Příběh rytíře III – Odvalení bludného balvanu

vloženo: 26. 01. 2020

Aktualizovaná verze

Pořídila jsem přepis zvukové nahrávky z naší druhé terapie téměř ihned poté. Zavelela k tomu moje niterná potřeba, jakési puzení mít jistotu, vědět určitě, že se nemýlím. Protože to, co mi pocitově říkala moje duše už kdysi a vnitřní vize to podtrhovaly ještě víc, se nyní dralo vehementně na světlo a chtělo to už konečně být rozšifrováno a pojmenováno. Zjevně ´můj rytíř´stále neví, kde a kdo je ona žena, již kdysi hledal a která mu pomohla ke svobodě. Jenomže, co se svobodu, když marně pátráte a hledáte toho, na kom vám záleží a vůči němuž se cítíte být zavázáni? A když ho nenajdete, a nemůžete svůj závazek splnit, svoboda vám nechutná?

Od náznaků vyřčených kdykoliv mezi námi dvěma na toto téma a od očividných indicií jsem přistoupila k odhalení identity té osoby a přikročila k tomu, aby za tímto dobrodružným a vpravdě neuvěřitelným příběhem byla konečně napsána tečka. Protože Toník to neviděl, já ano. Šlo mi o to, aby se přestal pachtit po tomto světě stálým hledáním někoho, kdo je tady a stojí mu poblíž a vůči němuž si kdysi dávno dal závazek, přes který teď nemůže přejít. Je čas přestat marnit čas zbytečným hledáním a trápením se, skončit závod s časem (nemám na nic čas, ještě jsem nenašel, co hledám, a čas tak letí!). Aby se uvolnily tentokrát jiné okovy, než ty železné na rukou a nohou, okovy vyřčeného slibu a závazku. Aby se z cesty jeho života odvalil kámen, doslova bludný balvan, o nějž stále zakopával.

Ještě musím vysvětlit, proč jsem užila spojení ´můj rytíř´. Je to prosté, Toník se ke mně vždycky rytířsky choval. Od jiného muže jsem za celý svůj život takový přístup nepoznala. A to jsem věkem k němu mohla být jeho máma. Vím ale také, že rytířské chování mu bylo vlastní.

Nejprve jsem ho o výsledku svého vyhodnocení chtěla spravit osobně, až si pojedu vyzvednout své auto. Nezdařilo se však sejít se v čase, Toník někde poletoval a klíče od auta mi nechal u svojí tety. Kdo ví, kdy se zase potkáme. Cítila jsem, že s tím nemohu otálet, a znovu, že nastal správný čas. Sedla jsem a napsala mu rozklad situace, naznačila styčné body, které mě k právě takovému závěru dovedly, a navrhla řešení.

Bylo zapotřebí eliminovat působení jeho zaklínadla, zrušit tu neblahou přísahu, jíž zavázal a svázal svůj tehdejší život, i ten současný. Když přísahu nezrušíme, tahle zavazující okolnost, energie vyslaná do prostoru a překlenující se přes věky, potrvá dál, a taky ho dál nepustí.

Musela jsem mu říci, že se objevilo něco dalšího a nového, co je nutné chápat v nových souvislostech. Jak vyplývá ze všeho, co předcházelo, jsem tou jeho tehdejší pečovatelkou já. Tehdy znal jenom moje ruce, které o něho pečovaly, v současném životě si ke mně chodil na masáže = chodil na ošetření svého těla! Nehledala jsem já jeho. Našel on mě, i když mu o mně řekla jeho teta. Důležitým ukazatelem jsou ruce té ženy, jejichž doteky si pamatoval, jeho duše si pamatovala ony vjemy. Sám několikrát řekl, že mám zázračné ruce.

V terapii uvedl, že se cítí být té ženě zavázán a že je nešťastný proto, že ji nemůžeš najít, aby jí poděkoval a dokonce, že celá jeho tehdejší mise mu přinesla poznání, jímž bylo nejdůležitější setkání s onou ženou.

A citace z poslední naší terapie, kdy na otázku, jestli se snažíš ji dohledat i teď odpověděl, že ho zamrazilo…je taky dost výmluvná indicie. Potkali jsme se, byť na krátko, v tehdejším vtělení, a bylo dáno, že se potkáme i v současném proto, abychom tento příběh dokončili! Osvobodili ho od závazku, protože už ho není potřeba!

Primárně hledal jistou ženu, až teprve pak sám sebe a smysl života. Z toho vyplývá, že jsou to spojené nádoby. Smyslem jeho hledání bylo a) najít sebe, tedy své vnitřní dítě jako nedílnou součást své osobnosti, přesto dočasně energeticky oddělenou, b) najít dotyčnou ženu.

