé lidé museli sklonit…

První se s básníkem Georgem seznámil Clausův bratr Berthold. Tehdy Georg Bertholdovi řekl: „Vy jste se musel o svou tvář s někým rozdělit…“

„Ano, pocházím z dvojčat,“ odvětil Berthold.

„Ne, máte jistě ještě mladšího bratra. Byl bych rád, kdybyste mi ho mohl představit.“

Mezi Clausem a Georgem se pak vytvořil zvláštní vztah, píše autor knihy. Jednou pravil Georg Clausovi: „Máte čáku státi se velikým mužem.“ „V jakém smyslu?“ otázal se překvapeně Claus von Stauffenberg. „Jednoho dne se pokusíte sejmout z Německa velikou hanbu,“ odvětil George v přítomnosti Clausova bratra Alexandra. “Pokusíte se, nic víc. A zaplatíte za to životem…“dokončil Geoge. Více svoji vizi už nikdy blíže nekomentoval a nekonkretizoval.

Báseň ze sbírky Nová říše, pojmenovaná autorem Stefanem Georgem Tajemné Německo, dala o mnoho let později jméno odbojové skupině, která se v roce 1943 vytvořila okolo Clause von Stauffenberga.

Od tohoto roku připravoval výše jmenovaný důstojník atentát na Hitlera se záměrem nahradit nacistickou diktaturu vládou demokratů. Svoji vizi nové vlády vytvářel až příliš do všech detailů s konkrétními osobami, odpovědnými za jednotlivé rezorty. Seznamy alternativní vlády, vypracované Stauffenbergem a jeho stoupenci, poskytly později gestapu neocenitelnou službu; tahali pak spiklence doslova jako raky z pytle, přibližuje Frank P. Jones.

Po nezdařeném atentátu hned 21. 7. 1944 Hitler promluvil do rádia, svoje zázračné zachránění připsal Prozřetelnosti, jež si ho vyvolila, a prohlásil: „Spiklenci budou bez milosti vyhlazeni.“

V tu dobu byl hrabě von Stauffenberg už mrtev, popraven, načež pokračovala nelítostná razie jako msta Hitlerova za útok na jeho osobu. Byla nesmiřitelná. V její první vlně bylo popraveno nejméně 160 osob, vesměs důstojníků, z toho dvacet generálů a jeden polní maršál. Celkově padlo za oběť více než tisíc osob. Popravy se konaly až do dubna roku 1945.

Stauffenbergův atentát dodnes udivuje historiky svým diletantismem, jehož se strůjci dopustili. Malá, někdy docela nulová konspirace, do takto vysoce riskantní hry byly mnohdy zatahovány nedůvěryhodné osoby, o chystaném úmyslu provést atentát na vůdce vědělo velmi mnoho zcela neprověřených stoupenců.

Rastenburský objekt vyhlížel po atentátu jako po zásahu patnácticentimetrovým dělostřeleckým granátem (popisuje autor knihy), zatímco vůdce vyšel nepoškozen. Tehdejší nacistický prominent, ministr propagandy Goebbles o organizátorech spiknutí prohlásil: „Hlupáci, jak si mohli myslet, že provedou revoluci po telefonu! Jen ten Stauffenberg, to byl chlapík. Toho je málem škoda. Taková chladnokrevnost, taková inteligence, taková železná vůle! Jak se jen mohl obklopit takovou gardou blbců, je pro mne nepochopitelné.“

Generál Henning von Treskou, který 21. července spáchal sebevraždu na východní frontě, aby se nedostal do spárů gestapa, řekl před smrtí svým důstojníkům: „Mám pocit, že Stauffenberg nás chtěl pouze očistit před dějinami a nešlo mu ani tak o puč, jako spíše jen o samotný atentát. V tomto smyslu se jeho čin zdařil vrchovatou měrou…“

Podobného mínění byl i polní maršál von Kluge, který spolkl jed 19. srpna 1944. Byl si jist, že Stauffenberg organizaci zamýšleného puče zpackal málem úmyslně…

Podobnou hypotézu vyslovil před popravou ve svém dopise na rozloučenou Fritz-Dietlov von der Schulenburg, když napsal: „To, co jsme učinili, se nám jevilo jako nezbytné. Posléze nás budou soudit dějiny a vysloví nad námi osvobozující rozsudek.“

Dva dny před atentátem, a tedy před svou smrtí, si Claus von Stauffenberg zapsal do svého sešitu, jež posléze objevilo gestapo v jeho bytě: Jen velikost oběti určuje význam vlasteneckého činu.

Onen osvobozující rozsudek, zmíněný von der Schulenburgem, přinesly dějiny velice záhy. V dnešním Německu je Claus von Stauffenberg málem modlou. Je vlastně jediným důkazem o vlasteneckém hnutí Němců proti Hitlerovi a jeho nacistickému režimu. O hnutí, které se vskutku zformovalo až v posledním okamžiku, aby sňalo z Německa velikou hanbu.

Do myšlenky atentátu bylo zapojeno více než tisíc lidí. Téměř všichni zasvěcení zemřeli na popravištích nebo v mučírnách gestapa. Do jednoho se tak stali oběťmi osudné předurčenosti, když na své životní cestě potkali Stauffenberga. Dnes však tito mučedníci tvoří kohortu nejslavnějších německých rytířů – s přesně podle vyjádření dávné předpovědi básníka Stefana Georga, sňali hanbu z Německa. Fatální, osudové na tom je, že za tím vším stojí jediná, napohled nevinná otázka, kterou v roce 1923 položil básník Bertholdu Stauffenbergovi: Vy jste se o svou tvář musel s někým rozdělit…

V kontextu s těmito událostmi se nyní vrátím k číslům narození Clause von Stauffenberga. Podíváme se na ně pohledem aplikované numerologie.

Jak už víme, součet dne a měsíce jeho narození dává 17 – záměrně ji nevypisuji slovem sedmnáct, aby více vynikla –   stejně jako dává 17 součet čísel v letopočtu jeho narození. To máme dvě 17. Další, třetí 17, je ukryta za letopočtem 1943 (součtem všech čísel), tedy v roce, kdy Claus von Stauffenberg připravoval atentát.

Souběh složeného čísla 17 (potažmo osm) a jeho souvztažnost k jediné dějinné události připravované jedním člověkem jako nositelem této myšlenky a činu, je více než pozoruhodný. Je načase podívat se význam čísla sedmnáct.

Číslo sedmnáct je ´číslem nesmrtelnosti´. Naznačuje, že jméno osoby ji (tu osobu) přežije! Jinak řečeno, že věhlas díla, které po sobě tato osoba zanechá, je nesmazatelný, jakoby navždy živoucí. Říká dále, že pro člověka, k němuž se 17 váže, představuje osudovou předurčenost, neboť i osmička v ní ukrytá je přímo výrazem osudovosti a zároveň ´v jistém významu´i nesmrtelnosti – ve smyslu, že lidské dílo, lidský čin, přetrvá fyzickou smrt svého nositele. Celý tento popis ´charakteru´ či energetické vibrace čísla 17 máme ve sledovaném předmětu rovnou ztrojnásobený, chcete – li trojnásobně zdůrazněný význam, včetně jeho naplnění. Je to jako pojistka předurčenosti. Pokud bych si chtěla ještě všimnout významu čísla tři, pak v jádru k této ´kauze´, již sledujeme, musím uvést nejvýznačnější ´povahu´čísla 3: je to číslo účinnosti! Vše, co má mít zvýšenou účinnost, se opakuje třikrát!

Velmi pozoruhodná je také shoda čísla 15 jako dne narození Clause von Stauffenberga, která se v numerologii nazývá Mág nebo také Kouzelník, a má hluboký esoterický význam a alchymistické vibrace, jimiž se projevuje všechno magické. Povšimněme si, že se nám v názvu čísel objevují podvakrát tvary slova magie: Mágova hvězda (17), Mág (Kouzelník) v 15. Pokud jste přečetli popis osoby básníka Stefana Georgea, jak vypadal, jak vyhlížel, pak se dokonale shoduje s významem mág, kouzelník, magický. A ta jeho předpověď…

Autor Frank P. Jones nazývá podobné jevy, jež jsme si na jednom příkladu přiblížili, shrnujícím názvem zázračné náhody. Ovšem taktéž tento muž, zastánce paranormálních jevů dospěl k názoru, že se jedná o nesporné důkazy nadpřirozených sil.

Slova náhoda je jenom berlička, o niž se opíráme ze zvyku, když jsme pohodlní se zaobírat hlubšími významy jevů a věcí, raději před nimi zavíráme oči a tváříme se, že jsme slepí. Numerologie je prastará nauka a má dosud svoji vypovídající hodnotu. Je to nauka o významu čísel, dobře využitelná a aplikovatelná, pokud člověk potřebuje její pomocí proniknout pod povrch běžných věcí. Jak vidíte, i takto použitá velice dobře doplňuje smysl i událost dávno minulou.

Inšana