„Už mi dávno nejsi ničím zavázán, nic mi nedlužíš! Staráš se o moje auto tak, jak by se jiný nestaral, potažmo se tím staráš i o mně. A nejen to. Víme své, že ano, kolikrát si za své drobnější úkony na autě ode mne nechtěl doslova nic, což mě jednoznačně dovedlo k závěru, že jsou to nevědomé splátky tvého vděku. Pokud tomu tak opravdu je, už jsi dávno svůj dluh vyrovnal!

Že jsme spřízněné duše, oba už nějaký čas víme. Vůči tobě jsem stále ve své roli, tedy tou, která pomohla tehdy a může pomoci i teď. Moje dnešní pomoc spočívá v tom, abych příběh ozřejmila a promluvila o něm, což právě dělám, a otevřela cestu k tvému volnějšímu a spokojenějšímu životu, jaký hledáš! Potřebuješ slyšet ode mě z očí do očí, že mi nejsi nic dlužen! Můžeš přestat hledat osvoboditelku a zachránkyni. Poděkování si stokrát vyslovil svým přístupem ke mně. Jsi volný a můžeš jít dál bez tohoto závazku, který už ztratil smysl. Tu sílu, s níž se překlenul přes celé věky, potřebuješ uvolnit a propustit,“ psala jsem mu.  

„Až se tímhle mým psaním prokoušeš a budeš se cítit na to, abychom tečku za příběhem napsali, dej mi vědět. Nebude to nic dlouhého. Bude mě těšit a dělat mi radost, že to mohu pro tebe udělat. Je to moje zadání vůči tobě v tomhle životě. Záleží mi na tom, jako mi záleží na tobě. Ve smyslu toho, že tě mám ráda jako člověka, jako spřízněnou duši, a že si tě vážím.“

Odeslala jsem text a čekala na reakci. Uplynul skoro týden, než přišla.

„Ahoj, tak jsem si to přečetl, asi čtyřikrát a dávám ti zapravdu. Jdu do toho.“

Udělali jsme rituál při bílé svíčce včetně očištění místnosti i nás samých vonnými bylinami (pojala jsem to jako práci v šamanském kruhu), rozložila kameny a elementy. Řekla jsem, co bylo zapotřebí říct.

Měla jsem během rituálu jasnou vizi, že tak, jako tenkrát jsem přispěla k jeho osvobození tím, že mu nakonec sundali ty těžké okovy a řetězy a nechali ho odejít, tak i dnes tak činím, pomáhám sejmout okovy slibu, do nějž byl sevřený jeho život. Stala jsem se znovu nástrojem navrácení volnosti tímže jsem té záhadné tajence přišla na kloub. Toník měl vizi, jak vidí onu ženu se vzdalovat a mizet ve světle.

Dokončili jsme kdysi započatý příběh. Byla to posvátná, požehnaná chvíle a právem jsme z ní byli oba trošku mimo sebe a hodně rozechvělí, protože šla z i do hloubky našich duší.

Poté jsem nám šla připravit kávu. Než se na ni uvařila voda, Toník mi vyprávěl o tom, jak se mu po předchozí terapii změnil pohled na rodiče, jak se mezi nimi otevřely jakési neviditelné dveře, a ve vztazích je pojednou nějak lehčeji a lépe. „Jsme k sobě vstřícnější, hlavně já k nim, a taky jsem hodně přestal řešit čas. Všechno je jiné, mnohem lepší. Jsem moc rád, že to tak je.“

Také jsem mu nalila čistého vína.

„Až dneska, po tom všem, co jsme spolu kdysi a dnes prožili, ti můžu otevřít své nitro a říct ti, co jsem k tobě pocítila už tenkrát po naší první terapii, a s čím jsem si nevěděla rady. Pokaždé, když jsi přišel na masáž, jsem měla neodolatelnou touhu tě pohladit, dát ti pusu, vyjádřit něžnost, jakou jsem k tobě cítila. Jenomže jsem to samozřejmě neudělala. Neuměla jsem to vysvětlit sama sobě, natož tobě, vyplašila bych tě a ještě by ses mohl domýšlet, kdo ví, co tím nesleduju. Tak to bylo.“

Co ještě říci? Jsem zvědavá, s jakou se vrátí ze své cesty na motorce (!) do Rumunska, konkrétně do Transylvánie. Čeká ho další dobrodružná cesta!

Vrátil se z ní celý a nepotlučený. Dnes oba víme, že tenkrát, před těmi lety, neměla být odhalena identita té ženy, protože na to nebyl připraven ani jeden z nás, nedokázali bychom se s tím vyrovnat. Teprve po čase, ano, chtělo to čas, abychom to oba vstřebali. Mezitím pomalu, v náznacích jsme objevovali skrytý smysl toho všeho dění mezi námi. Naše dřívější ´známost´ se objasňovala takovým tempem, abychom ji mohli jednou, až v té pro nás nejpříhodnější chvíli, přijmout bez rozpaků, domněnek či jakýchkoliv dalších nepatřičných pocitů.

Inšana